II.ÚS 3189/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené PhDr. Mgr. Jiřím Nenutilem, advokátem, sídlem Školní 1374, Tachov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 22 As 128/2025-68 ze dne 28. srpna 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 A 35/2024-369 ze dne 18. června 2025, rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu č. j. 06113-17/2023-ERU ze dne 5. března 2024 a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. j. 06113-7/2023-ERU ze dne 18. května 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Energetického regulačního úřadu jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutích v celém rozsahu. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo svobodně podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; "Listiny") a na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny)

2. Stěžovatelka získala v roce 2011 licenci na výrobu elektřiny ze solárních panelů. Energetický regulační úřad ("ERÚ") se v roce 2023 dozvěděl, že dvě osoby byly trestními soudy odsouzené za zločin podvodu. Šlo o revizního technika, který vypracovával revizní zprávy pro elektrárnu a manažera společnosti, která fotovoltaickou elektrárnu stěžovatelce zhotovila. ERÚ proto obnovilo řízení o udělení licence podle § 100 odst. 4 správního řádu. Stěžovatelka podala rozklad k Radě ERÚ, ta jej zamítla.

3. Stěžovatelka se bránila před správními soudy. Krajský soud v Brně její žalobu zamítl a stejně tak poté Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížností. Dospěly k závěru, že ERÚ mohl obnovit řízení o udělení licence, pokud se trestného činu dopustily jiné osoby, než samotná stěžovatelka nebo její jednatelé. Správní řád v § 100 odst. 4 nevyžaduje, aby se jednalo o její vlastní trestný čin, ale jakýkoliv trestný čin, v jehož důsledku došlo k nezákonnému vydání licence. Krajský soud také uvedl, že stěžovatelka nemohla mít dobrou víru ohledně správnosti rozhodnutí ERÚ, jelikož nezákonnost rozhodnutí způsobila stěžovatelka převážně sama svým jednáním. I když se sama nedopustila úmyslného trestného činu, ve správním řízení postačí její nedbalý postup při žádosti o udělení licence i výběr spolupracujících subjektů.


II. Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka zaprvé tvrdí, že správní soudy neprovedly všechny důkazy, které navrhovala, které ale mohly změnit jeho právní hodnocení. Tím se dopustil extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a právním hodnocením a také libovůle v soudním rozhodování.

5. Zadruhé, ERÚ a soudy nespravedlivě vyložily ustanovení o obnově řízení a výsledek soudního řízení správního je značně neproporcionální v tom, jak zasahuje do jejího práva nabytého v dobré víře ve správnost rozhodnutí o udělení licence. Pravomocná správní rozhodnutí jsou nadaná presumpcí správnosti. Sama stěžovatelka ani její jednatelé nebo zaměstnanci nebyly za žádný trestný čin odsouzení, resp. byly trestními soudy zproštěni obžaloby. Už to jí zakládá dobrou víru v její postup a jednání. ERÚ a správní soudy ji v podstatě trestají za jednání někoho jiného. Když už ERÚ k obnově řízení přistoupil, měl zvažovat proporcionalitu takového jednání - obnova nebyla ani vhodná, potřebná ani přiměřená. Po 12 letech fungování jejího podnikání měl vzít v potaz značný časový odstup. Tím, že ani ERÚ ani správní soudy nepřiznaly jejich rozhodnutí odkladný účinek současně stěžovatelce zcela omezily právo podnikat. Vzniká jí škoda a její právo podnikat je zcela omezené také tím, že i kdyby nyní získala licenci novou, po zrušení licence z roku 2011 v rámci obnovy řízení již nebude moci prodávat vyrobenou elektřinu za takovou výkupní cenu, která byla tehdy zafixovaná.


III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud shledal, že jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem předcházejících řízení; je zastoupená advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu); vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní (srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. 11. 2003; nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007). Žádné takové ústavněprávní vady v projednávané věci Ústavní soud neshledal.

9. K první námitce stěžovatelky ji tedy lze pouze opětovně odkázat na rozsudky krajského soudu a Nejvyššího správní soudu. V jejich posouzení neshledal Ústavní soud nic excesivního či libovolného. Oba jí vysvětlily, že další dokazování už nebylo nutné provádět a že revizní zprávy a další dokumentace z řízení o udělení licence byly založené ve správním spisu, který jako důkaz správní soudy neprovádí. K jejímu důkaznímu návrhu se tedy vyjádřily (viz body 14-18 rozsudku krajského soudu a reagující body 22-24 rozsudku NSS).

10. K druhé námitce Ústavní soud uvádí následující. Jde o jedinou věcnou námitku, kterou ale stěžovatelka opakuje už od žaloby přes kasační stížnost až po nynější ústavní stížnost. Současně se jedná o otázku, kterou i Ústavní soud v minulosti řešil a argumentace stěžovatelky na jeho předchozí posouzení nijak nereaguje či jej nikam neposouvá. Že je možné obnovit řízení o udělení licence podle § 100 odst. 4 správního řádu i za trestný čin spáchaný někým jiným, Nejvyšší správní soud judikoval již v minulosti a Ústavní soud v dané věci také rozhodl usnesením pro zjevnou neopodstatněnost (viz rozsudek NSS č. j. 3 As 54/2021-38 ze dne 16. 6. 2023; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2256/23 ze dne 24. 4. 2024; bod 14). I zde správní soudy vysvětlily, že v § 100 odst. 4 správního řádu není výslovně uvedeno, že se musí jednat o trestný čin konkrétní osoby, které se správní řízení týká, ale podle účelu institutu obnovy řízení jde o jakýkoliv trestný čin, který vedl k vydání nezákonného rozhodnutí. Ústavní soud ani tentokrát nevidí nic protiústavního - jde o udržitelný a logicky vysvětlený výklad podústavního práva.

11. Co se týká otázky dobré víry stěžovatelky ve správnost pravomocného rozhodnutí, Ústavní soud vymezil tři situace, které mohou při zrušení rozhodnutí vybaveného presumpcí správnosti nastat. Jedná se o případy, kdy nesprávnost pravomocného rozhodnutí 1) je způsobená čistě pochybením orgánu státní moci; 2) je zaviněná jak orgánem státní moci, tak jednotlivcem; a 3) vyplývá výlučně či převážně z jednání jednotlivce. U situací 2) a 3) nemůže být dobrá víra žadatele daná a současně i u situace 1) může výjimečně dojít ke zrušení správního aktu, ale je nutné v co největší míře napravit následky takového zásahu na jednotlivce (viz nález sp. zn. I. ÚS 946/16 ze dne 30. 5. 2018, body 57-60). Krajský soud se otázkou dobré víry v kontextu uvedené judikatury Ústavního soudu obsáhle zabýval (body 27 až 33 rozsudku) a podřadil jednání stěžovatelky pod třetí situaci, tedy že převážně zavinila vydání nesprávného rozhodnutí tím, že sama předkládala nepravdivé podklady. To, že jí trestní soudy neprokázaly úmysl nadevší pochybnost, neznamená, že o nesprávnosti nevěděla a nemohla jí být prokázaná ve správním řízení. Na tomto odůvodnění neshledává Ústavní soud nic neústavního. Nakonec toto posouzení odpovídá i judikatuře Ústavního soudu, která podobné skutkové okolnosti také podřadila pod třetí situaci (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2082/17 ze dne 21. 6. 2018; či sp. zn. IV. ÚS 2335/24 ze dne 9. 10. 2024, body 8-9).

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2026


Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu