IV.ÚS 1119/25 #1

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DRUŽINA, spol. s r.o., sídlem Masarykova 277, Dačice, zastoupené JUDr. Antonínem Tunklem, advokátem, sídlem Komenského 6, Dačice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2025 č. j. 22 Cdo 2984/2024-403, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 18. června 2024 č. j. 15 Co 82/2024-381 a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 22. února 2024 č. j. 11 C 20/2020-349, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Táboře, jako účastníků řízení, a Zdeňky Holečkové, a Hany Pacltové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 11, čl. 12 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") sp. zn. 11 C 20/2020 se podává, že okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem povolil první vedlejší účastnici jako vlastnici soudem definovaného pozemku zastavěného domem nezbytnou cestu přes pozemek stěžovatelky v rozsahu podle geometrického plánu, který je nedílnou součástí rozsudku okresního soudu, a to ve formě služebnosti cesty v podobě průjezdu automobilem jedenkrát týdně tam a zpět v čase, který první vedlejší účastnice stěžovatelce dopředu sdělí (výrok I). Okresní soud zamítl žalobu první vedlejší účastnice v rozsahu, v němž se domáhala povolení nezbytné cesty ve formě služebnosti stezky ke svému domu (výrok II). Výrokem III pak okresní soud rozhodl o úplatě za zřízení práva nezbytné cesty. Výroky IV až VI okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění okresní soud konstatoval, že pěšky je dům první vedlejší účastnice dostupný bez větších potíží. Průjezd automobilem první vedlejší účastnici přes pozemek stěžovatelky povolil proto, že jiný přístup ke svému domu v uvedeném rozsahu nemá a bez této služebnosti by se o svůj dům nemohla řádně starat. Zároveň areál průmyslového objektu, do něhož okresní soud na základě žaloby první vedlejší účastnici umožnil omezený vjezd, stěžovatelka používá pro automobilovou dopravu, a to včetně automobilové dopravy kamionové. Povolení vjezdu a výjezdu automobilu ve prospěch první vedlejší účastnice jednou týdně nemůže pro stěžovatelku znamenat nepřiměřené omezení.

3. K odvolání stěžovatelky i druhé vedlejší účastnice Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku o povolení nezbytné cesty potvrdil (výrok I) a změnil jej jen v části týkající se výše úplaty, kterou má první vedlejší účastnice za zřízení práva nezbytné cesty stěžovatelce a druhé vedlejší účastnici hradit. Při stanovení výše úplaty se totiž okresní soud dopustil ve výpočtu podle krajského soudu formální chyby (výrok II). Výroky III až V krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.

4. Dovolání stěžovatelky (druhá vedlejší účastnice dovolání nepodala) Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl (výrok I) a výroky II a III rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění Nejvyšší soud uvedl, že hmotné právo pro řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu. Rozhodnutí ve věci závislé na úvaze soudu musí být řádně odůvodněno a nesmí být zřejmě nepřiměřené. Podle Nejvyššího soudu byla rozhodnutí soudů dostatečně odůvodněná a nejsou zřejmě nepřiměřená, a proto dovolání stěžovatelky neshledal přípustné. Oba soudy vysvětlily, že v daném případě jsou dány důvody pro povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a to i přesto, že šlo o povolení nezbytné cesty přes prostor stěžovatelky uzavřený za účelem zamezení vstupu třetím osobám ve smyslu § 1032 odst. 2 občanského zákoníku. Soudy nižších stupňů zohlednily, že bez práva cesty by první vedlejší účastnice nemohla se svým majetkem řádně hospodařit. Současně dbaly na to, aby zřízením služebnosti byla stěžovatelka co nejméně poškozená, přičemž rovněž reflektovaly, že sama sporný prostor pro průjezd také používá. V řízení nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o tom, že si první vedlejší účastnice způsobila nedostatek přístupu ke svému majetku z hrubé nedbalosti, když naopak právní předchůdce stěžovatelky jí průjezd celým areálem umožňoval.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti k argumentaci obecných soudů uvádí jen to, že se ve svém důsledku stala rukojmím z kupní smlouvy mezi první vedlejší účastnicí a dalším subjektem, na základě níž první vedlejší účastnice nabyla vlastnické právo k majetku, kvůli němuž se nyní domáhá práva nezbytné cesty. Podle stěžovatelky je takový postup v rozporu s § 1032 odst. 2 občanského zákoníku. V řízení naopak bylo podle stěžovatelky prokázáno, že její závod je koncipován jako uzavřený prostor.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

7. Jsou-li ústavní stížností napadány i ty výrokové části rozsudku okresního soudu změněné rozsudkem krajského soudu, pak k rozhodování o jejich ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo změněno).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzované věci nedošlo.

9. Argumentace stěžovatelky je velmi kusá, přičemž postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Stěžovatelka nereaguje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, které své důvody pro zřízení služebnosti ústavně souladným způsobem vysvětlily. V řízení nebylo prokázáno, že by se první vedlejší účastnice vlastním pochybením, nadto z hrubé nedbalosti, dostal do situace, kdy nemá přístup ke své věci. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazuje na § 1032 odst. 2 občanského zákoníku a přehlíží, že i toto ustanovení brání zřídit nezbytnou cestu přes cizí pozemek tehdy, je-li to v rozporu s veřejným zájmem. Stěžovatelka však v ústavní stížnosti ani nenaznačuje, jaký veřejný zájem by zřízení cesty ve prospěch první vedlejší účastnice měl bránit. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka uvedený přístup sama používá pro automobilovou dopravu, a to dokonce kamionovou. Nebylo zjištěno, že by ostatní vozidla, která do areálu přijíždějí, podléhala jakékoliv přísnější hygienické kontrole. Proto takovou podmínku nelze klást ani k tíži první vedlejší účastnice. Rovněž nelze přehlížet, že soudy právo cesty ve prospěch první vedlejší účastnice stanovily velmi restriktivním způsobem, automobilové spojení se svým nemovitým majetkem areálem stěžovatelky má umožněno pouze jednou týdně, a ještě na základě předchozího oznámení. Sama stěžovatelka opět ani nenaznačuje, v čem je takto stanovený rozsah k poměrům daného případu nepřiměřený.

10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnosti zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a protože nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2025

Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu