BUCKOVÁ proti České republice

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí ze dne 6. října 2022 ve věci č. 61953/16 – Bucková proti České republice

Výbor páté sekce Soudu prohlásil stížnost stěžovatelky za zjevně neopodstatněnou, když neshledal, že by odmítnutím jejího opětovně podaného dovolání pro opožděnost bylo porušeno její právo na přístup k soudu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, neboť si měla sama ověřit, že předchozí dovolání zaslané e-mailem bylo vnitrostátním soudům řádně doručeno, když neobdržela potvrzení o jeho přijetí ze strany soudu.

I. Skutkové okolnosti

V roce 2011 stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce odeslala dovolání soudu prvního stupně v příloze e-mailu opatřeného elektronickým podpisem. Jelikož po dvou a půl letech neměla informace o výsledku řízení, podala žádost o prověření stavu dovolání. Vnitrostátní soudy ale dovolání ve svém systému neevidovaly. Stěžovatelka proto dovolání podala opětovně. V rámci daného řízení byla soudy vyzvána, aby doložila, že předchozí dovolání bylo soudům skutečně doručeno. Stěžovatelka však byla schopna doložit pouze skutečnost, že daný e-mail byl odeslán. Elektronické potvrzení o přijetí dovolání, které ji na základě vnitrostátního práva měly soudy povinnost zaslat, nikdy neobdržela. Opětovně podané dovolání proto Nejvyšší soud odmítl pro opožděnost. Stížnosti nevyhověl ani Ústavní soud.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatelka před Soudem namítala, že odmítnutím jejího opětovně podaného dovolání pro opožděnost došlo k porušení jejího práva na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Soud nejprve odkázal na shrnutí své judikatury k danému tématu ve věci Zubac proti Chorvatsku (č. 40160/12, rozsudek velkého senátu ze dne 5. dubna 2018, § 76–79). V projednávané věci vzal na vědomí, že v případě elektronického doručování bylo podání považováno za doručené teprve v momentě, kdy bylo doručeno soudu. Ten byl následně na základě v rozhodné době platné vyhlášky o elektronických podatelnách povinen bezodkladně zaslat odesílateli potvrzení o přijetí elektronického podání. Pouze dané potvrzení představovalo důkaz o řádném doručení podání. Soud podotknul, že vnitrostátní judikatura v této souvislosti jasně stanovovala, že provozovatel e-mailového serveru, na rozdíl od provozovatelů poštovních služeb, není orgánem, který by měl povinnost podání doručit ve smyslu § 57 odst. 3 občanského soudního řádu. Přitom zohlednil, že stěžovatelka, která byla po celou dobu právně zastoupena, netvrdila, že by jí výše citovaná právní úprava a judikatura nebyla známa nebo byla nejasná. Na stav vyřizování dovolání se však její právní zástupce začal dotazovat až dva a půl roku poté, co dovolání odeslal. Soud byl toho názoru, že od stěžovatelky a jejího právního zástupce bylo za daných okolností možné požadovat, aby projevili potřebnou péči a zajímali se o osud dovolání, pokud neobdrželi potvrzení o jeho doručení, které jim byl okresní soud povinen neprodleně zaslat. Soud tak přisvědčil argumentu vlády, že stěžovatelka nepostupovala v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt a shledal, že za uvedených okolností se měl právní zástupce po neobdržení potvrzení o přijetí dovolání ihned zajímat, zda bylo řádně doručeno a případně ho soudům zaslat znovu. S ohledem na výše uvedené Soud považoval stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu čl. 35 odst. 3 písm. a) a odst. 4 Úmluvy. Prohlásil ji proto za nepřijatelnou.