II.ÚS 3170/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jiřího Přibáně a soudce zpravodaje Martina Smolka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem, se sídlem Puškinova 5, Vyškov 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 633/2025-403 ze dne 6. 8. 2025, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 20/2025-376 ze dne 13. 3. 2025 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 89 T 65/2024-352 ze dne 5. 12. 2024, za účasti Městského soudu v Brně, Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 10. 2025 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.

2. Rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným 1) přečinem výtržnictví a 2) zločinem loupeže v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 46 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku podal odvolání stěžovatel, pouze pokud šlo o výrok o vině pod bodem 2 (zločin loupeže v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví). Proto se Ústavní soud dále věnuje rekapitulaci napadených rozhodnutí pouze v tomto rozsahu, který je relevantní pro posouzení ústavní stížnosti. Státní zástupce pak podal odvolání proti výroku o trestu v neprospěch obviněného.

3. Trestného činu pod bodem 2 se měl stěžovatel podle Městského soudu v Brně dopustit tím, že fyzicky napadl poškozeného (kurýr rozvážky jídla). Stěžovatel na poškozeného nejprve spolu s dalším mužem pokřikoval, že chce jídlo, poté se mu postavil do cesty a následně v úmyslu zmocnit se jeho věcí a peněz po poškozeném požadoval vydání jídla. Nakonec poškozeného strčil oběma rukama do hrudníku a začal prohledávat přepravní box na jídlo i samotného poškozeného. Pokračoval přitom v násilném útoku (poškozenému klečel mezi lopatkami a tlačil mu zezadu na krk). Poškozenému tím měl způsobit psychickou újmu, bolesti žeber po dobu 5 dní, otlak na levém rameni a dále hmotnou škodu (roztržené oblečení) ve výši cca 1 000 Kč.

4. Krajský soud v Brně rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání 56 měsíců. Pokud šlo o otázku viny, ztotožnil se odvolací soud se skutkovým i právním hodnocením věci soudem prvního stupně. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání.

II. Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to konkrétně právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva").

6. Stěžovatel však v ústavní stížnosti v podstatě neuplatňuje žádnou konkrétní argumentaci proti napadeným rozhodnutím. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti se skládá z rekapitulace obecných východisek judikatury k čl. 6 Úmluvy a čl. 36 Listiny (body 7. - 13.) a obecného konstatování, že stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za nesprávná, nezákonná, vnitřně rozporná, nemající oporu v provedeném dokazování atp. (bod 14.). Opět bez konkrétní argumentace stěžovatel tvrdí, že právní závěry napadených rozsudků jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními a odporují principům in dubio pro reo a rovnosti zbraní (bod 15.).

7. Jediný náznak konkrétnějšího argumentu je obsažen v rekapitulaci předchozího řízení, kde stěžovatel připomíná, že v rámci dovolání namítal, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přestupek a že kamerový záznam je jako důkaz tak nekvalitní, že lze jen spekulovat, co se na místě samém odehrálo. V souvislosti s použitím nesprávné právní kvalifikace pak dle stěžovatele došlo k uložení nepřiměřeně přísného trestu.

III.
Procesní předpoklady ústavní stížnosti
8. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a zároveň se jedná o návrh přípustný.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud proto dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

11. V kontextu projednávané věci pak Ústavní soud zdůrazňuje, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. V řízení o ústavní stížnosti se tedy zásadně nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Žádné takové pochybení však v posuzované věci neshledal.

12. Ústavní soud navíc v kontextu projednávané věci konstatuje, že jeho úkolem není domýšlet relevantní ústavněprávní námitky za stěžovatele. Jak plyne i ze shora provedené rekapitulace, ústavní stížnost obsahuje zejména odkazy na velmi obecné principy, aniž by je stěžovatel vztáhl ke konkrétním aspektům projednávané věci. Za seznatelné námitky lze považovat pouze poukaz na údajně nekvalitní kamerový záznam, který posloužil jako jeden z důkazů, a tvrzení, že jednání stěžovatele bylo hodnoceno příliš přísně (své jednání považoval za "furiantské" a viděl v něm spíše přestupek).

13. V tomto případě se však jedná o námitky, které nemají ústavněprávní relevanci. Stěžovatel jimi opětovně (poté, co je uplatnil v řízení před obecnými soudy, které se s nimi přesvědčivě vypořádaly) brojí proti procesu zjišťování skutkového stavu a jeho následnému právnímu hodnocení. Stěžovatel se tak pokouší stavět Ústavní soud do role další instance trestního soudnictví, která si sama posoudí provedené důkazy a dospěje k autonomnímu závěru o (ne)vině stěžovatele. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší už s ohledem na procesní zásady, podle nichž je řízení před Ústavním soudem vedeno. V napadených rozhodnutích Ústavní soud žádné kvalifikované vady neshledal.

14. Obecné soudy přesvědčivě a srozumitelně odůvodnily, proč dospěly ke skutkovým závěrům, na nichž posléze postavily své právní závěry. Jejich právní hodnocení (tj. závěr, že se stěžovatel popsaným jednáním dopustil zločinu loupeže v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví) pak nelze považovat za nepřiměřeně přísné či snad dokonce rozporné se zásadou subsidiarity trestní represe. Dalšími specifickými aspekty věci se Ústavní soud - již pro absenci specifických projednatelných stížnostních námitek - zabývat nemusí. Ve zbylém rozsahu proto pouze odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.

15. Ústavní soud proto uzavírá, že obecné soudy svými rozhodnutími neporušily žádné z tvrzených základních práv stěžovatele. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. listopadu 2025


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu