IV.ÚS 3277/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Adamem Szmolenem, advokátem, sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2025 č. j. 33 Cdo 3033/2024-404, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. dubna 2024 č. j. 84 Co 193/2022-354 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. června 2022 č. j. 7 C 295/2021-250, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a V. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Stěžovatel se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem v žalobě blíže specifikovaných nemovitých věcí (pozemků a rodinného domu, který je součástí jednoho z nich). Uvedené nemovité věci stěžovatel daroval v rozsahu spoluvlastnického podílu o velikosti jedné ideální poloviny smlouvou ze dne 15. 11. 2007 vedlejší účastnici, jež byla v té době jeho manželkou. Podle stěžovatele se však vedlejší účastnice následně vůči němu (a jeho nové rodině) dopustila v žalobě popsaných jednání hrubě porušujících dobré mravy a naplňujících zákonné požadavky pro vrácení daru podle § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). Konkrétně šlo o to, že vedlejší účastnice spolu s dalšími osobami násilně vnikla do domu, o němž bylo vedeno řízení a jehož spoluvlastnicí byla. V domě se nacházel v té době nezletilý nevlastní syn stěžovatele, který utrpěl psychické trauma. Vedlejší účastnice rovněž porušila příslib daný stěžovateli v době darování, že mu v budoucnu daruje majetek, který nabude děděním.

3. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 156 997,65 Kč (výrok II). Dovodil, že byť jednání vedlejší účastnice nebylo plně v souladu s dobrými mravy, nenaplnilo ještě znaky jejich hrubého porušení ve smyslu § 630 obč. zák.

4. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") poté, co jeho v pořadí první rozsudek ze dne 16. 11. 2022 č. j. 84 Co 193/2022-298 Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 23. 1. 2024 č. j. 33 Cdo 224/2023-329, napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v části, v níž okresní soud zamítl žalobu, že stěžovatel je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny, u něhož byla v katastru nemovitostí evidována vedlejší účastnice (výrok I). V části, kterou se stěžovatel domáhal určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné poloviny k týmž nemovitým věcem, u nichž je v katastru nemovitostí jako vlastník evidována P. V., která spoluvlastnický podíl nabyla na základě příklepu ve veřejné dražbě, rozsudek okresního soudu zrušil a řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil (výrok II). Dále uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudy všech stupňů ve výši 263 270,65 Kč (výrok III).

5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Nejvyšší soud se předně zabýval otázkou, zda chování vedlejší účastnice, které stěžovatel specifikoval ve výzvě k vrácení daru, naplnilo skutkovou podstatu § 630 obč. zák. ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dospěl k závěru, že úvaha krajského soudu, že chování vedlejší účastnice nenaplnilo s přihlédnutím k okolnostem případu a při zohlednění chování samotného stěžovatele skutkovou podstatu § 630 obč. zák., nebyla zjevně nepřiměřená a nekolidovala se závěry dovozenými ve stěžovatelem označených rozhodnutích. K tomu doplnil, že k závěru o naplnění předpokladů § 630 obč. zák. stěžovatel v dovolání dospěl především na základě odlišně interpretovaného skutkového stavu a vlastního hodnocení důkazů, tzn. procesně neregulérním způsobem. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně hodnoceny, odpovídá jak stěžovatelem zpochybňovaný skutkový závěr krajského soudu o motivu vedlejší účastnice ke vstupu do domu, tak i skutkový závěr, že v řízení nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice učinila slib, o němž předem věděla, že ho nesplní, aby jí sloužil pouze k vylákání daru od stěžovatele.

II.
Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel nejprve popisuje dosavadní průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí. Namítá existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Dále obecným soudům vytýká, že odmítly rozšíření žaloby o skutek, který se odehrál později, přestože šlo o shodné účastníky a důkazní potřeba byla minimální. Obecné soudy rovněž nevzaly v potaz zdravotní zprávy a výpověď nevlastního syna stěžovatele k dopadům násilného vniknutí na jeho duševní stav. Po tomto incidentu musel nevlastní syn pravidelně vyhledávat odbornou psychiatrickou pomoc. Obecné soudy nesprávně aplikovaly § 630 obč. zák., jednání vedlejší účastnice bagatelizovaly a nezohlednily, že se dopustila jednání značné intenzity a vysokého stupně závažnosti se zásadními následky v rodině stěžovatele. Nejvyšší soud se nevypořádal s argumentací stěžovatele a dovolací přezkum zúžil na formální vady, přestože stěžovatel formuloval otázky ústavněprávního rozměru týkající se jak ochrany vlastnického práva, tak procesní vady spočívající v zamítnutí návrhu na rozšíření žaloby.


III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

9. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jakým způsobem obecné soudy aplikovaly § 630 obč. zák. Domnívá se, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že byly naplněny předpoklady pro vrácení daru.

10. Podstatu ústavní stížnosti tak tvoří skutková polemika k posouzení podmínek vrácení daru pro chování obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny ve smyslu § 630 obč. zák., jakož i námitka nesprávného hodnocení důkazů. Ústavní soud předesílá, že předpokladem vzniku práva požadovat vrácení daru podle § 630 obč. zák. není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale pouze takové, které s ohledem na okolnosti případu je možno kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů se zřetelem na značnou intenzitu a váhu (je-li uskutečněno jedním činem) nebo soustavnost a dlouhodobost (např. fyzické násilí, hrubé urážky, neposkytnutí pomoci atd.). Rozhodující není subjektivní pocit dárce, ale okolnost, že takové jednání obdarovaného je možno objektivně posoudit jako hrubě porušující dobré mravy. Vlastní posouzení otázky, zda jednání vedlejší účastnice za daných okolností představovalo hrubé porušení dobrých mravů, nicméně spadá pod interpretaci a aplikaci norem tzv. podústavního práva, která náleží výlučně obecným soudům, což (z povahy věci) platí tím spíše v případě norem s relativně neurčitou hypotézou, jako je ta obsažená v § 630 obč. zák. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, aby "přehodnocoval" hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy.

11. Ústavní soud především nesdílí stěžovatelův názor, že mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem je dán extrémní rozpor. Okresní soud provedl podrobné dokazování (viz body 3 až 21 rozsudku), z něhož vyvodil odpovídající skutková zjištění (body 22 až 30 rozsudku), na jejichž základě vystavěl právní závěry (body 31 až 35 rozsudku). Věnoval se jak stěžovatelově námitce, že vedlejší účastnice na něm dar za příslib budoucího darování zděděného majetku úmyslně vylákala (body 32 a 33 rozsudku), tak i posouzení jejího násilného vniknutí do rodinného domu, který stěžovatel se svou novou rodinou užíval (body 34 a 35 rozsudku).

12. Krajský soud následně uvedené námitky v odvolacím řízení přezkoumal. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl okresním soudem řádně poučen o povinnosti ohledně tvrzení okolností, z nichž vyplývá nepoctivý úmysl vedlejší účastnice při poskytnutí příslibu, že stěžovateli v budoucnu daruje polovinu zděděného majetku, vyzval jej krajský soud k jejich doplnění. Stěžovateli se však i přes poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), nepodařilo nepoctivý úmysl vedlejší účastnice prokázat (body 46 až 52 rozsudku). Krajský soud se zabýval i dopady jednání vedlejší účastnice spočívajícího v násilném vniknutí do domu z hlediska § 630 obč. zák. (body 53 až 56 rozsudku). Ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že úmyslem vedlejší účastnice nebylo způsobit jakoukoliv újmu stěžovatelově rodině, ale zjednat si přístup ke svému majetku, o čemž stěžovatele předem informovala prostřednictvím SMS. Jakkoliv se toto jednání mohlo promítnout do psychického zdraví nevlastního syna i stávající stěžovatelovy manželky, nebylo možno je v kontextu předchozího jednání stěžovatele, který vedlejší účastnici trvale vyloučil z užívání jí spoluvlastněných nemovitých věcí bez jakékoliv náhrady a neumožnil jí předem oznámenou prohlídku se zájemcem o koupi, hodnotit jako hrubé porušení dobrých mravů.

13. Krajský soud se vyjádřil i k námitce, že okresní soud nesprávně nepřipustil návrh na rozšíření žaloby o další důvod pro vrácení daru (body 57 až 59 rozsudku). Připuštěním změny žaloby (§ 95 o. s. ř.) by podle krajského soudu došlo k prodloužení řízení, neboť výsledky dosavadního řízení by nemohly být použity k prokazování dalšího stěžovatelem uplatňovaného důvodu pro vrácení daru. K této námitce se vyslovil i Nejvyšší soud. Konstatoval, že sice taková námitka může být způsobilá k dovolacímu přezkumu, ale stěžovatel ji formuloval jako vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a neformuloval žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení by rozhodnutí krajského soudu spočívalo. K takové námitce Nejvyšší soud mohl přihlédnout pouze, bylo-li by dovolání přípustné. V této souvislosti ještě doplnil, že krajský soud dostatečně vysvětlil, proč nepřipustil rozšíření žaloby.

14. Obecné soudy se tedy tvrzeními stěžovatele a naplněním předpokladů pro vrácení daru, jakož i procesní námitkou nepřipuštění rozšíření žaloby, opakovaně zabývaly. Ústavní soud přitom na jejich závěrech neshledal nic, čím by porušily stěžovatelova ústavně zaručená základní práva či svobody. Obecné soudy svá rozhodnutí opřely o konkrétní a relevantní skutečnosti, jejich právní závěry nejsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními a nevykazují ani jiné ústavněprávní vady.

15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2025


Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu