JÍROVÁ A OSTATNÍ proti České republice

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

VĚC JÍROVÁ A OSTATNÍ proti ČESKÉ REPUBLICE

(stížnost č. 66015/17)

ROZSUDEK

ŠTRASBURK

13. dubna 2023

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není autentickým zněním rozsudku.

Ve věci Jírová a ostatní proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení

Georges Ravarani, předseda,

Carlo Ranzoni,

Mārtiņš Mits,

Stéphanie Mourou-Vikström,

Lado Chanturia,

Mattias Guyomar,

Kateřina Šimáčková, soudci,

a Victor Soloveytchik, tajemník sekce,

S ohledem na:

stížnost (č. 66015/17) proti České republice podanou k Soudu podle článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“) třemi českými občany paní V. Jírovou, panem M. Jírou a panem V. Bláhou („stěžovatelé“) dne 9. září 2017;

rozhodnutí oznámit stížnost české vládě („vláda“);

stanoviska účastníků řízení;

po poradách konaných ve dnech 20. září 2022 a 31. ledna a 14. března 2023,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

ÚVOD

1. Věc se týká soudem nařízeného zákazu styku mezi bývalými pěstouny (první stěžovatelkou a druhým stěžovatelem) a dítětem původně svěřeným do jejich pěstounské péče (třetím stěžovatelem), kterým měl být porušen článek 8 Úmluvy. O zákazu bylo rozhodnuto poté, co byl třetí stěžovatel ve věku 13 let odebrán z péče pěstounů a umístěn do ústavní výchovy s odůvodněním, že pěstouni mají negativní vliv na jeho psychický stav.

SKUTKOVÝ STAV

OKOLNOSTI PŘÍPADU

2. První stěžovatelka a druhý stěžovatel se narodili v roce 1958, třetí stěžovatel v roce 1998. Všichni žijí v Hodkovicích nad Mohelkou. Zastupoval je D. Strupek, advokát působící v Praze.

3. Vládu zastupoval její zmocněnec V. A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.

4. Skutkové okolnosti předestřené účastníky řízení lze shrnout následovně.

A. Události předcházející řízení o zákazu styku

5. Třetí stěžovatel byl v roce 1999, ve věku jednoho roku, umístěn do ústavní výchovy za situace, kdy v rodném listu neměl uvedeno jméno otce a matka nebyla schopna o něj pečovat. Již od narození byl často hospitalizován a vzhledem ke svému zdravotnímu stavu vyžadoval zvláštní péči. Na základě soudního rozhodnutí, podle kterého rodiče neprojevovali o dítě zájem, bylo dítě umístěno do systému náhradní rodinné péče, který zahrnuje osvojení, pěstounství a poručnictví. Z podání účastníků řízení vyplývá, že třetí stěžovatel ztratil veškerý kontakt s matkou a s biologickým otcem se nikdy nestýkal. Zřejmě má také sestru, ale intenzita jejich vzájemného vztahu nebyla vyjasněna. V dubnu 2004, ve věku šesti let, byl třetí stěžovatel na základě správního rozhodnutí umístěn do předpěstounské péče první stěžovatelky a druhého stěžovatele. V září 2005 byla Okresním soudem v Klatovech schválena pěstounská péče (viz § 11 níže). Místní orgán sociálně-právní ochrany dětí („OSPOD“) každoročně podával okresnímu soudu zprávu o situaci v pěstounské rodině, jak před schválením umístění třetího stěžovatele do pěstounské péče, tak po něm. Třetí stěžovatel zůstal u pěstounů až do prosince 2011, tj. do svých 13 let.

6. Ve zprávě Poradny pro rodinu a mezilidské vztahy vypracované dne 30. června 2004 po umístění třetího stěžovatele do předpěstounské péče první stěžovatelky a druhého stěžovatele se zejména uvádí:

„Dle naší koncepce [přípravného kurzu] je v některých případech součástí přípravy konzultace ve chvíli převzetí dítěte do rodiny. Protože se v průběhu přípravy [první žadatelky a druhého žadatele] objevily důvodné pochybnosti o samotné realizaci náhradní rodinné péče (rodičovská nezkušenost, nerealistická očekávání ve výchově, problematické vzory ve vlastním dětství, osobnostní rysy [první stěžovatelky]), byla s klienty domluvena konzultace v době převzetí dítěte do rodiny. Vzhledem k tomu, že požadavek [první stěžovatelky a druhého stěžovatele] převzít do péče holčičku – klidnou, mírnou, ve věku kolem tří let (obsaženo i v závěru odborného posouzení Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 29. ledna 2003) – se jevil jako jediný optimální, byli v tomto směru hodně podporováni. Přesto se stalo, že začátkem dubna t. r. převzali [první stěžovatelka a druhý stěžovatel] [dočasně] do péče šestiletého hyperaktivního chlapce. Domluvenou konzultaci v poradně [první stěžovatelka a druhý stěžovatel] neabsolvovali. Do poradny se později dostavil (bez vědomí [první stěžovatelky]) [druhý stěžovatel], kdy (...) vážně zvažoval vrácení dítěte.“

7. Dne 27. srpna 2004 místní OSPOD vyjádřil jisté obavy o schopnost první stěžovatelky a druhého stěžovatele poskytovat pěstounskou péči:

„Nemůžeme však neupozornit soud na skutečnost, že svěření nezletilého s [diagnostikovanou lehkou mozkovou dysfunkcí] [do péče první stěžovatelky a druhého stěžovatele] je v přímém rozporu s psychologickým posudkem [první stěžovatelky a druhého stěžovatele] vypracovaným Ministerstvem práce a sociálních věcí. Rovněž ze zprávy Poradny [pro rodinu a mezilidské vztahy] Liberec [vypracované dne 29. ledna 2003] jsou patrné určité pochybnosti o realizaci [náhradní rodinné péče]. Z těchto důvodů doporučujeme soudu zadat vypracování znaleckého posudku.“

8. Ve zprávě ze dne 14. ledna 2005 OSPOD poznamenal:

„Pokud jde o nesrovnalosti při výběru vhodných pěstounů pro dítě, na ty jsme soud upozornili v předchozí zprávě. Z našeho pohledu jsou podmínky pro nezletilého dobré a současný pobyt podle dosud zjištěných skutečností dítěti prospívá.“

9. Ve zprávě vypracované dne 17. června 2005 OSPOD uvedl:

„K aktuálnímu prošetření poměrů sdělujeme, že z [našeho] pohledu (...) není k péči [první stěžovatelky a druhého stěžovatele] o [třetího stěžovatele] žádných výhrad.

(...)

Z počátku přijetí [třetího stěžovatele] do rodiny se (...) objevovaly problémy, pěstouni zvládali péči [o něj] jen s velkým vypětím. (...) Dnes je situace naprosto jiná, [první stěžovatelka a druhý stěžovatel] již umí [třetího stěžovatele] zvládnout, vědí o jeho specifických potřebách [a] vznikly zde vzájemné silné citové vazby.

(...)

[Třetí stěžovatel] je v rodině již více jak rok a péče o něho je dobrá. Je tedy plně v jeho zájmu, aby byl svěřen [první stěžovatelce a druhému stěžovateli].“

10. Ve zprávě vypracované dne 26. září 2005, tj. krátce před schválením pěstounské péče soudem, OSPOD poznamenal:

„[První stěžovatelka a druhý stěžovatel] za dobu předpěstounské péče [tj. před oficiálním převzetím pěstounské odpovědnosti] prokázali, že se o [třetího stěžovatele] dovedou postarat. Svěření do jejich společné pěstounské péče je plně v zájmu [třetího stěžovatele], a proto jej doporučujeme.“

11. Dne 29. září 2005 rozhodl okresní soud o umístění třetího stěžovatele do pěstounské péče první stěžovatelky a druhého stěžovatele (viz také § 5 výše). Jak již bylo uvedeno shora, OSPOD nadále podával soudu zprávy o situaci v pěstounské rodině. Zatímco v únoru 2007 konstatoval, že pěstounskou péči poskytovanou první stěžovatelkou a druhým stěžovatelem lze hodnotit jako „bezproblémovou“, ze zpráv sepsaných v červenci 2008, září 2009 a říjnu 2010 již vyplývaly určité nedostatky poskytované pěstounské péče.

Dne 2. února 2007 OSPOD uvedl, že stávající péči první stěžovatelky a druhého stěžovatele hodnotí jako bezproblémovou.

Zpráva vypracovaná OSPOD dne 7. července 2008 obsahovala následující hodnocení:

„[Dětská lékařka uvedla, že] vzdělávání [třetího stěžovatele] je vzhledem k jeho zdravotním problémům složitější. Je obtížně zvladatelný. K péči pěstounů nemá vážnější výhrady.

Pěstounská péče [poskytovaná první stěžovatelkou a druhým stěžovatelem] není z našeho pohledu v žádném případě bez výhrad. Nedostatky však nejsou natolik závažné, aby vyžadovaly její zrušení.“

Dne 15. září 2009 OSPOD uvedl:

„Pěstounská péče [první stěžovatelky a druhého stěžovatele] není z našeho pohledu v žádném případě bez výhrad. Pěstouni se často jeví ve výchově [dítěte] bezradní. Při návštěvě v domácnosti v březnu 2009 i připustili, že je péče o [třetího stěžovatele] velice náročná a že je vyčerpává. Na druhou stranu zajišťují pěstouni, dle svých schopností a možností, pro nezletilého (...) ve volném čase program, potřebnou odbornou péči. Nedostatky v péči tedy nejsou tak závažné, abychom žádali zrušení pěstounské péče.“

Zpráva OSPOD ze dne 8. října 2010 obsahovala podobné závěry.

12. Dne 15. dubna 2011 vyšetřila první stěžovatelku a druhého stěžovatele psycholožka v souvislosti s jejich žádostí o svěření dalšího dítěte do pěstounské péče. Nedoporučila je sice jako vhodné kandidáty pro pěstounskou péči, uvedla však následující:

„Vzhledem ke skutečnosti, že [první stěžovatelka a druhý stěžovatel] už mají jedno dítě ve své péči a je patrné, že se chlapci ze všech svých sil věnují (někdy i s vypětím všech sil), doporučuji, aby jim sociální pracovnice a odborníci Libereckého kraje byli nápomocni. Vedení a pomoc [první stěžovatelka a druhý stěžovatel] rozhodně a i nadále velmi potřebují.“

13. Dne 3. listopadu 2011 musel být třetí stěžovatel hospitalizován kvůli poruchám emotivity a chování. Během hospitalizace podstoupil psychologické vyšetření, jehož výsledek byl shrnut takto:

„Porucha přizpůsobení u chlapce [ve věku 13 let a devět měsíců] žijícího od šesti let v pěstounské rodině. Jedná se o chlapce se specifickými poruchami učení bez výrazné poruchy pozornosti. Hospitalizaci předcházely afektivní záchvaty s agresí zejména vůči [první stěžovatelce]. [Třetí stěžovatel] je vykládá jako následek šikany ve škole a kvůli „chudobě“ a špatnému materiálnímu zázemí. Zjevně se obává o své setrvání ve stávající rodině, je ostražitý, spontánně sděluje, jak moc má rád své pěstouny, vynáší jejich vzornou péči a přístup k němu, vymýšlí si, co vše má doma a jaké dělá volnočasové aktivity (...) Ve skutečnosti je značně sociálně i podnětově deprivován, prostředím a přístupem infantilizován, vývoj je nevyvážený. Rodině se nedaří přejít na výchovu odpovídající věku, přetrvává hyperprotektivní přístup s maximální kontrolou – nemá klíče od bytu, nenavštěvuje kroužky (...) V nemocnici se výborně adaptoval, dokáže se zapojit do užšího kolektivu vrstevníků a účastnit se běžných aktivit příslušejících k věku (...) Ze setkání s pěstouny vyplývá jejich jistá konfliktnost ve vztahu k institucím [zapojeným do péče o něj] a nepochopení potřeb dospívajícího chlapce.

Doporučení: Zajištění výchovně podnětného prostředí s adekvátními sociálními normami umožňujícími přiměřený rozvoj.“

14. Dne 8. prosince 2011 vydal Okresní soud v Liberci předběžné opatření, kterým nařídil umístění třetího stěžovatele do dětského diagnostického ústavu. Jak vyplývá z jeho odůvodnění, podle soudu bylo během hospitalizace třetího stěžovatele zjištěno, že jeho problematické chování bylo z velké části způsobeno péčí pěstounů. Bylo konstatováno, že třetí stěžovatel trpí značnou sociální a podnětovou deprivací, prostředím a přístupem byl infantilizován a jeho vývoj je nevyvážený. Pěstouni upřednostňovali hyperprotektivní přístup s maximální mírou kontroly. Třetí stěžovatel ve svých 13 letech neměl vlastní klíče od bytu, neměl přístup k počítači, nesměl sám chodit ven a nemohl trávit čas se svými vrstevníky. Chyběly mu základní dovednosti, například neznal hodiny. Soud dále poukázal na psychické problémy první stěžovatelky, které měly na třetího stěžovatele nepříznivý dopad. Konstatoval, že dítě nebylo u pěstounů v ohrožení života nebo zdraví, ale hrozilo mu prohlubování psychických problémů do budoucna, přičemž pěstouni neuměli nebo odmítali jeho problémy řešit.

15. Z dokumentů založených ve spisu vyplývá, že třetí stěžovatel od prosince 2011 s první stěžovatelkou a druhým stěžovatelem nebydlel, jejich právní postavení jakožto pěstounů těmito opatřeními však nebylo dotčeno (viz také § 21 níže).

16. Dne 5. března 2012 Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci předběžné opatření okresního soudu potvrdil. Mimo jiné při tom uvedl, že okresní soud zahájí řízení, ve kterém rozhodne, do čí péče bude třetí stěžovatel umístěn.

17. Mezitím byl třetí stěžovatel dne 21. února 2012 umístěn do dětského domova.

O tři týdny později, dne 15. března 2012, zahájil Okresní soud v Liberci řízení o umístění třetího stěžovatele do ústavní výchovy.

18. Pokud jde o styk v období od února 2012 do ledna 2013, podle dokumentů ve spisu se pěstouni s dětským domovem dohodli, že se třetí stěžovatel bude s pěstouny stýkat dvakrát týdně vždy ve středu od 14.00 do 18.00 hodin a v sobotu od 10.00 do 18.00 hodin. V lednu 2013 byl kontakt z důvodu zhoršení psychického stavu a chování třetího stěžovatele po návštěvě pěstounů (a rovněž jeho školního prospěchu) a kvůli nerespektování výchovných postupů pěstouny omezen na jednu návštěvu za dva týdny.

B. Umístění do ústavní výchovy a události související se zákazem styku mezi stěžovateli

19. Okresní soud v Liberci předběžným opatřením vydaným dne 21. března 2013 podle ustanovení § 102 odst. 1 občanského soudního řádu v tehdy účinném znění na návrh dětského domova ze dne 19. března 2013 zakázal styk třetího stěžovatele s jeho pěstouny. Mimo jiné při tom uvedl:

„Pěstouni [třetího stěžovatele] drží v kleštích, sám pak uvádí, že je nucen jim lhát, protože by jim ‚ublížil’. Pěstouni nedodržují pravidla, několikrát denně [třetímu stěžovateli] telefonují na soukromý mobil (...), opakovaně mu říkají, co má dělat, s kým kamarádit, s kým se nemá bavit, (...), pěstouni chlapce stáhli ze zájmového kroužku apod. (...) [Třetí stěžovatel] mívá obrovské výčitky vůči pěstounům. (...)

Soud má za to, že celá situace působí velmi nepříznivě na vývoj [třetího stěžovatele], a to již po dlouhou dobu, kdy se v péči pěstounů [třetí stěžovatel] začal chovat agresivně, ačkoliv dle opakovaného vyšetření psychologa jde o dítě nekonfliktní (...) Pěstouni ho udržují ve stavu dětinské závislosti, neumožňují mu postupný samostatný vývoj. To je zřejmé ze snahy pěstounů [třetího stěžovatele] invalidizovat přiznáním II. stupně závislosti, ačkoliv ve skutečnosti [třetí stěžovatel] nic takového nepotřebuje (...), a dále z toho, že přes znalecký posudek a probíhající řízení se pěstouni nevyvarovali dalšího ovlivňování [třetího stěžovatele] v rozporu s jeho zájmem, když komplikují aktivity [dětského domova] jak příkazy chlapci, co má dělat, tak i rušením aktivit, které chlapec má, a využívají stavu závislosti chlapce na sobě. [Třetí stěžovatel] se znovu dostává do situace, kdy reaguje agresivně, lže, protože je zřejmé, že je v rozporu mezi tím, co sám cítí a co si přejí pěstouni, a má dojem, že jim ‚ubližuje’, protože tak je mu to ze strany pěstounů podáváno. Tento rozpor pak působí negativně na jeho psychiku (...). Zatímco pěstouni na jednu stranu upozorňují na svůj zájem o [třetího stěžovatele], na druhé straně toto zhoršení psychického stavu je nechává klidnými, na uklidnění situace nijak nespolupracují s [dětským domovem], naopak jakékoliv aktivity [dětského domova] ve směru pomoci [třetímu stěžovateli] bojkotují, využívají závislosti [třetího stěžovatele].“

20. Dne 17. dubna 2013 okresní soud na návrh OSPOD rozhodl o umístění třetího stěžovatele do ústavní výchovy. Rozsudek fakticky nahradil dřívější předběžné opatření ze dne 8. prosince 2011. Zájmy třetího stěžovatele zastupoval Magistrát města Liberec. Dne 10. prosince 2013 krajský soud na základě odvolání první stěžovatelky a druhého stěžovatele zrušil prvostupňový rozsudek ze dne 17. dubna 2013 a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání.

21. Mezitím dne 15. srpna 2013 krajský soud k odvolání první stěžovatelky a druhého stěžovatele potvrdil předběžné opatření o zákazu styku ze dne 21. března 2013. Zájmy třetího stěžovatele, kterého soud vyslechl dne 9. dubna 2013, zastupoval Magistrát města Liberec. Ten byl přesvědčen, že zákaz styku je v nejlepším zájmu třetího stěžovatele, a navrhl proto, aby předběžné opatření bylo potvrzeno. Soud po zvážení obsahu odvolání první stěžovatelky a druhého stěžovatele konstatoval následující skutečnosti:

„Je již nastolena situace, kdy pěstouni a nezletilý nejsou v osobním kontaktu, neboť předběžným opatřením okresního soudu ze dne 8. prosince 2011 byl předán do péče Dětského diagnostického ústavu v Liberci a poté do péče Dětského domova v České Lípě. Umístění nezletilého v ústavu předcházel samotný návrh pěstounů na hospitalizaci nezletilého pro poruchy chování (...) Pěstouni začali spolupracovat s psycholožkou (...) z Poradny pro rodinu a mezilidské vztahy v České Lípě, se kterou pěstouni průběžně řešili výchovné a zdravotní problémy nezletilého. Psycholožka potvrdila vzrůstající agresivitu nezletilého v roce 2011. Veškeré záchvaty [agrese] a psychické potíže nezletilého vymizely v době, kdy došlo k jeho umístění (...) v dětském diagnostickém ústavu. Nezletilý začal samostatně jednat, navazovat vztahy s jinými osobami, věnovat se zájmové činnosti a nabyl sebevědomí.

K návratu agresivního chování [nezletilého] došlo od ledna 2013. Zprávami školy, dětského domova a psychologů spolupracujících s dětským domovem je osvědčeno, že v době, kdy je nezletilý pod vlivem pěstounů, je jeho chování jiné, než když ke kontaktu nedochází. Po setkání s pěstouny má nezletilý výčitky svědomí a řeší, že svým chováním pěstounům ubližuje. To se pak projevuje navenek agresí nebo psychosomatickými potížemi nezletilého (...). Pěstouni [třetího stěžovatele] vyhledávali kontakt s nezletilým i v rozporu s pokyny dětského domova[, aby tak nečinili], nebyli schopni řešit společné problémy a někdy se i mnohokrát denně snažili nezletilého kontaktovat a nesčetněkrát mu telefonovat. V době pobytu nezletilého v ústavní péči vyvolávají styky pěstounů s nezletilým [u něj] pocity provinění, lže a neumí se se situací vyrovnat.

Ze spisu okresního soudu je osvědčeno, že po zákazu styku předběžným opatřením ze dne 21. března 2013 opět dochází ke zlepšení psychiky nezletilého. Podle zprávy [klinické psycholožky] ze dne 8. dubna 2013 (...) je omezení styku s pěstouny jednoznačně prospěšné pro nezletilého (...) Nezletilý je šťastný, zapojuje se do kolektivu v dětském domově, má zájmy odpovídající jeho věku, omezení styku se (...) kladně projevuje ve všech oblastech jeho života.

Zprávou ředitelky dětského domova ze dne 14. dubna 2013 je osvědčeno, že po zákazu styku s pěstouny se nezletilý uklidnil a kontakt s nimi nevyhledává.

Zprávou [orgánu sociálně-právní ochrany dětí] ze dne 15. dubna 2013 je osvědčeno, že po zamezení kontaktu s pěstouny odezněly somatické potíže nezletilého, zapojuje se opět do aktivit v domově a je spokojený a veselý.“

Soud dospěl k závěru, že je nezbytné zatímně upravit poměry třetího stěžovatele zákazem styku, neboť je bezprostředně ohrožen jeho zájem na prospěšném psychickém vývoji. Nerozporoval, že mezi pěstouny a třetím stěžovatelem existuje rodinný život, avšak bylo potřeba vytvořit podmínky pro nápravu narušených rodinných vztahů. Bylo v nejlepším zájmu třetího stěžovatele, aby styk mezi ním a pěstouny byl zakázán, neboť měl na třetího stěžovatele negativní vliv a bezprostředně ohrožoval jeho zdraví. Současně soud uvedl, že soudy i OSPOD budou sledovat, zda důvody zákazu styku trvají a zda se časem v důsledku změny okolností nestane nepřiměřeným opatřením, které bude nutné zrušit.

22. Dne 14. ledna 2014 okresní soud nařídil psychiatrické vyšetření stěžovatelů pro účely řízení o dalším setrvání třetího stěžovatele v ústavní výchově.

23. Znalecký posudek vypracovaný dne 14. března 2014 uváděl, že první stěžovatelka překonala v roce 2009 krátkodobý psychotický stav. Předepsané léky neužívala, doporučenou ambulantní psychiatrickou péči nerealizovala. Dlouhodobě trpěla smíšenou poruchou osobnosti, byla emočně nezralá se sklonem k úzkostnému prožívání, nejistotě a bezradnosti. V případě emoční zátěže se u ní zvyšovala potřeba mít věci pod kontrolou, zintenzivňovala impulzivita jednání a tendence prosazovat své názory. Podle znalkyně u ní emoční zpracování situací počalo převažovat nad jejich racionálním hodnocením (včetně období, kdy pečovala o třetího stěžovatele). Druhý stěžovatel v sobě nesl zakořeněný způsob života, když do něho obtížně vnášel nové prvky a nepřijal technické novinky doby jako počítač, televizi nebo mobilní telefon. Dle znalkyně působil dojmem askety, kterého současné životní trendy ve společnosti znepokojovaly, choval se k nim obranně únikem do svých osvědčených stereotypů. Třetí stěžovatel netrpěl duševní chorobou v pravém slova smyslu, neměl poruchu autistického spektra, ale neurovývojovou poruchu aktivity a pozornosti a poruchu specifických školních dovedností. Měl nezralou a nestabilní emotivitu, sníženou toleranci emoční zátěže, oslabené volní vlastnosti a nedostatek sociálních dovedností. Ve znaleckém posudku se dále konstatovalo:

„[Pěstouni] nejsou aktuálně s ohledem na svůj zdravotní stav, a i s ohledem na zdravotní stav [třetího stěžovatele], zajistit vlastní výchovu zajišťující zdárný psychický vývoj [třetího stěžovatele], a to ani s asistencí neziskových organizací a sdružení. (...)

Znalkyně je přesvědčena, že pěstouni skutečně nechápali a dodnes nerozumí výhradám (...) státních organizací. (...) oba se na nezletilého maximálně emočně fixovali. Chronifikovala v nich hořkost, pocity křivdy, neporozumění a dali se do boje za své vlastní přesvědčení, a i vyjádření pomáhajících organizací i specialistů, že [třetí stěžovatel] patří do jejich pěstounské péče, a ne do institucionální výchovy. (...)

Znalkyně je (...) přesvědčena, že v silách pěstounů nebylo, aby ve výchově (...) postupovali jinak. Znalkyně se obává, že nejsou schopni postupovat jinak ani v současnosti. (...)

Doporučuje však umožnit styk s pěstouny na jedno odpoledne v týdnu (...) Znalkyně již nedoporučuje styk [třetího stěžovatele] s neziskovými organizacemi či jinými specialisty, nedoporučuje nyní již rozšiřování okruhu specialistů, kteří by se psychickým stavem [třetího stěžovatele] zabývali. Pokud nebude stykem s pěstouny narušen psychický vývoj chlapce a nedojde ke zhoršení jeho chování, pak je možné po cca třech měsících prodloužit styk z odpoledne ještě na sobotu, na celý den bez noclehu.“

24. Dne 7. dubna 2014 vydala veřejná ochránkyně práv zprávu o šetření situace pěstounské rodiny zahájeného na základě podnětu první stěžovatelky a druhého stěžovatele ze dne 1. února 2012. Ve zprávě mimo jiné konstatovala:

„[Městský] úřad pochybil, když rodině, u níž mohl a měl předpokládat zvýšenou potřebu pomoci a vedení, poskytl v počátcích spolupráce pouze nejnutnější pozornost (tedy návštěvu v domácnosti jednou za 6 měsíců) (...)

V letech 2008, 2009, 2010 i 2011 dotčený úřad ve svých zprávách soudu opakovaně sdělil, že péče stěžovatelů „není bez výhrad, avšak nedostatky nejsou ještě tak závažné, aby úřad požádal o její zrušení“. (...) Při práci s rodinou proto výrazně postrádám preventivní a poradenskou činnost dotčeného úřadu, který se ujal pouze kontrolní funkce a soudu opatřoval pravidelné zprávy těch, kteří s rodinou přišli do kontaktu

(...)

Je nepochybné, že při dlouhotrvající náhradní rodinné výchově (...) vznikají mezi pěstouny a jim svěřenými dětmi vztahy obdobné vztahům v biologické rodině, zejména pak pevná citová pouta. V posuzovaném případě, kdy nebylo jiných blízkých osob (...), představovali pěstouni pro nezletilého primární vztahové osoby, na které byl nezletilý navzdory výchovným nedostatkům pěstounů či rozhodnutím soudů o umístění nezletilého do jiného výchovného prostředí fixován (...) Jak se sám nezletilý mnohokrát vyjádřil, jeho přáním bylo stýkat se s pěstouny častěji, než bylo ze strany dětského domova umožňováno. V situaci, kdy ředitelka dětského domova usoudila, že kontakt stěžovatelů a nezletilého se nepříznivě odráží na zdárném vývoji nezletilého, obrátila se s podnětem na soud.

(...)

S ohledem na výše uvedené se domnívám, že absolutní odtržení nezletilého od [pěstounů] pro něj mohlo být traumatizující.

(...)

Domnívám se navíc, že nezletilý nebyl dostatečně informován o všech řízeních a záležitostech, jež se jeho dalšího osudu bytostně dotýkaly. Skutečnost, že se nezletilý ve svém věku 16 let nemohl k zamýšleným opatřením (zejména pokud se týkala dalších omezení jeho kontaktů s pěstouny) verbálně vyjádřit, považuji za selhání sociálně-právní ochrany (...) nezletilého.“

25. Dne 30. dubna 2014 se u okresního soudu konalo ústní jednání ve věci umístění třetího stěžovatele do ústavní výchovy. Zástupce pěstounů předložil soudu pro informaci zprávu veřejné ochránkyně práv. Soud vyslechl znalkyni, která vypracovala znalecký posudek (viz § 23 výše). Znalkyně vyjádřila mimo jiné názor, že styk mezi pěstouny a dítětem by měl probíhat v rámci systemické terapie pod dohledem terapeuta.

V rozsudku vyneseném téhož dne okresní soud nařídil umístění třetího stěžovatele do ústavní výchovy, která měla být vykonávána v dětském domově. Soud nejprve připustil, že umístění třetího stěžovatele do pěstounské péče neproběhlo standardním způsobem, neboť nebyly dostatečně posouzeny požadavky kladené na pěstouny a jejich schopnosti. Státní orgány také náležitě nezohlednily psychický stav dítěte a možné komplikace při jeho výchově, která byla náročná již v době svěření do pěstounské péče. Soud dále konstatoval zhoršující se zdravotní stav třetího stěžovatele a jeho psychosomatické obtíže (včetně nespavosti a bolestí břicha) v době, kdy setrvával v péči pěstounů. Vycházel při tom mimo jiné ze znaleckého posudku ze dne 14. března 2014, podle kterého se pěstouni obraceli s žádostmi o pomoc na neziskové organizace, později však spolupráci s nimi omezili.

Soud dále uvedl, že pěstouni nerespektovali nařízený zákaz styku, a vzal také v potaz, že první stěžovatelka soustavně nerespektovala doporučení psychiatrů, aby se ambulantně léčila. Zprávou veřejné ochránkyně práv se soud zabýval jen stručně, když konstatoval, že veřejná ochránkyně práv shledala v přístupu orgánu sociálně-právní ochrany dětí několik závad, konkrétně nedostatečnou sociální práci s rodinou, nezajištění podpory sourozeneckého vztahu a neposkytování informací dítěti.

Otázkou styku mezi pěstouny a třetím stěžovatelem se rozsudek nezabýval. Pěstouni nepodali odvolání, a rozsudek tak nabyl právní moci.

26. Dne 21. června 2014 v důsledku nabytí právní moci rozsudku ze dne 30. dubna 2014 automaticky zaniklo předběžné opatření o zákazu styku ze dne 21. března 2013 (viz § 19 výše). Důvody tohoto rozhodnutí účastníci řízení neuvedli. Zákaz styku tak neplatil v období ode dne 21. června 2014 do dne 15. prosince 2014, kdy nabylo právní moci druhé předběžné opatření okresního soudu ze dne 9. října 2014 o zákazu veškerého styku (viz § 31 níže).

27. Dne 18. září 2014 se konalo pracovní setkání za účelem stanovení pravidel styku mezi třetím stěžovatelem a pěstouny. Setkání se zúčastnilo 15 osob, včetně pěstounů a jejich právního zástupce, klinické psycholožky, zástupkyně dětského diagnostického ústavu, zástupkyň dětského domova, pracovnic OSPOD a zástupců dvou neziskových organizací K. a R. V závěru setkání bylo rozhodnuto o konání dalšího setkání, jehož se zúčastní i třetí stěžovatel. Bylo dohodnuto, že pěstouni se na setkání dostaví se zástupcem neziskové organizace R. a že setkání se dále zúčastní pracovnice OSPOD, dětského diagnostického ústavu a dětského domova, včetně jeho ředitelky.

28. Druhé plánované setkání se uskutečnilo dne 29. září 2014. O průběhu setkání byly vyhotoveny tři zápisy vypracované dětským diagnostickým ústavem, OSPOD a neziskovými organizacemi.

Podle zápisu sepsaného diagnostickým ústavem se jeho zástupce dotázal třetího stěžovatele, zda si přeje, aby byli pěstouni zavoláni zpět do místnosti. Třetí stěžovatel to odmítl s tím, že si „už nepřeje mluvit ani se samotnými [pěstouny]“. Když se třetí stěžovatel pokoušel odejít, pěstouni a zástupci neziskových organizací mu zastoupili cestu a křičeli na něj, že je týraný a že se změnil. Po návratu do dětského domova byl třetí stěžovatel viditelně ve stresu a napjatý a jasně řekl, že se nechce s pěstouny nadále stýkat.

Zpráva vyhotovená OSPOD popisuje průběh setkání podobně jako zpráva diagnostického ústavu.

Neziskové organizace R. a K., s nimiž pěstouni spolupracovali a jejichž zástupci se setkání zúčastnili, předložily zprávu, v níž kritizovaly chování pracovnic OSPOD a dětského domova vůči pěstounům, svým zástupcům i samotnému třetímu stěžovateli.

29. Ve svých podáních k Soudu popsali stěžovatelé události ze dne 29. září 2014 takto:

„Setkání se uskutečnilo 29. září 2014 v České Lípě a skončilo naprostým fiaskem. První stěžovatelka a druhý stěžovatel i jejich doprovod byli od počátku vystaveni povýšenému a arogantnímu chování a jejich doprovodu (sociální pracovnici [z neziskové organizace R.] a [panu a paní K. – vedoucím neziskové organizace K.]) nebyla účast na setkání umožněna. Třetí stěžovatel byl na místě donucen k záporné odpovědi tím, že se kolem něj celá skupina shromáždila a žádala po něm, aby potvrdil, že si nepřeje přítomnost zejména [pana a paní K.]. Třetí stěžovatel se zdráhal reagovat takto explicitně; nakonec se sklopenou hlavou jedním slovem projevil nesouhlas; zjevně nešlo o svobodné vyjádření [jeho vůle]. Za těchto okolností se první stěžovatelka odmítla setkání zúčastnit, takže se osobní kontakt mezi stěžovateli neuskutečnil.“

30. Dne 3. října 2014 zahájil okresní soud řízení o zákazu styku mezi stěžovateli a ustanovil Magistrát města Liberec kolizním opatrovníkem k ochraně zájmů třetího stěžovatele, který byl dosud nezletilý.

31. Předběžným opatřením ze dne 9. října 2014, které nabylo právní moci dne 15. prosince 2014, okresní soud na návrh OSPOD podaný téhož dne zakázal veškerý styk mezi pěstouny a třetím stěžovatelem, včetně styku písemného, osobního nebo styku prostřednictvím mobilního telefonu či sociálních sítí. Současně soud zahájil řízení o zrušení pěstounské péče. Mimo jiné při tom uvedl:

„Soud má za prokázané, že pěstouni měli po nařízení ústavní výchovy možnost navázat s [třetím stěžovatelem] opět klidné, příjemné a vzájemně přínosné vztahy (...), tuto možnost však nevyužili. Ze sdělení [třetího stěžovatele] vyplývá, že stále při kontaktu (...) nerespektují současné životní podmínky nezletilého, nezletilého staví před rozhodnutí, zda bude respektovat je, nebo [dětský domov], což [mu] nepochybně působí psychické obtíže, strach, úzkost, stejně jako tomu bylo v minulosti (...). Nezletilý se dokonce vyhýbá setkání s pěstouny. Pěstouni a je doprovázející neziskové organizace nerespektují ani závěry znaleckého posudku o tom, že [třetí stěžovatel] by se neměl stýkat s neziskovými organizacemi. (...) Znalkyně kladně hodnotila vývoj nezletilého v institucionální výchově, což se nedá říct o předchozím vývoji nezletilého, který směřoval k psychickým problémům, záchvatům agrese, a při jednání dokonce vyjádřila názor, že kontakty by měly probíhat pouze v rámci systemické terapie (...), pěstouni k této možnosti nepřistoupili. (...) Soud proto dospěl k závěru, že je (...) v zájmu nezletilého návrhu na předběžné opatření vyhovět (...). Je třeba prostřednictvím dalšího dokazování zjistit, zda je na místě zakázat kontakt pěstounů s nezletilým, či zda pěstouni přistoupí na rady znalkyně MUDr. Č. a pokusí se vztahy napravit v rámci systemické terapie – pokud ovšem [třetí stěžovatel] o kontakty bude mít zájem.“

Soud měl k dispozici písemná stanoviska pěstounů k věci, ale v úvahách, na nichž založil své rozhodnutí, se jimi nezabýval.

32. Třetí stěžovatel k těmto událostem v rukou psaném textu ze dne 14. října 2014 uvedl, že jej pěstouni pozorovali během cesty na hokejový trénink a že jej oslovila jistá paní Š. (zřejmě známá první stěžovatelky a druhého stěžovatele). Podobná vyjádření napsal i ve dnech 15. a 16. října 2014. Z prvních dvou vyjádření vyplývá, že třetí stěžovatel byl ze setkání s paní Š. rozrušený.

Ve svém stanovisku předloženém Soudu všichni tři stěžovatelé popřeli, že by třetí stěžovatel byl ze setkání s paní Š. rozrušený. Nic proti ní neměl a nebyl důvod, aby takto přehnaně reagoval. Popis události sepsal vlastně jen na žádost pracovnic dětského domova. Skutkové okolnosti této otázky nebyly postaveny najisto, neboť vnitrostátní soudy odmítly vyslechnout paní Š. jako svědkyni.

Stěžovatelé dále tvrdili, že přání a pohlednice, které zasílali, byly vložené do obálek adresovaných dětskému domovu, nikoli třetímu stěžovateli. Stěžovatelé ponechali na úvaze vedení dětského domova, zda je předá stěžovateli či nikoli. Text na pohlednicích obsahoval jen neutrální pozdravy.

33. Dne 1. prosince 2014 krajský soud k odvolání první stěžovatelky a druhého stěžovatele potvrdil předběžné opatření nařízené okresním soudem. Považoval za prokázané, že během pěstounské péče se u třetího stěžovatele vyskytly závažné psychické problémy. Pěstouni k věci předložili obsáhlé písemné vyjádření, které však soud v úvahách, z nichž vycházel při svém rozhodování, nijak nezohlednil. Krajský soud mimo jiné uvedl:

„V průběhu pěstounské péče se u [třetího stěžovatele] projevily závažné zdravotní psychické problémy, v důsledku nichž byl opakovaně hospitalizován (...) v roce 2009 a 2011. (...). [Jeho] psychický stav (...) byl označen jako výrazně rizikový, přičemž tyto zdravotní problémy se u něj opakovaně projevují po kontaktu s pěstouny, kteří mu několikrát denně telefonují, říkají mu neustále, co má dělat, nedávají mu prostor k osamostatnění a udržují ho ve stavu dětinské závislosti. I když má pěstouny rád, způsobuje tato manipulativní snaha pěstounů u nezletilého prohlubování závislosti a devastaci jeho psychiky.

Doloženými listinami je osvědčeno, že výše uvedené manipulativní chování ze strany pěstounů vůči nezletilému se nezměnilo ani po nařízení ústavní výchovy nad ním rozhodnutím Okresního soudu v Liberci (...) ze dne 30. dubna 2014, které nabylo právní moci dne 21. června 2014. Jde o záznam sociální pracovnice (...) a psychologa (...) o průběhu setkání [třetího stěžovatele] s pěstouny dne 29. září 2014 [a zprávy] jeho třídního učitele (...) a dětského domova (...) ze dne 8. října 2014. Na počátku jednání (...) byl [třetí stěžovatel] v klidu, a to až do příchodu pěstounů, kteří přijeli společně s třemi pracovníky z [neziskové organizace] (...), kteří nechtěli respektovat, že nebyli k danému setkání přizváni. Do stresové situace přivedli nezletilého tím, že (...) chtěli, aby sám sdělil, zda si s nimi přeje mluvit, což nakonec odmítl. Na to reagovala agresivně pěstounka tím, že pohodila na stůl před [třetího stěžovatele] hroznové víno a dopisy s tím, že když si [hovořit s nimi] nepřeje, tak s ním nebudou hovořit ani oni a pěstouni odešli na chodbu. Poté již [třetí stěžovatel] odmítl mluvit i s pěstouny. Ti pak společně s pracovníky [neziskové organizace] odmítali uvolnit cestu k odchodu pro nezletilého a stále něco chtěli projednávat s psychologem (...)

Rovněž zprávou třídního učitele (...) je osvědčeno, že následujícího dne přišel [třetí stěžovatel] do školy pozdě a ve stresu s tím, že ho pěstouni při cestě do školy začali pronásledovat a on jim unikl až v městském parku, neboť se s nimi nechtěl setkat (...)

Přinejmenším výše uvedenými listinami je osvědčeno, že pěstouni i nadále vytvářejí nezletilému psychicky zátěžové situace, v důsledku kterých se vždy v minulosti dostával do zdravotně nezvládnutelných stavů, pro které musel být až umisťován na psychiatrické oddělení nemocnic, jakož i do kolektivních výchovných zařízení, kde se jeho zdravotní stav vždy stabilizoval, a je schopen i běžného života.“

34. Dne 18. června 2015 Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pěstounů podanou proti předběžnému opatření vydanému dne 9. října 2014 a potvrzenému dne 1. prosince 2014 (viz § 21 a 33 výše) jako zjevně neopodstatněnou (sp. zn. III. ÚS 308/15). K povaze pěstounské péče Ústavní soud uvedl:

„I při vědomí, že při pěstounské péči, jako zvláštní formě státem zprostředkované a kontrolované dočasné náhradní výchově v rodině, vzniká mezi pěstounem a dítětem určitý individuální právní vztah, jež se zčásti připodobňuje rodinně právnímu vztahu rodič – dítě, nelze přehlédnout, že pěstounská péči je též i veřejnoprávním institutem, jemuž jsou vlastní odpovídající znaky, jakými jsou její zprostředkování, hmotné zabezpečení a – což je zde významné – její kontrola.

Právě s ohledem na cíl pěstounské péče, jímž je zajistit nezletilému dítěti zdravé a stabilní rodinné prostředí, tak vystupuje do popředí i role státu, který výkon pěstounské péče průběžně sleduje a kontroluje, a to z pozic mimořádného významu již zmíněného zájmu nezletilého dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).“

35. Ke skutkovým okolnostem případu stěžovatelů Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že obecné soudy správně posoudily potřebu zatímní úpravy právních poměrů třetího stěžovatele a pěstounů, a to procesně korektním způsobem. Dodal, že z pohledu rodinného práva se vztah mezi pěstouny a svěřeným dítětem podobá vztahu mezi biologickými rodiči a jejich dítětem, ale není možné přehlížet, že pěstounská péče je také veřejnoprávním institutem zprostředkovaným a kontrolovaným státem. Stát tak průběžně sleduje a kontroluje, zda pěstounská péče poskytuje dítěti zdravé a stabilní rodinné prostředí; obecné soudy v projednávané věci sledovaly nejlepší zájem dítěte a dostatečně zjistily relevantní skutkové okolnosti a dostatečně odůvodnily přijaté závěry. Jelikož Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, nezabýval se otázkou, zda před ním mohli první stěžovatelka a druhý stěžovatel jednat také jménem třetího stěžovatele, a odkázal na svůj nález sp. zn. II. ÚS 2224/14 ze dne 9. prosince 2014 (viz také § 62 níže).

36. Dne 26. srpna 2015 podal OSPOD návrh na prodloužení ústavní výchovy třetího stěžovatele, ve kterém uvedl, že možnost setrvání v dětském domově i po dosažení věku zletilosti byla s třetím stěžovatelem několikrát projednána. Důvody umožňující jeho další pobyt v dětském domově mu byly vysvětleny a stěžovatel se rozhodl v něm zůstat.

37. Dne 19. října 2015 se u okresního soudu konalo ústní jednání ve věci zrušení pěstounské péče a zákazu styku. Soud vyslechl zástupce OSPOD a stěžovatelů. Jejich výpovědi byly zaprotokolovány takto:

„[Soud vyslýchá první stěžovatelku, která] (...) uvádí:

(...) Nevěřím tomu, že je [třetí stěžovatel] po setkání s námi rozrušený, to vidí pouze dětský domov a OSPOD. (...) Trvám na tom, že dne 30. září 2014 jsme byli doma, nebyli jsme ve městě.

[Soud vyslýchá druhého stěžovatele, který] (...) uvádí:

V životě jsem neviděl tak agresivního člověka, jako je [zástupce diagnostického ústavu]. [Zástupkyně OSPOD] mlátila dveřmi. Bylo to divadlo. [Třetího stěžovatele] tam drželi jako v zajetí. [Zástupce diagnostického ústavu] po nás řval a vyhazoval nás na chodbu. Jiní pak museli zasáhnout, aby tam byl klid. Bylo to sehrané divadlo (...) [Psycholožka neziskové organizace R. a C.] nepřijela, protože ji nikdo nepozval (...)

[Zástupkyně OSPOD] uvádí, že (...) kontakt neproběhl, protože dle dohody se ho měla zúčastnit [psycholožka neziskové organizace R. a C.], a místo ní se dostavili tři jiní lidé.

(...)

[Třetí stěžovatel před soudem vypověděl:] (...) Už je to dlouho, co jsme se viděli naposledy. Vadilo mi, že mě stále vyhledávají, už si to nepřeju. (...) Styk s pěstouny rozhodně nechci. Kdyby mě vyhledávali, tak bych řekl, že to nechci, a kdyby mi bylo 18 let, tak bych řekl, že mám svá práva. (...) Budu souhlasit s eventuálním prodloužením ústavní výchovy, abych se mohl vyučit.

(...) K žádosti právního zástupce pěstounů (...) [soud přečetl] zápis o jednání z 29. září [2014] sepsaný [terapeutkou]. [Soud přečetl] zápis z 29. září sepsaný [zástupci neziskových organizací] (...)

Právní zástupce pěstounů trvá na výslechu svědkyně [Š.], která zná [třetího stěžovatele] z dřívějška, a dále [zástupců neziskových organizací] k průběhu [událostí] 29. září.

Účastníci uvádějí, že považují za nesporné, že se [první stěžovatelka a druhý stěžovatel] zúčastnili konference dne 12. září v Praze.

(...)

Návrh na doplnění dokazování se zamítá.“

38. Rozsudkem ze dne 26. října 2015 okresní soud zrušil pěstounskou péči a podle § 891 odst. 2 občanského zákoníku zakázal veškerý styk mezi pěstouny a třetím stěžovatelem do doby jeho zletilosti. Vycházel při tom ze zpráv OSPOD a dětského domova o neoprávněných stycích pěstounů s třetím stěžovatelem. Druhý stěžovatel kontaktoval třetího stěžovatele před letními prázdninami 2014, ten však reagoval odmítavě. Další kontakty s negativním průběhem se uskutečnily ve dnech 5. a 12. září 2014 a dne 13. září 2015, a to způsobem, který byl v rozporu s doporučením daným znalkyní v posudku ze dne 14. března 2014, aby veškeré kontakty probíhaly pod dohledem terapeuta (viz § 23 výše).

39. Pokud šlo o údajný kontakt ze dne 12. září 2014, soud odkázal na listinné důkazy, z nichž vyplývalo, že třídní učitel třetího stěžovatele toho dne informoval dětský domov, že třetí stěžovatel byl ráno kontaktován druhým stěžovatelem a je rozrušený; později to potvrdil i sám třetí stěžovatel, když uvedl, že se jej druhý stěžovatel ptal: „Co v děcáku, necpou ti nic do hlavy?“ Soud nepovažoval za významné, zda se stěžovatelé dne 12. září 2014 setkali, neboť pokud se první stěžovatelka a druhý stěžovatel zúčastnili konference, která začínala v 9.00 hodin, nebylo nemožné, aby se stihli dostat z České Lípy do Prahy během jedné hodiny.

40. Soud zohlednil také výpověď třetího stěžovatele učiněnou v řízení o umístění do ústavní výchovy (viz § 37 výše).

41. Soud konstatoval, že existují dva různé popisy průběhu setkání dne 29. září 2014 – na jedné straně agresivní chování zástupců dětského domova, OSPOD a psychologa dětského diagnostického ústavu (vylíčené první stěžovatelkou a druhým stěžovatelem), na druhé straně nevhodné chování první stěžovatelky a druhého stěžovatele a přítomnost pro třetího stěžovatele nežádoucích osob, kvůli kterým odmítal komunikovat. Nezdá se však, že by se soud s průběhem událostí popsaným první stěžovatelkou a druhým stěžovatelem vypořádal.

42. Dále soud odkázal na výpověď třetího stěžovatele učiněnou dne 19. října 2015, ve které vyjádřil přání zůstat v dětském domově a souhlasil s prodloužením ústavní výchovy. Soud v této souvislosti konstatoval, že psychický stav třetího stěžovatele se od jeho poslední výpovědi před soudem zlepšil (viz § 18 výše). Soud zdůraznil, že pěstouni měli možnost po umístění dítěte do ústavní výchovy vyslyšet rady odborníků a pokusit se napravit to, co selhalo nebo bylo zanedbáno. Namísto toho však dítě dále vystavovali nevhodným vlivům a působili mu trvalý psychický stres. Soud v této souvislosti odkázal na názor znalkyně, podle kterého nebyl postoj dítěte ke styku s pěstouny výsledkem manipulace, nýbrž jeho vlastního přesvědčení. Soud dále konstatoval, že pěstouni situaci pojali nikoli jako pomoc dítěti a spolupráci s ním, ale jako boj proti institucím. Když soud porovnal stav dítěte v roce 2013 s jeho stavem o dva roky později, kdy byl zákaz styku delší dobu v platnosti, dospěl k závěru, že ústavní výchova, v níž dítě nebylo vystaveno tlaku a stresu, na ně měla pozitivní efekt.

Okresní soud uzavřel:

„Přestože do zletilosti [třetího stěžovatele] již chybí pouze tři měsíce a pak se sám bude moci rozhodnout, zda se s bývalými pěstouny bude stýkat nebo ne, má soud za potřebné (...) do dovršení zletilosti rozhodnout podle § 891 odst. 2 občanského zákoníku o zákazu styku.“

43. Dne 20. ledna 2016 okresní soud na návrh OSPOD podle § 972 odst. 1 občanského zákoníku prodloužil ústavní výchovu třetího stěžovatele do 19 let věku. Zájmy třetího stěžovatele hájil kolizní opatrovník ustanovený dne 12. listopadu 2015. Třetí stěžovatel nadále bydlel v dětském domově.

V odůvodnění rozsudku okresní soud mimo jiné uvedl:

„Podle zprávy opatrovníka je prodloužení ústavní výchovy v souladu s přáním nezletilého, ten si přeje se vyučit, v domově se cítí dobře, opakovaně vyjadřuje souhlas s prodloužením ústavní výchovy a není v současné době jiná možnost, jak chlapci zajistit bydlení a studium, opatrovník doporučil prodloužit ústavní výchovu.

Nezletilý byl před soudem vyslechnut v rámci řízení o zákaz styku s pěstouny a uvedl, že si přeje dokončit studia v oboru instalatér a bydlet v dětském domově, kde je spokojený.

Podle [OSPOD] [třetí stěžovatel] projevuje zájem žít nadále v dětském domově a je připravený, pokud by do zletilosti nebylo rozhodnuto o prodloužení ústavní výchovy, sepsat s dětským domovem smlouvu o dalším pobytu.

(...)“

44. Dne 4. února 2016, den před osmnáctými narozeninami třetího stěžovatele, podali pěstouni návrh na zrušení předběžného opatření o zákazu styku vydaného okresním soudem dne 9. října 2014 (viz § 31 výše) a potvrzeného krajským soudem dne 1. prosince 2014 (viz § 33 výše) s odůvodněním, že třetí stěžovatel nabyl zletilosti.

45. Rovněž dne 4. února 2016 třetí stěžovatel uzavřel smlouvu o dobrovolném pobytu s dětským domovem s účinností ode dne 5. února 2016 do ukončení svého studia.

46. Dne 26. dubna 2016 okresní soud návrh pěstounů zamítl. Konstatoval, že důvody pro zákaz styku přetrvávají, neboť pěstouni se neřídí doporučeními odborníků a nerespektují přání třetího stěžovatele, aby se jej nesnažili kontaktovat. Soud dále uvedl, že třetí stěžovatel dosáhl zletilosti, a může se proto sám rozhodnout, zda se bude se svými pěstouny stýkat.

47. Usnesení soudu bylo třetímu stěžovateli doručeno dne 23. května 2016. Na doručence je podpis „Bláha“ (příjmení třetího stěžovatele) a otisk razítka dětského domova. Třetí stěžovatel nepodal odvolání.

48. Na základě odvolání první stěžovatelky a druhého stěžovatele bylo rozhodnutí soudu prvního stupně dne 22. srpna 2016 potvrzeno krajským soudem. Ten mimo jiné uvedl:

„[Ustanovení § 891 odst. 2 občanského zákoníku] sice výslovně hovoří o dítěti, tedy osobě nezletilé, avšak institut prodloužení ústavní výchovy do 19 let věku slouží především k ochraně zájmů původně nezletilého dítěte, takže veškerá jeho práva i povinnosti by měly být zachovány v dosavadním rozsahu. Tedy i právo nestýkat se s osobami, jímž to bylo zakázáno po dobu jeho nezletilosti.“

Podle vlády bylo vyhotovení usnesení krajského soudu dne 26. srpna 2016 doručeno vhozením do poštovní schránky dětského domova, neboť stěžovatel nebyl při doručení zastižen (viz také § 52 níže).

49. Dne 24. listopadu 2016 se u Krajského soudu v Ústí nad Labem konalo ústní jednání o odvolání pěstounů proti výroku rozsudku okresního soudu ze dne 26. října 2015, kterým byl uložen zákaz styku mezi pěstouny s třetím stěžovatelem (viz § 38 výše). Stěžovatel, který nabyl dne 5. února 2016 zletilosti, se jednání zúčastnil, ale k věci se nevyjádřil. Příslušné části protokolu o jednání zněly:

„Čte se vyjádření kolizního opatrovníka (...) a paní Š.

Zástupce bývalých pěstounů setrvává na provedení důkazů, které navrhovali již u okresního soudu, to znamená výslechu svědků dokazujících přítomnost [bývalých pěstounů] v Praze [dne 12. září 2014], dále výslech [paní Š.] a dále výslech osob přítomných při asistovaném setkání s tehdy nezletilým.

(...)

Usnesení

Další důkazy již prováděny nebudou.“

50. Ještě téhož dne krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Zejména při tom uvedl:

„Podle § 891 odst. 2 obč. zák. je-li to nutné v zájmu dítěte, soud omezí právo rodiče osobně se stýkat s dítětem, anebo tento styk zakáže.

(...) Dané ustanovení je však třeba na i již zletilého [třetího stěžovatele] aplikovat v souvislosti s prodloužením ústavní výchovy o jeden rok po dosažení zletilosti podle § 974 občanského zákona, k čemuž došlo (...) rozsudkem [okresního soudu]. Protože jde o omezení fyzické osoby na základě zákona a z důvodů tímto zákonem stanovených, je takovýto postup v souladu s Ústavou, aniž by se tím měnil obsah ústavní výchovy. Obě strany (stát i omezená osoba) mají proto nadále stejná práva a povinnosti jako v případě, že subjektem ústavní výchovy je nezletilé dítě. Rovněž je pak možno zakázat styk s tímto zletilým, neboť veškerá jeho práva i povinnosti by měly být zachovány v dosavadním rozsahu, tedy i právo nestýkat se s osobami, jimž to bylo zakázáno po dobu jeho nezletilosti.

I když ustanovení § 891 odst. 2 [občanského zákoníku] výslovně upravuje zákaz styku pouze ve vztahu mezi dítětem a rodičem, nelze přehlédnout, že ustanovení § 927 obč. zák. zakládá právo na styk s dítětem i osobám jemu společensky blízkým, mezi něž je nepochybně třeba řadit i [pěstouny] (byť pěstounská péče byla již soudem zrušena). Proto nepřichází v úvahu, aby z těchto důvodů bylo zastavováno řízení (po předchozím zrušení napadeného rozsudku).

Dne 5. února 2016 nabyl [třetí stěžovatel] dovršením osmnáctého roku věku plné svéprávnosti, takže až od tohoto okamžiku je způsobilý sám právně jednat (...)

I podle názoru krajského soudu jsou dány zákonné důvody pro zákaz styku bývalých pěstounů s [třetím stěžovatelem], neboť je to v jeho zájmu. Je zřejmé, že pěstouni se v minulosti vždy podle svých sil snažili výchovu nezletilého zajišťovat co nejlépe. Jak však vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie (...) [ze dne 14. března 2014], jejich zdravotní stav jim to neumožňoval. (...) Je sice pravda, že znalkyně doporučila jejich styk s ním formou návštěv, avšak nikoliv za účasti neziskových organizací či jiných specialistů než těch, kteří zajišťují jeho zdárný vývoj v kolektivním zařízení. Za podstatný je třeba považovat její závěr, že oba nejsou schopni postupovat jinak ani v současnosti, není v jejich silách pochopit a přijmout kladný vliv institucionální péče na psychický vývoj [nezletilého]. (...)

Je sice zřejmé, že při krátkých kontaktech obou s ním dne 30. června 2014 (...), dne 1. září 2014 (...) a 5. září 2014 k žádným negativním důsledkům pro nezletilého nedošlo, avšak je zřejmé, že již dne 29. září 2014, kdy mělo dojít k jejich setkání s ním v Dětském domově v Liberci, se opět neřídili doporučením znalkyně. (...) V devastaci (...) psychiky [třetího stěžovatele] pokračovali i zveřejněním daného případu na internetu (...), čímž způsobili, že nezletilý (jak vyplynulo z jeho výslechu u okresního soudu) se seznámil s anonymní diskuzí [o jeho případu], která mu byla nepříjemná. Že není [první stěžovatelka] schopna jednat racionálně, vyplývá již z toho, že se domáhala svých požadavků v průběhu soudního řízení křikem (...). V zájmu nezletilého nepochybně je, aby především dokončil učební obor (...), který ho baví a zajišťuje mu ho současný pobyt v dětském domově, kde je spokojen, jeho zdravotní stav se zcela stabilizoval a nevykazuje žádné problémy. Naproti tomu kontakty s bývalými pěstouny, kteří nejsou schopni v důsledku svého zdravotního stavu adekvátně reagovat na běžné životní situace, by ho opět mohly přivést do stavu psychických kolapsů. Za dané situace je proto nadbytečné provádět důkazy, jakým konkrétním způsobem a co kdo řekl či neřekl při pokusu o setkání dne 29. září 2014 výslechem členů neziskových organizací (...), jakož osob dosvědčujících, že [první stěžovatelka a druhý stěžovatel] byli dne 12. září 2014 v Praze a nemohl se uskutečnit jejich styk s [třetím stěžovatelem]. Stejně tak je nadbytečné provádět výslech svědkyně [Š.], s níž byl nezletilý řadu let v minulosti bez problémů v kontaktu, neboť základní překážkou pro realizaci styku [první stěžovatelky a druhého stěžovatele] s ním je jejich nepříznivý zdravotní (psychický) stav, přivádějící ho do závažných psychických problémů.“

51. Odvolací soud dále konstatoval, že pěstouni s sebou na schůzku s pracovníky OSPOD, dětského domova a dětského diagnostického ústavu dne 29. září 2014 přivedli zástupce neziskových organizací, ačkoli to znalkyně nedoporučila (viz § 23 výše). Negativní dopad mělo také zveřejnění případu na internetu. Soud proto dospěl k závěru, že důvody pro zákaz styku, tj. nepříznivý duševní stav pěstounů, který třetímu stěžovateli působil závažné psychické problémy, stále trvaly.

52. Dle stanoviska vlády zaslaného Soudu byl rozsudek odvolacího soudu třetímu stěžovateli oznámen dne 12. prosince 2016 vhozením do poštovní schránky dětského domova z důvodu nezastižení, přestože byl na obálce uveden pokyn, že má být doručena do vlastních rukou.

53. Dne 15. prosince 2016 byl rozsudek krajského soudu doručen zástupci první stěžovatelky a druhého stěžovatele, čímž nabyl právní moci.

54. Dne 5. února 2017 stěžovatel dosáhl věku 19 let.

55. Dne 28. února 2017 Ústavní soud (sp. zn. III. ÚS 3544/16) odmítl ústavní stížnost podanou oběma pěstouny proti usnesením, jimiž byl zamítnut návrh na zrušení zákazu styku (viz § 44 a 46 výše). Pěstouni v ní namítali, že zákaz styku mezi dospělými osobami není přípustný, bez ohledu na to, zda došlo ke změně poměrů. Třetí stěžovatel se řízení zúčastnil jako vedlejší účastník. Ústavní soud přisvědčil poznámce krajského soudu, že pěstouni netvrdili, že by se situace nebo důvody pro zákaz styku změnily. Zejména uvedl:

„14. Podle § 891 odst. 2 o. z. je-li to nutné v zájmu dítěte, soud omezí právo rodiče osobně se stýkat s dítětem, anebo tento styk i zakáže. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že toto ustanovení upravuje zákaz styku s nezletilou osobou. V souvislosti s prodloužením ústavní výchovy o 1 rok po dosažení zletilosti podle § 974 o. z. je však třeba dané ustanovení aplikovat i na již zletilého vedlejšího účastníka.

15. I když § 891 odst. 2 o. z. výslovně upravuje zákaz styku pouze mezi dítětem a rodičem, nelze přehlédnout, že § 927 o. z. zakládá právo na styk s dítětem i osobám jemu společensky blízkým, mezi něž je třeba řadit i bývalé pěstouny.

16. V souzené věci se zřetelem k výše uvedenému je nutno přisvědčit krajskému soudu, že právo na styk s dítětem je podle § 927 o. z. založeno i osobám dítěti společensky blízkým. Mezi ně je nepochybně třeba řadit i bývalé pěstouny (byť pěstounská péče byla již soudem zrušena, či zanikla ze zákona). Ustanovení § 927 o. z. sice výslovně hovoří o dítěti, tedy osobě nezletilé, avšak dojde-li k prodloužení ústavní výchovy do 19 let věku především za účelem ochrany zájmů původně nezletilého dítěte, veškerá práva i povinnosti do té doby nezletilého dítěte by měly být zachovány v dosavadním rozsahu, tj. včetně práva nestýkat se s osobami, jimž to bylo zakázáno po dobu jeho nezletilosti. V této souvislosti krajský soud správně připomenul, že stěžovatelé v odvolání netvrdili a nedokládali změnu těch důvodů, pro které jim byl styk s vedlejším účastníkem zakázán; tedy netvrdili, že by ho nadále svým chováním již nedostávali do zdravotně nezvládnutelných stavů, pro které končil na psychiatrických odděleních nemocnic a byl umístěn do kolektivního výchovného zařízení.“

Závěrem Ústavní soud zdůraznil, že obecné soudy se při nařízení předběžného opatření řídily zájmem dítěte, který byl při posouzení potřeby zatímně upravit poměry účastníků stěžejním hlediskem.

56. Dne 14. března 2017 Ústavní soud odmítl další ústavní stížnost (sp. zn. III. ÚS 601/17), v níž pěstouni (i) napadli rozhodnutí soudů o zákazu jejich styku s třetím stěžovatelem (viz § 31 a 44 výše), (ii) namítali svévolnost soudních rozhodnutí a (iii) tvrdili, že krajský soud opomenul několik jejich argumentů v odvolání, odmítl některé důkazní návrhy jako nadbytečné a provedené důkazy vadně hodnotil.

Ústavní soud odkázal mimo jiné na své usnesení ze dne 28. února 2017 (sp. zn. III. ÚS 3544/16 – viz § 55 výše) a kromě jiného rozhodl:

„15. (...) postup krajského soudu a jeho závěry v napadeném rozsudku (...) byly řádně odůvodněny a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději; krajský soud se v odůvodnění (...) dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s námitkami stěžovatelů i s jejich důkazními návrhy. Argumentaci krajského soudu (...) považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.“

57. Dne 17. září 2018 dětský domov informoval okresní soud o ukončení pobytu třetího stěžovatele ke dni 13. září 2018.[1]

58. Po odchodu z dětského domova se třetí stěžovatel nastěhoval k první stěžovatelce a druhému stěžovateli, svým bývalým pěstounům.

RELEVANTní právní rámec a praxe

I. občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.)

§ 30

„1. Plně svéprávným se člověk stává zletilostí. Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku věku.

...“

§ 31

„Má se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku.“

§ 891 odst. 2

„Je-li to nutné v zájmu dítěte, soud omezí právo rodiče osobně se stýkat s dítětem, anebo tento styk i zakáže.“

§ 927

„Právo stýkat se s dítětem mají osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má citový vztah, který není jen přechodný, a pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Také dítě má právo se stýkat s těmito osobami, pokud tyto osoby se stykem souhlasí.“

§ 972 odst. 1

„Ústavní výchovu lze nařídit nejdéle na dobu tří let. Ústavní výchovu lze před uplynutím tří let od jejího nařízení prodloužit, jestliže důvody pro nařízení ústavní výchovy stále trvají. Trvání ústavní výchovy lze prodloužit opakovaně, vždy však nejdéle na dobu tří let. Po dobu, než soud rozhodne o zrušení nebo o prodloužení ústavní výchovy, dítě zůstává v ústavní výchově, i když už uběhla doba dříve rozhodnutím soudu stanovená.“

§ 974

„Z důležitých důvodů může soud ústavní výchovu prodloužit až o jeden rok po dosažení zletilosti.“

59. Dle komentáře k občanskému zákoníku ústavní výchova zásadně končí dosažením zletilosti. Soud může z důležitých důvodů ústavní výchovu prodloužit do devatenácti let věku. Důležitými důvody mohou být vývoj osobnosti dítěte, dokončení přípravy na budoucí povolání, upevnění pracovních návyků dítěte apod. Soud o prodloužení musí pravomocně rozhodnout, než dítě zletilosti nabude, jinak ústavní výchova končí ex lege. Na základě rozhodnutí soudu o prodloužení ústavní výchovy nemusí být uzavírána smlouva mezi ústavem a zletilou osobou. Ústav má povinnost poskytovat zaopatření, přičemž plnění nemůže být na rozdíl od zaopatřovací smlouvy vypovězeno. I po skončení výkonu ústavní výchovy mohou zletilé nezaopatřené osoby zůstat na základě smlouvy v ústavním zařízení. Zařízení může na základě žádosti poskytovat plné přímé zaopatření zletilé nezaopatřené osobě po ukončení výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy, připravující se na budoucí povolání, nejdéle však do věku 26 let.

II. občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), ve znění účinném v rozhodné době

§ 74 odst. 1

„Před zahájením řízení může předseda senátu nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen.“

§ 76 odst. 1 písm. e)

„Předběžným opatřením může být účastníku uloženo zejména, aby

(...)

(e) něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel.”

§ 102 odst. 1

„Je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení (...) vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření.“

III. zákon o sociálně-právní ochraně dětí (zákon č. 359/1999 Sb.)

60. Práva a povinnosti pěstounů jsou upravena v § 47a odst. 2. Pěstoun má na jedné straně zejména právo na (i) poskytnutí trvalé nebo dočasné pomoci při zajištění osobní péče o svěřené dítě, (ii) poskytnutí pomoci se zajištěním celodenní péče o svěřené dítě nebo děti, která je přiměřená věku dítěte, v rozsahu alespoň 14 kalendářních dnů v kalendářním roce, jestliže svěřené dítě dosáhlo alespoň věku 2 let, (iii) právo na zprostředkování psychologické, terapeutické nebo jiné odborné pomoci alespoň jednou za 6 měsíců a (iv) právo na zprostředkování nebo zajištění bezplatné možnosti zvyšovat si znalosti a dovednosti v oblasti výchovy a péče o dítě. Na druhé straně má pěstoun povinnost (i) zvyšovat si znalosti a dovednosti v oblasti výchovy a péče o dítě, (ii) umožnit sledování naplňování dohody o výkonu pěstounské péče a spolupracovat se zaměstnancem pověřeným sledovat vývoj dětí, (iii) udržovat, rozvíjet a prohlubovat sounáležitost dítěte s osobami dítěti blízkými, zejména s rodiči, a umožnit styk rodičů s dítětem v pěstounské péči, pokud soud rozhodnutím nestanoví jinak. Pěstounská péče je vykonávána na základě dohod uzavíraných s pěstouny podle § 47b a 47c. Ustanovení § 47i, 47j a 47t upravují způsob finančního odměňování pěstounů za poskytovanou pěstounskou péči.

IV. Vnitřní řád dětského domova, ve znění účinném od 1. ledna 2016 do 26. května 2017

Část 5 písm. e) odst. 3

„Veškeré listovní a balíkové zásilky určené dětem jim uzavřené předávají vychovatelé, sociální pracovnice nebo ředitelka.

(...)

Korespondence odesílaná dětmi ze zařízení se nekontroluje; poštovné je hrazeno z rozpočtu dětského domova.“

Část 5 písm. g)

„Setrvá-li zletilá (...) osoba v zařízení:(...)

2. má všechna práva zletilého občana ČR, vzhledem k pobytu v zařízení pak může zejména:

(...)

b) organizovat veškerý svůj volný čas.“

V. judikatura ústavního soudu ke styku dětí s jinými osobami než s rodiči

61. V usnesení ze dne 18. září 2018, sp. zn. II. ÚS 2831/18, se Ústavní soud zabýval možností zakázat styk dítěte s jinými příbuznými a dalšími osobami. Aproboval rozhodnutí obecných soudů o uložení zákazu styku nezletilých s prarodiči, čímž nepřímo připustil možnost uložit v jiných případech zákaz styku s dítětem ve smyslu § 891 odst. 2 občanského zákoníku nejen rodičům dítěte, ale i jiným příbuzným a dalším osobám, jež mají právo na styk s dítětem podle § 927 občanského zákoníku.

62. V usnesení[2] ze dne 9. prosince 2014, sp. zn. II. ÚS 2224/14, Ústavní soud mimo jiné rozhodl:

„13. (...) Za situace, kdy v nyní projednávaném případě ústavní stížnost podali nezletilí stěžovatelé 2) a 3) sami a kdy právní úprava řízení o ústavní stížnosti (...) vylučuje, aby byla ústavní stížnost podána jménem či ve prospěch jiné osoby (tzv. actio popularis), tj. aby stěžovatel 1) [matka] podával ústavní stížnost jménem, ve prospěch či za účelem ochrany práv a zájmů [nezletilých] stěžovatelů 2) a 3), (...) byť se jedná o jeho nezletilé děti, je tímto (...) naplněn předpoklad pro odmítnutí [ústavní stížnosti] stěžovatelů 2) a 3) podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 77/04, či ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. III. ÚS 2634/11).“

VI. mezinárodní právní instrumenty

A. Úmluva o právech dítěte

Článek 1

„Pro účely této úmluvy se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve.“

Článek 3

„1. Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.

2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření.

3. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí, aby instituce, služby a zařízení odpovědné za péči a ochranu dětí odpovídaly standardům stanoveným kompetentními úřady, zejména v oblastech bezpečnosti a ochrany zdraví, počtu a vhodnosti svého personálu, jakož i kompetentního dozoru.“

Článek 20

„1. Dítě dočasně nebo trvale zbavené svého rodinného prostředí nebo dítě, které ve svém vlastním zájmu nemůže být ponecháno v tomto prostředí, má právo na zvláštní ochranu a pomoc poskytovanou státem.

2. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečí takovému dítěti v souladu se svým vnitrostátním zákonodárstvím náhradní péči.

3. Tato péče může mezi jiným zahrnovat předání do výchovy, institut „kafala“ podle islámského práva, osvojení a v nutných případech umístění do vhodného zařízení péče o děti. Při volbě řešení je nutno brát potřebný ohled na žádoucí kontinuitu ve výchově dítěte a na jeho etnický, náboženský, kulturní a jazykový původ.“

B. Výbor OSN pro práva dítěte: obecný komentář č. 14 z roku 2013 k právu dítěte na uplatňování jeho nejlepšího zájmu jako předního hlediska (čl. 3 odst. 1), 29. května 2013

63. Pod nadpisy „Vyvažování faktorů při posuzování nejlepšího zájmu“ a „Procesní záruky zajišťující realizaci nejlepšího zájmu dítěte“ výbor uvedl následující:

„(...)

84. Při posuzování nejlepšího zájmu je třeba vzít v úvahu, že schopnosti dítěte se budou rozvíjet. Osoby s rozhodovací pravomocí by proto měly zvážit opatření, která lze následně přepracovat nebo příslušně upravit, namísto toho, aby učinily konečné a nezvratné rozhodnutí. K tomu je zapotřebí, aby posuzovaly nejen fyzické, emocionální, vzdělávací a další potřeby v daném konkrétním okamžiku rozhodnutí, ale měly by také zvážit různé možnosti budoucího vývoje dítěte a analyzovat je v krátkodobém i dlouhodobém horizontu. V této souvislosti by rozhodnutí měla posuzovat kontinuitu a stabilitu současné i budoucí situace dítěte.

(...)

85. Aby byla zajištěna řádná realizace práva dítěte na uplatňování jeho nejlepších zájmů jako předního hlediska, musí být zavedeny a dodržovány některé dětem vstřícné procesní záruky. Takovým procesním pravidlem je i koncept nejlepšího zájmu dítěte...

(...)

87. V případě rozhodnutí, která budou mít vliv na dítě, musí státy zavést formalizované postupy s přísnými procedurálními zárukami, jejichž účelem bude posuzovat a určovat nejlepší zájem dítěte, včetně mechanismů, jež budou konečné výsledky vyhodnocovat. Státy musí vytvořit transparentní a objektivní postupy pro všechna rozhodnutí přijímaná zákonodárci, soudci nebo správními orgány, a to zejména v oblastech, které mají přímý vliv na dítě nebo děti.“

C. Výbor OSN pro práva dítěte: Závěrečná doporučení ke spojené páté a šesté pravidelné zprávě České republiky, 22. října 2021

64. Výbor mimo jiné uvedl:

„31. Výbor připomíná Směrnici o náhradní péči o děti a svá předchozí doporučení Smluvní straně a doporučuje, aby Smluvní strana:

(a) Sjednotila systém péče o děti pod jednu strukturu a umožnila jeho účinné směřování a přidělování veřejných zdrojů, které by upřednostňovaly nepobytové formy péče a podpory pro děti ve zranitelných situacích včetně dětí se zdravotním postižením a jejich rodiny;

(b) Vyvinula a přijala komplexní národní politiku, strategii a konkrétní a časově vymezený akční plán k ukončení ústavní péče, k podpoře komunitních a rodinných forem, a to se zvláštní pozorností k dětem se zdravotním postižením, romským dětem a velmi malý dětem;

(c) Uspíšila přijetí novely zákona o podpoře rodin, náhradní rodinné péči a systému ochrany dětských práv;

(d) Zajistila implementaci nové právní úpravy směřující k ukončení ústavní péče dětí mladších tří let a zajistila, aby o takové děti bylo pečováno výhradně v rodinném prostředí;

(e) Zajistila, aby děti byly odloučené od svých rodin, pouze pokud je to v jejich nejlepších zájmech a až po komplexním zhodnocení jejich situace, a aby chudoba, situace bydlení, zdravotní postižení nebo etnický původ nikdy nebyly jediným odůvodněním pro takové odloučení a opustila praxi umisťování pro „výchovné problémy“;

(f) Prosazovala, podporovala a usnadňovala rodinnou péči, a pouze pokud je to nezbytné a vhodné, péči v malých pobytových zařízeních pro děti, které nemohou zůstat se svými rodinami, a to se zvláštní pozorností k dětem se zdravotním postižením a romským dětem;

(g) Nadále posilovala kapacity pěstounské péče včetně provedení národní náborové kampaně pro náhradní rodiče, poskytování pravidelného a odpovídajícího školení před do náhradní rodiny a během něj, zvláště k péči o děti se speciálními potřebami;

(h) Zajistila pravidelný, periodický a důkladný přezkum umístění a monitorovala kvalitu péče;

(i) Poskytovala příležitosti pro všechny děti v náhradní péči k udržení přímého kontaktu s jejich rodiči

(j) Zajistila odpovídající podporu pro děti opouštějící náhradní péči a vyvinula komunitní služby, které jim pomohou v začátku nezávislého života.“

D. Evropský výbor pro sociální práva: Rozhodnutí ve věci European Roma Rights Centre (ERRC) a Mental Disability Advocacy Centre (MDAC) proti České republice – stížnost č. 157/2017

65. Výbor rozhodl, že umístění do ústavu by mělo být přizpůsobeno pouze potřebám dítěte a mělo by podléhat pravidelnému přezkumu z hlediska nejlepšího zájmu dítěte (§ 143 in fine).

E. Výbor OSN pro práva osob se zdravotním postižením: Závěrečná doporučení k úvodní zprávě České republiky ze dnů 25. března – 17. dubna 2015

66. Výbor smluvní straně doporučil přijmout veškerá nezbytná opatření k zajištění toho, aby politická rozhodování o deinstitucionalizaci měla jasně stanovený harmonogram a konkrétní kritéria pro provádění, která budou účinně a pravidelně monitorována (§ 40).

právní posouzení

I. k tvrzenému porušení článku 8 úmluvy

67. Všichni tři stěžovatelé namítali, že první stěžovatelce a druhému stěžovateli (bývalým pěstounům třetího stěžovatele) bylo v období ode dne 9. října 2014 do dne 5. února 2017 (tj. devatenáctých narozenin třetího stěžovatele – viz také § 30, 38, 44 a 54 výše) zakázáno se s třetím stěžovatelem stýkat, čím byla porušena jejich práva podle článku 8. Tvrdili, že tento zásah nebyl nezbytný v demokratické společnosti, neboť dle jejich přesvědčení nebyly důvody tohoto zásahu relevantní a dostatečné, zejména s ohledem na věk třetího stěžovatele v uvedeném období.

Pokud šlo o období od 5. února 2016 do 5. února 2017, tj. kdy byl třetí stěžovatel již dospělý, avšak zůstával v ústavní péči (viz § 39–54 výše), stěžovatelé dále tvrdili, že (i) zásah nebyl v souladu se zákonem, neboť pro něj neexistoval právní základ, a (ii) nebyl dodržen požadavek na „kvalitu zákona“, zejména pokud šlo o jeho předvídatelnost a záruky proti svévoli.

68. Článek 8 Úmluvy zní:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

A. K přijatelnosti

1. Použitelnost článku 8: zda spolu stěžovatelé vedli rodinný život

69. Soud připomíná, že existence či neexistence „rodinného života“ pro účely článku 8 je v podstatě otázka skutková, která závisí na reálné a praktické existenci úzkých osobních vazeb (viz Paradiso a Campanelli proti Itálii, č. 25358/12, rozsudek velkého senátu ze dne 24. ledna 2017, § 140). Ačkoli podmínkou takového vztahu je zpravidla společné soužití, výjimečně mohou i jiné faktory prokazovat, že je vztah natolik stálý, že vytváří faktické „rodinné vazby“. V případech pěstounů a dítěte, které jim bylo svěřeno v útlém věku a žilo s nimi po dobu 19 měsíců nebo déle, Soud dospěl k závěru, že takto vzniklý vztah představuje rodinný život, a to s ohledem na existenci úzké interpersonální vazby, skutečného zájmu pěstounů o blaho dítěte a citového pouta mezi nimi (viz Moretti a Benedetti proti Itálii, č. 16318/07, rozsudek ze dne 27. dubna 2010, § 51–52; Kopf a Liberda proti Rakousku, č. 1598/06, rozsudek ze dne 17. ledna 2012, § 35 a 37 s dalšími odkazy; dále viz V. D. a ostatní proti Rusku, č. 72931/10, rozsudek ze dne 9. dubna 2019, § 90–93). Rodinné vazby, jež mohou vzniknout při pěstounské péči, jsou specifické tím, že se pěstouni zavazují poskytovat péči v nejlepším zájmu dítěte.

70. Vláda v projednávané věci nerozporovala, že úzké vazby mezi pěstouny a dítětem, které jim bylo svěřeno, spadají pod definici rodinného života ve smyslu čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Stejným způsobem k případu přistupovaly i vnitrostátní orgány (viz § 9 a 24 výše). Stěžovatelé tvrdili, že existence rodinného života v jejich případě nebyla spojena s institutem pěstounské péče, nýbrž se skutečností, že spolu žili jako rodina po dobu sedmi a půl roku a vzniklo mezi nimi silné citové pouto. Třetí stěžovatel vnímal první stěžovatelku a druhého stěžovatele jako své rodiče a ještě v únoru 2014 při výše zmiňovaném psychiatrickém vyšetření své pěstouny uvedl mezi lidmi, které má nejraději a „za které by dýchal“.

71. Soud v této souvislosti podotýká, že stěžovatelé spolu žili od dubna 2004, kdy bylo třetímu stěžovateli šest let, do prosince 2011 (kdy mu bylo 13 let) (viz § 5 výše). Soud dále konstatuje, že první stěžovatelka a druhý stěžovatel pozbyli právní postavení pěstounů až dne 15. prosince 2016, kdy nabyl právní moci rozsudek krajského soudu ze dne 24. listopadu 2016 (viz § 53 výše), a že zřejmě nejméně do října 2014 se s třetím stěžovatelem stýkali (viz § 26 výše).

72. Soud rovněž konstatuje, že ve zprávě veřejné ochránkyně práv o situaci pěstounské rodiny vydané dne 7. dubna 2014, kdy byl stěžovatel již umístěn v dětském domově, je zmiňována existence pevných citových vazeb mezi pěstouny a třetím stěžovatelem a rovněž přání třetího stěžovatele „být s pěstouny v kontaktu častěji, než mu dětský domov povoluje“ (viz § 24 výše).

73. Konečně, Soud bere na vědomí argument vlády, že první stěžovatelka a druhý stěžovatel nijak nebrojili proti umístění třetího stěžovatele do ústavní výchovy ani zrušení pěstounské péče. Tomuto argumentu však Soud nemůže přičítat rozhodující váhu. Není sporu o tom, že mezi stěžovateli přetrvávalo pevné citové pouto. Soud je dále na základě dokumentů založených ve spisu a podání účastníků řízení přesvědčen, že neuplatnění obrany proti předmětným opatřením ze strany první stěžovatelky a druhého stěžovatele nebylo v žádném případě výrazem úmyslu zpřetrhat vazby s třetím stěžovatelem. Soud v tomto ohledu podotýká, že první stěžovatelka a třetí stěžovatel po celé rozhodné období o kontakt s třetím stěžovatelem aktivně usilovali a že jeho návrat do domácnosti pěstounů zůstával otevřenou možností. Navíc po dovršení 19 let a odchodu z dětského domova se k nim třetí stěžovatel nastěhoval zpět.

74. Ve světle všech výše uvedených okolností je Soud toho názoru, že rodinné vazby mezi stěžovateli existovaly po celou dobu stížností napadeného zákazu styku. Článek 8 je proto použitelný.

2. Předběžná námitka vznesená vládou

(a) Tvrzení vlády

75. Vláda byla přesvědčena, že stížnost je v části týkající se období po 5. únoru 2016, kdy byl stěžovatel již zletilý, nepřijatelná podle čl. 35 odst. 1 a 4 Úmluvy pro nevyčerpání všech vnitrostátních prostředků nápravy. Důvodem byla skutečnost, že se třetí stěžovatel proti příslušným rozhodnutím neodvolal.

76. Vláda připustila, že třetí stěžovatel, který žil v rozhodné době v dětském domově, byl do jisté míry zranitelnou osobou. Argumentovala však, že jakmile dosáhne fyzická osoba věku zletilosti, předpokládá se, že je plně způsobilá činit veškerá právní jednání a je schopna jednat dle vlastního úsudku. Ačkoli třetí stěžovatel zůstal v dětském domově i po dosažení zletilosti, nic nenasvědčovalo tomu, že by mu kdokoli v dětském domově bránil ve využití prostředků nápravy. Třetí stěžovatel byl nadto v kontaktu i s lidmi mimo dětský domov.

77. Vláda dále poznamenala, že před dosažením zletilosti měl třetí stěžovatel kolizního opatrovníka a jeho nejlepší zájem hájil rovněž OSPOD. Po dosažení zletilosti nevyčerpal všechny dostupné prostředky nápravy. Zejména v řízení o zrušení zákazu styku se již jako dospělý účastnil jednání před odvolacím soudem, nikdy se však nevyjádřil.

78. Vláda zdůraznila, že třetí stěžovatel opakovaně projevil souhlas s prodloužením ústavní výchovy až do věku 19 let a že příslušné písemnosti byly po dosažení zletilosti adresovány přímo jemu. Třetí stěžovatel svým podpisem potvrdil převzetí usnesení ze dne 26. dubna 2016, jímž byl zamítnut návrh pěstounů na zrušení zákazu styku. Ostatní písemnosti, včetně rozsudku okresního soudu ze dne 24. listopadu 2016, mu byly z důvodu jeho nezastižení doručeny do poštovní schránky dětského domova. U písemností, které byly třetímu stěžovateli doručeny do poštovní schránky dětského domova, nebyla vláda schopna ověřit tvrzení stěžovatelů, že třetímu stěžovateli doručeny nebyly. Třetí stěžovatel podle názoru vlády nepochybně věděl, že probíhá soudní řízení, ale neprokázal, že mu bylo bráněno podávat opravné prostředky.

(b) Stanovisko stěžovatelů

79. Stěžovatelé připustili, že třetí stěžovatel ani po dosažení zletilosti nevyužil žádné prostředky nápravy. V situaci, v níž se nacházel (a to i po dosažení dospělosti, kdy soud nařídil další trvání jeho ústavní výchovy), nebyl třetí stěžovatel dle svých slov schopen příslušné prostředky nápravy uplatnit. Jeho výpovědi před soudy a orgány veřejné moci nebylo možno považovat za svobodně učiněné. Třetí stěžovatel byl pobízen k poslušnosti a vyzýván k sepisování nevyžádaných textů. V případech, kdy byl zapotřebí jeho názor, s ním vždy byli zaměstnanci dětského domova, kteří jej naváděli, co má říci. Byl pod neustálou kontrolou osob, které považoval za autority a které k němu také tak přistupovaly.

80. K námitce vlády ohledně období po 5. únoru 2016 stěžovatelé uvedli, že třetí stěžovatel nepodával opravné prostředky po dosažení zletilosti proto, že byl pod vlivem státních orgánů, které mu tvrdily, že pěstouni ohrožují jeho soukromý život.

81. Na tvrzení vlády, že nebyla schopna ověřit, zda byly soudní písemnosti doručené do poštovní schránky dětského domova předány třetímu stěžovateli, stěžovatelé reagovali argumentem, že důkazní břemeno ohledně této skutečnosti nese vláda. Sám třetí stěžovatel byl přesvědčen, že většina zásilek mu doručena nebyla. Stěžovatelé předložili dopis Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy obsahující vyjádření, podle kterého ředitel dětského domova připustil, že po jistou dobu s došlými zásilkami nezacházel správně.

(c) Hodnocení Soudu

82. Soud připomíná, že účelem pravidla vyčerpání prostředků nápravy je poskytnout vnitrostátním orgánům, především soudům, možnost zabránit tvrzenému porušení Úmluvy nebo je napravit (viz Selmouni proti Francii, č. 25803/94, rozsudek velkého senátu ze dne 28. července 1999, § 74; Andrášik a ostatní proti Slovensku, č. 57984/00 a 6 dalších, rozhodnutí ze dne 22. října 2002). Toto pravidlo je však třeba používat s jistou mírou flexibility (srov. např. Gherghina proti Rumunsku, č. 42219/07, rozhodnutí ze dne 9. července 2015, § 87) s ohledem na skutečnou dostupnost a účinnost příslušného vnitrostátního prostředku nápravy a na skutečnost, že je uplatňováno v rámci mechanismu na ochranu základních práv. Podle judikatury Soudu postačuje, pokud stěžovatel vznese své námitky před vnitrostátními orgány alespoň v jejich podstatě – tj. že vnitrostátní orgány se o tvrzených porušeních dozvědí a mají možnost je napravit (viz Karapanagiotou a ostatní proti Řecku, č. 1571/08, rozsudek ze dne 28. října 2010, § 29).

83. Soud předně konstatuje, že námitka všech tří stěžovatelů se týká období počínajícího dnem 9. října 2014 (viz § 67 výše). Dále konstatuje, že vláda podle všeho nevznáší předběžnou námitku nepřijatelnosti ve vztahu ke stížnostním námitkám první stěžovatelky a druhého stěžovatele, ale k námitce třetího stěžovatele.

84. Nakolik lze námitku vlády chápat tak, že třetí stěžovatel nevyčerpal vnitrostátní prostředky nápravy v období ode dne 9. října 2014 do dne 5. února 2016, kdy byl nezletilý, Soud konstatuje, že vláda neoznačila žádné konkrétní procesní úkony, které měl třetí stěžovatel během předmětného období učinit, ať již sám, nebo prostřednictvím orgánů sociálně-právní ochrany dětí, které podle všeho vystupovaly jako jeho kolizní opatrovník.

85. Pokud jde o námitku vlády, že třetí stěžovatel nevyčerpal dostupné vnitrostátní prostředky nápravy po nabytí zletilosti, Soud konstatuje, že třetí stěžovatel nepodal odvolání proti usnesení ze dne 26. dubna 2016, kterým okresní soud zamítl návrh první stěžovatelky a druhého stěžovatele na zrušení zákazu styku (viz § 46–47 výše).

86. Nicméně byl-li vůbec třetí stěžovatel legitimován k podání tohoto odvolání, Soud konstatuje, že výše uvedené rozsudky nestanovily třetímu stěžovateli žádný zákaz a adresáty napadených opatření byli výlučně první stěžovatelka a druhý stěžovatel. Otázkou, zda v důsledku opatření adresovaných bývalým pěstounům třetího stěžovatele došlo k zásahu do jeho práva na respektování jeho rodinného života, se bude Soud zabývat níže. Pro účely vládou vznesené námitky nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy je Soud toho názoru, že skutečnost, že třetí stěžovatel nepodal žádný opravný prostředek a aktivně se neúčastnil řízení zahájených první stěžovatelkou a druhým stěžovatelem, by za konkrétních okolností projednávané věci neměla být považována za rozhodující.

87. Soud již dříve dospěl k závěru, mimo jiné i v kontextu práv podle článku 8, že za určitých specifických okolností, kdy někteří rodinní příslušníci podali proti příslušným vnitrostátním rozhodnutím opravné prostředky, a jiní nikoli, by námitky těch, kteří tak neučinili, neměly být odmítány pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, jestliže opravné prostředky ostatních rodinných příslušníků vedly k tomu, že se podstatou sporu zabýval nejvyšší soudní orgán (viz Hasanali Aliyev a ostatní proti Ázerbájdžánu, č. 42858/11, rozsudek ze dne 9. června 2022, § 30).

88. V projednávané věci byla všechna tvrzená porušení přezkoumána Ústavním soudem, ačkoli je namítli první stěžovatelka a druhý stěžovatel, přičemž třetí stěžovatel byl v řízení jen vedlejším účastníkem (viz § 55 a 56 výše). Podle českého práva je poslední instancí, u níž si lze stěžovat na porušení základních práv nebo svobod přiznaných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, jehož se měl dopustit „orgán veřejné moci“, v zásadě Ústavní soud (viz Heglas proti České republice, č. 5935/02, rozsudek ze dne 1. března 2007, § 46).

89. Je pravda, že podáním opravných prostředků se první stěžovatelka a druhý stěžovatel snažili prosadit vlastní názor, a je možné, že se jejich zájmy neshodovaly s nejlepším zájmem třetího stěžovatele, tehdy již dospělého, který opravný prostředek nepodal. Nicméně vzhledem k tomu, že řízení před Ústavním soudem bylo omezeno jen na otázky ústavnosti zákazu uloženého první stěžovatelce a druhému stěžovateli, nikoli třetímu stěžovateli, Soud má za to, že se jedná o obdobnou situaci jako ve shora citovaném rozsudku Hasanali Aliyev a ostatní, neboť vláda přesvědčivě neprokázala, jak by podání stížností k Ústavnímu soudu třetím stěžovatelem – pokud by bylo vůbec možné – mohlo vést k jinému výsledku (tamtéž, § 30).

90. Vládou vznesenou předběžnou námitku nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy Soud proto zamítá.

3. Závěr k přijatelnosti

91. Soud dále konstatuje, že stížnostní námitka založená na článku 8 Úmluvy není zjevně neopodstatněná a není nepřijatelná ani z jiného důvodu uvedeného v článku 35 Úmluvy. Proto musí být prohlášena za přijatelnou.

B. K odůvodněnosti

1. Tvrzení stěžovatelů

92. Podle stěžovatelů jejich vzájemná pevná pouta nepřestala požívat ochrany poskytované „rodinnému životu“ jen z toho důvodu, že spolu členové rodiny již nemohli žít, například proto, že byla nařízena ústavní výchova nebo byly zrušeny formální vztahy. I po uskutečnění těchto kroků si nadále zasluhovala ochranu podle článku 8 Úmluvy. Stěžovatelé proto dospěli k závěru, že v projednávané věci představoval zákaz styku zásah do jejich rodinného života.

93. Pokud šlo o zákonnost tohoto zásahu, stěžovatelé namítli, že pokud obyvateli dětského domova zůstala zachována práva a povinnosti nezletilého dítěte mj. v případě, že jeho pobyt v ústavu nařízený soudem byl nucený a nemohl by být dobrovolně ukončen, pak by tento obyvatel byl fakticky omezen na svéprávnosti a osobní svobodě.

94. Stěžovatelé nepopírali, že soud mohl zakázat styk mezi nezletilým dítětem a osobami, které nebyly jeho rodiči. Podle stěžovatelů však, pokud mohl být styk mezi rodiči a jejich dítětem omezen pouze do nabytí zletilosti dítěte, platilo to analogicky i pro jejich situaci. Stěžovatelé byli proto přesvědčeni, že jakmile stěžovatel dosáhl zletilosti, zákaz styku již nebyl v souladu se zákonem. Kromě toho podle nich bylo mimořádně problematické i samo prodloužení ústavní výchovy po nabytí zletilosti dítěte. Jelikož zůstal třetí stěžovatel v rozhodné době v ústavní výchově i po dosažení zletilosti, rozhodnutí o zákazu styku mu bránilo v kontaktu s jeho bývalými pěstouny.

95. Stěžovatelé dále namítali, že od října 2014 již neměly vnitrostátní soudy k zákazu styku žádný zákonný podklad. Uvedli, že první zákaz styku vypršel dne 21. června 2014, kdy nabyl vykonatelnosti rozsudek o umístění do ústavní výchovy. Po tomto dni mělo být případné nové opatření založeno na nových skutečnostech. Žádné takové nové skutečnosti však nenastaly: vnitrostátní orgány se snažily tvrdit, že první stěžovatelka a druhý stěžovatel ode dne 12. září 2014 porušovali zákaz styku s třetím stěžovatelem; když však první stěžovatelka a druhý stěžovatel tato tvrzení napadli na základě vyhodnocení příslušných důkazů, vnitrostátní soudy se jejich argumenty odmítly zabývat a příslušné důkazy považovaly za nepodstatné.

96. Totéž platilo i pro narušení styku uskutečněného dne 29. září 2014 pod odborným dohledem. První stěžovatelka a druhý stěžovatel vylíčili incident odlišně od státních orgánů a předložili na podporu své verze důkazy. Krajský soud však uzavřel, že není podstatné, kdo toho dne „komu co řekl“. Jelikož vnitrostátní soudy odmítly posoudit situaci v době mezi 12. a 30. zářím 2014 a vyhodnotit příslušné důkazy, nezbylo jim, než vycházet z hodnocení situace přede dnem 21. června 2014. Tímto postupem však porušily zásadu, že nové rozhodnutí ve věci péče o dítě má být vydáváno pouze tehdy, pokud v mezidobí došlo ke změně okolností.

97. Stěžovatelé dodali, že okolnosti před 21. červnem 2014 nezavdávaly důvod k tomu, aby jim byl ode dne 4. října 2014 zakázán styk, neboť (i) v době od 21. června do 12. září 2014 se stěžovatelé mnohokrát setkali bez jakýchkoli obtíží; (ii) styk s odborným dohledem dne 29. září 2014 nebyl vůbec nutný; (iii) znalkyně ve svém posudku z oboru psychiatrie z března 2014 dospěla k závěru, že si třetí stěžovatel přeje pravidelně se s pěstouny stýkat, a doporučila, aby k těmto setkáním docházelo jednou týdně plně v režii stěžovatelů; (iv) znalkyně nedošla k závěru, že by ke styku mělo docházet pouze v rámci systemické terapie, ale že schůzky si mohou stěžovatelé organizovat zcela sami, a uvedla, že pokud první stěžovatelka a druhý stěžovatel nemohou překonat své osobní trauma, měli by podstoupit terapii; a (v) první stěžovatelka a druhý stěžovatel neporušili doporučení, aby do svého styku s třetím stěžovatelem nezapojovali neziskové organizace. Psychiatrička dále doporučila, aby se schůzek neúčastnili žádní další specialisté a aby jejich organizace byla ponechána na stěžovatelích samotných.

98. Stěžovatelé proto byli přesvědčeni, že v říjnu 2014 se nevyskytly žádné natolik výjimečné okolnosti, které by ospravedlňovaly úplný zákaz jejich vzájemného styku.

2. Stanovisko vlády

99. Pokud šlo o existenci zásahu, vláda konstatovala, že tato otázka byla vymezena na zákaz styku trvající dva roky a čtyři měsíce, od 9. října 2014 do 5. února 2017. Upozornila, že pěstounská péče je formou náhradní rodinné péče, kdy mezi pěstounem a dítětem nevzniká takový vztah jako mezi rodičem s dítětem nebo osvojitelem a osvojeným, a vyjádřila přesvědčení, že je přinejmenším sporné, nakolik lze vztah mezi pěstouny a dítětem stavět naroveň vztahu mezi rodiči a dítětem a promítat do něj bez dalšího judikaturu Soudu týkající se vztahu mezi rodiči a nezletilými.

100. Pokud by Soud dospěl k závěru, že zákaz styku mezi pěstouny a třetím stěžovatelem byl zásahem do jejich rodinného života, vláda uvedla, že tento zásah byl uskutečněn při splnění podmínek stanovených v čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

101. K zásahu po dosažení zletilosti třetího stěžovatele došlo především na základě zákona, který byl předvídatelný. Příslušná ustanovení občanského zákoníku nebyla použita svévolně, nýbrž na základě zjištěných skutečností, v nejlepším zájmu třetího stěžovatele a v souladu s jeho přáním. Vláda zdůraznila, že zákaz styku trval i poté, co třetí stěžovatel nabyl zletilosti v důsledku prodloužení ústavní výchovy o jeden rok do 19 let věku. Vnitrostátní soudy se shodly na tom, že ustanovení § 891 odst. 2 občanského zákoníku o zákazu styku je možné použít i na situaci třetího stěžovatele (který byl v té době již zletilý) v souvislosti s prodloužením ústavní výchovy podle ustanovení § 974 občanského zákoníku.

102. Vláda v této souvislosti uvedla, že (i) vzhledem ke specifickým okolnostem projednávané věci (kdy třetí stěžovatel opakovaně potvrdil, že si přeje zůstat v dětském domově a vyučit se) a (ii) s ohledem na jeho nejlepší zájem, když o prodloužení ústavní výchovy bylo rozhodováno před jeho osmnáctými narozeninami, byl zákaz styku předvídatelným důsledkem prodloužení ústavní výchovy. Třetí stěžovatel měl navíc ještě jinou možnost, a sice zůstat v ústavní výchově dobrovolně (tj. bez nařízení soudem) na základě smlouvy podle § 2 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči se školských zařízeních. Třetí stěžovatel skutečně uvedl, že by tuto možnost využil, pokud by jeho ústavní výchova nebyla před dovršením zletilosti prodloužena.

103. Stěžovatelé sice nenamítali, že by zákaz styku nesledoval legitimní cíl, vláda však pro úplnost uvedla, že zásah směřoval k ochraně zdraví třetího stěžovatele, zejména ke zlepšení jeho psychického stavu.

104. Pokud šlo o nezbytnost zásahu a spravedlivou rovnováhu mezi jím dotčenými zájmy, vláda tvrdila, že zákaz styku před nabytím zletilosti třetího stěžovatele byl důsledkem dřívějších problémů, jež vedly k nařízení ústavní výchovy. Po umístění třetího stěžovatele do diagnostického ústavu dne 13. prosince 2011 a následně do dětského domova dne 21. února 2012 se kontakt uskutečňoval dvakrát týdně až do ledna 2013, kdy byla jeho četnost snížena s ohledem na nepříznivý dopad styku s pěstouny na třetího stěžovatele. Psychický stav třetího stěžovatele se v období pravidelného kontaktu s pěstouny postupně zhoršoval a situace vyžadovala vydání předběžného opatření o zákazu styku také z důvodu nerespektování nastavených pravidel styku pěstouny. Pěstouni nebyli schopni se o třetího stěžovatele postarat způsobem přiměřeným jeho věku: zpočátku mezi nimi byl pozitivní vztah, pěstouni jej však později zneužívali k posilování závislosti třetího stěžovatele na své péči; třetí stěžovatel trpěl pocity viny, které se projevovaly jeho agresí a psychosomatickými potížemi.

105. Vláda uvedla, že hlavní úlohu při rozhodnutí o zákazu styku hrály osobnost a povaha pěstounů. Pěstouni zejména nebyli schopni změnit své postoje a výchovné postupy. Ze znaleckého posudku ze dne 14. března 2014 vyplynulo, že vzhledem k rigidním postojům pěstounů, jejich nestandardní osobnosti a stylu jejich každodenního života nebylo v jejich silách přijmout pozitivní vliv ústavní výchovy na třetího stěžovatele. Nevhodná výchova pěstounů vedla k nařízení ústavní výchovy, což mělo následně závažný dopad na vztah mezi stěžovateli a vedlo k zákazu jejich styku.

106. Vláda dále namítla, že již při hospitalizace třetího stěžovatele v roce 2011 bylo zjištěno, že třetí stěžovatel byl v důsledku hyperprotektivní výchovy pěstounů izolován od svých vrstevníků, pěstouni k němu stále přistupovali jako k malému dítěti a jeho vývoj byl nevyvážený. Pěstouni pokračovali v nevhodných výchovných přístupech i v době pobytu třetího stěžovatele v dětském domově – jak před, tak i po nařízení zákazu styku. Agresivita třetího stěžovatele byla obrannou reakcí na chování pěstounů. Během pobytu třetího stěžovatele v dětském domově záchvaty agresivity u třetího stěžovatele pokračovaly v důsledku jeho setkání s pěstouny.

107. Vláda nezpochybnila náklonnost a lásku pěstounů vůči třetímu stěžovateli. Měla však za to, že pěstouni v průběhu řízení prokázali, že nebyli schopni vyrovnat se s oprávněnou a konstruktivní kritikou svých výchovných postupů a chování a povznést se nad ni ani přistupovat ke třetímu stěžovateli empaticky a nabídnout mu porozumění a podporu, kterou každý mladý člověk potřebuje, zejména v době dospívání.

108. Nejdůležitějším důvodem uložení zákazu styku byla podle vlády ochrana nejlepšího zájmu třetího stěžovatele, zejména s ohledem na psychický stav jeho pěstounů doložený znaleckým posudkem a jejich přetrvávající problematické postupy a postoje mající za následek zhoršování duševního a tělesného stavu třetího stěžovatele. Třetí stěžovatel ve vnitrostátním řízení vyjádřil svůj názor a v jeho závěru odmítl možnost kontaktu s pěstouny.

109. Pokud jde o zákaz styku jakožto důsledek prodloužení ústavní výchovy, vláda zdůraznila, že třetí stěžovatel vyjádřil přání zůstat v dětském domově a s pěstouny se nestýkat. Kromě toho bylo prodloužení zákazu styku po nabytí zletilosti stěžovatele dvakrát přezkoumáno Ústavním soudem, který dospěl k závěru, že rozhodnutí obecných soudů nebyla svévolná a že prodloužením ústavní výchovy byla zachována i výše uvedená práva a povinnosti – včetně zákazu styku.

110. Vláda uzavřela, že opatření přijatá v projednávané věci byla zákonná, sledovala legitimní cíl a vzhledem k okolnostem byla nezbytná. Vnitrostátní orgány při rozhodování o zákazu styku braly v potaz nejlepší zájem dítěte a pečlivě vyvažovaly jednotlivé protichůdné zájmy dotčených osob.

3. Hodnocení Soudu

(a) K otázce, zda došlo k zásahu do rodinného života stěžovatelů

111. Soud již dospěl k závěru, že mezi stěžovateli existoval rodinný život (viz § 69–73 výše).

112. Je sice pravdou, že rodinné vazby vznikající při pěstounské péči mají primárně sloužit nejlepšímu zájmu dítěte, a nikoli uspokojování potřeb pěstounů nebo bývalých pěstounů (viz také § 25 výše), dle názoru Soudu však není pochyb o tom, že v projednávané věci rozhodnutí vnitrostátních soudů ukládající první stěžovatelce a druhému stěžovateli zákaz styku s třetím stěžovatelem v namítaném období od 9. října 2014 do 5. února 2017 (viz § 67 výše) zasáhla do práva na rodinný život všech tří stěžovatelů. Pokud jde o třetího stěžovatele, Soud konstatuje, že ten byl těmito rozhodnutími rovněž dotčen, neboť jeho bývalým pěstounům bylo znemožněno se s ním stýkat, následkem čehož se nemohl stýkat ani on s nimi, zejména vzhledem ke svému postavení nezletilého dítěte umístěného v ústavní výchově. Třetí stěžovatel se sice formálně mohl s bývalými pěstouny stýkat po dosažení zletilosti, jak poznamenal okresní soud v rozsudku ze dne 26. dubna 2016 (viz § 46 výše), Soud však podotýká, že předběžné opatření ze dne 9. října 2014 nebylo po nabytí zletilosti třetím stěžovatelem zrušeno (viz § 46 výše), ale zůstalo v platnosti, dokud soudy ve věci nerozhodly meritorně, tj. do 15. prosince 2016, kdy nabyl právní moci rozsudek krajského soudu ze dne 24. listopadu 2016 (viz § 49–51 a 53 výše).

113. Soud proto dochází k závěru, že napadená rozhodnutí představovala zásah do práva všech tří stěžovatelů na respektování jejich rodinného života.

114. Takový zásah je porušením uvedeného ustanovení, není-li „v souladu se zákonem“, nesleduje-li některý z legitimních cílů podle čl. 8 odst. 2 a nelze-li jej považovat za nezbytný v demokratické společnosti (viz V. D. a ostatní proti Rusku, cit. výše, § 110 s dalšími odkazy).

(b) K otázce, zda byl zásah v souladu se zákonem

115. Soud připomíná, že k tomu, aby byl zásah zákonný, musí mít určitý základ ve vnitrostátním právu a toto právo musí být dostatečně dostupné a musí být formulováno dostatečně určitě tak, aby umožňovalo občanům regulovat své chování a předvídat, v případě potřeby i s využitím vhodného poradenství, jeho důsledky v míře, která je za daných okolností přiměřená (viz Pojatina proti Chorvatsku, č. 18568/12, rozsudek ze dne 4. října 2018, § 65 s dalšími odkazy).

116. Soud dále vždy chápal pojem „zákon“ v materiálním smyslu, nikoli „formálním“; podřazoval pod něj „psané právo“ zahrnující i právní předpisy nižší právní síly. Stručně řečeno, „právem“ je účinné ustanovení tak, jak je vyložily příslušné soudy (viz Leyla Şahin proti Turecku, č. 44774/98, rozsudek velkého senátu ze dne 10. listopadu 2005, § 88 s dalšími odkazy). Z pojmu „zákon“ proto vyplývá, že ve vnitrostátním právu musí existovat opatření na ochranu před svévolnými zásahy orgánů veřejné moci do práv zaručených v čl. 8 odst. 1 (viz Valenzuela Contreras proti Španělsku, č. 27671/95, rozsudek ze dne 30. července 1998, § 46).

117. Soud konstatuje, že zákaz styku se opíral o ustanovení § 891 odst. 2 občanského zákoníku a zpočátku byl nařízen ve formě předběžného opatření podle § 102 odst. 1 občanského soudního řádu, v tehdy účinném znění, a následně byl potvrzen rozsudkem ve věci samé (viz § 31, 33, 38 a 49 výše). Je pravdou, že ustanovení § 891 odst. 2 občanského zákoníku, které používá pojem „dítě“, upravuje zákaz styku s nezletilým. Vnitrostátní soudy však toto ustanovení vyložily ve spojení s § 974 občanského zákoníku tak, že je lze použít i na styk s dítětem, které dosáhlo zletilosti, ale zůstává o rok déle umístěno v ústavní výchově podle § 974 občanského zákoníku (viz § 50 a 55 výše). Není důvod tento výklad a jeho předvídatelnost zpochybňovat.

118. Zákaz styku mezi stěžovateli proto měl právní základ ve vnitrostátním právu.

(c) K otázce, zda zásah sledoval legitimní cíl

119. Soud nemá pochybnosti o tom, že důvody pro zásah do práv stěžovatelů směřovaly k ochraně duševního zdraví a blaha dítěte.

(d) K otázce, zda byl zásah nezbytný a přiměřený

(i) Použitelné zásady

120. Soud připomíná, že při řešení otázky přiměřenosti napadeného opatření je jeho úkolem zhodnotit, zda ve světle případu jako celku byly důvody tohoto opatření pro účely čl. 8 odst. 2 Úmluvy „relevantní a dostatečné“. Splnění druhé z těchto podmínek nemůže dostatečně posoudit, aniž by současně určil, zda příslušný rozhodovací proces, posuzovaný jako celek, byl spravedlivý a nabízel stěžovatelům potřebnou ochranu jejich zájmů zaručených článkem 8 (viz V. D. a ostatní proti Rusku, cit. výše, § 112).

121. Soud také již dříve rozhodl, že s ohledem na značnou různorodost rodinných situací, jichž se to může týkat, je pro spravedlivé vyvážení práv všech dotčených osob nezbytné zkoumat konkrétní okolnosti každého případu. Článek 8 Úmluvy proto může být vykládán tak, že ukládá členskému státu vždy individuálně zkoumat, zda je v nejlepším zájmu dítěte udržovat styk s osobou, ať již biologicky spřízněnou či nikoli, která o ně po dostatečně dlouhou dobu pečovala (viz V. D. a ostatní proti Rusku, cit. výše, § 126 s dalšími odkazy).

122. Soud připomíná, že vnitrostátní orgány mají výhodu přímého kontaktu se všemi dotčenými jednotlivci. Úkolem Soudu není suplovat činnost vnitrostátních orgánů při výkonu jejich působnosti ve věcech péče a styku, ale přezkoumat z hlediska Úmluvy rozhodnutí přijatá těmito orgány při výkonu jejich diskrečních oprávnění (viz V. D. a ostatní proti Rusku, cit. výše, § 113 s dalšími odkazy).

(ii) Použití výše uvedeného přístupu a zásad

123. Soud nejprve konstatuje, že stížnost podaná v projednávané věci nesměřuje proti umístění třetího stěžovatele do ústavní výchovy nařízené v prosinci 2011, ale proti zákazu vzájemného styku stěžovatelů v období od 9. října 2014 do 5. února 2017 uloženého vnitrostátními soudy i přes skutečnost, že stěžovatelé spolu předtím po dobu sedmi a půl roku žili.

124. Soud připomíná skutkové okolnosti projednávané věci a podotýká, že třetí stěžovatel, který neměl vazby na své biologické rodiče, neboť v rodném listu neměl uvedeno jméno otce a matka nebyla schopna o něj pečovat (viz § 5 výše), byl ve věku šesti let umístěn do předpěstounské péče první stěžovatelky a druhého stěžovatele, když předtím strávil pět let v ústavní péči, v níž pobýval od jednoho roku věku (viz § 5 a 11 výše). V této souvislosti by nemělo být přehlédnuto, jak konstatovaly vnitrostátní soudy, že k umístění třetího stěžovatele do pěstounské péče došlo i přes určité pochybnosti o schopnostech pěstounů zvládnout možné komplikace při výchově dítěte, která byla náročná již v době svěření do pěstounské péče (viz § 25 výše). Dítě zůstalo v jejich péči do 13 let, kdy bylo umístěno do dětského diagnostického ústavu a následně do dětského domova, a to s ohledem na své problematické chování, které pěstouni podle závěrů vnitrostátních soud nebyli schopni korigovat. Poté byl třetí stěžovatel umístěn do ústavní výchovy (viz § 17 výše).

125. Soud dále konstatuje, že stížností napadenému zákazu styku předcházelo první předběžné opatření vydané na návrh dětského domova, kterým soudy zakázaly styk již v březnu 2013, a to zejména kvůli nerespektování pokynů dětského domova ze strany pěstounů a jejich nevhodnému vystupování vůči třetímu stěžovateli, které mělo negativní vliv na jeho chování a reakce a vedlo ke zhoršování jeho psychického stavu. Soudy nepopíraly existenci rodinných vazeb mezi pěstouny a dítětem, ale považovaly za nezbytné nařídit dočasný zákaz styku, jelikož to vyžadovaly zájmy dítěte a narušené rodinné vztahy se musely obnovit (viz § 19 a 21 výše).

126. Zákaz styku nařízený dne 9. října 2014 byl motivován převážně pokračujícím manipulativním chováním pěstounů vůči dítěti, které bylo pozorováno již dříve, nerespektováním současného života dítěte v ústavní výchově z jejich strany a uváděním dítěte do nepříjemných a psychicky stresujících situací. Soudy v tomto ohledu vycházely zejména ze zpráv sociálních pracovnic, psycholožky, třídního učitele a dětského domova. Jelikož pěstouni navíc nerespektovali názor znalkyně, že by ke styku s dítětem mělo docházet pouze v rámci systemické terapie, dospěly soudy k závěru, že předchozí zákaz styku pěstouny ke změně jejich chování vůči dítěti nepřiměl. Soud proto konstatuje, že státní orgány dbaly na to, aby pěstounům poskytly příležitost pokusit se napravit vztah v rámci systemické terapie (viz § 31 a 33 výše), jejich snaha však byla bezúspěšná.

127. První stěžovatelce a druhému stěžovateli bylo nakonec rozsudkem okresního soudu ze dne 26. října 2015, který v listopadu 2016 potvrdil v odvolacím řízení krajský soud (viz § 38 a 49–51 výše), zakázáno udržovat s třetím stěžovatelem až do jeho zletilosti veškerý kontakt.

128. Nutno připustit, že vnitrostátní orgány stály před obtížným úkolem. Třetí stěžovatel byl v rozhodné době sice dospívajícím dítětem umístěným do ústavní výchovy, bez vazeb na svoji biologickou rodinu, a tedy v situaci, kdy další udržování vztahů s bývalými pěstouny, tj. jediných vztahů rodinného typu, které kdy měl, mohlo být v zásadě v jeho nejlepším zájmu. Existovaly však závažné důvody nejen k omezení, ale i k úplnému přerušení styků mezi třetím stěžovatelem a jeho bývalými pěstouny, jejichž přístup byl vnímán jako stresující a pro dítě škodlivý. Je zřejmé, že bývalí pěstouni, citově k dítěti připoutaní, se nedokázali přizpůsobit vyvíjejícím se životním a vzdělávacím potřebám odpovídajícím adolescentnímu věku a duševnímu vývoji třetího stěžovatele a lpěli na svém přání nadále jej vychovávat způsobem, který považovali za vhodný.

129. Podle vnitrostátního práva (viz § 60 výše) je pěstounská péče, zejména je-li poskytována nepříbuznými osobami, jakými jsou i první stěžovatelka a druhý stěžovatel, formou poloprofesionální péče o dítě mimo jeho původní rodinu, vykonávané na základě dohody a za finanční odměnu. Pěstouni jsou povinni v zájmu dětí jim svěřených o ně osobně pečovat a poskytovat jim plnou citovou podporu. Na druhé straně se od nich očekává, že nevybočí ze své role a budou v jejich mezích jednat v nejlepším zájmu dítěte. V příslušném vnitrostátním právním režimu proto musejí pěstouni, a to i bývalí, být schopni v případě nutnosti na základě dialogu s příslušným orgánem akceptovat změnu svého vztahu k dítěti (viz také § 35 výše).

130. Vnitrostátní soudy, které se touto citlivou věcí zabývaly, se proto musely vypořádat s posouzením a zvážením všech relevantních okolností případu na základě všech důkazů, včetně znaleckých posudků a stanovisek účastníků řízení, s cílem zjistit, zda bude nový zákaz styku mezi pěstouny a třetím stěžovatelem navržený orgánem sociálně-právní ochrany dětí (viz § 31 výše) v nejlepším zájmu třetího stěžovatele. Jejich úkol byl obtížný i z toho důvodu, že byl třetí stěžovatel zranitelný a nesporně měl zvláštní psychické a vzdělávací potřeby.

131. Soud konstatuje, že vnitrostátní soudy shromáždily důkazy, opakovaně vyslechly účastníky řízení a zhodnotily konkrétní okolnosti posuzované věci, přičemž zohlednily pozitivní vztah mezi pěstouny a třetím stěžovatelem před jeho umístěním do ústavní výchovy, ale také skutečnost, že chování pěstounů vůči dítěti v době, kdy již bylo v ústavní výchově, měl negativní vliv na jeho chování a psychický stav (viz § 31, 33, 38 a 50 výše). Soudy řádně zhodnotily, zda by udržování kontaktu mezi pěstouny a dítětem mohlo, nebo nemuselo být v jeho nejlepším zájmu, přihlédly při tom k jeho zdravotním a zvláštním potřebám a zvážily také znalkyní doporučené méně invazivní opatření, které mělo za cíl obnovit normální vztahy mezi nimi. Soudy byly toho názoru, že pěstouni v rozporu se svojí rolí poskytovatelů pěstounské péče a s požadavky kladenými na ně v této roli (viz § 126 výše) neporozuměli doporučením odborníků, neakceptovali je a nedokázali svůj přístup změnit (viz § 31, 38, 39, 42 a 50 výše). Odůvodnění soudů byla podrobná a rozvinutá do hloubky a nejeví se jako nevyvážená.

132. Ve světle předešlých úvah Soud uzavírá, že rozhodnutí vnitrostátních soudů o zákazu styku mezi prvními dvěma stěžovateli a dítětem v rozhodném období trvajícím přibližně dva roky a čtyři měsíce odpovídalo nejlepšímu zájmu dítěte, bylo přijato v mezích jejich prostoru pro uvážení a zakládalo se na relevantních a dostatečných důvodech.

133. K porušení článku 8 proto nedošlo.

II. k tvrzenému porušení článku 6 úmluvy

134. Konečně první stěžovatelka a druhý stěžovatel namítli porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť neměli přiměřenou možnost vznést svá tvrzení týkající se událostí ze dnů 12. a 29. září 2014 (viz § 28–29, 39, 41 a 49–50 výše).

135. Ve světle všech dokumentů, které má k dispozici, a v rozsahu, v jakém namítaná otázka spadá do jeho pravomoci, dochází Soud k závěru, že nevykazuje žádné známky porušení práv a svobod zakotvených v Úmluvě nebo protokolech k ní.

136. Z uvedeného vyplývá, že tato část stížnosti je zjevně neopodstatněná a musí být odmítnuta podle čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.

Z TĚCHTO DŮVODŮ SOUD

1. prohlašuje jednomyslně námitku na poli článku 8 Úmluvy za přijatelnou a zbývající část stížnosti za nepřijatelnou;

2. rozhoduje pěti hlasy proti dvěma, že k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo.

Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 13. dubna 2023 v soula­du s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.

Podle čl. 45 odst. 2 Úmluvy a čl. 74 odst. 2 jednacího řádu Soudu je k tomuto rozsudku připojeno společné odlišné stanovisko soudkyně Mourou-Vikström a soudkyně Šimáčkové.

G. R.

V. S.

společné NESOUHLASNÉ STANOVISKO
SOUDkyň Mourou-Vikström a šimáčkové

1. Nesouhlasíme se závěrem většiny, že ve vztahu ke všem třem stěžovatelům nedošlo k porušení článku 8. Podle našeho názoru přetrvávají dvě otázky, v nichž závěry většiny (ale i vnitrostátních orgánů) při bližším zkoumání neobstojí. Jedná se konkrétně o otázku zákonnosti zákazu styku mezi stěžovateli poté, co třetí stěžovatel nabyl zletilosti, a nedostatečného posouzení nejlepšího zájmu dítěte, tj. třetího stěžovatele, v řízení před vnitrostátními orgány.

I. zákonnost zákazu styku po dosažení zletilosti třetíHO stěžovatele

2. Podle našeho názoru vnitrostátní soudy odůvodnily zákaz styku mezi stěžovateli v období od 5. února 2016 do 5. února 2017 (kdy byl třetí stěžovatel stále držen ve veřejném ústavu) na základě nepřípustné analogie. Tvrzení vlády, že v důsledku prodloužení umístění třetího stěžovatele do dětského domova až do 19 let trval zákaz styku i poté, co třetí stěžovatel nabyl zletilosti, nepovažujeme za udržitelné. Vnitrostátní soudy se shodly na tom, že zákaz styku podle § 891 odst. 2 občanského zákoníku mohl platit i po zletilosti třetího stěžovatele v souvislosti s prodloužením ústavní výchovy podle § 974 občanského zákoníku.

3. My jsme však přesvědčeny, že jakmile dosáhl třetí stěžovatel věku 18 let (zletilosti), zákaz styku s jeho bývalými pěstouny se již neopíral o žádné použitelné zákonné ustanovení vnitrostátního práva, neboť pouhý konsensus vnitrostátních soudů, který zde existoval a na nějž vláda odkázala, nemůže nahradit platné vnitrostátní právo, ledaže by se jednalo o soudní výklad vycházející z ustálené judikatury.

4. Ve světle těchto úvah docházíme k závěru, že zákaz styku poté, co třetí stěžovatel nabyl zletilosti, neměl žádnou oporu ve vnitrostátním právu. Jsme proto přesvědčeny, že přinejmenším v tomto období byl zásah do práva všech tří stěžovatelů na respektování jejich soukromého a rodinného života nezákonný.

II. nedostatečné posouzení nejlepšího zájmu dítěte

5. Celý příběh třetího stěžovatele jasně ukazuje, že mu nebyla poskytnuta péče, která by byla v jeho nejlepším zájmu. Třetí stěžovatel ve stížnosti sám poukázal na skutečnost, že po odchodu z dětského domova se přestěhoval k první stěžovatelce a druhému stěžovateli, svým bývalým pěstounům (viz § 57 rozsudku).

6. Z příslušné právní úpravy a praxe vyplývá, že Česká republika byla kritizována za nadměrné využívání ústavní péče u dětí bez rodiny (viz § 64–66 rozsudku). Dále nelze přehlédnout, že třetí stěžovatel strávil rané dětství v ústavní výchově a do pěstounské péče byl umístěn (ve věku šesti let) poté, co v jednom roce věku ztratil veškerý kontakt se svojí biologickou matkou a se svým biologickým otcem nebyl v kontaktu vůbec.

7. Již od počátku bylo zřejmé, že stát nevybral pro dítě ty nejvhodnější pěstouny, čímž zavdal příčinu k trvalým konfliktům a problémům (viz § 6, 7, 13 a 23 rozsudku). Příslušné orgány neposkytovaly pěstounům, kteří nebyli připraveni vychovávat staršího, obtížně zvladatelného chlapce se zdravotními problémy a poruchami učení, dostatečnou podporu, která byla s ohledem na dobře známé problémy v pěstounské péči nezbytná. Pečovat o dítě se specifickými potřebami bylo pro pěstouny, kterým se nedostávalo od státních orgánů vedení ani pomoci, velmi náročné a vyčerpávající. Stát proto selhal již tím, že zvolil nevhodné pěstouny a neposkytoval jim ve prospěch dítěte dostatečnou podporu. To ostatně kritizovala i veřejná ochránkyně práv v průběhu vnitrostátního soudního řízení (viz § 24 rozsudku). Tato situace kulminovala umístěním dítěte do ústavní výchovy, což stěžovatelé nezpochybnili, ale zaměřili se na úplný zákaz vzájemného styku.

8. Při rozhodování, zda zachovat alespoň nějaký kontakt mezi třetím stěžovatelem a jeho bývalými pěstouny, kteří byli jedinými lidmi v jeho životě, k nimž měl osobní vazby podobné rodinným vztahům, byl třetí stěžovatel pod silným vlivem ústavu (dětského domova), který pěstounům nebyl nakloněn kvůli jejich komplikovanému chování. Výpovědi třetího stěžovatele před soudy a dalšími orgány veřejné moci proto není možné považovat za učiněné svobodně. Třetí stěžovatel byl motivován k poslušnosti, vybízen k psaní nevyžádaných textů a v případech, kdy bylo zapotřebí zjistit jeho názor, byl vždy doprovázen pracovníky dětského domova.

9. Vnitrostátní orgány zvolily řešení, které bylo pro dětský domov jednodušší – zákaz veškerého styku –, namísto aby poskytly náležitou podporu a pokusily se například narovnat vztah mezi dítětem a bývalými pěstouny prostřednictvím asistovaného styku. Navíc při hodnocení situace neuplatnily diferencovanější přístup, po čase nepřezkoumaly nezbytnost opatření a řádně nevysvětlily, proč bylo takové opatření přijato.

10. Jsme přesvědčeny, že při řešení otázky přiměřenosti napadeného opatření je třeba zhodnotit, zda ve světle případu jako celku byly důvody tohoto opatření „relevantní a dostatečné“ pro účely čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Splnění druhé z těchto podmínek nemůže být dostatečně posouzeno bez současného určení, zda příslušný rozhodovací proces, posuzovaný jako celek, byl spravedlivý a nabízel stěžovatelům potřebnou ochranu jejich zájmů zaručených článkem 8 (viz V. D. a ostatní proti Rusku, č. 72931/10, rozsudek ze dne 9. dubna 2019, § 112).

11. Soud sice již řešil případy týkající se styku mezi bývalými pěstouny a dítětem, které bylo dříve svěřeno do jejich péče (viz např. V. D. a ostatní proti Rusku), dosud však neposuzoval situaci, kdy dítě nemělo žádné vazby ke své biologické rodině a kdy jedinými dospělými osobami, s nimiž si vytvořilo úzké rodinné vztahy, byli jeho pěstouni. V takové situaci je význam udržování kontaktu s bývalými pěstouny – již uznávaný i v případech navrácení dítěte do jeho biologické rodiny – obzvlášť markantní, a proto musí být styk dítěte s jeho bývalými pěstouny při neexistenci vazeb na biologickou rodinu respektován a v zásadě podporován, je-li to v nejlepším zájmu dítěte. Ještě důležitější je to v případech, kdy je dítě po odebrání pěstounům umístěno do ústavní výchovy. Podle našeho názoru se ve světle těchto úvah hlavní zásady judikatury Soudu ke vztahům mezi dítětem převzatým do veřejné péče a jeho biologickými rodiči (viz zejména Strand Lobben a ostatní proti Norsku, č. 37283/13, rozsudek velkého senátu ze dne 10. září 2019, § 204–208) v zásadě použijí i na styk dítěte umístěného v ústavní výchově (dětském domově) s jeho bývalými pěstouny, jsou-li (bývalí) pěstouni jedinou rodinou, kterou dítě poznalo a k níž si vybudovalo vazby.

12. V případech týkajících se péče o děti a omezení styku musejí mít zájmy dítěte přednost před všemi ostatními hledisky. Členské státy jsou kromě toho povinny zavést praktické a účinné procesní záruky k ochraně nejlepšího zájmu dítěte a zajištění jeho realizace (viz Výbor OSN pro práva dítěte: obecný komentář č. 14 z roku 2013 k právu dítěte na uplatňování jeho nejlepšího zájmu jako předního hlediska, § 85 a 87) a individuálně posuzovat, zda je v nejlepším zájmu dítěte udržovat kontakt s osobou, ať již biologicky spřízněnou, či nikoli, která o ně po dostatečně dlouhou dobu pečovala (viz V. D. a ostatní proti Rusku, cit. výše, § 125–126 s dalšími odkazy).

13. Vnitrostátní soudy by měly poskytovat přísnější procesní ochranu dítěti, které je umístěno v dlouhodobé ústavní výchově, nemá vazby na členy své rodiny a které může mít sklon přejímat názory ústavu a bezděčně jimi nahrazovat názory své vlastní. Úkolem soudů je proto důkladně zhodnotit názory vyjádřené dítětem v soudním řízení, jehož výsledek se ho bezprostředně dotýká, a zjistit, zda se jedná o názory jeho vlastní. Ústavní výchova s sebou nese možnost strukturálního zanedbávání: děti vyrůstající v dětských domovech jsou vystaveny rizikům v různých oblastech fungování, mimo jiné v oblasti tělesného, sociálně-emočního a kognitivního vývoje, včetně rizika, že jejich případná vůle nebo přání mohou být ovlivněny ústavem, v němž jsou umístěny (tamtéž, § 126 s dalšími odkazy). Prostor pro uvážení poskytnutý příslušným vnitrostátním orgánům, pakliže nebylo prokázáno, že by situace vážně ohrožovala zdraví nebo vývoj dítěte, je omezený a příslušné vnitrostátní orgány by se vždy měly pokusit využít méně drastická opatření (viz Strand Lobben, cit. výše, § 211).

14. Jsou-li pěstouni jedinými osobami, k nimž si dítě vytvořilo těsné rodinné vazby, tak jako v nyní posuzované věci, musí být styk chráněn a podporován, ledaže se zjistí, že je pro dítě vysloveně škodlivý. Ještě důležitější je to v případech, kdy je dítě umístěno v ústavní výchově. Dle našeho názoru má stát v tomto smyslu v soudním řízení významnou procesní povinnost vysvětlit, zda a jak vzal v úvahu ochranu těchto rodinných vazeb a zda zvolil ta nejméně drastická opatření.

15. Z textů vnitrostátních soudních rozhodnutí nařizujících zákaz styku vyplývá, že soudy nevzaly v úvahu skutečnost, že třetí stěžovatel strávil většinu svého života v ústavní výchově, což znamenalo, že musel být nutně pod vlivem veřejných institucí a současně byl ovlivňován svými pěstouny, kteří byli jeho jedinou rodinou. Když soudy odkazovaly na vyjádření třetího stěžovatele, ve kterých odmítal styk s pěstouny, nezdá se, že by při tom pečlivě zkoumaly, zda pouze opakoval, co slyšel nebo co se naučil v dětském domově, nebo zda hovořil sám za sebe.

16. Jsme toho názoru, že vnitrostátní úřady v projednávané věci, ač byly plně obeznámeny s minulostí pěstounské rodiny a její situaci sledovaly po řadu let, zvolily nejdrastičtější opatření spočívající v úplném zákazu styku, které radikálně zasáhlo do vztahů mezi stěžovateli, aniž by zvážily, zda by sledovaného cíle nedosáhlo jiné, méně invazivní opatření zaměřené na regulaci jejich vzájemného styku, a aniž by své rozhodnutí dostatečně zdůvodnily. Navíc profesionální pomoc poskytovaná kompetentními nezávislými odborníky (tj. např. psychologem nebo sociálním pracovníkem bez vazby na dětský domov nebo jeho zřizovatele) při normálně probíhajícím styku s bývalými pěstouny by třetímu stěžovateli umožnila vstoupit do dospělého života lépe připraven.

III. závěr

17. Závěrem konstatujeme, že došlo k porušení článku 8 Úmluvy ve vztahu ke všem třem stěžovatelům, částečně z důvodu nezákonnosti zákazu styku v době, kdy byl třetí stěžovatel již zletilý. Ještě závažnější porušení práv podle článku 8 Úmluvy pak shledáváme u třetího stěžovatele, a sice excesivní a pravděpodobně neuvážený a nedůvodný absolutní zákaz styku mezi ním a jeho bývalými pěstouny, kteří byli jedinými osobami, k nimž si během svého života vybudoval individualizované rodinné vazby.

PŘÍLOHA

Seznam stěžovatelů

[1] Pozn. překl.: V originále chybně uvedeno 3. září 2018.

[2] Pozn. Překl.: V originále chybně uvedeno, že se jedná o nález.