MACATĖ proti Litvě

 

Typ rozhodnutí: rozsudek velkého senátu

Číslo stížnosti: 61435/19

Datum: 23. 1. 2023

Složení senátu: R. Spano (předseda senátu) (Island), G. Ravarani (Lucembursko), A. Zünd (Švýcarsko), J. F. Kjřlbro (Dánsko), S. O’Leary (Irsko), M. Bošnjak (Slovinsko), G. Yudkivska (Ukrajina), E. Kűris (Litva). B. Lubarda (Srbsko), Y. Grozev (Bulharsko), C. Ranzoni (Lichtenđtejnsko), S. Mourou-Vikström (Monako), T. Eicke (Spojené království), A. Bĺrdsen (Norsko), E. Wennerström (Švédsko), S. Yüksel (Turecko), A. M. Guerra Martins (Portugalsko).

 

1. Případ se týká sbírky šesti pohádek napsaných stěžovatelkou, z nichž dvě zobrazují manželství osob stejného pohlaví. Po vydání knihy byla její distribuce dočasně pozastavena; později byla obnovena s výstražným označením, dle něhož může být obsah knihy škodlivý pro děti mladší 14 let. Stěžovatelka namítala opatření uložená ve vztahu ke knize, přičemž se dovolávala článku 10 Úmluvy samostatně i ve spojení s článkem 14.

[§ 2.–11. Průběh řízení před Soudem.]

I. Publikace stěžovatelčiny knihy

12. Stěžovatelka, která se otevřeně hlásila ke své homosexualitě, byla profesionální spisovatelkou a odbornicí na dětskou literaturu.

13. V prosinci 2012 si vydavatelství Litevské univerzity vzdělávacích studií („univerzita“), což je veřejná škola, podalo žádost o financování Ministerstvem kultury za účelem vydání knihy napsané stěžovatelkou – sbírky původních pohádek určených pro děti mladšího školního věku. V žádosti bylo uvedeno, že pohádky budou založené na tradičních pohádkových motivech, avšak budou zobrazovat členy různých marginalizovaných skupin, a to se záměrem naučit děti akceptovat ty, kteří vypadají nebo žijí odlišně. Pohádky byly recenzovány pedagogem a dětským autorem; recenzenti je shledali jako vhodné pro děti na základní škole a zdůraznili potřebu podporovat toleranci vůči stigmatizovaným společenským skupinám. Dle recenzentů byly navíc takové pohádky bezpochyby nezbytné v kontextu velkého výskytu šikany a násilí mezi dětmi v Litvě, jakož i absence obdobné literatury určené pro nejmladší čtenáře.

14. V květnu 2013 univerzita podepsala smlouvu s Ministerstvem kultury, kde ministerstvo souhlasilo s poskytnutím částečného financování publikace. Univerzita se zavázala vydat knihu a distribuovat 140 výtisků do veřejných knihoven v Litvě.

15. V prosinci 2013 vydavatelství univerzity vydalo knihu Jantarové srdce (Gintarinë đirdis), která obsahovala šest pohádek. Zobrazovaly postavy patřící k různým etnickým skupinám nebo s postižením intelektu a nastolovaly témata jako stigmatizace, šikana, rozvedené rodiny a emigrace. Většina pohádek obsahovala popis milujících oddaných vztahů mezi muži a ženami. Ve dvou ze šesti pohádek se hlavní motiv týkal vztahů a manželství mezi osobami stejného pohlaví.

16. Pohádka s názvem „Jak tři princové hledali moudrost“ je příběhem krále, který poslal své tři syny do světa. Dva starší princové potkali začarované dívky, se kterými se nakonec oženili, zatímco nejmladší syn přijel do města, jehož obyvatelé měli tmavou pleť a kde se zamiloval do krejčího. Text pohádky zahrnuje i následující:

„Princ a krejčí zůstali na hradě. Nikdo si nevšiml, že krejčí měl poněkud tmavší pleť než ostatní lidé. A nikomu nepřekáželo, že dva mladí muži se drželi za ruce a vyměňovali si zamilované pohledy, když se procházeli v královských zahradách. Takové to bylo království: každý věděl, že srdce ví, koho chce a koho miluje.

(...)

Jen co všichni usedli, maršál se ujal ohlášení.

…,Nejstarší králův syn a jeho manželka!’ … ,Prostřední syn našeho krále a jeho manželka!’ … ,Nejmladší syn našeho krále a jeho manžel!’ …

Vešel třetí králův syn spolu s mladým krejčím. Pro hosty bylo stále neobvyklé vidět dva mladé muže držící se za ruce. Královna to pochopila a usmála se.

,A pokud jde o tohle, nuže, srdce ví, co chce. A když srdce promluví, musíme naslouchat. Jinak v našem životě nebude ani pokoj, ani radost.’

‘To jsou slova moudrosti,’ souhlasili hosté. ‘,Je velikou ctí být pozvaní tak moudrými vládci. Není divu, že vaše království vzkvétá.’

(...)

Když oslava skončila, hosté se vrátili domů… a řekli všem svým přátelům a sousedům, že mladý krejčí našel lásku svého života a že je to syn krále. A to bylo velikou ctí, protože tento král byl nesmírně moudrý…“

17. Jiná pohádka, nazvaná „Princezna, ševcova dcera a dvanáct bratrů“ je příběhem princezny, která odmítla bezpočet nápadníků a zaklela je, aby se změnili v slavíky. Nakonec si vzala svou přítelkyni z dětství – ševcovu dceru. Po svatbě princezna zjistila, že dvanáct bratrů ševcovy dcery bylo mezi těmi, které změnila v slavíky. Obě dívky odcestovaly do daleké země, kde byla láska zapovězena a kde slavíky zavřel zlý král do klece na svém zámku. Dívky se přestrojily za zahradnici a kuchařku a našly si práci na králově zámku, kde se jim nakonec povedlo zrušit zakletí dvanácti bratrů. Text pohádky zahrnuje i následující:

„Ševcova dcera objala princeznu a opakovala slova přísahy: ‘Slibuješ nyní, že se mnou setrváš, dokud nás smrt nerozdělí?’

,Budu tě milovat celý život,’ řekla princezna a jejímu srdci se ulevilo.

Ale po oné první noci vypadala ševcova dcera smutně a unaveně. Nebylo divu: jen co šťastná princezna usnula v jejím objetí, k oknu přilétl slavík, usednul na růžový keř a počal zpívat. Ševcova dcera až do rána naslouchala smutné melodii a myslela na své bratry. Následující noci přilétli dva slavíci a znovu zabránili ševcově dceři, aby usnula. Nechtěla o tom nic říct princezně. Jen smutně potřásla hlavou.

A tak to chodilo po jedenáct nocí. Každou noc se ke zpěváčkům přidal nový slavík. Princezna je neviděla přilétat. Jen co zapadlo slunce, vždy upadla do hlubokého spánku. Nevšimla si, že ševcova dcera se vymanila z jejího objetí a postavila se k oknu, aby mohla naslouchat slavičí písni. Ale ráno byla ševcova dcera vždy smutná.

(...)

Když se princezna a ševcova dcera potkaly v růžové zahradě, schovaly se za keřem a objaly se. Tak moc si chyběly…

Najednou se keř rozestoupil a objevil se král.

,Co to vidím?’ vykřikl. ‘Moje zahradnice se líbá s mojí kuchařkou! Porušily jste zákony této země. Láska je zde zakázána. Není snad jasné, že rodiny jsou určeny jenom pro to, aby plodily potomky a zajistily nové dědice svého bohatství? Za tento zločin budete veřejně upáleny na hranici, abyste sloužily jako odstrašující příklad pro ostatní.’“

18. Univerzita vydala 500 výtisků knihy, z nichž 140 dodala do 66 veřejných knihoven a dalších 130 do knihkupectví, kde se jich prodalo přes 80 kusů. V únoru 2014 univerzita představila knihu na knižním festivalu ve Vilniusu.

II. Opatření přijatá ve vztahu ke knize

[§ 19.–21. Kritika knihy ze strany médií, veřejnosti i politiků jakožto propagace homosexuality.]

22. Dne 27. 3. 2014 nařídil rektor univerzitnímu vydavatelství pozastavit distribuci knihy. (…)

23. Dne 8. 4. 2014 Inspekce novinářské etiky („Inspekce“) předložila Ministerstvu kultury své stanovisko, dle něhož dvě pohádky, které zobrazovaly páry stejného pohlaví, obsahují informace škodlivé pro nezletilé ve smyslu § 4 odst. 2 zákona o ochraně nezletilých před negativními účinky veřejných informací („zákon o ochraně nezletilých“). V příslušných částech stanoviska se uvádí:

„(…) Informace zveřejněné v pohádkách (…) podporují jiný koncept manželství a vzniku rodiny, než je ten, který je zakotven v litevské ústavě a litevském občanském zákoníku. (…) Pohádky, které zobrazují vztah mezi osobami stejného pohlaví jako normální a samozřejmý, jsou škodlivé pro křehký a rodící se světonázor dítěte a lze je označit jako příliš invazivní, direktivní a manipulativní. (…) Za účelem ochrany zájmů dětí mladších 14 let musí být šíření takových informací omezeno, tj. pokud bude kniha distribuována na místě, kam mají nezletilí přístup, musí být opatřena obálkou, která nemá negativní vliv na vývoj mladistvých a na které je jasně viditelné výstražné označení ,informace mohou mít negativní vliv na osoby mladší 14 let’ nebo , N-14’.“

[§ 24.–30. Další vývoj na vnitrostátní úrovni.]

31. Dne 25. 3. 2015 nařídil rektor univerzitnímu vydavatelství obnovit distribuci knihy v souladu s doporučeními inspekce. Výtisky knihy, které byly publikovány, ale ne ještě distribuovány, musely být opatřeny výstražným označením, dle něhož může být obsah knihy škodlivý pro děti mladší 14 let.

[§ 32. K relevantní legislativě.]

III. Řízení před vnitrostátními soudy

[§ 33.–59. Stěžovatelka podala občanskoprávní žalobu proti univerzitě, kterou brojila jak proti rozhodnutí o pozastavení distribuce knihy, tak proti rozhodnutí opatřit výtisky výstražným označením, ale vnitrostátní soudy jí nevyhověly.]

Příslušný právní rámec

[§ 60.–104. Litva

§ 105.–109. Rada Evropy

§ 110—117. Evropská unie

§ 118.–122. Organizace spojených národů

§ 123–132. Komparace vnitrostátních úprav]

I. Předběžná otázka

[§ 133.–135. Způsobilost matky stěžovatelky pokračovat v řízení před Soudem po smrti stěžovatelky.]

II. Námitka vlády ohledně absence podstatné újmy

[§ 136.–140. Soud nepřijal námitku vlády, dle níž stěžovatelka neutrpěla podstatnou újmu ve smyslu čl. 35. odst. 3 písm. b) Úmluvy.]

III. K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy

141. Stěžovatelka namítala, že dočasné pozastavení distribuce její knihy a její následné opatření výstražným označením bylo motivováno skutečností, že kniha obsahovala pozitivní zobrazení stejnopohlavních vztahů, a jednalo se tedy o neopodstatněný zásah. Odkázala na článek 10 Úmluvy [citace článku 10].

A. K přijatelnosti

[§ 142. K přijatelnosti stížnosti]

B. K meritu věci

1. Podání stran

[§ 143.–165. Podání stran]

2. Intervence třetích stran

[§ 166.–173. Intervence třetích stran]

3. Posouzení Soudem

a) Zda lze namítaná opatření přičítat žalovanému státu

174. Úvodem Soud konstatuje, že namítaná opatření – dočasné pozastavení distribuce knihy a její následné opatření výstražným označením – byla přijata Litevskou univerzitou vzdělávacích studií, což je veřejnoprávní instituce (…), byť jí vnitrostátní právo přiznává značnou míru autonomie (…).

175. Navíc ve vnitrostátním řízení univerzita uvedla, že předmětná opatření přijala, aby vyhověla požadavkům zákona o ochraně nezletilých (…). Třebaže stanovisko inspekce ve smyslu vnitrostátního práva podle všeho nebylo pro univerzitu právně závazné (…), vláda uznala, že po vydání tohoto stanoviska měla univerzita na výběr pouze v tom, zda označí knihu výstražným označením nebo nálepkou „N-14“ (…). Soud také poukazuje na to, že vnitrostátní právo zakotvuje administrativní odpovědnost každého, kdo zveřejní nebo šíří informace považované za škodlivé pro děti, aniž by naplnil požadavky týkající se označení takového materiálu (…). A nakonec Soud uvádí, že dotčená opatření byla přezkoumána a aprobována vnitrostátními soudy.

176. Za těchto okolností Soud shledává, že opatření uložená ve vztahu ke stěžovatelčině knize byla přijata veřejnoprávní institucí, a navíc plynula přímo z vnitrostátní legislativy (…), jakož i z intervencí některých dalších veřejných orgánů (srov. Novoseletskiy proti Ukrajině, cit. výše, § 80–82, a Gawlik proti Lichtenštejnsku, cit. výše, § 48). Skutečnost, že vnitrostátní orgány nepřijaly žádná opatření proti jinému vydavateli, který publikoval a distribuoval druhé vydání knihy bez výstražného označení (...) nepostačuje k vyvrácení závěru, že takové označení bylo vyžadováno zákonem.

177. Soud tedy konstatuje, že uvedená opatření jsou přičitatelná žalovanému státu.

b) Existence zásahu

178. Soud musí nyní zkoumat, zda napadená opatření představují zásah, a to v podobě „formality, podmínky, omezení nebo sankce“, do stěžovatelčiny svobody projevu. Za tímto účelem je potřeba posoudit rozsah opatření v kontextu skutkových okolností případu a relevantní právní úpravy (viz Wille proti Lichtenštejnsku, cit. výše, § 43).

179. (…) V projednávané věci má Soud za to, že předmětná opatření zakládají zásah do stěžovatelčiny svobody projevu, a to z následujících důvodů.

180. Zaprvé, distribuce knihy byla pozastavena po dobu jednoho roku, přičemž během této doby byla kniha stažena z knihkupectví (…). Třebaže kniha byla i nadále dostupná ve veřejných knihovnách a po jistou dobu i online, dle Soudu její stažení z knihkupectví, kde byla předtím v prodeji, nepochybně omezilo její dostupnost čtenářům.

181. Zadruhé, co se týče účinku výstražného označení, Soud bere v potaz, že stěžovatelka zamýšlela svou knihu pro děti ve věku 9–10 let (…). Kniha byla skutečně napsána jazykem a stylem přístupným dětem a lze předpokládat, že ve věku 14 let se už dospívající obecně mnohem míň zajímají o pohádky. Navíc výstražná označení reflektovala závěry inspekce o tom, že část obsahu může být škodlivá pro děti (…). Byť měla tato označení pouze poradní charakter, dle názoru Soudu lze očekávat, že rodiče a vychovatelé budou důvěřovat posouzení obsahu knihy příslušným veřejným orgánem. Vzhledem k tomu, že obdobná označení jsou používána např. pro informace, které jsou násilné, sexuálně explicitní nebo podporující užívání drog či sebepoškozování (…), Soud se domnívá, že výstražná označení byla způsobilá odradit značné množství rodičů a vychovatelů od toho, aby dovolili dětem mladším 14 let číst danou knihu, a to zejména ve světle přetrvávajících stereotypů, předsudků, nepřátelství a diskriminace vůči LGBTI komunitě v Litvě (…). Dle Soudu proto označení knihy za škodlivou pro tu věkovou skupinu, pro níž byla určena, ovlivnilo možnost stěžovatelky svobodně rozšiřovat své názory.

182. Za třetí, Soud se domnívá, že omezení uložená ve vztahu ke knize pro děti, která zobrazuje různé menšiny, především označení této knihy jako škodlivé pro děti mladší 14 let, zasáhlo do reputace stěžovatelky jakožto uznávané autorky dětské literatury a mělo potenciál odradit jí i další autory od publikování podobné literatury, což vedlo k vytvoření odrazujícího účinku (srov. Godlevskiy proti Rusku, cit. výše, § 36).

183. Ve světle uvedeného Soud shledává, že roční pozastavení distribuce knihy a následné rozhodnutí opatřit ji výstražným označením vyžadovaným právní úpravou představuje zásah do stěžovatelčiny svobody projevu.

c) Zákonnost zásahu

184. Mezi stranami není sporu o tom, že zásah měl základ ve vnitrostátním právu, konkrétně v § 4 odst. 2 zákona o ochraně nezletilých.

[§ 185.–186. Analýza vnitrostátní právní úpravy]

d) Legitimní cíl

187. Strany se neshodly ohledně cíle namítaných opatření. Zatímco stěžovatelka tvrdila, že účelem těchto opatření bylo zabránit tomu, aby byly děti vystaveny pozitivnímu zobrazení stejnopohlavních vztahů (…), vláda tento argument zpochybnila a uvedla, že cíl omezení nesouvisel se sexuální orientací postav daných dvou pohádek (…).

188. Soud tedy musí nejprve identifikovat cíl zásahu a následně posoudit, zda tento cíl lze považovat za „legitimní“ ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

i. Cíl zásahu

189. Vláda předestřela, že cíl sledovaný namítanými ustanoveními zahrnoval dva aspekty: zaprvé ochranu dětí před obsahem, který byl příliš sexuálně explicitní (…) a zadruhé jejich ochranu před obsahem, který „podporoval“ stejnopohlavní vztahy, a to tím, že je prezentoval jako nadřazené heterosexuálním vztahům, přičemž „urážel“, „degradoval“ či „zlehčoval“ druhou skupinu vztahů (…). Soud se bude zabývat postupně každým z cílů uvedených vládou.

190. Zaprvé, pokud jde o údajnou sexuálně explicitní povahu první z předmětných pohádek, vláda poukazovala na závěry Krajského soudu ve Vilniusu, dle něhož pasáž o princezně a ševcově dceři spících spolu v objetí během jejich svatební noci zobrazuje tělesnou lásku způsobem příliš otevřeným pro děti (…). Soud však nevidí důvod, proč by daná pasáž (viz § 17 výše) měla být považována za sexuálně explicitní.

[§ 191.–193. Další analýza právní úpravy a judikatury v této oblasti]

194. Co se týče druhého cíle předestřeného vládou, a to ochrany dětí před informacemi vnímanými jako prezentace stejnopohlavních vztahů coby nadřazených heterosexuálním vztahům (…), jak uvedla i stěžovatelka (…), záměrem knihy bylo povzbudit toleranci a akceptaci různých marginalizovaných společenských skupin (…). Kniha obsahovala postavy rozličné etnicity, s různou úrovní tělesných a duševních schopností a žijící v rozličných sociálních i materiálních podmínkách, které byly všechny vykresleny jako hledající a zasluhující lásku (viz § 15 výše). Soud se tudíž domnívá, že tvrzení vlády o tom, že záměrem stěžovatelky bylo „urazit“, „degradovat“ či „zlehčovat“ heterosexuální vztahy, nemá v textu knihy oporu.

[§ 195.–199. Další rozbor relevantní právní úpravy, její legislativní historie a uplatnění v praxi.]

200. Z uvedených důvodů má Soud za to, že cílem opatření přijatých ve vztahu ke stěžovatelčině knize bylo, aby se děti nedostaly k informacím, které zobrazují stejnopohlavní vztahy jako v podstatě rovnocenné heterosexuálním vztahům (…).

ii. Zda je uvedený cíl legitimní

201. Nyní se bude Soud zabývat otázkou, zda lze cíl sledovaný zásahem do stěžovatelčiny svobody projevu považovat za „legitimní“ ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

202. Soud již uvedl, že legislativní zákaz „podpory homosexuality nebo netradičních sexuálních vztahů“ mezi nezletilými nesleduje legitimní cíl ochrany morálky, zdraví ani práv jiných a že přijetí takových zákonů směřuje k posilňování stigmatizace a předsudků, jakož i k povzbuzování homofobie, což je neslučitelné s hodnotami rovnosti, pluralizmu a tolerance, inherentními v demokratické společnosti (viz Bayev a další proti Rusku, cit. výše, § 61 a 83–84) – závěr, který velký senát plně sdílí.

203. Zároveň je projednávaná věc prvním případem, kde je Soud povolán posoudit omezení přijatá ve vztahu k literatuře o stejnopohlavních vztazích, která je určena přímo pro děti a napsaná stylem a jazykem pro ně lehce přístupným. Za těchto okolností se Soud domnívá, že legitimita cíle sledovaného takovými omezeními si zaslouží širší analýzu.

Obecné principy

204. Soud opakovaně potvrdil, že pokud se jedná o děti, je nutno zohlednit jejich nejlepší zájmy. Existuje široký konsenzus – a to včetně mezinárodního práva – že ve všech rozhodnutích týkajících se přímo či nepřímo dítěte jsou hlavním kritériem jeho nejlepší zájmy (viz Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, cit. výše, § 134–135; X proti Lotyšsku, cit. výše, § 96–96; Paradiso a Campanelli proti Itálii, cit. výše, § 208; a Vavřička a další proti České republice, cit. výše, § 287).

205. Soud v různých kontextech uznal, že děti jsou vzhledem ke svému věku více vnímavé a ovlivnitelné než starší osoby (viz Dahlab proti Švýcarsku, cit. výše; Kurtulmuş proti Turecku, cit. výše; Kuliś a Różycki proti Polsku, cit. výše, § 39; a Vejdeland a další proti Švédsku, cit. výše, § 56; srov. také Handyside proti Spojenému království, cit. výše, § 52).

206. Soud se několikrát zabýval informacemi určenými dětem v rámci práva na vzdělání podle článku 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Konstatoval, že stanovení a plánování školních osnov spadá v zásadě do kompetence členských států, jelikož zahrnuje zejména otázky účelnosti, k nimž se Soudu nepřísluší vyjadřovat a jejichž řešení se mohou odůvodněně lišit v závislosti od státu a doby. Na druhou stranu však Soud také zdůraznil, že stát při plnění funkcí v oblasti školství a vzdělávání musí dbát na to, aby byly informace zahrnuté v osnovách poskytovány objektivním, kritickým a pluralistickým způsobem (viz Folgerř a další proti Norsku, cit. výše, § 84 a tam citované případy).

207. Soud tudíž např. shledal, že povinná sexuální výchova, a to i na základní škole, jejíž účelem bylo poskytnout dětem správné, přesné, objektivní a vědecké poznatky v dané oblasti a která byla prezentovaná způsobem vhodným pro daný věk, je slučitelná s článkem 1 Protokolu č. 1, jakož i s články 8 a 9 Úmluvy (viz Kjeldsen, Busk Madsen a Pedersen proti Dánsku, cit. výše, § 54; Jiménez Alonso a Jiménez Merino proti Španělsku, cit. výše; Dojan a další proti Německu, cit. výše; a A. R. a L. R. proti Švýcarsku, cit. výše, § 42–45).

208. V dalších věcech Soud uznal, že vnitrostátní orgány měly legitimní důvody k tomu, aby omezily přístup dětí k publikacím, v nichž bylo identifikováno „povzbuzení oddávat se předčasně aktivitám pro ně škodlivým, nebo dokonce páchat některé trestní činy (viz Handyside proti Spojenému království, cit. výše, § 52–58), nebo které obsahovaly vážná a předsudečná tvrzení vůči sexuálním menšinám, zakládající nenávistný projev (viz Vejdeland a další proti Švédsku, cit. výše, § 54). Soud rovněž akceptoval, že různá omezení reklamy namířené na děti mohou být odůvodněná, a to vzhledem k jejich zranitelnosti jakožto spotřebitelů (viz Sigma Radio Television Ltd proti Kypru, § 14–16 a § 200–201).

209. Zároveň je nutno zdůraznit, že Soud důsledně odmítá podporovat politiky a rozhodnutí spočívající na předem daných předsudcích heterosexuální většiny vůči homosexuální menšině (viz např. Bayev a další proti Rusku, cit. výše, § 68). Opakovaně konstatoval, že stejně jako rozdíly založené pohlaví i rozdíly založené na sexuální orientaci vyžadují „zvláště přesvědčivé a pádné důvody“. Rozdíly spočívající výlučně na kritériu sexuální orientace nelze podle Úmluvy nikdy akceptovat (viz Salgueiro da Silva Mouta proti Portugalsku, cit. výše, § 36; E. B. proti Francii, cit. výše, § 96; Vallianatos a další proti Řecku, cit. výše, § 77; a Bayev a další proti Rusku, cit. výše, § 68).

Přístup Soudu v projednávané věci

210. Pokud jde o nejlepší zájem dítěte, Soud již opakovaně uvedl, že neexistují vědecké důkazy ani sociologická data nasvědčující tomu, že pouhá zmínka o homosexualitě nebo otevřená veřejná debata o společenském postavení sexuálních menšin by mohly mít negativní dopad na děti (viz Alekseyev proti Rusku, cit. výše, § 86). Soud rovněž konstatoval, že v rozsahu, v jakém byli nezletilí během demonstrací na podporu práv LGBTI osob vystaveni hodnotám diverzity, rovnosti a tolerance, může být převzetí těchto postojů jen prospěšné pro společenskou soudržnost (viz Bayev a další proti Rusku, cit. výše, § 82).

211. V obdobném duchu různé mezinárodní instituce – jako např. Parlamentní shromáždění Rady Evropy, Benátská komise, Evropská komise proti rasizmu a netoleranci, Evropský parlament a nezávislý expert OSN na problematiku sexuální orientace a genderové identity – kritizovaly zákony, jejichž cílem je omezit přístup dětí k informacím o různých sexuálních orientacích, a to s argumentem, že neexistují žádné vědecké důkazy o tom, že by takové informace mohly dětem škodit, pokud jsou prezentovány způsobem, který je objektivní a přizpůsobený danému věku. Uvedené orgány naopak zdůraznily, že hrozbou pro děti je nedostatek takových informací a přetrvávající stigmatizace LGBTI lidí ve společnosti (…). Třetí strany v projednávané věci rovněž uvedly, že právní úprava, která označuje LGBTI obsah jako škodlivý pro děti, přispívá k diskriminaci, šikaně a násilí vůči dětem, které se identifikují jako LGBTI nebo pocházejí ze stejnopohlavních rodin (…).

212. Soud navíc poukazuje na to, že zákony značné části členských států Rady Evropy buď výslovně zahrnují výuku o stejnopohlavních vztazích do školních osnov, nebo obsahují ustanovení týkající se zajištění respektu k diverzitě a zákazu diskriminace na základě sexuální orientace v rámci výuky (…). Byť se nejeví, že by existoval jednotný přístup ohledně stanovení věku, po jehož dosažení jednotlivé členské státy považují za vhodné poskytovat dětem informace o intimních vztazích, ať už osob stejného či různého pohlaví, ani ohledně způsobu poskytování takových informací, je přesto zřejmé, že právní ustanovení, která výslovně omezují přístup nezletilých k informacím o homosexualitě nebo stejnopohlavních vztazích lze nalézt pouze v jednom členském státě (…). Soud poznamenává, že zákony tohoto státu přiměly Evropskou komisi, aby zahájila spornou fázi řízení o nesplnění povinnosti (…).

213. Soud rovněž bere v potaz rozhodnutí přijatá soudy ve Švýcarsku, Spojených státech amerických a Kanadě, která se v různých kontextech týkají přístupu dětí k informacím o stejnopohlavních vztazích a dle nichž vnitrostátní orgány nemohou ignorovat sociální realitu a existenci různých typů vztahů ve společnosti, kde děti žijí, přičemž samotný fakt, že pro některé osoby mohou být určité typy rodin či vztahů problematické nebo nemorální, ještě nemůže sloužit jako důvod, aby se dětem zabránilo dovídat se o nich (…).

214. V projednávané věci vláda argumentovala, s poukazem na rozhodnutí Krajského soudu ve Vilniusu, že ochrana stejnopohlavních párů by neměla vést k „urážení“, „degradování“ či „zlehčování“ heterosexuálních osob a rodin, ani k „podporování stejnopohlavních rodin (…). V této souvislosti Soud připomíná, že opakovaně uvedl, že pluralismus, tolerance a snášenlivost jsou znaky demokratické společnosti (viz Dudgeon proti Spojenému království, cit. výše, § 53, a Bédat proti Švýcarsku, cit. výše, § 75). Ve světle zmíněných argumentů vlády Soud považuje za potřebné jasně konstatovat, že rovný a vzájemný respekt osob odlišné sexuální orientace je vetkán do samotné látky Úmluvy. Znamená to, že urážení, degradování či zlehčování osob na základě jejich sexuální orientace nebo podporování jednoho typu rodiny na úkor jiného není podle Úmluvy nikdy přijatelné. V okolnostech případu však Soud žádný takový záměr ani účinek nevidí. Naopak, domnívá se, že pokud někdo – tak jako stěžovatelka ve své knize – zobrazí oddané vztahy mezi osobami stejného pohlaví jako v podstatě rovnocenné vztahům mezi osobami opačného pohlaví, lze to hodnotit spíše jako výzvu k respektování a akceptaci všech členů dané společnosti v tomto stěžejním aspektu jejich životů. Soud proto s argumentem vlády nemůže souhlasit.

215. Nadto je Soud pevně přesvědčen, že opatření, která omezují přístup dětí k informacím o stejnopohlavních vztazích pouze na základě sexuální orientace, mají i širší společenské dopady. Taková opatření, ať už jsou zakotvena přímo v zákoně nebo přijímaná v jednotlivých rozhodnutích, ukazují, že státní orgány upřednostňují některé typy vztahů a rodin před jinými – že vnímají heterosexuální vztahy jako více společensky přijatelné a hodnotné než stejnopohlavní vztahy, což přispívá ke přetrvávající stigmatizaci druhého typu vztahů. Taková omezení tudíž – bez ohledu na to, jak úzký je jejich rozsah a dopady – nelze považovat za slučitelná s hodnotami rovnosti, pluralizmu a tolerance, inherentními v demokratické společnosti (viz Bayev a další proti Rusku, cit. výše, § 83).

216. Ve světle uvedeného Soud shledává, že pokud jsou omezení přístupu dětí k informacím o stejnopohlavních vztazích založena výlučně na kritériu sexuální orientace – jinými slovy, pokud neexistuje žádný jiný důvod, na jehož základě by bylo možné považovat takové informace za nevhodné či škodlivé pro růst a vývin dítěte – daná omezení nesledují žádný cíl, který lze akceptovat jako legitimní pro účely čl. 10 odst. 2 Úmluvy, a jsou tedy neslučitelná s článkem 10.

e) Závěr

217. Soud konstatuje, že záměrem opatření přijatých ve vztahu ke knize stěžovatelky bylo omezit přístup dětí k informacím zobrazujícím stejnopohlavní vztahy jako v podstatě rovnocenné vztahům mezi osobami opačného pohlaví, přičemž tyto informace byly označeny za škodlivé, a uzavírá, že tato opatření nesledovala legitimní cíl ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy.

218. K porušení článku 10 Úmluvy tudíž došlo.

IV. K tvrzenému porušení článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 10

219. Stěžovatelka namítala, že byla diskriminovaná při výkonu svého práva na svobodu projevu, jelikož omezení uložená ve vztahu k její knize byla motivovaná předsudky vůči sexuálním menšinám. Odkázala na článek 14 Úmluvy ve spojení s článkem 10 [citace článku 14].

220. V rámci svého závěru, že v projednávané věci došlo k porušení článku 10 Úmluvy, Soud konstatoval, že účelem opatření uložených ve vztahu ke knize stěžovatelky bylo omezit přístup dětí k informacím zobrazujícím stejnopohlavní vztahy jako v podstatě rovnocenné vztahům mezi osobami opačného pohlaví (viz § 200 výše) a že tento druh zákonů posiluje stigmatizaci a předsudky a povzbuzují homofobii (viz § 202 a § 215 výše).

221. V okolnostech projednávané věci, vzhledem k tomu, že dotčená opatření primárně směřovala vůči LGBTI obsahu projevu, a ne proti autorce projevu samotné, Soud má za to, že tato ústřední otázka byla dostatečně zohledněna ve výše uvedeném posouzení, které vedlo ke shledání porušení článku 10 Úmluvy. Soud navíc upozorňuje, že zástupce stěžovatelky vznesl argument ohledně aplikovatelnosti článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 10 na diskriminaci namířenou vůči obsahu projevu místo osobních znaků autora až na ústním jednání. Otázku přijatelnosti, resp. odůvodněnosti takové námitky na poli článku 14 bude tedy přiměřenější posoudit ve vhodném budoucím případu, zatímco v projednávané věci není důvod na oddělené zkoumání totožného skutkového stavu z pohledu článku 14 Úmluvy (pro obdobný přístup viz Vistiňđ a Perepjolkins proti Lotyđsku, cit. výše, § 136; Orlandi a další proti Itálii, cit. výše, § 212; Berkman proti Rusku, cit. výše, § 66; a M. A. proti Dánsku, cit. výše, § 197).

[§ 222.–230. K aplikaci článku 41 Úmluvy.]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodu Soud

1. jednomyslně prohlásil stížnost na poli článku 10 za přijatelnou;

2. jednomyslně rozhodl, že článek 10 Úmluvy byl porušen.

3. poměrem dvanácti hlasů k pěti rozhodl, že není potřeba odděleně se zabývat námitkou na poli článku 14 ve spojení s článkem 10.

 

1. Plně souhlasíme se závěrem, že opatření přijatá ve vztahu ke knize zesnulé stěžovatelky nesledovala žádný legitimní cíl, a tudíž došlo k porušení článku 10 Úmluvy.

2. Nemůžeme se však přidat k většině ohledně závěru, že není potřeba odděleně zkoumat námitku stěžovatelky na poli článku 14 Úmluvy ve spojení s článkem 10. Jsme pevně přesvědčeni o tom, že diskriminace představuje klíčový aspekt tohoto případu, a že se jí tudíž Soud měl zabývat.

[§ 3.–9. Analýza dosavadní judikatury Soudu v dané oblasti.]

10. Ve světle vývoje evropského antidiskriminačního práva, a to jak obecně, tak ve vztahu k ochraně sexuálních menšin, existuje dle našeho názoru potřeba, aby Soud vyjasnil a aktualizoval přístup pro případy, které se týkají omezení projevu, jehož cílem je podpora práv sexuálních menšin a kde důvodem omezení není samotná sexuální orientace autora projevu, tj. s daným jednotlivcem není zacházeno méně příznivým způsobem na základě jeho chráněných osobních znaků.

11. Nadešel čas, aby Soud rozvinul svou judikaturu a poskytl ochranu proti diskriminaci také pro-LGBTI názorům jako takovým. Měl by výslovně uznat, že opatření, jejichž účelem je omezit šíření pro-LGBTI informací či myšlenek, zakládají diskriminaci autorů nebo vydavatelů, aniž by bylo potřeba prokázat, že svoji roli sehrála i sexuální orientace stěžovatelů. Tento přístup, který odděluje shledání diskriminace od osobních charakteristik stěžovatele, by byl zcela v souladu s duchem Úmluvy a jejími stěžejními hodnotami, jako je pluralismus, tolerance a snášenlivost, které jsou znaky demokratické společnosti, jakož i skutečné uznání a respektování diverzity a všech faktických rodinných vazeb. Rovněž věříme, že pro uvedený přístup lze najít oporu v judikatuře Soudu (…).

[§ 12.–22. Rozvinutí naznačené argumentace.]

 

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.