NĚMEČEK proti České republice

Rozhodnutí ze dne 12. ledna 2023 ve věci č. 54022/18 – Němeček proti České republice

Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl stížnost, v níž stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu tvrzeného nevypořádání se s jednou z námitek podjatosti vznesených stěžovatelem vůči dvěma různým soudcům ústavního soudu.

I. Skutkové okolnosti

V únoru 2018 stěžovatel podal ústavní stížnost. V její příloze namítal podjatost dvou ústavních soudců ze tříčlenného senátu. Námitku podjatosti soudce J. Z. mimo jiné vznesl pro „kriminální jednání“ a „podezření na korupci“. Současně označil činnost soudců Ústavního soudu za práci „de facto justičních vrahů“, přirovnal ji k „jednání fašistů“ nebo „upalování lidí zaživa islámským státem“. K soudci P. R. namítal, že opakovaně zasahoval trestným jednáním do rozhodování jednotlivých senátů Ústavního soudu a pomáhal skrývat korupci, případně organizovaný zločin v soudnictví.

Ve stejném časovém období stěžovatel namítal podjatost soudce J. Z. také v druhém řízení před ústavním soudem pro „kriminální jednání“ a „podezření na korupci“. Následně o podjatosti obou soudců rozhodoval určený senát ústavního soudu a rozhodl, že soudce P. R. není vyloučen z projednávání první ústavní stížnosti (III. ÚS 573/18) a soudce J. Z. není vyloučen z projednávání druhé ústavní stížnosti (III. ÚS 379/18). Advokátce stěžovatele byla obě rozhodnutí prokazatelně doručena.

V květnu 2018 ústavní soud odmítl stěžovatelovu první ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. K námitce podjatosti obou soudců ústavní soud uvedl následující: „Usnesením ze dne 5. března 2018 č. j. III. ÚS 379/18–19 Ústavní soud rozhodl, že soudce P. R. není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 573/18.“

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy

Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy z důvodu údajného nevypořádání se s jednou z námitek podjatosti vznesenou stěžovatelem vůči dvěma různým soudcům ústavního soudu zasedajícím v senátu ústavního soudu ve stěžovatelově věci.

Kritérium přijatelnosti obsažené v čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy, inspirované zásadou de minimis non curat praetor, vychází z myšlenky, že porušení práva, jakkoli skutečné z čistě právního hlediska, by mělo dosáhnout minimální úrovně závažnosti, aby jej projednal mezinárodní soud. Posouzení této minimální úrovně je z povahy věci relativní a závisí na všech okolnostech případu. Závažnost údajného porušení by se měla posuzovat s přihlédnutím k subjektivnímu vnímání stěžovatele i tomu, co je v konkrétním případě objektivně v sázce (Ağcakaya proti Turecku, č. 39365/18, rozhodnutí ze dne 13. září 2022).

V dané věci ústavní soud námitky podjatosti proti oběma soudcům P. R. a J. Z. řádně přezkoumal, byť ne společně, jak je předložil stěžovatel, ale zvlášť. V rozhodnutí o stěžovatelově první stížnosti III. ÚS 573/18 nadto soud pochybil, když v citaci (viz skutkový stav) uvedl k námitce podjatosti obou soudců pouze jméno soudce P. R. a současně odkázal na rozhodnutí, v němž rozhodoval o námitce podjatosti vůči soudci J. Z. Soud však přijal argument vlády, že toto formální pochybení nemělo žádný vliv na výsledek řízení: i kdyby bylo opraveno, nic by to nezměnilo na závěru, že stěžovatelovu ústavní stížnost soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Pochybení nadto stěžovateli nezpůsobilo žádnou majetkovou ani nemajetkovou újmu.

Soud neshledal na projednání stížnosti ani žádný závažný důvod veřejného pořádku, který by odůvodňoval meritorní posouzení, neboť se nejednalo o zásadní právní otázku. Stěžovatelovu věc navíc vnitrostátní orgány řádně posoudily ve smyslu článku 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neutrpěl podstatnou újmu, Soud stížnost odmítl jako nepřijatelnou.