IV.ÚS 596/24 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2023 č. j. 30 Cdo 2813/2023-404 a proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. března 2023 č. j. 58 Co 40/2022-357 v rozsahu, v němž nebyl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2813/2023-404, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušují jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se u Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") domáhal přiznání náhrady újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Požadovaná majetková újma mu měla vzniknout zajištěním jeho bytové jednotky, se kterým byl spojen mj. zákaz převodu vlastnického práva ve smyslu § 47 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Stěžovatel nemohl uzavřít ohledně bytové jednotky kupní smlouvu, k jejímuž uzavření byl povinen podle předchozí smlouvy o smlouvě budoucí. Byl nucen zaplatit smluvní pokutu. Zároveň nemohl z výtěžku prodeje včas uhradit dlužnou částku ze smlouvy o úvěru zajištěnou zástavním právem váznoucím na bytové jednotce. Vznikla mu tak povinnost zaplatit smluvní úrok, úrok z prodlení a smluvní pokutu. Stěžovateli dále vznikla škoda v podobě vynaložených nákladů na obhajobu. Okresní soud se s argumentací stěžovatele ztotožnil a rozsudkem ze dne 13. 12. 2021 č. j. 6 C 149/2020-230 mu náhradu této škody přiznal.

3. Proti vyhovujícím výrokům rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným výrokem změnil rozhodnutí okresního soudu v napadeném rozsahu tak, že konstatoval porušení specifikovaných osobních práv stěžovatele a žalobu zamítl. Podle krajského soudu není zaplacení smluvní pokuty v příčinné souvislosti s trestním stíháním stěžovatele. Podle smlouvy o smlouvě budoucí povinnost zaplatit smluvní pokutu nevznikla, neboť stěžovatel nebyl budoucím kupujícím písemně vyzván. Pokud se později zavázal smluvní pokutu zaplatit, učinil tak nikoliv v příčinné souvislosti s trestním stíháním. Povinnost stěžovatele ze smlouvy o smlouvě budoucí navíc zanikla podle § 1788 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Důvodným neshledal ani požadavek na náhradu újmy spočívající v povinnosti zaplatit smluvní úrok, úrok z prodlení a smluvní pokutu za nikoliv včasné splacení závazku ze smlouvy o úvěru. Nebylo prokázáno, že nebýt zákazu prodeje, by budoucí kupující řádně splnil své povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí, tj. uzavřel se stěžovatelem kupní smlouvu a řádně a včas uhradil kupní cenu. Stěžovatel navíc mohl splnit závazek jiným způsobem. I podle své výpovědi měl část finančních prostředků ze smlouvy o úvěru, dále obchodní podíl v obchodní společnosti X (dále jen "obchodní podíl"), a podíl v bytovém družstvu spojený s právem užívání bytu, které mohl zpeněžit. Z okolností plyne také, že si stěžovatel počínal riskantně, účelem úvěru bylo investování na burze, přičemž stěžovatel neměl konkrétní představu o způsobu splnění dluhu ze smlouvy o úvěru. Důvodným nebyl ani požadavek na náhradu nákladů obhajoby nad částku stěžovateli dříve vyplacenou. Náklady na úkony obhájce před zahájením trestního stíhání by stěžovatel vynaložil, i pokud by k zahájení nedošlo. Návrh na doplnění dokazování a námitky proti formulaci otázek znalci nejsou podáním ve věci samé a nejsou úkonem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d), odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podání návrhu na zrušení zajištění nároku poškozené bylo neúčelným úkonem, protože o zrušení rozhoduje soud bez návrhu, což učinil, jakmile měl příslušný spis k dispozici.

4. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem k dovolání stěžovatele zrušil rozsudek krajského soudu v části, v níž krajský soud konstatoval porušení stěžovatelových práv a zamítl žalobu v rozsahu okresním soudem přiznané nemajetkové újmy (výrok I). Ve zbytku dovolání odmítl (výrok II). Jde-li o škodu v podobě zaplacené smluvní pokuty, stěžovatel svou dovolací námitkou vycházel z odlišného skutkového závěru, než jak jej zjistil krajský soud. Předpokládal totiž, že smluvní strany dodatečně uzavřely dohodu o změně formy výzvy. Nejvyšší soud je skutkovými závěry krajského soudu vázán, a jde tak o nepřípustný dovolací důvod. Kromě toho, stěžovatelem předestřená právní otázka necílí na závěr krajského soudu o absenci příčinné souvislosti mezi trestním stíháním a vzniklou škodou. Vzhledem k tomu nebylo nutné se dále zabývat aplikací § 1788 odst. 2 občanského zákoníku. Ohledně škod souvisejících se smlouvou o úvěru stěžovatel zpochybňoval skutkový závěr krajského soudu, podle nějž disponoval podílem v bytovém družstvu, částkou z čerpaného úvěru a obchodním podílem v obchodní společnosti. V dovolání tvrzená bezcennost obchodního podílu k datu splatnosti dluhu ze smlouvy o úvěru ze skutkových závěrů krajského soudu nevyplývá. Dalšími otázkami stěžovatele se Nejvyšší soud nezabýval, protože jejich odlišné řešení by se v poměrech stěžovatele nijak neprojevilo. V části, jíž krajský soud zamítl požadavek na náhradu nákladů obhajoby, je dovolání objektivně nepřípustné, neboť nárok má samostatný charakter a částka nepřevyšuje 50 000 Kč.


II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně shrnuje skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu není zřejmé, z jakého důvodu považoval dovolání za nepřípustné ohledně škody související se smlouvou o úvěru. V dovolání položenými otázkami se Nejvyšší soud vůbec nezabýval. Krajský soud porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, pokud uzavřel, že reálné uzavření kupní smlouvy druhou stranou ze smlouvy o smlouvě budoucí a řádné zaplacení kupní ceny, je pouhou domněnkou stěžovatele. Obecnými soudy bylo zjištěno, že neměl k dispozici žádný majetek vyjma de facto bezcenného obchodního podílu, jehož hodnota nebyla v řízení zjišťována, a družstevního podílu v bytovém družstvu. Stěžovatel má za to, že nemajetnost se v souladu s negativní teorií důkazní neprokazuje. Krajský soud nijak nezjišťoval, zda finanční rezervou stěžovatel v okamžiku splatnosti dluhu ze smlouvy o úvěru stále disponoval. Měl navíc stěžovatele poučit, že nemá nemajetnost za prokázanou. Stěžovatel navíc nesouhlasí s tím, že by mu vznikla povinnost prodat podíl v obchodní společnosti, který mu generuje zisk, nebo družstevního podílu, jehož prostřednictvím uspokojoval stěžovatel svou bytovou potřebu. Povinnost zpeněžit družstevní podíl je v rozporu s dobrými mravy.

6. Neobstojí ani odůvodnění obecných soudů k zamítnutí jeho nároku na náhradu škody spočívající v povinnosti zaplatit smluvní pokutu ze smlouvy o smlouvě budoucí. Strany si konkludentně ujednaly, že výzvu písemně zasílat nebudou, neboť je zřejmé, že prodej jednotky není z důvodu jejího zajištění v daný okamžik možné. Tím zároveň opustily výhradu formy. V návaznosti stěžovatel uzavřel dohodu o vypořádání ujednané smluvní pokuty a zrušení závazku uzavřít kupní smlouvu. Tím navíc předešel vzniku dalších škod. Nejvyšší soud nesprávně dovodil, že stěžovatel uvedenou argumentací vychází z odlišného skutkového závěru než krajský soud.

7. Stěžovatel na závěr nesouhlasí s nepřiznáním požadované škody spočívající v nákladech na obhajobu. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že lze požadovat náklady za obhajobu učiněnou i před zahájením trestního stíhání. Úkony učiněné ve stádiu prověřování by také měly podléhat náhradě. Návrh na doplnění dokazování včetně odůvodnění a námitky proti formulaci otázek znalci, soud nesprávně posoudil jako neúčelné úkony. Přestože nepatří mezi výslovně vyjmenované úkony, lze je považovat za samostatné podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu. Stěžovatel považuje za účelný i návrh na zrušení zajištění. O zrušení zajištění nebylo rozhodnuto automaticky, ale až po dodatečné urgenci stěžovatele.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízeních o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí. Do rozhodování obecných soudů je oprávněn zasáhnout až tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)].

10. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti se týkají tří okruhů újem. Měla mu jednak vzniknout škoda v podobě smluvní pokuty ze smlouvy o smlouvě budoucí, dále škoda vzniklá v důsledku včasného nezaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru a v poslední řadě vynaložené náklady na obhajobu (srov. v podrobnostech výše, bod 2).

11. Pokud jde o smluvní pokutu ze smlouvy o smlouvě budoucí, míří stěžovatelovy námitky výhradně proti závěru krajského soudu o absenci příčinné souvislosti mezi trestním stíháním a závazkem z písemné dohody, kterou se stěžovatel zavázal částku ve výši odpovídající smluvní pokutě zaplatit. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádným způsobem nebrojí proti aplikaci § 1788 občanského zákoníku, jíž krajský soud nepřiznání příslušné náhrady také zdůvodnil. Závěr krajského soudu, že trestní stíhání a zajištění bytové jednotky naplňuje okolnosti podle § 1788 občanského zákoníku, nepovažuje Ústavní soud za zjevně nepřiměřený, nebo z jiného důvodu neústavní. Ústavní soud ve vyžádaném spise nepřehlédl, že v dovolání argumenty proti aplikaci § 1788 obsažené jsou a Nejvyšší soud se jimi z procesních důvodů nezabýval (srov. bod 41 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Ani tyto námitky stěžovatele však na výše uvedeném nic nemění, neboť postrádají ústavněprávní rozsah. Stěžovatel v dovolání zejména uvedl, že každá situace znemožňující převod vlastnického práva (např. nařízená exekuce) nemůže být okolností podle § 1788 odst. 2 občanského zákoníku, a že trestní stíhání navíc zapříčinila zavázaná strana - vedlejší účastnice. Ustanovení § 1788 odst. 2 uvádí, že změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí zřejmě vycházely, do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká. Stěžovatel však přehlíží, že vedlejší účastnice nebyla stranou smlouvy o smlouvě budoucí. To, zda bylo spravedlivé požadovat plnění ze smlouvy o smlouvě budoucí, se posoudí ve vztahu ke stěžovateli. Vzhledem k tomu, že závěr krajského soudu o zániku závazku podle § 1788 odst. 2 občanského zákoníku nevybočuje z ústavněprávních limitů, není nutné se ostatními výhradami stěžovatele souvisejícími se smluvní pokutou zabývat.

12. Další okruh námitek se týká škody vzniklé v důsledku včasného nesplnění dluhu ze smlouvy o úvěru. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel měl k dispozici část finančních prostředků z úvěru, obchodní podíl a podíl v bytovém družstvu spojený s právem užívání bytu, které mohl zpeněžit. Stěžovatel považoval požadavek na zpeněžení podílu v bytovém družstvu v rozporu s dobrými mravy. K tomu lze odkázat na § 2903 občanského zákoníku, podle kterého nezakročí-li ten, komu újma hrozí, k jejímu odvrácení způsobem přiměřeným okolnostem, nese ze svého, čemu mohl zabránit. I pokud by však prodej v bytovém družstvu nebyl přiměřený okolnostem, krajský soud uvedl, že stěžovatel disponoval i dalším majetkem, ze kterého mohl dluh ze smlouvy o úvěru splatit, mj. i specifikovanou finanční rezervou. Pokud by ani zpeněžení dalšího majetku spolu s finanční rezervou nepostačovalo ke splacení celé jistiny a smluvního úroku, lze si představit i další cesty k odvrácení následků v podobě vysokých smluvně stanovených úroků z prodlení a smluvní pokuty. V úvahu připadá např. refinancování úvěru. Nelze také odhlédnout od toho, že v důsledku běhu času se zajištěná bytová jednotka zhodnotila (cena ujednaná ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní byla 750 000 Kč a cena dosažená vydražením byla 1 050 000 Kč). Splatil-li by stěžovatel (byť částečně) dluh ze smlouvy o úvěru finančními prostředky, které měl v okamžiku splatnosti podle zjištění krajského soudu k dispozici, je vůbec otázkou, zda by mu nějaká škoda vznikla.

13. Ústavní soud připomíná, že zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2690/15 (N 164/86 SbNU 677), bod 57, a ze dne 6. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 1833/18, bod 15]. Ústavní soud ověřil, že sám stěžovatel při jednání před krajským soudem připustil existenci této finanční rezervy (srov. protokol o jednání před krajským soudem ze dne 9. 3. 2023). Z ní měl podle svých tvrzení zaplatit i částku odpovídající smluvní pokutě ze smlouvy o smlouvě budoucí, k jejíž úhradě došlo v době blízké splatnosti dluhu ze smlouvy o úvěru.

14. V poslední řadě se stěžovatel domnívá, že krajský soud nesprávně snížil část náhrady nákladů stěžovatele vynaložených na obhajobu. Jde přitom o částku bagatelní. Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení ze dne 3. 7. 2024 sp. zn. I. ÚS 739/24, bod 6). Právní hranice bagatelnosti nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. Stejně tak může standardní meritorní přezkum opodstatňovat kvantitativní stránka věci, tedy pokud by napadenými rozhodnutími byl z nějakého důvodu zásadním způsobem stěžovatel dotčen ve své majetkové pozici [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), bod 33, nebo usnesení ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 666/24, bod 9, a ze dne 1. 8. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1393/11]. Takové okolnosti však stěžovatel ani neuvádí.

15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. listopadu 2024


Josef Fiala v. r.
předseda senátu