Senát první sekce Soudu jednomyslně shledal, že stát nenaplnil vůči stěžovateli, žákovi romského původu, svou pozitivní povinnost, když nepodnikl aktivní kroky k nápravě faktické nerovnosti a nezabránil přetrvávající diskriminaci stěžovatele, která spočívala v jeho docházce do fakticky segregované základní školy s nadměrným zastoupením romských žáků, a to i při neexistenci diskriminačního úmyslu ze strany státních orgánů. Došlo proto k porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě.

Přehled

Text rozhodnutí
Datum rozhodnutí
30.3.2023
Rozhodovací formace
Významnost
2
Číslo stížnosti / sp. zn.

Rozsudek

Szolcsán proti Maďarsku

 

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce) 

Číslo stížnosti: 24408/16

Datum: 30. 3. 2023

Složení senátu: M. Bošnjak (předseda senátu) (Slovinsko), P. Paczolay (Maďarsko), K. Wojtyczek (Polsko), A. Poláčková (Slovensko), G. Felici (San Marino), E. Wennerström (Švédsko), R. Sabato (Itálie). 

 

Úvod

1. Věc se týká tvrzené segregace, které byl stěžovatel vystaven během vzdělávání na základní škole navštěvované pouze romskými žáky.

 

Ke skutkovému stavu

[§ 2.–4. Průběh řízení před Soudem]

5. Ve školním roce 2013/14 se stěžovatel romského etnického původu zapsal na základní školu Jókai Mór (dále jen „škola Jókai Mór“), jedinou státní školou s běžným vzdělávacím programem v obci Piliscsaba, která spadá do vzdělávacího okresu Pilisvörösvár. Školu Jókai Mór navštěvovaly téměř výhradně romské děti, ačkoli podle stěžovatele tvoří Romové jen asi 4 % z celkového počtu obyvatel Piliscsaby.

6. Podle stěžovatele byly učební osnovy koncepčně špatně nastavené a materiální i personální vybavení školy nedostatečné. Podle údajů z roku 2013 pokračovalo méně než 10 % žáků, kteří dokončili osmileté základní vzdělání v Jókai Mór, ve studiu na střední škole.

7. V Piliscsabě jsou dvě další školy, které vyučují podle zvláštních učebních osnov: škola provozovaná katolickou církví (dále jen „katolická škola“) a škola provozovaná místní německou samosprávou (dále jen „německá menšinová škola“).

8. Do roku 2013 fungovala škola Jókai Mór pod vedením místní samosprávy. Ta připustila, že zde dochází k rasové segregaci, a proto usnesením nařídila desegregaci školy, načež uvalila moratorium na zápisy romských dětí pro školní rok 2012/13.

9. Od ledna 2013 je vzdělávací okres Pilisvörösvár řízen Střediskem údržby institucí v Klebelsbergu, státním orgánem odpovědným za chod veřejného vzdělávání a správu veřejných škol působících pod záštitou Ministerstva lidských zdrojů. Zápisy do školy Jókai Mór byly obnoveny pro školní rok 2013/14; do prvního ročníku se zapsali pouze čtyři žáci.

10. Dne 17. 7. 2014 podal stěžovatel žádost o převedení na školu Dózsa György, nacházející se v sousedním městě, které rovněž spadá do vzdělávacího okresu Pilisvörösvár. V žádosti uvedl, že se mu na této škole dostane vhodnějšího zacházení s ohledem na jeho lehkou vzdělávací poruchu (poškození sluchu). Podle stěžovatele školu Dózsa György navštěvovalo v roce 2015 27 studentů z Piliscsaby, kteří tvořili přibližně jednu čtvrtinu žáků školy. Ta byla s využitím veřejné dopravy z Piliscsaby snadno dostupná; cesta trvá do pěti minut.

11. Dne 6. 8. 2014 ředitel školy Dózsa György žádost stěžovatele zamítl s odůvodněním, že nebydlí ve spádové oblasti školy.

12. Dne 22. 8. 2014 podal stěžovatel odvolání k příslušnému školskému úřadu v Pilisvörösváru. Tvrdil, že žádost o přemístění byla zamítnuta kvůli jeho romskému původu a že mu zamítnutím žádosti bylo upřeno právo na rasově inkluzivní vzdělávání. Opíral se o § 8 písm. e) zákona o rovném zacházení z roku 2003 (viz § 18 níže).

13. Dne 8. 9. 2014 školský úřad v Pilisvörösváru odvolání stěžovatele zamítl s tím, že škola Jókai Mór je stěžovateli geograficky nejblíže, a proto je také v jeho nejlepším zájmu, aby navštěvoval právě ji. Rovněž uvedl, že dvě další školy v Piliscsabě (viz § 7 výše) se v mezidobí staly součástí téhož vzdělávacího okresu a mohly tak stěžovateli posloužit jako alternativy. Podle úřadu byly učební osnovy, jimiž se řídilo vyučování na škole Jókai Mór, přiměřené kvality.

14. Dne 14. 10. 2014 zahájil stěžovatel soudní přezkum podáním žaloby ke správnímu a pracovnímu soudu pro okolí Budapešti. V ní poukazoval na to, že se stal obětí segregace ve vzdělávání ve smyslu § 8 písm. e) zákona o rovném zacházení z roku 2003 (viz § 18 níže) a diskriminace na základě etnicity. Žaloba byla dne 20. 1. 2015 zamítnuta, přičemž správní a pracovní soud shledal, že ředitel školy Dózsa György náležitě ve věci stěžovatele uplatnil správní uvážení a že rozhodujícím faktorem pro zamítnutí žádosti o přeložení bylo umístění školy.

15. Dne 7. 4. 2015 podal stěžovatel návrh na přezkoumání věci nadřízeným soudním orgánem. V podání argumentoval, že byl diskriminován a že je v jeho nejlepším zájmu být vzděláván v inkluzivní prostředí. Stěžovatel se dovolával jak § 7 odst. 3, tak i § 8 písm. e) zákona o rovném zacházení z roku 2003 (viz § 18 níže).

16. Dne 2. 9. 2015 nadřízený soud návrh stěžovatele zamítl s tím, že si nesprávně vyložil, co vyplývá z práva na volbu školského zařízení. Je na uvážení ředitele školy, aby rozhodoval o přijetí dětí, které bydlí mimo spádovou oblast; právo na výběr školy nezakládá nárok na přijetí do konkrétní školy. Stěžovatelovo každodenní cestování bylo shledáno jako nepřiměřená zátěž, která sama o sobě postačovala k tomu, aby byla jeho žádost o přemístění v souladu se zákonem zamítnuta. Podle soudu stěžovatel patřil do stejné spádové oblasti jako ostatní romské děti, což bylo důvodem, proč byla většina žáků dané školy romského původu. To ale ještě neznamená, že dochází k segregaci. Stěžovatel navíc nepodal stížnost k Úřadu pro rovné zacházení.

17. Dne 7. 12. 2015 podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítal, že má právo nebýt diskriminován v přístupu ke vzdělání. Avšak dne 5. 7. 2016 se Ústavní soud v plénu jedenácti soudců odmítl stížností zabývat poté, co naznal, že případ nemá ústavněprávní dimenzi.

 

Relevantní právní rámec a úprava

I. Relevantní vnitrostátní právo

[§ 18. Relevantní ustanovení zákona o rovném zacházení a podpoře rovných příležitostí

§ 19. Relevantní části školského zákona]

II. Další relevantní materiály

[§ 20. Relevantní části hodnotící zprávy Evropské komise proti rasismu a nesnášenlivosti (dále jen „ECRI“) přijatá ve vztahu k Maďarsku v rámci pátého monitorovacího cyklu dne 19. 3. 2015

§ 21. Relevantní části místního Programu pro rovné příležitosti vydaného Městským úřadem v Piliscsabě pro období let 2013 až 2018, identifikující problém rasové segregace ve škole Jókai Mór, a k němu připojeného akčního plánu.]

 

Právní posouzení

I. K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě

22.       Stěžovatel namítal, že byl diskriminován v užívání svého práva na vzdělání z důvodu romského etnického původu, a to v rozporu s článkem 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě, které zní takto:

Článek 14

„Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.“

Článek 2 Protokolu č. 1

„Nikomu nesmí být odepřeno právo na vzdělání. Při výkonu jakýchkoli funkcí v oblasti výchovy a výuky, které stát vykonává, bude respektovat právo rodičů zajišťovat tuto výchovu a vzdělání ve shodě a jejich vlastním náboženským a filozofickým přesvědčením.“

A. K přijatelnosti

1. Vláda

23. Podle vlády stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné a účinné prostředky nápravy. Řízení, které vedl, se týkalo zákonnosti zamítnutí jeho žádosti o přijetí do školy Dózsa György, což nebylo vhodné fórum pro uplatnění námitky rasové segregace ve škole Jókai Mór, neboť tato otázka nebyla předmětem řízení. Ve vztahu k této námitce měl stěžovatel zahájit řízení u příslušného orgánu pro rovné zacházení, na což ho ostatně soudy upozornily v odůvodnění svých rozhodnutí. Ten mohl škole uložit pokutu nebo nařídit desegregační opatření. Stěžovatel mohl rovněž podat běžnou občanskoprávní žalobu na základě zákona o rovném zacházení nebo občanském zákoníku. Tím, že stěžovatel čerpal nevhodný opravný prostředek, neuplatnil rovněž řádně své námitky před Ústavním soudem.

24. Ve svém doplňujícím stanovisku vláda mimoto uvedla, že se v projednávané věci jedná o actio popularis a zneužití práva individuální stížnosti, protože stěžovatel ve skutečnosti nikdy neměl v úmyslu zapsat se do školy Dózsa György, ale pouze si prostřednictvím přihlášky přál „otevřít půdu pod nohama pro podání stížnosti k Soudu“.

2. Stěžovatel

25. Stěžovatel souhlasil, že jak řízení před orgánem pro rovné zacházení, tak občanskoprávní žaloba mohly být v jeho situaci použitelnými opravnými prostředky, jimiž mohl upozornit na tvrzenou diskriminaci. Využil však alternativního opravného prostředku, který mu byl dostupný a jehož prostřednictvím mohl rovněž účinně dosáhnout nápravy porušení svého práva nebýt diskriminován. Požadavek, aby za takových okolností čerpal ještě další opravný prostředek, by na něho kladl nepřiměřené břemeno a odporoval by ustálené judikatuře Soudu v případech, kdy právní řád nabízí vícero účinných prostředků nápravy.

26. Podle názoru stěžovatele měl vzdělávací okres Pilisvörösvár zákonem jasně stanovenou pozitivní povinnost zajistit mu rovný přístup ke vzdělání. Navzdory tomu podle přesvědčení stěžovatele nařídil státním školám v okolí Piliscsaby, aby nepřijímaly romské děti ze školy Jókai Mór, čímž mělo být zajištěno, že se počet jejích žáků nesníží na úroveň, která by předznamenala uzavření této školy.

27. Stěžovatelova žádost o převedení byla nejúčinnějším způsobem, jak se domoci práva na inkluzivní vzdělávání, a vyhnout se tak negativním dopadům segregace od druhého ročníku základní školy. Naproti tomu stížnost k orgánu pro rovné zacházení nemohla mít za následek okamžitý přístup k inkluzivnímu vzdělávání; tato autorita mohla zamezit segregaci pouze tím, že by zavázala příslušný školský úřad k realizaci desegregačnímu plánu, nebo udělením pokuty škole Jókai Mór.

28. Podle názoru stěžovatele by podání občanskoprávní žaloby bylo marné. Ačkoli takový prostředek nápravy byl teoreticky dostupný, nedávná praxe maďarských orgánů jasně dokládala, že soudní rozhodnutí nařizující desegregaci romských dětí a přiznávající jim náhradu škody nebyly zásadně uváděny v život. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na rozsudek soudu, ve kterém byla přiznána romské rodině náhrada škody, ta nicméně nikdy nebyla vyplacena. Předseda vlády k tomuto případu navíc veřejně prohlásil, že přiznávání náhrad romským obětem segregace by „porušovalo vnímání spravedlnosti většiny maďarského lidu“.

29. Stěžovatel dále tvrdil, že námitku diskriminace nadnesl co do podstaty před vnitrostátními orgány všech stupňů. Námitku porušení práva na rovné zacházení v souvislosti s přístupem ke vzdělání především uplatnil před soudy na všech úrovních soudní soustavy, čímž dal vnitrostátním orgánům dostatečnou příležitost situaci napravit.

3. Posouzení Soudem

30. Soud připomíná, že se podle čl. 35 odst. 1 Úmluvy může stížností zabývat až poté, co byly vyčerpány všechny vnitrostátní prostředky nápravy. Státy jsou zproštěny povinnosti zodpovídat se za své činy před mezinárodním orgánem dříve, než dostaly příležitost dát věci do pořádku v rámci vlastního právního systému. Ti jedinci, kteří se chtějí skrze podání stížnosti proti státu dovolávat dohledové pravomoci Soudu, musí nejprve vyčerpat opravné prostředky, které jim nabízí vnitrostátní právní řád. Tato povinnost obvykle vyžaduje, aby se stěžovatel uchýlil k prostředkům nápravy, které jsou dostupné a adekvátní s ohledem na povahu namítaného porušení Úmluvy. Existence takových opravných prostředků musí být dostatečně jistá nejen teoreticky, ale také v praxi; v opačném případě postrádají požadovanou míru dostupnosti a účinnosti (viz Vučković a další proti Srbsku, č. 17153/11 a 29 dalších, ze dne 25. 3. 2014, § 70–71 a Gherghina proti Rumunsku, stížnost č. 42219/07, ze dne 9. 7. 2015, § 85).

31. Článek 35 odst. 1 rovněž vyžaduje, aby námitky, které mají být následně uplatněny ve Štrasburku, byly nejprve alespoň co do podstaty a v souladu s formálními požadavky a lhůtami stanovenými vnitrostátním právem předloženy příslušnému vnitrostátnímu orgánu. Vyčerpány musí být veškeré procesní nástroje, které mohou zabránit porušení Úmluvy (viz Vučković a další proti Srbsku, cit. výše, § 72).

32. V případě existence několika vnitrostátních prostředků nápravy, kterých se jednotlivec může dovolávat, má právo zvolit si takový opravný prostředek, který nejlépe odpovídá jeho situaci a problému, jenž řeší. Jinými slovy, pokud takový prostředek nápravy byl vyčerpán, nevyžaduje se čerpání dalšího opravného prostředku, který slouží v podstatě témuž účelu (viz T. W. proti Maltě, stížnost č. 25644/94, ze dne 29. 4. 1999, § 34 a Jeličić proti Bosně a Hercegovině, stížnost č. 41183/02, ze dne 15. 11. 2005, ECHR 2005-XII). Kromě toho nelze po stěžovateli, který využil zjevně účinný a adekvátní prostředek nápravy, požadovat, aby čerpal další prostředky, které jsou mu sice dostupné, ale neskýtají větší vyhlídky na úspěch (viz R. B. proti Maďarsku, stížnost č. 64602/12, ze dne 12. 4. 2016, § 60).

33. V této věci Soud podotýká, že stěžovatel soustavně upozorňoval na segregaci a diskriminaci ve vzdělání, a to před vnitrostátními orgány všech úrovní. Dále poznamenává, že § 12 zákona o rovném zacházení nabízí i alternativní způsoby, jak se jednotlivec může domáhat obrany před diskriminací: buď podáním stížnosti na diskriminaci přímo u úřadu pro rovné zacházení – což je zvláštní právní institut zakotvený v zákoně o rovném zacházení –, nebo v samostatném soudním řízení (viz § 18 výše). Vzhledem k tomu, že stěžovatel v projednávané věci výslovně a soustavně poukazoval na diskriminaci, přičemž se opíral o § 8 písm. e) zákona o rovném zacházení (viz § 12 a § 14–15 výše), Soud má za to, že nebyl povinen uplatňovat, aby tím splnil podmínky čl. 35 odst. 1 Úmluvy, jiný prostředek nápravy podle zákona o rovném zacházení, který sledoval v podstatě stejný cíl (srov. Guberina proti Chorvatsku, stížnost č. 23682/13, ze dne 22. 3. 2016, § 50 a Jurčić proti Chorvatsku, stížnost č. 54711/15, ze dne 4. 2. 2021, § 52). Argumentaci vlády ohledně nevyčerpání je proto třeba zamítnout.

34. Pokud jde o zbývající argumenty vlády (viz § 24 výše), Soud poznamenává, že výhrady stěžovatele se týkají navštěvování segregované školy a zamítnutí jeho žádosti o převedení do nesegregované školy (viz § 22 výše a § 49 níže). Stížností napadeným opatřením je tedy „přímo dotčen“ na svých právech (viz Centrum for legal resources on behalf of Valentin Câmpeanu proti Rumunsku, stížnost č. 47848/08, ze dne 17. 7. 2014, § 96), a jeho námitku k Soudu proto nelze považovat za ctio popularis. Navíc z obsahu spisu nic nenasvědčuje tomu, že by stěžovatelovo přání být zapsán do školy Dózsa György nebylo skutečné a vážně, nebo že by se snažil uvést Soud v omyl či jiným způsobem zneužít svého práva individuální stížnosti (srov. S. A. S. proti Francii, stížnost č. 43835/11, ze dne 1. 7. 2014, § 68). Námitky vlády proto musí být zamítnuty.

35. Soud poznamenává, že tato námitka není zjevně neopodstatněná ani nepřijatelná z jiných důvodů uvedených v článku 35 Úmluvy. Musí být proto prohlášena za přijatelnou.

B. K meritu věci

1. Podání stran

a) Stěžovatel

36. Stěžovatel tvrdil, že maďarské úřady tím, že mu nepovolily přesun z rasově segregované do běžné školy, nedodržely své pozitivní závazky podle Úmluvy a porušily jeho právo na inkluzivní vzdělávání. Podle jeho mínění byly úřady zaujaté a ignorovaly dlouhodobé negativní důsledky segregace ve vzdělávání. Seriózně proto ani nezkoumaly, zda pro něj bylo místo na inkluzivní škole Dózsa György, či nikoli.

37. Stěžovatel tvrdil, že nevyhovění jeho žádosti o převedení do školy Dózsa György bylo důsledkem rasové diskriminace. Vzhledem k tomu, že podle vnitrostátního práva měl kdokoli právo požádat o přijetí na jinou školu, než je škola ve spádové oblasti, skutečnost, že v ní nebydlí, nemohla sloužit jako validní důvod pro zamítnutí jeho žádosti. Tvrzení příslušného školského úřadu, že dojíždění do školy Dózsa György by bylo příliš zatěžující, bylo neopodstatněné, protože cesta trvala pět minut autobusem, a on byl v pozici, kdy si mohl zorganizovat dojíždění stejně jako zbývajících 165 dětí ze základních škol bydlících v této lokalitě, které už navštěvovaly školy mimo Piliscsabu. Žádný z výše uvedených důvodů tak nemohl posloužit jako opravdový důvod odmítnutí žádosti stěžovatele o převedení na jinou školu; ve skutečnosti tyto důvody sloužily jen k tomu, aby romské děti zůstaly na segregované škole Jókai Mór a aby tím byla odůvodněna její další existence.

38. Stěžovatel dále tvrdil, že v Piliscsabě nemá k dispozici žádné jiné normální školy, kde by ho museli automaticky přijmout. I když si byl vědom toho, že katolická i německá menšinová škola mají s místní municipalitou smlouvu o veřejném vzdělávání, její podrobnosti neznal. Po kontaktování německé menšinové školy mu bylo sděleno, že tato není považována za okresní. Navíc ani jedna z těchto škol nebyla pro stěžovatele vhodnou alternativou, protože si jeho matka přála, aby se vzdělával v sekulární maďarské státní škole. Pro stěžovatele by bylo nemožné zvládnout část předepsaných osnov v němčině, z nichž podstatná část odrážející dědictví německé menšiny (jako jsou kurzy němčiny pro pokročilé, některé předměty vyučované v němčině, lekce německého tance) byla pro něho irelevantní. Stejně tak katolická škola neposkytovala ideologicky neutrální vzdělání a od svých žáků a rodičů vyžadovala, aby akceptovali hodnoty a vzdělávací cíle školy, což si matka stěžovatele nepřála. A konečně, žádná ze škol nebyla uzpůsobena tomu, aby se dokázala vypořádat s jeho lehkou poruchou učení, což byl jeden z hlavních důvodů, proč jeho matka žádala o přeřazení stěžovatele do školy Dózsa György.

b) Vláda

39. Vláda tvrdila, že povinnost státu poskytovat vzdělání na nediskriminačním základě není povinností co do výsledku, ale užitých prostředků a že Úmluva nevyžaduje, aby státy přijaly konkrétní opatření, nota bene existují-li alternativní způsoby dosažení téhož cíle. Úřady měly několik možností, jak řešit faktickou segregaci způsobenou jinými dětmi žijícími ve stejné spádové oblasti jako stěžovatel. V tomto případě se rozhodly zavést povinnou školní docházku do více než jedné školy v oblasti, kde stěžovatel žil, konkrétně do katolické a německé menšinové školy, v kombinaci s opatřeními ke zlepšení kvality vzdělávání ve škole Jókai Mór. I za předpokladu, že katolická škola nemusela být v souladu s filozofickým přesvědčením stěžovatelových rodičů, neplatí to pro německou menšinovou školu, protože tamní výuka byla založena na stejném sekulárním smýšlení jako na ostatních veřejných školách. Mnoho romských dětí už tuto školu také navštěvovalo.

40. Podle názoru vlády v případech, kdy segregace byla nezamýšleným faktickým výsledkem zákonných aspirací a jednání členů společnosti, by státy mohly být hnány k odpovědnosti za porušení svých pozitivních závazků pouze tehdy, pokud by nepřijaly vhodná zákonná opatření ke zmírnění těchto účinků, nikoli však pouze kvůli samotnému výskytu negativních jevů. V této věci nebylo úkolem školy Dózsa György napravit situaci ve škole Jókai Mór. Ani nucení konkrétní školy k přijetí stěžovatele nebylo jediným možným opatřením, jak mohl školský úřad zajistit respektování jeho práva na nediskriminační vzdělání. V důsledku toho nemohlo nepřijetí stěžovatele na školu Dózsa György porušit jeho právo na vzdělání bez diskriminace. Námitky vůči údajnému nepřijetí dalších možných a nezbytných opatření ze strany školského úřadu nebo na nedostatečnost či nepřiměřenost přijatých opatření, jak shledaly soudy, mohly být vzneseny v samostatném řízení před úřadem pro rovné zacházení, ale neměly relevanci z hlediska zákonnosti rozhodnutí ředitele školy Dózsa György.

41. Konečně vláda poukázala na to, že rozhodnutí vydané v namítaném řízení nenutilo stěžovatele navštěvovat školu Jókai Mór, ani ho nezbavilo svobody vybrat si jednu ze dvou dalších okresních škol či dokonce jinou školu mimo předmětný okres, která by ho možná přijala. V praxi k takovým přesunům docházelo po osobní konzultaci mezi rodiči žáka a učiteli, nikoli na základě neosobního dopisu právníka nebo na radu nevládní organizace, která sledovala strategický zájem na vedení soudního sporu.

2. Intervence třetích stran

42. Podle intervence třetí strany byla segregace romských dětí na školách v Maďarsku celostátním problémem. Přibližně 45 % romských dětí v Maďarsku navštěvovalo pouze romské školy nebo třídy. V roce 2014 mělo 381 základních a středních škol v Maďarsku 50 nebo více procent romských žáků. Vláda nepodnikla žádné konkrétní kroky ke snížení segregace; hlavní vzdělávací plány přijaté po roce 2010 pouze zhoršily příležitosti romských dětí v přístupu ke vzdělání a prohloubily propast mezi nimi a neromskými dětmi.

43. Vnitrostátní soudy vydaly řadu rozsudků nařizujících úřadům zavést účinná desegregační opatření s cílem umožnit jim inkluzivní vzdělávání. Většina těchto rozsudků však zůstala nevykonána. V roce 2016 zahájila Evropská komise proti Maďarsku řízení pro porušení unijního práva kvůli segregaci romských dětí ve školách a vyzvala maďarské úřady, aby uvedly vnitrostátní právní předpisy o rovném zacházení a vzdělávání do souladu se směrnicí EU o rasové rovnosti. Evropská komise vyjádřila znepokojení stran praxe maďarských orgánů přijímajících legislativu a administrativní postupy vedoucí k umisťování romských dětí do speciálních tříd v neúměrně vysokém počtu.

44. Podle vedlejšího účastníka by romské rodiny, které se nebyly ochotny smířit se segregací, mohly vzhledem k systémové povaze tohoto fenoménu hledat školu, která by byla ochotna přijmout jejich dítě, to však bez právního nároku na přijetí. Kolem zápisů a přestupů se vyskytovala řada procedurálních nedostatků, které romským dětem bránily v přístupu k inkluzivnímu vzdělávání, jako je vytváření spádových oblastí škol, neinformování o kapacitách škol či ústní sdělování rozhodnutí o zamítnutí žádosti o přijetí bez podrobnějšího vysvětlení a zdůvodnění.

3. Posouzení Soudem

45. Relevantní obecné zásady týkající se diskriminace romských žáků při užívání jejich práva na vzdělání byly formulovány ve věcech D. H. a další proti České republice (cit. výše, § 175–181), Oršuš a další proti Chorvatsku (cit. výše, § 144 a § 146–148) a dále shrnuty ve věci Lavida a další proti Řecku (cit. výše, § 60–63 a § 72).

46. Soud zejména zdůraznil, že diskriminace kvůli etnickému původu osoby je formou rasové diskriminace. Rasová diskriminace je obzvláště zavrženíhodným druhem diskriminace a vzhledem ke svým nebezpečným důsledkům vyžaduje od úřadů zvláštní ostražitost a ráznou reakci. Soud rovněž rozhodl, že jakékoliv rozdílné zacházení, které je založeno výhradně nebo v rozhodující míře na etnickém původu, nemůže být v soudobé demokratické společnosti založené na zásadách pluralismu a respektu k odlišným kulturám objektivně ospravedlnitelné (viz D. H. a další proti České republice, stížnost č. 57325/00, ze dne 13. 11. 2007, § 175–176).

47. Soud dále rozhodl, že v důsledku své pohnuté historie a trvající vyčlenění se Romové stali specifickým druhem znevýhodněné a zranitelné menšiny. Vyžadují proto zvláštní ochranu. Jejich zranitelné postavení znamená, že je třeba věnovat zvláštní pozornost jejich potřebám a jejich odlišnému životnímu stylu, a to jak v příslušném právním rámci, tak při rozhodování v konkrétních věcech (viz Horváth a Kiss proti Maďarsku, stížnost č. 11146/11, ze dne 29. 1. 2013, § 102).

48. Soud rovněž vyzdvihl, že diskriminace potenciálně odporující Úmluvě může vyplývat z faktické situace a že v případech týkajících se diskriminace ve vzdělávání není nutné prokazovat diskriminační úmysl ze strany příslušných orgánů (viz D. H. a další proti České republice, cit. výše, § 194).

49. V této věci stěžovatel upozorňoval na údajnou segregaci, které byl vystaven ve škole Jókai Mór, a na skutečnost, že mu byl zamítnut přechod na jinou školu poskytující inkluzivní vzdělávání z důvodu jeho romského původu.

50. V souvislosti s posledně jmenovaným Soud poznamenává, že podle vnitrostátního práva neexistoval žádný vymahatelný nárok na přestup nebo přijetí na jinou školu, která se nacházela mimo spádovou oblast, do níž žák podle místa svého bydliště patřil, a že takové rozhodnutí záviselo zcela na uvážení příslušné instituce (viz § 19 výše). V případě stěžovatele ředitel školy Dózsa György neuvedl žádné důvody pro odmítnutí zápisu kromě skutečnosti, že stěžovatel bydlel mimo spádovou oblast školy. K podanému odvolání se příslušný školský úřad vyjádřil v tom smyslu, že je zamítnutí žádosti v nejlepším zájmu stěžovatele, neboť každodenní dojíždění do školy Dózsa György by pro něho bylo příliš zatěžující. Tento argument znovu zopakovaly i oba soudy, které případ přezkoumávaly, a to i přes vysvětlení stěžovatelovy matky, že s tím spojená cesta představovala krátkou jízdu autobusem, což pro stěžovatele v žádném případě nebylo přehnaně zatěžující (viz § 37 výše).

51. V této souvislosti Soud poznamenává, že v roce 2015 navštěvovalo školu Dózsa György 27 žáků z Piliscsaby (viz § 10 výše), jak uvádí stěžovatel, a vláda to nezpochybňuje. I když Soud nemá informace o tom, zda některý z těchto studentů byl či nebyl romského původu, nemůže než konstatovat, že v případech těchto žáků nehrálo rozhodující roli místo jejich bydliště mimo spádovou oblast školy. Vzhledem k neexistenci jakýchkoli konkrétních důkazů nebo statistických údajů však Soud nemůže dospět k pevnému závěru, zda byla stěžovatelova žádost o přemístění skutečně zamítnuta z důvodu jeho romského původu.

52. Soud se nyní zaměří na druhou část stěžovatelovy námitky ohledně diskriminace, konkrétně na jeho tvrzení o segregovaném vzdělávání ve škole Jókai Mór, kterou navštěvoval v letech 2013 až 2020, tedy po dobu jeho základního vzdělávání.

53. V této souvislosti Soud poznamenává, že účastníci řízení nezpochybnili, že školu Jókai Mór navštěvovali téměř výhradně romští žáci, zatímco romská populace ve spádové oblasti podle všeho nepřesahovala 4 % obyvatel (viz § 5 výše). Vláda také výslovně nezpochybnila, že vyučované osnovy na škole Jókai Mór byly nízké kvality (viz § 6 výše; viz také bod 78 hodnotící zprávy ECRI citované v § 20 výše).

54. Soud nemůže přijmout zjištění vnitrostátních soudů, že i když školu Jókai Mór navštěvovaly téměř výhradně romské děti, nešlo o segregaci, nýbrž o odraz přítomnosti jiných romských dětí ve spádové oblasti školy (viz § 16 výše). Takový závěr nemá oporu ve skutečných údajích o počtu a složení obyvatel Piliscsaby (viz § 5 výše). Navíc ani etnické složení obyvatel ve spádové oblasti nepostačuje k objektivnímu ospravedlnění segregace stěžovatele jako romského žáka na škole Jókai Mór (srov. X a další proti Albánii, stížnosti č. 73548/17 a 45521/19, ze dne 31. 5. 2022, § 86).

55. Za těchto okolností se zdá situace, ve které se stěžovatel na škole Jókai Mór ocitl, dostatečná, aby Soud učinil závěr, že byl vzděláván v segregovaných podmínkách (srov. Lavida a další proti Řecku, stížnost č. 7973/10, ze dne 30. 5. 2013, § 73), které zakládaly pozitivní povinnost státu podniknout kroky k nápravě této faktické nerovnosti a zabránit přetrvávající diskriminaci, která byla důsledkem nadměrného zastoupení romských žáků ve škole Jókai Mór (viz Horváth a Kiss proti Maďarsku, cit. výše, § 102 a X a další proti Albánii, cit. výše, § 84).

56. Vláda trvala na tom, že stát splnil svůj pozitivní závazek tím, že stěžovateli poskytl možnost přestoupit do jedné z dalších dvou škol v Piliscsabě, konkrétně do katolické nebo německé menšinové školy. V této souvislosti Soud nejprve uvádí, že z dostupných dokumentů nelze s jistotou určit, jestli měla některá z těchto škol bezpodmínečnou povinnost stěžovatele zapsat ke studiu. Zatímco vláda tvrdila, že obě školy mají postavení okresních škol, a tudíž že se na ně vztahuje povinnost přijímat děti žijící v Piliscsabě (viz § 39 výše), stěžovatel předložil korespondenci s ředitelem německé menšinové školy, která svědčí o opaku (viz § 39 výše). Vláda ovšem nikterak nevyvrátila stěžovatelovo tvrzení, že obě školy byly nedostatečně vybaveny pro umístění dítěte s poruchou, jakou trpěl stěžovatel (viz § 38 výše).

57. Soud zjistil porušení práva na vzdělání bez diskriminace v řadě případů týkajících se vzdělávání romských žáků v různých kontextech a ve vztahu k různým smluvním státům. Některé z těchto stížností se týkaly praktik systematického umísťování romských žáků do samostatných škol nebo tříd (viz D. H. a další proti České republice, cit. výše, § 205–210; Oršuš a další proti Chorvatsku, stížnost č. 15766/03, ze dne 16. 3. 2010, § 180–186 a Horváth a Kiss proti Maďarsku, cit. výše, § 109–129), zatímco jiné poukazovaly na neschopnost úřadů zavést opatření s cílem vyřešit nadměrné zastoupení romských žáků ve školách (viz např. X a další proti Albánii, cit. výše, § 81–87 a Lavida a další proti Řecku, cit. výše, § 64–73). Ze všech těchto případů vyplývá, že vzdělávání romských dětí v segregovaných třídách nebo školách bez přijetí adekvátních opatření k nápravě nerovností, kterým byly vystaveny, lze jen stěží považovat za slučitelné s povinností státu nediskriminovat jednotlivce z důvodu rasy či etnického původu.

58. S ohledem na výše uvedené – a i při neexistenci jakéhokoli diskriminačního úmyslu ze strany státních orgánů – má Soud za to, že rozdílné zacházení, kterému byl stěžovatel v projednávané věci vystaven při vzdělávání, nelze považovat za objektivně a rozumně odůvodněné na základě jakéhokoli legitimního cíle. Stát rovněž nepřijal rozumná opatření s cílem napravit situaci a zabránit jejímu přetrvávání a následné diskriminaci.

59. K porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě tedy došlo.

 

II. Aplikace článků 41 a 46 Úmluvy

A. Článek 41 Úmluvy

[§ 60.–66. K aplikaci článku 41 Úmluvy.]

B. Článek 46 Úmluvy

[§ 67.–69. K aplikaci článku 46 Úmluvy.]

 

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně:

1. stížnost za přijatelnou; 

2. rozhodl, že článek 14 Úmluvy ve spojení s článkem 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě byly porušeny.