II.ÚS 3279/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele statutárního města Brna, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, zastoupeného M. Š., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 880/2025-699 ze dne 26. srpna 2025, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 229/2024-674 ze dne 19. prosince 2024 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 48 C 201/2014-666 ze dne 6. listopadu 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti PROFIPACK s. r. o., sídlem Květná 167/3, Brno, obchodní společnosti Brněnské komunikace a. s., sídlem Renneská třída 787/1a, Brno, obchodní společnosti Skanska a. s., sídlem Křižíkova 682/34a, Praha 8 - Karlín, obchodní společnosti Brněnské vodárny a kanalizace, a. s., sídlem Pisárecká 555/1a, Brno, obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové město, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Odůvodnění:

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Městský soud v Brně mezitímním rozsudkem č. j. 48 C 201/2014-619 ze dne 19. června 2024 rozhodl, že základ nároku první vedlejší účastnice na náhradu škody vůči stěžovateli a druhé až čtvrté vedlejší účastnici (v řízení před obecnými soudy žalovaní) je dán a o jeho výši a nákladech řízení a státu bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Rozsudek byl doručen právnímu zástupci stěžovatele do jeho datové schránky 20. září 2024. Lhůta pro podání odvolání uplynula 7. října 2024.

3. Stěžovatel, zastoupen právním zástupcem, podal proti rozsudku městského soudu odvolání prostřednictvím poštovní přepravy 8. října 2024. Současně požádal o prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání.

4. Návrh na prominutí zmeškání lhůty odůvodnil stěžovatel zdravotní indispozicí svého právního zástupce, který se počínaje dnem 30. září 2024 necítil zcela zdravý. Jeho zdravotní obtíže se 2. října 2024 zhoršily natolik, že musel vyhledat ambulantní ošetření u specialisty, který mu aplikoval infúzi s antibiotiky a nařídil přísný klid na lůžku. V ambulantní léčbě každodenním podáváním infúzí pokračoval do 8. října 2024, kdy byl převeden na perorální podávání antibiotik, poté mu byla do konce týdne nařízena domácí léčba. Blanketní odvolání byl proto schopen podat až 8. října 2024.

5. Městský soud návrh na prominutí zmeškání lhůty zamítl napadeným usnesením s odůvodněním, že z předložené lékařské dokumentace ani z žádného tvrzení právního zástupce stěžovatele neplyne, že by byl právní zástupce stěžovatele v natolik špatném zdravotním stavu, který by mu neumožňoval využít operativní telekomunikační prostředky k odeslání alespoň blanketního odvolání, nebo pověřit k jeho podání některého ze svých kolegů advokátů (sídlících na stejné adrese) nebo koncipienta. Stěžovatel je nadto statutárním orgánem, u něhož lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy a podat v zákonné lhůtě alespoň blanketní odvolání.

6. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně usnesení městského soudu potvrdil. Ztotožnil se zcela se způsobem, jakým městský soud aplikoval § 58 odst. 1 a § 204 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu i judikaturu Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze.

7. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Poukázal na svou judikaturu, podle které musí být důvod zmeškání lhůty spočívající ve zdravotních problémech objektivně takového charakteru, že účastníka ze zmeškaného úkonu zcela vyloučí. S tímto závěrem nebylo rozhodnutí krajského soudu v rozporu. Nešlo ani o případ, kdy by bylo třeba k řádnému posouzení návrhu zapotřebí dalších tvrzení či důkazů. Soudy proto nepochybily, když stěžovatele nevyzvaly k doplnění tvrzení či důkazních návrhů, taková povinnost jim z ničeho neplyne.

8. Stěžovatel poukazuje na dosavadní jím nezaviněnou délku řízení o náhradě škody (12 let) a poměřuje ji s jedním dnem prodlení při podání odvolání. Druhému vedlejšímu účastníkovi bylo městským soudem prominuto zmeškání lhůty pro kvalifikované vyjádření, mělo by tedy být přistupováno ke všem účastníkům ohledně zmeškání lhůt rovným způsobem. Stěžovatel se domnívá, že městský soud hodnotil důvody, pro které jeho právní zástupce požádal o prominutí lhůty, předpojatě, a že projevil absolutní neochotu žádosti vyhovět. Z vlastní iniciativy přitom soud zjišťoval okolnosti spojené se zdravotní indispozicí jeho právního zástupce s cílem najít možné způsoby, jakými mohl právní zástupce zmeškání lhůty zabránit. Ten přitom netušil, že soudy budou jeho zdravotní problémy bagatelizovat, proto je nijak nedramatizoval. Jeho subjektivní potíže mu však bránily zabývat se pracovními povinnostmi, proto ani neuvědomil o blížícím se konci lhůty pro podání odvolání stěžovatele ani jiného advokáta. K těmto důvodům, pro které obecné soudy jeho návrhu nevyhověly, neměl stěžovatel možnost předložit svá tvrzení a navrhovat důkazy, resp. nebyl k tomu vyzván.

9. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

10. S ohledem na závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 1448/25 ze dne 17. května 2025 Ústavní soud u městského soudu ověřil, že odvolací řízení o odvolání stěžovatele proti mezitímnímu rozsudku doposud neskončilo - městský soud po vydání napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu odvolání usnesením č. j. 48 C 201/2014-708 ze dne 10. října 2025 odmítl pro opožděnost a stěžovatel usnesení napadl odvoláním, o kterém doposud nebylo rozhodnuto.

11. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda byly naplněny zákonné předpoklady pro vyhovění jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší.

12. Důvody, pro které městský soud a krajský soud rozhodly ve věci samé napadenými usneseními (následně je Nejvyšší soud shledal souladnými s jeho ustálenou judikaturou), jsou v odůvodněních těchto rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud (i na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje a konstatuje, že obecné soudy se splněním podmínek pro vyhovění návrhu stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty zevrubně zabývaly. Přijatému právnímu závěru o jejich nenaplnění nelze z následujících důvodů z ústavního pohledu nic vytknout.

13. Podle § 58 odst. 1 občanského soudního řádu platí, že soud promine zmeškání lhůty, jestliže ji účastník nebo jeho zástupce zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu, který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon.

14. Předmětné ustanovení upravuje obecně vymezení důvodu, jehož úspěšné prokázání účastníkem řízení vede k navrácení zmeškané lhůty, a tedy k pokračování v řízení. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že posouzení konkrétních okolností věci a učinění závěru, zda pro prominutí zmeškání lhůty byl nebo nebyl omluvitelný důvod dán, je primárně úkolem obecných soudů. Ústavní soud se proto omezuje pouze na hodnocení, zda rozhodování obecného soudu o tom, byl-li u účastníka dán (ne)omluvitelný důvod, nevykazuje extrémní interpretační či aplikační pochybení dosahující ústavní roviny [viz nález sp. zn. I. ÚS 1591/19 ze dne 7. října 2019 (N 169/96 SbNU 173), body 33 a 34]. Jinak řečeno, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do těchto úvah soudu, je-li zřejmé, jaké okolnosti soud vedly k daným závěrům a jsou-li jejich závěry v souladu s příslušnými právními předpisy i judikaturou zejména Nejvyššího soudu (srovnej usnesení sp. zn. II. ÚS 342/25 ze dne 26. března 2025 bod 14 nebo sp. zn. II. ÚS 1104/24 ze dne 12. června 2024 bod 10).

15. V nyní posuzované věci Ústavní soud závěr obecných soudů, že stěžovateli jeho zdravotní stav možnost podání (alespoň blanketního) odvolání zcela neznemožnil, neshledal zjevně nepřiměřeným. Právní zástupce stěžovatele subjektivně vnímá svůj tehdejší zdravotní stav tak, že nebyl schopen vést pracovní povinnosti v patrnosti (že si na ně "v dané chvíli neupamatoval"). Specifika výkonu advokacie však kladou na advokáta povinnosti, jejichž nesplnění lze "napravit" ve výjimečných případech (např. cestou návrhu na prominutí zmeškání lhůty) jen za zákonem stanovených podmínek. Judikatura Nejvyššího soudu přitom vymezila, že doložené zdravotní problémy účastníka negativně ovlivňující jeho soustředěnost, koncentraci a orientaci v problému nejsou samy o sobě důvodem pro prominutí zmeškání lhůty, nejsou-li objektivně takového charakteru, že účastníka ze zmeškaného úkonu zcela vyloučí; soud přitom bere v úvahu nejen povahu zdravotních problémů, ale i charakter úkonu a možnost učinit jej prostřednictvím zástupce (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5355/2017 ze dne 27. března 2018 nebo sp. zn. 33 Cdo 2634/2024 ze dne 30. ledna 2025).

16. Obecné soudy z této judikatury vycházely. Lze s nimi souhlasit, že z provedeného dokazování nevyplynula taková závažnost zdravotního stavu právního zástupce stěžovatele, která by mu znemožnila v případě, že tak nemohl učinit sám, požádat o podání blanketního odvolání jiného advokáta či koncipienta, nebo alespoň o konci lhůty pro podání odvolání uvědomit stěžovatele (např. telefonicky cestou autem k lékaři, kam mezi 2. až 7. říjnem denně dojížděl, resp. jej dovážela manželka).

17. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani v námitce, že ho městský soud nepoučil o dostatečně doloženém nepříznivém zdravotním stavu jeho právního zástupce a nevyzval ho k doplnění tvrzení a důkazů. Skutkový stav věci byl řádně prokázán příslušnými lékařskými zprávami a napadená rozhodnutí proto nebyla založena na neunesení důkazního břemene stěžovatelem. Zjištěné skutečnosti pouze městský soud hodnotil způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí, přitom ale ani v ústavní stížnosti netvrdí nic, co by vyvracelo nijak příkrý závěr obecných soudů o dostatečné schopnosti právního zástupce reagovat tak, aby odvolání bylo podáno včas.

18. Skutečnost, že stěžovatel nevyužil k podání odvolání prvních dvanáct dní lhůty pro jeho podání, mu nemohla být a nebyla nijak přičítána k tíži, to uvedl Nejvyšší soud výslovně v bodě 15 napadeného usnesení. Městský soud pouze konstatoval, že stěžovatel nevysvětlil, z jakého důvodu tak neučinil. Krajský soud v této souvislosti připomněl, že jestliže se zástupci stěžovatele začaly projevovat zdravotní obtíže už od 30. září 2024, měl učinit taková opatření, aby ke zmeškání lhůty nedošlo. Na závěru o nesplnění zákonných podmínek pro prominutí zmeškání lhůty (absenci omluvitelného důvodu) však tato konstatování neměla žádný vliv.

19. Tvrdí-li stěžovatel, že na věc dopadá (blíže nevymezená) nálezová judikatura týkající se diskreční pravomoci soudu při rozhodování rozsudkem pro zmeškání a rozsudkem pro uznání, nelze než zopakovat, že posouzení důvodů vedoucích k navrácení zmeškané lhůty závisí na konkrétních okolnostech věci. Obecné soudy interpretovaly v § 58 odst. 1 občanského soudního řádu obsažený neurčitý právní pojem "omluvitelný důvod" způsobem, který nebudí dojem svévole či nepřípustného stranění jednomu z účastníků a jejich postup proto nelze označit za excesivní. S rozhodováním soudů o návrhu stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty nesouvisí, zda městský soud prominul či neprominul druhé vedlejší účastnici nedodržení lhůty pro kvalifikované vyjádření. Jak také správně odůvodnil Nejvyšší soud, ani to, že se stěžovatel nijak nepodílel na délce řízení, není z hlediska omluvitelnosti důvodů zmeškání lhůty podstatné.

20. Za daných konkrétních okolností věci neshledal Ústavní soud žádný důvod, pro který by měl závěry napadených rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

21. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 3. prosince 2025

Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu