Mayboroda proti Ukrajině

 

Typ rozhodnutí: rozsudek soudu (5. sekce)

Číslo stížnosti: 14709/07

Datum: 13. 4. 2023

Složení senátu: G. Ravarani (předseda senátu) (Lucembursko), C. Ranzoni (Lichtnšenjsko), M. Mits (Lotyšsko), S. Mourou-Vikström (Monako), L. Chanturia (Gruzie), M. Guyomar (Francie), M. Gnatovskyy (Ukrajina).

 

§ 1.–6. Průběh řízení před Soudem.]

 

I. Léčba stěžovatelky ve Lvovské okresní nemocnici a související události

7. Dne 7. 3. 2000 byla stěžovatelce ve Lvovské okresní nemocnici (Ëüâłâńüęŕ îáëŕńíŕ ęëłíł÷íŕ ëłęŕđí˙ – státní nemocnice, dále jen „nemocnice LON“) chirurgicky odstraněna levá nadledvina. Operaci provedl Dr. M. P., vedoucí pracovník Lvovské státní lékařské univerzity (dále jen „LSL univerzita“), otec a přímý nadřízení Dr. I. P., rovněž zaměstnance univerzity, který byl nemocnicí jmenován jako ošetřující lékař stěžovatelky. Oba lékaři vykonávali praxi v nemocnici LON na základě partnerské smlouvy uzavřené mezi oběma institucemi dne 8. 4. 1998. (…).

8. Dne 8. 3. 2000 zjistila komise lékařů, mezi nimiž byli mimo jiné Dr. M. P. a Dr. I. P., že u stěžovatelky pravděpodobně došlo k pooperačnímu vnitřnímu krvácení, a navrhla, aby podstoupila urgentní chirurgický zákrok k řešení této komplikace.

9. Po získání ústního souhlasu stěžovatelky provedl dne 9. 3. 2000 lékařský tým složený z Dr. M. P. a Dr. I. P. a jednoho dalšího lékaře druhou operaci, při níž byla stěžovatelce odstraněna levá ledvina, která byla předtím diagnostikována jako zdravá (byla provedena nefrektomie).

10. Dne 14. 4. 2000 byla stěžovatelka propuštěna z nemocnice. Toho dne jí byla předána propouštěcí zpráva z nemocnice (âčň˙ă ç ěĺäč÷íîż ęŕđňč ńňŕöłîíŕđíîăî őâîđîăî) podepsaná Dr. I. P., shrnující historii její léčby v nemocnici. Druhá operace byla popsána jako „odstranění krevních sraženin z lůžka levé nadledviny [a] zastavení krvácení v malých větvích ledvinové tepny“. Stěžovatelce bylo rovněž doporučeno, aby se dostavila na kontrolní vyšetření do nemocnice LON v září 2000. O odstranění ledviny se propouštěcí zpráva nezmiňuje. Byla vystavena na úředním tiskopise nemocnice a byla opatřena jejím razítkem. Zpráva byla rovněž opatřena následujícím záhlavím: „Zdravotní dokumentace/ formulář č. 027/0 / schválená nařízením Ministerstva zdravotnictví USSR ze dne 4. 10. 1980“.

11. V blíže neurčený den v květnu 2000 měla stěžovatelka anonymní telefonát, v němž jí bylo naznačeno, že jí byla „ukradena levá ledvina“. Podle stěžovatelky se po tomto telefonátu několikrát neúspěšně pokusila domluvit si schůzku s Dr. I. P. a Dr. M. P., aby se pokusila získat jejich vysvětlení.

12. Poté, co stěžovatelka tuto událost oznámila médiím a Dr. M.P. byl v této souvislosti navštíven novinářem, zaslal dne 14. 11. 2000 stěžovatelce dopis, v němž se omluvil za zatajení informací týkajících se odebrání ledviny. V tomto dopise vysvětlil, že se tak rozhodl, aby jí usnadnil uzdravení, a že ji hodlal o nefrektomii informovat na jejich následné schůzce v září, kterou předpokládal, že podstoupí. Poznamenal také, že vzhledem k tomu, že se na kontrolní schůzku v září neobjednala, plánoval poradit svému synovi (zřejmě doktoru I. P.), aby ji po Vánocích oslovil, aby jí sdělil informace týkající se odstranění ledviny a zajistil kontrolní schůzku.

13. Dne 13. 4. 2001 zaslal Dr. B. K., vedoucí lékař nemocnice LON, stěžovatelce dopis, v němž uvedl, že se z místního televizního pořadu dozvěděl, že stěžovatelce byla poskytnuta neúplná propouštěcí zpráva, v níž nebylo uvedeno odstranění ledviny. K nápravě tohoto nedostatku proto přiložil opravenou propouštěcí zprávu a omluvil se za opomenutí, kterého se dopustili pracovníci LSL univerzity, kteří ji v nemocnici ošetřovali.

14. Dne 29. 11. 2003 přijala Lvovská lékařská asociace (Óęđŕżíńüęĺ ëłęŕđńüęĺ ňîâŕđčńňâî ó Ëüâîâł) prohlášení, v němž vyjádřila solidaritu s Dr. M. P. a odůvodnila jeho rozhodnutí neoznámit stěžovatelce nefrektomii jako rozhodnutí přijaté z etických důvodů (…).

II. Úřední vyšetřování stížnosti stěžovatelky

15. V září 2000 se stěžovatelka obrátila na národního ombudsmana se stížností, že jí byla bez jejího souhlasu nebo vědomí odebrána ledvina a že jí byla tato skutečnost následně zatajena. Poté, co byl tento dopis postoupen státnímu zastupitelství, prověřilo Lychakivské okresní státní zastupitelství ve Lvově vyšetřováním stěžovatelčina tvrzení.

16. Poté co byl Dr. M. P. dne 18. 12. 2000 vyslechnut státním zástupcem, učinil písemné prohlášení, v němž vysvětlil, že druhá operace byla naléhavá a nezbytná pro záchranu života stěžovatelky; že nutnost odstranění ledviny vyšla najevo až v průběhu této operace, zatímco pacientka byla v bezvědomí a poté, co se jiné, méně invazivní metody k zastavení krvácení ukázaly jako marné; že rozhodnutí neinformovat stěžovatelku o odstranění ledviny v pooperačním období bylo jeho a že bylo přijato s cílem usnadnit stěžovatelce uzdravení. Rovněž naznačil, že si nebyl vědom přítomnosti žádného z příbuzných stěžovatelky, s nímž by mohl konzultovat nebo jej informovat o jejím zdravotním stavu, v nemocnici.

[§ 17. Dopis vedoucího lékaře nemocnice LON Dr. B. K. ze dne 19. 12. 2000 státnímu zastupitelství. V něm uvedl, že ohledně informovaného souhlasu neexistují žádné regulační nástroje, a tudíž používají dokumenty bývalého SSSR. Informování stěžovatelky o odebrání ledviny by pro ni znamenalo emocionální trauma.]

18. Téhož dne vytvořil na žádost státního zastupitelství Lvovský regionální odbor ministerstva zdravotnictví komisi složenou ze tří lékařských odborníků s cílem provést interní šetření kvality léčby stěžovatelky. Tato komise došla k závěru, že v případě stěžovatelky nedošlo k žádnému zanedbání lékařské péče. Její ledvina byla odebrána z důvodu záchrany života a za naléhavých okolností. Jak vyplynulo z vysvětlení Dr. M. P. poskytnutých vyšetřovatelům státního zastupitelství, příslušné informace jí byly z etických důvodů zatajeny.

[§ 19. Ministerstvo zdravotnictví následně informovalo poslankyni S. G. o opatřeních přijatých k řešení stížností stěžovatelky. Interní šetření neshledalo žádné pochybení, vedoucímu lékaři nemocnice LON byla udělena důtka jako disciplinární trest za nedostatečný dohled nad vedením zdravotnické dokumentace a nedostatečné dodržování etických norem zdravotnickými pracovníky nemocnice.]

20. Mezitím dne 25. 4. 2001 zahájilo lvovské státní zastupitelství trestní řízení proti Dr. I. P. v souvislosti s podezřením na zneužití pravomoci a padělání úředního dokumentu. Stěžovatelka se k tomuto řízení připojila jako poškozená.

[§ 21.–22. Ustanovení komise znalců lvovským státním zastupitelstvím k posouzení kvality léčby stěžovatelky. Dle znaleckého posudku byla stěžovatelka léčena správně a v souladu se standardními protokoly.

§ 23. K padělání úředního dokumentu – státní zastupitelství dospělo k závěru, že Dr. I. P. nebyl v postavení „úředníka“ z důvodu absence rozsahu jeho úředních povinností, včetně podepisování úředních osvědčení jménem nemocnice, stanovených mezi univerzitou LSL jejímž byl zaměstnancem a nemocnicí LON, kde vykonával praxi. Tyto povinnosti nevyplývají ani ze ZOZ.]

24. Téhož dne státní zastupitelství rovněž rozhodlo, že je neopodstatněné zahájit trestní vyšetřování dalších tvrzení týkajících se lékařských pochybení v případě stěžovatelky, včetně možnosti, že jí mohla být odebrána ledvina za účelem transplantace. V tomto ohledu dospělo státní zastupitelství k závěru, opírajícímu se zejména o závěry komise lékařských znalců, že existují dostatečné listinné důkazy o tom, že stěžovatelce byla ledvina odebrána v jejím nejlepším zájmu a následně zničena.

25. Stěžovatelka se proti výše uvedeným rozhodnutím neodvolala.

III. Občanskoprávní řízení

26. V září 2002 podala stěžovatelka občanskoprávní žalobu na nemocnici LON, univerzitu LSL, Dr. M. P. a Dr. I. P., v níž zejména tvrdila, že porušili své povinnosti vyplývající ze zákona o ochraně zdraví (dále jen „ZOZ“). Tvrdila, že její ledvina byla odebrána bez jejího vědomí a souhlasu, a tedy svévolně. Dále namítala, že informace o odstranění její ledviny jí byly po operaci protiprávně a úmyslně zatajeny.

27. Dne 29. 12. 2005 Okresní soud ve Svaljavě (dále jen „okresní soud“) rozhodl v neprospěch Dr. I. P. a přiznal stěžovatelce 50 000 ukrajinských hřiven (UAH) z titulu nemajetkové újmy. Konstatoval, že Dr. I. P., stanovený nemocnicí k ošetřování stěžovatelky jako ošetřující lékař, porušil své povinnosti podle § 39 ZOZ, protože v pooperačním období neinformoval stěžovatelku ani nikoho z jejích příbuzných o tom, že jí byla odebrána ledvina. Ostatní nároky stěžovatelky byly zamítnuty (…).

28. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku v lednu 2006 odvolání, v němž uvedla, že okresní soud neprovedl analýzu různých aspektů její žaloby a nesprávně zprostil Dr. M. P., univerzitu LSL a nemocnici LON odpovědnosti (…).

29. Dne 18. 4. 2006 zakarpatský krajský odvolací soud zamítl odvolání stěžovatelky a ztotožnil se s odůvodněním prvostupňového soudu.

30. Dne 21. 9. 2006 Nejvyšší soud Ukrajiny zamítl dovolání stěžovatelky.

Příslušný právní rámec

[§ 31. Příslušné vnitrostátní právo.

§ 32–36. Příslušné mezinárodní materiály.]

I. Předběžná poznámka

[§ 37.–38. Aktivní legitimace dcery stěžovatelky, která v průběhu řízení zemřela – aktivní legitimace jí byla přiznána.]

II. K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

39. Stěžovatelka namítá, že ji žalovaný stát neochránil před odebráním ledviny bez jejího informovaného souhlasu a před zatajením příslušných informací jejími lékaři v pooperačním období. Rovněž namítá, že na vnitrostátní úrovni nedostala na své stížnosti žádnou adekvátní odpověď.

A. Rozsah a právní kvalifikace stížnosti stěžovatelky

40. Vzhledem k tomu, že stěžovatelce lze rozumět tak, že tvrdí, že odstranění ledviny nebylo lékařsky opodstatněné, Soud poznamenává, že podle výsledků vnitrostátních úředních šetření byla stěžovatelce ledvina odebrána v naléhavém případě, aby jí byl zachráněn život (viz bod 18 a 24 výše). Soud neshledává žádný důvod k přezkumu podstaty těchto závěrů učiněných v rámci vnitrostátního šetření, které stěžovatelka na vnitrostátní úrovni nezpochybnila (viz bod 25 výše). Podstata stížností, které má Soud přezkoumat, se tedy týká pouze nedostatku informací sdělených zdravotnickými pracovníky v souvislosti se sporným lékařským zákrokem před jeho provedením, v jeho průběhu a po něm.

41. Soud konstatuje, že stěžovatelka se dovolávala čl. 3 a 13 Úmluvy. I když pochopitelně trpěla úzkostí a strachem z toho, jakým způsobem se dozvěděla, že jí chybí ledvina, z dostupných materiálů nevyplývá, že by jí její doktoři měli v úmyslu ponížit nebo pokořit tím, že jí neposkytli relevantní informace před zákrokem nebo po něm. Rovněž bylo komisí odborníků zjištěno, že prodlení při sdělování předmětných informací samo o sobě nemělo nepříznivé důsledky pro její fyzické zdraví (viz výše bod 22; srov. a porov. R. R. proti Polsku, § 153 a § 159–162).

42. Ve světle své judikatury se Soud domnívá, že tyto stížnosti je třeba přezkoumat podle čl. 8 Úmluvy (srov. Tysiąc proti Polsku, § 6; Vasileva proti Bulharsku, § 57–58; Y. P. proti Rusku, § 34, § 37–38).

[§ 43. Citace čl. 8 Úmluvy]

B. Namítané porušení čl. 8 Úmluvy z důvodu domnělého selhání státu při ochraně práva stěžovatelky na informovaný souhlas

1. K přijatelnosti

[§ 44.–47. K přijatelnosti stížnosti stěžovatelky]

2. K meritu věci

a) Podání stran

48. Stěžovatelka tvrdila, že ji žalovaný stát neochránil před odebráním zdravé ledviny bez jejího informovaného souhlasu. Poznamenala, že souhlasila s operací, která byla podle jejích ošetřujících nezbytná k zastavení podezření na vnitřní krvácení z oblasti ledviny. Nikdy s ní nebylo projednáno riziko, že by v souvislosti s touto operací mohla být odstraněna i její zdravá ledvina. Nemohla předpokládat, že její souhlas bude vykládán jako souhlas se zákrokem takového rozsahu a povahy. Byla tak zbavena své osobní autonomie při rozhodování, které mělo zásadní význam pro její zdraví. Kromě toho se mohli poradit s jejími příbuznými, kteří byli přítomni v nemocnici před sporným lékařským zákrokem a během něj, i když byla v bezvědomí.

49. Stěžovatelka dále uvedla, že veřejné instituce, k nimž byli její lékaři přidruženi – LSL univerzita a nemocnice LON – nezavedly žádný kontrolní systém, který by byl schopen odhalit a kontrolovat nedostatečné komunikační postupy těchto lékařů. Vnitrostátní správní a soudní orgány ze své strany řádně nevyhodnotily argumenty stěžovatelky týkající se nedostatku jakéhokoli sdělení ze strany jejích lékařů o nefrektomii před operací nebo nekonzultování této záležitosti s jejími příbuznými. Stěžovatelka proto tvrdila, že její stížnosti svědčí o strukturálním problému, který prokazuje, že stát jako celek nezavedl účinný rámec pro zajištění jejího práva na informovaný souhlas jako pacientky ve veřejné nemocnici a pro účinné řešení jejích stížností na porušení tohoto práva.

50. Vláda, která tvrdila, že stížnost je zjevně neopodstatněná, argumentovala za prvé tím, že právo pacientů na informovaný souhlas a úplné poskytnutí lékařských informací jsou zajištěna v § 39 a § 43 ZOZ. Tato ustanovení sloužila jako důkaz, že stát zavedl vhodný legislativní rámec. Za druhé stát vytvořil účinný systém vymáhání práva a soudní systém, aby zajistil řádné provádění těchto ustanovení v praxi. Díky tomuto systému bylo zjištěno, že nutnost provedení urgentní nefrektomie v případě stěžovatelky vyšla najevo až v průběhu operace zaměřené na zastavení vnitřního krvácení, se kterou stěžovatelka souhlasila a která byla nezbytná pro záchranu jejího života. V této souvislosti nebylo reálně možné získat souhlas stěžovatelky s nefrektomií.

b) Hodnocení soudem

i. Obecné zásady

51. Soud znovu potvrzuje, že ačkoli právo na zdraví jako takové nepatří mezi práva zaručená Úmluvou a jejími protokoly (viz Jurica proti Chorvatsku, § 84 a tam cit. věci), mají Vysoké smluvní strany souběžně se svými pozitivními závazky podle čl. 2 Úmluvy pozitivní závazek podle čl. 8, za prvé mít zavedené předpisy, které nutí veřejné i soukromé nemocnice přijmout vhodná opatření na ochranu tělesné integrity svých pacientů, a za druhé poskytnout obětem zanedbání lékařské péče přístup k řízení, ve kterém mohou případně získat náhradu škody (viz výše cit. Y. P. proti Rusku, § 49, a tam cit. věci). Tato posledně uvedená procesní povinnost bude splněna, pokud právní řád poskytne obětem opravný prostředek u občanskoprávních soudů, a to buď samostatně, nebo ve spojení s opravným prostředkem u trestních soudů, což umožní zjistit případnou odpovědnost dotčených lékařů a získat odpovídající občanskoprávní odškodnění. Lze rovněž uvažovat o disciplinárních opatřeních (viz mimo jiné výše uvedený Mehmet Ulusoy a další proti Turecku, § 91 a tam cit. věci).

52. Soud dále připomíná, že právo pacientů na informovaný souhlas s lékařskými zákroky zaujímá v jeho judikatuře významné místo. Bylo stanoveno, že státy jsou povinny přijmout nezbytná regulační opatření, aby zajistily, že lékaři zváží předvídatelné důsledky plánovaného lékařského zákroku pro tělesnou integritu svých pacientů, a aby pacienty o těchto důsledcích předem informovali tak, aby jim byli schopni dát informovaný souhlas (viz mimo jiné Trocellier proti Francii, § 4; a nověji Trocellier proti Francii, cit. výše, § 50). V návaznosti na to, pokud se předvídatelné riziko této povahy naplní, aniž by byl pacient předem řádně informován lékaři, může být dotčený smluvní stát potenciálně odpovědný dle čl. 8 za tento nedostatek informací (viz mimo jiné úřady, Csoma proti Rumunsku, § 42).

53. Pozitivní povinnost státu zavést regulační rámec je třeba chápat ve smyslu, který zahrnuje povinnost zajistit účinné fungování tohoto regulačního rámce. Regulační povinnosti tedy zahrnují nezbytná opatření k zajištění implementace, včetně dohledu a vymáhání (viz mutatis mutandis Lopes de Sousa Fernandes proti Portugalsku, § 189, a Mehmet Ulusoy a další proti Turecku, cit. výše, § 83, s dalšími odkazy).

54. Zároveň, pokud stát přijme nezbytná opatření k zajištění vysokých profesních standardů zdravotnických pracovníků a k ochraně fyzické i duševní integrity pacientů, nejsou záležitosti, jako je chybný úsudek zdravotnického pracovníka nebo špatná koordinace mezi těmito odborníky v souvislosti s léčbou konkrétního pacienta, samy o sobě dostatečné k tomu, aby byl stát odpovědný za porušení pozitivních povinností dle čl. 8 (viz mutatis mutandis Lopes de Sousa Fernandes proti Portugalsku a Mehmet Ulusoy a další proti Turecku, oba cit. výše).

ii. Aplikace na předmětný případ

55. V projednávané věci Soud poznamenává, že právo pacientů na informovaný souhlas s lékařskými zákroky bylo zaručeno § 43 ZOZ (viz bod 31 výše; srov Botoyan proti Arménii, § 104; pro srovnání viz také mezinárodní právní nástroje cit. v bodech 32–36 výše). Soud zároveň podotýká, že posouzení přiměřenosti příslušného právního rámce musí zahrnovat analýzu jeho fungování v praxi, včetně interakce mezi obecným pravidlem a jakýmikoli předpisy a pokyny nižší úrovně, které existují nebo mohou být nezbytné k zajištění požadované ochrany.

56. V projednávaném případě bylo na vnitrostátní úrovni zjištěno, že ledvina byla stěžovatelce odebrána za naléhavých okolností jako jediný dostupný prostředek k zastavení život ohrožujícího vnitřního krvácení. To znamená, že k zákroku došlo v situaci, která dle § 43 ZOZ výjimečně povolovala lékařské zákroky bez souhlasu pacientů. Soud v tomto ohledu poznamenává, že neodkladné lékařské zákroky k záchraně života provedené bez souhlasu pacienta nejsou jako takové neslučitelné s Úmluvou (viz zejména Bogumil proti Portugalsku, § 90–91).

57. Nicméně zvláštností toho případu je, že souhlas stěžovatelky se sporným zákrokem byl vyžádán a skutečně dán, i když bez jakékoli diskuze ohledně možného odstranění ledviny za účelem dosažení stanoveného cíle zastavení krvácení (srov. také Y. P. proti Rusku, § 53). Stěžovatelka před Soudem i vnitrostátními soudy tvrdila, že její lékařský tým měl povinnost s ní projednat možnost odstranění ledviny před sporným zákrokem nebo alespoň konzultovat tuto záležitost s jejími příbuznými, jakmile se ukázala potřeba odstranit ledvinu. Soud není schopen posoudit podstatu těchto argumentů: na základě dostupných materiálů není zřejmé, zda měl lékařský tým stěžovatelky rozumně předvídat možnost, že bude třeba stěžovatelce ledvinu odstranit, nebo zda existovala skutečná možnost konzultovat tuto skutečnost s jejími příbuznými během operace, aniž by byl ohrožen primární zájem na záchraně jejího života. Zároveň byly podle názoru Soudu tyto otázky velmi důležité pro stanovení rozsahu povinnosti jejích ošetřovatelů vyžádat si její informovaný souhlas (srov. výše cit. Trocellier proti Francii, § 4).

58. Ani civilní soudy, ani úřady, které provedly úřední šetření a nařídily v této souvislosti vypracovat znalecké závěry, však příslušné otázky podrobně nezkoumaly. Místo toho v podstatě omezily svoji analýzu na obecné konstatování, že stěžovatelce byla ledvina odebrána z důvodu záchrany života (viz body 21–22 a 27 výše). Ze spisu vyplývá, že obtíže při řešení relevantních a důležitých argumentů stěžovatelky pramenily z nedostatku potřebných pokynů, předpisů, odborných norem, nemocničních záznamů nebo jiných souvisejících dokumentů.

59. V tomto ohledu Soud v prvé řadě poznamenává, že pokud jde o vnitrostátní právní úpravu, z vnitrostátních rozsudků ani z vyjádření vlády nevyplývá, že by v rozhodné době existovaly kromě ZOZ nějaké vnitrostátní regulační nástroje, které by stanovovaly postupy, které se mají dodržovat při dokumentování souhlasu pacientů s chirurgickými zákroky, kontaktování jejich příbuzných v naléhavých případech nebo podrobněji popisující zejména vzájemný vztah mezi pojmem „souhlas“, jak je stanoven v § 43 ZOZ, a „rizika“, která mají být s pacienty projednána, v souladu s § 39 téhož zákona v rámci zajištění informovaného „souhlasu“ pacientů.

60. Za druhé, pokud jde o praxi a postupy vedení záznamů v nemocnici LON, kde byla stěžovatelka léčena, ze spisu vyplývá, že ani ona neměla zavedenou žádnou formalizovanou praxi vedení záznamů nebo standardizované postupy informování pacientů o předvídatelných rizicích plánovaných zákroků nebo konzultace s jejich příbuznými a určení kontaktních osob pro případ nouze. Nemocnice praktikovala pouze ústní souhlas pacientů bez ohledu na typ a závažnost navrhovaných zákroků (viz bod 17 výše). Tato praxe znemožňovala dohledat, jaké informace byly pacientovi poskytnuty při žádosti o souhlas s konkrétním zákrokem. Jako obzvláště překvapující se zdá skutečnost, že Dr. B. K., vedoucí lékař nemocnice LON, osobně o existenci ZOZ ani nevěděl a ve své korespondenci se státním zastupitelstvím se odvolával na právní předpisy ze sovětské éry ze 70. let (viz bod 17 výše).

61. Za třetí je třeba poznamenat, že Dr. I. P., jmenovaný nemocnicí jako konzultující lékař stěžovatelky, byl členem univerzitní fakulty, který vykonával praxi v nemocnici LON na základě smlouvy o partnerství mezi univerzitou a nemocnicí. Zdá se, že obě partnerské instituce, oba veřejnoprávní subjekty, opomněly vydat „společný příkaz“ požadovaný touto smlouvou jako předběžnou podmínku pro jeho přijetí k výkonu praxe v nemocnici a nevypracovaly žádné další pokyny nebo nástroje, které by podrobně definovaly rozsah jeho osobní odpovědnosti při poskytování informací pacientům (viz body 7 a 23 výše).

62. Soud opakuje, že státy mají obecně širokou míru posuzovací volnosti, pokud jde o stanovení jejich politiky v oblasti zdravotní péče (viz Vasileva proti Bulharsku, cit. výše, § 70), a že pouhá skutečnost, že regulační rámec může být v určitém ohledu nedostatečný, sama o sobě nestačí k tomu, aby vznikl problém podle Úmluvy (viz Botoyan proti Arménii, cit. výše, § 103). Soud dále poznamenává, že samotná Úmluva nestanoví žádnou konkrétní formu souhlasu pacienta (viz Reyes Jimenez proti Španělsku, § 36). Domnívá se však, že stanovení některých standardních pokynů a formalizovaných postupů, ať už na celostátní nebo místní institucionální úrovni, detailně popisujících klíčové prvky práva na informovaný souhlas zaručeného ZOZ, jako jsou „rizika“, která mají být s pacienty projednána, a rozsah povinnosti lékařů kontaktovat jejich příbuzné nebo určené osoby, přispělo k naplnění pozitivní povinnosti žalovaného státu vytvořit vhodný regulační rámec a zajistit vysoké odborné standardy v této oblasti (srov. mutatis mutandis Arskaya proti Ukrajině, § 88). V případě stěžovatelky by takové pokyny a postupy byly stejně nezbytné pro vedení jejích lékařů v jejich každodenní práci, pro umožnění orgánům dohledu rychle zasáhnout v případě jakýchkoli opomenutí a pro ochranu obou: stěžovatelky před zanedbáním péče a jejího lékařského týmu před případnými nepodloženými obviněními.

63. Soud rovněž poznamenává, že absence konkrétních regulačních nástrojů, které by rozpracovaly klíčové aspekty práva na informovaný souhlas v jiném kontextu, již vedla k závěru o porušení čl. 2 Úmluvy v rozsudku Soudu ve věci Arskaya proti Ukrajině (cit. výše, § 87–91).

64. S ohledem na to, že státní úřady nijak strukturovaně nereagovaly na tvrzení stěžovatelky, že „riziko“ nefrektomie s ní mělo být před operací projednáno a případně že s jejími příbuznými mělo být konzultováno před odebráním ledviny – což zřejmě úzce souviselo s absencí jakýchkoli celostátních nebo místních směrnic, standardů nebo formalizovaných nemocničních záznamů a postupů, zajišťujících řádnou implementaci obecných legislativních ustanovení týkajících se práva pacientů na informovaný souhlas v praxi – má v projednávané věci Soud za to, že žalovaný stát nesplnil svou pozitivní povinnost vytvořit vhodný regulační rámec na ochranu práva stěžovatelky na informovaný souhlas.

65. Proto došlo k porušení čl. 8 Úmluvy, pokud jde o ochranu práva stěžovatelky na informovaný souhlas.

C. Namítané porušení čl. 8 Úmluvy z důvodu předpokládaného selhání státu chránit stěžovatelku před zatajováním informací jejími lékaři

1. Podání stran

a) Vláda

66. Vláda zopakovala námitku nevyčerpání vnitrostátních prostředků ze stejných důvodů, jako jsou důvody uvedené v bodě 44 výše. Dále tvrdila, že tato stížnost je v každém případě nepřípustná z důvodu, že stěžovatelka ztratila postavení oběti.

67. V tomto ohledu vláda uvedla, že opomenutí informovat stěžovatelku o rozsahu chirurgického zákroku v bezprostředním pooperačním období je třeba považovat spíše za „odložení“ než za „zatajení“ relevantních informací, jak vyplývá z vysvětlení Dr. M. P. v jeho dopise adresovaném stěžovatelce ze dne 14. 11. 2000. V každém případě bylo ve vnitrostátním občanskoprávním řízení prokázáno, že předmětné opomenutí bylo v rozporu s platným právem. Ošetřující lékař stěžovatelky, Dr. I. P., byl uznán odpovědným za toto opomenutí a stěžovatelka získala odškodnění ve výši odpovídající závažnosti jeho pochybení. Skutečnost, že občanskoprávní soudy zamítly nároky stěžovatelky vůči ostatním žalovaným (jmenovitě LSL univerzita, nemocnice LON a Dr. M. P.), nemohla tento závěr změnit, neboť soudy důkladně přezkoumaly argumenty stěžovatelky v kontradiktorním řízení a v rámci své míry posuzovací volnosti plně odůvodnily, proč odpovědnost přičetly pouze Dr. I. P.

b) Stěžovatelka

68. Stěžovatelka zpochybnila stanovisko vlády.

69. Poznamenala, že pro ni byl obrovský šok, když se o chybějící ledvině dozvěděla z anonymního telefonátu. Nebýt tohoto telefonátu a její případné stížnosti v tisku, nic nenasvědčovalo tomu, že by ji někdo z jejího zdravotnického týmu o chybějící ledvině vůbec informoval. Jak vyplývá z dopisu Dr. M. P. (otce a nadřízeného Dr. I. P.) ze dne 14. 11. 2000, rozhodnutí zatajit informace týkající se nefrektomie vzešlo od něj, a nikoli od Dr. I. P., který byl vnitrostátními soudy shledán výhradně odpovědným za toto rozhodnutí. LSL univerzita a nemocnice LON opět nejednaly tak, aby zavedly kontrolní systém, který by byl schopen odhalit, zkontrolovat a včas napravit chybné jednání jejich přidružených lékařů. Vnitrostátní soudní orgány, které přičetly veškerou odpovědnost Dr. I. P., zase řádně nevyhodnotily argumenty stěžovatelky týkající se opomenutí těchto dalších žalovaných. Porušením jejího práva být informována o ztrátě ledviny – zásah mimořádné závažnosti – se tedy řádně nezabývaly a ona v souvislosti s touto stížností nepřišla o status oběti.

c) Hodnocení Soudem

[§ 70. K přijatelnosti stížnosti.]

71. Pokud vláda tvrdila, že stěžovatelka ztratila postavení oběti ve vztahu k této stížnosti, Soud opakuje, že přiměřenost vnitrostátní nápravy je třeba posuzovat ve světle všech okolností případu posuzovaného jako celku. Postavení stěžovatelky jako oběti porušení Úmluvy může záviset na tom, zda jí bude přiznáno odškodnění na vnitrostátní úrovni na základě skutečností, na které si u Soudu stěžuje. Závisí také na tom, zda vnitrostátní orgány výslovně nebo věcně uznaly porušení práva chráněného Úmluvou. Pouze jsou-li jsou tyto dvě podmínky splněny, brání subsidiární povaha ochranného mechanismu Úmluvy přezkumu stížnosti (viz výše uvedený R. R. proti Polsku, § 97, s tam uvedenými odkazy).

72. Ve specifickém kontextu zanedbání lékařské péče může být povinnost zajistit nápravu porušení individuálních práv podle čl. 8 splněna například tehdy, pokud dotčený právní řád nabídne zúčastněným stranám opatření k nápravě u občanskoprávních soudů, samostatně nebo společně s opatřením k nápravě před trestními soudy nebo jinými disciplinárními orgány, aby byla zjištěna odpovědnost zdravotnických pracovníků a případně uložena přiměřená občanskoprávní sankce, jako je zaplacení náhrady škody a zveřejnění rozsudku (viz mimo jiné Codarcea proti Rumunsku, § 102). Pouhá skutečnost, že řízení týkající se zanedbání lékařské péče nevedlo k odpovědnosti konkrétního žalovaného, sama o sobě neznamená, že žalovaný stát nezavedl řádné opatření k nápravě (viz výše cit. Vasileva proti Bulharsku, § 68 a § 77–78).

73. Pokud jde o skutkové okolnosti projednávaného případu, Soud konstatuje, že vnitrostátní soudy shledaly, že ošetřující lékař stěžovatelky Dr. I. P. je odpovědný za porušení svých povinností dle ZOZ, a to informovat buď stěžovatelku, nebo alespoň její příbuzné o skutečnosti, že jí byla odebrána ledvina. Stěžovatelce bylo přiznáno odškodnění od Dr. I. P. za strádání, které utrpěla. V projednávané věci nebylo namítáno, že by výše této náhrady byla zjevně nepřiměřená nebo že by nebyla řádně vyplacena (srov. výše uvedený Codarcea proti Rumunsku, § 107–108).

74. Pokud stěžovatelka namítala, že – bez ohledu na výše uvedené – zůstala obětí porušení svých práv podle Úmluvy, protože její stížnosti proti dalším žalovaným (LSL univerzita, nemocnice LON a Dr. M. P.) byly zamítnuty, Soud opakuje, že jeho úkolem není rozhodnout o odpovědnosti jednotlivého žalovaného za porušení vnitrostátních právních předpisů, ale určit odpovědnost státu za dodržování jeho závazků vyplývajících z Úmluvy (viz jako nedávný rozsudek Genov a Sarbinska proti Bulharsku, § 66).

75. V projednávaném případě z dostupných materiálů vyplývá, že ani systém vedení záznamů v nemocnici LON, který byl alespoň do určité míry založen na předpisech ze sovětské éry předcházejících ZOZ (viz bod 10 výše), ani žádný jiný celostátní nebo místní regulační nástroj nepředpokládal žádný formalizovaný postup, zavazující Dr. I. P. zdokumentovat jeho rozhodnutí odchýlit se od obecné informační povinnosti stanovené v § 39 ZOZ. Takový postup by mohl pomoci vedení nemocnice nebo jiným příslušným úřadům, aby urychleně zasáhly proti jeho chybnému jednání. Soud dále poznamenává, že Dr. I. P. zřejmě zatajil sporné informace stěžovatelce na pokyn Dr. M. P., svého nadřízeného a vedoucího pracovníka státní univerzity (viz body 12 a 16 výše). Členové Lvovské lékařské asociace ve svém prohlášení o solidaritě na podporu Dr. M. P. podpořili zatajování informací před pacienty, které by v nich mohly vyvolat strach nebo úzkost (viz bod 14 výše), a obhajovali přístup k právům pacientů na informace, který byl zcela opačný než přístup stanovený platnými právními předpisy. Za těchto okolností se stěžovatelka mohla pochopitelně cítit rozrušena tím, co se jí zdálo jako selhání při zavádění mechanismu pro provádění legislativních ustanovení chránících její právo na informace týkající se její lékařské péče a pro zajištění vysokých profesionálních standardů mezi lékaři.

76. Bez ohledu na výše uvedené považuje Soud za zásadní, že vnitrostátní soudy byly schopny stanovit odpovědnost Dr. I. P. za porušení práv stěžovatelky přímo na základě ustanovení ZOZ. Bez ohledu na jakékoli možné nedostatky ve vedení záznamů nemocnice, opomenutí v systému spolupráce mezi univerzitou a nemocnicí nebo vliv autority Dr. M. P. na jednání Dr. I. P., není ze spisu zřejmé, že by tyto prvky měly přímou příčinnou souvislost s tím, co soudy konstatovaly jako porušení povinnosti Dr. I. P. informovat stěžovatelku o rozsahu operace, které se podrobila, dle ZOZ. V tomto kontextu zamítnutí některých argumentů stěžovatelky a jejích nároků vůči nemocnici a dalším žalovaným v občanskoprávním řízení nevykazuje žádné známky svévole nebo zjevně nedostačujícího přístupu (srov. mutatis mutandis Mikhno proti Ukrajině, § 146).

77. S ohledem na výše uvedené má Soud za to, že stížnost stěžovatelky týkající se údajného selhání státu při její ochraně před zatajováním informací ze strany jejích lékařů byla vnitrostátním soudním systémem dostatečně vyřešena. Porušení jejího práva na informace o jejím zdravotním stavu zaručeném vnitrostátním právem bylo uznáno na vnitrostátní úrovni a stěžovatelka dosáhla přiměřeného odškodnění. S ohledem na to by měla být námitka vlády týkající se ztráty statusu oběti přijata.

78. Tato stížnost musí být proto zamítnuta jako nepřijatelná podle čl. 35 § 3 písm. a) a čl. 4 Úmluvy.

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně

1. prohlásil stížnost týkající se domnělého selhání státu při ochraně práva stěžovatelky na informovaný souhlas s chirurgickým zákrokem za přijatelnou, ve zbývající části za nepřijatelnou;

2. rozhodl, že čl. 8 Úmluvy byl porušen.

 

 

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.