Godenau proti Německu

 

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 80450/17

Datum: 29. 11. 2022

Složení senátu: G. Kucsko-Stadlmayer (předseda senátu) (Rakousko), T. Eicke (Spojené království), F. Vehaboviă (Bosna a Hercegovina), J. F. Kj¸lbro (Dánsko), B. Lubarda (Srbsko), A. Haratyunyan (Arménie), A. Seibert-Fohr (Německo)

 

1. Stížnost se týká zamítnutí žádosti stěžovatelky o výmaz jejího jména a údajů z interního seznamu osob, které jsou nevhodné, a proto by neměly být znovu přijaty na učitelská místa ve veřejných školách spolkové země Hesensko. Seznam byl vytvořen a provozován tamními úřady. Stěžovatelka byla vedena na tomto seznamu kvůli svým prohlášením, jakož i z důvodu členství a aktivit v krajně pravicových politických stranách a organizacích, s ohledem na což úřady dospěly k závěru, že existují pochybnosti o její oddanosti Ústavě. Stěžovatelka se dovolávala článků 10, 11 a 14 Úmluvy.

[§ 2. – 3. Průběh řízení před Soudem]

4. Skutkové okolnosti věci lze na základě líčení stran shrnout následovně.

I. Pozadí věci

A. Politická činnost stěžovatelky

5. Od roku 1993 do začátku roku 2006 byla stěžovatelka členkou Republikánské strany (Die Partei der Republikaner). Strana je obecně považována za krajně pravicovou, a proto je v mnoha spolkových zemích pod drobnohledem úřadů příslušných k dohledu nad dodržováním ústavnosti (Verfassungsschutzämter); nebyla však dosud Spolkovým ústavním soudem prohlášena za protiústavní ve smyslu čl. 21 odst. 2 Základního zákona (pro dřívější stížnosti týkající se členů této strany viz Otto proti Německu, cit. výše a Erdel proti Německu, cit. výše). Stěžovatelka zasedala v zastupitelstvu zemského okresu Schwalm-Eder (Kreistag) a kandidovala jménem uvedené strany jak do Spolkového parlamentu (Bundestag), tak do parlamentu spolkové země Hesensko (Landtag). V březnu 2006 byla zvolena do zemského okresního zastupitelstva jménem Občanské aliance Pro Schwalm-Eder (Bürgerbündnis Pro-Schwalm Eder) a tuto funkci vykonávala až do své rezignace na konci roku 2008. Dle zjištění vnitrostátních soudů mělo několik členů této aliance zvolených do zastupitelstva v té době vazby na organizace patřící k extrémní pravici (viz § 14 a 20 níže). Kromě svého členství a činností v této straně a organizacích stěžovatelka v průběhu let veřejně vyjadřovala své názory na politických shromážděních, v rozhovorech a na přednáškách.

B. Stěžovatelčino zaměstnání coby vyučující

6. Stěžovatelka absolvovala přípravu, aby se stala učitelkou na druhém stupni základní školy; první a druhou státní zkoušku složila v letech 1978 a 1981. Tuto profesi vykonávala po omezenou dobu a nepravidelně. V akademickém roce 2004/05 pracovala na veřejné základní škole v Eltville ve spolkové zemi Hesensko na smlouvu na dobu určitou. V daném školním roce obdržela kladný hodnotící posudek. V akademickém roce 2005/06 pracovala na téže škole na smlouvu na dobu určitou.

7. Dopisem ze dne 30. 3. 2006 příslušné orgány s okamžitou platností vypověděly stěžovatelčinu pracovní smlouvu s odvoláním na pochybnosti o její věrnosti Ústavě (Verfassungstreue). Začátkem dubna 2006 oznámilo Ministerstvo kultury Hesenska všem orgánům veřejného vzdělávání v této spolkové zemi, že pracovní smlouva stěžovatelky byla vypovězena z důvodu vážných pochybností o její oddanosti ústavnímu zřízení, a požádalo o okamžité sdělení, pokud by se jinde ucházela o místo.

8. Stěžovatelka podala proti výpovědi pracovní smlouvy žalobu k soudu pro pracovněprávní spory ve Wiesbadenu. Předmětné řízení skončilo dne 19. 5. 2006 uzavřením smírné dohody. Znění dohody bylo následující:

„Pracovní smlouva bude ukončena uplynutím doby určité v ní uvedené, tj. dne 14. 7. 2006. Stěžovatelka bude mít nárok na odměnu až do data ukončení, ale bude zproštěna pracovních povinností (…). Smluvní strany tímto souhlasí s tím, že nabídka zaměstnání vystavená v únoru 2006 bude považována za neplatnou. Spolková země, proti které byla žaloba podána, se zavazuje vymazat z personálních spisů stěžovatelky jakoukoli zmínku o jejím propuštění (…). Stěžovatelka obdrží kladný posudek, který uvede datum skončení pracovního poměru k 14. 7. 2006.“

Hodnotící zpráva byla vydána dne 17. 8. 2006. Z osobních spisů stěžovatelky byly vymazány veškeré záznamy o jejím propuštění.

C. Umístění stěžovatelky na seznam vedený úřady

9. Ministerstvo kultury Hesenska požádalo dne 30. 5. 2006 e-mailem Školský úřad v Darmstadtu (Schulamt), aby prostřednictvím ústředního úřadu pro řízení pedagogických pracovníků zařídil, že stěžovatelka nebude zařazena do užšího výběru potenciálních učitelů na hesenských veřejných školách. Koncem roku 2008 rozhodlo Ministerstvo kultury ve spolupráci s decentralizovanými veřejnými školskými úřady v rámci Hesenska o vytvoření seznamu obsahujícího informace o učitelích považovaných za nevhodné pro opětovné jmenování na učitelské místo (dále jen „seznam“). Seznam vedl ústřední úřad pro řízení pedagogických pracovníků v Hesensku a přístup do něho byl omezen na deset osob zaměstnaných v tomto úřadu a dvě další osoby v každém z patnácti decentralizovaných veřejných školských úřadů Hesenska, a to pro případ, že by obdržely žádost nevhodného uchazeče o přijetí do zaměstnání. Školské úřady v jiných spolkových zemích ani soukromé školy v Hesensku neměly možnost nahlížet do seznamu; poskytnutí jakýchkoli informací ze seznamu těmto subjektům by bylo protiprávní. Podle sdělení Ministerstva kultury neznamenala skutečnost, že uchazeč figuruje na seznamu, automatické vyřazení z výběrového řízení, jelikož vhodnost uchazeče je třeba prověřovat v každém jednotlivém případě. Veřejné školské úřady v Hesensku, které usilovaly o nábor učitelů, požívaly nadále volnosti samostatně uvážit a rozhodnout o vhodnosti uchazeče, který je veden na seznamu.

10. Dopisem ze dne 2. 12. 2009 byla stěžovatelka vyrozuměna, že její jméno bylo zařazeno na seznam. Záznam na seznamu týkající se stěžovatelky zněl „nezařazení do užšího výběru (důvody přičitatelné osobě)“.

II. Předmětné řízení

11. Dne 22. 12. 2009 požádala stěžovatelka o výmaz svého jména a údajů ze seznamu. Dopisem ze dne 12. 1. 2010 příslušné orgány žádost stěžovatelky zamítly.

12. Stěžovatelka podala žalobu, kterou Správní soud v Darmstadtu rozsudkem ze dne 24. 8. 2011 odmítl jako neopodstatněnou s tím, že stěžovatelka nemá nárok na výmaz svého jména ze seznamu. Její zařazení a ponechání na seznamu, jakož i zpracování informací ohledně její osoby, měly dle soudu oporu v § 34 odst. 1 hesenského zákona o ochraně osobních údajů ve spojení s § 107d a 107g tamního zákona o státní službě (viz § 29–30 níže), přičemž ustanovení posledně uvedeného zákona se vztahují obdobně i na státní zaměstnance, kteří nejsou striktně vzato v režimu státní služby. Jak v době zařazení stěžovatelky na seznam, tak v době vynesení rozsudku správního soudu existoval dostatek důkazů o tom, že stěžovatelka nebyla v různých aspektech svého chování věrna ideálům a hodnotám svobodného demokratického ústavního zřízení (freiheitlich-demokratische Grundordnung), a to v rozporu s požadavky čl. 3 odst. 1 druhé věty kolektivní smlouvy pro veřejnou službu spolkové země Hesensko (Tarifvertrag für den öffentlichen Dienst des Landes Hessen, viz § 27 níže). Podle správního soudu jednal žalovaný úřad v mezích správního uvážení, když dospěl k závěru, že existují vážné pochybnosti o oddanosti stěžovatelky Ústavě a že není vhodnou uchazečkou o práci učitelky na veřejných školách v Hesensku. Nelze totiž považovat za samozřejmé, že stěžovatelka bude vždy zachovávat svobodný demokratický ústavní pořádek nebo že základní hodnoty a ústavní zásady bude hodnověrným způsobem svým žákům zprostředkovávat.

13. S ohledem na to, že politická činnost ve prospěch organizace, jež není nutně nepřátelsky orientovaná ve vztahu k Ústavě, může být přesto relevantním faktorem, přestože daná organizace nebyla Spolkovým ústavním soudem označena za protiústavní ve smyslu čl. 21 odst. 2 Základního zákona, byl správní soud toho názoru, že stěžovatelka byla prokazatelně od roku 1993 až do začátku roku 2006 aktivní členkou Republikánské strany. Za tuto stranu byla zvolena do zemského okresního zastupitelstva v Schwalm-Ederu a kandidovala za ni ve volbách na federální i zemské úrovni. Členství a aktivity v Republikánské straně, u níž existovaly silné indicie, že se vymezuje proti důstojnosti cizinců a žadatelů o azyl žijících v Německu, by mohly sloužit jako první náznak toho, že mohou být důvodné pochybnosti o stěžovatelčině věrnosti Ústavě. Její dopis ze dne 23. 1. 2006 hesenskému vedení strany, v němž prohlásila, že se rozhodla ukončit své členství, tyto pochybnosti dále posiluje. Primární motivací stěžovatelky pro vystoupení ze strany totiž bylo, že nesdílela obavy vedením strany co do spolupráce s členy Národní demokratické strany Německa (Nationaldemokratische Partei Deutschlands, „NPD“), kteří kandidovali do zemského okresního zastupitelstva v rámci Občanské aliance Pro Schwalm-Eder. Stěžovatelka, jak dokládá její prohlášení, projevila v předmětném dopise velmi kritický postoj k německému státnímu zřízení, když jinými slovy uvedla, že neexistuje riziko, že by tato aliance „zrušila svobodný demokratický ústavní řád, protože ten už dávno neexistuje“ a že „vynaloží veškeré úsilí na obnovení svobodného pořádku“, přičemž záměrně vynechala slovo „demokratický“.

14. Působení stěžovatelky jménem Občanské aliance Pro Schwalm-Eder bylo důležitým prvkem pro hodnocení důvodnosti pochybností o její oddanosti ústavním idejím. Několik členů zmíněné aliance, zejména členové jejího předsednictva, měli vazby na extrémní pravicovou scénu, včetně NPD a neonacistické skupiny, a byli známí svými extremistickými názory. Stěžovatelka nemohla s úspěchem tvrdit, že jí nelze přičítat názory ostatních členů aliance, vzhledem k tomu, že se za ni rozhodla kandidovat ve volbách do zastupitelstva v březnu 2006 a že byla za tuto alianci zvolena a působila jako členka zemského okresního zastupitelstva až do své rezignace na sklonku roku 2008.

15. Pochybnosti o věrnosti stěžovatelky Ústavě vyplývají také z jejího vystupování na politických shromážděních mládežnické organizace extrémní pravice a rozhovorů pro časopis NPD Die Deutsche Stimme (Německý hlas). Do takových aktivit se zapojila v roce 2006, ale také v dubnu 2009, kdy vystoupila na shromáždění rusko-německých konzervativců a prohlásila, že „šedesát let po válce se stále skláníme před tím, co vítězové nařídili, a přijímáme polopravdy a lži o [našich] vlastních lidech“. Podobnou agresivitou vůči státním institucím se vyznačovala i její vystoupení na akcích Slezské mládeže Durynsko nebo skupiny Mladí Witikoni. I když mohla legitimně namítat, že jí nelze přičítat odpovědnost za politické názory manžela, který byl popsán jako americký neonacista dříve patřící k důležité extrémně pravicové organizaci ve Spojených státech amerických a který sloužil jako okresní předseda NPD od roku 2010, názorová blízkost obou manželů v politických otázkách byla zřejmá z toho, že čtyři členové jejich rodiny, včetně stěžovatelky, kandidovali v roce 2006 ve volbách do zemského okresního zastupitelstva za Občanskou alianci Pro Schwalm-Eder.

16. Stěžovatelka se nikdy nedistancovala od svých dřívějších politických činností, pouze prohlásila, že v budoucnu nehodlá být dále politicky aktivní. Správní soud měl za to, že takové prohlášení v době vynesení rozsudku nemohlo vyvrátit existující pochybnosti ohledně jejího odporu vůči ústavním základům a hodnotám, které vyplývaly z jejího letitého politického působení. Kdyby chtěla stěžovatelka prokázat opak, nebylo nepřiměřené od ní očekávat, že dodatečně vyjádří svou oddanost svobodnému demokratickému ústavnímu řádu a prohlásí, že nepodporuje hnutí, která usilují o jeho podkopání, případně že se od takových hnutí distancuje, ačkoli je dříve podporovala. Stěžovatelka však své aktivity spíše hájila a stroze uvedla, že nesleduje cíle, které by odporovaly Ústavě.

17. I když ponechání stěžovatelky na seznamu fakticky znamenalo, že je v současné době nepravděpodobné, že by mohla být přijata jako učitelka na některé z veřejných škol v Hesensku, podle názoru správního soudu tím nedošlo k neoprávněnému zásahu do její svobody zvolit si povolání (Berufsfreiheit) podle článku 12 Základního zákona. Vzhledem k významu ochrany ústavního pořádku a riziku, že učitel, který se staví proti němu, může zneužít své role při vzdělávání dětí a mladistvých, úřady oprávněně pochybovaly o stěžovatelčině oddanosti Ústavě, ačkoliv jí v souvislosti s prací prozatím nebyly vytýkány žádné nedostatky. Žádosti stěžovatelky o přijetí na místo učitelky na soukromých školách v Hesensku nebo na školách v jiných spolkových zemích nebyly bez šance na úspěch, protože přístup ke spornému seznamu byl omezen jen na hesenské orgány; seznam a informace v něm obsažené nemohly být předány jiným orgánům. A konečně zařazení stěžovatelky na seznam nebylo v rozporu se smírnou dohodou uzavřenou v roce 2006 (viz § 8 výše), protože ta nebránila úřadům nadále pochybovat o její věrnosti Ústavě ani zamezit jí v opětovném jmenování učitelkou na některé z veřejných škol v Hesensku.

18. Dne 30. 9. 2011 stěžovatelka požádala o povolení podat odvolání proti rozsudku správního soudu s tím, že není „nevhodná“ pro práci učitelky a že rozsudek porušuje její svobodu projevu podle článku 5 Základního zákona a právo na svobodnou volbu povolání chráněné v článku 12 Základního zákona. Argumentovala tím, že v důsledku zařazení na seznam ji nepřijme ani jedna ze škol v Německu, což má silně stigmatizující účinky. Svou politickou činnost vždy striktně oddělovala od výkonu povolání, takže nikdy neměla na její výuku negativní vliv, o čemž vypovídají i kladné hodnotící posudky, které obdržela. Její předchozí členství a činnost pro Republikánskou stranu nemohou samy o sobě zpochybnit její oddanost Ústavě. Ani aktivity vykonávané ve prospěch Občanské aliance Pro Schwalm-Eder z ní nečiní „nevhodnou“ osobu pro práci učitelky. Politické názory ostatních členů této aliance jí nelze přičítat k tíži. Jako členka zemského okresního zastupitelstva, z kteréžto pozice na konci roku 2008 odstoupila, nikdy nepronesla žádná ústavně nekonformní, xenofobní či extremistická prohlášení. Dále uvedla, že do budoucna nehodlá vyvíjet žádnou politickou činnost. Rusko-němečtí konzervativci, Slezská mládež Durynsko ani Mladí Witikoni nebyli považováni za organizace nepřátelské vůči ústavnímu zřízení; z tohoto důvodu nebyly uvedené spolky ani pod dohledem úřadů. Odkazy na angažovanost a chování jejího manžela považovala stěžovatelka za nepřípustné. Dále měla za to, že od ní nelze spravedlivě požadovat, aby se distancovala od předchozích politických aktivit s ohledem na to, že jejím cílem nikdy nebylo vstoupit do státní služby a že od veřejných zaměstnanců, kteří nejsou státními zaměstnanci stricto sensu, nelze vyžadovat stejnou míru věrnosti Ústavě. A konečně v neposlední řadě tvrdila, že její ponechání na seznamu bylo v rozporu se smírným narovnáním z roku 2006, v němž se úřady zavázaly odstranit informaci o jejím propuštění z personálního spisu; to také znamenalo, že pochybnosti o její oddanosti Ústavě nemohly být dále založeny na jejích minulých politických aktivitách.

19. Odvolací správní soud v Hesensku usnesením ze dne 25. 9. 2012 odmítl žádost stěžovatelky o povolení podat odvolání jako zjevně neopodstatněnou, když shledal, že neexistují zásadní pochybnosti o obsahové správnosti rozsudku správního soudu prvního stupně. Pokud jde o slučitelnost napadeného opatření se svobodnou volbou povolání podle čl. 12 Základního zákona, odvolací soud měl za to, že stěžovatelka skutečně není vhodnou osobou pro výkon učitelského řemesla na veřejných školách v Hesensku a že opatření, jehož cílem bylo zabránit jí v opětovném jmenování do takové funkce bylo přiměřené s ohledem na dotčený silný veřejný zájem. Bylo sice pravdou, že ne všichni zaměstnanci pracující ve veřejné službě (Arbeitnehmer im öffentlichen Dienst) podléhají automaticky zvýšené povinnosti věrnosti Ústavě srovnatelné s povinnostmi uložené úředníkům (Beamte). Rozsah jejich závazku oddanosti závisí spíše na jejich postavení a úkolech, které vykonávají, což nicméně znamená, že učitelé podléhají zesílenému požadavku na politickou loajalitu v míře, která je rovnocenná nebo blížící se té, jíž jsou povinni zaměstnanci ve státní službě. Učitelé totiž musí svěřené děti vzdělávat o základních hodnotách Ústavy. Děti a dospívající ve veřejných školách si musí uvědomit, že svoboda, demokracie a právní stát jsou hodnoty, které je třeba ochraňovat a respektovat. Učitel, který nemá kladný vztah k základním hodnotám a principům Ústavy, nedokáže své žáky věrohodně přesvědčit, že demokracii stojí za to bránit. Navíc hrozí, že takový učitel bude své žáky indoktrinovat proti základním hodnotám Ústavy. Žáci jsou zcela vydáni na milost a nemilost vlivu učitelů. Role, kterou sehrávají, je proto z hlediska veřejné politiky nesmírně důležitá.

20. Odvolací správní soud vyzdvihl, že se použitelné normy mohou lišit v závislosti na tom, zda jde o výpověď z pracovní smlouvy, nebo – jako v projednávané věci – o případné opětovné jmenování do funkce. Zatímco blíže neurčité pochybnosti o věrnosti jednotlivce k Ústavě nemusí být dostatečné k tomu, aby odůvodnily ukončení stávající pracovní smlouvy, postačují k tomu, aby ospravedlnily rozhodnutí nepřijmout jednotlivce, což je vždy především na uvážení zaměstnavatele. V případě stěžovatelky existovaly dostatečné obecné pochybnosti o její oddanosti Ústavě. Existence předchozích vytýkaných nedostatků při výuce nebo škodlivých dopadů jejích politických názorů na žáky nejsou relevantními hledisky. Tvrzení stěžovatelky ohledně jejího pozitivního hodnocení a striktního oddělování profesních a politických činností je rovněž irelevantní. Pokud jde o existenci obecných pochybností o věrnosti stěžovatelky Ústavě a její úsilí zpochybnit toto posouzení, odvolací soud v podstatě zopakoval důvody uvedené v odůvodnění rozhodnutí podřízeného správního soudu (viz § 13–16 výše). Odvolací soud dodal, že Občanská aliance Pro Schwalm-Eder byla považována za organizaci nepřátelskou vůči Ústavě a že stěžovatelka se dobrovolně rozhodla kandidovat za tuto alianci ve volbách do zemského okresního zastupitelstva. Z těchto důvodů se nemohla legitimně vyhnout tomu, aby byla ztotožňována s politickými cíli ostatních členů a kandidátů aliance. Rovněž zopakoval, že členství a činnost jménem stran a organizací, které popírají ústavní hodnoty, jako jsou ty, v nichž se stěžovatelka dobrovolně a aktivně angažovala, jsou relevantním aspektem při posuzování pochybností ohledně věrnosti Ústavě v souvislosti s potenciálním zaměstnáním dané osoby, a to přesto že příslušné strany nebo organizace nebyly prohlášeny Spolkovým ústavním soudem za protiústavní na základě čl. 21 odst. 2 Základního zákona.

21. S ohledem na výše uvedené a s ohledem na míru posuzovací volnosti, kterou je třeba ponechat dotčené spolkové zemi při hodnocení uchazečů o zaměstnání, odvolací správní soud konstatoval, že existovaly objektivní důvody, aby dotyčná spolková země usilovala o vyloučení stěžovatelky z přístupu k povolání učitelky na veřejných školách v Hesensku. Za těchto okolností nebylo její zařazení na seznam opatřením, jež by šlo považovat za nepřiměřené sledovanému cíli. Vedení stěžovatelky na seznamu poskytlo kterémukoli z decentralizovaných veřejných školských úřadů účinnou možnost vzít v potaz existující výhrady ohledně vhodnosti jmenování stěžovatelky učitelkou v potenciálním budoucím výběrovém řízení. Zároveň nebylo možné identifikovat mírnější, ale stejně vhodné opatření.

22. Závažnost zásahu do práv stěžovatelky relativizuje fakt, že přístup k seznamu byl velmi omezený. Konkrétně k němu mělo přístup deset osob v rámci ústředního úřadu pro řízení pedagogických pracovníků v Hesensku, tj. úřadu, který seznam spravoval, a rovněž dvě osoby na každém z decentralizovaných orgánů veřejných školských úřadů v Hesensku. Seznam byl určen jen pro interní použití a informace v něm obsažené nebyly s nikým sdíleny a nikomu předávány. Právo nahlížet do seznamu neměly soukromé školy v Hesensku ani školské úřady jiných spolkových zemí. Nepříznivé důsledky zařazení a ponechání stěžovatelky na seznamu byly proto omezeny na ztížení nebo znemožnění jejích možností být přijata na veřejné školy v Hesensku. Naopak tyto skutečnosti nemohly negativně ovlivnit její vyhlídky na jmenování učitelkou na veřejných školách v jiných spolkových zemích nebo na soukromých školách v Hesensku. Neexistoval žádný důvod se domnívat, že její žádosti o zaměstnání na soukromých školách v Hesensku a na veřejných školách v jiných spolkových zemích by byly neúspěšné jen kvůli jejímu zařazení na seznam, třebaže tvrdila opak, a to vzhledem k tomu, že tito zaměstnavatelé neměli ke spornému seznamu přístup. Zdá se proto mnohem pravděpodobnější, že její žádosti byly neúspěšné z jiných důvodů, nebo že její politické aktivity a veřejná vystoupení vedly k tomu, že vstoupila ve všeobecnou známost. V rozsahu, v němž se stěžovatelka odvolávala na obsah smírné dohody z 19. 5. 2006, odvolací soud konstatoval, že tato dohoda neobsahovala žádný závazek ohledně budoucího opětovného jmenování stěžovatelky, ani závazek, že okolnosti, které vedly k jejímu odvolání, by neměly být brány na zřetel v souvislosti s její případnou opětovnou žádostí o přijetí na učitelské místo.

23. Konečně, i za předpokladu, že by napadené opatření zasahovalo do stěžovatelčina práva na svobodu projevu podle článku 5 Základního zákona, takový zásah nebyl nepřiměřený s ohledem na mimořádný význam ochrany ústavnosti a veřejný zájem na tom, aby děti byly vzdělávány věrohodným způsobem o základních ústavních hodnotách.

24. Dne 19. 10. 2012 podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou Spolkový ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou bez podrobnějšího odůvodnění (usnesení č. 1 BvR 2249/12 ze dne 15. 5. 2017). Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 27. 6. 2017.

III. Politická činnost stěžovatelky po roce 2008 a 2009

25. Vláda ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatelka, navzdory tomu, co tvrdila před vnitrostátními soudy, zůstala politicky aktivní členkou krajní extremistické pravice. Pro ilustraci poukázala na její přednášku v Barceloně v roce 2015 pod názvem „Inge Godenau: la democracia manipulada“. Během jejího vystoupení byla veřejně vystavena vlajka NPD a v publiku byla například i osoba mající na sobě tričko s poupraveným hákovým křížem. Propagační materiály akce popisovaly stěžovatelku jako příslušnici militantní rodiny zakládajících členů NPD. Vláda upozornila na to, že při prostém vyhledání jména stěžovatelky na internetu se zobrazí velké množství online příspěvků, dopisů a projevů dokládajících její extremistické názory, z nichž některé by mohly vést až k trestní odpovědnosti. Její příspěvky se vztahovaly k tématům, jako je neuznání státních hranic s Polskem, kritika způsobu, jak jsou ve školních učebnicích prezentovány historické události a obviňování tisku z šíření lží. Vláda předložila Soudu příklady stěžovatelčiných prohlášení, včetně následujícího:

„Byla bych nedbalá, kdybych svůj příspěvek ukončila bez zmínky o ‚brutálním režimu‘, který údajně zavraždil miliony Židů a byl zodpovědný za další miliony lidských životů během druhé světové války. Výzkumníci v žádném případě nesdílejí jednotný názor, pokud jde o první z těchto tezí, a pokud jde o druhou, je dnes běžně přijímaným faktem, že Německo neplánovalo, ba ani nechtělo jít do války.“

Další prohlášení stěžovatelky bylo v tom smyslu, že Německo nemá Ústavu; protože část původního obyvatelstva zůstala pod polskou správou, názor německého lidu jako celku na věc nebyl nikdy zjišťován. Stěžovatelka nezpochybnila, že takové prohlášení učinila.

Relevantní vnitrostátní právo a praxe

[§ 26. Relevantní ustanovení Základního zákona

§ 27. Relevantní ustanovení kolektivní smlouvy pro veřejnou službu spolkové země Hesensko

§ 28. Relevantní judikatura vnitrostátních soudů ohledně povinnosti veřejných zaměstnanců zachovávat věrnost Ústavě

§ 29. Relevantní ustanovení zákona o ochraně osobních údajů

§ 30. Relevantní ustanovení zákona o státní službě]

I. K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy

31. Stěžovatelka napadala zamítnutí žádosti o vymazání jejího jména z „informačního seznamu učitelů, kteří nejsou považováni za vhodné pro opětovné jmenování na místo učitele“ ze strany hesenských orgánů veřejného vzdělávání. Dovolávala se článku 10 Úmluvy, který zní takto:

Článek 10

„1. Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. (…)

2. Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti a odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.“

A. K přijatelnosti

1. Neslučitelnost ratione materiae

32. Vláda namítala, že by stížnost měla být prohlášena za neslučitelnou ratione materiae s článkem 10 Úmluvy, protože se co do podstaty týká práva být přijat do veřejné služby. Podle ustálené judikatury Soudu však bylo takové právo záměrně z původního textu Úmluvy vyškrtnuto. Z tohoto důvodu nemůže být základem podání stížnosti na porušení Úmluvy to, že dotyčná osoba nebyla jmenována na konkrétní místo ve veřejné sféře (viz např. Glasenapp proti Německu, cit. výše, § 48; Wille proti Lichtenštejnsku, cit, výše, § 41; Otto proti Německu, cit. výše). Okolnosti projednávané věci jsou však odlišné od okolností shora citované věci Wille proti Lichtenštejnsku. V něm byl předseda lichtenštejnského správního soudu napomínán za názory, které vyjádřil při výkonu soudcovské funkce. Předmětem sporu tedy nebyla otázka jmenování na nové místo. Naproti tomu opatření přijatá úřady v projednávané věci nesouvisela s trvajícím zaměstnáním státní zaměstnankyně. Řízení se místo toho týkalo jiného opatření – zařazení na seznam osob považovaných za nevhodné pro jmenování na učitelská místa –, jež dopadá jen a pouze na osoby, které již opustily veřejnou službu. Cílem tohoto opatření je ztížit jejich opětovné jmenování, pakliže by se znovu ucházely o místa na veřejných školách v budoucnu. Dřívější propuštění stěžovatelky, ohledně kterého bylo dosaženo smírné dohody v řízení před pracovněprávním soudem ve Wiesbadenu, nebylo předmětem této věci, čímž se odlišuje též od věci Vogt proti Německu (cit. výše).

33. Stěžovatelka uvedla, že zamítnutím výmazu jejího jména ze sporného seznamu došlo k nepřiměřenému zásahu do jejích práv podle článku 10 Úmluvy.

34. Soud opakuje, že nejmenování osoby státním zaměstnancem nemůže být jako takové základem pro podání stížnosti na základě Úmluvy (viz Cimperšek proti Slovinsku, cit. výše, § 56). Avšak v nedávném rozsudku Soud, který uvedl rozsah opatření do kontextu skutkových okolností věci a příslušných právních předpisů, rozhodl, že nejmenování žadatele, který uspěl u příslušné zkoušky, na místo ve veřejné službě z důvodu dřívějších prohlášení, je opatřením, jež se svou podstatou týká svobody projevu, a nikoli přístupu k veřejné službě jako takové (tamtéž, § 54–59).

35. Zatímco účelem zapsání a ponechání jména stěžovatelky na předmětném seznamu bylo nepochybně zabránit jejímu opětovnému jmenování na učitelské místo na některé z hesenských veřejných škol, předmětem projednávané věci není, zda měla stěžovatelka právo být přijata do veřejné služby, poněvadž si nestěžuje na to, že ji úřady odmítly učitelkou jmenovat. Před Soudem je spíše nastolena otázka zamítnutí žádosti o vyškrtnutí jména stěžovatelky ze seznamu „učitelů považovaných za nevhodné pro opětovné přijetí na učitelské místo“ vedeného úřady, tj. opatření, jehož účelem bylo poskytnout relevantní informace kterékoli z veřejných škol v Hesensku, u nichž by se mohla stěžovatelka ucházet o přijetí do zaměstnání. S konečnou platností však bylo na těchto orgánech, aby zvážily, zda uchazečku přijmou, či nikoli (viz § 9 výše). Nemůže být sporu o tom, že stěžovatelka byla na seznam zařazena kvůli svým názorům a politickým aktivitám. Soud je proto ochoten akceptovat, že dané opatření se v zásadě týkalo svobody projevu a že je proto článek 10 Úmluvy na situaci stěžovatelky použitelný (viz mutatis mutandis Cimperšek proti Slovinsku, cit. výše, § 56 a násl.).

36. Z toho vyplývá, že námitka vlády ohledně neaplikovatelnosti článku 10 Úmluvy musí být zamítnuta. Soud zároveň poukazuje na to, že použitelnost tohoto ustanovení nepředjímá a neznamená, že by stěžovatelka měla právo být jmenována na učitelské pozice v hesenských veřejných školách.

2. Neslučitelnost ratione personae

37. Vláda dále namítala, že o sobě stěžovatelka nemůže tvrdit, že je „obětí“ porušení Úmluvy ve smyslu jejího článku 34. Zařazení na seznam, nahlíženo izolovaně, nemělo totiž na její situaci žádný přímý vliv. Toto opatření by se jí přímo dotklo pouze za předpokladu, že by se ucházela o učitelské místo na některé z veřejných škol v Hesensku a její žádost byla zamítnuta s odvoláním na to, že figuruje na daném seznamu. Stěžovatelka učinila pouze obecné prohlášení, že se nemůže dostat na žádnou učitelskou pozici na veřejných či soukromých školách v Hesensku, ba ani v dalších spolkových zemích, protože je zařazena na seznam; nepředložila však žádnou žádost podanou na konkrétní hesenské škole, kde by z tohoto důvodu neuspěla. I když tvrdila, že její přihláška na soukromou školu v Severním Porýní-Vestfálsku byla neúspěšná, je vyloučeno, že by k zamítnutí žádosti o přijetí na místo učitelky došlo v příčinné souvislosti se zařazením na seznam, protože soukromá škola v jiné spolkové zemi nemá oprávnění nahlížet do předmětného seznamu. Zdá se proto pravděpodobnější, že se dotyčná soukromá škola dozvěděla o stěžovatelčiných politických názorech z internetu, kde byla vyhledatelná mnohá její prohlášení i informace o její činnosti. Jak dokládá přednáška, kterou uspořádala v Barceloně v roce 2015, zařazení na dotyčný seznam stěžovatelku neodradilo od pokračování v politické činnosti a vyjadřování názorů, což dokládá, že pro ni napadené opatření nemělo odstrašující účinky (vláda v této souvislosti odkazovala na věc Petropavlovskis proti Lotyšsku, cit. výše, § 77).

38. Stěžovatelka se k tomuto aspektu nevyjádřila.

39. Soud připomíná, že aby mohl jednotlivec podat stížnost podle článku 34 Úmluvy, musí být schopen prokázat, že byl na svých právech „přímo dotčen“ opatřením, které je stížností napadáno (viz Akbay a další proti Německu, cit. výše, § 67 a tam citované odkazy). V projednávané věci správní soudy neprohlásily žalobu stěžovatelky proti zamítnutí její žádosti o vyškrtnutí jména ze seznamu za nepřípustnou. Tvrzení, že je žalobce správním aktem nebo odmítnutím návrhu přímo dotčen na svých právech, je přitom podle německého práva nutnou podmínkou přípustnosti správní žaloby. Vnitrostátní soudy měly navíc za to, že zařazení a ponechání stěžovatelky na seznamu značně ztížilo její šance na jmenování učitelkou na veřejných školách v Hesensku (viz § 17 a 22 výše). Za těchto okolností a s přihlédnutím k tomu, že samotným účelem stěžovatelčina zařazení a ponechání na seznamu bylo zabránit jejímu opětovnému jmenování na učitelské místo, by dle Soudu bylo přehnaně formalistické požadovat po stěžovatelce, aby o takové místo nejprve požádala a byla odmítnuta, nebo se domnívat, že zamítnutím žádosti o výmaz jména ze seznamu nebyla přímo dotčena na svých právech pro účely článku 34 Úmluvy. Z toho vyplývá, že námitka vlády musí být zamítnuta.

3. Závěr

40. Soud poznamenává, že stížnost není zjevně neopodstatněná ani nepřijatelná z jiných důvodů vypočtených v článku 35 Úmluvy. Musí být proto prohlášena za přijatelnou.

B. K meritu

1. Podání stran

a) Stěžovatelka

41. Stěžovatelka, odvolávajíc se na věc Vogt proti Německu (cit. výše), uvedla, že opatření spočívající v jejím zařazení na seznam a zamítnutí žádosti o výmaz z něho bylo založeno na jejích názorech, členství a činnostech, které vyvíjela ve prospěch politických stran a organizací, porušilo její práva chráněná článkem 10 Úmluvy. I když byla kritická k některým aspektům politické situace v Německu, jako jsou významná síla médií a vládní politika v oblasti imigrace, závěr úřadů, že se chovala věrolomně vůči Ústavě, byl neudržitelný. Podle názoru stěžovatelky je oprávněná kritika přípustná, a proto nemá důvod, aby se distancovala od názorů, které v minulosti vyjádřila. Dle jejích tvrzení nikdy nebyla konfrontována s konkrétními důkazy, jež by vypovídaly o její údajné absenci oddanosti Ústavě. Obvinění proti ní vznesená jsou nepodložená, založená na nesprávných předpokladech a většinou jen odkazují na organizace, jichž byla členkou. I když může být pravda, že někteří členové Republikánské strany nejsou oddáni Ústavě, strana jako taková nebyla zakázána a stěžovatelka ji navíc opustila. Jako členka zemského okresního zastupitelstva nikdy nepronesla žádná prohlášení, která by šlo vnímat jako ústavně neloajální, extremistická či xenofobní, ani se tak nechovala. Je pravda, že byla politicky aktivní, ale právo podílet se na správě věcí veřejných je chráněným základním právem. Za nespravedlivou označila stěžovatelka situaci, kdy jsou občané vyzýváni k politické angažovanosti, ale jakmile tato účast na politickém životě nenabývá žádoucí podoby, jejich živobytí je zničeno. Během studií nebyla poučena o tom, že s sebou povolání učitelky obnáší i omezení základních práv. Stěžovatelka připustila, že není v pořádku, pakliže F. R., který se stal známým pro své extremistické názory, byl přijat za člena Občanské aliance Pro-Schwalm Eder. V každém případě v roce 2008 na funkci členky zemského okresního zastupitelstva rezignovala a od té doby není politicky aktivní.

42. V reakci na stanovisko vlády, v němž je odkazováno na politickou činnost stěžovatelky po roce 2008, tato připustila, že se v roce 2015 zúčastnila konference v Barceloně, ale zpochybnila, že by ji sama spoluorganizovala. O tom, že na internetu koluje fotografie z této konference, prý nevěděla. Dle jejího mínění také není pravda, že pravidelně poskytovala rozhovory pro Die Deutsche Stimme; poskytla pouze jeden takový rozhovor poté, co o něj byla bezprostředně po svém propuštění požádána.

43. Stejně tak stěžovatelka považovala za neudržitelný závěr úřadů, že není vhodnou aspirantkou na obsazení učitelského místa. Škola, kde pracovala v letech 2004 až 2006, se nacházela asi 170 kilometrů od zemského okresu Schwalm-Eder a na této škole nikdo nevěděl, že byla členkou zemského okresního zastupitelstva v jiném místě. Jako učitelka vždy dbala na to, aby se vyjadřovala politicky neutrálně a věcně; nikdy nevyjadřovala své politické názory. Vůči jejímu profesnímu chování také nikdo nevznášel námitky. Naopak obdržela velmi pozitivní hodnotící zprávy, což přispělo k tomu, že jí vedení školy nakonec nabídlo stálé místo. Její propuštění bylo neoprávněné. Dokládá to skutečnost, že bylo na základě smírné dohody schválené pracovněprávním soudem staženo, čímž bylo fakticky uznáno za neplatné. Ona sama navíc neměla na výběr a musela se smírným řešením věci souhlasit, jelikož se ocitla ve finančně nejisté situaci. Sečteno a podtrženo, na stěžovatelku se nevztahoval žádný z důvodů pro zařazení na seznam – ať už jde o okamžité rozvázání pracovního poměru na učitelském místě, nebo odborné nedostatky.

44. Ponechání jejího jména na seznamu jí znemožnilo vykonávat učitelské řemeslo. Žádná škola ji od té doby nehodlala zaměstnat. Od jejího zařazení na seznam byly všechny její žádosti o přijetí na učitelská místa neúspěšné, včetně soukromých škol nebo veřejných škol v jiných německých spolkových zemích. Byla proto nezaměstnaná a žila ze sociálních dávek.

b) Vláda

45. I za předpokladu, že došlo k zásahu do stěžovatelčiných práv podle článku 10, vláda tvrdila, že byl tento zásah opodstatněný. Státy mají velmi širokou míru posuzovací volnosti, pokud jde o přijímání osob do veřejné služby. V Německu je politická činnost obecně povolena vyjma jednání, která mohou zakládat trestní odpovědnost, ale státní úředníci a zaměstnanci veřejného sektoru jsou povinni zachovávat věrnost Ústavě. Míra požadované oddanosti ústavním hodnotám závisí na konkrétní funkci. Školní docházka je v Německu povinná. Učitelé sehrávají klíčovou roli, neboť žáky seznamují se základy německého demokratického systému a základními hodnotami, na nichž je Ústava vystavěna. Jsou tedy garanty společného života ve svobodném a demokratickém státě. Povinnost věrnosti Ústavě uložená učitelům – která s sebou nese i omezení jejich svobody projevu, čehož si musí být při volbě tohoto povolání vědomi – je ústředním pilířem německého konceptu demokracie schopné se sama bránit a jako taková má zásadní význam z hlediska veřejné politiky. Od učitelů, kteří mají výhrady vůči demokratickému systému nebo se proti němu otevřeně staví, nelze očekávat, že povedou žáky k tomu, že svoboda, demokracie a právní stát jsou hodnoty, které stojí za to bránit. Vláda zopakovala podstatu přezkumu vnitrostátních soudů, pokud jde o existenci pochybností ohledně věrnosti stěžovatelky Ústavě, zejména pokud jde o její politické aktivity a prohlášení v jejich souhrnu, a vysvětlila, že hranice pro prohlášení politické strany za protiústavní podle čl. 21 odst. 1 Základního zákona je relativně vysoká a že strana, která má tu a tam ústavně nekonformní postoje, nemusí být hned Spolkovým ústavním soudem prohlášena za protiústavní. S ohledem na opětovné potvrzení názorů a myšlenek stěžovatelky v jejích podáních k Soudu je sotva představitelné, že by mohla žákům skutečně zprostředkovávat základní hodnoty německé Ústavy.

46. Podle vlády zřejmě i stěžovatelka uznala, že její původní tvrzení ohledně toho, že od roku 2008 není politicky aktivní, není pravdivé. Pokud došlo ke sporu ohledně skutečností týkajících se její činnosti jménem určitých organizací a skupin, vláda poznamenala, že ve svém rozsudku správní soud konstatoval, že F. R., fyzická osoba, která se stala známou svými extremistickými názory, byla členem Občanské aliance Pro-Schwalm Eder, přičemž stěžovatelka s dotyčnou osobou na politických mítincích vedla rozhovory. Pokud jde o její účast na konferenci v Barceloně, vláda poukázala na to, že propagační materiály na ni nesly v názvu jméno stěžovatelky a že případná neznalost ohledně existence dokumentů a fotografií z této akce nemění nic na skutečnosti, že se jí stěžovatelka prokazatelně zúčastnila. Stěžovatelka se také od této události a názorů, které na konferenci zazněly, nedistancovala. Místo toho se označila za oběť systému, protože obdržela výpověď z pracovního poměru, a prohlásila, že německý demokratický systém je prošpikován pokrytectvím a že země prochází procesem poněmčování. Pokud něco, potom se její veřejné projevy a názory stávaly postupem času spíše radikálnějšími než umírněnějšími.

47. Důležité je, že politické názory stěžovatelky byly, na rozdíl od toho, co sama tvrdila, provázány s její profesí. Vláda jako příklad uvedla projev, který přednesla na shromáždění rusko-německých konzervativců v dubnu 2009, které se zaměřilo na popis historických událostí ve školní učebnici. Kromě části svého projevu citovaném vnitrostátními soudy (viz § 15 výše), stěžovatelka rovněž uvedla:

„A tak dnes demonstrujeme nejen proti lžím v té školní učebnici, ale také a zejména proti nedemokratickému burcování médií. O tisku, rádiu a televizi dnes potřebujete vědět tři věci: první je, že lžou, druhá je, že lžou, a třetí je, že pokud říkají pravdu, řeknou jen polovinu pravdy. Poslední je nejhorší ze všech tří, protože úplnou lež bývá snazší odhalit než polopravdu.“

Na dřívějším shromáždění rusko-německých konzervativců v dubnu 2008 pronesla:

„Naše učebnice dějepisu jsou psány z pohledu vítězů, a proto jedna z nich obsahuje výroky o ruských Němcích, které jsou nepravdivé, a proto zde dnes protestujeme. Nesmíme stát opodál a dívat se, jak se z obětí bolševického násilí stávají pachatelé. Ti z nás, kteří jsme se tu dnes sešli, věříme v pravdu! Žádáme, aby byly ze školních učebnic odstraněny lži o historických faktech. Našim dětem se nesmí říkat lži o jejich prarodičích a předcích. Nastal čas skoncovat se sebeponižováním našich lidí. Vyzýváme ke SKUTEČNÉ názorové svobodě, a ne k přijímání pouze jednoho monolitického a politicky korektního názoru.“

48. Ve většině spolkových zemí existují centrální náborové agentury, které mohou nahlížet do personálních záznamů jednotlivců, kteří se ucházejí o práci učitele, a zjistit, zda některá z jejich předchozích pracovních smluv nebyla předčasně ukončena a z jakého důvodu. V Hesensku byli učitelé na veřejných školách, alespoň v některých případech, jmenováni na decentralizovaném základě příslušnými veřejnými školskými úřady. Dotčený seznam měl za cíl zabránit tomu, aby jednotlivci, jejichž předchozí pracovní poměr byl ukončen z důvodu nezpůsobilosti k výkonu učitelskému povolání, jako tomu bylo v případě stěžovatelky, byli přijati decentralizovanými školskými úřady, aniž by o těchto skutečnostech úřady věděly. Stěžovatelčiny politické aktivity nebyly v době jejího nástupu na místo, z něhož byla posléze propuštěna, známy. Jakmile vyšly najevo, byl s ní rozvázán pracovní poměr. Ve smírné dohodě uzavřené v roce 2006 se úřady nezavázaly k tomu, že nadále nebude vedena na seznamu ani, že skutečnosti, které vedly k jejímu propuštění, nebudou vzaty v úvahu při rozhodování, zda má být znovu přijata na jiné učitelské místo.

49. Zařazení a ponechání na seznamu nepředstavovalo dle mínění vlády závažný zásah do práv stěžovatelky. Přístup k seznamu byl značně omezen. Veřejné školy v jiných spolkových zemích ani soukromé školy v Hesensku neměly k informacím obsaženým v seznamu přístup. Zařazení na seznam neznamenalo absolutní zákaz pracovat jako učitel. V případě, že by se stěžovatelka ucházela o učitelské místo na veřejné škole v Hesensku, muselo by být provedeno posouzení její vhodnosti k výkonu daného povolání a konečné rozhodnutí, zda ji přijmout, či nikoli, by záleželo na uvážení příslušné školy bez ohledu na to, že figurovala na seznamu osob nevhodných pro danou pozici. Nadto o vyškrtnutí ze seznamu mohla požádat, kdykoliv by došlo na její straně k podstatné změně okolností. Stěžovatelka jednoduše nepředložila žádný důkaz svědčící pro závěr, že k takové podstatné změně okolností u ní došlo. A konečně, jelikož byla učitelkou francouzského a anglického jazyka, její kvalifikace jí umožňovala ucházet se o místa v jazykových školách.

2. Hodnocení Soudu

50. S ohledem na úvahy týkající se použitelnosti článku 10 Úmluvy (viz § 35 výše) Soud konstatuje, že zamítnutím žádosti o výmaz jména stěžovatelky ze seznamu došlo k zásahu do jejích práv podle článku 10 odst. 1 Úmluvy. Z toho vyplývá, že Soud musí dále posoudit, zda byl zásah ospravedlnitelný ve světle čl. 10 odst. 2 Úmluvy, tedy zda byl „stanoven zákonem“, zda sledoval jeden nebo více legitimních cílů uvedených v tomto odstavci a zda byl k dosažení těchto cílů „nezbytný v demokratické společnosti“.

51. Zařazení a uchovávání jména stěžovatelky na seznamu se opíralo o § 34 odst. 1 hesenského zákona o ochraně osobních údajů ve spojení s § 107d a 107g hesenského zákona o státní službě (viz § 29–30 výše). Toto opatření mělo za cíl informovat příslušné školské úřady, pakliže by se stěžovatelka ucházela o zaměstnání na některé z veřejných škol v Hesensku. Ověřování vhodnosti osob k výkonu zaměstnání ve veřejné službě bylo založeno na čl. 33 odst. 2 Základního zákona a článku 3 kolektivní smlouvy pro veřejnou službu v Hesensku (viz § 26–27 výše). Vzhledem k tomu, že v souladu s judikaturou vnitrostátních soudů zahrnovala taková vhodnost i povinnost věrnosti Ústavě (viz § 28 výše) a že jméno stěžovatelky bylo na dotčeném seznamu ponecháno právě z důvodu přetrvávajících pochybností ohledně její oddanosti ústavnímu zřízení a že byla o svém zařazení na seznam neprodleně informována, má Soud za to, že napadené opatření bylo stanoveno zákonem.

52. Soud již v dřívějších případech uznal, že povinnost zachovávat věrnost Ústavě uložená v německém právu státním úředníkům a veřejným zaměstnancům je výrazem „demokracie schopné se sama bránit“ a že omezení svobody projevu učitelů vyplývající z této povinnosti sleduje legitimní cíle vypočtené v čl. 10 odst. 2 Úmluvy, zejména ochranu pořádku a ochranu práv a svobod jiných (viz Vogt proti Německu, cit. výše, § 51 a Volkmer proti Německu, cit. výše). Soud se domnívá, že to platí i pro zařazení a ponechání stěžovatelky na seznamu, jehož účelem bylo posloužit jako podklad pro rozhodování o případných dalších žádostech stěžovatelky o zaměstnání na veřejných školách v Hesensku, přičemž je třeba poznamenat, že učitelé na veřejných školách mohou být jmenováni kterýmkoli z decentralizovaných školských úřadů v Hesensku.

53. Pokud jde o učitele, kteří jsou podle německého práva veřejnými zaměstnanci, Soud měl dříve za to, že při zjišťování, zda byla nalezena spravedlivá rovnováha mezi základním právem jednotlivce na svobodu projevu a legitimním cílem demokratického státu zajistit, aby jeho veřejná služba podporovala účely vyjmenované v čl. 10 odst. 2 Úmluvy, nabývají „povinnosti a odpovědnost“ uvedené v tomto ustanovení na zvláštním významu, který odůvodňuje, aby byla vnitrostátním orgánům ponechána určitá míra posuzovací volnosti při rozhodování, zda byl namítaný zásah přiměřený sledovanému cíli (viz Vogt proti Německu, cit. výše, § 53). V dalších věcech týkajících se učitelů se Soud nezabýval otázkou, zda byli podle vnitrostátního práva v postavení státních úředníků nebo jiných veřejných zaměstnanců, a místo toho se zaměřil na jejich roli coby učitelů, kteří jsou pro své žáky symbolem autority v oblasti vzdělání a zopakoval, že jejich zvláštní povinnosti a odpovědnost, které na ně mohou být kladeny, se do určité míry vztahují i na jejich mimoškolní aktivity (viz Mahi proti Belgii, cit. výše, § 32 s odkazy tam uvedenými).

54. Soud nespatřuje důvod, aby se v projednávané věci odchýlil od tohoto přístupu. Jako irelevantní potom odmítá tvrzení stěžovatelky, že nikdy nebyla a ani neusilovala o to být státní úřednicí ve smyslu vnitrostátního práva. Naopak bere na vědomí postoj vnitrostátních soudů, podle nichž, jde-li o veřejné zaměstnance, rozhodujícím prvkem pro vznik povinnosti věrnosti Ústavě jsou role a funkce, které jednotlivec vykonává, a že od učitelů lze požadovat zvýšenou úroveň oddanosti ústavním hodnotám v míře srovnatelné s jinými státními zaměstnanci. V této souvislosti Soud zdůrazňuje, že z hlediska veřejné politiky je nesmírně důležité vyučovat a vzdělávat děti o svobodě, demokracii, lidských právech a právním státu věrohodným způsobem.

55. Stejně jako ve věci Vogt proti Německu (cit. výše, § 60) je v projednávané věci nesporné, že práce stěžovatelky jako učitelky byla zcela uspokojivá a nic nenasvědčovalo tomu, že by se během vyučování snažila využít svého postavení k indoktrinaci nebo nepatřičnému ovlivňování žáků.

56. Ve věci Vogt proti Německu však neexistoval žádný důkaz, že by stěžovatelka skutečně učinila prohlášení, která by byla projevem jejího negativního vztahu k Ústavě, nebo že by takové myšlenky a postoje zastávala. Jediné výhrady, které vůči ní byly vzneseny, se týkaly jejího aktivního členství a funkcí v politické straně a kandidatury ve volbách do zemského parlamentu (cit. výše, § 60). Naproti tomu v projednávané věci se vnitrostátní orgány nespoléhaly pouze na aktivní členství stěžovatelky v Republikánské straně v letech 1993 až 2006 a na skutečnost, že zasedala v zemském okresním zastupitelstvu a kandidovala za tuto stranu v několika volbách. K závěru, že existují pochybnosti o její oddanosti Ústavě, dospěly spíše na základě jejích dalších aktivit a prohlášení. Vzaly v úvahu mimo jiné důvody, které stěžovatelka uvedla, když vysvětlovala svůj odchod z Republikánské strany, tedy že nesdílela obavy vedení strany o spolupráci s členy NPD, kteří byli součástí Občanské aliance Pro Schwalm-Eder, jakož i její prohlášení, že nehrozí, že by tato aliance „zrušila svobodný demokratický ústavní pořádek, protože takový řád dávno zanikl“ a že „vynaloží veškeré úsilí na obnovení svobodného pořádku“, kde záměrně vynechává slovo „demokratický“ (viz § 13 a 20 výše). Vnitrostátní soudy vzaly rovněž v potaz stěžovatelčino následné členství a angažmá v řadách této aliance, která byla považována za nepřátelskou vůči Ústavě (viz § 14 a 20 výše), jakož i prohlášení, která učinila na politických shromážděních (viz § 15 a 20 výše), a skutečnost, že se nedistancovala od svých činností (viz § 16 a 20 výše). Soud je proto spokojen s tím, že vnitrostátní soudy založily svůj závěr o existenci pochybností ohledně věrnosti stěžovatelky Ústavě na precizně odůvodněném posouzení relevantních skutečností. Soud bere také na vědomí, že dodatečná vyjádření vlády ve stanoviscích předložených k Soudu, jak o souvislosti mezi prohlášeními stěžovatelky a její učitelskou činností (viz § 47 výše), tak o jejích pokračujících veřejných vystoupeních a prohlášeních v letech po jejím odstoupení ze zemského okresního zastupitelstva na konci roku 2008 (viz § 25 výše), jež se zdají být nesporná (viz § 25, 42 a 46 výše), potvrzují závěr, ke kterému vnitrostátní soudy dospěly.

57. Dalším významným rozdílem mezi projednávanou věcí a věcí Vogt proti Německu jsou povaha a důsledky napadeného opatření. Stěžovatelka ve věci Vogt byla propuštěna z funkce, což Soud považoval za velmi přísné opatření, mimo jiné kvůli dopadům, které mělo na její pověst (cit. výše, § 60). V projednávané věci se naopak nejedná o propuštění stěžovatelky, ale spíše o její zařazení a ponechání na interním seznamu učitelů považovaných za nevhodné pro opětovné jmenování na učitelské místo. Přístup k tomuto seznamu měl velmi omezený počet úředních osob v Hesensku a nelze učinit závěr, že by zařazení na seznam a uchování těchto údajů, které nebyly veřejnosti známé a přístupné, mělo závažné negativní dopady na stěžovatelčinu reputaci.

58. Navíc výpověď stěžovatelky ve věci Vogt proti Německu, která s okamžitou platností ukončila její dosavadní pracovní poměr (který byl podle vnitrostátního práva na dobu neurčitou), představovala závažný zásah do jejích existujících práv. Naproti tomu v projednávané věci stěžovatelka v době, kdy bylo její jméno uvedeno na seznamu, nebyla zaměstnána a předmětné opatření proto nemělo vliv na její existující pracovní pozici nebo práva. Účelem zařazení a ponechání na seznamu bylo spíše zabránit jejímu budoucímu jmenování na učitelské místo na veřejných školách v Hesensku. V tomto ohledu představuje důležitou součást hodnocení přiměřenosti zásahu, že příslušným školským úřadům v Hesensku nebylo bráněno v přijetí stěžovatelky, nýbrž že byly toliko povinny prověřit její způsobilost pro výkon učitelského povolání, pokud by obdržely její žádost o přijetí do zaměstnání (viz § 9 a 49 výše). Navíc veřejné školy v jiných spolkových zemích, natož školy soukromé, neměly přístup k seznamu nebo k informacím v něm obsaženým. Stěžovatelčino zařazení a ponechání na seznamu, jak shledaly vnitrostátní soudy, jí tedy nebránilo v tom, aby byla znovu jmenována, ani negativně nepředznamenávalo výsledek její případné žádosti o přijetí na místo učitelky na veřejné škole v jiné spolkové zemi nebo na soukromé škole v Hesensku (viz § 17 a 22 výše).

59. A konečně, i když vnitrostátní soudy zamítly žádost stěžovatelky o vyškrtnutí jejího jména ze seznamu, když shledaly, že nadále existují důvody pochybovat o její oddanosti Ústavě, a tedy i ponechat její jméno na seznamu, skutečnost, že má možnost kdykoliv znovu požádat o výmaz těchto údajů, včetně komplexního soudního přezkumu, představuje důležitou procesní záruku, kterou je třeba vzít v úvahu při hodnocení proporcionality zásahu (viz Baka proti Maďarsku, cit. výše, § 161).

60. S ohledem na výše uvedené úvahy dospěl Soud k závěru, že vnitrostátní orgány uvedly relevantní a dostatečné důvody a nepřekročily svou míru posuzovací volnosti. Zásah do stěžovatelčiny svobody projevu byl proto přiměřený sledovaným legitimním cílům, a byl tedy „nezbytný v demokratické společnosti“.

61. V souladu s tím nedošlo k porušení článku 10 Úmluvy.

II. K tvrzenému porušení článků 11 a 14 Úmluvy

62. Stejné opatření stěžovatelka napadla také na poli článků 11 a 14 Úmluvy, přičemž tvrdila, že byla diskriminována na základě svých politických názorů a že vnitrostátní orgány uplatňují dvojí metr v závislosti na tom, ke kterému konci politického spektra učitel přináleží. S ohledem na skutkové okolnosti věci a na vyjádření stran, které se v podstatě odvolávají na týž argumenty, jež uvedly ve vztahu k článku 10, jakož i vzhledem ke zjištěním, k nimž Soud dospěl ve vztahu k posledně uvedenému ustanovení a na závěry, které učinil v dřívějších rozhodnutích týkajících se propouštění učitelů na poli článků 10 a 11 (viz např. Volkmer proti Německu, cit. výše), má Soud za to, že přezkoumal hlavní stížností nastolené právní otázky, a že tedy není třeba samostatně rozhodnout o zbytku stížnosti (viz mutatis mutandis Centre for Legal Resources on behalf of Valentin Câmpeanu proti Rumunsku, cit. výše, § 156).

 

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně:

1. prohlásil námitku na poli článku 10 Úmluvy za přijatelnou;

2. rozhodl, že článek 10 Úmluvy nebyl porušen.

 

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.