III.ÚS 3266/25 #2

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. T., zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, proti rozhodnutí ministryně spravedlnosti České republiky č. j. MSP-490/2024-MOT-T/32 ze dne 29. října 2025, za účasti Ministerstva spravedlnosti jako účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 10 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal rovněž zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 To 72/2025-285 ze dne 4. srpna 2025 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. Nt 408/2024-263 ze dne 22. května 2025 a navrhoval, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost všech napadených rozhodnutí. Ústavní soud usnesením sp. zn. III. ÚS 3266/25 ze dne 10. listopadu 2025 odmítl jako nepřípustnou (pro překážku litispendence) a opožděnou ústavní stížnost v rozsahu, v němž směřovala proti uvedeným usnesením vrchního soudu a městského soudu a odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí ministryně spravedlnosti do vykonatelnosti rozhodnutí Ústavního soudu. Další řízení vedené Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 3266/25 se tak týkalo již jen rozhodnutí ministryně spravedlnosti. O dřívější ústavní stížnosti stěžovatele proti uvedeným soudním rozhodnutím, která vytvořila překážku litispendence v nyní posuzované věci, rozhodl Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 3054/25 ze dne 12. listopadu 2025.

3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozhodnutím ministryně spravedlnosti bylo podle § 97 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních povoleno vydání stěžovatele k trestnímu stíhání na Ukrajinu, a to pro trestný čin zneužití pravomoci nebo úředního postavení podle čl. 364 odst. 2 trestního zákoníku Ukrajiny. Toto rozhodnutí bylo vydáno v návaznosti na výše uvedená usnesení městského soudu a vrchního soudu, jimiž bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele na Ukrajinu.

4. Stěžovatel namítá, že splňuje podmínky zakládající nepřípustnost vydání podle § 91 odst. 1 písm. c) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, přičemž obecné soudy tyto podmínky v jeho případě vyhodnotily nesprávně a ministryně spravedlnosti následně toto nesprávné posouzení aprobovala. Obecné soudy ani ministryně spravedlnosti podle něj při posuzování splnění podmínek pro jeho vydání nevzaly dostatečně v úvahu, že je na území České republiky již ve velké míře ukotven a na Ukrajině naopak již nemá téměř žádné vazby. V této souvislosti poukazuje na to, že má v České republice povolen trvalý pobyt, žije zde s manželkou a dvěma syny, je dostatečně kvalifikován ve svém oboru činnosti a s manželkou zde pořídili nemovitost s využitím hypotečního úvěru, který splácí. Tvrdí, že trestná činnost, pro kterou by měl být vydán, není velmi závažná, z čehož dovozuje nepřiměřenost zásahu do základních práv, k němuž by došlo v důsledku vydání na Ukrajinu. Má za to, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily bezpečnostní záruky poskytnuté Ukrajinou, a to zejména s ohledem na probíhající válku s Ruskem, v jejímž důsledku nelze zajistit jeho stoprocentní bezpečí. Uvádí pochybení, kterých se měly dopustit ukrajinské orgány při zahájení trestního řízení.

5. Ústavní stížnost je v rozsahu, v němž směřuje proti usnesení ministryně spravedlnosti, přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.

6. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před trestními soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud je oprávněn kasačně zasáhnout pouze v těch případech, kdy dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Všechny výše uvedené námitky stěžovatel uplatnil již ve své dřívější ústavní stížnosti směřované proti usnesením městského soudu a vrchního soudu, jimiž bylo rozhodnuto o přípustnosti jeho vydání na Ukrajinu. Ústavní soud tuto dřívější ústavní stížnost usnesením sp. zn. II. ÚS 3054/25 odmítl jako zjevně neopodstatněnou, přičemž konstatoval, že obecné soudy přesvědčivě odůvodnily závěr o splnění podmínek pro vydání stěžovatele na Ukrajinu a důsledně se vypořádaly s jeho námitkami.

8. V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel nenabízí žádné doplnění své argumentace. Ústavní soud tak nemá žádný důvod k tomu, aby stěžovatelovy námitky posuzoval odlišně, to znamená, že je stále hodnotí jako neopodstatněné a beze zbytku odkazuje na odůvodnění zmíněného usnesení sp. zn. II. ÚS 3054/25.

9. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 26. listopadu 2025

Jan Svatoň v. r.
předseda senátu