I.ÚS 1405/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. M., zastoupeného JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou, sídlem Dvořákova 1927/5, Jihlava, proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 10 KZT 10/2023-17 ze dne 25. ledna 2024 a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě č. j. ZT 14/2023-17 ze dne 14. prosince 2023, za účasti Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního státního zastupitelství v Jihlavě, jako účastníků řízení, a L. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v trestní věci vedené proti obviněnému L. B. vystupoval stěžovatel v postavení poškozeného. Skutek, pro nějž byl obviněný stíhán, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že obviněný ve spolupráci se stěžovatelem prováděl opravu výrobní linky u jejich zaměstnavatele, společnosti X, ledabyle se domluvil s poškozeným, linku nejprve vypnul a po provedení oprav na pokyn stěžovatele zapnul na automatické, nikoli pouze manuální ovládání, v důsledku čehož došlo k přimáčknutí hlavy stěžovatele a jeho vážnému zranění.

3. Napadeným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ("okresní státní zastupitelství") bylo trestní stíhání obviněného L. B. podmíněně zastaveno. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky v Jihlavě ("krajské státní zastupitelství") napadeným usnesením zamítla. Stěžovatel následně ještě podal Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci podnět k výkonu dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Státní zástupce tohoto státního zastupitelství mu vyrozuměním č. j. 1 VZT 14/2024-13 sdělil, že podnět neshledal důvodným. Státní zástupce nicméně stěžovatele současně informoval, že uloží krajskému státnímu zastupitelství, aby vykonalo dohled nad postupem okresního státního zastupitelství zaměřený na posouzení možné trestní odpovědnosti právnické osoby - zaměstnavatele stěžovatele i obviněného.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí. Brojí především proti závěru státního zástupce okresního státního zastupitelství a státní zástupkyně krajského státního zastupitelství o jeho spoluzavinění na zranění, jež utrpěl v rámci skutku, k němuž se vztahují napadená usnesení. Je přesvědčen, že tento následek byl způsoben výhradně zaviněním obviněného. Tvrzení obsažená v napadeném usnesení státní zástupkyně krajského státního zastupitelství považuje za nepodložená. Stěžovatel rovněž namítá, že v usnesení státního zástupce okresního státního zastupitelství nebyla zachována totožnost skutku, který byl popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného. Poukazuje na to, že policejní orgán neakceptoval jeho návrh na provedení jeho výslechu.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

6. Ústavní soud v ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. dubna 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. února 1997 (U 5/7 SbNU 343); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Podle ústavního pořádku tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Stejně tak však stabilní judikatura Ústavního soudu přiznává osobám poškozeným trestným činem ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu jejich práv, neboli právo na účinné vyšetřování [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2012/18 ze dne 3. září 2019 (N 153/96 SbNU 14) a judikaturu tam citovanou].

7. Stěžovatel se nicméně práva na účinné vyšetřování nedovolává a až na jedinou výjimku (viz dále) nepředkládá žádnou argumentaci, která by obsahově odpovídala snaze domoci se ochrany práva na účinné vyšetřování. Ústavní soud proto pouze stručně uvádí, že zejména z napadeného usnesení státní zástupkyně krajského státního zastupitelství zřetelně vyplývají důvody, z nichž orgány činné v trestním řízení dovodily závěr o spoluzavinění stěžovatele na způsobení zranění, které utrpěl při spáchání stíhaného skutku. Tyto důvody vycházely především z výpovědi obviněného a vysvětlení podaného samotným stěžovatelem, jejichž části byly v napadeném usnesení doslova citovány (srov. body 9 a 10 usnesení státní zástupkyně krajského státního zastupitelství). Nutno podotknout, že stěžovatel brojí proti závěru o svém spoluzavinění pouze v obecné rovině a neuvádí konkrétní okolnosti, které by jej měly vyvracet či zpochybňovat.

8. Státní zástupkyně krajského státního zastupitelství se v napadeném usnesení rovněž důsledně vypořádala s námitkou stěžovatele týkající se údajného porušení totožnosti skutku (viz bod 16 usnesení státní zástupkyně krajského státního zastupitelství). Ani v tomto případě stěžovatel na tuto argumentaci nereaguje formou konkrétních námitek. Stejně tak neupřesňuje námitku o nepodloženosti tvrzení obsažených v napadeném usnesení státní zástupkyně krajského státního zastupitelství.

9. Jestliže stěžovatel poukazuje na to, že policejní orgán neakceptoval jeho návrh na provedení jeho výslechu, jde o jedinou část ústavní stížnosti, která se svým obsahem alespoň částečně týká jeho práva na účinné vyšetřování. Ústavní soud však ani toto tvrzení nepovažuje za ústavněprávně relevantní důvod pro zrušení napadených usnesení. Jak již totiž bylo uvedeno, z napadeného usnesení státní zástupkyně krajského státního zastupitelství vyplývá, že stěžovatel v průběhu řízení podal vysvětlení, v němž vylíčil okolnosti relevantní pro posouzení předmětného skutku. Skutečnost, že ve věci podal vysvětlení, ostatně v ústavní stížnosti připouští i sám stěžovatel. V neprovedení jeho dalšího výslechu proto Ústavní soud nespatřuje pochybení orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich povinnosti náležitě efektivně vyšetřit trestný čin, jímž byl stěžovatel poškozen.

11. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2024


Jan Wintr v. r.
předseda senátu