CALDARAS A LUPU proti Francii

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí ze dne 17. listopadu 2022 ve věci č. 13561/15 – Caldaras a Lupu proti Francii

Výbor páté sekce Soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost stížnost na porušení práv zaručených článkem 8 Úmluvy kvůli vyklizení tábora, který se nacházel na soukromém pozemku, kde stěžovatelé neoprávněně pobývali společně s rodinami v provizorních přístřešcích.

I. Skutkové okolnosti

V roce 2012 si stěžovatelé, občané Rumunska romského původu, postavili na soukromém pozemku tábor sestávající se z provizorních přístřešků, ve kterých žili společně s rodinami včetně dětí. Vlastník pozemku se následně domáhal u soudů jeho vyklizení. Odvolací soud mu vyhověl; kromě neoprávněnosti zabrání pozemku zohlednil, že úřady provedly sociální šetření kvůli identifikaci osob a získání informací o sociální, zdravotní a vzdělávací situaci dětí, přičemž zjistily, že pozemek má nechráněný přístup a sousedí s dvěma hlavními silnicemi, jsou zde odpadky, exkrementy, splašky, škůdci a nebezpečná plynová a elektrická zařízení. Podmínky tak neumožňují vést běžný rodinný život a není v zájmu dětí, aby zde pobývaly. Stěžovatelé se posléze ve vykonávacím řízení neúspěšně domáhali odložení vyklizení. Vnitrostátní orgány zároveň nabídly zranitelným osobám nouzové ubytování v hotelu, čehož využil první stěžovatel, druhý pozemek opustil ještě před vyklizením.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

Stěžovatelé namítali, že vyklizení tábora, aniž by měli k dispozici jiné ubytování a opravný prostředek nápravy s odkladným účinkem proti příkazu k vyklizení a s ohledem na jejich etnický původ, zasáhlo do jejich práv zaručených Úmluvou. Soud stížnost posuzoval na článku 8 Úmluvy.

Dle Soudu v dané věci došlo k zásahu do práv stěžovatelů dle článku 8 Úmluvy, jelikož vyklizení mělo nepochybně dopady na jejich rodinné vazby (Hirtu a ostatní proti Francii, č. 24720/13, rozsudek ze dne 14. května 2020, § 64–66). Uvedl dále, že vyklizení mělo oporu ve vnitrostátním právu, přičemž kromě ochrany práv vlastníka pozemku sledovalo též legitimní cíle ochrany veřejného zdraví a pořádku. Zaměřil se proto na přiměřenost opatření s odkazem na obecné zásady vyplývající z jeho judikatury (např. Yordanova a ostatní proti Bulharsku, č. 25446/06, rozsudek ze dne 24. dubna 2012, § 117–118).

V dané věci stěžovatelé pobývali na pozemku neoprávněně; nemohli tak mít legitimní očekávání, že zde budou moci setrvat. Jelikož řízení o vyklizení bylo zahájeno jen s odstupem několika týdnů po zřízení tábora, jejich pobyt nebyl vlastníkem ani tolerován (tamtéž, § 121). Odvolací soud se také před tím, než konstatoval, že situace na pozemku neumožňovala vést běžný život kvůli špatným zdravotním podmínkám a nebezpečné povaze přístřešků, adekvátně vypořádal s argumenty stěžovatelů, provedl poměřování dotčených zájmů a zohlednil i skutečnost, že se ze stěžovatelů v důsledku vyklizení stanou osoby bez domova (tamtéž, § 126).

Stran možnosti zajištění jiného ubytování Soud připomněl, že z článku 8 Úmluvy nevyplývá právo na poskytnutí ubytování; pozitivní závazek ubytovat osoby bez domova má proto jen omezený rozsah. Jen výjimečně mají vnitrostátní orgány povinnost zajistit ubytování zvlášť zranitelným osobám (tamtéž, § 130). Vnitrostátní orgány poskytly nouzové ubytování prvnímu stěžovateli; u druhého Soud přijal argument vlády, že ubytování bylo možné nabídnout pouze osobám přítomným v době vyklizení. Nelze proto úřadům vytýkat, že se nepostaraly o druhého stěžovatele, který tábor opustil dříve. Vnitrostátní orgány tak vzaly v úvahu zvláštní zranitelnost stěžovatelů kvůli jejich příslušnosti k sociálně znevýhodněné skupině. Ti přitom nepožádali o sociální bydlení a ani se o to nepokusili (tamtéž, § 131). Soud tak dospěl k závěru, že vnitrostátní orgány zohlednily přiměřenost opatření a okolnosti věci.

Soud proto odmítl stížnost pro zjevnou neopodstatněnost na základě čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy.