S.H. proti Maltě

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 20. prosince 2022 ve věci č. 37241/21 – S.H. proti Maltě

Senát druhé sekce dospěl jednomyslně k závěru o porušení článku 13 ve spojení s článkem 3 Úmluvy, jelikož azylová žádost občana země označené za bezpečnou zemi původu nebyla vzhledem k jeho postavení novináře v rámci zrychleného řízení podrobena dostatečnému individuálnímu přezkumu. V případě vyhoštění stěžovatele bez nového posouzení jeho individuální situace by navíc došlo k porušení článku 3 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel původem z Bangladéše přicestoval v září 2019 na Maltu. Po svém příjezdu byl umístěn do zajišťovacího zařízení. V listopadu 2019 požádal o mezinárodní ochranu. Ve své žádosti uvedl, že v Bangladéši působil jako novinář a z důvodu reportování o korupci a podvodech ve volbách v roce 2018 byl ze strany státních orgánů pronásledován. Při podání žádosti ani v průběhu azylového pohovoru neměl přístup k právní pomoci. Ke své žádosti přiložil průkaz novináře a několik novinových článků. V prosinci 2020 úřad mezinárodní ochrany zamítl žádost v rámci zrychleného řízení, a to s poukazem na to, že Bangladéš je Maltou považován za bezpečnou zemi původu a stěžovatel neprokázal, že byl skutečně novinářem; jeho výpověď vykazuje nesrovnalosti a chybí v ní podrobnější informace, přičemž předložené články jsou pouze kopiemi. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti bylo automaticky předloženo soudu, který ho následujícího dne potvrdil stručným šablonovitým rozhodnutím. Opakované žádosti stěžovatele byly odmítnuty. Jeho vyhoštění brání předběžné opatření Soudu vydané v srpnu 2021.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy samostatně a ve spojení s článkem 13

Stěžovatel namítal, že maltské orgány v rozporu s články 3 a 13 Úmluvy nedostatečně posoudily nebezpečí, kterému by jako novinář čelil při svém navrácení do Bangladéše, a že azylové řízení trpělo nedostatky.

Soud nejprve připomněl, že v případech týkajících se vyhoštění žadatelů o azyl se z hlediska článků 3 a 13 Úmluvy zabývá především otázkou, zda existují účinné záruky, které chrání žadatele před svévolným přímým nebo nepřímým navrácením do země, ze které uprchl (M. S. S. proti Belgii a Řecku, č. 30696/09, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 2011, § 286). Státy mají na základě článku 3 Úmluvy procesní povinnost důkladně posoudit riziko špatného zacházení, kterému by cizinec v případě vyhoštění čelil (F. G. proti Švédsku, č. 43611/11, rozsudek velkého senátu ze dne 23. března 2016, § 113). Podobně článek 13 Úmluvy vyžaduje, aby každé tvrzení ohledně nebezpečí špatného zacházení bylo nezávisle a důkladně posouzeno, aby tak bylo učiněno s náležitou rychlostí a aby dotčená osoba měla přístup k opravnému prostředku s automatickým odkladným účinkem (M. S. S. proti Belgii a Řecku, cit. výše, § 293). Žadatelé mají mít zároveň k dispozici patřičné informace o azylovém řízení a svých právech, a to v jazyce, kterému rozumí, a nastavenou spolehlivou komunikaci se státními orgány. Soud dále přihlíží, zda žadatelé měli přístup k tlumočení, k právní pomoci a k proškolenému personálu, který vedl pohovor, a zda rozhodnutí o jejich žádosti bylo řádně či jen šablonovitě odůvodněno (tamtéž, § 300–310). Zvláštní pozornost věnuje také rychlosti samotného opravného prostředku (tamtéž, § 292).

V projednávaném případě se stěžovateli podařilo podat azylovou žádost, a to i přes tvrzené nedostatečné informace. Během azylového pohovoru měl k dispozici tlumočníka. Při přípravě azylové žádosti, během pohovoru a po celou dobu řízení až do několika dnů před prvním rozhodnutím však neměl k dispozici právní pomoc. K tvrzení vlády, že stěžovatel o takovou pomoc nežádal, Soud podotknul, že stěžovatel byl po dobu řízení o své první azylové žádosti zajištěn. Ve vztahu k Maltě přitom již v minulosti vyjádřil obavy nad účinným přístupem osob zbavených svobody k právnímu poradenství (např. Abdi Mahamud proti Maltě, č. 56796/13, rozsudek ze dne 3. května 2016, § 46), což mohlo být jenom umocněno pandemií Covid-19. Přisvědčil proto tvrzení stěžovatele, které bylo navíc podpořeno zprávou Výboru proti mučení, že neměl účinný přístup k právní pomoci. I přes tento nedostatek a s ohledem k tomu, že byl stěžovatel na začátku svého azylového pohovoru informovaný, že jeho žádost bude posouzena v rámci zrychleného řízení, jelikož pochází z bezpečné země původu, nic nenasvědčuje tomu, že by azylový pohovor se stěžovatelem byl jakkoli uspěchaný nebo povrchní (N. proti Finsku, č. 38885/02, rozsudek ze dne 26. července 2005, § 157).

Za znepokojivé však Soud označil odůvodnění rozhodnutí, kterým byla stěžovatelova žádost zamítnuta. S odkazem na přepis azylového pohovoru uvedl, že nesrovnalosti tvrzené vládou nelze považovat za flagrantní. Zároveň obvykle podrobné popisy skutečností poskytnuté stěžovatelem byly ze strany vnitrostátních orgánů považovány za příliš stručné a povrchní, přestože nešlo od stěžovatele, který strávil uplynulé měsíce v zajištění, očekávat více propracované odpovědi. Soud připomněl, že při posuzování důvěryhodnosti výpovědí žadatelů o azyl a jimi předložených dokumentů je nutné uplatnit zásadu v pochybnostech ve prospěch (F. G. prosti Švédsku, cit. výše, § 113). Celkovou věrohodnost tvrzení by neměl snížit ani poněkud nepravděpodobný popis určitých detailů (J. K. a ostatní proti Švédsku, č. 59166/12, rozsudek velkého senátu ze dne 23. srpna 2016, § 93). V projednávané věci ale nebylo dostatečně zdůvodněno, proč pro prokázání skutečnosti, že stěžovatel byl novinářem, nebyly zohledněny jím předložené důkazy jako jeho novinářský průkaz nebo kopie novinových článků. Ty byly odmítnuty proto, že se jednalo o kopie. Nebylo přitom tvrzeno ani prověřeno, že by byly falešné, a stěžovatel neměl možnost rozptýlit pochybnosti o pravosti těchto materiálů (srov. Singh a ostatní proti Belgii, č. 33210/11, rozsudek ze dne 2. října 2012. § 104). Soud proto konstatoval, že vnitrostátní orgány neměly zjevné závažné důvody pro zpochybnění pravdivosti tvrzení stěžovatele, že je novinářem pronásledovaným režimem ve své zemi, na základě kterých by tento měl povinnost poskytnout uspokojivé vysvětlení údajných nesrovnalostí (F. G. proti Švédsku, cit. výše, § 113). Pokud se přitom vnitrostátní orgány dozví, že žadatel může být členem skupiny osob systematicky vystavených špatnému zacházení v zemi původu, je na státu, aby prověřil dané nebezpečí (tamtéž, § 127).

Jelikož byl Bangladéš maltskými orgány zařazen na seznam bezpečných zemí původu, stěžovatelova žádost byla poté, co bylo stanoveno, že není novinářem, zamítnuta v rámci zrychleného řízení. Negativní rozhodnutí bylo následně automaticky posláno k soudnímu přezkumu, přičemž bylo potvrzeno během čtyřiadvaceti hodin. Takový přezkum však dle Soudu postrádal jakýkoliv smysl. I za předpokladu, že by stěžovatel nebo jeho právní zástupce byli o prvoinstančním rozhodnutí včas informovaní, Soud označil za téměř nemožné, aby stěžovatel zbaven svobody byl schopen si v daném čase připravit a předložit jakékoliv užitečné podání (I. M. proti Francii, č. 9152/09, rozsudek z 2. února 2012). I přes legitimní zájem na zachování systému zrychlených řízení pro případy zjevně nedůvodných nebo zneužívajících žádostí (R. D. proti Francii, č. 34648/14, rozsudek ze dne 16. června 2016, § 56) Soud považoval za těžko uvěřitelné, že by soudní orgán mohl v rámci svého přezkumu během dvaceti čtyř hodin provést cokoliv jiného než povrchní posouzení předloženého rozhodnutí, čemuž nasvědčuje i jeho stručné šablonovité odůvodnění, které pouze potvrzuje nesourodé závěry učiněné na prvním stupni. K tomu Soud poznamenal, že vláda doložila pouze jednu situaci, kdy bylo rozhodnutí v rámci zrychleného řízení zrušeno soudem, kdy se navíc právnímu zástupci podařilo před soudem intervenovat. Ve zbylých 478 případech, které v roce 2021 soud přezkoumával, prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Soud shledal, že uvedený soudní přezkum s maximální lhůtou pro rozhodnutí o délce tří dní byl pouze rutinního charakteru s tendencí prvostupňové rozhodnutí automaticky potvrzovat. Upozornil, že i ve vztahu k zemím, které jsou označeny za bezpečné, je za určitých okolností nutné provést úplné individuální posouzení. Soud dále poznamenal, že mezi stěžovatelem a státními orgány nebyla nastavena spolehlivá komunikace, když se tento o zamítavém rozhodnutí dozvěděl až několik měsíců po jeho vydání. S ohledem na výše uvedené dospěl Soud k závěru, že posouzení první azylové žádosti v rámci zrychleného řízení neposkytlo stěžovateli ab initio účinné záruky před svévolným vyhoštěním.

Ani v řízení o druhé žádosti nebylo provedeno individuální posouzení stěžovatelovy situace. Přesto, že stěžovatel předložil nové skutečnosti a důkazy, o kterých nemohl v prvním řízení vědět a které dosvědčovaly, že byl skutečně novinářem informujícím o volebních nesrovnalostech v Bangladéši, žádost byla odmítnuta s odůvodněním, že jeho tvrzení byla posouzena již v rámci předešlého řízení. Tato zjevná chyba nebyla napravena ani v rámci soudního přezkumu. Třetí pokus nedopadl jinak, přestože již bylo Soudem vydáno předběžné opatření upozorňující na nedostatečné individuální posouzení situace stěžovatele v předchozích řízeních. I přes opakované snahy tak nebylo důkladně přezkoumáno nebezpečí, které stěžovateli v Bangladéši hrozí jako novináři, který v minulosti reportoval o volebních nesrovnalostech. Soud dodal, že případné podání ústavní stížnosti nepředstavuje účinný opravný prostředek ve smyslu článku 13 Úmluvy, neboť nemá automatický odkladný účinek.

Vzhledem k výše uvedenému Soud shledal, že stěžovatel neměl přístup k účinnému přezkumu svého tvrzení na poli článku 3 Úmluvy, a došlo proto k porušení článku 13 ve spojení s článkem 3. Uzavřel, že k samostatnému porušení článku 3 Úmluvy by pak došlo v případě, kdy by byl stěžovatel vyhoštěn do Bangladéše bez provedení nového posouzení rizika špatného zacházení, kterému by mohl čelit jako novinář, který informoval o volbách v roce 2018 (T. K. a ostatní proti Litvě, č. 55978/20, rozsudek ze dne 22. března 2022, § 90).