Obecný komentář č. 32 (2007) Článek 14 Právo na rovnost před soudy a na spravedlivý proces (Výbor OSN pro lidská práva)

Obecný komentář č. 32
Článek 14 (Právo na rovnost před soudy a na spravedlivý proces)
I.    Obecné poznámky

1. Tento obecný komentář nahrazuje obecný komentář č. 13 (z dvacátého prvního zasedání).
2. Právo na rovnost před soudy a na spravedlivý proces je klíčovým prvkem ochrany lidských práv a slouží jako procesní prostředek k ochraně právního státu. Cílem článku 14 paktu je zajistit řádný výkon spravedlnosti a za tímto účelem zaručuje řadu specifických práv.
   
   
3. Článek 14 má obzvláště složitou povahu a kombinuje různé záruky s různými oblastmi použití. Ustanovení čl. 14. odst. 1 první věty stanoví obecnou záruku rovnosti před soudy, která platí bez ohledu na povahu soudního řízení. Ustanovení čl. 14 odst. 1 druhé věty téhož odstavce opravňuje jednotlivce k spravedlivému a veřejnému projednání příslušným, nezávislým a nestranným soudem zřízeným podle zákona, pokud tito jednotlivci čelí trestnímu obvinění nebo pokud jsou jejich práva a povinnosti určeny soudní cestou. V takových soudních řízeních mohou být média a veřejnost vyloučeni z jednání pouze v případech uvedených v odst. 1 třetí větě. Ustanovení čl. 14 odst. 2 až 5 obsahují procesní záruky, které jsou k dispozici osobám obviněným z trestného činu. Odstavec 6 zajišťuje hmotné právo na náhradu škody v případě justičního omylu v trestních věcech. Odstavec 7 zakazuje dvojí trestání, a zaručuje tak osobní svobodu, konkrétně právo zůstat na svobodě před dalším souzením nebo trestem za trestný čin, za který již byla osoba pravomocně odsouzena nebo z něj byla osvobozena. Státy, smluvní strany paktu, by ve svých zprávách měly jasně rozlišovat mezi těmito různými aspekty práva na spravedlivý proces.
   
   
4. Článek 14 obsahuje záruky, které musí státy, smluvní strany paktu, respektovat, a to bez ohledu na své právní tradice a své vnitrostátní právní předpisy. Ačkoli by měly státy podávat zprávy o tom, jak jsou tyto záruky vykládány ve vztahu k jejich příslušným právním systémům, výbor poznamenává, že vymezení základního obsahu záruk paktu nelze ponechat na výhradním uvážení vnitrostátního práva.
   
   
5. I když mohou být výhrady ke konkrétním ustanovením článku 14 přijatelné, obecná výhrada k právu na spravedlivý proces by byla neslučitelná s předmětem a účelem paktu.¹ 
   
   
6. I když článek 14 není zahrnut do seznamu práv, která nemohou být předmětem výjimky podle čl. 4 odst. 2 paktu, státy odchylující se od běžných postupů požadovaných podle článku 14 za okolností mimořádné situace by měly zajistit, aby tyto odchylky nepřekročily ty, které jsou přísně vyžadovány podle naléhavosti skutečné situace. Na záruky spravedlivého procesu nikdy nelze vztahovat opatření odchylky, která by obcházela ochranu práv, která nemohou být předmětem odchylky. Jelikož tedy například článek 6 paktu nemůže být předmětem odchylky v celém rozsahu, jakékoli soudní řízení vedoucí k uložení trestu smrti během mimořádného stavu musí odpovídat ustanovením paktu, včetně všech požadavků článku 14.² Jelikož článek 7 rovněž nemůže být předmětem odchylky v celém rozsahu, obdobně nelze v žádném řízení, na které se vztahuje článek 14, a to ani během mimořádného stavu, použít jako důkaz žádné prohlášení nebo přiznání nebo v zásadě jakékoli jiné důkazy získané v rozporu s tímto ustanovením,³ s výjimkou případů, kdy je prohlášení nebo přiznání získané v rozporu s článkem 7 použito jako důkaz, že došlo k mučení nebo jinému zacházení zakázanému tímto ustanovením.⁴ Odchylky od základních zásad spravedlivého procesu, včetně presumpce neviny, jsou vždy zakázány.⁵ 

II.    Rovnost před soudy

7. Ustanovení čl. 14 odst. 1 první věty obecně zaručuje právo na rovnost před soudy. Tato záruka se vztahuje nejen na soudy uvedené v čl. 14 odst. 1 druhé větě, ale musí být také respektována, kdykoli vnitrostátní právo svěřuje soudnímu orgánu plnění soudní funkce.⁶ 

8. Právo na rovnost před soudy obecně zaručuje, kromě zásad uvedených v čl. 14 odst. 1 druhé větě, zásadu rovného přístupu a zásadu rovnosti zbraní a zajišťuje, aby se s dotyčnými účastníky soudního řízení zacházelo bez jakékoli diskriminace. 

9. Článek 14 zahrnuje právo na přístup k soudům v případech, kdy se rozhoduje o trestním obvinění a o právech a povinnostech v občanskoprávní věci. Ve všech těchto případech musí být účinně zaručen přístup k výkonu spravedlnosti, aby bylo zajištěno, že žádný jednotlivec nebude z procesního hlediska zbaven svého práva domáhat se spravedlnosti. Právo na přístup k soudům a rovnost před soudy se neomezuje pouze na občany států, smluvních stran paktu, ale musí být rovněž k dispozici všem jednotlivcům bez ohledu na jejich státní příslušnost nebo bez státní příslušnosti či bez ohledu na jejich postavení, ať už jde o žadatele o azyl, uprchlíky, migrující pracovníky, děti bez doprovodu nebo jiné osoby, které se mohou nacházet na území státu, smluvní strany paktu, nebo podléhat jurisdikci takového státu. Situace, kdy jsou pokusy jednotlivce o přístup k příslušným soudům systematicky mařeny de iure nebo de facto, jsou v rozporu se zárukou čl. 14 odst. 1 první věty.⁷  Tato záruka rovněž zakazuje činění jakýchkoli rozdílů týkajících se přístupu k soudům, které nejsou založeny na právních předpisech a nelze je odůvodnit objektivními a rozumnými důvody. Záruka je porušena, pokud je určitým osobám zakázáno podat žalobu proti jiným osobám, například z důvodu jejich rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného názoru, národního nebo sociálního původu, majetku, narození nebo postavení.⁸ 

10. Dostupnost nebo nepřítomnost právní pomoci často určuje, zda osoba může nebo nemůže mít přístup k příslušným soudním řízením nebo možnost se jich smysluplně účastnit. Zatímco článek 14 výslovně upravuje záruku právní pomoci v trestním řízení v odst. 3 písm. d), státy se vyzývají, aby poskytovaly bezplatnou právní pomoc v jiných případech osobám, které nemají dostatečné prostředky k jejich úhradě. V některých případech mohou být dokonce povinny tak učinit. Například pokud osoba odsouzená k smrti požaduje ústavní přezkum nesrovnalostí v trestním řízení, ale nemá dostatečné prostředky k úhradě nákladů na právní pomoc za účelem uplatnění tohoto prostředku nápravy, je stát povinen poskytnout právní pomoc v souladu s čl. 14 odst. 1 ve spojení s právem na účinnou ochranu zakotveným v čl. 2 odst. 3 paktu.⁹ 

11. Obdobně by uložení poplatků účastníkům soudního řízení, které by de facto bránilo jejich přístupu ke spravedlnosti, mohlo vést k problémům podle čl. 14 odst. 1.¹⁰  Zejména přísná zákonná povinnost přiznat náklady vítězné straně bez zvážení jejích důsledků nebo bez poskytnutí právní pomoci může mít odrazující účinek na schopnost osob domáhat se ochrany svých práv podle paktu v soudních řízeních, která mají k dispozici.¹¹ 

12. Právo na rovný přístup k soudu, zakotvené v čl. 14 odst. 1, se týká přístupu k prvostupňovým soudním řízením a nezabývá se otázkou práva na odvolání nebo na jiné opravné prostředky.¹² 

13. Právo na rovnost před soudy rovněž zajišťuje rovnost zbraní. To znamená, že všem účastníkům řízení musí být poskytnuta stejná procesní práva, pokud rozdíly nejsou založeny na právních předpisech a nelze je odůvodnit objektivními a rozumnými důvody, aniž by to mělo pro žalovaného za následek skutečné znevýhodnění nebo jinou nespravedlnost.¹³ Rovnost zbraní neexistuje, pokud se například proti určitému rozhodnutí může odvolat pouze státní zástupce, ale nikoli obžalovaný.¹⁴ Zásada rovnosti mezi stranami se vztahuje rovněž na občanskoprávní řízení a vyžaduje mimo jiné, aby každá strana měla možnost zpochybnit všechny argumenty a důkazy předložené druhou stranou.¹⁵ Ve výjimečných případech může tato zásada rovněž vyžadovat bezplatnou pomoc tlumočníka, pokud by se jinak nemajetná strana nemohla účastnit řízení za stejných podmínek nebo by nemohli být předvolaní svědci vyslechnuti.

14. Rovnost před soudy rovněž vyžaduje, aby byly podobné případy projednávány v obdobných soudních řízeních. Pokud se při určování určitých kategorií případů použijí například zvláštní trestní řízení nebo speciálně ustavené soudy,¹⁶  musí být rozlišení odůvodněno objektivními a přiměřenými důvody. 

III.    Spravedlivé a veřejné projednání způsobilým, nezávislým a nestranným soudem

15. Právo na spravedlivé a veřejné slyšení způsobilým, nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem je zaručeno podle čl. 14 odst. 1 druhé věty v případech týkajících se rozhodování o právech a povinnostech, nebo o trestním obvinění vzneseném proti jednotlivcům. Trestní obvinění se v zásadě týká činů, které jsou podle vnitrostátního trestního práva prohlášeny za trestné. Tento princip se může vztahovat i na trestněprávní jednání s postihy, které musí být bez ohledu na jejich kvalifikaci ve vnitrostátním právu považovány za trestněprávní z důvodu jejich účelu, povahy nebo závažnosti.¹⁷ 

16. Pojem rozhodování o právech a povinnostech „v občanskoprávní věci“ (de caractère civil / de carácter civil) je složitější. V různých jazycích paktu je formulován odlišně a podle článku 53 paktu jsou tato znění stejně autentická a přípravné práce nevyřeší nesrovnalosti v různých jazykových verzích. Výbor konstatuje, že pojem „občanskoprávní věc“ nebo jeho ekvivalenty v jiných jazykových verzích je založen spíše na povaze daného práva než na postavení jedné ze stran nebo konkrétního fóra poskytovaného vnitrostátními právními systémy pro určení konkrétních práv.¹⁸ Pojem zahrnuje a) soudní řízení zaměřená na stanovení práv a povinností týkajících se oblastí smluv, majetku a občanskoprávních deliktů v oblasti soukromého práva, jakož i b) rovnocenné pojmy v oblasti správního práva, jako je ukončení zaměstnávání státních zaměstnanců z jiných než disciplinárních důvodů,¹⁹ stanovení dávek sociálního zabezpečení²⁰ nebo důchodových práv vojáků²¹ nebo postupy týkající se využívání veřejného pozemku²² nebo zabírání soukromého majetku. Kromě toho může c) zahrnovat další postupy, které však musí být posuzovány případ od případu s ohledem na povahu dotčeného práva.  

17. Oproti tomu právo na přístup k soudu podle čl. 14 odst. 1 druhé věty se nepoužije, pokud vnitrostátní právo nezakládá dotyčné osobě žádné právo. Z tohoto důvodu výbor shledal toto ustanovení jako nepoužitelné v případech, kdy vnitrostátní právo nepřiznává právo na povýšení na vyšší pozici ve veřejné službě,²³ na jmenování soudcem²⁴ nebo na přeměnu trestu smrti orgánem moci výkonné.²⁵ Kromě toho nedochází v rámci občanskoprávních věcí k žádnému stanovení práv a povinností, pokud dotčené osoby čelí opatřením přijatým proti nim jako osobám podřízeným vysokému stupni správní kontroly, jako jsou disciplinární opatření, která nepředstavují trestní sankce proti státnímu zaměstnanci,²⁶ příslušníkovi ozbrojených sil nebo vězni. Tato záruka se dále nevztahuje na postupy vydávání, správního vyhoštění a řízení o povinnosti vycestovat.²⁷ I když neexistuje právo na přístup k soudu podle čl. 14 odst. 1 druhé věty, v těchto a podobných případech mohou stále platit jiné procesní záruky.²⁸ 

18. Pojem „soud“ v čl. 14 odst. 1 označuje orgán, bez ohledu na jeho označení, který je stanoven zákonem, je nezávislý na výkonné a zákonodárné moci nebo ve zvláštních případech požívá soudní nezávislosti při rozhodování o právních věcech v řízeních, které mají soudní povahu. Ustanovení čl. 14 odst. 1 druhé věty zaručuje přístup k takovým soudům všem, proti nimž bylo vzneseno trestní obvinění. Toto právo nelze omezit a jakékoli odsouzení za trestný čin ze strany orgánu, který není soudem, je s tímto ustanovením neslučitelné. Obdobně, kdykoli jsou stanovena práva a povinnosti v soudním řízení, musí tak učinit alespoň v jedné fázi řízení soudní orgán ve smyslu této věty. Pokud stát, smluvní strana paktu, nestanoví příslušný soud, který by určoval taková práva a povinnosti, nebo by v konkrétních případech neumožňoval přístup k takovému soudu, znamenalo by to porušení článku 14, pokud taková omezení nejsou založena na vnitrostátních právních předpisech, nejsou nutná pro sledování legitimních cílů, jako je řádný výkon spravedlnosti, nebo jsou založena na výjimkách z pravomoci vyplývajících z mezinárodního práva, jako jsou například imunity, nebo pokud by přístup, který jednotlivci zbývá, byl omezen v rozsahu, který by podkopal samotnou podstatu práva. 

19. Požadavek způsobilosti, nezávislosti a nestrannosti soudu ve smyslu čl. 14 odst. 1 je absolutním právem, na které se nevztahuje žádná výjimka.²⁹ Požadavek nezávislosti se týká zejména postupu a kvalifikace pro jmenování soudců a záruk týkajících se jejich jistoty funkčního období až do věku povinného odchodu do důchodu nebo do uplynutí jejich funkčního období, dále pak případných podmínek povýšení, přeložení, pozastavení a ukončení jejich funkcí a skutečné nezávislosti soudnictví na politických zásazích ze strany výkonné moci a zákonodárných sborů. Státy by měly přijmout konkrétní opatření zaručující nezávislost soudnictví, chránit soudce před jakoukoli formou politického vlivu na jejich rozhodování prostřednictvím ústavy nebo přijímání právních předpisů stanovujících jasné postupy a objektivní kritéria pro jmenování, odměnu, funkční období, povýšení, pozastavení funkce a propouštění členů soudní moci a disciplinární sankce přijaté proti nim.³⁰ Situace, kdy funkce a kompetence soudnictví a výkonné moci nejsou jasně odlišitelné, nebo kdy je výkonná moc schopna ovládat nebo řídit soudnictví, je neslučitelná s představou nezávislého soudu.³¹ Je nutné chránit soudce před střety zájmů a zastrašováním. Aby byla zajištěna jejich nezávislost, musí být postavení soudců, včetně jejich funkčního období, jejich nezávislosti, bezpečnosti, přiměřené odměny, podmínek služby, důchodů a věku odchodu do důchodu, náležitě zajištěno právními předpisy. 

20. Soudci mohou být odvoláni pouze ze závažných důvodů nevhodného chování nebo nezpůsobilosti v souladu se spravedlivými postupy zajišťujícími objektivitu a nestrannost stanovenými v ústavě nebo v zákoně. Odvolání soudců výkonnou mocí, např. před uplynutím funkčního období, na které byli jmenováni, aniž by jim byly uvedeny konkrétní důvody, a bez účinné soudní ochrany proti propuštění, je neslučitelné s nezávislostí soudnictví.³² Totéž platí například pro propuštění soudců výkonnou mocí, kteří jsou údajně zkorumpovaní, aniž by se postupovalo podle některého z postupů stanovených zákonem.³³  

21. Požadavek nestrannosti má dva aspekty. Za prvé, soudci nesmí dopustit, aby byl jejich úsudek ovlivněn osobní zaujatostí nebo předsudky, ani aby byli předpojatí vůči konkrétnímu případu, který jim byl předložen, ani aby jednali způsobem, který nesprávně prosazuje zájmy jedné ze stran na úkor druhé.³⁴ Za druhé, soud se musí také jevit nestranný rozumnému pozorovateli.  Například soudní proces podstatně ovlivněný účastí soudce, který měl být podle vnitrostátních zákonů vyloučen, nelze normálně považovat za nestranný.³⁵

22. Ustanovení článku 14 se vztahují na všechny soudy v rámci působnosti tohoto článku, ať už řádné nebo specializované, civilní nebo vojenské. Výbor bere na vědomí existenci vojenských nebo zvláštních soudů v mnoha zemích, které soudí civilisty. Ačkoli pakt nezakazuje soudní řízení s civilisty u vojenských nebo zvláštních soudů, vyžaduje, aby tyto soudy byly plně v souladu s požadavky článku 14 a aby jeho záruky nemohly být omezeny nebo pozměněny z důvodu vojenské nebo zvláštní povahy příslušného soudu. Výbor rovněž konstatuje, že soudní proces s civilisty u vojenských nebo zvláštních soudů může způsobit vážné problémy, co se týče spravedlivého, nestranného a nezávislého výkonu spravedlnosti. Proto je důležité přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění toho, aby takové soudní procesy probíhaly za podmínek, které skutečně poskytují plné záruky stanovené v článku 14. Soudní řízení s civilisty u vojenských nebo zvláštních soudů by měla být výjimečná,³⁶  tj. omezená na případy, kdy stát, smluvní strana paktu, může prokázat, že uchýlení se k takovým soudním řízením je nutné a odůvodněné objektivními a závažnými důvody, a pokud s ohledem na konkrétní kategorii jednotlivců a trestných činů nejsou řádné civilní soudy schopny soudní řízení provést.³⁷ 

23. Některé země se uchýlily ke zvláštním soudům „soudců bez tváře“ složených z anonymních soudců, např. v rámci opatření přijatých k boji proti teroristickým činnostem. Tyto soudy, i když byly totožnost a postavení těchto soudců ověřeny nezávislým orgánem, často trpí nejen skutečností, že totožnost a postavení soudců nejsou oznámeny obviněným osobám, ale také nesrovnalostmi, jako je vyloučení veřejnosti nebo dokonce i obviněných či jejich zástupců³⁸ ze soudního řízení;³⁹  omezení práva na právníka podle vlastního výběru;⁴⁰ přísná omezení nebo odepření práva komunikovat se svými právníky, zejména pokud jsou obvinění drženi v izolaci;⁴¹ hrozby právníkům;⁴² nedostatečný čas na přípravu případu⁴³ nebo přísná omezení či odepření práva předvolat a vyslechnout nebo nechat vyslechnout svědky, včetně zákazů křížového výslechu určitých kategorií svědků, např. policistů odpovědných za zatčení, a výslechu obžalovaného.⁴⁴ Soudy, s anonymními soudci i bez nich, za okolností uvedených výše nesplňují základní standardy spravedlivého procesu, a zejména požadavek, že soud musí být nezávislý a nestranný.⁴⁵ 

24. Článek 14 je rovněž relevantní, pokud stát ve svém právním řádu uznává soudy založené na obyčejovém právu nebo náboženské soudy, které plní funkce soudu, nebo jim stát funkce soudu svěřuje. Je nutné zajistit, aby tyto soudy nemohly vydávat závazná rozhodnutí uznávaná státem, pokud nejsou splněny tyto požadavky: soudní řízení u takových soudů se omezují na drobné občanské a trestní věci, splňují základní požadavky spravedlivého procesu a další příslušné záruky paktu a jejich rozsudky jsou ověřovány státními soudy s ohledem na záruky stanovené v paktu a mohou být dotčenými stranami napadeny v řízení splňujícím požadavky článku 14 paktu. Tyto zásady jsou bez ohledu na obecnou povinnost státu chránit práva vyplývající z paktu u všech osob postižených působením obyčejových a náboženských soudů. 

25. Pojem spravedlivého procesu zahrnuje záruku spravedlivého a veřejného jednání. Spravedlnost jednání znamená absenci jakéhokoli přímého nebo nepřímého vlivu, tlaku nebo zastrašování nebo narušení z jakékoli strany a z jakéhokoli důvodu. Jednání není spravedlivé, pokud například obžalovaný v trestním řízení čelí projevu nepřátelského přístupu veřejnosti nebo podpory jedné strany v soudní síni, kterou soud toleruje, čímž zasahuje do práva na obhajobu,⁴⁶ nebo je vystaven jiným projevům nepřátelství s podobnými účinky. Vyjádření rasistických postojů porotou,⁴⁷ která jsou tolerována soudem, nebo rasově zaujatý výběr poroty jsou další příklady nepříznivého ovlivňování spravedlnosti procesu. 

26. Článek 14 zaručuje pouze procesní rovnost a spravedlnost a nelze jej vykládat v tom smyslu, že zajišťuje, aby nedošlo k omylu ze strany příslušného soudu.⁴⁸ Obecně přísluší soudům států, smluvním stranám paktu, aby v konkrétním případě přezkoumaly skutečnosti a důkazy nebo použití vnitrostátních právních předpisů, pokud nelze prokázat, že takové hodnocení nebo použití bylo zjevně svévolné nebo se rovnalo zjevné chybě nebo odepření spravedlnosti nebo že soud jinak porušil svou povinnost nezávislosti a nestrannosti.⁴⁹ Stejný standard platí pro konkrétní pokyny porotě soudcem v rámci porotního soudnictví.⁵⁰ 

27. Důležitým aspektem spravedlivého projednání je jeho rychlost. Zatímco problematice nepřiměřených průtahů v trestním řízení se výslovně věnuje čl. 14 odst. 3 písm. c), průtahy v občanskoprávních řízeních, které nelze odůvodnit složitostí případu nebo chováním stran, snižují zásadu spravedlivého projednání zakotvenou v odstavci 1 tohoto ustanovení.⁵¹ Pokud jsou tato zpoždění způsobena nedostatkem zdrojů a chronickým nedostatečným financováním, měly by být pro výkon spravedlnosti v maximální možné míře přiděleny dodatečné rozpočtové zdroje.⁵² 

28. Veškerá soudní řízení v trestních věcech nebo související s žalobou musí být v zásadě vedena ústně a veřejně. Veřejná povaha projednání zajišťuje transparentnost soudního řízení, a poskytuje tak důležitou ochranu zájmům jednotlivce i celé společnosti. Soudy musí v přiměřených mezích zpřístupnit veřejnosti informace o čase a místě konání ústních jednání a zajistit přiměřené vybavení pro účast zúčastněných členů veřejnosti, mimo jiné s přihlédnutím k možnému zájmu o případ a dobu ústního jednání.⁵³ Požadavek veřejného projednání se nemusí nutně vztahovat na všechna odvolací řízení, která mohou být vedena na základě písemných podání,⁵⁴ nebo na rozhodnutí státních zástupců a jiných orgánů veřejné moci v přípravném řízení.⁵⁵ 

29. Ustanovení čl. 14 odst. 1 uznává, že soudy mají pravomoc vyloučit celou nebo část veřejnosti z důvodů morálky, veřejného pořádku (ordre public) nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo pokud to vyžaduje soukromý život zúčastněných stran, nebo v míře nezbytně nutné podle názoru soudu za zvláštních okolností, kdy by veřejná povaha slyšení poškodila zájmy spravedlnosti. Kromě těchto výjimečných okolností musí být jednání přístupné široké veřejnosti, včetně členů sdělovacích prostředků, a nesmí se omezovat například jen na určitou kategorii osob. I v případech, kdy je z jednání vyloučena veřejnost, musí být rozsudek, včetně podstatných zjištění, důkazů a právních úvah, zveřejněn, kromě případů, kdy zájem mladistvých vyžaduje nezveřejnění, nebo pokud se soudní řízení týká manželských sporů nebo opatrovnictví dětí.

IV.    Presumpce neviny

30. Podle čl. 14 odst. 2 má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo na to, aby byl považován za nevinného, dokud není prokázána jeho vina podle zákona. Presumpce neviny, která má zásadní význam pro ochranu lidských práv, ukládá důkazní břemeno obžalobě, zaručuje, že nelze předpokládat vinu, dokud není vina obžalobou prokázána nade všechnu pochybnost, zajišťuje, aby měl obžalovaný výhodu pochybnosti, a požaduje, aby s osobami obviněnými z trestného činu bylo zacházeno v souladu s touto zásadou. Je povinností všech veřejných orgánů, aby se zdržely předjímání výsledku soudního řízení, např. zdržením se veřejného prohlášení potvrzujícího vinu obviněného.⁵⁶ Obžalovaní by za normálních okolností neměli být během soudních řízení spoutáni nebo drženi v klecích nebo jinak předvedeni k soudu způsobem, který naznačuje, že mohou být nebezpečnými zločinci. Sdělovací prostředky by se měly vyhnout zpravodajství, které podkopává presumpci neviny. Dále by délka trvání vyšetřovací vazby nikdy neměla být považována za známku viny či její rozsah.⁵⁷ Odepření možnosti propuštění na kauci⁵⁸ nebo zjištění odpovědnosti v občanskoprávním řízení⁵⁹ nemají vliv na presumpci neviny.

V.    Práva osob obviněných z trestného činu

31. Právo všech osob obviněných z trestného činu na to, aby byly neprodleně a podrobně informovány v jazyce, kterému rozumí, o povaze a příčině obvinění vzneseného proti nim, zakotvené v odst. 3 písm. a), je první z minimálních záruk v trestním řízení podle článku 14. Tato záruka se vztahuje na všechny případy obvinění z trestného činu, včetně případů osob, které nejsou ve vazbě, ale nikoli na vyšetřování trestných činů, která předcházejí vznesení obvinění.⁶⁰ Oznámení o důvodech zatčení je samostatně zaručeno v čl. 9 odst. 2 paktu.⁶¹ Právo být „neprodleně“ informován o obvinění vyžaduje, aby byly informace poskytnuty, jakmile je dotyčná osoba formálně obviněna z trestného činu podle vnitrostátního práva,⁶² nebo je takto veřejně označena. Specifické požadavky pododstavce 3 písm. a) lze splnit ústním oznámením obvinění pokud bude později písemně potvrzeno nebo písemně za předpokladu, že informace obsahují jak odkaz na právní předpisy, tak na údajné obecné skutečnosti, na nichž je obvinění založeno. V případě soudních řízení v nepřítomnosti vyžaduje čl. 14 odst. 3 písm. a), aby byly bez ohledu na nepřítomnost obviněného podniknuty veškeré náležité kroky k informování obviněných osob o obviněních a jejich informování o soudním řízení.⁶³

32. Ustanovení odst. 3 písm. b) stanoví, že obviněné osoby musí mít dostatečný čas a možnosti pro přípravu své obhajoby a pro komunikaci s obhájci podle vlastní volby. Toto ustanovení je důležitým prvkem záruky spravedlivého procesu a uplatňování zásady rovnosti zbraní.⁶⁴ V případě nemajetného obžalovaného je možné, že komunikaci s obhájcem půjde zajistit jen tehdy, pokud je v přípravné i soudní fázi řízení k dispozici bezplatný tlumočník.⁶⁵ To, co se počítá jako „dostatek času“, závisí na okolnostech každého případu. Pokud se obhájce důvodně domnívá, že čas na přípravu obhajoby není dostatečný, je na něm, aby požádal o odročení řízení.⁶⁶ Stát, smluvní strana paktu, nenese odpovědnost za chování obhájce, ledaže soudci bylo zjevné nebo mělo být zjevné, že chování obhájce nebylo slučitelné se zájmy spravedlnosti.⁶⁷ Existuje povinnost vyhovět přiměřeným žádostem o odročení, zejména jeli obviněný obviněn ze závažného trestného činu a je zapotřebí více času na přípravu obhajoby.⁶⁸ 

33. „Dostatek možností“ musí zahrnovat přístup k dokumentům a dalším důkazům; tento přístup musí zahrnovat všechny materiály,⁶⁹ které obžaloba plánuje předložit u soudu proti obviněným nebo které jsou ve prospěch. Materiál ve prospěch by měl být chápán tak, že zahrnuje nejen materiál prokazující nevinu, ale také další důkazy, které by mohly pomoci obhajobě (např. důkazní materiál, že přiznání nebylo dobrovolné). V případě tvrzení, že důkazy byly získány v rozporu s článkem 7 paktu, musí být k dispozici informace o okolnostech, za kterých byly tyto důkazy získány, aby bylo možné takové tvrzení posoudit. Pokud obviněný nemluví jazykem, ve kterém je soudní řízení vedeno, ale je zastoupen obhájcem, který jazyk ovládá, může postačovat, aby měl příslušné dokumenty ze spisu k dispozici obhájce.⁷⁰ 

34. Právo na komunikaci s obhájcem vyžaduje, aby byl obviněnému poskytnut okamžitý přístup k obhájci. Obhájce by měl mít možnost setkávat se svými klienty v soukromí a komunikovat s obviněnými za podmínek, které plně respektují důvěrnost jejich komunikace.⁷¹  Advokáti by dále měli být schopni poskytnout poradenství osobám obviněným z trestného činu a zastupovat je v souladu s obecně uznávanou profesní etikou bez omezení, vlivu, nátlaku nebo nepřiměřeného zasahování z jakýchkoli míst.

35. Právo obžalovaného na soudní řízení bez zbytečného odkladu, stanovené v čl. 14 odst. 3 písm. c), není navrženo pouze tak, aby se zabránilo udržování osob příliš dlouho ve stavu nejistoty ohledně jejich osudu, a pokud jsou zadržovány po dobu soudního řízení, aby bylo zajištěno, že takové odnětí svobody nebude trvat déle, než je za okolností konkrétního případu nutné, ale bude sloužit také zájmům spravedlnosti. To, co je přiměřené, je třeba posoudit podle okolností každého případu,⁷² zejména s přihlédnutím ke složitosti případu, chování obviněného a způsobu, jakým byla věc řešena správními a soudními orgány. V případech, kdy soud obviněnému odepře možnost propuštění na kauci, musí být obviněný souzen v co nejkratší lhůtě.⁷³ Tato záruka se vztahuje nejen na dobu mezi formálním obviněním obviněného a okamžikem, kdy by mělo být zahájeno soudní řízení, ale také na dobu do konečného rozsudku o odvolání.⁷⁴ Všechny fáze, ať už v prvním stupni, nebo v odvolacím řízení, musí probíhat „bez zbytečného odkladu“. 

36. Ustanovení čl. 14 odst. 3 písm. d) obsahuje tři různé záruky. Za prvé toto ustanovení vyžaduje, aby obviněné osoby měly právo být přítomny během svého soudního řízení. Soudní řízení v nepřítomnosti obviněného může být za určitých okolností přípustné v zájmu řádného výkonu spravedlnosti, tj. pokud obviněné osoby, i když jsou o řízení informovány v dostatečném předstihu, odmítnou uplatnit své právo být přítomny. V důsledku toho jsou tato soudní řízení slučitelná s čl. 14 odst. 3 písm. d) pouze tehdy, jsouli přijata nezbytná opatření k včasnému předvolání obviněných osob a k jejich předběžnému informování o datu a místě konání jejich soudního řízení a k žádosti o jejich účast.⁷⁵ 

37. Za druhé, právo všech obviněných obhajovat se osobně nebo prostřednictvím obhájce podle vlastní volby a na to, aby byli informováni o tomto právu, jak stanoví čl. 14 odst. 3 písm. d), odkazuje na dva typy obhajoby, které se vzájemně nevylučují. Osoby, kterým je nápomocen advokát, mají právo dát svému advokátovi pokyny k vedení svého případu v mezích profesní odpovědnosti a svědčit jejich jménem. Formulace paktu je zároveň jasná ve všech úředních jazycích v tom, že stanoví, že obhajoba bude vedena osobně „nebo“ prostřednictvím obhájce, kterého si obviněný sám zvolí, a poskytuje tak obviněnému možnost odmítnout být obhajován za pomoci jakéhokoli právního zástupce. Toto právo na obhajobu bez advokáta však není absolutní. Zájmy spravedlnosti mohou v případě konkrétního procesu vyžadovat přidělení advokáta proti vůli obviněného, zejména v případech, kdy osoby podstatně a trvale brání řádnému průběhu soudu nebo čelí vážnému obvinění, ale nemohou jednat ve svém vlastním zájmu, nebo jeli to nezbytné k ochraně zranitelných svědků před dalším utrpením nebo zastrašováním, pokud by byli obviněným vyslýcháni. Jakékoli omezení vůle obviněných osob obhajovat se však musí mít objektivní a dostatečně závažný účel a nesmí překračovat meze toho, co je nezbytné k prosazování zájmů spravedlnosti. Vnitrostátní právní předpisy by se proto měly vyvarovat jakékoli absolutní překážky proti právu na obhajobu v trestním řízení bez pomoci právního zástupce.⁷⁶     

38. Za třetí, čl. 14 odst. 3 písm. d) zaručuje právo na poskytnutí právní pomoci obviněným osobám, kdykoli to vyžadují zájmy spravedlnosti, aniž by platily náklady v jakémkoliv takovém případě, kdy nemají dostatečné prostředky k jejich úhradě. Závažnost trestného činu je důležitá při rozhodování o tom, zda by obhájce měl být přidělen „v zájmu spravedlnosti“,⁷⁷ stejně jako existence objektivní šance na úspěch ve stadiu odvolání.⁷⁸ V případech, kdy hrozí trest smrti, je samozřejmé, že obviněnému musí ve všech fázích řízení účinně pomáhat advokát.⁷⁹ Poradenství poskytované příslušnými orgány na základě tohoto ustanovení musí být při zastupování obviněného účinné. Na rozdíl od advokátů zvolených obviněným⁸⁰ může do očí bijící špatné chování nebo nezpůsobilost, například zpětvzetí odvolání bez konzultace v případě trestu smrti⁸¹ nebo nepřítomnost svědka během slyšení v takových případech,⁸² znamenat odpovědnost dotyčného státu za porušení čl. 14 odst. 3 písm. d), pokud bylo soudci zjevné, že chování advokáta nebylo slučitelné se zájmy spravedlnosti.⁸³ K porušení tohoto ustanovení dochází také v případě, že soud nebo jiné příslušné orgány brání jmenovaným advokátům účinně plnit jejich úkol.⁸⁴ 

39. Ustanovení čl. 14 odst. 3 písm. e) zaručuje právo obviněných osob vyslechnout nebo nechat vyslechnout svědky, kteří vypovídají proti nim, a mít zajištěnu účast a výslech svědků na straně obviněných za stejných podmínek jako těch proti nim. Z důvodu uplatnění zásady rovnosti zbraní je tato záruka důležitá pro zajištění účinné obhajoby obžalovaným a jejich obhájcům, a zaručuje tak obžalovaným stejné zákonné pravomoci při vynucování účasti svědků a při výslechu nebo křížovém výslechu všech svědků tak, jak jsou k dispozici obžalobě. Neposkytuje však neomezené právo na účast jakéhokoli svědka požadovaného obviněným nebo jeho obhájcem, nýbrž pouze právo na připuštění svědků, kteří jsou relevantní pro obhajobu, a právo na náležitou příležitost v určité fázi řízení vyslechnout a konfrontovat svědky, kteří jsou proti obviněnému. V rámci těchto omezení a s výhradou omezení používání prohlášení, přiznání a jiných důkazů získaných v rozporu s článkem 7⁸⁵ přísluší vnitrostátním zákonodárcům států, smluvních stran paktu, rozhodnout o přípustnosti důkazů a o tom, jak je posuzují jejich soudy.

40. Právo na bezplatnou pomoc tlumočníka v případě, že obviněný nerozumí jazyku používanému u soudu nebo jím nemluví, jak stanoví čl. 14 odst. 3 písm. f), zakotvuje další aspekt zásad spravedlnosti a rovnosti zbraní v trestním řízení.  Toto právo náleží ve všech fázích ústního jednání. Vztahuje se na cizince i na státní příslušníky. Obviněné osoby, jejichž mateřský jazyk se liší od úředního jazyka soudu, však v zásadě nemají nárok na bezplatnou pomoc tlumočníka, pokud znají úřední jazyk dostatečně tak, aby se mohly účinně hájit.⁸⁷ 

41. A konečně, čl. 14 odst. 3 písm. g) zaručuje právo nebýt nucen svědčit sám proti sobě nebo přiznat vinu. Toto ochranné opatření je třeba chápat ve smyslu absence přímého nebo nepřímého fyzického nebo nepřiměřeného psychického tlaku ze strany vyšetřujících orgánů na obviněného s cílem dosáhnout přiznání viny. Tím spíše je nepřijatelné zacházet s obviněnou osobou způsobem, který je v rozporu s článkem 7 paktu, za účelem získání přiznání.⁸⁸ Vnitrostátní právo musí zajistit, aby prohlášení nebo přiznání získaná v rozporu s článkem 7 paktu byla z důkazů vyloučena, s výjimkou případů, kdy je takový materiál použit jako důkaz, že došlo k mučení nebo jinému zacházení zakázanému tímto ustanovením,⁸⁹ a aby v takových případech bylo břemenem státu prokázat, že prohlášení obviněného byla učiněna z jejich vlastní vůle.⁹⁰  

VI.    Mladistvé osoby

42. Ustanovení čl. 14 odst. 4 stanoví, že v případě mladistvých by měla trestní řízení brát v úvahu jejich věk a skutečnost, že je žádoucí usilovat o jejich nápravu. Mladiství mají požívat přinejmenším stejné záruky a ochranu, jaké jsou poskytovány dospělým podle článku 14 paktu. Mladiství navíc potřebují zvláštní ochranu. V trestním řízení by měli být zejména přímo informováni o obviněních vznesených proti nim a případně by jim měla být prostřednictvím jejich rodičů nebo zákonných zástupců poskytnuta odpovídající pomoc při přípravě a předložení jejich obhajoby; měli by být souzeni co nejdříve ve spravedlivém slyšení za přítomnosti obhájce, další vhodné pomoci a svých rodičů nebo zákonných zástupců, pokud není jiný postup v nejlepším zájmu dítěte, zejména s ohledem na jeho věk nebo situaci.  Mělo by se v maximální možné míře zabránit držení ve vyšetřovací vazbě před zahájením soudního řízení a během něj.⁹¹ 

43. Státy by měly přijmout opatření k vytvoření vhodného systému trestního soudnictví pro mladistvé, aby bylo zajištěno, že s mladistvými bude zacházeno způsobem odpovídajícím jejich věku. Je důležité stanovit minimální věk, do jehož výše nesmí být děti a mladiství souzeni za trestné činy; tento věk by měl brát v úvahu jejich fyzickou a duševní nezralost.

44. Kdykoli je to vhodné, zejména tam, kde by byla podporována náprava mladistvých, kteří údajně spáchali činy zakázané podle trestního práva, by měla být přijata jiná opatření než trestní řízení, jako jsou například mediace mezi pachatelem a obětí, konzultace s rodinou pachatele, poradenství nebo komunitní služba či vzdělávací programy, pokud jsou slučitelné s požadavky tohoto paktu a dalších příslušných standardů v oblasti lidských práv. 

VII.    Přezkum vyšším soudem

45. Podle čl. 14 odst. 5 paktu má každý, kdo byl odsouzen za trestný čin, podle zákona právo na přezkoumání svého odsouzení a rozsudku vyšším soudem. Jak ukazují různé jazykové verze (trestná činnost, infraction, delito), záruka se neomezuje jen na nejzávažnější trestné činy. Výraz „podle zákona“ [v oficiálním českém překladu paktu ekvivalent „according to law“ (podle zákona) chybí – pozn překl.] v tomto ustanovení nemá za cíl ponechat samotnou existenci práva na přezkum na uvážení států, smluvních stran paktu, protože toto právo je uznáno paktem, nikoli pouze vnitrostátními právními předpisy. Termín „podle zákona“ se spíše týká stanovení způsobů, kterými má být provedeno přezkoumání vyšším soudem,⁹² a také toho, který soud je odpovědný za provedení přezkumu v souladu s paktem. Ustanovení čl. 14 odst. 5 nevyžaduje, aby státy, smluvní strany paktu, stanovily několik stupňů odvolání.⁹³ Odkaz na vnitrostátní právo v tomto ustanovení je však třeba vykládat v tom smyslu, že pokud vnitrostátní právo stanoví další stupně odvolání, musí mít odsouzený účinný přístup ke každému z nich. ⁹⁴ 

46. Ustanovení čl. 14 odst. 5 se nevztahuje na řízení určující práva a povinnosti na základě žaloby⁹⁵ nebo na jakékoli jiné řízení, které není součástí trestního řízení, jako jsou ústavní stížnosti.⁹⁶ 

47. Ustanovení čl. 14 odst. 5 je porušeno nejen v případě, jeli rozhodnutí soudu prvního stupně konečné, ale také v případě, pokud v souladu s vnitrostátním právem nemůže být přezkoumáno vyšším soudem odsouzení podle rozhodnutí odvolacího soudu⁹⁷ nebo soudu poslední stupně⁹⁸ následující po osvobození nižším soudem. Pokud nejvyšší soud země jedná jako první a jediná instance, neexistence jakéhokoli práva na přezkum vyšším soudem není vyvážena skutečností, že je souzen nejvyšším soudem dotyčného státu, smluvní strany paktu, přičemž takový systém je neslučitelný s paktem, ledaže k tomu dotčený stát, smluvní strana paktu, učinil výhradu.⁹⁹ 

48. Právo na přezkum odsouzení a rozsudku u vyššího soudu stanovené podle čl. 14 odst. 5 ukládá státu, smluvní straně paktu, povinnost věcně přezkoumat, a to jak na základě dostatečnosti důkazů, tak na základě zákona, odsouzení a výši trestu tak, aby postup umožňoval řádně posoudit povahu případu.¹⁰⁰ Přezkum, který je omezen na formální nebo právní aspekty odsouzení bez jakékoli úvahy o skutečnostech případu, není podle paktu postačující.¹⁰¹ Ustanovení čl. 14 odst. 5 však nevyžaduje úplné obnovení soudního řízení ani „projednání“,¹⁰² pokud soud, který provádí přezkum, může posoudit věcné rozměry případu. Například pokud se soud vyššího stupně podrobně zabývá obviněním proti odsouzené osobě, posoudí důkazy předložené v řízení a uvedené v odvolání a shledá, že k prokázání viny existovaly dostatečné usvědčující důkazy, není v takovém konkrétním případě pakt porušen.¹⁰³

49. Právo na přezkoumání svého odsouzení lze účinně uplatnit, pouze pokud má odsouzená osoba právo na přístup k řádně odůvodněnému písemnému rozsudku prvoinstančního soudu, jakož i přinejmenším soudu první odvolací instance, pokud vnitrostátní právo stanoví několik stupňů odvolání,¹⁰⁴ a k dalším dokumentům, například přepisům soudních jednání, nezbytným k účinnému uplatnění práva na odvolání.¹⁰⁵ Účinnost tohoto práva je rovněž narušena a je porušen čl. 14 odst. 5, pokud je přezkum soudu vyšší instance bezdůvodně odkládán v rozporu s odst. 3 písm. c) téhož ustanovení.¹⁰⁶ 

50. Systém kontrolního přezkumu, který se vztahuje pouze na tresty, jejichž výkon byl zahájen, nesplňuje požadavky čl. 14 odst. 5 bez ohledu na to, zda takový přezkum může být požadován odsouzenou osobou nebo je závislý na diskreční pravomoci soudce nebo státního zástupce.¹⁰⁷ 

51. Právo na odvolání má zvláštní význam v případech trestu smrti. Odepření právní pomoci soudem, který přezkoumává rozsudek smrti u nemajetného odsouzeného, představuje nejen porušení čl. 14 odst. 3 písm. d), ale současně také čl. 14 odst. 5, jelikož odepření právní pomoci při odvolání účinně vylučuje účinné přezkoumání odsouzení a rozsudku soudem vyššího stupně.¹⁰⁸ Rovněž je porušeno právo na přezkoumání odsouzení, pokud obžalovaní nejsou informováni o úmyslu svého obhájce nepředkládat soudu žádné argumenty, což jim odpírá možnost usilovat o alternativní zastoupení, aby mohly být jejich obavy vyjádřeny na úrovni odvolání.¹⁰⁹

VIII.    Náhrada v případě justičního omylu

52. Podle čl. 14 odst. 6 paktu se náhrada podle zákona vyplácí osobám, které byly pravomocným rozsudkem odsouzeny za trestný čin a byly v důsledku takového odsouzení potrestány, pokud bylo jejich odsouzení odvoláno nebo byly zproštěny obžaloby z důvodu, že nový nebo nově objevená skutečnost přesvědčivě ukazuje, že došlo k justičnímu omylu.¹¹⁰ Je nezbytné, aby státy, smluvní strany paktu, přijaly právní předpisy, které zajišťují, že náhradu  ve smyslu tohoto ustanovení lze skutečně vyplatit a že platba bude provedena v přiměřené lhůtě.

53. Tato záruka neplatí, pokud se prokáže, že nezveřejnění takové podstatné skutečnosti v pravý čas lze zcela nebo částečně přičíst obviněnému; v takových případech spočívá důkazní břemeno na státu. Kromě toho nevzniká žádná náhrada, je-li odsouzení zrušeno na základě odvolání, tj. před nabytím právní moci rozsudku,¹¹¹ nebo prostřednictvím milosti, která má humanitární nebo diskreční povahu nebo je motivována úvahami o spravedlnosti, přičemž nevyplývá, že došlo k justičnímu omylu.¹¹² 

IX.    Ne bis in idem

54. Ustanovení čl. 14 odst. 7 paktu, které stanoví, že nikdo nesmí být souzen nebo potrestán za trestný čin, za který již byl pravomocně odsouzen nebo z něj osvobozen v souladu s právem a trestním řízením jednotlivé země, ztělesňuje zásadu ne bis in idem. Toto ustanovení zakazuje předvedení osoby, která byla jednou odsouzena za určitý trestný čin nebo zproštěna viny za určitý trestný čin, buď znovu u stejného soudu, nebo u jiného soudu za tentýž trestný čin; tedy například osoba osvobozená civilním soudem nemůže být znovu souzena za stejný trestný čin vojenským nebo zvláštním soudem. Ustanovení čl. 14 odst. 7 nezakazuje obnovu řízení u osoby odsouzené v nepřítomnosti, která o to požádá, ale vztahuje se na druhé odsouzení.

55. Opakovaný trest osob, které odmítají vojenskou službu z důvodu svého přesvědčení, za to, že neuposlechly obnoveného rozkazu sloužit v armádě, se může rovnat trestu za stejný zločin, pokud je takové následné odmítnutí založeno na stejném trvalém odhodlání založeném na svědomí.¹¹³ 

56. Zákaz podle čl. 14 odst. 7 není dotčen, pokud vyšší soud zruší odsouzení a nařídí nové řízení.¹¹⁴ Kromě toho nezakazuje obnovení trestního řízení odůvodněné výjimečnými okolnostmi, jako je například zjištění důkazů, které nebyly k dispozici nebo nebyly známy v době zproštění viny. 

57. Tato záruka se vztahuje pouze na trestné činy, nikoli na disciplinární opatření, která nepředstavují sankci za trestný čin ve smyslu článku 14 paktu.¹¹⁵ Kromě toho nezaručuje zásadu ne bis in idem ve vztahu k vnitrostátním jurisdikcím dvou nebo více států.¹¹⁶ Uvedené by však nemělo oslabit snahy států zabránit opětovnému řízení za stejný trestný čin prostřednictvím mezinárodních úmluv.¹¹⁷ 

X.    Vztah článku 14 k dalším ustanovením paktu

58. Jako soubor procesních záruk hraje článek 14 paktu často důležitou roli při provádění substantivnějších záruk paktu, které je třeba brát v úvahu v souvislosti s rozhodováním o trestních obviněních a právech a povinnostech osoby v občanskoprávní věci. Z procesního hlediska je relevantní vztah k právu na účinnou právní ochranu stanovenému v čl. 2 odst. 3 paktu. Obecně je třeba toto ustanovení respektovat, kdykoli dojde k porušení jakékoli záruky podle článku 14.¹¹⁸ Pokud však jde o právo na přezkum odsouzení a rozsudku vyšším soudem, čl. 14 odst. 5 paktu je lex specialis ve vztahu k čl. 2 odst. 3, když se dovolává práva na přístup ke spravedlnosti na úrovni odvolání.¹¹⁹ 

59. V případech soudních řízení vedoucích k uložení trestu smrti je obzvláště důležité pečlivé dodržování záruk spravedlivého procesu. Uložení trestu smrti po ukončení soudního řízení, při kterém nebyla dodržena ustanovení článku 14 paktu, představuje porušení práva na život (článek 6 paktu).¹²⁰ 

60. Špatné zacházení s osobami, proti nimž je vzneseno trestní obvinění, a nucení takových osob, aby pod nátlakem učinily nebo podepsaly přiznání viny, porušují jak článek 7 paktu zakazující mučení, nelidské, kruté nebo ponižující zacházení, tak i čl. 14 odst. 3, písm. g), který zakazuje donucování k svědčení proti sobě nebo k přiznání viny.¹²¹ 

61. Je-li osoba podezřelá z trestného činu a zadržená na základě článku 9 paktu obviněna z trestného činu, ale nebyla postaven před soud, mohou být současně porušeny zákazy nepřiměřeného prodlužování soudních procesů stanovené v čl. 9 odst. 3 a čl. 14, odst. 3, písm. c) paktu.¹²² 

62. Procesní záruky článku 13 paktu obsahují pojmy řádného procesu, které se odrážejí také v článku 14,¹²³ a proto by měly být vykládány ve světle tohoto druhého ustanovení. Pokud vnitrostátní právo svěřuje soudnímu orgánu úkol rozhodovat o vyhoštění nebo povinnosti vycestovat, platí záruka rovnosti všech osob před soudy, jak je zakotvena v čl. 14 odst. 1, a platí zásady nestrannosti, spravedlnosti a rovnosti zbraní, které jsou implicitně obsaženy v této záruce.¹²⁴ Všechny příslušné záruky podle článku 14 však platí v případě, že vyhoštění má formu trestní sankce nebo pokud je porušení příkazů k vyhoštění trestáno podle trestního práva.

63. Způsob, jakým probíhá trestní řízení, může ovlivnit výkon a užívání práv a záruk paktu, které nesouvisejí s článkem 14. Tedy například ponechat několik let nevyřízené obvinění z trestného činu pomluvy, které bylo vzneseno proti novináři za zveřejnění určitých článků, v rozporu s čl. 14 odst. 3 písm. c) může obviněného udržovat ve stavu nejistoty a zastrašování, což má tedy odrazující účinek, který nepřiměřeně omezuje uplatňování jeho práva na svobodu projevu (článek 19 paktu).¹²⁵ Podobně několikaleté průtahy v trestním řízení v rozporu s čl. 14 odst. 3 písm. c) mohou porušit právo osoby opustit vlastní zemi zaručené v čl. 12 odst. 2 paktu, pokud musí obviněný v této zemi setrvávat, dokud probíhají řízení.¹²⁶ 

64. Pokud jde o právo na přístup k veřejné službě za obecných podmínek rovnosti, jak je stanoveno v čl. 25 písm. c) paktu, může odvolání soudců v rozporu s tímto ustanovením představovat porušení této záruky ve spojení s čl. 14 odst. 1, který stanoví nezávislost soudnictví.¹²⁷ 

65. Procesní zákony nebo jejich uplatňování, které rozlišují na základě některého z kritérií uvedených v čl. 2 odst. 1 nebo článku 26 nebo nezohledňují stejná práva mužů a žen v souladu s článkem 3 na využívání záruk stanovených v článku 14 paktu, porušují nejen požadavek odstavce 1 tohoto ustanovení, že „všechny osoby si budou před soudy rovny,“ ale mohou také představovat diskriminaci.¹²⁸ 

Upozornění:

Tento dokument je v autentickém znění publikován v databázi smluvních orgánů OSN Treaty bodies Search (ohchr.org). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním.

¹ Obecný komentář č. 24 (1994) k otázkám týkajícím se výhrad učiněných při ratifikaci nebo přistoupení k paktu nebo jeho opčním protokolům, nebo ve vztahu k prohlášením podle článku 41 paktu, bod 8.
² Obecný komentář č. 29 (2001) ohledně článku 4: Odchylky během mimořádného stavu, bod 15.
³ Tamtéž, body 7 a 15.
⁴ Srov. Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, článek 15.
⁵ Obecný komentář č. 29 (2001) ohledně článku 4: Odchylky během mimořádného stavu, bod 11.
⁶ Oznámení č. 1015/2001, Perterer proti Rakousku, bod 9.2 (disciplinární řízení proti státnímu zaměstnanci); oznámení č. 961/2000, Everett proti Španělsku, bod 6.4 (extradice).
⁷ Oznámení č. 468/1991, Oló Bahamonde proti Rovníkové Guineji, bod 9.4.
⁸ Oznámení č. 202/1986, Ato del Avellanal proti Peru, bod 10.2 (omezení práva domáhat se ochrany v soudním řízení ve vztahu k majetku manželů pouze ve prospěch manžela, čímž se vylučují vdané ženy z možnosti podat žalobu). Viz také obecný komentář č. 18 (1989) o nediskriminaci, bod 7.
⁹ Oznámení č. 377/1989, Perterer proti Rakousku, bod 13.4; č. 704/1996, Shaw proti Jamajce, bod 7.6; č. 707/1996, Taylor proti Jamajce, bod 8.2; č. 752/1997, Henry proti Trinidadu a Tobagu, bod 7.6; č. 845/1998, Kennedy proti Trinidadu a Tobagu, bod 7.10.
¹⁰ Oznámení č. 646/1995, Lindon proti Austrálii, bod 6.4.
¹¹ Oznámení č. 779/1997, Äärelä a Näkkäläjärvi proti Finsku, bod 7.2.0
¹² Oznámení č. 450/1991, I.P.proti Finsku, bod 6.2.
¹³ Oznámení č. 1347/2005, Dudko proti Austrálii, bod 7.4.
¹⁴ Oznámení č. 1086/2002, Weiss proti Rakousku, bod 9.6. Další příklad porušení zásady rovnosti zbraní lze najít v oznámení č. 223/1987, Robinson proti Jamajce, bod 10.4 (odročení jednání).
¹⁵ Oznámení č. 846/1999, Jansen-Gielen proti Nizozemsku, bod 8.2 a č. 779/1997, Äärelä a Näkkäläjärvi proti Finsku, bod 7.4.
¹⁶ Např. pokud jsou porotní soudy vyloučeny u určitých kategorií pachatelů (viz závěrečná doporučení, Spo-jené království Velké Británie a Severního Irska, CCPR/CO/73/UK (2001), bod 18) nebo trestných činů.
¹⁷ Oznámení č. 1015/2001, Perterer proti Rakousku, bod 9.2.
¹⁸ Oznámení č. 112/1981, Y.L. proti Kanadě, bod 9.1 a 9.2.
¹⁹ Oznámení č. 441/1990, Casanovas proti Francii, bod 5.2.
²⁰ Oznámení č. 454/1991, Garcia Pons proti Španělsku, bod 9.3
²¹ Oznámení č. 112/1981, Y.L. proti Kanadě, bod 9.3.
²² Oznámení č. 779/1997, Äärelä a Näkkäläjärvi proti Finsku, body 7.2–7.4.
²³ Oznámení č. 837/1998, Kolanowski proti Polsku, bod 6.4.
²⁴ Oznámení č. 972/2001, Kazantzis proti Kypru, bod 7.6; č. 943/2000, Jacobs proti Belgii, bod 8.2 a č. 1396/2005, Rivera Fernández proti Španělsku, bod 6.3.
²⁵ Oznámení č. 845/1998, Kennedy proti Trinidadu a Tobagu, bod 7.4.
²⁶ Oznámení č. 1015/2001, Perterer proti Rakousku, bod 9.2 (disciplinární propuštění).
²⁷ Oznámení č. 1341/2005, Zundel proti Kanadě, bod 6.8, č. 1359/2005, Esposito proti Španělsku, bod 7.6. 
²⁸ Viz bod 62 níže.
²⁹ Oznámení č. 263/1987, Gonzalez del Rio proti Peru, bod 5.2.
³⁰ Závěrečná doporučení, Slovensko, CCPR/C/79/Add.79 (1997), bod 18.
³¹ Oznámení č. 468/1991, Oló Bahamonde proti Rovníkové Guineji, bod 9.4.
³² Oznámení č. 814/1998, Pastuchov proti Bělorusku, bod 7.3.
³³ Oznámení č. 933/2000, Mundyo Busyo a další proti Demokratické republice Kongu, bod 5.2.
³⁴ Oznámení č. 387/1989, Karttunen proti Finsku, bod 7.2.
³⁵ Idem.
³⁶ Viz také Úmluva o ochraně civilních osob za války ze dne 12. srpna 1949, čl. 64 a obecný komentář č. 31 (2004) k povaze obecné právní povinnosti uložené státům, smluvním stranám paktu, bod 11.
³⁷ Viz oznámení č. 1172/2003, Madani proti Alžírsku, bod 8.7. 
³⁸ Oznámení č. 1298/2004, Becerra Barney proti Kolumbii, bod 7.2.
³⁹ Oznámení č. 577/1994, Polay Campos proti Peru, bod 8.8; č. 678/1996, Gutiérrez Vivanco proti Peru, bod 7.1; č. 1126/2002, Carranza Alegre proti Peru, bod 7.5.
⁴⁰ Oznámení č. 678/1996, Gutiérrez Vivanco proti Peru, bod 7.1.
⁴¹ Oznámení č. 577/1994, Polay Campos proti Peru, bod 8.8; oznámení č. 1126/2002, Carranza Alegre proti Peru, bod 7.5.
⁴² Oznámení č. 1058/2002, Vargas Mas proti Peru, bod 6.4.
⁴³ Oznámení č. 1125/2002, Quispe Roque proti Peru, bod 7.3.
⁴⁴ Oznámení č. 678/1996, Gutiérrez Vivanco proti Peru, bod 7.1; oznámení č. 1126/2002, Carranza Alegre proti Peru, bod 7.5; oznámení č. 1125/2002, Quispe Roque proti Peru, bod 7.3; oznámení č. 1058/2002, Var-gas Mas proti Peru, bod 6.4.
⁴⁵ Oznámení č. 577/1994, Polay Campos proti Peru, bod 8.8; č. 678/1996, Gutiérrez Vivanco proti Peru, bod 7.1.
⁴⁶ Oznámení č. 770/1997, Gridin proti Ruské federaci, bod 8.2.
⁴⁷ Viz Výbor pro odstranění rasové diskriminace, oznámení č. 3/1991, Narrainen proti Norsku, bod 9.3.
⁴⁸ Oznámení č. 273/1988, B.d.B. proti Nizozemsku, bod 6.3, č. 1097/2002, Martinez Mercader a další proti Španělsku, bod 6.3.
⁴⁹ Oznámení č. 1188/2003, Riedl-Riedenstein a další proti Kanadě, bod 7.3; č. 886/1999, Bondarenko proti Bělorusku, bod 9.3; č. 1138/2002, Arenz a další proti Německu, rozhodnutí o přijatelnosti, bod 8.6.
⁵⁰ Oznámení č. 253/1987, Kelly proti Jamajce, bod 5.13; č. 349/1989, Wright proti Jamajce, bod 8.3.
⁵¹ Oznámení č. 203/1986, Mũnoz Hermoza proti Peru, bod 11.3; č. 514/1992, Fei proti Kolumbii, bod 8.4.
⁵² Viz např. závěrečná doporučení, Demokratická republika Kongo, CCPR/C/COD/CO/3 (2006), bod 21, Stře-doafrická republika, CCPR//C/CAF/CO/2 (2006), bod 16.
⁵³ Oznámení č. 215/1986, Van Meurs proti Nizozemí, bod 6.2.
⁵⁴ Oznámení č. 301/1988, R.M. proti Finsku, bod 6.4.
⁵⁵ Oznámení č. 819/1998, Kavanagh proti Irsku, bod 10.4.
⁵⁶ Oznámení č. 770/1997, Gridin proti Ruské federaci, body 3.5 a 8.3.
⁵⁷ Ohledně vztahu mezi čl. 14 odst. 2 a článkem 9 paktu (vyšetřovací vazba) viz např. závěrečná doporučení, Itálie, CCPR/C/ITA/CO/5 (2006), bod 14 a Argentina, CCPR/C/70/ARG (2000), bod 10. 
⁵⁸ Oznámení č. 788/1997, Cagas, Butin a Astillero proti Filipínám, bod 7.3.
⁵⁹ Oznámení č. 207/1986, Morael proti Francii, bod 9.5; č. 408/1990, W.J.H. proti Nizozemí, bod 6.2; č. 432/1990, W.B.E. proti Nizozemí, bod 6.6.
⁶⁰ Oznámení č. 1056/2002, Chačatrian proti Arménii, bod 6.4.
⁶¹ Oznámení č. 253/1987, Kelly proti Jamajce, bod 5.8.
⁶² Oznámení č. 1128/2002, Márques de Morais proti Angole, bod 5.4 a č. 253/1987, Kelly proti Jamaice, bod 5.8.
⁶³ Oznámení č. 16/1977, Mbenge proti Zairu, bod 14.1.
⁶⁴ Oznámení č. 282/1988, Smith proti Jamajce, bod 10.4; č. 226/1987 a 256/1987, Sawyers, Mclean a Mclean proti Jamajce, bod 13.6.
⁶⁵ Viz oznámení č. 451/1991, Harward proti Norsku, bod 9.5.
⁶⁶ Oznámení č. 1128/2002, Morais proti Angole, bod 5.6. Obdobně též oznámení č. 349/1989, Wright proti Jamajce, bod 8.4; č. 272/1988, Thomas proti Jamajce, bod 11.4; č. 230/87, Henry proti Jamajce, bod 8.2; č. 226/1987 a 256/1987, Sawyers, Mclean a Mclean proti Jamajce, bod 13.6.
⁶⁷ Oznámení č. 1128/2002, Márques de Morais proti Angole, bod 5.4.
⁶⁸ Oznámení č. 913/2000, Chan proti Guyaně, bod 6.3; č. 594/1992, Phillip proti Trinidadu a Tobagu, bod 7.2.
⁶⁹ Viz závěrečná doporučení, Kanada, CCPR/C/CAN/CO/5 (2005), bod 13.
⁷⁰ Oznámení č. 451/1991, Harward proti Norsku, bod 9.5.
⁷¹ Oznámení č. 1117/2002, Chomidova proti Tádžikistánu, bod 6.4; č. 907/2000, Siragev proti Uzbekistánu, bod 6.3; č. 770/1997, Gridin proti Ruské federaci, bod 8.5.
⁷² Viz např. oznámení č. 818/1998, Sextus proti Trinidadu a Tobagu, bod 7.2 týkající se prodlení v délce 22 měsíců mezi obviněním z trestného činu s trestem smrti a začátkem soudního řízení, aniž by konkrétní okol-nosti odůvodňovaly prodlení. V oznámení č. 537/1993, Kelly proti Jamajce, bod 5.11, osmnáctiměsíční zpož-dění mezi obviněním a začátkem soudu neporušilo čl. 14, odst. 3 písm. c). Viz také oznámení č. 676/1996, Yasseen a Thomas proti Guyaně, bod 7.11 (dvouleté zpoždění mezi rozhodnutím odvolacího soudu a zaháje-ním obnoveného řízení) a oznámení č. 938/2000, Siewpersaud, Sukhram a Persaud proti Trinidadu a Tobagu, bod 6.2 (celková délka trestního řízení byla téměř pět let, přičemž stát, smluvní strana paktu, neposkytl žádné vysvětlení odůvodňující zpoždění).
⁷³ Oznámení č. 818/1998, Sextus proti Trinidadu a Tobagu, bod 7.2.
⁷⁴ Oznámení č. 1089/2002, Rouse proti Filipínám, bod 7.4; č. 1085/2002, Taright, Touadi, Remli a Yousfi proti Alžírsku, bod 8.5.   
⁷⁵ Oznámení č. 16/1977, Mbenge proti Zairu, bod 14.1; č. 699/1996, Maleki proti Itálii, bod 9.3.
⁷⁶ Oznámení č. 1123/2002, Correia de Matos proti Portugalsku, body 7.4 a 7.5.
⁷⁷ Oznámení č. 646/1995, Lindon proti Austrálii, bod 6.5.
⁷⁸ Oznámení č. 341/1988, Z.P. proti Kanadě, bod 5.4.
⁷⁹ Oznámení č. 985/2001, Aliboeva proti Tádžikistánu, bod 6.4; č. 964/2001, Saidova proti Tádžikistánu, bod 6.8, č. 781/1997, Aliev proti Ukrajině, bod 7.3; č. 554/1993, LaVende proti Trinidadu a Tobagu, bod 58.
⁸⁰ Oznámení č. 383/1989, H.C. proti. Jamajce, bod 6.3.
⁸¹ Oznámení č. 253/1987, Kelly proti Jamace, bod 9.5.
⁸² Oznámení č. 838/1998, Hendricks proti Guyaně, bod 6.4. Ohledně případu nepřítomnosti právního zástup-ce autora oznámení při výslechu svědka v rámci předběžného projednávání obžaloby, viz oznámení č. 775/1997, Brown proti Jamajce, bod 6.6.
⁸³ Oznámení č. 705/1996, Taylor proti Jamajce, bod 6.2; č. 913/2000, Chan proti Guyaně, bod 6.2; č. 980/2001, Hussain proti Mauriciu, bod 6.3. 
⁸⁴ Oznámení č. 917/2000, Arutyunjan proti. Uzbekistánu, bod 6.3.
⁸⁵ Viz bod 6 výše.
⁸⁶ Oznámení č. 219/1986, Guesdon proti Francii, bod 10.2.
⁸⁷ Idem.
⁸⁸ Oznámení č. 1208/2003, Kurbonov proti Tádžikistánu, body 6.2–6.4; č. 1044/2002, Šukurova proti Tádži-kistánu, body 8.2–8.3; č. 1033/2001, Singarasa proti Srí Lance, bod 7.4; č. 912/2000, Deolall proti Guyaně, bod 5.1; č. 253/1987, Kelly proti Jamajce, bod 5.5. 
⁸⁹ Srov. Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, článek 15. Ohledně použití dalších důkazů získaných v rozporu s článkem 7 paktu viz bod 6 výše.
⁹⁰ Oznámení č. 1033/2001, Singarasa proti Srí Lance, bod 7.4; č. 253/1987, Kelly proti Jamajce, bod 7.4. 
⁹¹ Viz obecný komentář č. 17 (1989) k článku 24 (o právech dítěte), bod 4.
⁹² Oznámení č. 1095/2002, Gomaríz Valera proti Španělsku, bod 7.1; č. 64/1979, Salgar de Montejo proti Kolumbii, bod 10.4. 
⁹³ Oznámení č. 1089/2002, Rouse proti Filipínám, bod 7.6.
⁹⁴ Oznámení č. 230/1987, Henry proti Jamajce, bod 8.4.
⁹⁵ Oznámení č. 450/1991, I.P. proti Finsku, bod 6.2.
⁹⁶ Oznámení č. 352/1989, Douglas, Gentles, Kerr proti. Jamajce, bod 11.2.
⁹⁷ Oznámení č. 1095/2002, Gomaríz Valera proti Španělsku, bod 7.1.
⁹⁸ Oznámení č. 1073/2002, Terrón proti Španělsku, bod 7.4. 
⁹⁹ Idem.
¹⁰⁰ Oznámení č. 1100/2002, Bandaževskij proti Bělorusku, bod 10.13; č. 985/2001, Aliboeva proti Tádžikistá-nu, bod 6.5; č. 973/2001, Chalilova proti Tádžikistánu, bod 7.5; č. 623–627/1995, Domukovsijy a další proti Gruzii, bod 18.11; č. 964/2001, Saidova proti Tádžikistánu, bod 6.5; č. 802/1998, Rogerson proti Austrálii, bod 7.5; č. 662/1995, Lumley proti Jamajce, bod 7.3.
¹⁰¹ Oznámení č. 701/1996, Gómez Vázquez proti Španělsku, bod 11.1.
¹⁰² Oznámení č. 1110/2002, Rolando proti Filipínám, bod 4.5; č. 984/2001, Juma proti Austrálii, bod 7.5; č. 536/1993, Perera proti Austrálii, bod 6.4.
¹⁰³ Např. oznámení č. 1156/2003, Pérez Escolar proti Španělsku, bod 3; č. 1389/2005, Bertelli Gálvez proti Španělsku, bod 4.5.
¹⁰⁴ Oznámení č. 903/1999, Van Hulst proti Nizozemí, bod 6.4; č. 709/1996, Bailey proti Jamajce, bod 7.2; č. 663/1995, Morrison proti Jamajce, bod 8.5.
¹⁰⁵ Oznámení č. 662/1995, Lumley proti Jamajce, bod 7.5.
¹⁰⁶ Oznámení č. 845/1998, Kennedy proti Trinidadu a Tobagu, bod 7.5; č. 818/1998, Sextus proti Trinidadu a Tobagu, bod 7.3; č. 750/1997, Daley proti Jamajce, bod 7.4; č. 665/1995, Brown a Parish proti Jamajce, bod 9.5; č. 614/1995, Thomas proti Jamajce, bod 9.5; č. 590/1994, Bennet proti Jamajce, bod 10.5. 
¹⁰⁷ Oznámení č. 1100/2002, Bandaževskij proti Bělorusku, bod 10.13; č. 836/1998, Gelazauskas proti Litvě, bod 7.2.
108 Oznámení č. 554/1993, LaVende proti Trinidadu a Tobagu, bod 5.8.
¹⁰⁹ Viz oznámení č. 750/1997, Daley proti Jamajce, bod 7.5; č. 680/1996, Gallimore proti Jamajce, bod 7.4; č. 668/1995, Smith a Stewart proti Jamajce, bod 7.3. Viz např. oznámení č. 928/2000, Sooklal proti Trinidadu a Tobagu, bod 4.10.
¹¹⁰ Oznámení č. 963/2001, Uebergang proti Austrálii, bod 4.2; č. 880/1999, Irving proti Austrálii, bod 8.3; č. 408/1990, W.J.H. proti Nizozemí, bod 6.3.
¹¹¹ Oznámení č. 880/1999; Irving proti Austrálii, bod 8.4; č. 868/1999, Wilson proti Filipínám, bod 6.6.
¹¹² Oznámení č. 89/1981, Muhonen proti Finsku, bod 11.2.
¹¹³ Viz pracovní skupina OSN pro svévolné zadržování, stanovisko č. 36/1999 (Turecko), E./CN.4/2001/14/Add. 1, bod 9 a stanovisko č. 24/2003 (Izrael), E/CN.4/2005/6/Add. 1, bod 30.
¹¹⁴ Oznámení č. 277/1988, Terán Jijón proti Ekvádoru, bod 5.4.
¹¹⁵ Oznámení č. 1001/2001, Gerardus Strik proti Nizozemí, bod 7.3.
¹¹⁶ Oznámení č. 692/1996, A.R.J. proti Austrálii, bod 6.4; č. 204/1986, A.P. proti Itálii, bod 7.3.
¹¹⁷ Viz např. Římský statut Mezinárodního trestního soudu, čl. 20, odst. 3. 
¹¹⁸ Např. oznámení č. 1033/2001, Singarasa proti Srí Lance, bod 7.4; č. 823/1998, Czernin proti České repub-lice, bod 7.5.
¹¹⁹ Oznámení č. 1073/2002, Terrón proti Španělsku, bod 6.6.
¹²⁰ Např. oznámení č. 1044/2002, Šukurova proti Tádžikistánu, bod 8.5 (porušení čl. 14 odst. 1 a 3, písm. b), d) a g)); č. 915/2000, Ruzmetov proti Uzbekistánu, bod 7.6 (porušení čl. 14, odst. 1, 2 a 3, písm. b), d), e) a g)); č. 913/2000, Chan proti Guyaně, bod 5.4 (porušení čl. 14 odst. 3, písm. b) a d)); č. 1167/2003, Rayos proti Filipí-nám, bod 7.3 (porušení čl. 14 odst. 3 písm. b)).
¹²¹ Oznámení č. 1044/2002, Šukurova proti Tádžikistánu, bod 8.2; č. 915/2000, Ruzmetov proti Uzbekistánu, body 7.2 a 7.3; č. 1042/2001, Bojmurodov proti Tádžikistánu, bod 7.2, a mnohá další. O zákazu připustit dů-kazy v rozporu s článkem 7 viz body 6 a 41 výše.   
¹²² Oznámení č. 908/2000, Evans proti Trinidadu a Tobagu, bod 6.2; č. 838/1998, Hendricks proti Guayaně, bod 6.3, a mnohá další.
¹²³ Oznámení č. 1051/2002 Ahani proti Kanadě, bod 10.9. Viz též oznámení č. 961/2000, Everett proti Špa-nělsku, bod 6.4 (vydání), č. 1438/2005, Taghi Khadje proti Nizozemí, bod 6.3.
¹²⁴ Viz Oznámení č. 961/2000, Everett proti Španělsku, bod 6.4. 
¹²⁵ Oznámení č. 909/2000, Mujuwana Kankanamge proti Srí Lance, bod 9.4.
¹²⁶ Oznámení č. 263/1987, Gonzalez del Rio proti Peru, body 5.2 a 5.3.
¹²⁷ Oznámení č. 933/2000, Mundyo Busyo a další proti Demokratické republice Kongu, bod 5.2.; č. 814/1998, Pastuchov proti Bělorusku, bod 7.3.
¹²⁸ Oznámení č. 202/1986, Ato del Avellanal proti Peru, body 10.1 a 10.2.