I.ÚS 2985/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Milana Šefla, zastoupeného JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 318/2022-869 ze dne 15. 9. 2025, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1. Zuzany Grosamové, soudní exekutorky, Exekutorský úřad Praha 6, se sídlem Evropská 2588/33a, Praha 6, 2. Pavla Vavryse a 3. Marty Vavrysové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

O d ů v o d n ě n í

1. Proti stěžovateli (jako povinnému) bylo vedeno exekuční řízení. V jeho průběhu byl zjištěn úpadek stěžovatele a povoleno oddlužení. Předtím však byla v exekuci 1. vedlejší účastnicí (dále jen "exekutorka") pravomocně vymožena částka 753 421,44 Kč, obsahující také náklady exekuce ve výši 115 967,18 Kč (přičemž celková výše nákladů exekuce, včetně nákladů vzniklých až po zahájení insolvenčního řízení, činila 119 753,85 Kč).

2. V exekuční věci nejdříve rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 30. 6. 2022 mj. tak, že se exekuce zastavuje, uložil v záhlaví označeným vedlejším účastníkům č. 2 a 3 (dále jen "oprávnění") zaplatit stěžovateli náhradu nákladů exekuce ve výši 64 718,06 Kč, zaplatit exekutorce náhradu nákladů exekuce ve výši 119 753,85 Kč a rozhodl o vrácení soudního poplatku stěžovateli ve výši 2 000 Kč. Rozhodnutí obvodního soudu změnil Městský soud v Praze usnesením č. j. 55 Co 318/2022-742 mj. tak, že exekutorka nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok II) a že stěžovatel je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 103 721,20 Kč (výrok IV).

3. Nálezem sp. zn. II. ÚS 374/24 ze dne 9. 12. 2024 Ústavní soud zrušil v předchozím bodu uvedený IV. výrok usnesení městského soudu č. j. 55 Co 318/2022-742. Dále Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 873/24 ze dne 17. 7. 2025 zrušil II. výrok téhož usnesení městského soudu. Na základě zásahu Ústavního soudu změnil městský soud usnesení obvodního soudu v záhlaví označeným usnesením tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení a že stěžovatel je povinen zaplatit exekutorce "náklady exekuce 115 967,18 Kč, které byly již vymoženy".

4. Právě specifikované a v záhlaví označené usnesení městského soudu napadá stěžovatel ústavní stížností s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel zejména namítá, že ve výroku napadeného usnesení není uvedeno jméno a sídlo exekutorky, která také není uvedena v napadeném usnesení ani jako účastník či vedlejší účastník řízení, takže z usnesení není možno ji identifkovat. Není tudíž konkrétně určeno komu má byt zaplaceno, a výrok je tak nepřezkoumatelný. To, že stěžovatel (jako povinný) v návaznosti na exekuční řízení ví, o jakou soudní exekutorku se jedná, na věci nic nemění, neboť soudní rozhodnutí má být jasné, konkrétní, určité a srozumitelné. Dále stěžovatel namítá, že usnesení mu ukládá tzv. nemožné plnění, neboť je mu uložena povinnost zaplatit náklady, které již byly vymoženy. Dále stěžovatel namítá, že městský soud již podruhé nerozhodl o odvolání oprávněných proti výroku usnesení obvodního soudu o tom, že se mu po právní moci tohoto usnesení vrací z účtu obvodního soudu zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč.

5. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny.

6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Stěžovateli hodno dát za pravdu, že výrok napadeného usnesení městského soudu, podle něhož je stěžovatel povinen exekutorce zaplatit "náklady exekuce 115 967,18 Kč, které byly již vymoženy" není dostatečně určitý a že příslušná soudní exekutorka není v záhlaví usnesení označena jako účastník či vedlejší účastník řízení. Napadené usnesení je však nutné nahlížet v kontextu předchozích řízení. Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 873/24 zrušil rozhodnutí městského soudu o tom, že exekutorka nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Ústavní soud dospěl k závěru, že exekutorka vymohla na stěžovateli podstatnou část finančních prostředků, pokrývající i náklady exekuce (viz výše bod 1), a to pravomocně ještě před zahájením insolvenčního řízení. Městský soud tak musel reagovat na situaci, v níž náklady exekuce nemohou nést oprávnění, ale ani exekutorka - a to právě proto, že exekutorka podstatnou část dluhu úspěšně a pravomocně vymohla, a má tak mít právo na náhradu nákladů exekuce. Z toho plyne, že náklady exekuce logicky nese stěžovatel jako povinný, přičemž ale příslušná částka již byla vymožena. Proto nutno nestandardně formulovanému výroku usnesení městského soudu rozumět tak, že konstatuje právo exekutorky na náhradu nákladů řízení, a současně označuje, jaké prostředky jsou k této náhradě určeny. Jinak by dovětek "...které byly již vymoženy" nedával smysl. Ústavní soud má za to, že napadené usnesení je specifickou reakcí na vzniklou procesní situaci, která stěžovateli neukládá novou povinnost, a tudíž ani nemůže porušit jeho základní práva.

8. Pokud se stěžovatel obává, že by měl platit náhradu nákladů exekuce, přestože k tomu má být podle napadeného rozhodnutí i nálezů Ústavního soudu určeno již pravomocně vymožené plnění, lze mu přisvědčit v tom, že napadený výrok není způsobilým exekučním titulem. Neoznačuje totiž, komu má být placeno, a především neurčuje lhůtu k plnění. Stěžovatel se tak nemůže ocitnout v prodlení - logicky proto, že ono plnění již bylo vymoženo. Městský soud to v napadeném usnesení takto přesně nekonstatoval, ale obsahově to plyne z bodu 17 odůvodnění.

9. Ve zbývajícím rozsahu stěžovatel namítá, že městský soud nerozhodl o odvolání oprávněných proti jemu příznivému výroku usnesení obvodního soudu, podle nějž se má stěžovateli vrátit soudní poplatek 2 000 Kč. Tato námitka nemá ústavněprávní význam, neboť Ústavní soud zásadně nepřezkoumává rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení v bagatelní výši (viz bod 34 stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. 3. 2025).

10. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 28. listopadu 2025


Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu