I.ÚS 968/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti společnosti PROFI CREDIT Czech, a.s., sídlem Thunovská 192/27, Praha 1, zastoupené advokátem JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1704/2024-219 ze dne 15. ledna 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 184/2023-160 ze dne 11. ledna 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 384/2021-120 ze dne 6. září 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 jako účastníků řízení a Dominika Majchera, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že soudy navzdory existenci rozhodčího nálezu přiznaly vedlejšímu účastníkovi právo na vydání bezdůvodného obohacení v podobě plnění, které bylo na základě daného rozhodčího nálezu ve prospěch stěžovatelky vymoženo v exekuci.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, vedlejší účastník uzavřel se stěžovatelkou úvěrovou smlouvu a smlouvu rozhodčí. Jelikož vedlejší účastník poskytnutý úvěr nesplatil, obrátila se stěžovatelka na rozhodce, který vydal rozhodčí nález, na jehož základě bylo posléze zahájeno exekuční řízení. V něm soudní exekutor na vedlejším účastníkovi vymohl 325 788,02 Kč, z čehož 273 565,25 Kč vyplatil stěžovatelce. Poté bylo exekuční řízení z důvodu absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a na ni navazující rozhodčí smlouvy zastaveno.

3. Vedlejší účastník se následně po stěžovatelce žalobou domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které mělo spočívat v rozdílu mezi vyplaceným plněním a částkou, kterou byla stěžovatelka skutečně oprávněna si z vyplaceného plnění ponechat. Obvodní soud pro Prahu 1 napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a zavázal stěžovatelku zaplatit vedlejšímu účastníkovi 217 262,35 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil a Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je vnitřně rozporné. Nejvyšší soud uvedl, že byla-li rozhodčí smlouva uzavřena neplatně z jiného důvodu než netransparentnosti rozhodce, je pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu dána a obrana spočívá v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu. V posuzované věci přitom soudy prvního a druhého stupně neshledaly, že by rozhodčí smlouva trpěla tímto deficitem, přesto Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl s tím, že exekuční soudy dospěly k závěru, že exekuci bylo třeba zastavit z důvodu nedostatku pravomoci rozhodce.

5. Stěžovatelka dále podrobně vysvětluje, proč nárok vedlejšího účastníka považuje za promlčený. Podstatou této námitky je, že soudy počátek subjektivní promlčecí lhůty odvíjely od právní moci usnesení o zastavení exekuce, zatímco stěžovatelka s odkazem na odbornou literaturu, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 ze dne 10. 5. 2022 (N 57/112 SbNU 25) a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3870/19 ze dne 28. 5. 2020 tvrdí, že počala běžet okamžikem, kdy vedlejší účastník podal návrh na zastavení exekuce, neboť v ten moment již znal všechny skutkové a právní okolnosti věci. Stěžovatelka nesouhlasí, že by probíhající exekuce mohla být považována za procesní důvod, pro který si do jejího zastavení stěžovatelka mohla vymožené plnění ponechat. Exekuční řízení je pouze procesním postupem k vymožení pohledávky přiznané exekučním titulem, nikoliv hmotněprávním podkladem pohledávky.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud se velmi podobnou věcí zabýval v nedávném nálezu sp. zn. II. ÚS 997/23 ze dne 4. 12. 2024 (v němž nynější stěžovatelka vystupovala jako vedlejší účastnice), přičemž konstatoval, že poskytnutí ochrany účastníkovi řízení prostřednictvím § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu má svůj účel, který se má promítnout i v navazujících řízeních: "Pokud by obecné soudy při hodnocení otázky bezdůvodného obohacení od tohoto účelu odhlížely, míjely by se s důvodem poskytnuté právní ochrany. Povinný, proti jehož majetku je nespravedlivá exekuce vedena, by tak byl uchráněn toliko před jejím pokračováním, nikoliv však před následky exekuce již nastalými. Ústavní soud má za to, že bez toho, aniž by zastavení exekučního řízení nalezlo svůj odraz též v navazujících řízeních, by se takové rozhodnutí exekučního soudu vymykalo svému účelu." Z těchto důvodů Ústavní soud citovaným nálezem zrušil rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta žaloba na vydání bezdůvodného obohacení s odůvodněním soudů, že zastavení exekuce nic nemění na existenci pravomocného rozhodčího nálezu.
8. Nyní napadená rozhodnutí jsou naopak s uvedeným právním názorem Ústavního soudu plně v souladu a Ústavní soud tak pro stručnost na jeho odůvodnění odkazuje.

9. Jde-li o otázku promlčení, závěr Nejvyššího soudu, že až do doby zastavení exekuce přetrvával procesní důvod, pro který si stěžovatelka mohla vymožené plnění nechat, odpovídá současné judikatuře Nejvyššího soudu. Jelikož jde o věc zásadně podústavní, není na Ústavním soudu, aby tento výklad vrcholného soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů (čl. 92 Ústavy České republiky) nahrazoval výkladem vlastním. Jinak by tomu mohlo být, pokud by Nejvyšším soudem zastávaný výklad vedl k neústavním důsledkům, na nic takového ale nyní usuzovat nelze.

10. Stěžovatelkou zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 řešil jinou situaci (exekuční řízení v něm vůbec nehrálo roli). V případě usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3870/19 nelze opomíjet, že v usneseních, kterými jsou ústavní stížnosti odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost, Ústavní soud provádí pouze tzv. kvazimeritorní přezkum, kterým není prezentován závazný výklad určitých otázek a jehož výsledkem je toliko konstatování, že napadená rozhodnutí neporušila ústavně zaručená práva stěžovatelů. Ostatně i přímo ve zmiňovaném usnesení (které nadto také řešilo jinou procesní situaci), Ústavní soud uvedl, že "posouzení této otázky je navíc primárně věcí obecných soudů a Ústavní soud nehodlá tuto jejich roli suplovat".

11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2025


Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu