II.ÚS 627/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Lubomíra Januše, zastoupeného JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D., advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2024 č. j. 28 Cdo 2759/2023-168, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023 č. j. 11 Co 57/2023-138 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 30 C 415/2017-113, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalobkyni částku ve výši 304 885,33 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ohledně částky 108 887,67 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu (výroky III. - V.). Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel neměl právní důvod k užívání nemovitosti č. p. X v k. ú. Y(dále jen "předmětná nemovitost" či "nemovitost") ve vlastnictví vedlejší účastnice v rozhodném období, a proto vedlejší účastnici vzniklo právo požadovat po stěžovateli náhradu ve výši obvyklého nájemného z titulu bezdůvodného obohacení [§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")]. Výši nároku vedlejší účastnice obvodní soud vyčíslil pomocí v řízení provedeného znaleckého posudku. Současně obvodní soud dovodil, že žalobní požadavek není v rozporu s dobrými mravy. Námitky započtení vznesené stěžovatelem neshledal obvodní soud opodstatněnými.

3. Proti výrokům I., III. - V. rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu ve výrocích I. a III. potvrdil, ve výroku IV. jej změnil tak, že odlišně stanovil poměr povinnosti k náhradě nákladů státu, ve výroku V. rozhodnutí obvodního soudu změnil ve výši soudního poplatku, jehož úhrada byla uložena stěžovateli, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud se ztotožnil se závěry obvodního soudu jak o základu vedlejší účastnicí uplatněného nároku, tak i o jeho výši a rozsudek obvodního soudu shledal po skutkové i právní stránce správným.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítl (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).

II.
Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutími obecných soudů, kterými mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici bezdůvodné obohacení. V předchozím řízení o určení vlastnického práva bylo rozsudkem městského soudu ze dne 29. 11. 2016 č. j. 21 Co 214/2016-307 určeno, že vlastníkem uvedené nemovitosti je stát (jako právní nástupce státního podniku Potraviny Praha 8 a 9 s. p. v likvidaci), a to z důvodu, že tato nemovitost nebyla řádně vedena v katastru nemovitostí, který rovněž vede stát (stát tak byl po celou dobu ve střetu zájmů). Z důvodu způsobeného státem (právním předchůdcem vedlejší účastnice), který nesplnil své povinnosti z kupní smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem stěžovatele a právním předchůdcem vedlejší účastnice dne 31. 10. 1994 o předmětné nemovitosti (dále též jen "kupní smlouva"), je tak stěžovatel (po více než 30 letech) v situaci, kdy nevlastní nemovitost, nebyla mu vrácena kupní cena a ještě po něm stát požaduje bezdůvodné obohacení za užívání této nemovitosti.

6. Stěžovatel uvádí, že v kontextu výše uvedeného a v souvislosti s rozsudkem obvodního soudu ze dne 21. 12. 2015 sp. zn. 24 C 411/2010 (následně zrušeném výše uvedeným rozsudkem městského soudu o určení vlastnictví k předmětné nemovitosti) se důvodně domníval, že užívá tuto nemovitost po právu, tedy že je jejím vlastníkem, případně, že ji užívá na základě nájmu sjednaného v kupní smlouvě. Stěžovatel tvrdí, že kupní smlouva je stále platným dokumentem, kdy v čl. V. kupní smlouvy je sjednáno, že: "Do rozhodnutí vkladu práva je kupující oprávněn užívat nemovitost jako nájemce s tím, že nájemné je zahrnuto ve sjednané kupní ceně." Vzhledem k tomu, že doposud katastrální úřad nevydal rozhodnutí o vkladu vlastnického práva ve prospěch kupujícího a stěžovatel se tedy nestal vlastníkem předmětné nemovitosti, nemohlo u něj dojít k bezdůvodnému obohacení, neboť stěžovatel byl oprávněn k jejímu užívání jako nájemce, a to do rozhodnutí o vkladu vlastnického práva k nemovitostí ve prospěch kupujícího.

7. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, že rozhodnutím o vkladu práva je třeba rozumět i rozhodnutí negativní, tj. zamítnutí návrhu na vklad. Z článku V. kupní smlouvy z roku 1994, který je nutno vykládat v celém svém kontextu, vyplývá jednoznačná vůle stran provést vklad vlastnického práva k předmětné nemovitosti ve prospěch kupujícího (to měl zajistit sám a na své náklady právní předchůdce vedlejší účastnice) a že rozhodnutím o vkladu se rozumí rozhodnutí kladné, jímž bude proveden vklad vlastnického práva ve prospěch kupujícího. Vlastnictví k movitému majetku přechází dnem podpisu této smlouvy na kupujícího. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel v roce 2014 nevěděl a nemohl vědět o tom, že investuje do cizí nemovitosti. Výklad Nejvyššího soudu k počátku běhu subjektivní promlčecí doby podle stěžovatele nemá oporu ve skutkovém stavu věci. Nemovitost měla být evidována v katastru nemovitostí, a nestalo-li se tak, šlo o pochybení na straně předchůdce vedlejší účastnice, který měl dbát o to, aby evidence vedená katastrem nemovitostí odpovídala skutečnému stavu.

8. Vedlejší účastnice (její právní předchůdce) připravila návrh kupní smlouvy o převodu nemovitosti, která byla nezpůsobilá k vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, a nyní se v této souvislosti navíc domáhá bezdůvodného obohacení, a to zpětně. Podle stěžovatele jde o flagrantní porušení poctivosti, přičemž takovému nároku by neměla být poskytnuta právní ochrana. V případě nejasných (či vadných) podmínek ve smlouvě má jít jejich výklad k tíži toho, kdo je způsobil. Nezpůsobilost kupní smlouvy, resp. vkladu vlastnického práva k nemovitosti podle kupní smlouvy proto musí jít k tíži vedlejší účastnice, která vadný právní stav vyvolala. Stěžovatel (jeho právní předchůdce) dlouhou dobu předpokládal, že je vlastníkem nemovitosti a toto nebylo nikým (zejména ne právním předchůdcem vedlejší účastnice) zpochybňováno, resp. obě strany byly v tomto směru v konsenzu a takto se obě chovaly. Stěžovatel (resp. právní předchůdce) nemovitost provozoval, platil daň z nemovitosti atd. Vedlejší účastnice dlouhou dobu respektovala "vlastnické právo" stěžovatele (jeho právního předchůdce). Stěžovatel potenciální uplynutí promlčecí doby nezavinil a zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl tedy vůči němu nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva.

9. Stěžovatel je přesvědčen, že vedlejší účastnicí tvrzený nárok je nejen neoprávněný, ale zejména je v rozporu s dobrými mravy. Výše popsané jednání vedlejší účastnice (jejího právního předchůdce) bylo nepoctivé, když vedlejší účastnice požaduje finanční plnění za vadný stav, který zapříčinila sama (resp. její právní předchůdce). Tento stav byl způsoben vedlejší účastnicí, stejně tak jako pochybení katastrálního úřadu (přičemž jde o správní úřad České republiky, tj. osobu totožnou s vedlejší účastnicí). Vzhledem k postavení vedlejší účastnice by na ni měly být navíc kladeny zvýšené nároky v právních vztazích s fyzickými osobami.

10. Stěžovatel uvádí, že o osobě povinné k vydání bezdůvodného obohacení a o jeho vzniku se dověděl nejdříve až ke dni právní moci rozsudku městského soudu ze dne 29. 11. 2016, tj. ke dni 8. 12. 2016. Pokud by byl za počátek běhu subjektivní promlčecí doby považován okamžik právní moci uvedeného rozsudku, počala by stěžovateli běžet promlčecí tříletá doba dnem 8. 12. 2016, k promlčení pohledávky by pak došlo až k 8. 12. 2019. Městský soud proto neměl vyhodnotit námitku promlčení vedlejší účastnicí uplatněné pohledávky jako důvodnou.

11. Stěžovatel dále s odkazem na nález ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 3157/14 [(N 8/76 SbNU 123); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] namítá, že Nejvyšší soud svévolně odmítl meritorní přezkum napadeného rozhodnutí z důvodu restriktivního či "přepjatě formalistického" výkladu příslušných procesních pravidel podmiňujících přístup jednotlivců k dovolacímu soudu, resp. stanovujících podmínky pro připuštění meritorního přezkumu dovolání. Nejvyšší soud je při posuzování náležitostí dovolání povinen volit postup vstřícnější k právu účastníka na soudní ochranu [srov. nález ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251)]. Stěžovatel se domnívá, že z jeho dovolání jednoznačně vyplývalo, u jaké právní otázky se městský soud ve sporu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zda v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ještě nebyla předmětná otázka vyřešena a případně, že je rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Stěžovatel dále namítá porušení legitimního očekávání, neboť v řízení nebyl naplněn základní předpoklad právního státu, tedy rovnost stran. Stát jednal ve střetu zájmu a dvojnásobně se tak obohatil na úkor stěžovatele. Jednak mu z formalistických důvodů propadla kupní cena za příslušnou nemovitost a zároveň stát neuznal možnost ji alespoň započíst vůči svým nárokům. Navíc i přes dlouhodobé legitimní očekávání (přesvědčení) stěžovatele o svém nároku, je po něm požadováno vydání bezdůvodného obohacení, a to v situaci, kdy převod nebyl uskutečněn toliko z důvodu opět na straně státu, který má za úkol vést katastr nemovitostí. Stěžovatel poukazuje na to, že podle § 6 odst. 2 občanského zákoníku nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, zároveň nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který sám vyvolal (podle § 3030 občanského zákoníku se uvedené ustanovení použije i na nyní projednávanou věc).

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

15. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].

16. Ústavní soud především poukazuje na to, že usnesením ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 636/18 byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ústavní stížnost téhož stěžovatele, ve které Ústavní soud posuzoval ústavnost rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo určeno, že stěžovatel (v daném řízení v postavení žalobce) není vlastníkem předmětné nemovitosti. Ústavní soud v uvedeném usnesení přisvědčil stěžovateli v tom, že nemovitost, která před uzavřením kupní smlouvy reálně existovala (předchůdce stěžovatele ji užíval na základě nájemní smlouvy z roku 1990) a již od roku 1975 měla přiděleno číslo popisné a evidenční, měla být evidována v katastru nemovitostí, a nestalo-li se tak, šlo o pochybení na straně vedlejší účastnice, která by měla dbát o to, aby evidence vedená katastrem nemovitostí odpovídala skutečnému stavu. K námitce stěžovatele, že jeho předchůdce byl při sjednání kupní smlouvy vedlejší účastnicí uveden v omyl, Ústavní soud připomněl, že si evidenci nemovitosti v katastru nemovitostí před uzavřením kupní smlouvy v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt sám buď neprověřil a pouze ji předpokládal, či její absenci toleroval. Ústavní soud poukázal na to, že i v textu doplnění svého dovolání přitom sám stěžovatel zmínil, že "nemovitost nebyla v době převodu zapsána v katastru nemovitostí, jak ostatně nepřímo logicky vyplývá z kupní smlouvy ze dne 31. 10. 1994, avšak otec žalobce (pozn. zde stěžovatele) jakožto kupující měl za to, že evidována je".

17. V citovaném usnesení k tvrzení stěžovatele, že až do roku 2010 byl jeho předchůdce přesvědčen, že nemovitost je v katastru nemovitostí evidována a on je veden jako vlastník, Ústavní soud poukázal na to, že katastrální úřad již v roce 2000 návrh na vklad zamítl. I pokud by jeho předchůdci navzdory podepsané doručence nebylo toto rozhodnutí nikdy doručeno (jak tvrdí stěžovatel), současně nikdy neobdržel informaci o tom, že by k pravomocnému povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí skutečně došlo. I nebyl-li by si předchůdce stěžovatele vědom toho, že podle zákonné úpravy se vlastnictví k nemovité věci (podléhající zápisu do katastru nemovitostí) nabývá až vkladem do katastru nemovitostí, stejným způsobem bylo nabytí vlastnického práva upraveno také v kupní smlouvě, která navíc obsahovala ujednání o tom, že do rozhodnutí o vkladu je kupující oprávněn nemovitost užívat jako nájemce. Přesvědčení o tom, že nemovitost je v katastru nemovitostí evidována a on je veden jako vlastník, tedy předchůdce stěžovatele neměl z čeho čerpat (nemovitost nebyla v katastru nemovitostí zaevidována až do roku 2017 a o tom, že by byl v katastru nemovitostí veden jako její vlastník ničím utvrzován nebyl). Skutečnost, že ke vkladu vlastnického práva stěžovatele (jeho právního předchůdce) do katastru nemovitostí nedošlo, stěžovatel ostatně ani nezpochybnil, když naopak sám připustil, že opakované návrhy na vklad nebyly úspěšné (v roce 2000 byl návrh na vklad zamítnut a řízení v roce 2010 byla zastavena v důsledku zpětvzetí návrhů).

18. Ústavní soud v uvedeném usnesení dále vysvětlil, že skutečnost, že návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy z roku 1994 byl v roce 2000 pravomocně zamítnut (a k povolení vkladu nedošlo ani později), nelze nahradit soudním rozhodnutím určujícím vlastnické právo stěžovatele k dané nemovitosti, neboť takový postup by byl v rozporu s právní úpravou nabývání vlastnického práva smlouvou podle § 132 odst. 1 a § 133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 40/1964 Sb."), [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4314/2011]. Na uvedeném nemůže nic změnit ani to, že kupní smlouva byla uzavřena s likvidátorem státního podniku a nemovitost v době uzavření kupní smlouvy nebyla evidována v katastru nemovitostí. Jak také vyplývá z citovaného rozhodnutí, "jestliže totiž právem předvídaným způsobem ještě nedošlo ke vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle žalobci označené převodní smlouvy, nelze se za dané situace úspěšně domáhat soudní deklarace vlastnického práva, tedy určení věcně právního vztahu, který pro absenci povolení vkladu nebyl ještě založen". Ústavní soud dodal, že nezvolil-li městský soud takový postup, nejde o projev nepřípustného formalismu. V tomto ohledu se Ústavní soud ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, který důvody pro opuštění základní zásady vztahující se k převodům vlastnického práva k nemovitostem, tj. zásady účinnosti převodu na základě intabulace, taktéž neshledal.

19. Ústavní soud dodal, že domnívá-li se stěžovatel, že vedlejší účastnice nyní těží z nedůslednosti ve vedení katastru nemovitostí, když od roku 2017 (poté, co byla žaloba stěžovatele ústavní stížností napadeným rozsudkem městského soudu zamítnuta) nemovitost v katastru nemovitostí evidována je a jako vlastník je vedena právě vedlejší účastnice, lze mít pro takový názor určité pochopení. Na druhou stranu, pakliže nejpozději v roce 2000 předchůdce stěžovatele podle ve spise založené doručenky obdržel rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad s odůvodněním, že nemovitost není v katastru nemovitostí vůbec vedena, mohl v souladu s poučením (viz také § 5 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) proti tomuto rozhodnutí podat opravný prostředek, což ovšem neučinil. Tvrdil-li stěžovatel, že mu (resp. právnímu předchůdci) toto rozhodnutí nebylo nikdy doručeno, pak však ještě ani v roce 2000 neměl informaci o tom, že by ke vkladu do katastru nemovitostí předpokládanému zákonnou úpravou i kupní smlouvou skutečně došlo. Přestože zaplatil kupní cenu, ale zamýšlený vklad do katastru nemovitostí nebyl proveden (což si mohl také ověřit), předchůdce stěžovatele nastalou situaci nijak neřešil. Z ústavní stížnosti nevyplývá, že by s vedlejší účastnicí od uzavření kupní smlouvy v této souvislosti jakkoliv komunikoval a domáhal se umožnění realizace převodu vlastnického práva podle kupní smlouvy nebo vrácení kupní ceny, přestože takový postup by se nabízel jako logický. Ústavní soud v uvedeném usnesení dovodil, že dospěly-li obecné soudy k závěru, že kupní smlouva sama o sobě převod vlastnického práva způsobit nemohla a stěžovatel (ani jeho předchůdce) se z důvodu absence vkladu do katastru nemovitostí vlastníkem nemovitosti nestal, do základních práv stěžovatele nezasáhly, neboť stěžovatel měl možnost využít prostředky k obraně svého práva před obecnými soudy.

20. Obvodní soud i městský soud v nyní posuzované věci vyšly ze zjištění, že v době, kdy stěžovatel nemovitost užíval, tedy od 1. 1. 2014 do 30. 9. 2017, byla vedlejší účastnice (v souladu se zápisem v katastru nemovitostí i s výše uvedeným pravomocným rozhodnutím o určovací žalobě vydaným mezi účastníky aktuálního sporu) vlastnicí předmětné nemovitosti. Stěžovatel tuto nemovitost užíval bez právního důvodu podle § 2991 občanského zákoníku. Soudy nepřisvědčily námitce stěžovatele, že je oprávněn nemovitost užívat bezplatně jako nájemce, neboť podle kupní smlouvy uzavřené jeho právním předchůdcem dne 31. 10. 1994 s právním předchůdcem vedlejší účastnice má jako kupující právo předmět koupě užívat jako nájemce až do rozhodnutí o vkladu práva do katastru nemovitostí soudy vysvětlily, že rozhodnutím o vkladu práva, ukončujícím užívací právo kupujícího, je třeba rozumět i rozhodnutí negativní, tj. zamítnutí návrhu na vklad, z čl. I. odst. 2 ve spojení s čl. VII věty první vyplývá zrušení nájemní smlouvy ze dne 7. 8. 1990. Dne 19. 1. 2000 návrh na vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí katastrálním úřadem zamítnut a stěžovatel tímto pozbyl titul k užívání předmětné nemovitosti. Stěžovatel tedy neměl právní důvod k užívání předmětné stavby v rozhodném období a vedlejší účastnici proto vzniklo právo požadovat po stěžovateli náhradu ve výši obvyklého nájemného z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 občanského zákoníku).

21. S uvedenými závěry obou soudů nižších stupňů se ztotožnil i Nejvyšší soud, který ve svém rozhodnutí (k námitce stěžovatele, že jej čl. V kupní smlouvy opravňoval k užívání předmětné nemovitosti až do rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva) konstatoval, že rozhodnutím bylo v daných souvislostech nutno rozumět též rozhodnutí negativní, které katastrální úřad vydal dne 19. 1. 2000, a v období určujícím z hlediska nyní projednávaného nároku na vydání bezdůvodného obohacení tak již stěžovatel k užívání nemovitosti ve vlastnictví vedlejší účastnice podle kupní smlouvy oprávněn nebyl. Jde-li o spor o peněžitou náhradu za užívání stavby ve vlastnictví vedlejší účastnice v letech 2014 až 2017, Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vysvětlil, že v rozhodném období stěžovatel nemohl od kupní smlouvy z roku 1994 odvíjet dobrou víru, že nemovitost užívá po právu. Opodstatněné a právní ochrany zasluhující přesvědčení, že je vlastníkem nemovitosti nebylo způsobilé založit ani uzavření zmiňované kupní smlouvy (nenásledovaly-li po něm registrace státním notářstvím či vklad do katastru nemovitostí jako jednoznačnou právní úpravou vyžadované podmínky nabytí vlastnického práva), ani postup katastrálního úřadu (který návrh na provedení vkladu zamítl a stěžovatele tedy v přesvědčení o postavení vlastníka neutvrdil). Nejvyšší soud poukázal na to, že byl-li postup katastrálního úřadu podle názoru stěžovatele vadný, bylo se proti němu zapotřebí bránit odpovídajícími právními prostředky v době, kdy katastrální úřad své rozhodnutí vydal.

22. Městský soud v napadeném rozhodnutí přiléhavě poukázal na to, že za neexistenci evidence předmětné nemovitosti v katastru nemovitostí nesou odpovědnost a následky obě strany smlouvy. Kupující tím, že si řádně nezkontroloval stav zápisu do katastru nemovitostí a před podpisem kupní smlouvy a zaplacením kupní ceny neprověřil základní údaje o předmětu koupě, čímž nepostupoval s běžnou péčí a opatrností a nestřežil svá práva, jak ostatně konstatoval Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 636/18. Nejvyšší soud k tomu dodal, že i kdyby bylo nenabytí vlastnického práva ke sporné nemovitosti právním předchůdcem stěžovatele zapříčiněno chybou právního předchůdce vedlejší účastnice, nečinilo by to nepoctivým (podle § 6 občanského zákoníku) nynější uplatnění požadavku na vydání náhrady za to, že danou nemovitou věc užíval stěžovatel, který k tomu nebyl oprávněn (nenabyl vlastnické právo k nemovitosti), neboť o nedostatku svého oprávnění k užívání objektu musel vědět. Pokračoval-li v tomto užívání, činil tak na vlastní riziko. Povinnost stěžovatele k vydání majetkového prospěchu vedlejší účastnici Nejvyšší soud nepovažoval za nespravedlivou, ale jako logický důsledek toho, že stěžovatel užíval věc ve vlastnictví vedlejší účastnice bez právem uznávaného důvodu.

23. Nejvyšší soud v napadeném usnesení dále k námitce stěžovatele (že uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vedlejší účastnicí je nepoctivé a odporující principům důvěry i legitimního očekávání a že si stěžovatel počínal v dobré víře) zdůraznil, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), právní předchůdce stěžovatele tuto nemovitost zamýšlel odkoupit kupní smlouvou ze dne 31. 10. 1994, návrh na provedení vkladu vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí byl však rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 19. 1. 2000 zamítnut (a nebyl proveden ani nikdy později). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přitom nemůže být držitel vlastnického práva k nemovité věci vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu vlastnické právo skutečně svědčí, nedošlo-li nikdy k registraci smlouvy státním notářstvím či k zápisu vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí, ačkoliv z § 133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., jasně vyplývalo, že převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnické právo účinností smlouvy, která nastává registrací smlouvy státním notářstvím (podle znění účinného do 31. 12. 1992), resp. vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, nestanoví-li zvláštní zákon jinak (v souladu se zněním účinným od 1. 1. 1993).

24. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy všech stupňů se podrobně zabývaly i námitkami stěžovatele ohledně započtení jeho pohledávek ve výši 512 000 Kč, 755 765 Kč a 462 093 Kč proti vedlejší účastnici, přičemž v napadených rozhodnutích dostatečně přesvědčivě vysvětlily, proč neshledaly započtení vznesené stěžovatelem u žádné z uvedených pohledávek opodstatněným (viz body 35 až 40 odůvodnění rozsudku obvodního soudu, body 9 až 11 odůvodnění rozsudku městského soudu a body 22 až 35 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu). Tyto závěry stěžovatel ve své ústavní stížnosti náležitě nereflektuje.

25. Obvodní soud a městský soud ve svých rozhodnutích dostatečně přesvědčivě vysvětlily, že žalobní požadavek není v rozporu s dobrými mravy. S tímto závěrem se ztotožnil i Nejvyšší soud, který poukázal na to, že soudy nižších stupňů nepochybily, neshledaly-li důvodnou námitku o rozporu vznesení námitky promlčení vedlejší účastnicí s dobrými mravy (při vázanosti obvodního soudu zrušujícím rozhodnutím městského soudu). Má-li stěžovatel zato, že vznesení námitky promlčení započítávaných pohledávek vedlejší účastnicí je nemravné, Nejvyšší soud upozornil, že podle ustálené judikatury dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Nejvyšší soud poukázal na to, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel přitom nemravnost vznesení námitky promlčení vedlejší účastnicí odvíjí výhradně od okolností souvisejících se vznikem objektivně protiprávního stavu, v rámci něhož stěžovatel užíval objekt ve vlastnictví vedlejší účastnice a zhodnocoval jej svými investicemi, jelikož klade důraz na pochybení právního předchůdce vedlejší účastnice při pokusu o převod předmětné nemovitosti na právního předchůdce stěžovatele. Nepoukazuje ovšem na žádné okolnosti, které by mu překážely ve včasném uplatnění nároků započtených v předmětné věci, a které by tak mohly opodstatňovat kvalifikaci uplatnění námitky promlčení vedlejší účastnicí jako rozporného s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 občanského zákoníku), principem poctivosti (§ 6 občanského zákoníku) či zákazem zneužití práva (§ 8 občanského zákoníku) [viz body 36 a 37 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu].

26. Ústavní soud v této souvislosti připomíná mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých práv a zájmů právně relevantním chováním. V řízení před obecnými soudy obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů (tato zásada předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici). Tato zásada je neoddělitelně spjata s oblastí ústavně zaručených lidských práv a vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými a procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Stěžovatel (v návaznosti na jednání jeho právního předchůdce) nemůže v řízení o ústavní stížnosti důvodně namítat porušení svých práv, nedomáhal-li se účinnými nástroji včas a jejich ochrany ve správním řízení, případně před obecnými soudy. Měl-li stěžovatel (resp. jeho právní předchůdce) postup katastrálního úřadu za vadný, bylo zapotřebí se proti němu bránit odpovídajícími právními prostředky v době, kdy katastrální úřad své rozhodnutí vydal. V souladu s poučením podle § 5 zákona č. 265/1992 Sb., mohl stěžovatel (resp. jeho právní předchůdce) proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad odůvodněnému tím, že nemovitost není v katastru nemovitostí vůbec vedena, podat opravný prostředek, což ovšem neučinil. V této souvislosti je ovšem nutno připomenout, že přezkum rozhodnutí o určení vlastnictví k předmětné nemovitosti (i když úzce souvisí s otázkou vzniku bezdůvodného obohacení u stěžovatele) předmětem posouzení v rámci této ústavní stížnosti není. Ústavní soud se uvedenou otázkou zabýval již ve svém výše citovaném usnesení ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 636/18, ve kterém dostatečně vysvětlil, proč se stěžovatel (resp. jeho právní předchůdce) nestal vlastníkem předmětné nemovitosti.

27. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně jeho povinnosti uhradit vedlejší účastnici bezdůvodné obohacení za užívání předmětné nemovitosti. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu.

28. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Nejvyšší soud pečlivě posoudil dovolání stěžovatele a ústavně konformním způsobem vysvětlil, proč dovolání není přípustné. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly v předmětné věci rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

29. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.

30. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. srpna 2025

Pavel Šámal v. r.
předseda senátu