BARSEGIAN proti České republice

Anotace rozhodnutí ze dne 15. prosince 2022 ve věci č. 6261/16 – Barsegian proti České republice

Výbor páté sekce Soudu rozhodl o zjevné neopodstatněnosti stížnosti, v níž stěžovatel namítal, že došlo k porušení práva na výslech svědků proti sobě ve smyslu čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy, když nemohl na hlavním líčení vyslechnout svědka, který se nacházel ve výkonu trestu v Rusku, takže byla jako usvědčující důkaz připuštěna jeho výpověď z přípravného řízení.

I. Skutkové okolnosti

V lednu 2008 byla do bytu stěžovatelovi rodiny přivolána policejní hlídka, protože zde byl zastřelen jeden z jeho bratranců. Policie zajistila místo činu a zjistila totožnost všech přítomných osob s výjimkou jedné osoby, u které vyšlo teprve později najevo, že šlo o stěžovatele. Všechny přítomné osoby později využily práva nevypovídat, jelikož by svou výpovědí mohly přivodit trestní stíhání osobě blízké. Výjimkou byl stěžovatelův bratranec A. B., který byl vyslechnut za přítomnosti svého advokáta, tlumočníka a soudce. Výslech byl proveden jako neodkladný a neopakovatelný úkon, neboť svědek byl arménské státní příslušnosti a trvale se nezdržoval na území České republiky. Svědek A. B. uvedl, že spal ve stejné místnosti jako oběť, když ho stěžovatel vzbudil a požádal, aby opustil místnost, že musí s jeho spolunocležníkem nutně hovořit. Svědek poté odešel do koupelny, odkud po chvíli slyšel křik. Oběť našel záhy mrtvou v pokoji, kde se již nacházely další rodinní příslušníci. Následně svědek odcestoval do Ruska. Později vyšlo najevo, že se zde nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel byl nejprve odsouzen v nepřítomnosti. Po zatčení v Arménii v listopadu 2011 a vydání do České republiky bylo řízení obnoveno. V listopadu 2012 byl znovu odsouzen Městským soudem v Praze. Stěžovatel v řízení využil práva nevypovídat. Jeho odsouzení bylo založeno na výpovědích policistů, kteří se na místo činu dostavili krátce po událostech, na znaleckých posudcích a protokolu o výpovědi A. B. z přípravného řízení. Ostatní členové stěžovatelovy rodiny rovněž odmítli vypovídat. Výpovědi policistů týkající se jejich komunikace s příbuznými stěžovatele na místě činu soudy prohlásily za nepřípustné, aby nedošlo k obejití práva nevypovídat. Soudy vyloučily, že by trestný čin mohl spáchat kdokoliv jiný, kdo byl na místě činu. Výslechu svědka A. B. se stěžovatel začal dovolávat až v odvolacím řízení. S opravnými prostředky, včetně ústavní stížnosti, stěžovatel neuspěl.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

S odkazem na čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy se stěžovatel domníval, že jeho odsouzení bylo nespravedlivé, protože bylo v rozhodující míře založeno na svědectví nepřítomného svědka obžaloby.

Obecné zásady týkající se práva na účast a výslech svědků lze nalézt v rozsudcích ve věcech Al-Khawaja a Tahery proti Spojenému království (č. 26766/05 a 22228/06, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2011) a Schatschaschwili proti Německu (č. 9154/10, rozsudek velkého senátu ze dne 15. prosince 2015, § 100), ve kterých Soud zdůraznil potřebu zkoumat celkovou spravedlnost trestního řízení. V této souvislosti Soud vyzdvihl, že český trestní řád stanoví zvláštní rámec pro výslech nepřítomného svědka a obsahuje záruky, které mají kompenzovat ztíženou pozici obhajoby (Bátěk a ostatní proti České republice, č. 54146/09, rozsudek ze dne 12. ledna 2017, § 55).

Dle Soudu stěžovatel neprokázal, že došlo k omezení jeho práva na obhajobu v takové míře, aby tím byla narušena celková spravedlnost trestního řízení. Jeho přítomnost v bytě v den střelby byla nesporná. Potvrzují ji zejména výpovědi policistů. Ze všech přítomných byl stěžovatel jediným, jehož totožnost se toho dne nepodařilo zjistit a kdo posléze zmizel a odcestoval do jiné země. Stěžovatel se bránil, že oběť nezastřelil, a argumentoval, že neexistují žádné přímé důkazy, které by ho spojovaly s trestným činem. Pokud jde o výpověď A. B., upozorňoval na to, že svědek opustil místnost, a tudíž nebyl očitým svědkem střelby. Z materiálů, které má Soud k dispozici, však vyplývá, že vnitrostátní soudy zkoumaly alternativní verze událostí, zejména možnost, že by střílela jiná osoba než stěžovatel, ale vyloučily je pro rozpor s provedenými důkazy a znaleckými posudky. Konečně měl stěžovatel příležitost zpochybnit věrohodnost nepřítomného svědka poukazem na případné nesrovnalosti v jeho výpovědích nebo zpochybněním jeho motivace. To se mu však nepodařilo. Soud měl navíc za to, že stěžovatelovo odsouzení nebylo „v rozhodující míře“ založeno na sporné výpovědi nepřítomného svědka. Stížnost proto odmítl na základě čl. 35 odst. 3 a 4 Úmluvy jako zjevně neopodstatněnou.