KONOPÍK A HURDÁLEK proti České republice

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí ze dne 6. října 2022 ve věci č. 22419/18 – Konopík a Hurdálek proti České republice

Výbor páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že stížnost namítající porušení článku 3 Úmluvy z důvodu tvrzeného špatného zacházení se stěžovateli během policejní evakuace squatu je třeba odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, jelikož použití síly vůči stěžovatelům nelze ve světle okolností případu – tak jak je vyhodnotily vnitrostátní soudy – považovat za nepřiměřené.

I. Skutkové okolnosti

V roce 2012 stěžovatelé spolu s dalšími osobami násilím vnikli do vily v Praze, která byla předtím využívána jako squat. Přivolaní policisté je nejprve vyzvali k opuštění vily, což však stěžovatelé odmítli. Následný sled událostí je předmětem sporu, kdy stěžovatelé uvedli, že byli policisty násilně vyvedeni ven a zbiti, čímž jim byla způsobena četná zranění. Policie tato tvrzení popřela.

Stěžovatelé následně proti postupu policie podali správní žalobu, kterou prvostupňový soud zamítl. Na základě výslechu svědků a prozkoumání lékařských zpráv předložených stěžovateli totiž dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by zranění stěžovatelů byla způsobena policií během předmětného zásahu. Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu. Poukázal přitom na zásady plynoucí z judikatury Soudu ohledně rozložení důkazního břemena a upozornil, že zatímco stěžovatelé mají prokázat existenci zranění, je následně na policii, aby prokázala, že tato zranění vznikla jinak než zásahem policie nebo jsou důsledkem oprávněného použití síly. V návaznosti na to byl prvostupňový soud instruován, aby vyhodnotil důkazy jako celek a posoudil přiměřenost policejního zásahu.

V dalším řízení prvostupňový soud vzal v potaz nový důkazový materiál. Shledal, že pokud jde o zranění stěžovatelů, jejich výpovědi se v několika aspektech rozcházejí, přičemž ošetřující zdravotníci nekonstatovali žádná vážná zranění; navíc lékařská zpráva ohledně prvního stěžovatele byla vystavena až pět dnů po incidentu a lékařská zpráva u druhého stěžovatele se zakládá pouze na jeho tvrzení. Oba stěžovatelé mohli oznámit tvrzené špatné zacházení bezprostředně po incidentu přítomným nezávislým osobám, ale neučinili tak. Soud uzavřel, že nelze mít za to, že zranění stěžovatelů byla způsobena policií, jelikož mohla nastat už před policejním zásahem. Proto žalobu opět zamítl. Následná kasační stížnost byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta, když tento konstatoval, že zranění stěžovatelů byla drobná, povrchová a pravděpodobně utrpěná během celkového průběhu incidentu, a ne jako důsledek záměrného špatného zacházení. Ústavní soud pak odmítl ústavní stížnost stěžovatelů, jelikož se ztotožnil se závěry prvostupňového soudu, dle nichž z předložených důkazů neplyne, že by byla zranění stěžovatelů způsobena nepřiměřeným policejním násilím. Ústavní soud poukázal i na to, že stěžovatelé vnikli do vily neoprávněně a odmítli ji pokojně opustit; jejich situace je tedy značně odlišná od postavení osoby, která se zcela nachází pod kontrolou policie, jako je tomu např. v detenci.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že použití síly ze strany policie vůči nim dosáhlo úrovně špatného zacházení, a bylo tudíž v rozporu s článkem 3 Úmluvy.

Soud na úvod konstatoval, že bude případ posuzovat ve světle své ustálené judikatury (např. Berliński proti Polsku, č. 27715/95 a další, rozsudek ze dne 20. června 2002, § 59). Připomněl, že veškerá tvrzení špatného zacházení musí být podpořena patřičnými důkazy. Stěžovatelé však příslušné lékařské zprávy Soudu nepředložili, když tvrdili, že tyto jsou součástí spisového materiálu prvostupňového soudu. Nicméně i za předpokladu, že stěžovatelé mají hájitelné tvrzení ohledně toho, že se vůči nim policie dopustila špatného zacházení, jejich stížnost je v každém případě nepřijatelná. Jejich námitky byly totiž náležitě meritorně prozkoumány v rámci řízení před správními soudy. V této souvislosti Soud označil za významné, že Nejvyšší správní soud – s odkazem na zásady plynoucí z judikatury Soudu – vrátil věc prvostupňovému soudu k dalšímu řízení a instruoval ho, aby se zabýval hlavními aspekty vyvstávajícími z těchto zásad. Jakožto soud s plnou jurisdikcí pak prvostupňový soud vyslechl stěžovatele, policisty i další svědky, prozkoumal lékařské zprávy a provedl značné množství důkazů. Na základě těchto důkazů, a to zejména výpovědí nezávislých svědků, byla tvrzení stěžovatelů odmítnuta jako nepodložená s tím, že policie unesla důkazní břemeno, když prokázala, že zranění stěžovatelů buď nejsou přičitatelná policistům, nebo jsou důsledkem použití síly, která byla vzhledem k povaze zásahu nezbytná. Použití síly bylo tedy vyhodnoceno jako oprávněné a přiměřené ve světle toho, že stěžovatelé odmítli z vily odejít, na místě vzrůstalo neukázněné chování a v budově panovaly nebezpečné podmínky.

Soud uvedl, že nemá žádný důvod zpochybňovat skutkový stav tak, jak byl zjištěn a vyložen vnitrostátními soudy, které jsou v lepším postavení k posouzení situace (Dergachenko proti Ukrajině, č. 18060/13, rozhodnutí ze dne 18. února 2021, § 37). Uzavřel proto, že ačkoliv stěžovatelé utrpěli během policejní intervence zranění, použití síly vůči nim nelze vzhledem k okolnostem případu považovat za nepřiměřené. Na základě toho Soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.