Přehled
Anotace
Rozsudek
EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
T. H. proti Bulharsku
Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (3. sekce)
Číslo stížnosti: 46519/20
Datum: 11. 4. 2023
Složení senátu: P. Pastor Vilanova (předseda senátu) (Andorra), G. A. Serghides (Kypr), Y. Grozev (Bulharsko), J. Schukking (Nizozemsko), D. Pavli (Albánie), P. Roosma (Estonsko), A. Zünd (Švýcarsko)
1. Hlavní otázkou v projednávané věci je, zda se zaměstnanci školy, kterou stěžovatel – dítě s problematickým chováním, jemuž byla později diagnostikována hyperkinetická porucha [ADHD] a zvláštní vývojová porucha vzdělávacích dovedností – navštěvoval v prvním a druhém ročníku, dopustili diskriminace tím, že s ním zacházeli v rozporu s článkem 14 Úmluvy méně příznivě z důvodu jeho zdravotního postižení, a zda byly ve vztahu k tomuto postižení přijaty přiměřené úpravy, které toto ustanovení vyžaduje.
Ke skutkovému stavu
[§ 2.–3. Průběh řízení před Soudem.]
I. Základní vzdělávání stěžovatele
A. Události předcházející přijetí stěžovatele na základní školu
4. Stěžovatel měl nastoupit na základní školu v září 2011, těsně před dovršením sedmi let (věku, kdy v Bulharsku začíná povinná školní docházka). Jeho rodiče vybrali obecní základní školu, která se nacházela v blízkosti jejich bydliště a která nabízela výuku angličtiny od prvního ročníku.
5. Ve zprávě vypracované pedagogickou asistentkou školy v září 2011 bylo uvedeno, že zkouška způsobilosti, kterou stěžovatel absolvoval v březnu 2011 v přítomnosti svého otce, ukázala, že jeho připravenost nastoupit do školy je hraniční. Měl zejména problémy s chováním a kognitivní poruchy, které mohly komplikovat proces učení a adaptaci ve školním kolektivu. Jeho otec uvedl, že učitelé v mateřské škole, on i matka vědí, že stěžovatel má potíže s kontrolou vlastního chování. Zpráva dále naznačovala, že tyto obtíže by mohla zmírnit pomoc logopeda, a pokud by si jeho rodiče a třídní učitelka přáli, bylo možné zapojit do výukového procesu i školního psychologa a konzultovat odborníky na vývoj dětí.
6. V červnu 2011 ředitelka školy telefonovala otci stěžovatele, aby ho pozvala na setkání, kde by se pobavili o výsledcích přijímacích zkoušek, obtížích, které lze očekávat při dalším vzdělávání stěžovatele, a o tom, co by se dalo za dané situace dělat. Otec se s ní tehdy zjevně odmítal setkat.
1. Události během prvního a začátku druhého pololetí
7. Koncem září 2011, asi týden po začátku školního roku, kontaktovala učitelka stěžovatele pedagogickou asistentku s žádostí o pomoc s obtížemi, se kterými se potýkala v průběhu adaptace stěžovatele. Asi o dva dny později se učitelka s asistentkou setkaly s matkou stěžovatele a informovaly ji o jeho problematickém chování ve škole.
8. Začátkem října 2011 se rodiče stěžovatele dohodli, že by měl začít navštěvovat výchovnou poradkyni pedagogického sboru. V průběhu následného řízení před Komisí pro ochranu před diskriminací (viz § 55 níže) výchovná poradkyně vypověděla, že se stěžovatelovou třídou pracovala jednou měsíčně.
9. V blíže neurčeném termínu na podzim 2011, pravděpodobně 25. 11., se výchovná poradkyně a třídní učitelka stěžovatele opět setkaly s jeho rodiči. Třetí schůzka se konala dne 15. 12. 2011. Podle rodičů stěžovatele byli na této schůzce obviněni, že svého syna nevychovávají správně. Vláda oponovala, že neexistuje jediný důkaz, že by něco takového na schůzce zaznělo. Podle zprávy pedagogické poradkyně a učitelky vypracované druhého dne po schůzce měly sdělit rodičům své znepokojení nad zhoršujícím se chováním stěžovatele, ale narazily na nepochopení povahy problému. Rodičům nicméně doporučily vyhledat pomoc rodinného terapeuta, přičemž výchovná poradkyně navrhla i konkrétní vhodnou osobu. Rodiče stěžovatele uvedli, že se nad doporučením zamyslí a že uváží potřebu konzultací. Nezdá se však, že by toto doporučení později následovali. Podle jejich přesvědčení stěžovatel od prosince 2011 do března 2012 pokračoval ve školní docházce, aniž by byli upozorněni na problémy s jeho chováním.
2. Jednání školní komise pro předcházení nespolečenskému chování
10. Dne 15. 3. 2012 se patrně z podnětu třídní učitelky a ředitelky školy sešla školní komise pro předcházení nespolečenskému chování, aby projednala případ stěžovatele. Setkání se zúčastnili i oba rodiče. Podle záznamu z jednání třídní učitelka popsala nevhodné chování stěžovatele, zejména že provokuje ostatní děti a poté sleduje, jak jsou poníženy a trestány, a že v některých hodinách, zejména během výuky angličtiny, není kvůli tomu prakticky možné normálně učit. Ředitelka školy, její zástupkyně a třídní učitelka stěžovatele trvaly na tom, že jeho chování je v rozporu se školním řádem a že neustálá potřeba jej umravňovat vede k tomu, že se ostatním žákům nedostává dostatečné pozornosti a vzdělávání. Stěžovatelova matka uvedla, že třídní učitelka, ona i otec pracují na zlepšení chování stěžovatele a že již lze pozorovat určité zlepšení. Ředitelka na to poznamenala, že stěžovatele předcházela špatná pověst už během docházky ve školce a že někteří rodiče dokonce odhlásili své děti ze školy, jakmile se dozvěděli, že do ní bude chodit i stěžovatel. Navrhla proto, aby se stěžovatelova třídní učitelka a rodiče pokusili společnými silami jeho situaci řešit. Stěžovatelova matka dodala, že již byli v kontaktu s psychology, ale nemohou si dovolit platit jejich nákladné služby. Výchovná poradkyně školy ihned reagovala, že se mohou rodiče radit s ní. Její nabídka ale zřejmě nebyla přijata, protože rodiče setrvali na tom, že vyhledají nezávislé psychologické poradenství. Ředitelka školy je upozornila, že pokud se chování stěžovatele nezlepší, případ jejich syna předá pedagogické radě školy s návrhem na potrestání.
11. Podle stěžovatele na této schůzce třídní učitelka rodičům vyhrožovala, že doporučí rodičům jeho spolužáků, aby si na něj stěžovali, takže mu nakonec stejně nezbude než školu opustit. Vláda zdůraznila, že o něčem takovém neexistuje žádný důkaz.
3. Incidenty z března 2012
12. Podle tvrzení stěžovatele byl během přestávky mezi vyučovacími hodinami dne 19. 3. 2012 napaden spolužáky, sražen k zemi a poškrábán na čele. Téhož dne jeho otec získal lékařské potvrzení dokumentující tato zranění. O dva dny později stěžovatelova matka napsala o incidentu ředitelce školy a požádala ji, aby přijala opatření k zajištění bezpečnosti jejího syna. Ředitelka ještě téhož dne odpověděla příslibem, že incident nechá prošetřit. Podle stížnosti ze dne 22. 3. 2012, kterou podala matka chlapce, který stěžovatele údajně poškrábal, jej stěžovatel systematicky obtěžoval a nazýval ho „tupým zvířetem“, „miminem“, „trpaslíkem“ a „hlupákem“, říkal mu „dnes ti umřela matka“, čmáral mu na oblečení fixou, snažil se mu ničit školní pomůcky, plival mu do obličeje, rušil ho na toaletách a naposledy 19. 3. ho i kopl do slabin. To vše přimělo jejího syna bránit se. Podle vyjádření ředitelky v následném řízení před Komisí pro ochranu před diskriminací (viz § 50 níže) byl incident prošetřen a vyšlo najevo, že stěžovatel nebyl napaden spolužáky, nýbrž naopak jednoho z nich sám zkopal. V podobném duchu vyzněla i zpráva třídní učitelce ze dne 21. 3. 2012 sepsaná učitelkou hudební výchovy, která byla svědkyní incidentu a poškozeného chlapce odvezla ke školní zdravotní sestře na lékařské vyšetření.
13. Dle tvrzení stěžovatele byl během přestávky mezi vyučovacími hodinami o týden později, dne 27. 3. 2012, bodnut perem do čela. Téhož dne jeho matka napsala ředitelce o napadení a zopakovala svou žádost, aby byly podniknuty kroky k zajištění bezpečnosti jejího syna. Podle vyjádření ředitelky byl incident v následném řízení před Komisí pro ochranu před diskriminací (viz § 50 níže) důkladně prošetřen, načež bylo zjištěno, že k bodnutí došlo nešťastnou náhodou a že třídní učitelka vyrozuměla rodiče žáka, který to udělal.
14. Dne 23. 3. 2012 si matka dalšího spolužáka stěžovatele ředitelce školy, že stěžovatel kopal do její dcery a tahal ji za vlasy.
15. Dne 29. 3. 2012 obdržela ředitelka školy stížnost sedmnácti rodičů spolužáků stěžovatele. Ti tvrdili, že se chová špatně, provokuje spolužáky urážlivým a agresivním chováním, nosí do školy šroubovák a vyhrožuje jím spolužákům, stříhá nůžkami vlasy ostatních dětí, ničí jejich školní pomůcky, o přestávkách je bije a kope a prohrabává se jejich taškami, z nichž bere věci, které mu nepatří.
4. Práce pro Animus
16. V mezidobí dne 19. 3. 2012 se rodiče stěžovatele písemně obrátili na místní orgán sociálně-právní ochrany dětí, který požádali o vyšetření jejich syna nezávislým psychologem. Vyjádřili rovněž svou obavu, že by se stěžovatel mohl stát po jednání školní komise pro předcházení nespolečenského chování obětí špatného zacházení (viz § 10 výše). Dne 9. 4. 2012 je příslušný úřad odkázal na Animus, nadaci se zaměřením na rehabilitaci, poradenství a psychoterapii, aby rodině poskytla psychologické konzultace po dobu 6 měsíců.
17. Z podnětu společnosti Animus se dne 24. 4. 2012 její ředitel a dva psychologové, kteří se stěžovatelem a jeho rodiči pracovali, setkali s rodinou, ředitelkou školy, třídní učitelkou stěžovatele a výchovnou poradkyní školy, aby společně projednali situaci stěžovatele. Ředitelka školy upozornila, že stěžovatel bude nejspíš potrestán, nicméně dodala, že si vytkla za úkol apelovat na pedagogickou radu školy, aby sankci zmírnila jen na upozornění, že mu hrozí přeřazení na jinou školu. Nadace Animus ve své zprávě z jednání vyjádřila názor, že by bylo kontraproduktivní přeřadit stěžovatele na jinou školu.
5. Kázeňské opatření uložené stěžovateli
18. Dne 18. 5. 2012 se za přítomnosti rodičů stěžovatele sešla pedagogická rada školy, aby projednala jeho chování. V této souvislosti byla předložena tabulka s podrobnostmi o 49 prohřešcích proti školnímu řádu, kterých se dopustil v období od ledna do května 2012.
19. Třídní učitelka stěžovatele ve své písemné zprávě určené radě popsala problémy s jeho chováním, zejména uvedla, že systematicky nedodržuje školní řád, je agresivní vůči spolužákům i učitelům, nechce se zapojovat do výuky, a to zejména v hodinách anglického jazyka, a nerespektuje autority. Toto chování se údajně snažila řešit, často hovořila s rodiči, ba dokonce vytvořila tým složený ze všech učitelů, kteří vyučovali v dotyčné třídě, jehož členkou byla i školní výchovná poradkyně. Ale i tyto snahy se ukázaly bezvýsledné. Stěžovatelovo chování zůstalo nezměněné, což vedlo k vlně stížností od rodičů ostatních žáků. Třídní učitelka navrhla, aby byl stěžovatel potrestán varováním, že mu hrozí přeřazení na jinou školu.
20. Na samotném jednání rady třídní učitelka znovu vylíčila problémy se stěžovatelem a kroky podniknuté ve snaze je řešit, načež navrhla jeho potrestání upozorněním, že bude přeřazen na jinou školu. Ředitelka v této souvislosti zmínila stížnost rodičů spolužáků stěžovatele (viz § 15 výše), popsala spolupráci s nadací Animus (viz § 16 výše) a podpořila návrh třídní učitelky. Několik dalších učitelů se také zmínilo o incidentech se stěžovatelem a uvedlo, že systematicky narušuje hodiny a chová se agresivně vůči spolužákům. Proti návrhu na potrestání se postavili rodiče stěžovatele. Podle nich byly projevy agrese ze strany jejich syna ojedinělé a vyprovokované učiteli. Ti se sice snažili jeho chování řešit, ale třídní učitelka nepokračovala v počátečním úsilí zajistit, aby jeho adaptační období ve škole proběhlo dobře. Naléhali na radu, aby dala stěžovateli ještě šanci, a vyjádřili naději, že se jeho chování může zlepšit díky psychologického programu, do kterého byl zařazen. Výchovná poradkyně uvedla, že podle jejího názoru by navrhovaná sankce měla kýžený terapeutický účinek.
21. Na závěr jednání pedagogická rada doporučila ředitelce školy 38 hlasy proti 0 (3 učitelé se zdrželi) potrestat stěžovatele upozorněním, že bude přeřazen na jinou školu. O tři dny později, dne 21. 5. 2012, ředitelka školy uložila stěžovateli uvedenou sankci, ale toto kázeňské opatření odložila na začátek příštího školního roku, od září 2012. Rodiče stěžovatele nevyužili možnosti podat proti rozhodnutí odvolání ke krajské školské inspekci.
22. Dne 10. 7. 2012 napsali rodiče stěžovatele ředitelce školy ve snaze zpochybnit její rozhodnutí, přičemž tvrdili, že třídní učitelka stěžovatele při mnoha příležitostech tahala za vlasy a uši, vyháněla ho ze třídy, nechala ho bez snídaně, dvakrát ho nutila stát čtyři hodiny ve vzpřímené poloze, aniž by si mohl vzít vodu nebo jídlo či si dojít na toaletu, a že nařídila staršímu žákovi, aby mu prohledal kapsy. To vše stěžovatele rozrušilo a demotivovalo chodit do školy. Třídní učitelka ve své odpovědi na tuto stížnost ze dne 12. 7. 2012 tato tvrzení popřela. Pokud jde o obvinění z prohledávání kapes, vysvětlila, že při jedné příležitosti za ní přispěchal její bývalý žák, protože stěžovatel měl mít u sebe šroubovák, kterým údajně vyhrožoval spolužákovi.
1. Formální diagnóza stěžovatelovy poruchy a kroky přijaté ve snaze přizpůsobit výuku jeho uznaným zvláštním vzdělávacím potřebám
23. Psychologové z nadace Animus (viz § 16 výše) pokračovali ve spolupráci se stěžovatelem po celé léto 2012 a v září jej poslali k posouzení na kliniku dětské psychiatrie. Na základě vyšetření mu dne 27. 9. 2012 tři specialisté z kliniky formálně diagnostikovali hyperkinetickou poruchu a zvláštní vývojovou poruchu školních dovedností a uznali, že má zvláštní vzdělávací potřeby. Doporučili proto, aby byl stěžovateli sestaven individuální vzdělávací plán a zajištěna pomoc pedagogického asistenta a logopeda.
24. Dne 4. října 2012 rodiče stěžovatele informovali ředitelku školy o zjištěních kliniky a požádali ji, aby doporučení tlumočila třídní učitelce.
25. O týden později, 11. října 2012, se zástupci Animusu, včetně psychologů pracujících se stěžovatelem a jeho rodiči, setkali s ředitelkou školy, třídní učitelkou stěžovatele, výchovnou poradkyní a rodiči stěžovatele, aby znovu projednali jeho situaci ve světle formální diagnózy, která mu byla stanovena. Stěžovatelův otec tvrdil, že třídní učitelka měla negativní vliv na vývoj jejich syna, protože vůči němu byla zaujatá, a že učitelka z vedlejší třídy lépe zachází s dětmi se zvláštními vzdělávacími potřebami. Třídní učitelka vyjádřila politování nad situací stěžovatele a nedostatkem potřebné komunikace s rodiči. Ředitelka zamítla návrh na přesun stěžovatele do jiné třídy, protože škola ctí zásadu, že ve třídě může být pouze jedno dítě se specifickými vzdělávacími potřebami; navrhla, že by se stěžovatel mohl vzdělávat individuálně a s ostatními žáky být v kontaktu pouze o přestávkách mezi vyučovacími hodinami. V následné zprávě krajské školské inspekci ze dne 15. 1. 2013 ředitelka vysvětlila, že podle jejího názoru by přesun stěžovatele do jiné třídy nevyřešil jeho problémy s chováním, neboť podle školní psycholožky a psycholožky z nadace Animus, která s ním pracuje, bude jeho problematické chování pokračovat v jakémkoli školním prostředí bez ohledu na osobnost učitele a spolužáky. V následné stížnosti k orgánu sociálně-právní ochrany dětí rodiče stěžovatele uvedli, že nemohou souhlasit s návrhem individuální výuky, neboť je důležité, aby byl jejich syn v pravidelném styku se spolužáky, nikoli jen o přestávkách; podle jejich mínění bylo jediným vhodným řešením jeho přesunutí do jiné třídy.
26. Dne 15. 10. 2012, po vyšetření stěžovatele na žádost otce, dospěl pedagogický posudkový tým krajské školské inspekce k závěru, který potvrdil, že má stěžovatel zvláštní vzdělávací potřeby, načež mu bylo doporučeno inkluzivní vzdělávání v běžné škole ve spolupráci s asistentem pedagoga, logopedem a psychologem.
27. O dva dny později, dne 17. 10. 2012, rodiče stěžovatele upozornili ředitelku školy na toto doporučení. Následujícího dne, 18. 10. 2012, zaslala ředitelka matce stěžovatele návrh individuálního vzdělávacího plánu, který vycházel ze dvou vyučovacích hodin týdně s pedagogickou asistentkou, a vyzvala ji, aby se dostavila do školy a podala v tomto směru příslušnou formální žádost.
28. Dne 6. 11. 2012 stěžovatelova matka formálně požádala o přidělení asistujícího pedagoga. Téhož dne jmenovala ředitelka školy tým složený z třídní učitelky, logopeda, psychologa a pedagogické asistentky, jehož úkolem bylo zhodnotit vzdělávací potřeby stěžovatele a sestavit pro něj vhodný individuální vzdělávací plán. Plán, který pokrýval zbytek školního roku, byl dokončen 9. 11. 2012. O dva měsíce později, 10. 1. 2013, byl schválen matkou stěžovatele.
29. Podle její následné výpovědi před Komisí pro ochranu před diskriminací (viz § 50 a 55 níže) začala pedagogická asistentka individuálně pracovat se stěžovatelem v listopadu 2012. Ve zprávě ředitelce školy ze dne 18. 12. 2012 uvedla, že ji rodiče stěžovatele informovali o jeho přesné diagnóze s třítýdenním zpožděním, že se snaží sabotovat její práci a že na jejich naléhání zvýšila počet týdenních individuálních hodin ze dvou na tři, což činí na úkor ostatních žáků, se kterými pracuje. Počet hodin věnovaných stěžovateli nelze dál navýšit, protože má na starosti skupinu třinácti žáků a může učit maximálně třicet hodin týdně.
30. Po celou tuto dobu stěžovatel dál pokračoval v pravidelné výuce. Ze zdravotních důvodů byl několikrát mimo školu.
2. Zrušení kázeňského opatření
31. Mezitím ředitelka školy dne 8. 11. 2012 s odvoláním na zdravotní indispozice stěžovatele (viz § 23 výše) zrušila kázeňský trest, který mu byl uložen v květnu 2012 (viz § 21 výše). Není jasné, zda rodiče stěžovatele byli o tomto rozhodnutí informováni.
3. Incidenty a stížnosti mezi říjnem 2012 a lednem 2013
a) Incidenty z října 2012
32. Stěžovatel tvrdil, že ve dnech 4., 5., 8. a 9. 10. 2012 byl „bit, ponižován a označen za lháře a darebáka“. Tvrdil také, že pravidelně dostával špatné známky a byl bezdůvodně napomínán. Jeho třídní učitelka proti němu poštvala spolužáky, v důsledku čehož ho několik z nich napadlo o přestávce mezi vyučováním na hřišti.
33. V e-mailu ředitelce školy ze dne 8. 10. 2012 matka stěžovatele popsala rvačku, která se odehrála dne 5. 10. 2012 mezi jejím synem a dvěma dívkami z jeho třídy. Dle jejího přesvědčení k ní došlo proto, že stěžovatele třídní učitelka dříve nazvala „budižkničemu“. Dále uvedla, že předchozího dne, 4. 10. 2012, spolužáci v nepřítomnosti stěžovatele během přestávky vyhodili jeho tužky do odpadkového koše a že třídní učitelka jeho výpovědi o incidentu nevěřila. Matka stěžovatele vyjádřila znepokojení nad tím, že dochází k vyčleňování jejího syna z třídního kolektivu, dostává špatné známky a že je napomínán s cílem ponížit jej před ostatními žáky a dosáhnout jeho vyloučení ze školy.
34. V dalším e-mailu ředitelce školy ze dne 10. 10. 2012 matka stěžovatele přišla s tvrzením, že její syn byl dne 8. 10. o přestávce napaden skupinou spolužáků a že dne 9. 10. 2012 jej učitelka označila před celou třídou za „lháře“, protože si dovolil zpravit rodiče o tom, co se ve škole děje. Matka stěžovatele dále osočila třídní učitelku ze snahy zakrýt tento její výrok tím, že na děti vyvíjela fyzický a psychický nátlak.
35. Zástupkyně ředitelky školy ve zprávě ředitelce ze dne 10. 10. 2012 poznamenala, že si jí otec stěžovatele téhož dne stěžoval, že a) dne 8. 10. 2012 jeho syna spolužáci napadli a shodili mu snídani na zem a že b) třídní učitelka stěžovatele uráží, ponižuje a obrací proti němu spolužáky. Bezprostředně po rozhovoru s otcem stěžovatele hovořila zástupkyně ředitelky školy s žáky z třídy stěžovatele, od nichž zjistila, že sám upustil sendvič na zem a poté jeho kousky hodil po své spolužačce, kterou zároveň kopl. Když to viděli ostatní žáci, zasáhli a též jej několikrát kopli; starší žák pak šarvátku ukončil. Spolužáci stěžovatele rovněž popřeli, že by někdy slyšeli třídní učitelku pronášet vůči stěžovateli urážlivá slova; uvedli, že se na něho obořila jen tehdy, když odmítal v rámci výuky spolupracovat. Zástupkyně ředitelky se rovněž dotázala stěžovatele, zda ho paní třídní učitelka uráží, na což odpověděl, že mu řekla „břídile, vstaň“. Všichni spolužáci toto tvrzení označili za nepravdivé. Poté, co byl stěžovatel požádán o vysvětlení, proč pronáší smyšlené příběhy, postěžoval si, že třídní učitelka usiluje o jeho přeložení na jinou školu. Na otázku, proč si to myslí, odvětil, že mu to řekl jeho otec. Během rozhovoru stěžovatel chodil po třídě, plivl na tři lavice a nasypal hobliny z ostrouhané tužky do tašky jednoho ze spolužáků.
36. Rodiče stěžovatele zopakovali všechna obvinění, která dříve formálně vznesla jeho matka prostřednictvím e-mailů (viz § 33–34 výše) adresovaných ředitelce školy ze dne 11. 10. 2012.
b) Incident z 9. 11. 2012
37. Dne 9. 11. 2012 dal učitel angličtiny stěžovateli facku přes tvář. Matka stěžovatele si na incident stěžovala ředitelce školy v e-mailu ze dne 12. 11. 2012. Vyjádřila obavu, že si učitel anglického jazyka nejspíš nebyl vědom, že má stěžovatel zvláštní vzdělávací potřeby. Rodiče stěžovatele zopakovali svou stížnost dne 11. 12. 2012 a trvali na potrestání učitele. Po vyslechnutí spolužáků a třídní učitelky stěžovatele rozhodla ředitelka dne 14. 12. 2012 tak, že učitele angličtiny formálně napomenula za kázeňské provinění z důvodu, že porušil vnitřní řád školy.
c) Stížnost rodičů stěžovatelových spolužáků
38. Dne 21. 11. 2012 se sedmnáct rodičů spolužáků stěžovatele obrátilo na ředitelku školy se stížností na chování stěžovatele. Zopakovali svá tvrzení z března 2012 (viz § 15 výše) a dále uvedli, že stěžovatel často nosí do školy skryté nahrávací zařízení, jehož používáním porušuje právo jejich dětí a učitelů na respektování soukromí.
d) Stížnosti rodičů stěžovatele a navazující kontrola ze strany krajské školní inspekce
39. Po stížnostech rodičů stěžovatele u různých úřadů navštívili školu v polovině ledna 2013 dva inspektoři krajské školské inspekce, aby jeho případ prošetřili. Ve své zprávě ze dne 16. 1. 2013 zaznamenali, že škola nerezignovala na hledání konstruktivního dialogu s rodiči stěžovatele a hledání řešení, které by uspokojilo všechny zúčastněné strany, stěžovateli byla poskytnuta potřebná podpora a že nic nenasvědčuje tomu, že by na rodiče stěžovatele byl vyvíjen nepřípustný nátlak, jak tvrdili, aby souhlasili s individuální výukou jejich syna.
e) Oznámení ředitelky na policii kvůli chování otce stěžovatele
40. Dne 2. 12. 2012 se ředitelka školy obrátila na policii kvůli tomu, že stěžovatelův otec vstoupil bez povolení do budovy školy, kde se choval agresivně vůči učitelům i žákům. Policie ho varovala, aby se takového jednání do budoucna zdržel.
f) Stížnosti rodičů stěžovatele v prosinci 2012 a lednu 2013
41. Dne 11. 12. 2012 si rodiče stěžovatele stěžovali ředitelce školy, že dne 7. 12. 2012 jejich synovi třídní učitelka vyhrožovala, že bude-li svým chováním i nadále narušovat výuku, bude z ní vyloučen, a že na něj vyvíjela nátlak, aby souhlasil s individuální výukou nebo přeložením na jinou školu. Mimito byl stěžovatel prý vyloučen z výuky angličtiny. V následné zprávě krajské školské inspekci ze dne 15. 1. 2013 ředitelka uvedla, že při vyloučení z výuky dne 7. 12. 2012 byl stěžovatel pod dohledem učitele, jak to vyžaduje školní řád.
42. Dne 10. 1. 2013 se rodiče stěžovatele opět obrátili na ředitelku školy, tentokrát s tím, že učitel anglického jazyka dne 7. 1. 2013 vykázal jejich syna ze třídy. Tvrdili, že to dělal systematicky, dával tím najevo neochotu s ním spolupracovat a odmítal tak přispět k tomu, aby adaptační období jejich syna proběhlo dobře. Ředitelka ve své následné zprávě krajské školské inspekci (viz § 41 výše) uvedla, že poté, co byl dne 7. 1. 2013 vyřazen stěžovatel z výuky angličtiny, byl nejprve pod dohledem jí samotné a posléze jiné učitelky, jak to vyžaduje školní řád.
D. Přerušení stěžovatelovy školní docházky v únoru 2013
43. Dne 4. 2. 2013 dětská psychiatrická klinika doporučila stěžovateli přerušit školní docházku po zbytek školního roku z důvodu, že její pokračování vytváří napjaté školní prostředí a neprospívá jeho osobnímu rozvoji a formování konstruktivního přístupu. Klinika mu dále doporučila, aby se vzdělával formou individuálních lekcí s příslušnými učiteli.
44. O týden později, dne 12. 2. 2013, rodiče stěžovatele upozornili ředitelku školy na uvedené doporučení a požádali ji, aby stěžovateli umožnila přerušit studium po zbytek školního roku. O dva dny později, 14. 2. 2013, povolila ředitelka školy přerušení školní docházky stěžovatele ze zdravotních důvodů s účinností od téhož dne.
45. Dne 30. 5. 2013 odborná komise příslušného orgánu pro sociálně-právní ochranu dětí, která provedla inspekci školy na základě stížnosti rodičů stěžovatele v prosinci 2012, udělila pokyny ředitelce školy. Komise zejména konstatovala, že ředitelka neuvedla právní základ svého rozhodnutí povolit stěžovateli přerušení školní docházky, třebaže ze zákona je školní docházka do 16 let povinná. Škola tak stěžovateli přerušila vzdělávání, aniž by v rozporu se zákonem zajistila, že výuka bude pokračovat individuálně. Komise uložila ředitelce školy, aby vypracovala individuální vzdělávací plán odpovídající zvláštním potřebám stěžovatele a předložila ho rodičům ke schválení ve lhůtě do 28. 6. 2013.
E. Pokračování vzdělávání stěžovatele na jiných školách
46. Ve školním roce 2013/2014 stěžovatel na přání rodičů přestoupil na jinou základní školu, kde opakoval druhý ročník. Poté se rodina znovu přestěhovala, takže první pololetí školního roku 2014/2015 strávil ve zvláštní škole pro děti s poruchami učení. Avšak ve druhém pololetí školního roku byl opět přeřazen do jiné základní školy, kde zůstal až do ukončení základního vzdělání ve školním roce 2018/2019.
47. Podle stěžovatele základní škola, kterou navštěvoval od druhého pololetí školního roku 2014/2015, organizovala jeho školní docházku způsobem odpovídajícím jeho speciálním vzdělávacím potřebám, což mu umožnilo adaptovat se na tamní školní prostředí, zlepšit své chování i studijní výkony. Vláda poukazovala na to, že podle záznamů o základním vzdělání stěžovatele a svědectví jeho učitele z této školy před Městským správním soudem v Sofii (viz § 62 níže) stěžovatel po čtyři pololetí docházky na této škole dodržoval individuální vzdělávací plán, nedocházel tak na výuku s ostatními žáky a po dobu jednoho pololetí měl kombinovaný plán, kdy docházel do třídy pouze na hodiny sportovní a výtvarné výchovy, zatímco výuka ostatních předmětů probíhala individuálně. Podle výpovědi jeho učitele z této školy měl stěžovatel dobrý intelekt, uměl se dobře vypořádat se vzdělávacími materiály a těžil z neutuchající podpory svých rodičů, kteří byli ke škole zpočátku nedůvěřiví, ale časem změnili přístup. Stěžovatel nebyl agresivní, i když občas verbálně provokoval, zvláště ostatní chlapce, a přes kárání rodičů obvykle oslovoval učitele nevhodným hovorovým jazykem, takže pro některé z nich byla spolupráce s ním náročná. Jeho chování vykazovalo určitý cyklický charakter. Zpočátku s ním bylo těžké pořízení, ale postupně se jeho chování začínalo zlepšovat. Zaznamenán byl incident, kdy křivě obvinil spolužáka, že ho shodil na zem, a také se jednou pokusil kopnout učitele, kterého mylně osočil z toho, že se ho nepatřičně dotkl.
II. Podnět k veřejnému ochránci práv
48. Dne 21. 2. 2013 podali rodiče stěžovatele podnět k veřejnému ochránci práv, v němž poukazovali na zacházení s jejich synem v první škole. Ve své odpovědi ze dne 7. 6. 2013 veřejný ochránce práv bez bližších podrobností uvedl, že podle výsledku jeho šetření nebylo vynaloženo dostatečné úsilí k socializaci stěžovatele na dané škole a že ta nedokázala zorganizovat svůj přístup k němu způsobem, který by přijímal jeho individualitu a vycházel vstříc jeho potřebám, čímž škola přispěla k jeho špatné fyzické a psychické situaci.
III. Řízení o žalobě na údajnou diskriminaci
49. V srpnu 2013 podal otec stěžovatele jménem svého syna stížnost u Komise na ochranu před diskriminací (dále jen „Komise“; viz § 84 níže). V ní tvrdil, že třídní učitelka stěžovatele (uvedená jako první žalovaná) se vůči němu dopustila přímé diskriminace a obtěžování, a že ředitelka školy (uvedená jako druhá žalovaná) nepřijala dostatečné kroky, aby diskriminaci ze strany třídní učitelky zabránila a zajistila účinný výkon práva stěžovatele na vzdělání. Ve stížnosti dále tvrdil, že třídní učitelka a ředitelka školy nevyhověly stěžovatelovým zvláštním vzdělávacím potřebám, že ho učitelka obtěžovala a nabádala jeho spolužáky, aby činili to samé. V neposlední řadě měl se stěžovatelem hrubě zacházet i jeho učitel anglického jazyka.
A. Prvotní přezkum stížnosti Komisí
50. Stížnost byla přezkoumána Komisí v tříčlenném složení. Opatřila si podání a důkazy od stěžovatele, jeho třídní učitelky, ředitelky školy, různých úřadů a vyslechla řadu svědků.
51. Ve svém rozhodnutí vydaném v březnu 2015 Komise konstatovala, že a) třídní učitelka nenapomohla integraci stěžovatele ve školním prostředí, čímž se dopustila diskriminace jednak na základě zdravotního postižení, jednak na základě osobního stavu, a že b) tím, že ředitelka uložila stěžovateli kázeňské opatření a následně umožnila přerušení jeho školní docházky, se rovněž dopustila jeho diskriminace.
52. Jeden ze tří členů Komise nesouhlasil a vyjádřil se kriticky k faktickým zjištěním většiny. Podle jeho názoru udělala třídní učitelka vše, co mohla, aby stěžovateli napomohla s adaptací ve škole. Ani tamní ředitelka se podle něho nedopustila diskriminace.
B. Soudní přezkum rozhodnutí Komise
53. Třídní učitelka a ředitelka školy nechaly rozhodnutí Komise přezkoumat soudně.
54. V únoru 2016 Městský správní soud v Sofii shledal, že rozhodnutí bylo vydáno Komisí v nesprávném složení, je tudíž neplatné, a to ze dvou důvodů. Zaprvé, jeden z členů Komise, která stížnost přezkoumávala, se později neúčastnil rozhodování, ale byl nahrazen náhradníkem, kdežto podle jednacího řádu tohoto orgánu nemůže být složení Komise v průběhu rozhodování změněno. Ze zápisu nebylo každopádně jednoznačné, zdali byl na závěrečné poradě orgánu přítomen původní nebo náhradní člen. Zadruhé, ačkoliv Komise nejprve vycházela z toho, že stěžovatel měl být diskriminován kvůli svému zdravotnímu postižení, ve svém rozhodnutí konstatovala, že byl diskriminován rovněž na základě osobního stavu. Podle jednacího řádu však má stížnosti týkající se údajné diskriminace ze dvou nebo více důvodů posuzovat Komise v pětičlenném složení. Městský soud proto vrátil věc Komisi zpět k dalšímu řízení.
C. Opětovný přezkum stížnosti ze strany Komise
55. Komise v pětičlenném složení stížnost přezkoumala znovu. Obstarala si písemná vyjádření od třídní učitelky, ředitelky školy a různých úřadů. Rovněž znovu vyslechla tři svědky, které již vyslýchala tříčlenná komise (výchovnou pedagogickou poradkyni školy, učitelku, která se stěžovatelem pracovala v roce 2012/2013, a zástupkyni ředitelky školy); zajistila ale i další důkazy. Otec stěžovatele předložil zvukové záznamy rozhovorů mezi stěžovatelem a jeho třídní učitelkou, které stěžovatel potajmu pořídil bez jejího vědomí a souhlasu, jakož i jím pořízené přepisy těchto nahrávek. Komise je přijala de bene esse s tím, že byly pořízeny nezákonně a nelze je použít jako důkaz.
56. V prosinci 2017 Komise v pětičlenném složení shledala, že se škola diskriminace stěžovatele nedopustila.
57. Komise na úvod konstatovala, že šetření provedené v březnu 2011 mělo objasnit, jestli bude stěžovatel schopen adaptace ve školním prostředí, jenže jeho třídní učitelka a pedagogická asistentka zaznamenaly, že má problémy s chováním už dříve, a proto byly v kontaktu s jeho rodiči od počátku prvního školního roku. Stěžovatelovo chování bylo škodlivé a nebezpečné jak pro něj, tak pro jeho spolužáky. Ke kázeňskému trestu, který mu byl následně uložen, bylo přistoupeno až po vytrvalém úsilí o navázání spolupráce s rodiči. Sankce mu byla uložena několik měsíců předtím, než byl formálně uznán žákem se zvláštními vzdělávacími potřebami; po tomto zjištění byla ihned zrušena. Ředitelka školy se snažila pomoci stěžovateli s adaptací a pozitivně působila na změnu jeho chování. Okamžitě také zareagovala na incident, kdy stěžovatel dostal facku od učitele angličtiny.
58. Poté, co rodiče stěžovatele informovali školu o jeho diagnóze, vedení školy podniklo všechny nezbytné kroky, aby napomohlo jeho adaptaci ve školním prostředí a zajistilo účinný výkon jeho práva na vzdělání. V této souvislosti škola připravila stěžovateli individuální vzdělávací plán a zajistila pro něho učitele, který s ním měl pracovat na individuální bázi. Jeho rodiče však toto úsilí náležitě nepodporovali. To, společně se stěžovatelovým soustavně provokativním a agresivním chováním, vedlo ke konfliktu mezi rodiči stěžovatele, školou a rodiči ostatních žáků. Stěžovatelovo chování však nebylo možné tolerovat na úkor ostatních spolužáků.
59. Skrytý zvukový záznam předložený otcem stěžovatele nemohl být použit jako důkaz. Je nepřípustné, aby se rodiče žáka uchýlili k takové taktice. Kromě toho nebylo možné vyloučit, že rodiče stěžovatele navedli, aby svou učitelku vyprovokoval a poté zaznamenal její nepřiměřenou reakci.
60. Stěžovatelova tvrzení o diskriminaci a obtěžování neměla oporu v provedených důkazech. Je pravda, že spadal do zvláště zranitelné kategorie osob, ale škola se mu všemožně snažila věnovat nadstandardní péči, aby kompenzovala jeho znevýhodnění. Zákony zakazující diskriminaci však nemohou klást nepřekonatelné překážky normálnímu fungování veřejných institucí.
D. Soudní přezkum druhého rozhodnutí Komise
61. Stěžovatel inicioval soudní přezkum rozhodnutí Komise. Tvrdil, že posoudila důkazy nesprávně a selektivně a že byl ve skutečnosti diskriminován.
62. Městský správní soud v Sofii nashromáždil další důkazy a vyslechl jednoho ze svědků, kteří již byli vyslechnuti Komisí (pedagogická asistentka), a další dva svědky (učitelku stěžovatele ve škole, do které následně přestoupil a kde dokončil základní vzdělání, a sociálního pracovníka, který se zabýval jeho případem).
63. V červenci 2019 soud žalobu zamítl.
64. Soud konstatoval, že stěžovatel měl od počátku potíže s adaptací ve škole a že jeho třídní učitelka a výchovná poradkyně školy se v této souvislosti několikrát setkali s jeho rodiči. Přes tuto snahu se stěžovateli nepodařilo dodržovat školní řád. Projevoval agresivitu vůči svým spolužákům a ohrožoval je i sebe. Po jednání Komise pro předcházení nespolečenského chování v březnu 2012 nařídila škola rodičům, aby vyhledali odborné poradenství. Následný kázeňský postih – upozornění, že stěžovatel bude přeřazen na jinou školu – byl důsledkem jeho chování a nepředstavoval diskriminaci. Nepřijmout žádné opatření navzdory chování stěžovatele by naopak znamenalo jeho nepatřičné přednostní zacházení.
65. Ředitelka školy řádně reagovala na všechny stížnosti ohledně obtěžování a šikany stěžovatele, o čemž svědčí zejména napomenutí, které udělila učiteli anglického jazyka.
66. Soud dále poznamenal, že bezprostředně poté, co byly formálně uznány stěžovatelovy zvláštní vzdělávací potřeby, škola nabídla, že jej převede do režimu individuální výuky. Rodiče však tuto nabídku odmítli. Pouhá nabídka vzdělávání na individuálním základě nemůže být považována za diskriminaci, zejména když existovaly důkazy, že stěžovatel po určitou dobu dodržoval individuální vzdělávací plán ve škole, kterou navštěvoval po roce 2015. Nedůvěra jeho rodičů a jejich odpor k opatřením navrženým školou do značné míry přispěly k jeho nepřístojnému chování.
67. Konečně, rozhodnutí ředitelky školy povolit přerušení školní docházky stěžovatele na začátku roku 2013 nezasáhlo do jeho práva na vzdělání, protože bylo učiněno na základě lékařského doporučení a na výslovnou žádost rodičů.
E. Kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu
68. Stěžovatel podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Namítal, že podřízený soud nesprávně vyhodnotil důkazy, zejména svědecké výpovědi, a že založil svůj úsudek na nesprávných skutkových zjištěních. Důkazy podle něj jasně prokazovaly, že ho zaměstnanci školy obtěžovali a diskriminovali primárně z toho důvodu, že měli jeho chování za důsledek špatné rodičovské výchovy, nikoli zdravotního postižení.
69. Dne 14. 1. 2020 Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Měl totiž za to, že podřízený soud správně shledal, že stěžovatel nebyl diskriminován ani obtěžován. Z důkazů vyplynulo, že po předložení lékařských dokladů potvrzujících jeho zdravotní postižení škola podnikla konkrétní kroky, aby mu pomohla s adaptací a zajistila plnohodnotný výkon jeho práva na vzdělání. Nabídka individuálního vzdělávacího plánu byla zdůvodněna rušivým chováním stěžovatele při výuce. Ani kázeňský trest, který mu byl uložen, nelze považovat za diskriminaci nebo obtěžování, neboť byl vzhledem k jeho chování nezbytný. Stejně tak nelze hovořit o diskriminaci ani v souvislosti s přerušením vzdělávání stěžovatele, protože k němu došlo na základě lékařského doporučení a na žádost rodičů.
Relevantní vnitrostátní právo a praxe
[§ 70.–76. Relevantní ustanovení zákona o celostátním vzdělávání
§ 77.–86. Relevantní ustanovení zákona o ochraně před diskriminací]
Tvrzené porušení článku 14 Úmluvy
87. Stěžovatel namítal, že a) učitelé a ředitelka základní školy, kterou navštěvoval v prvním a druhém ročníku, ho obtěžovali a jednali s ním neprofesionálně, a že b) nedokázali zorganizovat jeho vzdělávání způsobem odpovídajícím jeho zvláštním vzdělávacím potřebám. Ve své stížnosti se opíral o článek 14 Úmluvy ve spojení s některými ustanoveními Úmluvy OSN o právech dítěte z roku 1989, včetně jejího čl. 28 odst. 1, který se týká práva na vzdělání.
1. Podání stran
88. Podle vlády měly být obě stížnostní námitky tak, jak je formuloval stěžovatel, přezkoumány z pohledu článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8, protože jím tvrzená diskriminace souvisela s jeho právem na respektování důstojnosti, psychické integrity a pohody. Stížnost lze sotva vnímat jako kdyby obsahovala námitky týkající se diskriminace při výkonu práva na vzdělání podle článku 2 Protokolu č. 1.
89. Stěžovatel reagoval, že okolnosti, na něž ve stížnosti poukazoval, se vztahují jak k článku 8 Úmluvy, tak k článku 2 Protokolu č. 1.
2. Hodnocení Soudu
90. Na základě zásady iura novit curia není Soud vázán právní kvalifikací skutkového stavu, jak ji provedl podle Úmluvy a jejích protokolů stěžovatel, a má pravomoc samostatně posoudit stížnost na poli jiných ustanovení Úmluvy, než kterých se stěžovatel dovolává (viz mimo jiné Radomilja a další proti Chorvatsku, cit. výše, § 126). V tomto případě má Soud za to, že námitky stěžovatele, i když na ně lze nazírat různou optikou, je nejlogičtější zkoumat z pohledu článku 14 Úmluvy. Toto ustanovení doplňuje ostatní hmotněprávní ustanovení Úmluvy a jejích protokolů; uplatní se pouze při „užívání práv a svobod“ zaručených těmito ustanoveními (viz mimo jiné Van der Mussele proti Belgii, cit. výše, § 43; Petrovic proti Rakousku, cit. výše, § 22, a Ponomaryovi proti Bulharsku, cit. výše, § 48). Tohoto ustanovení se tudíž nelze dovolávat ve spojení s ustanoveními jiných mezinárodních instrumentů, jako je Úmluva o právech dítěte. V tomto případě je však právo, při jehož výkonu byl stěžovatel údajně diskriminován – právo na vzdělání – chráněno rovněž článkem 2 Protokolu č. 1. Navíc k tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy došlo ve škole, kterou stěžovatel navštěvoval v prvním a druhém ročníku, a jeho námitka se týká způsobu, jakým tam s ním bylo zacházeno s ohledem na jeho vzdělání a školní kázeň. Tato námitka tak přirozeně spadá pod věcný rozsah článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 (viz mutatis mutandis G. L. proti Itálii, cit. výše, § 34). Zvláště systém školní kázně spadá do oblasti práva na vzdělání (viz Costello-Roberts proti Spojenému království, cit. výše, § 27).
91. Je pravda, že opatření přijímaná v oblasti vzdělávání se mohou rovněž dotýkat práva na „respektování soukromého života“ [viz Případ „týkající se některých aspektů práva na používání jazyka při vzdělávání v Belgii“, cit. výše, § 7]. V této věci jsou však všechny otázky potenciálně vyplývající z článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 8 již konzumovány otázkami vyplývajícími z článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1. Toto ustanovení je nicméně třeba vykládat ve světle článku 8 Úmluvy (viz G. L. proti Itálii, cit. výše, § 50 in fine). Jakékoli otázky týkající se údajné diskriminace stěžovatele v jeho právu na „respektování soukromého života“ tedy nevyžadují samostatný přezkum (viz mutatis mutandis G. L. proti Itálii, cit. výše, § 76).
92. Příslušné části článku 14 Úmluvy a článku 2 Protokolu č. 1 zní:
Článek 14 (zákaz diskriminace)
„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“
Článek 2 Protokolu č. 1 (právo na vzdělání)
„Nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání. (…)“
1. Vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy
93. Vláda uvedla, že v rozsahu, v jakém se stížnost týká údajné diskriminace ze strany jiných osob, než je třídní učitelka a ředitelka školy, nevyčerpal stěžovatel všechny vnitrostátní prostředky nápravy, protože pouze tyto dvě osoby byly žalovanými ve vnitrostátním řízení na ochranu před diskriminací, které bylo jeho jménem zahájeno.
94. Stěžovatel uvedl, že v souvislosti s diskriminací vyčerpal všechny obvyklé nápravné prostředky.
95. Soud konstatuje, že stížnost ke Komisi pro ochranu před diskriminací je jedním ze dvou běžných způsobů nápravy, pokud jde o diskriminaci v bulharském právním systému (viz Aydarov a další proti Bulharsku, cit. výše, § 83; Fartunova a Kolenichev proti Bulharsku, cit. výše, § 55; Budinova a Chaprazov proti Bulharsku, cit. výše, § 73, a Behar a Gutman proti Bulharsku, cit. výše, § 78). Předmětné řízení bylo zahájeno jménem stěžovatele, protože byl v rozhodné době ještě nezletilý, ale jeho otec směřoval stížnost pouze proti ředitelce školy a jeho třídní učitelce (viz § 49 výše). Je pravda, že řízení před touto komisí a následný soudní přezkum jejího rozhodnutí se týkaly všech záležitostí, které stěžovatel poté uvedl ve stížnosti k Soudu (viz § 49, 51–52, 56–60, 63–67, 69 a 87 výše). Je však pravdou, že toto řízení nemohlo vést k nápravě, pokud jde o jiné osoby, které se měly rovněž dopustit diskriminace vůči stěžovateli, jako je například jeho učitel angličtiny. Stěžovatel proto nedal bulharským orgánům patřičnou příležitost k nápravě v části rozsahu jeho námitek podle článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1, jak vyžaduje pravidlo o vyčerpání všech prostředků nápravy dle čl. 35 odst. 1 Úmluvy (viz mutatis mutandis Horváth a Kiss proti Maďarsku, cit. výše, § 87).
96. Námitka vlády tedy musí být přijata.
2. Závěr o přijatelnosti stížnosti
97. Vláda měla stížnost i ve zbylém rozsahu za zjevně neopodstatněnou.
98. Stěžovatel zopakoval, že došlo k porušení jeho práva nebýt diskriminován.
99. Soud konstatuje, že část stížnosti, ve vztahu k níž stěžovatel vyčerpal všechny vnitrostátní prostředky nápravy – námitka týkající se údajné diskriminace ze strany ředitelky školy a třídní učitelky –, nastoluje dostatečně závažné skutkové a právní otázky, které vyžadují přezkoumání odůvodněnosti této námitky. Tato část stížnosti navíc není nepřijatelná z jiných důvodů. Zejména není neslučitelná ratione personae s ustanoveními Úmluvy z důvodu, že se údajného porušení práv stěžovatele dopustili zaměstnanci školy (viz mutatis mutandis Costello-Roberts proti Spojenému království, cit. výše, § 25–28). Musí být proto prohlášena za přijatelnou.
100. Naopak část stížnosti, která se týká údajné diskriminace ze strany jiných osob, než je ředitelka školy a třídní učitelka stěžovatele, musí být prohlášena za nepřijatelnou podle čl. 35 odst. 1 a 4 Úmluvy pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy (viz § 95 výše).
1. Podání stran
a) Stěžovatel
101. Stěžovatel tvrdil, že byl diskriminován. Podle jeho názoru s ním mělo být od počátku zacházeno jako s žákem se zvláštními vzdělávacími potřebami a na základě zjištění o jeho nepřizpůsobivém chování měla škola dříve doporučit rodičům, aby jej poslali na odborné lékařské vyšetření. Uložená sankce nezohledňovala, že se pouze bránil před agresí učitelů a spolužáků a že je zdravotně postižený. Je pravda, že jeho zvláštní vzdělávací potřeby nemohly ospravedlnit jeho chování, ale to bylo možné řešit jinými zvláštními opatřeními přihlížejícími k charakteru jeho postižení, s vyloučením kontaktu, který by mohl poškodit jeho důstojnost, a zajistit jeho postupnou socializaci v příznivém výchovném prostředí. Jeho třídní učitelka a ředitelka školy se k němu chovaly stejně jako k ostatním žákům bez postižení, předpokládaly, že jeho problémy s chováním byly způsobeny nedostatečnou výchovou, a dokonce se snažily přesvědčit jeho rodiče, aby stěžovatele přeložili na jinou školu. Škola tak nedokázala rozumně vyhovět jeho speciálním vzdělávacím potřebám.
b) Vláda
102. Podle vlády se stěžovatel nestal obětí diskriminace. Narušené vztahy mezi jeho rodiči a školou ho nepřipravily o přístup ke vzdělání, zvláště když po přestupu na jinou školu mohl pokračovat ve studiu. Jeho obvinění z obtěžování personálem školy nebyla podpořena důkazy a byla odmítnuta kontrolami, které byly nařízeny a provedeny v souvislosti s jeho případem, jakož i v antidiskriminačním řízení, jež zahájil. Bylo evidentní, že stěžovatel systematicky nedodržoval školní řád, narušoval vyučovací proces a choval se agresivně vůči ostatním žákům a učitelům. Kázeňský trest, který mu byl uložen, nebyl diskriminační. Jeho zvláštní vzdělávací potřeby ho nemohly zprostit povinnosti dodržovat pravidla slušného chování; jejich nerespektování negativně doléhalo na spolužáky a učitele. Sankce, která byla stěžovateli uložena, sledovala ochranu jejich oprávněných zájmů. Stěžovatel nemohl tvrdit, že chování vyplývající z jeho poruch má být tolerováno na úkor ostatních spolužáků. Škola při ukládání sankce zohlednila jeho zájem, aby nebyl vyloučen ze školy, a riziko, že jeho přestup na jinou školu by mohl zhoršit jeho problémy s chováním. Navíc, když mu byla diagnostikována hyperkinetická a vzdělávací porucha a formálně uznány jeho zvláštní vzdělávací potřeby, ředitelka školy z vlastní iniciativy sankci zrušila.
103. Vláda dále uvedla, že úřady přijaly rozumné kroky ke zmírnění jakýchkoli rozdílů mezi stěžovatelem a žáky bez zvláštních vzdělávacích potřeb. Škola upozorňovala rodiče na očekávané problémy s jeho adaptací od samého počátku, kdy začal navštěvovat první ročník školy. Poté se obrátila na jeho rodiče, doporučila jim vhodné konzultace, účastnila se diskusí o situaci stěžovatele a navrhla, aby byl vyučován individuálně. Poté, co jeho rodiče tento návrh odmítli, škola vytvořila speciální tým, který se stěžovatelem dále pracoval. Opatření přijatá k uspokojení jeho vzdělávacích potřeb byla podrobně přezkoumána a shledána jako dostatečná ze strany školské inspekce i orgánů ochrany dětí, jakož i v antidiskriminačním řízení, které bylo jeho jménem zahájeno.
2. Hodnocení Soudu
a) Obecné zásady
104. Obecné zásady k aplikaci článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 ohledně vzdělávání osob se zdravotním postižením byly podrobně rozvedeny ve věcech Çam proti Turecku (cit. výše, § 52–54 a 64–67), Sanlisoy proti Turecku (cit. výše, § 58–61), Enver Şahin proti Turecku (cit. výše, § 52–55 a 60–61) a G. L. proti Itálii (cit. výše, § 49–54, 57 a 62–63). V této souvislosti považuje Soud za důležité zdůraznit, že a) článek 14 Úmluvy zakazuje diskriminaci na základě zdravotního postižení, které spadá pod „jiné postavení“, b) diskriminace může spočívat nejen v méně příznivém zacházení z důvodu zdravotního postižení bez rozumného a objektivního odůvodnění, ale také v nepřijetí „přiměřených úprav“ ve prospěch osoby se zdravotním postižením, c) pojem „přiměřených úprav“ je třeba v tomto kontextu chápat ve smyslu, který mu připisuje článek 2 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením z roku 2006, v jejímž světle je třeba vykládat článek 14 Úmluvu v této oblasti: „nezbytné a vhodné úpravy a přizpůsobení nepředstavují nepřiměřené břemeno, pokud je v konkrétní věci nutné, aby se osobám se zdravotním postižením zajistilo užívání jejich práv a svobod na rovnoprávném základě s ostatními“, d) „přiměřené úpravy“ v oblasti vzdělávání mohou nabývat různých materiálních nebo imateriálních podob – například vzdělávání učitelů, přizpůsobení učebních osnov nebo poskytnutí vhodných pomůcek, to vše zejména v závislosti na charakteru daného postižení – a není úkolem Soudu určit, jaká konkrétní opatření měla být v daném případě přijata, neboť vnitrostátní orgány jsou v tomto ohledu zásadně v lepší pozici, a tak musí přikládat značnou váhu rozhodnutím, která činí.
105. V této souvislosti je třeba také zdůraznit, že zdravotní postižení může spočívat nebo být důsledkem nejen fyzického, ale i duševního postižení nebo problémů s chováním.
b) Aplikace těchto zásad
i. Rozsah námitky a přístup Soudu k jejího přezkumu
106. Obě části námitky stěžovatele, jak ji zformuloval v relevantní části stížnosti, jsou poměrně obecné a týkají se významného časového období – jeho prvních dvou let základní školní docházky (viz § 87 výše). Skutkové okolnosti stížnosti, které jeho jménem shrnul advokát, však odkazují pouze na určité události a situace, které se odehrály v tomto období. Soud by překročil svou pravomoc, pokud by při hodnocení vycházel ze skutečností, na které stížnost nepoukazuje, neboť předmět řízení je vymezen okolnostmi vylíčenými ve stížnosti (viz Radomilja a další proti Chorvatsku, cit. výše, § 123 a 126; NIT S.R.L. proti Moldavsku, cit. výše, § 145, a Savickis a další proti Lotyšsku, cit. výše, § 95). Soud proto omezí své zkoumání na dílčí incidenty uvedené stěžovatelem, přičemž se přirozeně pokusí co možná nejvíce na základě důkazů a tvrzení stran a zjištění učiněných v rámci vnitrostátního řízení objasnit relevantní události a zasadit je do správného širšího kontextu, který vyplývá ze všech dostupných materiálů.
107. V této souvislosti je třeba rovněž zdůraznit, že stížnost byla nejprve přezkoumána vnitrostátním orgánem, který je pověřen řešením podnětů na diskriminaci, tj. Komisí pro ochranu před diskriminací, a posléze též vnitrostátními správními soudy. Je především na vnitrostátních orgánech, zejména soudech, aby vykládaly a aplikovaly vnitrostátní právo způsobem, který dává Úmluvě plnou účinnost (viz nedávný rozsudek ve věci Halet proti Lucembursku, cit. výše, § 159). Za obvyklých okolností by tedy Soud založil svou analýzu stížnosti na skutkových zjištěních těchto orgánů a zejména soudů (viz mutatis mutandis Arnar Helgi Lárusson proti Islandu, cit. výše, § 30), přestože zůstává konečným arbitrem, zda došlo k porušení článku 14 Úmluvy. V projednávané věci se však Soud nemůže opírat výlučně o tato zjištění, protože poněkud obsáhlý způsob, jakým byla pojata vnitrostátní rozhodnutí – zejména rozhodnutí Komise pro ochranu před diskriminací – neumožňuje zjistit všechny relevantních podrobnosti. Ačkoli tedy zjištění uvedená v těchto rozhodnutích zůstávají hlavním základem, z něhož vychází analýza Soudu, Soud se pokusí objasnit i některé další události, které zůstávají na základě těchto primárních materiálů k věci do určité míry nejasné.
ii. Vykazují skutkové okolnosti, na které stěžovatel poukazuje, porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1?
108. Vzhledem k tomu, že se první část námitky [viz § 87 písm. a) výše] týká tvrzené přímé diskriminace na základě zdravotního postižení stěžovatele a její druhá část údajného neposkytnutí „přiměřených úprav“ odpovídajících potřebám plynoucím z tohoto zdravotního postižení [viz § 87 písm. b) výše], zdá se být vhodnější přezkoumat obě části této námitky odděleně, i když se v praxi do značné míry překrývají.
(α) Stal se stěžovatel obětí méně příznivého zacházení v porovnání s ostatními z důvodu svého zdravotního postižení?
109. Povaha tvrzení o údajném porušení zákazu „přímé diskriminace“ ve smyslu článku 14 Úmluvy obvykle vyžaduje, aby námitka v tomto ohledu obsahovala a) označení osoby nebo skupiny osob, ve srovnání s nimiž mělo být se stěžovatelem zacházeno odlišně („komparátor“), a b) důvod údajného rozlišování (viz Fábián proti Maďarsku, cit. výše, § 96). V této věci mělo být rozlišovacím kritériem zdravotní postižení vyplývající z hyperkinetické a vzdělávací poruchy stěžovatele. S ohledem na vyjádření stran řízení (viz § 101 a 103 výše) lze dále připustit, že komparátorem byli spolužáci stěžovatele, kteří netrpěli žádným postižením způsobujícím jim potíže s chováním. Soud je rovněž ochoten vycházet z toho, že stěžovatel byl s těmito žáky v relevantně srovnatelné situaci a že se s ním skutečně v analogických situacích zacházelo jinak než s nimi. Zkoumání se proto dále musí zaměřit na to, zda způsob, jakým se stěžovatelem jednala ředitelka školy a třídní vyučující v různých situacích, na které je poukazováno, byl založen na objektivním a rozumném odůvodnění.
110. Je zřejmé, že chování stěžovatele ve škole a incidenty z toho vyplývající, zejména ty se spolužáky, vyvolaly řadu reakcí jeho třídní učitelky a ředitelky školy. Otázkou je, zda při každém z těchto incidentů byly tyto reakce opřeny o objektivní a rozumné odůvodnění. V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoli existovaly určité náznaky, že stěžovatel měl problémy s chováním, a proto se potýkal s obtížemi ještě předtím, než do školy začal chodit, třídní učitelka a ředitelka školy byly o přesné povaze jeho postižení informovány teprve v říjnu 2012, kdy začínal druhý rok výuky (viz § 5 a 24 výše).
111. Chronologicky první událostí, kterou se cítil stěžovatel poškozen, bylo jednání školní komise pro prevenci nespolečenského chování v březnu 2012, svolané z podnětu třídní učitelky a ředitelky školy (viz § 10 výše). Toto setkání však nevedlo k přijetí žádných konkrétních kroků vůči stěžovateli. Jednalo se spíše o pokus ředitelky školy a třídní učitelky, aby upozornily rodiče stěžovatele na své obavy ohledně chování jejich syna a začaly společnými silami hledat způsob, jak toto chování řešit. Nelze tedy tvrdit, že uspořádání schůzky za účelem projednání situace stěžovatele bylo neodůvodněné nebo nerozumné.
112. Za nerozumný nelze označit ani způsob, jakým ředitelka školy reagovala na násilné incidenty mezi stěžovatelem a ostatními žáky v březnu 2012 a na stížnosti matky stěžovatele po těchto událostech. Ředitelka incidenty prošetřila a zjevně dospěla k názoru, že nevyžadují okamžitou reakci (viz § 12–15 výše). Další násilné incidenty v říjnu 2012 (viz § 32–34 výše) jejím jménem rovněž neprodleně přezkoumala její zástupkyně (viz § 35 výše).
113. Kázeňský postih, který ředitelka uložila stěžovateli v květnu 2012, byl vyvolán značným počtem opakujících se počinů jeho nepřístojného chování ve třídě a zejména projevů agresivity vůči spolužákům a učitelům. Sankci očividně předcházelo dlouhodobé neformální úsilí vypořádat se s chováním stěžovatele. Byla také relativně mírná; spočívala v pouhém upozornění, že může být přeřazen na jinou školu, přičemž opatření bylo odloženo na začátek následujícího školního roku (viz § 19–21 výše). Kromě toho, jakmile byla ředitelka na začátku následujícího školního roku informována, že stěžovateli byla diagnostikována hyperkinetická porucha a porucha vzdělávacích dovedností, sankci zrušila (viz § 31 výše), což mělo za následek, že stěžovatel nepocítil žádné důsledky tohoto opatření. Sankci tedy nelze chápat jako nepřiměřenou nebo neoprávněnou reakci na dřívější chování stěžovatele nebo jako automatické a nepružné vymáhání kázeňských pravidel a zásad školy bez ohledu na možnost, že rušivé chování stěžovatele mohlo být spíše projevem jeho indispozice než vědomou volbou z jeho strany.
114. Pokud jde o stěžovatelovu tezi, že ho třídní učitelka systematicky šikanovala kvůli jeho zdravotnímu postižení a chování z něj vyplývajícímu (viz § 22 a 32 výše), je třeba podotknout, že stěžovatelovy výpovědi o těchto incidentech byly zpochybněny (viz § 35 in fine a § 47 in fine výše). Ještě důležitější je, že tato obvinění byla odmítnuta jako nepotvrzená i v rámci vnitrostátního antidiskriminačního řízení (viz § 60 výše). Soudu nepřísluší, aby na rozdíl od bulharské Komise pro ochranu před diskriminací a tamních soudů, které přezkoumávaly rozhodnutí této komise, zpochybňoval jejich zjištění bez toho, aby sám prováděl dokazování a vyslýchal dotčené osoby anebo svědky. Soud může uvěřit tomu, že třídní učitelka stěžovatele při mnoha příležitostech kvůli jeho chování napomenula anebo vyloučila ze třídy, aby nerušil výuku (viz § 41 výše). Ale s ohledem na obsah spisu a na zjištění učiněná v rámci vnitrostátních řízení není Soud přesvědčen o tom, že v kterémkoliv z těchto případů tak učinila neoprávněně nebo nerozumným způsobem, natož aby si, jak tvrdí stěžovatel, zasedla na stěžovatele nebo ho šikanovala kvůli jeho postižení nebo chování, které bylo jeho důsledkem.
115. Za nerozumný nelze považovat ani způsob, jakým ředitelka reagovala na incident, kdy stěžovatel v listopadu 2012 dostal facku od učitele anglického jazyka (viz § 37 výše). Je pravda, že měl Soud v mnoha kontextech příležitost konstatovat, že facka uštědřená osobou, jež má moc nad jinou osobou – třebaže jde o impulzivní akt provedený v reakci na postoj vnímaný jako neuctivý –, je neodůvodněná, podkopává lidskou důstojnost, a proto je v rozporu s článkem 3 Úmluvy, a to tím spíše je-li namířena proti nezletilému (viz Bouyid proti Belgii, cit. výše, § 102–111 a A. P. proti Slovensku, cit. výše, § 55–63). Je také pravda, že podle článku 8 Úmluvy musí vnitrostátní orgány podniknout kroky k zajištění nulové tolerance vůči jakémukoli násilí ve vzdělávacích institucích (viz F. O. proti Chorvatsku, cit. výše, § 91). Nelze však přehlédnout, že když si rodiče stěžovatele stěžovali ředitelce na facku, ta věc neprodleně prošetřila a udělila učiteli angličtiny disciplinární sankci. Vzhledem k tomu, že chybí více podrobností o okolnostech, za kterých k incidentu došlo, a vysvětlení, proč ředitelka zvolila spíše napomenutí nežli tvrdší opatření, Soud nemůže říci, že tato sankce byla nepřiměřeně mírná, a tedy svědčící o diskriminaci. V této souvislosti je také třeba uvést, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by se stěžovatel nebo jeho rodiče domáhali další nápravy v souvislosti s fackou od dotyčného učitele.
116. Konečně nelze tvrdit, že rozhodnutí ředitelky školy povolit stěžovateli přerušení školní docházky v únoru 2013 bylo neodůvodněným a nerozumným krokem. Jak uvedly bulharské soudy, souhlasila s tím, protože jí bylo předloženo lékařské doporučení předložené rodiči stěžovatele, kteří o to výslovně požádali (viz § 43–44, 67 a 69 výše in fine). Kromě toho mohl stěžovatel opakovat druhý ročník na jiné škole (viz § 46 výše a srov. také Sanlisoy proti Turecku, cit. výše, § 68).
117. Stručně řečeno, dostupné důkazy neumožňují učinit závěr, že při příležitostech, na které stěžovatel poukazuje, neměly jeho učitelka a ředitelka školy žádné objektivní a rozumné důvody pro to, jak jednaly.
(β) Byly přijaty ve prospěch stěžovatele „přiměřené úpravy“?
118. Přestože ředitelka a třídní učitelka stěžovatele byly o přesné povaze stěžovatelova postižení informovány teprve v říjnu 2012, kdy stěžovatel zahájil docházku ve druhém ročníku (viz § 24 výše), byly si vědomy, že má problémy s chováním, a proto se ve škole bude pravděpodobně potýkat s obtížemi ještě předtím, než do ní začal chodit (viz § 5 výše). Jak však poznamenala Komise pro ochranu před diskriminací a Městský správní soud v Sofii (viz § 57 a 64 výše), již v této fázi byly podniknuty kroky k vyřešení těchto problémů tak, aby umožnily stěžovateli a jeho rodičům zvládat jeho chování a získat efektivní přístup ke vzdělání. Ředitelka školy se asi dva měsíce před začátkem školního roku (viz § 6 výše) pokusila sejít s otcem stěžovatele a situaci jeho syna s ním prodiskutovat. Třídní učitelka si téměř ihned po začátku školního roku přizvala na pomoc výchovnou poradkyni školy a během prvního pololetí se obě několikrát sešly s rodiči stěžovatele, aby s nimi probraly jeho chování a nalezly možná řešení (viz § 7–9 výše). Zdá se, že v této době přesná povaha stěžovatelovy indispozice ani konkrétní kroky, které je třeba podniknout k jejich vyřešení, nebyly zcela zřejmé škole ani rodičům; najevo vyšly, až když ho psychologové z nadace poskytující psychologické poradenství poslali k vyšetření na dětskou psychiatrickou kliniku, k čemuž došlo na začátku druhého školního roku (viz § 23 výše).
119. Tváří v tvář hromadícím se potížím s chováním stěžovatele přistoupily ředitelka školy a jeho třídní učitelka ve druhém pololetí prvního ročníku k formálnějším krokům, jako je svolávání schůzí školní Komise pro prevenci nespolečenského chování a pedagogické rady školy. Nezdá se však, že by na těchto schůzkách jednaly neústupně. Dostupné důkazy naopak nasvědčují tomu, že účelem schůzek a kázeňského postihu uloženého stěžovateli po druhé schůzce nebylo ani tak jeho potrestání, ale nasměrování jeho chování pozitivním směrem za pomoci rodičů. Sankce byla navíc, jak již bylo uvedeno, poměrně mírná a její účinky odloženy na začátek následujícího školního roku. V každém případě byla zrušena, jakmile byla ředitelka školy informována, že stěžovatel byl formálně diagnostikován (viz § 31 výše), a tudíž, jak je uvedeno výše, neměla na stěžovatele žádný hmatatelný dopad.
120. Do měsíce poté, co byla ředitelka informována o diagnóze stěžovatele a uznání jeho zvláštních vzdělávacích potřeb, přijala opatření, aby jim vyhověla. Navrhla jeho matce návrh individuálního vzdělávacího plánu, sestavila tým, který pro něj takový plán vymyslel, a zajistila, že bude mít individuální lekce s pedagogickou asistentkou (viz § 24 a 27–29 výše). Přestože vyjádřila názor, že stěžovatel by měl být vyučován individuálně a se svými spolužáky by se měl stýkat pouze o přestávkách, netrvala na tomto řešení, které rodiče stěžovatele odmítli. Je také pravda, že odmítla jejich žádost o přesunutí stěžovatele do jiné třídy, ale učinila tak na základě toho, že škola uplatňovala zásadu jediného dítěte se speciálními vzdělávacími potřebami ve třídě, a protože byla poučena, že stěžovatelovo nevhodné chování ve školním prostředí zůstane neměnné bez ohledu na osobnost učitele a jeho spolužáky (viz § 25 a 30 výše). Tato delikátní a vysoce kontextově specifická hodnocení mohou být považována za spadající do oblasti působnosti školské správy. V každém případě je třeba poznamenat, že, jak uvedl Městský správní soud v Sofii (viz § 66 výše), ve škole, kterou stěžovatel následně navštěvoval – a se kterou vyjádřil plnou spokojenost –, dodržoval individuální vzdělávací plán pro určitý časový rámec a kombinovaný plán na jeden semestr, navštěvovat s ostatními žáky pouze sportovní a výtvarné lekce, zatímco výuku dalších předmětů absolvoval individuálně (viz § 47 výše).
121. Opatření ředitelky bohužel nevyřešila problémy s chováním stěžovatele a jeho rodiče se poté na lékařské doporučení rozhodli přerušit jeho školní docházku ve druhém pololetí druhého ročníku. Nelze však přehlédnout, že, jak upozornil Městský správní soud v Sofii (viz § 66 výše in fine), tyto obtíže byly do určité míry způsobeny rodiči stěžovatele, kteří oponováním opatřením navrženým školou a tím, že trvali na tom, že všechny problémy pramenily výlučně z postoje ředitelky školy, třídní učitelky, zaměstnanců školy obecně a spolužáků, narušovali potřebný vztah spolupráce mezi všemi zainteresovanými stranami (srov. mutatis mutandis Stoian proti Rumunsku, cit. výše, § 107–108).
122. Viděno v širších souvislostech nelze říci, že by ředitelka školy a třídní učitelka zavíraly oči před zdravotním postižením stěžovatele a z něj vyplývajícími zvláštními potřebami; zdá se, že v jeho prospěch přijaly řadu přiměřených úprav. V této souvislosti je třeba vyzdvihnout, že povaha postižení stěžovatele byla taková, že se choval způsobem, který měl bezprostředně negativní dopady na bezpečnost a pohodu ostatních žáků a na možnost poskytovat jim účinné vzdělávání. Při zvažování vhodných přiměřených úprav, které by odpovídaly povaze stěžovatelova postižení, se třídní učitelka a ředitelka školy pustily do obtížného hledání spravedlivé rovnováhy mezi zájmy stěžovatele a zájmy zbytku třídy. Článek 14 Úmluvy vyžaduje přiměřené úpravy, nikoli jakékoli myslitelné úpravy, které by mohly být provedeny za účelem zmírnění rozdílů vyplývajících z něčího zdravotního postižení bez ohledu na jejich náklady nebo praktické dopady (srov. mutatis mutandis Arnar Helgi Lárusson proti Islandu, cit. výše, § 63–64).
(γ) Závěr
123. Výše uvedené důvody vedou Soud k závěru, že na základě skutkových okolností této věci k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 nedošlo.
Výrok rozsudku
Z těchto důvodů Soud jednomyslně:
- prohlásil stížnost za přijatelnou v části námitky stěžovatele na poli článku 14 Úmluvy týkající se přímé diskriminace, které měl být vystaven ze strany třídní učitelky a ředitelky školy, již navštěvoval v prvním a druhém ročníku, a jejich údajného nezorganizování jeho vzdělávání způsobem odpovídajícím jeho zvláštním vzdělávacím potřebám; ve zbývajícím rozsahu prohlásil námitky stěžovatele za nepřijatelné;
- rozhodl, že článek 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 nebyl porušen.