MACHARIK proti České republice

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

 

VĚC MACHARIK proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 51409/19)

 

 

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

 

13. února 2025

Článek 8 • Soukromý život • Korespondence • Stěžovatelčino trestní odsouzení založeno převážně na obsahu její e-mailové komunikace s dalším odsouzeným, jež byla získána policií na základě soudního příkazu k předání obsahu všech těchto zpráv ze schránky třetí osoby, jíž byly přeposlány • Soudní příkaz vydán bez ohledu na to, že vnitrostátní právo neumožňovalo poskytovatelům služeb elektronických komunikací uchovávat obsah těchto komunikací • Vnitrostátní soudy se řádně nevypořádaly s konkrétními stěžovatelčinými námitkami týkajícími se povinnosti mlčenlivosti • Výklad a aplikace vnitrostátního práva nebyly jasné a konzistentní ani předvídatelné • Zásah nebyl „v souladu se zákonem“ Článek 6 odst. 1 (trestní) • Celková spravedlivost stěžovatelčina řízení nebyla nevratně narušena připuštěním namítaného důkazu, který byl pro její odsouzení rozhodující • Nic nenasvědčuje tomu, že by policie jednala při opatřování a výkonu příkazu ve zlé víře nebo vědomě porušovala formální pravidla stanovená vnitrostátním právem • Důkazy byly pravdivé a věrohodné, byť byly získány nezákonně • Stěžovatelka měla možnost účinně napadnout použití důkazu před čtyřmi stupni soudní soustavy • Práva obhajoby řádně respektována   Vyhotoveno Kanceláří. Není závazné pro Soud.

 

 

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav. 

Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.

 

Ve věci Macharik proti České republice

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení:

            Mattias Guyomar, předseda,

            María Elósegui,

            Armen Harutyunyan,

            Stéphanie Mourou-Vikström,

            Diana Sârcu,

            Kateřina Šimáčková,

            Mykola Gnatovskyy, soudci,

a Victor Soloveytchik, tajemník sekce,

S ohledem na:

stížnost (č. 51409/19) proti České republice podanou k Soudu podle článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) českou občankou, paní Michaelou Macharik („stěžovatelka“), dne 24. září 2019;

rozhodnutí oznámit stížnostní námitky na poli čl. 6 odst. 1 a článku 8 Úmluvy vládě České republiky („vláda“);

stanoviska účastníků řízení;

po poradě konané dne 21. ledna 2025,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

 

 

ÚVOD

1.  Stížnost se týká trestního odsouzení stěžovatelky založeného převážně na obsahu její e-mailové komunikace s dalším odsouzeným, jež byla získána policií na základě soudního příkazu vydaného podle ustanovení vztahujícího se na údaje o telekomunikačním provozu, který podle stěžovatelky neposkytoval pro předmětný zásah právní základ (čl. 6 odst. 1 a článek 8 Úmluvy).

 

SKUTKOVÝ STAV

2.  Stěžovatelka se narodila v roce 1979 a žije v Želešicích. Byla zastoupena panem V. Kotkem, advokátem působícím v Brně.

3.  Vládu zastupoval její zmocněnec pan P. Konůpka z Ministerstva spravedlnosti.

4.  Skutkový stav věci lze shrnout následovně.

5.  Příkazem soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. listopadu 2011 dle § 88a trestního řádu bylo poskytovateli služby elektronických komunikací uloženo, aby sdělil policii veškeré údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu e-mailové schránky společnosti P. po dobu od nejzazšího možného data do 14. listopadu 2011, včetně veškerých dostupných informací o registrovaném uživateli e-mailové schránky (registrační údaje, IP adresy) a obsahu všech zpráv v e-mailové schránce uložených. Tento příkaz byl vydán na návrh státního zástupce z podnětu policie ve věci podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ze strany M. P. jako statutárního orgánu společnosti P., společně se statutárními zástupci cca 40 dalších společností, z nichž některé se nepodařilo identifikovat. V příkazu bylo uvedeno, že nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 (viz § 24 níže), jímž bylo rozhodnuto o zrušení § 97 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích (zákon č. 127/2005 Sb.), není v tomto směru překážkou, neboť v předmětné věci byly splněny všechny požadované záruky; příkazem bylo sledováno výhradně získání informací potřebných k odhalení pachatelů a řádnému zdokumentování jejich závažné trestné činnosti, za kterou bylo možné uložit trest odnětí svobody v sazbě od pěti do deseti let.

6.  Poskytovatel služby elektronických komunikací dne 30. listopadu 2011 policii poskytl dostupné registrační údaje a obsah e-mailové schránky, včetně zpráv psaných stěžovatelkou a přeposlaných M. P. jinou podezřelou osobou. Poskytovatel služeb sdělil, že v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 neuchovává provozní a lokalizační údaje, a nemůže je tedy poskytnout.

7.  Po prověření stěžovatelčiných zpráv zahájila policie vyšetřování jejích aktivit.

8.  Dne 16. srpna 2012 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby kvůli zahrnutí faktur za fiktivní pronájem reklamní plochy do účetnictví společnosti a podání daňových přiznání na jejich základě. Po zahájení trestního stíhání stěžovatelka neúspěšně žádala, aby byly její e-mailové zprávy z trestního spisu odstraněny, neboť jejich obsah nemohl být považován za údaje o telekomunikačním provozu ve smyslu § 88a trestního řádu. Dále namítala, že poskytovatelé služby elektronických komunikací nejsou oprávněni obsah jakýchkoli zpráv uchovávat; poskytovatel služeb elektronických komunikací měl tedy poskytnutí obsahu její komunikace policii odmítnout.

9.  Dne 24. června 2013 byla na stěžovatelku podána obžaloba pro zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby spáchané ve spolupachatelství.

10.  Dne 18. března 2015 Městský soud v Praze („nalézací soud“) uznal stěžovatelku vinnou ve smyslu obžaloby a odsoudil ji k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a k peněžitému trestu ve výši 50 000 Kč (přibližně 2 000 €). Soud dospěl k závěru, že stěžovatelčiny e-maily přeposlané M. P. dokazovaly ve světle jejich obsahu a běhu událostí, že nájemní smlouvy a jim odpovídající faktury byly antedatovány. Reklamní služby se nemohly uskutečnit tak, jak tvrdili obžalovaní a jak bylo v dokumentech nepravdivě uvedeno.

Pokud šlo o zákonnost zpochybňovaných důkazů (e-mailové komunikace), soud konstatoval, že příslušný příkaz měl být vydán na základě § 88 trestního řádu, který se vztahuje na obsah komunikace (na rozdíl od § 88a, který se vztahuje na údaje o telekomunikačním provozu). To však bylo posouzeno jako pochybení toliko formálního charakteru, neboť příkaz byl vydán k tomu příslušným orgánem a byly fakticky splněny všechny zákonné podmínky pro postup dle § 88 trestního řádu (trestní řízení bylo ve vztahu k M. P. od počátku vedeno pro zvlášť závažný zločin s trestní sazbou pět až deset let a bylo možné důvodně předpokládat, že tímto postupem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení).

11.  Rozsudkem ze dne 23. září 2016 Vrchní soud v Praze („odvolací soud“) zamítl odvolání stěžovatelky, v němž namítala, že předmětné důkazy nemohly být poskytnuty dle § 88 trestního řádu, jak rozhodl nalézací soud, neboť dané ustanovení se vztahuje na zachycování a záznam budoucí komunikace a formální náležitosti u něj splněny nebyly. Vrchní soud zdůraznil, že hlavní rozdíl mezi danými ustanoveními skutečně spočívá v tom, že § 88 upravuje zachycování a záznam budoucí komunikace, zatímco § 88a se vztahuje na údaje o již uskutečněném telekomunikačním provozu. Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 proto správně založila příkaz pro získání e-mailové komunikace uskutečněné před vydáním příkazu na § 88a trestního řádu. Vrchní soud v neposlední řadě konstatoval, že příkaz byl vydán místně i věcně příslušným soudem a byl řádně odůvodněn.

12.  Nejvyšší soud dne 28. března 2018 odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání stěžovatelky, v němž tvrdila, že její e-mailová komunikace neměla být připuštěna jako důkaz, neboť byla získána podle § 88a trestního řádu nezákonně a obsah zpráv byl obdržen rovněž nezákonně od poskytovatele služby elektronických komunikací. Nejvyšší soud konstatoval, že obsah e-mailové komunikace nebylo možné zajistit pomocí příkazu podle § 88 trestního řádu, neboť příkaz vydaný na základě tohoto ustanovení se mohl týkat pouze budoucí, nikoli již dříve uskutečněné komunikace. Kromě toho příkaz soudu vydaný na základě § 88a bylo možné použít pouze pro získání údajů o komunikačním provozu, tedy provozních a lokalizačních údajů ve smyslu zákona o elektronických komunikacích. Uvedený závěr podpořil také Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 3812/12 ze dne 3. 10. 2013, podle nějž data na sledovaných počítačích již uložená mohou být získána postupem podle § 158d trestního řádu, který se týká sledování osob a věcí. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že sledování osob a věcí ve smyslu § 158d trestního řádu může být podle § 158b trestního řádu použito v trestním řízení o jakémkoliv úmyslném trestném činu, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Pokud má být sledováním zasahováno do listovního tajemství, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Ustanovení § 158d trestního řádu ovšem neobsahovalo žádné další požadavky týkající se odůvodnění příkazů ani žádné záruky pro zachování proporčnosti mezi zásahem do soukromí a závažnosti vyšetřovaného trestného činu. Naproti tomu § 88a trestního řádu přesně vymezoval podmínky pro vydání soudního příkazu i okruh trestných činů, v souvislosti s kterými jej bylo možné vydat. Z uvedeného tak vyplývalo, že toto ustanovení, zajišťující také proporčnost průlomu do soukromí ve vztahu k závažnosti údajného trestného činu, představuje speciální případ sledování osob ve smyslu § 158d. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že jelikož § 88a ukládal přísnější podmínky pro vydání soudního příkazu, než jaké zákon vyžadoval ve vztahu k ustanovení § 158d trestního řádu, a právní praxe v době vydání stěžovatelkou napadeného příkazu byla nejednotná, nemohl být způsob získání důkazů postupem podle § 88a považován za nepřípustný.

13.  Usnesením sp. zn. III. ÚS 2374/18 ze dne 27. března 2019 Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost stěžovatelky, v níž namítala, že výrok o vině byl založen výlučně na obsahu její e-mailové korespondence, jež byla získána policií na nepřípustném právním základě. Ústavní soud s odvoláním na rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedl, že v době vydání namítaného příkazu (tedy o dva roky dříve, než Ústavní soud vydal usnesení sp. zn. III. ÚS 3812/12) byla soudní praxe nejednotná a ke zjišťování obsahu e-mailové komunikace docházelo jak na § 88a, tak na základě § 158d trestního řádu. Jak však Nejvyšší soud správně uvedl, zatímco § 158d neobsahoval žádnou pojistku pro zachování proporčnosti mezi zásahem a závažností šetřené věci, naproti tomu § 88a nabízel v tomto ohledu přísnější podmínky. Proto získání obsahu e-mailové komunikace postupem podle § 88a trestního nemohlo mít ústavně nepřípustné důsledky.

 

RELEVANTNÍ PRÁVNÍ RÁMEC A PRAXE

I.  Zákon č. 141/1961 Sb. („TRESTNÍ ŘÁD“) ÚČINNÝ V PŘEDMĚTNÉ DOBĚ

14.  Podle § 88 odst. 1 a 2 mohl být v kontextu trestního řízení pro zvlášť závažný zločin vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, pokud bylo možné důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení. K vydání takového příkazu byl oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce.

15.  Podle § 88a odst. 1, bylo-li k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení třeba zjistit údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu, které byly předmětem telekomunikačního tajemství anebo se na ně vztahovala ochrana osobních dat, nařídil předseda senátu a v přípravném řízení soudce, aby je právnické nebo fyzické osoby vykonávající telekomunikační činnost sdělily. Příkaz musel být vydán písemně a odůvodněn.

16.  Podle novelizovaného znění účinného od 1. října 2012 § 88a odst. 1 stanovil, že bylo-li třeba pro účely trestního řízení vedeného pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky, zjistit údaje o telekomunikačním provozu, které byly předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahovala ochrana osobních dat a nebylo-li možné sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li jinak jeho dosažení podstatně ztížené, nařídil v řízení před soudem jejich vydání soudu předseda senátu a v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce. Takový příkaz musel být vydán písemně a odůvodněn.

17.  Podle § 158b odst. 1 a 2 byla policie oprávněna v řízení o úmyslném trestném činu používat operativně pátrací prostředky, včetně sledování osob a věcí. Operativně pátrací prostředky bylo možné použít jen tehdy, nebylo-li možné sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené.

18.  Podle § 158d odst. 1, 3 a 4 se sledováním osob rozumělo získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Mělo-li být zasaženo do listovního tajemství, bylo možné sledování uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Povolení bylo možné vydat jen na základě písemné žádosti a musela v něm být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesměla být delší než šest měsíců.

II.  ZÁKON Č. 127/2005 SB. („ZÁKON O ELEKTRONICKÝCH KOMUNIKACÍCH“) ÚČINNÝ DO DNE 11. DUBNA 2011

19.  Podle § 90 odst. 1 se provozními údaji rozuměly jakékoli údaje zpracovávané pro potřeby přenosu zprávy sítí elektronických komunikací nebo pro její účtování.

20.  Podle § 91 odst. 1 se lokalizačními údaji rozuměly jakékoli údaje zpracovávané v síti elektronických komunikací, které určovaly zeměpisnou polohu koncového zařízení uživatele veřejně dostupné služby elektronických komunikací.

21.  Podle § 97 odst. 3 právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací byla povinna uchovávat provozní a lokalizační údaje, které byly vytvářeny nebo zpracovávány při jejich činnostech, po dobu nikoli kratší než šest a nikoli delší než dvanáct měsíců (po níž bylo nutné data zlikvidovat) a na požádání je poskytnout orgánům oprávněným k jejich vyžádání; zároveň musel poskytovatel služby elektronických komunikací zajistit, aby nebyl uchováván obsah komunikace.

III.  RELEVANTNÍ VNITROSTÁTNÍ JUDIKATURA

A.  Judikatura týkající se trestního řádu

22.  Plénum Ústavního soudu ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/11 ze dne 20. listopadu 2011 prohlásilo § 88a trestního řádu s účinností od 1. října 2013 za protiústavní z důvodu, že podmínky pro přístup k údajům o uskutečněném telekomunikačním provozu uložené tímto ustanovením byly příliš obecné, neurčité, a z toho důvodu nedostatečné. Ústavní soud mimo jiné zdůraznil, že namítané ustanovení nenabízelo záruky proporcionality mezi průlomem do soukromí a závažností trestného činu.

23.  Ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 3812/12 ze dne 3. října 2013 Ústavní soud uvedl, že data na sledovaných počítačích již uložená (nikoli data o telekomunikačním provozu) lze získat na základě povolení soudce podle § 158d trestního řádu vztahujícího se na sledování osob a věcí.

B.   Judikatura týkající se zákona o elektronických komunikacích

24.  Plénum Ústavního soudu ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. března 2011 prohlásilo ustanovení § 97 odst. 3 a 4 zákona o elektronických komunikacích za protiústavní a zrušilo je dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů (dne 11. dubna 2011). Zejména konstatovalo, že plošný a preventivní sběr a uchovávání provozních a lokalizačních údajů o elektronické komunikaci znamenal zásah do práva na soukromí a měl se omezit na výjimečné situace, kde sledovaný cíl nebylo možné dosáhnout jinými prostředky, pokud byly zavedeny konkrétní, podrobné a účinné záruky proti svévoli, jež však napadené ustanovení v předmětnou dobu nenabízelo.

 

PRÁVNÍ POSOUZENÍ

I.  K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

25.  Stěžovatelka namítala, že její e-mailová komunikace byla získána bez řádného právního základu, tedy v rozporu se zárukami dle článku 8 Úmluvy, který zní takto:

„1.  Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2.  Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

A. K přijatelnosti

26.  Soud konstatuje, že tato stížnostní námitka není zjevně neopodstatněná a není nepřijatelná ani z jiných důvodů uvedených v článku 35 Úmluvy. Proto musí být prohlášena za přijatelnou.

B. K odůvodněnosti

1. Tvrzení účastníků řízení

27.  Stěžovatelka založila svou stížnostní námitku na poli článku 8, stejně jako v řízení před vnitrostátními soudy, na údajné nezákonnosti zásahu. Tvrdila, že za účelem získání obsahu jejích e-mailových zpráv vycházely vnitrostátní orgány z § 88a trestního řádu, který však umožňoval získání pouze dat o komunikačním provozu, nikoli obsahu komunikace. Ústavní soud sice později rozhodl, že obsah komunikace mohl být získán na základě § 158d trestního řádu (viz § 28 výše), ovšem takový postup, postrádající navíc potřebné záruky, se týkal odlišné situace, konkrétně dat uložených na sledovaném počítači náležejícím sledované osobě. Kromě toho nemělo být možné na základě žádného z těchto ustanovení a v situaci, kdy došlo ke zrušení § 97 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, nařídit poskytovateli služeb elektronických komunikací zpřístupnění obsahu soukromé korespondence policii, což zde právě nastalo. Podle názoru stěžovatelky tak byl namítaný příkaz vydán na vadném právním základu.

28.  Vláda připustila, že k zásahu do stěžovatelčiných práv podle článku 8 došlo, ale považovala jej za zákonný, neboť jak § 88a, tak § 158d trestního řádu sledovaly stejné cíle a byly v praxi používány k získávání obsahu e-mailových komunikací. Stěžovatelka tak mohla předpokládat, že její právo na soukromí přepravovaných zpráv by mohlo být tímto způsobem dotčeno. Vláda tvrdila, že § 88a trestního řádu, jenž byl podkladem příkazu v projednávané věci, nabízel více záruk než § 158d trestního řádu; stěžovatelčina práva tak byla pod větší ochranou. I když vláda připustila, že používaná praxe se ustálila až v návaznosti na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. října 2013, poukázala na přirozenost vývoje vnitrostátní judikatury v reakci na vývoj nových technologických prostředků komunikace.

29.  Rovněž zdůraznila, že v projednávané věci byl zásah přiměřený charakteru projednávané trestné činnosti, namítaný příkaz byl časově omezen na dobu, která se kryla s dobou, v níž měl být stíhaný skutek spáchán, a předmětné údaje byly shromážděny pouze v míře nezbytné pro prověřování trestné činnosti. Nakonec vláda uvedla, že námitkami stěžovatelky o nezákonnosti vydaného příkazu se zabývaly soudy na čtyřech stupních soudní soustavy, shledaly napadený příkaz zákonným a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.

2.  Hodnocení Soudu

a)  Obecné zásady

30.  Soud úvodem konstatuje, že článek 8 Úmluvy chrání důvěrnost všech výměn informací, kterých se jednotlivci účastní za účelem komunikace, ať je obsah korespondence jakýkoli a probíhá v jakékoli formě (viz Michaud proti Francii, č. 12323/11, rozsudek ze dne 6. prosince 2012, § 90; Dragoş Ioan Rusu proti Rumunsku, č. 22767/08, rozsudek ze dne 31. října 2017, § 33). E-mailová komunikace, a to i pracovního charakteru, spadá pod pojem korespondence (viz Copland proti Spojenému království, č. 62617/00, rozsudek ze dne 7. prosince 2006, § 41; Tena Arregui proti Španělsku, č. 42541/18, rozsudek ze dne 11. ledna 2024, § 31).

31.  Soud připomíná, že pro přípustnost zásahu podle čl. 8 odst. 2 je třeba, aby byl stanoven zákonem, sledoval jeden nebo více legitimních cílů zde vypočtených a byl k dosažení tohoto cíle v demokratické společnosti nezbytný (viz Roman Zakharov proti Rusku, č. 47143/06, rozsudek velkého senátu ze dne 4. prosince 2015, § 227).

32.  Soud ustáleně judikuje, že pokud jde o odposlechy komunikace pro účely policejního vyšetřování, musí být zákon dostatečně jasný, aby poskytl občanům adekvátní informaci o okolnostech a podmínkách, za nichž jsou orgány veřejné moci oprávněny uchýlit se k tomuto tajnému a potenciálně nebezpečnému zásahu do práva na respektování soukromého života a korespondence. Zejména pak zákon upravující diskreční pravomoc musí pro naplnění požadavku „kvality zákona“ určit meze takového uvážení, ačkoli podrobné postupy a podmínky, jež je přitom nutno dodržovat, nutně nemusí být zakotveny v hmotném právu. Požadovaný stupeň jednoznačnosti „zákona“ v této souvislosti bude záviset na příslušném předmětu úpravy. Jelikož využití tajného sledování komunikací nepodléhá kontrole dotčenými osobami ani veřejností, bylo by v rozporu se zásadami právního státu, kdyby diskreční pravomoc poskytnutá výkonné moci (nebo soudci) byla bezbřehá. Zákon tedy musí definovat rozsah a podmínky výkonu takové pravomoci udělené příslušným orgánům dostatečně jasně, aby jednotlivci poskytl adekvátní ochranu proti svévoli (viz mimo jiná rozhodnutí Amann proti Švýcarsku, č. 27798/95, rozsudek velkého senátu ze dne 16. února 2000, § 56; Bykov proti Rusku, č. 4378/02, rozsudek velkého senátu ze dne 10. března 2009, § 78).

33.  Soud již dříve uznal nemožnost dosažení absolutní jistoty ve znění zákonů i riziko, že snaha o určitost s sebou může nést přehnanou rigiditu. Mnoho zákonů je nevyhnutelně formulováno pojmy, jež jsou ve větší či menší míře vágní a jejichž výklad a aplikace jsou otázkou praxe (viz Klaus Müller proti Německu, č. 24173/18, rozsudek ze dne 19. listopadu 2020, § 50). Úlohou Soudu je posoudit relevantní vnitrostátní právo účinné v předmětné době ve vztahu k požadavkům základních zásad právního státu. Takový přezkum s sebou nutně nese určitou míru abstrakce. Pravidlem však je, že ve věcech projednávaných na základě individuálních stížností Soud zaměřuje svou pozornost nejen na zákon samotný, ale i na způsob, jakým se uplatnil na stěžovatele při konkrétních okolnostech (viz Goranova-Karaeneva proti Bulharsku, č. 12739/05, rozsudek ze dne 8. března 2011, § 48; Dragojević proti Chorvatsku, č. 68955/11, rozsudek ze dne 15. ledna 2015, § 86).

b)   Použití těchto zásad na okolnosti projednávané věci

(i)   K existenci zásahu

34.  Mezi stranami je nesporné, že získání obsahu stěžovatelčiny e-mailové komunikace obsažené v e-mailové schránce M. P., tedy obsahu použitého jako důkaz v trestním řízení proti stěžovatelce, zasáhlo do jejího práva na respektování soukromého života a korespondence. V tomto ohledu Soud konstatuje, že opatření bylo vydáno ve vztahu k e-mailovému účtu třetí osoby, jíž byly stěžovatelčiny zprávy přeposlány jinou osobou. S ohledem na skutečnost, že se jednalo o e-mailovou komunikaci pracovní povahy a rozsah takto zpřístupněných informací o stěžovatelce byl omezen, je méně pravděpodobné, že předmětným opatřením dojde k zásahu do jejích práv podle článku 8, než v případě opatření směřujícího k získání obsahu její soukromé e-mailové schránky, nebo dokonce k odposlechu některých jejích telefonických hovorů na lince třetí osoby. Lze však stěží argumentovat tím, že zasláním svých e-mailů se stěžovatelka automaticky zřekla svého práva na soukromí jen proto, že existovala hypotetická možnost, že by tyto e-maily mohly být přeposlány jiným osobám nebo získány orgány veřejné moci. Naopak mohla důvodně předpokládat, že bude respektováno a chráněno soukromí její komunikace (viz Bărbulescu proti Rumunsku, č. 61496/08, rozsudek ze dne 5. září 2017, § 73; Benedik proti Slovinsku, č. 62357/14, rozsudek ze dne 24. dubna 2018, § 101).

35.  Soud tedy s ohledem na zásady vyplývající ze své judikatury dochází k závěru, že provedení soudního příkazu pro předání obsahu veškerých zpráv obsažených v e-mailové schránce M. P., které vedlo ke zpřístupnění stěžovatelčiných e-mailových zpráv policii a jejich následnému použití jako důkazů shromážděných pro účely zahájení stěžovatelčina trestního stíhání, představovalo zásah do stěžovatelčina práva na respektování jejího soukromého života a korespondence chráněných čl. 8 odst. 1.

(ii)  K odůvodněnosti zásahu

36.  Soud připomíná, že výklad a aplikace vnitrostátního práva jsou doménou především vnitrostátních orgánů, zejména pak soudů. Jeho úkolem je však prověřit, zda důsledky takového výkladu a aplikace obstojí s ohledem na zásady vyplývající z Úmluvy vykládané ve světle judikatury Soudu (viz Benedik, cit. výše, § 123). Soud již dříve zdůraznil zejména význam dostatečných záruk proti svévoli a zneužití vyžadovaných článkem 8 Úmluvy, pokud jde o odposlechy a nahrávání komunikace a s ní souvisejících komunikačních dat a přístup k nim (viz Ekimdzhiev a ostatní Bulharsko, č. 70078/12, rozhodnutí ze dne 11. ledna 2022, § 395; Centrum för rättvisa proti Švédsku, č. 35252/08, rozsudek velkého senátu ze dne 25. května 2021, § 248–249, 277).

37.  V projednávané věci se jedná o obsah stěžovatelčiny e-mailové korespondence, jenž byl získán na základě příkazu soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 3 podle § 88a trestního řádu týkajícího se komunikačních dat. Po celé trestního řízení i v řízení před Soudem stěžovatelka namítala, že tento materiál byl získán nezákonně, jelikož podle příslušné vnitrostátní legislativy nepatří obsah vyměňovaných zpráv do rozsahu komunikačních dat, a navíc poskytovatelé služeb elektronických komunikací nebyli oprávněni obsah takových zpráv uchovávat a sdělovat (viz § 8 in fine výše). Podle stěžovatelky tak § 88a trestního řádu neposkytoval pro zajištění předmětných e-mailových zpráv zákonný základ.

38.  Soud konstatuje, že v předmětné době § 88a trestního řádu (viz § 15 výše) stanovil, že soudce může nařídit poskytovatelům služeb elektronických komunikací sdělení komunikačních dat (dané ustanovení je definuje jako uskutečněný telekomunikační provoz, jenž je předmětem telekomunikačního tajemství anebo na nějž se vztahuje ochrana osobních dat), jsou-li takové údaje nezbytné k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení. Samotný Nejvyšší soud v projednávané věci uvedl (viz § 12 výše), že výše uvedené ustanovení se týkalo provozních a lokalizačních údajů podle zákona o elektronických komunikacích (viz § 19–20 výše). Kromě toho, jak namítala/poukázala stěžovatelka, § 97 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, účinný do 11. dubna 2011 (tj. před vydáním příkazu v projednávané věci), mimo jiné stanovil, že poskytovatel služby elektronických komunikací musí při uchovávání komunikačních (provozních a lokalizačních) údajů zajistit, aby nebyl uchován obsah komunikace. Ústavní soud zrušil toto ustanovení svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ze dne 22. března 2011 (viz § 24 výše), třebaže z důvodů, jež se netýkaly této konkrétní otázky; pozdější novelizace tohoto ustanovení zákonem č. 273/2012 Sb., účinná od 1. října 2012, pak zakotvila tutéž povinnost obsah komunikace neuchovávat.

39.  Z výše uvedených úvah lze shrnout, že předmětný soudní příkaz byl vydán až po výše uvedeném nálezu Ústavního soudu ze dne 22. března 2011 rušícím § 97 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích a zároveň před nabytím účinnosti novely daného ustanovení, tedy v limitovaném období, kdy nebylo v účinnosti žádné zákonné ustanovení zakazující poskytovateli služby elektronických komunikací uchovávání obsahu komunikace. Vnitrostátní soudy ani vláda se však stěžovatelčiným tvrzením, že obsah zpráv neměl být uchován, nezabývaly; zejména neodkázaly na žádné zákonné ustanovení účinné v předmětné době, na jehož základě poskytovatelé služeb elektronických komunikací mohli uchovávat a předávat obsah komunikace nebo policie směla mít přístup ke schránkám soukromých osob. Přesto poskytovatel služby elektronických komunikací vyhověl příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 na základě § 88a trestního řádu a zpřístupnil obsah všech e-mailů ve schránce M. P. policii (viz § 6 výše).

40.  Pokud jde o stěžovatelčiny námitky týkající se vadného právního základu, na němž byl získán obsah její e-mailové korespondence, konstatuje Soud, že v trestním řízení vedeném proti ní se jimi zabývaly čtyři stupně soustavy vnitrostátních soudů. Tři z těchto soudů však ohledně otázky, které zákonné ustanovení mělo sloužit jako zákonný základ pro získání předmětného materiálu, dospěly k odlišnému závěru.

41.  Nalézací soud rozhodl, že příkaz měl být založen na § 88 trestního řádu (nikoli § 88a), který upravuje odposlech telefonické komunikace. Jelikož však všechny podmínky stanovené v § 88 trestního řádu byly v projednávané věci splněny, uzavřel, že důkazy byly získány zákonným způsobem a jsou přípustné. Odvolací soud oproti tomu zastával názor, že § 88 trestního řádu upravuje pouze zachycování a záznam budoucí komunikace, a proto byly důkazy získány zákonným způsobem podle § 88a trestního řádu. Následně Nejvyšší soud přisvědčil stěžovatelčinu argumentu, že obsah zpráv uchovaných ve schránce nebylo možné získat podle § 88a trestního řádu, když toto ustanovení se vztahovalo pouze na údaje o komunikačních datech. Zároveň rozhodl, že bylo možné získat takové důkazy podle § 158d trestního řádu, který se vztahoval na sledování osob a věcí, jak rovněž vyplynulo z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3812/12 ze dne 3. října 2013. Nejvyšší soud připustil, že před vydáním daného rozhodnutí nebyla soudní praxe jednotná, porovnal daná dvě ustanovení (§ 88a a 158d trestního řádu) a uvedl, že na rozdíl od § 88a nestanoví § 158d žádné zvláštní požadavky na odůvodnění příkazů vydaných na jejich základě ani nenabízí záruky k dosažení proporcionality mezi zásahem do soukromí a závažnosti projednávané trestné činnosti. Protože § 88a kladl na zásah přísnější požadavky, uzavřel Nejvyšší soud, že předmětné důkazy v projednávané věci nemohly být považovány za nezákonně získané, i kdyby se tak stalo na základě § 88a, a nikoli na základě § 158d. Nakonec pak závěry Nejvyššího soudu potvrdil Ústavní soud.

42.  Soud již dříve uvedl, že v jakémkoli odvětví práva, včetně práva trestního, je nevyhnutelná jeho určitá interpretace ze strany soudů. Úmluva nemůže být vykládána tak, že zakazuje postupné objasňování pravidel trestní odpovědnosti skrze soudní výklad založený na jednotlivých případech za předpokladu, že výsledek tohoto vývoje je v souladu s podstatou daného trestného činu a mohl být rozumně předvídán. Soud již judikoval, že tyto zásady jsou použitelné i v kontextu zásahů do soukromého života v trestním řízení (viz Uzun proti Německu, č. 35623/05, rozsudek ze dne 2. září 2010, § 62). Ve vztahu k projednávané věci však Soud konstatuje, že vnitrostátní soudy se odkázaly celkem na tři ustanovení (§ 88, 88a a 158d trestního řádu) jako na možný zákonný základ zásahu do tajemství stěžovatelčiny e-mailové komunikace. Co je ještě významnější, Nejvyšší i Ústavní soud přisvědčily stěžovatelčinu argumentu v tom smyslu, že § 88a trestního řádu, na jehož základě byl namítaný příkaz vydán, se na obsah e-mailové komunikace neuplatní. Oba soudy navíc při vyslovení závěru, že § 88a trestního řádu ukládá přísnější požadavky a nabízí více záruk než § 158d trestního řádu, zejména protože specifikuje výslovně trestné činy, na něž se může použít, odkázaly na pozdější znění daného zákonného ustanovení (viz § 16 výše) po nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/11 ze dne 20. listopadu 2011, jenž prohlásil (příslušné) předchozí znění § 88a trestního řádu za protiústavní (viz § 22 výše). Jinými slovy, znění § 88a trestního řádu, jež zohlednily jak Nejvyšší, tak Ústavní soud při vyslovení závěru, že obsah stěžovatelčiných zpráv byl získán zákonným způsobem, nebylo v době vydání předmětného příkazu dosud účinné. Proto neobstojí argument vlády vycházející ze stanoviska, že § 88a trestního řádu nabízí více záruk než § 158d trestního řádu.

43.  V souhrnu Soud konstatuje, zaprvé, že Obvodní soud pro Prahu 3 nařídil poskytovateli služeb elektronické komunikace zpřístupnit obsah schránky M. P. policii, včetně stěžovatelčiných e-mailových zpráv, i když je zjevné, že vnitrostátní právo neumožňovalo, aby poskytovatelé obsah takové komunikace uchovávali. Soudy se také dostatečně nevypořádaly s konkrétními námitkami stěžovatelky, jež v tomto ohledu podala ve vztahu k povinnosti mlčenlivosti poskytovatele (viz obdobně Azer Ahmadov proti Ázerbájdžánu, č. 3409/10, rozsudek ze dne 27. července 2021, § 73). Vláda stěžovatelčiny argumenty na podporu těchto námitek ani nijak nerozporovala. Zadruhé způsob, jakým vnitrostátní soudy vykládaly a aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, byl nesoudržný a předmětná právní úprava nebyla jednoznačná (viz obdobně Lia proti Maltě, č. 8709/20, rozsudek ze dne 5. května 2022, § 67).

44.  Z výše uvedených důvodů Soud nemůže než uzavřít, že výklad a aplikace vnitrostátního práva ve stěžovatelčině věci nebyly jasné a konzistentní, a proto nebyly pro účely článku 8 Úmluvy předvídatelné. Zásah do stěžovatelčiných práv podle článku 8 tak nebyl „v souladu se zákonem“.

45.  S ohledem na tento závěr má Soud za to, že není nutné zkoumat pro účely čl. 8 odst. 2, zda zásah v projednávané věci sledoval jeden nebo více legitimních cílů nebo byl nezbytný v demokratické společnosti.

46.  Soud tedy dochází k závěru, že v této věci došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

 

II.   K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

47.  Stěžovatelka namítala, že její odsouzení trestním soudem bylo založeno převážně na důkazech získaných v rozporu s článkem 8 Úmluvy. Vycházela z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož příslušná pasáž zní takto:

„Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě... projednána ... soudem ..., který rozhodne o... oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.“

A.  K přijatelnosti

48.  Soud konstatuje, že tato stížnostní námitka souvisí s námitkou posuzovanou výše, a proto musí být shodně prohlášena za přijatelnou.

B.   K odůvodněnosti

1.   Tvrzení účastníků řízení

49.  Stěžovatelka tvrdila, že jediným důkazem, z nějž vnitrostátní soudy vycházely při shledání její viny, byl obsah jejích e-mailových zpráv, který byl získán nezákonně.

50.  Vláda tvrdila, že obsah e-mailové korespondence byl získán v souladu se zákonem. Pokud by byl Soud jiného názoru, vláda poukázala na to, že připuštění důkazu získaného v rozporu se zákonem není samo o sobě porušením práva na spravedlivý proces. Zdůraznila, že stěžovatelčino odsouzení bylo založeno na podstatných a vzájemně provázaných důkazech, a nikoli pouze na obsahu její e-mailové korespondence. Jednalo se však o silný důkaz a stěžovatelka nezpochybňovala jeho věrohodnost, proto byla potřeba dalších podpůrných důkazů tomu odpovídajícím způsobem slabší. Vláda také zdůraznila veřejný zájem na stíhání fiskálních trestných činů a zdůraznila, že práva obhajoby byla zachována.

2.  Hodnocení Soudu

a)  Obecné zásady

51.  Soud připomíná, že i když článek 6 zaručuje právo na spravedlivý proces, nestanoví pravidla o přípustnosti důkazů jako takových, neboť to je předmětem úpravy vnitrostátního práva. Není tudíž v zásadě úlohou Soudu určit, zdali je určitý typ důkazních prostředků – např. důkazy získané v rozporu s vnitrostátním právem – přípustný, nebo zdali je stěžovatel vinen či nikoliv. Otázka, která musí být zodpovězena, zní, zdali řízení jako celek, včetně způsobu, jakým byly získány důkazy, bylo spravedlivé. To zahrnuje posouzení údajné „nezákonnosti“ a v případě, kdy došlo k porušení jiného práva chráněného Úmluvou, i povahy tohoto porušení (viz Jalloh proti Německu, č. 54810/00, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2006, § 94–95; Bykov proti Rusku, cit. výše, § 88–89).

52.  Při posuzování, zdali řízení jako celek bylo spravedlivé, je nutné rovněž vzít v potaz, zdali byla respektována práva obhajoby. Je nutné zejména prověřit, zdali měl stěžovatel možnost napadnout autenticitu důkazů a brojit proti jejich použití.  Dále je nutné vzít v úvahu kvalitu důkazů, včetně posouzení, zdali okolnosti, za kterých byly tyto získány, nezpochybňují jejich věrohodnost a výstižnost. Pokud jde o spravedlnost, nepředstavuje nutně problém, pokud získané důkazy nebyly podloženy jiným důkazním materiálem, a je vhodné zmínit, že pokud jsou důkazy velmi přesvědčivé a nehrozí, že by mohly být nevěrohodné, potřeba dalšího důkazního materiálu je tomu odpovídajícím způsobem menší (viz Jalloh, cit. výše, § 96; Bykov, cit. výše, § 90). V této souvislosti Soud dále přikládá váhu tomu, zda daný důkaz byl či nebyl rozhodující pro výsledek řízení (viz Gäfgen proti Německu, č. 22978/05, rozsudek velkého senátu ze dne 1. června 2010, § 164).

53.  Soud již dříve v konkrétních okolnostech rozličných případů neposoudil použití důkazů, považovaných pro účely článku 8 za nezákonně získané, vnitrostátními soudy za odporující požadavkům na spravedlivý proces zakotveným v článku 6 Úmluvy (viz z dalších rozhodnutí Khan proti Spojenému království, č. 35394/97, rozsudek ze dne 12. května 2000, § 34–40; P. G. a J. H. proti Spojenému království, č. 44787/98, rozsudek ze dne 25. září 2001, § 76–81; Dragoş Ioan Rusu proti Rumunsku, č. 22767/08, rozsudek ze dne 31. října 2017, 
§ 51–57).

b)   Použití těchto zásad na okolnosti projednávané věci

54.  V úvodu Soud konstatuje, že i když předmětné důkazy nebyly získány v souladu se zákonem ve smyslu článku 8 Úmluvy (viz § 44 výše), jejich použití vnitrostátními soudy nepředstavuje automaticky porušení článku 6 Úmluvy (na rozdíl od přípustnosti důkazů získaných v rozporu s článkem 3 Úmluvy, což vždy nastoluje závažné otázky týkající se spravedlivosti řízení – viz Gäfgen, cit. výše, § 166–167; El Haski proti Belgii, č. 649/08, rozsudek ze dne 25. září 2012, § 85). V této souvislosti podle Soudu nic nenasvědčuje tomu, že by policie, jež před vyžádáním obsahu e-mailové komunikace stěžovatelky obdržela soudní příkaz, jednala při opatřování a výkonu příkazu ve zlé víře nebo vědomě porušovala formální pravidla stanovená vnitrostátním právem (viz obdobně Prade proti Německu, č. 7215/10, rozsudek ze dne 3. března 2016, § 37). Nezákonnost se v předmětné věci týkala spíše obsahu příkazu adresovaného poskytovateli služeb elektronických komunikací a nekonzistentního a nepředvídatelného přístupu, jejž uplatnily vnitrostátní soudy při přezkumu příkazu v trestním řízení (viz § 43 výše).

55.  Soud dále konstatuje, že stěžovatelka měla účinnou možnost napadnout použití předmětných důkazů a tuto možnost využila během řízení na čtyřech stupních soustavy vnitrostátních soudů, přičemž všechny se jejími námitkami řádně zabývaly. Že stěžovatelka na žádném z těchto stupňů neuspěla, není v tomto ohledu rozhodující (viz Khan, cit. výše, § 38; Dragojević proti Chorvatsku, cit. výše, § 132).

56.  Pokud jde o obsahovou stránku důkazů, Soud konstatuje, že stěžovatelka nijak nezpochybňovala věrohodnost policií získaných e-mailů. Namísto toho omezila své námitky na způsob, jakým byly důkazy získány, a jejich následné použití. Mezi účastníky je tedy nesporné, že stěžovatelka byla autorkou zpráv přeposlaných do schránky M. P., z níž byly poté získány. Nic tedy nezpochybňuje věrohodnost ani pravdivost těchto důkazů.

57.  Pokud jde o význam sporných důkazů, namítala vláda, že obsah e-mailové komunikace byl sice zásadním, nikoli však jediným důkazem proti stěžovatelce. I když Soud bere na vědomí, že vnitrostátní soudy posuzovaly důkazy jako komplexní celek týkající se velkého počtu obžalovaných, shledává z odůvodnění jejich rozhodnutí (zejména z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) zjevným, že to byl právě obsah stěžovatelčiných e-mailových zpráv, který umožnil prokázání fiktivního obsahu faktur a nájemních smluv. Z toho vyplývá, že obsah stěžovatelčiných e-mailů byl skutečně rozhodujícím důkazem pro výsledek trestního řízení vedeného proti ní. Soud však připomíná, že je-li důkaz silný a není dáno riziko jeho nevěrohodnosti, jako je tomu v této věci, nutnost podpůrných důkazu je odpovídajícím způsobem slabší. Skutečnost, že stěžovatel je odsouzen na základě jediného, avšak věrohodného důkazu, ač byl získán nezákonně, a jako takový jím byl namítán, není samo o sobě v rozporu s požadavkem na spravedlivý proces (viz Prade, cit. výše, § 40).

58.  Soud tedy konečně v rámci posouzení toho, zda řízení jako celek bylo spravedlivé, s přihlédnutím ke způsobu jednání pachatelů a zapojení stěžovatelky, na straně jedné, oproti relativně mírnému zásahu do stěžovatelčiných práv stěžovatelky ve smyslu článku 8 (viz § 34 výše) a skutečnosti, že její právo na obhajobu bylo řádně respektováno, na straně druhé, dochází k závěru, že celková spravedlivost procesu nebyla připuštěním napadaného důkazu nevratně narušena.

59.  Z toho vyplývá, že nedošlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

 

III.   K ostatním tvrzeným porušením Úmluvy

60.  Nakonec stěžovatelka namítala na poli článku 13 Úmluvy, že Ústavní soud nezohlednil judikaturu Soudu, a v důsledku toho neochránil její základní práva.

61.  Soud je názoru, že lze mít za to, že stěžovatelčina námitka směřuje proti výsledku vyšetřování v předmětné věci, čímž pouze opakuje své námitky na poli článků 6 a 8 Úmluvy. Z toho důvodu dochází k závěru, že ačkoli je tato stížnostní námitka přijatelná, nenastoluje samostatnou otázku na poli článku 13 Úmluvy.

 

IV.  K použití článku 41 Úmluvy

62.  Článek 41 Úmluvy zní:

„Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

A.  Újma

63.  Stěžovatelka požadovala částku 50 000 Kč (přibližně 2 000 €) z titulu majetkové škody odpovídající výši peněžitého trestu, jenž jí byl uložen v trestním řízení. Také požadovala částku 200 000 Kč (přibližně 8 150 €) za nemajetkovou újmu s poukazem na výsledek trestního řízení a uložený trest a rovněž i způsob, jakým bylo zasaženo do jejího práva na soukromí.

64.  Vláda k majetkové škodě poznamenala, že v případě rozhodnutí Soudu konstatujícího porušení by stěžovatelka mohla požádat o obnovu trestního řízení. Ve vztahu k nároku z titulu nemajetkové újmy vláda tvrdila, že nebyla žádná příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou a údajným porušením Úmluvy.

65.  Soud neshledává příčinnou souvislost mezi shledaným porušením a údajnou majetkovou škodou, proto tento nárok zamítá. Dále má za to, že s ohledem na okolnosti projednávané věci je tvrzená nemajetková újma stěžovatelky dostatečně kompenzována shledáním porušení (viz Roman Zakharov, cit. výše, § 312).

B.   Náklady řízení

66.  Stěžovatelka nárokovala na nákladech řízení před vnitrostátními soudy a Soudem částku 188 493 Kč (přibližně 7 700 €).

67.  Vláda upozornila, že stěžovatelka předložila pouze smlouvu uzavřenou mezi ní a advokátem o právní pomoci, jež bude poskytnuta v řízení před Ústavním soudem a Soudem, v níž se dohodli na hodinové odměně 2 000 Kč (80 €), avšak nedodala žádná podrobnější vyúčtování ani faktury.

68.  Podle judikatury Soudu má stěžovatel právo na náhradu nákladů řízení jen tehdy, je-li prokázáno, že tyto náklady byly skutečně a nutně vynaloženy a že jsou co do výše přiměřené. Soud v této věci s přihlédnutím k dokumentům, které má k dispozici, a výše uvedeným kritériím považuje za přiměřené přiznat částku 2 500 € pokrývající veškeré uplatňované náklady a případnou částku daně.

 

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD JEDNOMYSLNĚ:

1.         prohlašuje stížnost za přijatelnou;

2.         rozhoduje, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy;

3.         rozhoduje, že nedošlo k porušení článku čl. 6 odst. 1 Úmluvy;

4.         rozhoduje, že v souvislosti s námitkami na poli článku 13 ve spojení s čl. 6 odst. 1 a článkem 8 Úmluvy nevyvstaly samostatné právní otázky;

5.         rozhoduje, že shledání porušení je samo o sobě dostatečným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu utrpěnou stěžovatelce;

6.         rozhoduje,

a)   že žalovaný stát má stěžovatelce zaplatit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci, podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy na nákladech řízení 2 500 € (dva tisíce pět set eur), které se převedou na české koruny podle kursu platného ke dni zaplacení, dále případnou částku daně, kterou může být stěžovatelka povinna zaplatit, jako náhradu nákladů řízení;

b)   že od uplynutí výše uvedených tří měsíců až do zaplacení budou stanovené částky navyšovány o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v období prodlení, zvýšené o tři procentní body;

7.         zamítá co do zbytku, jednomyslně, návrh stěžovatelky na přiznání spravedlivého zadostiučinění.

 

 

Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 13. února 2025 v souladu s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.

 

 

Victor Soloveytchik
Mattias Guyomar
zástupce tajemníka
předseda