II.ÚS 386/26 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Lukášem Holým, advokátem, sídlem Přístavní 321/14, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2025, č. j. 12 Co 315/2025-1133, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a P. S., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění:

I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 6 ("obvodní soud") uložil vedlejší účastnici řízení rozsudkem ze dne 19. 8. 2025, č. j. 0 P 122/2018-1089, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 9. 2025, č. j. 0 P 122/2018-1100, 60 P a Nc 176/2018, a ze dne 16. 10. 2025, č. j. 0 P 122/2018-1112, 60 P a Nc 176/2018, povinnost platit stěžovateli výživné počínaje od 3. 11. 2021 do 31. 8. 2024 ve výši 75 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2024 ve výši 90 000 Kč měsíčně (výrok I). Obvodní soud dále rozhodl o nedoplatku za období od 3. 11. 2021 do 19. 8. 2025 ve výši 1 330 000 Kč a uložil vedlejší účastnici jeho úhradu do 31. 12. 2025 (výrok II). Současně zastavil řízení o návrhu o zaplacení výživného za období od 1. 9. 2021 do 2. 11. 2021 (výrok III).

3. K odvolání vedlejší účastnice ve věci rozhodoval Městský soud v Praze ("městský soud"), který napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že se návrh stěžovatele na zvýšení výživného od 3. 11. 2021 do 31. 8. 2025 na částku 75 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2025 na částku 90 000 Kč měsíčně zamítá.


II. Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel s rozhodnutím městského soudu nesouhlasí a navrhuje jeho zrušení, přičemž se dovolává porušení svých shora uvedených základních práv. Městskému soudu vytýká, že nepostupoval podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.") za použití § 213b o. s. ř. a neopakoval ani nedoplnil - až na jeden důkaz předložený stěžovatelem, který je v jeho prospěch - dokazování, čímž porušil § 213 odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. Namítá, že mu městský soud nevytvořil procesní prostor, v němž by mohl reagovat na změnu právního náhledu v jeho věci. Rozhodnutí městského soudu považuje za překvapivé, rozporné s jeho předchozími závěry (pozn. Ústavního soudu: obvodní soud rozhodoval po opakovaných kasačních zásazích městského soudu celkem třikrát - srov. rozsudek obvodního soudu, body 3-5). Stěžovatel dále namítá, že městský soud přehodnotil důkazy (výslech vedlejší účastnice) provedené nalézacím soudem, aniž by je ovšem sám zopakoval. V neposlední řadě městskému soudu vytýká, že se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami obsaženými ve vyjádření k odvolání vedlejší účastnice řízení.


III. Splnění podmínek řízení

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv.

IV. Věcné posouzení

6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.

7. Stěžovatel v prvé řadě namítá překvapivost napadeného rozhodnutí, čemuž ovšem Ústavní soud nepřisvědčil. Městský soud při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v průběhu řízení před soudy obou stupňů najevo, a vycházel z dostatečného množství relevantních podkladů. Svůj odlišný názor, než jaký zaujal obvodní soud, městský soud řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, a proto nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že se jedná o tzv. překvapivé rozhodnutí. Judikatura Ústavního soudu sice považuje vydání tzv. překvapivého rozhodnutí za porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nález ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3317/15 či nález ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 287/05 ), v nyní posuzované věci nicméně k takovému pochybení ze strany městského soudu nedošlo. O tzv. překvapivé rozhodnutí se totiž ve smyslu citované judikatury jedná tehdy, pokud soud (zejména soud odvolací) zcela změní hlediska, na jejichž základě byla věc předtím posuzována a nedá účastníku řízení možnost, aby se k takové změně náhledu vyjádřil. Typicky se jedná o situace, v nichž soud zcela změní právní kvalifikaci určitého jednání či stavu nebo aplikuje ustanovení, jehož aplikace předtím vůbec "nebyla ve hře". Uvedené ovšem nelze bez dalšího vztahovat na situaci, v níž odvolací soud na základě stejného právního podkladu a shodných skutkových zjištění dospěje k odlišnému právnímu závěru, než soud nalézací, jako tomu bylo v tomto případě. Ústavní soud doplňuje, že procesní poučovací povinnost soudu nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 14. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 511/05 a usnesení ze dne 13. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1291/10), avšak účastník řízení musí mít možnost, zvažuje-li soud posoudit věc jinak, se k tomuto posouzení vyjádřit a případně navrhnout další důkazy, což bylo v tomto případě splněno.

8. Ústavní soud ústavní deficit překvapivosti soudního rozhodování v nyní posuzované věci neshledal s ohledem k procesním stanoviskům vedlejší účastnice řízení, jež např. v odvolání zdůraznila, že "nebyly splněny podmínky pro navýšení výživného, neboť žalobce nevykazoval žádné nové nebo vyšší potřeby oproti těm, které měl již v době předchozí" (srov. rozsudek městského soudu, bod 17). Závěr, že v nyní posuzované věci nedošlo ke změně poměrů, tudíž byl v průběhu řízení ve hře. Procesní pozice vedlejší účastnice přitom byla stěžovateli dobře známa. Městský soud mu předal její odvolání k vyjádření, čehož stěžovatel rovněž využil, což ostatně vyplývá již z jeho návrhu (srov. tamtéž, bod 29). Ústavní soud doplňuje, že závěr o nedostatku podstatné změny poměrů lze stěží považovat za rozporný se závěry obsaženými v předchozích kasačních rozhodnutích městského soudu vydaných v této věci (srov. výše). Městský soud totiž v obou případech zrušil rozhodnutí obvodního soudu pro nepřezkoumatelnost, tj. z procesních, a nikoliv věcných důvodů.

9. Z věcného hlediska městský soud odůvodnil zamítnutí stěžovatelem uplatněného nároku tím, že nedošlo k podstatné změně majetkových poměrů na straně jeho matky, vedlejší účastnice řízení, ani k podstatné změně jeho oprávněných potřeb. Při hodnocení oprávněných potřeb stěžovatele městský soud přihlédl k tomu, že výše školného na VŠE byla podstatně nižší než výše školného hrazeného v předchozím období za studium na soukromém česko-německém gymnáziu. Ve vztahu ke studiu ve Velké Británii soud zohlednil, že se na vyšších životních nákladech může podílet sám stěžovatel formou přivýdělku z brigád. Městský soud odkázal na závěry plynoucí z nálezové judikatury Ústavního soudu (srov. nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15), z níž vyplývá, že v případě stanovení výživného rodiče s nadstandardními příjmy nelze postupovat mechanicky. Nelze totiž ztrácet ze zřetele fakt, že je právem i povinností rodičů naučit dítě hodnotě peněz a řádnému hospodaření s nimi. Stanovení nepřiměřeně vysokého výživného, které dítěti umožní dlouhodobý a snad i trvale bezpracný život, může být nejen v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, ale může také porušovat právo rodiče vychovávat své dítě. Citovaná nálezová judikatura sice skutkově souvisí s případem výživného pro nezletilé dítě, nicméně Ústavní soud ji považuje za přiměřeně použitelnou i v případech výživného vypláceného ve prospěch již zletilého dítěte. Takto odůvodněné závěry městského soudu proto považuje Ústavní soud za ústavně souladné a neshledává v nich cokoliv, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.

10. Ústavní soud konstatuje, že městský soud neporušil základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2026


Jiří Přibáň
předseda senátu