B. Y. proti Řecku

 

Typ rozhodnutí: rozsudek soudu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 60990/14

Datum: 26. 1. 2023

Složení senátu: M. Bošnjak (předseda senátu) (Slovinsko), P. Paczolay (Maďarsko), K. Wojtyczek (Polsko), A. Poláčková (Slovensko), L. Schembri Orland (Malta), I. Ktistakis (Řecko), D. Derenčinović (Chorvatsko).

(Švýcarsko).

 

[§ 1. – 4. Průběh řízení před Soudem]

 

I. Verze stěžovatele

5. Stěžovatel tvrdí, že byl nucen opustit Turecko v obavách z pronásledování z politických důvodů. Uvedl, že byl několikrát zatčen. Dodává, že byl v této zemi ve vazbě mučen, měl zlomený nos a koleno a na těle jizvy.

6. K blíže neurčenému datu vstoupil stěžovatel do Řecka.

7. Dne 19. 4. 2013 prý obdržela řecká policie prostřednictvím Interpolu zatykač vydaný tureckými orgány. Podle tohoto zatykače byl stěžovatel členem levicové teroristické organizace v Turecku a byl hledaný pro trestné činy, za které mu hrozí trest odnětí svobody s horní hranicí sazby 22 let a šest měsíců.

8. Stěžovatel uvedl, že se opakovaně pokoušel požádat o azyl v Řecku, ale nebylo to možné kvůli praxi uplatňované v té době orgány Ředitelství pro cizince v Attice. Údajně kontaktoval Řeckou radu pro uprchlíky (dále jen „ŘRU“), aby získal pomoc této organizace pro podání žádosti o azyl. ŘRU údajně odkázala stěžovatele na organizaci „Metadrasi“, která provozovala program pro identifikaci obětí mučení.

9. Dne 20. 5. 2013 právník ŘRU údajně informoval orgány, konkrétně Ředitelství pro cizince v Attice, že stěžovatel má v úmyslu podat následující den žádost o azyl, že je obětí mučení a že má zdravotní problémy. Rovněž prý požádal o registraci stěžovatelovi žádosti o azyl. Úřady prý nereagovaly. V následujících dnech prý právníci ŘRU za tímto účelem několikrát kontaktovali úřady, ale neúspěšně.

10. Podle zprávy vypracované dne 31. 5. 2013 sociální pracovnicí ŘRU se dne 28. 5. 2013 setkala se stěžovatelem, který jí tehdy sdělil, že byl mučen. Tato zpráva dospěla k závěru, že je třeba, aby se stěžovatel zúčastnil programu na identifikaci a rehabilitaci obětí mučení.

11. Podle zprávy vypracované dne 20. 9. 2021 koordinátorem právní služby ŘRU v rozhodné době, který je rovněž jedním ze zástupců stěžovatele před Soudem, byl stěžovatel zaregistrován u ŘRU dne 13. 5. 2013. Údajně popsal zacházení, kterému byl vystaven před odjezdem z Turecka, a požádal o právní a sociální pomoc. K. N., právník pracující pro ŘRU, se s ním údajně setkal a vedl s ním pohovor. Právní oddělení ŘRU dospělo k závěru, že by měl získat podporu, a stěžovatel byl odkázán na Metadrasi a centrum Promitheus, které vedlo programy pro identifikaci a rehabilitaci obětí mučení. Koordinátor právní služby ŘRU několikrát telefonicky komunikoval s vedoucím azylového úřadu Attica za účelem evidence žádosti stěžovatele o azyl. Aby azylový úřad umožnil tuto registraci, údajně požádala Metadrasi, aby vypracovala osvědčení potvrzující, že stěžovatel je obětí mučení. To však nebylo možné, protože program Metadrasi byl dočasně uzavřen a čekací listina dlouhá.

12. Dne 30. 5. 2013 mezi 21:30 a 22:00 hodinou stěžovatel opustil restauraci v ulici Klisovis v Exarchii a zamířil do kanceláře „Výboru solidarity politických vězňů“. Poté, co ušel 80 metrů ke křižovatce ulic Solonos a Patousa, napadli ho čtyři nebo pět mužů v civilu, násilím ho znehybnili a zatlačili jej do nelegálně zaparkovaného auta na ulici Solonos č. 139. Auto se poté přesunulo do ulice Kapodistriou a vysokou rychlostí odjelo ulicí Patision, následované vozidlem řecké policie.

13. Stěžovatel dodává, že zúčastněné osoby hovořily řecky. Během cesty z centra Atén k hranicím nic neviděl, protože měl zakryté oči, nejprve rukama a poté kuklou bez otvoru, což mu způsobilo dávení. Ihned po přestupu z prvního vozidla mu prý byla nasazena pouta, což jeho situaci ještě zhoršilo. Během cesty byl údajně několikrát zbit. Neměl přístup k toaletám, vodě a jídlu.

14. O několik hodin později a poté, co třikrát vyměnili vozidlo se stěžovatel ocitl v Turecku. Zejména ráno dne 31. 5 2013 byl vytažen z auta. Spolu se skupinou, která ho sledovala, překročil řecko-tureckou hranici a byl předán jiné skupině, která mu vyměnila pouta. Slyšel větu v angličtině. V doprovodu poslední skupiny kráčel směrem k tureckému vojenskému táboru. Se stále zakrytýma očima měl dojem, jako by se v této oblasti pohyboval v kruzích, což zvyšovalo jeho úzkost. Nakonec byl přemístěn do budovy. Sundali mu kuklu a sdělili mu, že se nachází na protiteroristickém oddělení v Edirne. Policisté ho prý ironicky „přivítali v Turecku“.

15. Podle stěžovatele byly úřady o únosu informovány již několik minut po něm, protože lidé přítomní na místě přivolali policejní zásahovou jednotku.

16. E. M., taxikář, byl údajně očitým svědkem. Byl prý svědkem únosu stěžovatele a zavolal na policejní středisko zásahové jednotky („100“). Vozidlo prý sledoval a zároveň poskytl informace o jeho registrační značně, typu, barvě a trase z místa únosu. E. M. rovněž viděl vozidlo zásahové jednotky, které bylo poblíž. Stěžovatel uvádí, že tento svědek byl předvolán až 8 měsíců po předmětné události.

17. Stěžovatel dále uvádí, že kolem místa únosu projížděla dvě policejní vozidla a že ve 22:03 byl z centra zásahové jednotky vyslán signál, který se opakoval ve 22:11 a 22:12, aniž by dotyčná vozidla reagovala.

18. Očití svědci popsali muže, kteří se podíleli na únosu, z nichž jeden, s oranžovou taškou, odešel z místa pěšky, načež ho policie mohla lokalizovat.

19. Mezitím zástupci stěžovatele informovali úřady o nebezpečí, které stěžovateli hrozí. Konkrétně volali na policejní stanici v Exarchii, oddělení Bezpečnosti a oddělení Bezpečnosti pro cizince v Attice.

20. Úřady však nepodnikly žádné kroky.

21. Ve 2 hodiny ráno K. H. údajně oznámil incident na policejní stanici v Exarchii.

22. Dne 31. 5. 2013 zaslala právnička ŘRU dopis adresovaný Ministerstvu veřejného pořádku. Vysvětlila v něm předmětnou událost a požádala, aby byla informována o místě, kde byl stěžovatel zadržován. Dodala, že pokud by byl stěžovatel vrácen do Turecka, byl by vystaven zacházení, které je v rozporu s čl. 3 Úmluvy. Informován byl rovněž veřejný ochránce práv a Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (dále jen „UNHCR“).

23. Téhož dne, organizace na podporu uprchlíků, včetně ŘRU, vydaly tiskové prohlášení, v němž odsoudily uvedené skutečnosti.

24. Dne 2. 6. 2013 řecká policie údajně popřela přítomnost stěžovatele v Řecku a uvedla: „pokud jde o dotyčného tureckého státního příslušníka, řecké policejní služby nemají žádný záznam o jeho osobní přítomnosti (…) a nemají žádný záznam o jeho přítomnosti v zemi“

25. Ve stejný den policie oznámila, že ŘRU „vyjádřily své znepokojení“ ohledně stěžovatele, ale že ten se dne 21. 5. 2013 nedostavil na Ředitelství pro cizince v Attice, aby podal svoji žádost o azyl. Stěžovatel uvádí, že o tomto datu nebyl nikdy informován.

26. Dne 3. 6. 2013 vydal UNHCR tiskovou zprávu, ve které vyjádřil znepokojení nad tvrzeními stěžovatele a vyzval úřady, aby záležitost prošetřily.

27. Dne 5. 6. 2013 odpovědělo Ředitelství pro cizince v Attice na dopis ŘRU ze dne 31. 5. 2013, že v archivu oddělení nejsou žádné informace týkající se stěžovatele.

28. Dne 26. 6. 2013 intervenoval veřejných ochránce práv u policie. Požádal, aby byl informován o podmínkách zatčení a předání stěžovatele tureckým orgánům, jakož i o policejním vyšetřování údajných skutečností.

29. Dne 7. 6. 2013 byla prý příslušnými útvary zničena registrační značka dotčeného vozidla z důvodu „uvedení registrační značky v různých publikacích“.

30. Dne 11. 6. 2013 vydala ŘRU tiskové prohlášení, že úřady nezaregistrovaly žádost stěžovatele o azyl, a to i přes informace poskytnuté touto organizací.

31. Podle dokumentu vypracovaného policií dne 12. 6. 2013 patřila registrační značka dotčeného vozidla od roku 2005 řecké policii. Dne 15. 1. 2013 byla tato značka předána Zvláštnímu úřadu pro násilnou trestnou činnost (protiteroristické).

32. Stěžovatel tvrdí, že po deportaci byl zadržen v Turecku ve věznici typu „F“.

33. Lékaři prý vypracovali zprávy o jeho zdravotním stavu.

II. Vládní verze

34. Vláda uvedla, že stěžovatel nebyl nikdy registrován Ředitelstvím pro cizince v Athénách a nepožádal v Řecku o azyl. Dodala, že neexistuje žádný záznam o přítomnosti stěžovatele v Řecku ani jeho úřední registrace.

35. Uvádí, že dne 31. 5. 2013 byl stěžovatel podezřelý z teroristických činů zadržen tureckými orgány jako podezřelý a že poté neoprávněně opustil Řecko a neoprávněně vstoupil na území Turecka.

III. Trestní řízení

36. Vláda trvala na tom, že po zveřejnění informací v tisku dne 4. 6. 2013, o tom že jistý B. Y. byl unesen a vrácen do Turecka, bylo z moci úřední zahájeno vyšetřování. Dodala, že bylo zahájeno trestní řízení pro únos a spis byl předán vyšetřujícímu soudci.

37. Dne 1. 6. 2013 vypovídal K. H. jako svědek. Uvedl, že údajným událostem nebyl přítomen.

38. Dne 3. 6. 2013 se K H. dostavil na policejní stanici Exarcheia a informoval úřady, že od 1. 6. 2013 je stěžovatel na protiteroristickém oddělení v Istanbulu.

39. Dne 3. 6. 2013 Bezpečnostní ředitelství v Attice zaslalo žádost Technickému ředitelství řecké policie. Požadovalo informace o tom, zda dotčené vozidlo patřilo policii, a pokud ano, kterému oddělení.

40. Dne 4. 6. 2013 příslušné ředitelství řecké policie odpovědělo, že registrační značka patří řecké policii, konkrétně Zvláštnímu úřadu pro násilnou trestnou činnost (protiteroristické).

[§ 41 – 43. Konstatování o výslechů svědků. Svědek T. S., který uvedl, že se stěžovatelem žil před únosem v Athénách, nedoložil žádný důkazní prostředek o jeho přítomnosti v Řecku.]

44. Dne 26. 2. 2014 byl spis uložen do archivu „pachatel neznámý“.

45. K blíže neurčenému datu byl stěžovatel propuštěn z vězení v Turecku.

Příslušný právní rámec a vnitrostátní praxe

[§ 46. Judikatura Soudu]

 

I. K předběžné námitce vlády k celé žádosti

[§ 47. – 52. Vláda požádala Soud, aby stížnost zamítl pro nevyčerpání vnitrostátní opravných prostředků. Soud tuto námitku zamítl.]

 

II. K tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy z důvodu údajné neúčinnosti vyšetřování

[§ 53. – 54. Stěžovatel namítá neúčinnost vyšetřování předmětných událostí s odkazem na čl. 3 Úmluvy, který následně cituje.]

A. K přijatelnosti

[§ 55. K přijatelnosti stížnosti]

B. K meritu věci

1. Podání stran

56. Stěžovatel uvedl, že s výjimkou dotazu podaného dne 3. 6. 2013 ohledně registračních značek dotčeného vozidla, úřady neučinily žádné kroky k prošetření případu. Tvrdí, že úřady neprošetřily žádné základní okolnosti případu. Zejména namítá, že vozidla, která byla na místě přítomna nezasáhla; že očitý svědek E. M. nebyl předvolán, aby bezprostředně svědčil, ale byl předvolán až o 8 měsíců později; že nebyli vyslechnuti další očití svědci; že úřady nepátraly po zapojeném vozidle ani po osobě, která se události účastnila a měla u sebe oranžovou tašku, a že nebyly shromážděny důkazy o možném průjezdu vozidla na mýtném nebo hraničních přechodech. Stěžovatel dodává, že přestože bylo prokázáno, že předmětné vozidlo patřilo státní službě, nebylo zahájeno žádné správní vyšetřování a nebyl předvolán žádný svědek či policista z příslušných policejních složek, aby vypovídal. Dále tvrdí, že nebyly vyžádány videozáznamy Ministerstva obchodu, které bylo poblíž, a policie na místě neprovedla žádnou expertízu. Konečně tvrdí, že nebyl nikdy vyslechnut jako svědek, přestože řecké úřady mohly za tímto účelem požádat o pomoc turecké orgány.

57. Vláda uvádí, že trestní vyšetřování provedené v tomto případě splnilo podmínky dle čl. 3 Úmluvy a že případ byl vnitrostátními soudy posouzen důkladně, pečlivě a nestranně. Uvádí, že uzavření případu z důvodu, že nebyli identifikováni pachatelé, nemůže vyvolat žádné sporné otázky dle čl. 3 Úmluvy. Dodává, že v každém případě, pokud se objeví nové skutečnosti, může státní zástupce případ znovu otevřít.

2. Posouzení Soudem

58. Soud odkazuje na příslušné obecné zásady, jak jsou uvedeny zejména v rozsudku Bouyid proti Belgii, § 114–123, El-Masri proti „Bývalé jugoslávské republice Makedonie“, § 182–185 a Mocanu a další proti Rumunsku, § 316–326.

59. V projednávané věci Soud především poznamenává, že tvrzení stěžovatele vznesená před vnitrostátními úřady, podle nichž jej policisté předali tureckým orgánům a dopustili se s ním zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy jsou obhajitelná. Toto ustanovení tedy vyžadovalo, aby úřady provedly účinné vyšetřování.

60. Soud konstatuje že okolnosti související s událostmi ze dne 30. 5. 2013 byly předmětem trestního řízení (viz body 36–44 výše).

61. Zbývá posoudit, zda dotčené řízení splnilo požadavky dle čl. 3 Úmluvy.

62. Soud v tomto ohledu uvádí, že existují skutečnosti, které mohou poskvrnit nezávislost a důkladnost dotčeného vyšetřování. Zejména konstatuje, že vyšetřování skončilo uzavřením spisu dne 26. 2. 2014 a jeho uložení do archivu „pachatel neznámý“. Ačkoli povinnost státu se netýká výsledků, ale prostředků, Soud konstatuje, že v projednávané věci mohly následující prvky ohrozit účinnost vyšetřování.

63. Zaprvé, Soud uvádí, že po událostech ze dne 30. 5. 2013 bylo zjištěno, že registrační značka dotčeného vozidla patřila řecké policii. Příslušné úřady však nikdy nezjišťovaly, kdo se na něm údajně podílel a zda v daném vozidle byli ve službě policisté či jiní státní zaměstnanci. Konkrétně od 4. 6. 2013 dospělo příslušné ředitelství řecké policie k závěru, že registrační značka dotčeného vozidla patřila řecké policii, konkrétně Zvláštnímu úřadu pro násilnou trestnou činnost (protiteroristické) (viz bod 40 výše). Žádné další šetření však neproběhlo a žádný policista nebyl v této věci vyslechnut.

64. Zadruhé, očití svědci E. T. a E. M. vypovídali v řízení až dne 20. 1. 2014, přestože jeden ze zástupců stěžovatele informoval příslušného státního zástupce o existenci těchto svědků již dne 12. 6. 2013 (viz body 42–43 výše).

65. Tyto prvky jsou dostatečné k tomu, aby Soud dospěl k závěru, že stěžovatel neměl v projednávané věci prospěch z účinného vyšetřování.

66. Proto shledává, že došlo k porušení čl. 3 Úmluvy v jeho procesním aspektu.

III. K tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy v důsledku údajného předání stěžovatele tureckým orgánům a nelidskému či ponižujícímu zacházení, kterému byl vystaven

[§ 67. Stěžovatel si stěžuje na své předání tureckým orgánům. Stal se obětí zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy při tomto předání. Namítá, že nemohl podat žádost o mezinárodní ochranu a došlo k porušení čl. 13 a 3 Úmluvy.]

A. K přijatelnosti

[§ 68. K přijatelnosti stížnosti]

B. K meritu věci

1. Podání stran

a) Stěžovatel

69. Stěžovatel tvrdí, že v daném případě došlo k nucenému zmizení a že to samo o sobě představuje porušení čl. 3 Úmluvy. Stěžuje si na způsob, jakým byla operace provedena (viz bod 13 výše), a tvrdí, že s ním řecké orgány špatně zacházely. Dodává, že toto jednání v něm vyvolalo pocity méněcennosti a úzkosti a že špatné zacházení, kterému byl vystaven, potvrdili lékaři, kteří ho vyšetřovali (viz bod 33 výše).

70. Stěžovatel dále uvedl, že přestože byly úřady od počátku informovány o předmětné události, nepodnikly žádné kroky k jeho nalezení a záchraně. Zejména nehlídaly silnice, mýtné brány a hraniční přechody.

71. Dodal, že úřady věděly o přítomnosti stěžovatele v zemi od 20. 5. 2013, kdy ŘRU podala žádost na Ředitelství pro cizince v Attice (viz bod 9 výše). Uvedl, že vláda nezpochybňuje, že taková žádost byla podána.

72. Nakonec stěžovatel uvedl, že vzhledem ke způsobu, jakým byla operace provedena, měl krajně omezený přístup k informacím a důkazům, které byly podle něj pod výhradní kontrolou úřadů. Tvrdí, že vláda nepředložila Soudu celý spis a nesplnila tak svou povinnost podle čl. 38 Úmluvy. Dodal, že v daném případě existuje domněnka, kterou vláda nevyvrátila, že se řecké úřady podílely na předání stěžovatele do Turecka.

73. Nakonec uvádí, že vzhledem k nedostatkům azylového řízení v rozhodné době mu bylo znemožněno podat žádost o azyl, a to i přes snahu ŘRU.

b) Vláda

74. Vláda tvrdila, že stěžovatel nebyl vystaven nelidskému nebo ponižujícímu zacházení a že jeho tvrzení jsou vágní a protichůdná. Dodala, že stěžovatel nepředložil žádné důkazy na podporu svých tvrzení a že neuvedl žádné podrobnosti o konkrétním zapojení řeckých úřadů. Dále uvedla, že stěžovatel tvrdil, že se řecké úřady aktivně podílely na předmětné operaci tím, že jej zatkly a předaly tureckým orgánům, a že stěžovatel zároveň tvrdil, že i kdyby se řecké úřady na předmětné operaci nepodílely, usnadnily činnost jiných tajných služeb v zemi. Vláda v těchto dvou tvrzeních vidí rozpor. Trvá na tom, že tvrzení stěžovatele, že „první skupina“ osob, které jej unesly, hovořila řecky, neprokazuje zapojení státních orgánů a že příslušnost registrační značky vozidla k řecké policii nebyla prokázána. Nakonec dodala, že spis byl archivován, jelikož z výpovědí očitých svědků nevyplynuly dostatečné důkazy pro identifikaci pachatelů a oběti.

75. Vláda dále uvedla, že řecké úřady neměly žádné důkazy o přítomnosti nebo registraci stěžovatele v Řecku, a proto nemohl být stěžovatel předán tureckým orgánům. Uvedla, že případem stěžovatele se Ředitelství pro cizince v Attice nezabývalo a že se nikdy osobně nedostavil, aby požádal o azyl. Dopis ŘRU ze dne 20. 5. 2013 dle vlády nepředstavuje důkaz, že se tam stěžovatel osobně dostavil.

2. Vedlejší účastník – Mezinárodní výbor právníků (dále jen „ICJ“)

76. ICJ zastává názor, že v situaci, kdy je smluvní stát přímo nebo nepřímo zapojen do aktu nuceného zmizení, včetně tajného zadržení nebo předání, je tento stát zodpovědný za porušení Úmluvy v rámci celé operace, i když k některým z těchto porušení došlo mimo tuto zemi. Podle vedlejšího účastníka, má v tomto případě tento stát dle čl. 3 Úmluvy zejména poskytnout účinnou nápravu a tato porušení napravit. To by zahrnovalo povinnost diplomatickou cestou zajistit, aby zacházení se zadrženou osobou bylo v souladu s Úmluvou, a aby byly respektovány záruky spravedlivého procesu. V případě neexistence těchto záruk, by měl stát povinnost požádat o navrácení dotyčné osoby.

3. Posouzení Soudem

77. Relevantní obecné zásady byly v tomto případě shrnuty v případech El-Masri proti „Bývalé jugoslávské republice Makedonie“, cit. výše, § 151–153; Sultygov a další proti Rusku, § 393–396; Nasr a Ghali proti Itálii, § 280–283; Al Nashiri proti Rumunsku, § 490–498.

78. V případech, kdy existují rozdílné verze skutkového stavu, se Soud nevyhnutelně potýká se stejnými obtížemi při zjišťování skutkových okolností případu jako každý soud prvního stupně. Přijímá taková zjištění, která jsou dle jeho názoru podložena volným hodnocením všech důkazů, včetně závěrů, které může vyvodit ze skutečností a tvrzení účastníků řízení. V souladu s ustálenou judikaturou může důkaz vyplývat ze souboru důkazů nebo z nevyvrácených domněnek, které jsou dostatečně závažné, přesné a shodné. Kromě toho míra přesvědčení nezbytná k dosažení určitého závěru a v tomto ohledu rozložení důkazního břemene jsou vnitřně spjaty se specifičností skutečností, povahou vzneseného obvinění a dotčeným smluvním právem (El-Masri proti „Bývalé jugoslávské republice Makedonie“, cit. výše, § 151).

79. Ve spojitosti s tvrzeními o nepřiznaném zadržení, mimořádném vydání nebo navrácení a pokud stěžovatel poskytne podrobný, konkrétní a konzistentní popis dotčených událostí, je Soud v zásadě přesvědčen, že existuje prima facie případ ve prospěch stěžovatelovy verze, zejména pokud existují důkazy, na základě kterých unese důkazní břemeno (viz výše cit. El-Masri proti „Bývalé jugoslávské republice Makedonie“, § 156; Al Nashiri proti Polsku, § 393–396; Savriddin Dzhurayev proti Rusku, § 131; Iskandarov proti Rusku, § 109).

80. V souladu s tím se Soud bude zabývat otázkou, zda stěžovatel předložil takovou výpověď, podepřenou nezávislými důkazy, a pokud ano, zda vláda poskytla uspokojivé a přesvědčivé vysvětlení schopné vyvrátit jeho tvrzení (Khamidkariyev proti Rusku, § 125).

81. Soud konstatuje, že vláda zpochybnila tvrzení stěžovatele. Vzhledem k rozdílům v důkazech předložených stranami, a k tomu, že vláda rozhodně popírá jakoukoli účast státních zaměstnanců na předmětných událostech a k zamítnutí trestního oznámení stěžovatele, má Soud za to, že v projednávané věci vyvstává otázka ohledně důkazního břemene, zejména je třeba zkoumat, zda by toto břemeno nemělo být obráceno a přeneseno ze stěžovatele na vládu.

82. Soud konstatuje, že ze spisového materiálu vyplývá, že dne 30. 5. 2013 byla do vozidla patřícího řeckým úřadům umístěna osoba. Následně podotýká, že toto vozidlo patřilo řecké policii. Tuto skutečnost potvrzuje dokument ze dne 12. 6. 2013 vyhotovený samotnou policií. Podle téhož dokumentu byla dne 15. 1. 2013 registrační značka vozidla předána Zvláštnímu úřadu pro násilnou trestnou činnost (protiteroristické) (viz bod 31 výše).

83. Stěžovatel tvrdí, že to byl on sám, kdo byl umístěn do vozidla. Soud proto posoudí, zda důkazy obsažené ve spise podporují tento závěr, že obětí údajných činů byl stěžovatel.

84. V tomto ohledu považuje za politováníhodné, že vyšetřování vedené řeckými orgány mu neumožňuje učinit další závěry o předmětných skutečnostech, protože spis byl dne 26. 2. 2014 a uzavřen do archivu „pachatel neznámý“ (viz výše bod 44).

85. Některé části spisu však vyvolávají pochybnosti o přítomnosti stěžovatele v předmětném vozidle. Ve skutečnosti nic nenasvědčuje tomu, že se stěžovatel v rozhodné době vůbec nacházel v Řecku.

86. Zaprvé, stěžovatel nepožádal u Ředitelství pro cizince v Attice o azyl; pokud by tak učinil, potvrdilo by to alespoň část jeho tvrzení. Vláda uvedla, že se stěžovatel nikdy osobně nedostavil na toto ředitelství, aby požádal o azyl. Stěžovatel sice tvrdil, že jeho žádost nebyla registrována z důvodu nedostatků v azylovém řízení v rozhodné době, avšak nedoložil žádný důkaz o své přítomnosti na Ředitelství pro cizince dne 20. 5. 2013. Ze spisu vyplývá, že stěžovatel komunikoval s řeckými orgány pouze prostřednictví svých zástupců.

87. Zadruhé, žádný řecký orgán veřejné moci přímo ani nepřímo nepotvrdil přítomnost stěžovatele na řeckém území před jeho údajným únosem.

88. Pokud jde o očité svědky přítomné večer dne 30. 5. 2013, Soud podotýká, že žádný z nich neznal stěžovatele osobně, takže jejich výpověď nemůže ověřit, zda osoba v předmětném autě byla skutečně stěžovatel. T. S., svědek, který tvrdil, že má osobní vztah se stěžovatelem, a který byl v trestním řízení vyslechnut jako svědek, neuvedl, že byl přítomen předmětné události (viz body 37, 41 a 43 výše). Ze spisu navíc nevyplývá, že by T. S. předložil úřadům další důkazy o přítomnosti stěžovatele v Řecku, např. osobní věci stěžovatele či fotografie.

89. Z toho vyplývá, že spis neobsahuje žádné další důkazy, které by Soudu umožnily vyvodit závěry z předložených důkazů a jednání úřadů (viz a contrario Kadirova a další proti Rusku, § 87 a 88). V této souvislosti chce zdůraznit, že tato nemožnost vyplývá do značné míry z toho, že vnitrostátní úřady neprovedly důkladné a účinné vyšetřování (viz bod 66 výše) (viz B. S. proti Španělsku, § 55; Lopata proti Rusku, § 125; a Gharibashvili proti Gruzii, § 57). Za těchto okolností projednávaného případu dospěl Soud k závěru, že ačkoli stěžovatel předložil svoji verzi skutkového stavu, nepředložil na její podporu důkazy prima facie, a že tedy neexistují žádné konkrétní a odpovídající důkazy, zejména pokud jde o jeho přítomnost na řeckém území, na jejichž základě by důkazní břemeno spočívalo na vládě.

90. Z tohoto důvodu nedošlo k porušení hmotněprávního aspektu čl. 3 Úmluvy.

91. Z toho pohledu Soud konstatuje, že nevznikla žádná samostatná otázka, pokud jde o další údajná porušení čl. 3, ať už samostatně nebo ve spojení s čl. 13 (viz mutatis mutandis Centre de ressources juridiques au nom de Valentin Câmpeanu proti Rumunsku, § 154).

IV. K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy

[§ 92. Stěžovatel si stěžoval, že byl zbaven svobody a zadržen mimo jakýkoli právní rámec v rozporu s čl. 5 Úmluvy. Dále citace čl. 5 Úmluvy.]

A. K přijatelnosti

[§ 93. K přijatelnosti stížnosti]

B. K meritu věci

1. Podání stran

[§ 94. – 95. Vyjádření stěžovatele a vlády]

2. Posouzení Soudem

96. Soud odkazuje na příslušné obecné zásady, jakou uvedeny zejména v rozsudku Nasr a Ghali proti Itálii (výše cit., § 296–298).

97. V projednávané věci Soud konstatuje, že spis neobsahuje žádné důkazy, které by mu umožnily vyvodit z předložených důkazů, z jednání úřadů a z údajného zbavení svobody stěžovatele konkrétní závěry.

98. Soud má za to, že závěry, které učinil při posuzování stížnosti stěžovatele podle hmotněprávního aspektu čl. 3, platí i v kontextu stížnosti podle čl. 5 Úmluvy a že tvrzení stěžovatele nejsou dostatečně přesvědčivá a prokázaná. Zejména, ačkoli stěžovatel předložil svou verzi skutkového stavu, nepředložil na její podporu důkazy prima facie, a proto neexistují žádné konkrétní a potvrzující důkazy, zejména pokud jde o jeho přítomnost na řeckém území, na jejichž základě by důkazní břemeno leželo na vládě.

99. V důsledku toho nedošlo k porušení článku 5 Úmluvy.

 

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl,

1. jednomyslně, že stížnost je přijatelná;

2. rozhodl čtyřmi hlasy proti třem, že čl. 3 Úmluvy nebyl porušen v jeho hmotněprávním aspektu;

3. jednomyslně, že čl. 3 Úmluvy byl porušen v jeho procesním aspektu;

4. jednomyslně, že není nutné zkoumat další stížnosti podané podle čl. 3 a 13 Úmluvy;

5. rozhodl čtyřmi hlasy proti třem, že nedošlo k porušení čl. 5 Úmluvy.

 

 

Soudci mají za to, že došlo k porušení hmotněprávního aspektu čl. 3 a čl. 5 Úmluvy. Dále mají za to, že stěžovatel fakticky prokázal, že se před únosem nacházel na řeckém území a že byl skutečně v rozhodné době unesen. Předložené důkazy prokazují přítomnost stěžovatele v Řecku– výpověď svědka, který s ním žil, informace od ŘRU, v dané době nešlo požádat o azyl z důvodu nedostatků v azylovém řízení – a skutečnost, že formálně nepožádal o azyl, nelze vykládat tak, že zcela vyvrací přítomnost stěžovatele v Řecku v rozhodné době. Výpověď stěžovatele ohledně únosu je konkrétní a konzistentní, podpořena podrobnými informacemi očitých svědků, včetně zapojení policejního vozu. Vláda neposkytla žádné věrohodné alternativní vysvětlení k výpovědi stěžovatele, což posiluje jeho verzi, stejně tak absence účinného vyšetřování ze strany řeckých úřadů, důkazní břemeno tak bylo přeneseno na žalovaný stát. Žalovaný stát je odpovědný za únos a předání stěžovatele do Turecka v důsledku událostí ze dne 30. 5. 2013.