IV.ÚS 2348/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti M. Š., t. č. Věznice Stráž pod Ralskem, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2025 č. j. 4 Tdo 284/2025-802, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 8 To 99/2024-746 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2024 č. j. 75 T 5/2024-683, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky zákonný úrok z prodlení ve stanovené výši za vymezené období a podle § 229 odst. 2 trestního řádu ji se zbytkem uplatněného nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu poškozeného A. A. (jedná se o pseudonym) s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeného zločinu se stěžovatel podle závěrů městského soudu dopustil podrobně popsaným jednáním po předchozí slovní rozepři s poškozeným, která probíhala nejprve uvnitř baru, následně přešla do fyzické potyčky venku před barem. Stěžovatel, vědom si možnosti způsobení vážných zranění poškozenému, při potyčce použil blíže nezjištěný bodnořezný nástroj střední a velkou intenzitou proti poškozenému tak, že mu způsobil několik řezných a bodnořezných ran, a v důsledku napadení poškozený krátce ztratil vědomí, čímž stěžovatel způsobil poškozenému zranění, která bez včasné odborné pomoci spočívající v zastavení krvácení a chirurgickém ošetření ohrožovala poškozeného na životě z důvodu krevních ztrát spojených s hemoragickým šokem. Ke smrti poškozeného nedošlo díky zásahu svědka, který zabránil stěžovateli v dalším útoku, včasné první pomoci a následné odborné lékařské péči, zranění si vyžádala hospitalizaci poškozeného v době od 12. 1. 2024 do 15. 1. 2024 s následnou pracovní neschopností. V důsledku tohoto jednání vznikla Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škoda spojená s náklady na ošetření a léčení poškozeného ve výši 26 753 Kč.

3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením stěžovatelovo odvolání proti rozsudku městského soudu podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že jeho odsouzení pro zločin vraždy ve stadiu pokusu spočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a že pochybnosti o jeho vině byly vyhodnoceny v jeho neprospěch, čímž došlo k porušení ústavního pravidla in dubio pro reo, zásady presumpce neviny a práva na spravedlivý proces.

6. Stěžovatel brojí proti tomu, že naplnění objektivní stránky uvedeného trestného činu je dovozováno výlučně ze závěrů dvou důkazních prostředků - znaleckého posudku a odborného vyjádření, které vykazují zásadní nedostatky v podkladových materiálech. Podle stěžovatele policejní orgán nezdokumentoval dostatečně důkazy. Nebyly pořízeny fotografie zranění poškozeného ani detailní snímky jeho oděvu, přestože stěžovatel byl od počátku trestně stíhán pro pokus vraždy. Znalec MUDr. Jiří Hladík vycházel pouze z neúplné zdravotnické dokumentace, nevyšetřil poškozeného osobně a neměl k dispozici fotografie zranění ani dokumentaci ze zásahu zdravotnické záchranné služby. Policejní expert kpt. Ing. Michal Pakosta, Ph.D. v odborném vyjádření vycházel z toho, že stěžovatel použil bodnořezný nástroj, ačkoli žádný takový nástroj nebyl nalezen a jeho existence nebyla potvrzena žádným svědkem. Následné zničení oděvu navíc znemožnilo přezkum souvisejících závěrů.

7. Stěžovatel zdůrazňuje, že v důkazní nouzi a u zločinů srovnatelné závažnosti musí orgány činné v trestním řízení vyvinout dostatečné úsilí k prokázání skutkového stavu bez důvodných pochybností. Odkazuje na nález ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 (N 73/45 SbNU 149), podle kterého je třeba hodnotit proces utváření znaleckého důkazu, včetně úplnosti a bezvadnosti podkladových materiálů, a při závažných pochybnostech postupovat podle pravidla in dubio pro reo. Připomíná, že trestní řízení vyžaduje nejvyšší možný stupeň jistoty na úrovni prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, jak stanovil nález ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. IV. ÚS 335/05 (N 116/41 SbNU 453).

8. Dále stěžovatel vytýká městskému soudu, že zamítl návrh obhajoby na výslech ošetřujících lékařů jako zjevně nadbytečný, ačkoli jejich vyslechnutí navrhoval i samotný znalec k prokázání správnosti podkladových materiálů. Poukazuje, že takový důkaz lze zamítnout jako nadbytečný pouze tehdy, bylo-li určité tvrzení již v dosavadním řízení ověřeno bez důvodných pochybností, což se v daném případě nestalo. Brojí proti tomu, že městský soud nepřipustil ani výslech policistů, kteří přijeli na místo incidentu a vytěžili poškozeného v nemocnici, ani výslech zpracovatele genetické části odborného vyjádření, který měl objasnit, jaké biologické stopy byly či mohly být zjištěny na svazku klíčů, jímž se měl stěžovatel podle vlastních slov bránit.

9. Stěžovatel se vymezuje proti skutkové verzi, podle které měl aktivně útočit na poškozeného, když naopak z výpovědí svědků vyplývá, že ho poškozený následoval z baru ven. Má za to, že jeho obhajoba je v souladu s výpověďmi všech přítomných svědků kromě poškozeného, který od počátku nekonzistentně tvrdil, že si šel pouze zakouřit. Zpochybňuje závěr městského soudu, že dalšímu útoku zabránil svědek T. H., když z dokazování naopak vyplynulo, že v době zásahu tohoto svědka byl stěžovatel v defenzivní pozici - ležel na zádech a poškozený na něm seděl. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 451/04 (N 68/40 SbNU 677), podle kterého extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry zakládá porušení zásady presumpce neviny.

10. Namítá, že subjektivní stránka trestného činu je odvozována výlučně ze stránky objektivní, tedy z údajného použití bodnořezného nástroje. Zdůrazňuje, že při absenci přímých důkazů o vražedném úmyslu nelze tento úmysl dovozovat pouze z charakteru zbraně a umístění ran, neboť ten stejně tak mohl směřovat jen k následkům, které skutečně nastaly, tedy k ublížení na zdraví. Odkazuje na nález ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. II. ÚS 460/04 (N 185/38 SbNU 489), podle kterého by mohlo jít o pokus vraždy pouze tehdy, kdyby úmysl usmrtit vyplýval z dalších skutečností, z nichž by bylo patrné, že obviněný byl srozuměn s možností závažnějšího následku, než jaký způsobil. Připomíná, že toto rozhodnutí je závazné pro všechny orgány a bylo aprobováno další judikaturou, včetně nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. II. ÚS 254/08 (N 197/51 SbNU 393), jež vyžaduje logické propojení konkrétních důkazů se závěrem o naplnění znaku skutkové podstaty, nikoliv pouze paušální úvahy.

11. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že vyloučily aplikovatelnost institutu nutné obrany na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Brojí proti jejich právním závěrům a označuje je za odporující odborné literatuře i judikatuře, zejména jde-li o vyloučení nutné obrany z důvodu použití zbraně či vyprovokování útoku. Poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2001 sp. zn. 4 Tz 284/2001 a ze dne 13. 7. 2023 sp. zn. 7 Tdo 525/2023. Vymezuje se proti postupu Nejvyššího soudu, který považoval inkriminované jednání za zjevně nepřiměřené, aniž by se vypořádal s právními vadami předcházejících rozhodnutí a aniž by bylo zřejmé, jakou zbraň stěžovatel použil, zda si ji připravil předem nebo ji použil až během útoku, a jestli je schopna vyvolat závažnější poranění. Odkazuje na nález ze dne 1. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 317/01 (N 116/28 SbNU 17), jenž vyžaduje podrobný rozbor intenzity útoku a obrany, způsobu provedení útoku, osob útočníka a obránce a dalších okolností, bez čehož je závěr o nepřiměřenosti obrany předčasný a v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním.

12. Posléze stěžovatel zdůrazňuje, že za situace, kdy byla způsobena pouze újma na zdraví a o vražedném úmyslu neexistují jiné důkazy než závěry soudního znalce a policejního experta založené na nekompletních či nepřezkoumatelných materiálech, je odsouzení za pokus vraždy nepřiměřeným uplatňováním trestní represe. Připomíná nález ze dne 20. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 767/21 (N 130/107 SbNU 66), podle kterého jde z hlediska ústavně zaručených práv nejen o výši trestu, ale také o to, aby byl obviněný uznán vinným ze skutečně spáchaného činu, což platí obzvláště u bezúhonné osoby odsouzené za tak závažný trestný čin, jako je vražda.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů došlo-li k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

15. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

16. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.

17. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.

18. První skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Stěžovatel však nenamítá, že právě tento problém v trestním řízení vyvstal.

19. Druhou skupinou pochybení soudů při dokazování jsou tzv. opomenuté důkazy [srov. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ve své ustálené judikatuře [např. nález ze dne 24. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 251/04 (N 34/36 SbNU 379)] Ústavní soud zastává názor, že zákonem předepsanému postupu nalézání práva (zásadám řádného procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, popř. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho neústavnost.

20. Konečně třetí skupinu kvalifikovaných vad důkazního řízení představují situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv rozumnou, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování.

21. Ke druhé a třetí kategorii vad důkazního řízení lze zařadit výše rekapitulované stěžovatelovy námitky skutkové a procesní povahy. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se nedopustily žádného z výše uvedených pochybení ani se jiným způsobem nezpronevěřily ústavněprávním požadavkům, na něž poukazuje stěžovatel.

22. Obecné soudy ústavně souladným způsobem zdůvodnily, proč lze vycházet ze znaleckého posudku MUDr. Jiřího Hladíka a odborného vyjádření kpt. Ing. Michala Pakosty, Ph.D. Znalec MUDr. Jiří Hladík při výslechu v hlavním líčení podrobně vysvětlil, že z již ošetřených sešitých ran by jejich charakter zkoumat nemohl, proto při zpracování posudku vycházel z předložených lékařských zpráv. Aniž by Ústavní soud vstupoval do polemiky s názory obsaženými v ústavní stížnosti a podanými obecnými soudy v rovině, které z nich jsou "správnější", nepovažuje závěry uplatněné v napadených rozhodnutích za vybočující z obvyklých standardů znalecké činnosti, neboť znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, je oprávněn vycházet z kvalifikovaně sepsané zdravotnické dokumentace, která obsahuje veškeré podstatné údaje o charakteru, rozsahu a závažnosti poranění. Znalec v posudku mimo jiné uvedl, že poškozený utrpěl rány řezného a bodnořezného charakteru, přičemž kvůli přetětí lícní tepny a povrchní větve spánkové tepny u něj docházelo ke značnému krvácení, a pokud by nebylo zastaveno a chirurgicky ošetřeno, hrozily by mu nadměrné krevní ztráty vedoucí k hemoragickému šoku a následnému úmrtí.

23. Charakter utrpěných zranění jako ran řezných a bodnořezných byl potvrzen i odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie. Obecné soudy shodně konstatovaly, že zpracovatel odborného vyjádření kpt. Ing. Michal Pakosta, Ph.D. při výpovědi v hlavním líčení obhájil své závěry, kdy detailně popsal, jakým způsobem k nim na základě zkoumání předložených svršků poškozeného pod mikroskopem dospěl. Svá zjištění přitom podpořil i fotografiemi pořízenými při experimentu, na kterém demonstroval odlišnosti poškození oděvu způsobené klíči a bodnořezným nástrojem. Soudy dále poukázaly na výpověď svědkyň P. K. a J. K., které shodně popsaly, že rány byly rovné, čisté a hluboké. Závěry odborného vyjádření ke stopám na oblečení poškozeného plně odpovídaly závěrům k podobě zranění na těle poškozeného, což podle obecných soudů vytváří konzistentní důkazní obraz. Zkoumání krevních stop na klíčích bylo proto soudy shledáno za nadbytečné.

24. Ani absence fotografické dokumentace zranění poškozeného nepředstavuje procesní vadu zakládající neústavnost napadených rozhodnutí. Obecné soudy vysvětlily, že poškozený utrpěl zranění, která si vyžadovala poskytnutí okamžité život zachraňující lékařské péče. Jak vyplynulo z úředního záznamu policejního orgánu, po příjezdu hlídky Policie České republiky do baru, před kterým ke skutku došlo, se na místě již nacházela rychlá záchranná služba, která poškozenému poskytovala první pomoc a následně poškozeného převezla do nemocnice. V takové situaci nelze rozumně očekávat, že by policejní hlídka přerušovala poskytování této urgentní péče za účelem fotografické dokumentace, když je zřejmé, že zranění utrpěná poškozeným vyžadovala život zachraňující lékařský zákrok. Jak bylo uvedeno, obecné soudy s poukazem na výše citované závěry znalce dovodily, že na sešitých zraněních nelze nic pozorovat, proto by fotografická dokumentace pořízená po ošetření neměla podstatný význam k objasnění vzniku zranění a bylo namístě vycházet z lékařských zpráv, které byly zpracovány ošetřujícími lékaři. Skutečnost, že nebyla pořízena fotografická dokumentace v rozsahu požadovaném stěžovatelem, tedy nepředstavuje důkazní deficit, který by mohl založit důvodné pochybnosti o jeho vině. Soudy disponovaly dostatkem dalších důkazních prostředků ke spolehlivému zjištění skutkového stavu.

25. Stěžovatel vytýká soudům, že zamítly návrh obhajoby na výslech ošetřujících lékařů a dalších osob jako zjevně nadbytečné. Ústavní soud se nicméně s těmito výhradami neztotožňuje. Městský soud v odůvodnění rozsudku zdůvodnil, proč tyto důkazy považuje za nadbytečné. Vyložil, že není důvod předpokládat, že by výslechy lékařů poskytly jiné informace než ty, kterými disponuje z jimi zpracovaných lékařských zpráv. Dále konstatoval, že lékařské zprávy obsahují veškeré podstatné údaje o charakteru, rozsahu a umístění zranění, způsobu jejich ošetření a prognóze, přičemž ošetřující lékaři by při svém výslechu mohli pouze tyto údaje zopakovat, popř. rozvinout, nikoli však přinést zásadně nové skutečnosti, které by měly vliv na posouzení věci. Stejně tak obecné soudy akceptovatelně vysvětlily, že považují za nadbytečný výslech kpt. Bc. Martina Kretíka, který první výslech poškozeného provedl. Poškozený byl v trestním řízení opakovaně vyslechnut a soudy se jeho výpovědí podrobně zabývaly a jeho výslech by neměl k důkazní situaci přínos. Za nadbytečný obecné soudy označily rovněž obhajobou navrhovaný výslech pprap. Marka Tkáče k objasňování zranění poškozeného, neboť otázka zranění poškozeného byla již objasněna jinými provedenými důkazy.

26. Obecné soudy se přesvědčivě vypořádaly i s námitkou o subjektivní stránce trestného činu. Konstatovaly, že provedeným dokazováním bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že stěžovatel použil k útoku na poškozeného bodnořezný nástroj, který opakovaně směřoval střední a velkou silou do citlivých oblastí těla poškozeného. Stěžovatel si při směřování pohybu bodnořezným nástrojem do oblasti hlavy, krku a hrudníku musel být vědom možnosti způsobení vážných zranění poškozenému s následkem ve formě smrti. Tento závěr vychází z objektivně zjištěných okolností útoku, zejména z charakteru použitého nástroje, z opakovanosti útoku, z míst na těle, kam byly rány směřovány, a z intenzity, s jakou byly zasazovány, a nevybočuje z mezí ústavně konformního posuzování subjektivní stránky pokusu vraždy. Ústavní soud opakovaně judikoval, že závěr o naplnění subjektivní stránky musí být opřen o konkrétní skutečnosti zjištěné dokazováním, nikoli o pouhé obecné úvahy. V posuzované věci obecné soudy vycházely z výše uvedených konkrétních skutečností (tj. z charakteru zranění, z míst na těle, kam byly směřovány, z počtu ran a z intenzity útoku). Tyto okolnosti v jejich souhrnu vedly obecné soudy k závěru, že stěžovatel musel být srozuměn s tím, že způsobí poškozenému takové zranění, které může vést k jeho smrti. Obecné soudy se nedopustily excesu ani úvahou, podle které okolnost, že stěžovatel v útoku neustal sám, ale až po zásahu svědka T. H., rovněž svědčí o intenzitě a rozhodnosti útoku.

27. Obecné soudy dále konstatovaly, že obrana v podobě opakovaných ran bodnořezným nástrojem do citlivých oblastí těla poškozeného byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku spočívajícího v použití pouhé fyzické síly, a tedy o nutnou obranu coby okolnost vylučující protiprávnost nejde. Poškozený vůči stěžovateli totiž působil beze zbraně, jen za pomoci své fyzické síly, čemuž nakonec odpovídají i minimální zranění stěžovatele, který podle protokolu o prohlídce těla utrpěl drobné oděrky na pravém ukazováku a hřbetu levé ruky a drobné zranění na hlavě (oděrky na temeni). Oproti tomu stěžovatel vůči poškozenému použil bodnořezný nástroj, tedy zbraň ve smyslu § 118 trestního zákoníku, kterou poškozenému zasadil celkem sedm řezných či bodnořezných ran. Rozdíl mezi intenzitou útoku a obrany je zcela zjevný a podstatný. Obrana stěžovatele byla rovněž vedena v době, kdy poškozený již stěžovatele reálně neohrožoval, neboť je vyloučeno, že by odvrácení útoku neozbrojeného poškozeného bylo dosaženo teprve sedmi ranami, z nichž dvě způsobily tepenné krvácení. Stěžovatel v útoku neustal v reakci na zneškodnění poškozeného, ale až po vyrušení svědkem T. H., což potvrzuje, že intenzita obrany přesáhla míru nezbytně nutnou k odvrácení útoku. Vrchní soud k tomu přiléhavě dodal, že dobrodiní jednání v nutné obraně se nemůže domáhat ten, kdo útok vyprovokoval, přičemž tím, kdo útok vyprovokoval, byl jednoznačně stěžovatel. Z dokazování totiž vyplynulo, že stěžovatel poškozeného, který byl silně podnapilý, vyprovokoval slovními útoky již v baru, následně po odchodu z baru udeřil do výlohy a ukazoval dovnitř obscénní gesta, čímž vyvolal reakci poškozeného, který za ním vyšel ven. Ani tato úvaha nepředstavuje exces, ale jde o standardní posouzení podmínek nutné obrany, když pachatel útok sám vyprovokoval svým předchozím jednáním.

28. Stěžovatel poukazuje na porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. Nejvyšší soud k tomu výstižně uvedl, že nemá-li soud po ústavně konformním vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. Obecné soudy měly k dispozici konzistentní soubor důkazů, který vytvářel ucelený obraz o průběhu skutkového děje a znalecký posudek a odborné vyjádření pak objektivně potvrdily charakter zranění jako ran způsobených bodnořezným nástrojem. Za této situace nelze obecným soudům důvodně vytýkat jejich závěr, že nebyly dány jakékoliv důvodné pochybnosti, které by měly být vyhodnoceny ve prospěch stěžovatele.

29. Podle zjištění Ústavního soudu se Nejvyšší soud věnoval všem stěžovatelovým námitkám a vysvětlil, proč v závěrech nižších soudů nespatřuje žádné pochybení. Nejvyšší soud se zabýval také otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, přičemž takové porušení neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, závěry mají oporu v provedených důkazech, neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudního řízení podle hlavy páté Listiny, a proto lze na ně v podrobnostech odkázat.

30. Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek řádně vedené. Jak bylo uvedeno, v posuzované věci dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal pochybení, jež by byla, byť ve svém souhrnu, způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině. Vina byla prokázána na základě provedených důkazů, které byly dostatečně podrobně popsány a jejich hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Ústavněprávní exces nelze shledat ani v rovině navazujícího právního hodnocení zjištěného skutkového stavu.

31. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, proto dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. listopadu 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu