KHALIFA proti České republice

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí ze dne 24. listopadu 2022 ve věci č. 31767/13 – Khalifa proti České republice

Výbor páté sekce Soudu dospěl k závěru, že trestní řízení proti stěžovateli, ve kterém byl odsouzen pro dlouholeté domácí násilí vůči manželce, bylo jako celek spravedlivé, neboť poskytlo stěžovateli dostatečné záruky proti údajné podjatosti znalkyně a jejího posudku, jakož i proti údajné nezákonnosti získaných důkazů. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo.

I. Skutkové okolnosti

V roce 2010 manželka stěžovatele J. K. podala trestní oznámení proti stěžovateli pro domácí násilí. Poradenství jí v té době poskytoval Bílý kruh bezpečí. Policie zadala znalecký posudek u psycholožky, která měla posoudit důvěryhodnost J. K., určit, zda jeví známky týrání a zda lze jednání stěžovatele kvalifikovat jako domácí násilí. Znalkyně dospěla k závěru, že výpověď J. K. je věrohodná, vykazuje akutní příznaky viktimizace a známky oběti domácího násilí, které by se dalo popsat jako psychické týrání v kombinaci se sexuálním násilím. Policie provedla prohlídku domu, v režimu ohledání místa činu, bez soudního příkazu k prohlídce, ale se souhlasem J. K. a v její přítomnosti a rovněž za přítomnosti právních zástupců obou stran. V domě policie pořídila fotografie a zajistila kožená pouta, dva kožené obojky a provaz. V roce 2011 obvodní soud vydal rozsudek, ve kterém stěžovatele shledal vinným, že v době od června 2004 do května 2010 ve společně obývaném domě i jinde soustavně psychicky, fyzicky a vynucováním sexuálních praktik týral J. K. Pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Vina stěžovatele byla založena mj. na svědectví mnoha osob, dvou znaleckých posudcích a lékařských zprávách. Rozsudek byl potvrzen městským soudem.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že trestní řízení nebylo spravedlivé, jelikož jeho odsouzení bylo z velké části založeno na nezákonných důkazech získaných nezákonnou domovní prohlídkou a zaujatým znaleckým posudkem znalkyně, čímž došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Soud úvodem konstatoval, že není jeho úkolem zabývat se skutkovými nebo právními omyly, kterých se údajně dopustil vnitrostátní soud, pokud jimi nebyla porušena práva a svobody chráněné Úmluvou. Článek 6 sice zaručuje právo na spravedlivý proces, nestanoví však žádná pravidla pro přijatelnost důkazů jako takovou, která je primárně předmětem úpravy vnitrostátního práva (Ćwik proti Polsku, č. 31454/13, rozsudek ze dne 5. listopadu 2020, § 70). Soud neurčuje, zda mohou být určité druhy důkazů přípustné, nebo zda je stěžovatel vinen či nikoli. Otázkou je, zda řízení jako celek, včetně způsobu získání důkazů, bylo spravedlivé (Duško Ivanovski proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, č. 10718/05, rozsudek ze dne 24. dubna 2014, § 41).

Pokud jde o údajně nezákonnou domovní prohlídku, Soud uvedl, že rozsudky obvodního a městského soudu byly důkladně odůvodněny, zejména městský soud zdůraznil, že výsledky prohlídky nemohly žádným podstatným způsobem změnit nebo ovlivnit důkazní situaci v neprospěch stěžovatele. Jelikož není úkolem Soudu provádět hodnocení důkazů nebo určovat, která ustanovení vnitrostátního práva mají být aplikována, a neshledal zjevné nedostatky v odůvodnění rozhodnutí vnitrostátních soudů, neměl důvod se od jejich hodnocení odchýlit.

Stěžovatel dále namítal, že znalkyně nebyla nestranná, jelikož působila v Bílém kruhu bezpečí spolu s advokátkou J. K. a měla k ní blízký profesionální vztah. Dále namítal, že ve znaleckém posudku hodnotila důkazy namísto soudu. Soud k tomu uvedl, že jmenování znalců je důležité pro posouzení dodržení zásady rovnosti zbraní. Dle judikatury Soudu pouhá skutečnost, že znalci byli jmenováni jednou ze stran nepostačuje k tomu, aby řízení bylo nespravedlivé. Rozhodující je postavení znalců v průběhu řízení, způsob výkonu funkce a způsob posouzení znaleckého posudku soudci (Poletan a Azirovik proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, č. 26711/07, 32786/10 a 34278/10, rozsudek ze dne 12. května 2016, § 94). Byť se obvodní soud opíral o znalecké posouzení věrohodnosti J. K., zjištění znalkyně bylo pouze podpůrným důkazem a nebyl na něm založen závěr o vině stěžovatele. Posouzení pravdivosti výpovědi bylo na posouzení soudu. Stěžovatel měl navíc možnost zpochybnit důvěryhodnost znalkyně prostřednictvím kontradiktorního řízení u vnitrostátních soudů. Mohl jí klást dotazy přímo na jednání před obvodním soudem a také vznést pochybnosti o její nestrannosti (a contrario Danilov proti Rusku, č. 88/05, rozsudek ze dne 1. prosince 2020, § 111). Vnitrostátní soudy nadto zkoumaly znalecký posudek a důvěryhodnost znalkyně, jak vyplývá z rozhodnutí městského soudu, které velmi podrobně zdůvodnilo, proč soud neměl pochybnosti o kvalitě znaleckého posudku a jeho zjištění (Ziberi a ostatní proti Bývalé jugoslávské republice Makedonii, č. 52874/10 a další, rozhodnutí ze dne 23. května 2017, § 34–36).

Soud z výše uvedených důvodů nepovažoval námitky stěžovatele za objektivně odůvodněné. Neshledal ani žádné rozpory se zásadou rovnosti zbraní. Dospěl proto k závěru, že trestní řízení jako celek bylo spravedlivé, neboť stěžovateli poskytlo dostatečné záruky proti údajné podjatosti znalkyně a jejího posudku a údajné nezákonnosti získaných důkazů. Stížnostní námitky tak byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost.