RABCZEWSKA proti Polsku

 

Typ rozhodnutí: rozsudek soudu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 8257/13

Datum: 15. 9. 2022

Složení senátu: P. Paczolay (předseda senátu) (Maďarsko), K. Wojtyczek (Polsko), A. Poláčková (Slovensko), G. Felici (San Marino), L. Schembri Orland (Malta), I. Ktistakis (Řecko), K. Turković (Chorvatsko).

 

[§ 1. – 4. Průběh řízení před Soudem]

 

I. Okolnosti případu

5. Stěžovatelka je populární zpěvačka známá jako Doda.

6. Dne 24. 7. 2009 poskytla stěžovatelka rozhovor pro zpravodajský web Dziennik, který byl publikován dne 3. 8. 2009. Část rozhovoru byla následně otisknuta v bulvárním deníku Super Express. Název článku byl: „Doda: Nevěřím v Bibli“. Jedna z otázek rozhovoru zněla následovně: „Říkáte, že papež je pro vás autoritou, jste věřící člověk, tak proč se stýkáte s někým, kdo znesvěcuje Bibli a vyjadřuje protikřesťanské nálady?“. V odpovědi stěžovatelka popsala svůj vztah s tehdejším partnerem A. D. Poté vysvětlila, že biblické poselství má určitou hodnotu, nicméně skutečnosti v něm zobrazené se neodrážejí ve vědeckých objevech. Například v popisu stvoření světa nebyla žádná zmínka o dinosaurech. Stěžovatelka věřila ve vyšší moc (siła wyższa), měla náboženskou výchovu, ale na tyto věci měla vlastní názory. Uvedla, že ji přesvědčily spíše vědecké objevy, a ne to, co označila za „spisy někoho, kdo se zřídil pitím vína a kouřením nějaké trávy“ (napruty winem i palący jakieś zioła). Na otázku, koho má na mysli, stěžovatelka odpověděla: „všechny ty chlápky, kteří psali ty neuvěřitelné [biblické] příběhy“. Stěžovatelka nepředložila Soudu úplné znění rozhovoru, který poskytla.

7. Po zveřejnění rozhovoru si dvě osoby R. N. a S. K., stěžovaly státnímu zástupci, že stěžovatelka spáchala trestný čin dle čl. 196 trestního zákoníku (viz bod 21 níže). Případ byl nejprve varšavským okresním státním zastupitelstvím zastaven, ale dne 14. 9. 2009 varšavský okresní soud toto rozhodnutí zrušil.

8. Dne 30. 4. 2010 vydalo varšavské krajské státní zastupitelství obžalobu proti stěžovatelce za urážku náboženského cítění těchto dvou osob urážkou předmětu jejich náboženského uctívání – Bible svaté.

9. Během vyšetřování, stěžovatelka prohlásila, že je nevinná a tvrdila, že neměla v úmyslu nikoho urazit. Je mírumilovná osoba, která respektuje víru jiných. Její rozhovor by neměl být brán vážně, protože ho poskytla vtipným a odtažitým způsobem a používala jazyk mladých lidí, které byl plný metafor. Výraz „zřídit“ znamená barvitý, s pozitivním náhledem, že vínem myslela mešní víno a že také mluvila o léčivých rostlinách, které se v té době používaly. Před soudem stěžovatelka zopakovala, že jejím záměrem nebylo urazit nebo vyvolat vzpouru. Na novinářčiny otázky odpovídala upřímně, subjektivně a lehkovážně a její názory vycházely z historických a vědeckých televizních pořadů, jichž byla fanynkou.

10. Soud vyslechl R. N. a S. K., kteří zopakovali to, co tvrdili před orgány činnými v trestním řízení. Vyslechnuta byl rovněž novinářka, která se stěžovatelkou dělala rozhovor. Potvrdila zejména, že rozhovor zaznamenal rekordní počet zhlédnutí.

11. Dne 16. 1. 2012 odsoudil varšavský okresní soud stěžovatelku podle obžaloby a uložil jí pokutu 5 000 polských zlotých (přibližně 1 160 EUR). Soud shledal, že v případě stěžovatelky došlo ke střetu dvou ústavních svobod: svobody svědomí a náboženského vyznání zaručené v čl. 53 Ústavy a svobody projevu zakotvené v čl. 54 Ústavy. Soud poznamenal, že zákonodárce využil tyto dvě protichůdné svobody v čl. 196 trestního zákoníku. Ve svém rozsudku mimo jiné uvedl:

„Nelze připustit, že stěžovatelka nechápala význam slov, která použila, a jejich význam chápala jinak. Nelze souhlasit s tím, že nechtěla úmyslně urazit a nebyla si vědoma, že její výroky budou takto chápány a hodnoceny…Její výroky nelze chápat tak, že spadají do [mezí] svobody projevu. ...

Významy, které stěžovatelka přisuzuje výrazům „zřízený“ nebo „kouřit trávu“, je třeba považovat za zcela absurdní a v rozporu s logikou a základní životní zkušeností. Každý člověk s průměrnou [mírou] znalostí a zkušenostmi může dokonale pochopit význam těchto výrazů…Stěžovatelka neobratně a posměšně vysvětlila význam svých výroků. Při analýze jejího vysvětlení jako celku je třeba konstatovat, že [výroky] nebyly konzistentní: když mluvila o víně, nejprve naznačila, že myslela mešní víno, ale poté [řekla] domácí víno, které údajně pili apoštolové cestující s Ježíšem (…).“

12. Soud odkázal na stanovisko novinářky, která se stěžovatelkou vedla rozhovor. Ta se domnívala, že dotyčné prohlášení bylo „spontánní“ ale zároveň „záměrně zaměřené na šokování publika“ a „získání zájmů médií“. Výrazy, které použila, byly zvoleny pro jejich obrazotvornost, aby vzbudily maximální zájem veřejnosti. Soud rovněž vycházel ze znaleckého posudku, který konstatoval, že stěžovatelka záměrně použila slangová slova mládeže a že její způsob komunikace se vyznačoval tendencí šokovat, ubližovat a ovládat ostatní.

13. Soud konstatoval, že výroky stěžovatelky byly zveřejněny a dostaly se k široké veřejnosti. Domníval se, že otázku, zda její výroky představovaly urážku, je třeba zkoumat s ohledem na vnímavost průměrného člověka v Polsku. Také poznamenal, že Bible spolu s Tórou je v různých křesťanských náboženstvích a v judaismu považována za inspirovanou Bohem a je předmětem uctívání. Soud akceptoval názory znalců, že výroky stěžovatelky znevážily Bibli tím, že naznačovaly, že ji její autoři napsali pod vlivem alkoholu a omamných látek. Chování stěžovatelky přesáhlo rámec analýzy nebo kritiky a stalo se nástrojem ubližování jiným osobám. Své názory vyjadřovala způsobem, který urazil křesťany a židy, a projevila pohrdání věřícími.

14. Soud dospěl k závěru, že výroky stěžovatelky byly objektivně urážlivé a nelze je považovat za učiněná pro umělecké nebo vědecké účely. Jednání stěžovatelky bylo záměrné. V souhrnu její jednání naplnilo podmínky trestného činu stanoveného dle čl. 196 trestního zákoníku.

15. Právníci stěžovatelky podali proti rozsudku ze dne 16. 1. 2012 dvě odvolání. Stěžovatelka namítala nesprávné skutkové a právní posouzení a nesprávné hodnocení důkazů. Stěžovala si, že jeden ze znalců byl kněz a že soud dospěl ke špatnému závěru, že jejím úmyslem bylo urazit náboženské cítění jiných. Tvrdila, že soudy hodnotily důkazy svévolně a měly vyslechnout další osoby, aby zjistily, zda se jejími výroky cítily uraženy. Stěžovatelka dále namítala porušení svých procesních práv, neboť jedno z jednání se konalo v její nepřítomnosti a její právní zástupce o něm nebyl dostatečně včas informován. Stěžovatelka rovněž zpochybnila způsob, jakým byl rozhovor schválen jejím manažerem. Domnívala se, že její jednání nebylo veřejné a že rozhovor byl soukromou konverzací probíhající v jejím bytě.

16. Dne 18. 6. 2012 krajský soud ve Varšavě potvrdil prvoinstanční rozsudek a změnil pouze uvedení data spáchání na 24. 7. 2009. Krajský soud se ztotožnil se soudem nižší instance, pokud jde o skutkový stav a posouzení viny stěžovatelky. Domníval se, že jak stanovil varšavský okresní soud, byly splněny všechny podmínky trestného činu stanoveného čl. 196 trestního zákoníku: výrok byl veřejný, urážel náboženské cítění jiných osob, týkal se předmětu náboženského uctívání a rovnal se urážce (zniewaga).

[§ 17. – 18. Podání ústavní stížnosti]

19. Dne 6. 10. 2015 Ústavní soud ve věci rozhodl a shledal, že předmětné ustanovení trestního zákoníku je slučitelné s Ústavou, zejména s čl. 42, 53 a 54. Ústavní soud analyzoval vnitrostátní judikaturu podle čl. 196 trestního zákoníku s tím, že Nejvyšší soud například rozhodl, že trestný čin náboženské urážky zakázaný čl. 196 je charakterizován jako „projev pohrdání jinou osobou s úmyslem ponížit nebo zesměšnit“ (wyrażeniem pogardy, chęcią poniżenia lub wyszydzenia). Posouzení, zda chování obsahovalo takovouto urážku, muselo být založeno na objektivních kritériích a zohledňovat kulturní pravidla a společenské konvence obecně uznávané ve společnosti. Ústavní soud podrobně posoudil, zda ustanovení respektuje principy předvídatelnosti a proporcionality ve světle judikatury Soudu. (Dále citace z rozsudku Ústavního soudu).

Příslušný právní rámec a praxe

[§ 20. – 22. Vnitrostátní právo

§ 23. – 31. Mezinárodní podklady]

I. K tvrzenému porušení čl. 10 Úmluvy

[§ 32. Stěžovatelka namítá porušení čl. 10 Úmluvy tím, že byla odsouzena za trestný čin urážky náboženského cítění, dále citace čl. 10 Úmluvy.]

A. K přijatelnosti

[§ 33. K přijatelnosti stížnosti]

B. K meritu věci

1. Vyjádření stran

a) Stěžovatelka

[§ 34. – 36 Stěžovatelka považuje své odsouzení a trest za neoprávněný zásah do jejího práva na svobodu projevu. Uložená sankce je dle ní přísná a zásah není přiměřený sledovaným legitimním cílům. Trestní právo by dle ní nemělo být použito k ochraně subjektivního náboženského cítění.]

36. Výroky stěžovatelky nebyly namířeny proti katolickému náboženství nebo jeho věřícím. Její názory nebyly zamýšleny tak, aby porušovaly veřejný pořádek, narušovaly klid nebo urážely či pohoršovaly náboženské cítění jiných. Nešlo o projev nenávisti. Stěžovatelka vyjádřila svůj soukromý názor na věc a formu vyjádření přizpůsobila svému publiku – fanouškům hudby. Konečně v jejích výrocích nebylo nic, co by se dalo kvalifikovat jako nenávistné či jinak nepřátelské vůči věřícím.

b) Vláda

[§ 37. – 38. Vláda tvrdila, že nedošlo k porušení čl. 10 Úmluvy, protože zásah do práv stěžovatelky byl v souladu s judikaturou Soudu. S ohledem na počet věřících v Polsku mohla trestní stíhání očekávat.]

39. Vláda se domnívala, že výroky stěžovatelky měly šokovat a měly za cíl získat širší popularitu. Neměly by být považovány za umělecké vyjadřování a nepřispěly k širší společenské či kulturní diskusi. Řízení proti ní bylo navíc zahájeno na žádost dvou osob, nikoliv z moci úřední. Vláda zopakovala, že naprostá většina Poláku jsou katolíci a římskokatolické náboženství hraje v pojetí národní identity zásadní roli. Katolíci a ostatní věřící měli právo nebýt uráženi na základě svého přesvědčení. Zásah je odůvodněn snahou o obnovení rovnováhy mezi protichůdnými zájmy– právem na šíření myšlenek a ochranou náboženského cítění a přesvědčení jiných.

[§ 40. – 41. Vláda dále uvádí, že vnitrostátní soudy provedly důkladnou a pečlivou analýzu nezbytnosti napadeného opatření a relevantně a dostatečně jej odůvodnily. Sankce je dle ní nejmírnější možná a výše pokuty byla přizpůsobena možnostem stěžovatelky.]

2. Vyjádření vedlejších účastníků

i) Článek 19

42. Článek 19 tvrdil, že ochrana cítění věřících prostřednictvím trestního práva, kdy nedošlo k podněcování diskriminace nebo násilí, nemůže být považována za sledování legitimního cíle a odůvodněna jako nezbytná v demokratické společnosti. Vedlejší účastník upozornil na stanoviska Výboru OSN pro lidská práva, v nichž se uvádí, že zákony o rouhání jsou neslučitelné s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech s výjimkou specifických situací. Citovali pracovní skupinu OSN pro svévolné zadržování uvádějící: „I když urážky náboženského vyznání mohou lidi urážet a zraňovat jejich city, nevedou přímo k porušení práv na svobodu náboženského vyznání.“

43. Článek 19 tvrdil, že zákazy náboženské urážky se neliší od šířeji formulovaných zákazů rouhání. Skutečnost, že první z nich zdánlivě chrání subjektivní pocity osob, zatímco druhý chrání náboženství nebo víru v abstraktní rovině, neměla v praxi žádný rozdíl: prokázání urážky jednotlivce za těchto okolností spočívalo na důkazním zjištění urážky náboženství samotného. V obou případech se stát ocitl v pozici, kdy pomocí trestního práva určoval přijatelné hranice náboženského diskurzu. Vedlejší účastník rovněž poukázal na doporučení PACE č. 1805 (2007), v němž se mělo za to, že vnitrostátní právo by mělo penalizovat pouze projevy týkající se náboženských záležitostí, které úmyslně a závažně narušují veřejný pořádek a vyzývají k veřejnému násilí.

ii) Ordo Iuris

44. Ordo Iuris poznamenal, že osoby požívající práv podle čl. 10 Úmluvy mají povinnosti i odpovědnost, zejména povinnost vyhýbat se projevům, které jsou bezdůvodně urážlivé pro ostatní, porušují jejich práva a nepřispívají k veřejné diskuzi. Poznamenal, že státy mají pozitivní závazky dle čl. 9 Úmluvy zajistit mírové soužití všech náboženství a těch, kteří nepatří k žádné náboženské skupině. Vedlejší účastník dále poukázal na to, že není možné v celé Evropě rozeznat jednotné pojetí významu náboženství ve společnosti. Odkázal na judikaturu Soudu, dokládající, že v takových případech mají státy širokou míru posuzovací volnosti při posuzování nezbytnosti zásahu.

45. Ordo Iuris poznamenal, že statistiky ukazující, že Polsko je jednou z nejvíc nábožensky založených zemí v Evropě. Naprostá většina Poláků věří v Boha, a asi 60 % věří, že Bible je „slovo Boží“. Čím více je společnost nábožensky založená, tím naléhavější by mohla být potřeba stanovit nějakou formu odpovědnosti za bezdůvodně urážlivé výroky, které urážejí city jiných lidí. Argumentoval také tím, že čl. 196 polského trestního zákoníku, zpracovaný podobně jako čl. 188 rakouského trestního zákoníku, postihuje výroky směrující k urážce náboženského cítění týkající se předmětů nebo míst náboženského uctívání. Nezakazoval kritické a kontroverzní výroky, ale zaručoval věřícím právo uplatňovat svobodu náboženského vyznání.

3. Posouzení Soudem

a) Obecné zásady

46. Soud připomíná základní principy, z nichž vychází jeho rozsudky týkající se čl. 10, jak jsou uvedeny např. ve věci Handyside proti Spojenému království a Fressoz a Roire proti Francii, § 45. Svoboda projevu je jedním ze základních kamenů demokratické společnosti a jednou ze základních podmínek jejího rozvoje a seberealizace každého jednotlivce. S výhradou čl. 10 odst. 2 se vztahuje nejen na „informace“ nebo „myšlenky“, které jsou příznivě přijímány nebo jsou považovány za neškodné nebo nedůležité, ale také na ty, které urážejí, šokují nebo znepokojují. Soud dále poznamenává, že podle čl. 10 odst. 2 Úmluvy existuje jen malý prostor pro omezení politického projevu nebo diskuze o otázkách veřejného zájmu (viz Baka proti Maďarsku, § 159 a Satakunnan Markkinapörssi Oy a Satamedia Oy proti Finsku, § 167).

47. Jak však uznává odst. 2 čl. 10 Úmluvy, výkon svobody projevu s sebou nese povinnosti a odpovědnost. Mezi nimi v kontextu náboženského přesvědčení je obecný požadavek zajistit pokojné užívání práv zaručené čl. 9 držitelům takového přesvědčení, včetně povinnosti vyhnout se pokud možno projevu, který je s ohledem na předmět uctívání bezdůvodně urážlivý vůči ostatním a znesvěcující (viz Sekmadienis Ltd. proti Litvě, § 74, s dalšími odkazy).

48. Soud dále opakuje, že svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání, jak je zakotvena v čl. 9 Úmluvy, je jedním ze základů „demokratické společnosti“ ve smyslu Úmluvy (viz Kokkinakis proti Řecku, § 31 a Ivanova proti Bulharsku, § 77). Stejně tak povinnost státu být neutrální a nestranný, vylučuje jakoukoli diskreci státu při určování, zda jsou náboženské přesvědčení nebo prostředky použité k vyjádření takového přesvědčení legitimní (viz Manoussakis a další proti Řecku, § 47, Hasan a Chaush proti Bulharsku, § 78 a Fernández Martínez proti Španělsku, § 129).

49. Soud opakovaně konstatoval, že ačkoliv základním cílem mnoha ustanovení Úmluvy je chránit jednotlivce před svévolným zásahem orgánů veřejné moci, mohou zde navíc existovat pozitivní závazky spojené s účinným respektování dotčených práv (viz Özgür Gündem proti Turecku, § 42). Státy mají pozitivní povinnost podle čl. 9 Úmluvy zajistit mírové soužití všech náboženství a těch, kteří nepatří k náboženské skupině, zajištěním vzájemné tolerance (viz E. S. proti Rakousku, § 44 a také Leyla Şahin proti Turecku, § 107–108, a S.A.S. proti Francii, § 123–128). Tyto povinnosti mohou vyžadovat přijetí opatření k zajištění respektování svobody náboženského vyznání i ve vztazích mezi jednotlivci (viz Siebenhaar proti Německu, § 38).

50. Ačkoli hranici mezi pozitivními a negativními závazky státu podle čl. 9 nelze přesně definovat, použitelné zásady jsou přesto srovnatelné. V obou případech je zejména třeba vzít v úvahu správnou rovnováhu, které má být dosaženo mezi obecným zájmem a zájmy jednotlivce, přičemž stát má v každém případě prostor pro uvážení (tamtéž, § 38; a mutatits mutandis Evans proti Spojenému království, § 75 a 76; Rommelfanger proti Německu, str. 151 a 161; a Fuentes Bobo proti Španělsku, § 38).

51. Ti, kteří se rozhodnou uplatňovat svobodu projevovat své náboženství dle čl. 9 Úmluvy, bez ohledu na to, zda tak činí jako příslušníci náboženské většiny nebo menšiny, proto nemohou očekávat, že budou osvobozeni od kritiky. Musí tolerovat a akceptovat popírání svého náboženského přesvědčení ostatními, a dokonce šíření doktrín nepřátelských jejich víře druhými osobami (viz Otto-Preminger-Institut proti Rakousku, § 47; Ý.A. proti Turecku, § 28; Aydýn Tatlav proti Turecku, § 27). Pokud však takové projevy překračují meze kritického popírání náboženského přesvědčení jiných osob a mohou podněcovat náboženskou nesnášenlivost, například v případě nevhodného nebo dokonce hrubého útoku na předmět náboženského uctívání, může je stát oprávněně považovat za neslučitelné s respektováním svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání a přijmout přiměřená omezující opatření (viz Tagiyev a Huseynov proti Ázerbájdžánu, § 37; Otto-Preminger-Institut proti Rakousku, cit. výše, § 47; Ý.A. proti Turecku, § 29). Prezentování předmětů náboženského uctívání proaktivním způsobem, který by mohl zranit city vyznavačů tohoto náboženství, by mohlo být chápáno jako zlovolné porušení ducha tolerance, který je jedním ze základů demokratické společnosti (viz, E. S. proti Rakousku, cit. výše, § 53). Projevy, jejichž cílem je šířit, podněcovat nebo ospravedlňovat nenávist založenou na nesnášenlivosti, včetně náboženské nesnášenlivosti, nepožívají ochrany poskytované čl. 10 Úmluvy (viz mutatis mutandis, Gündüz proti Turecku, § 51). Stát proto může legitimně považovat za nutné přijmout opatření směřující k potlačení určitých forem chování, včetně předávání informací a myšlenek, které jsou považovány za neslučitelné s respektováním svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání jiných (viz výše cit. E. S. proti Rakousku, § 45).

52. Skutečnost, že neexistuje jednotná evropská koncepce požadavků na ochranu práv jiných ve vztahu k útokům na jejich náboženské přesvědčení, znamená, že smluvní státy mají širší míru posuzovací volnosti při regulaci svobody projevu v souvislosti se záležitostmi, které mohou urážet intimní osobní přesvědčení v oblasti morálky nebo náboženství (viz výše citovaný Ý.A. proti Turecku, § 25, s dalšími odkazy; viz také Wingrove proti Spojenému království, § 58). Navíc v případech zahrnujících zvažování protichůdných zájmů výkonu dvou základních svobod, a to práva stěžovatelky sdělovat veřejnosti své názory na náboženskou doktrínu na jedné straně a práva ostatních na respektování svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání na straně druhé, závisí posouzení (potenciálních) účinků napadených výroků do určité míry na situaci v zemi, kde byly výroky v dané době proneseny, a kontextu, v němž byly proneseny. V takových případech mají vnitrostátní orgány širokou míru posuzovací volnosti, neboť mohou lépe posoudit, které výroky mohly pravděpodobně narušit náboženský mír v jejich zemi (viz výše citovaný E. S. proti Rakousku, § 50).

53. Soud rovněž zdůraznil, že v demokratických společnostech, ve kterých vedle sebe existuje několik náboženství v rámci jednoho a téhož obyvatelstva, může být nutné zavést omezení svobody projevovat své náboženství nebo víru, aby došlo ke sladění zájmů různých skupin a zajistilo se, že víra každého bude respektována (viz Kokkinakis proti Řecku, cit. výše, § 33). Harmonická interakce osob a skupin s různými identitami je nezbytná pro dosažení sociální soudržnosti (viz mutatis mutandis, Gorzelik a další proti Polsku, § 92).

b) Aplikace výše uvedených zásad na projednávaný případ

54. Soud se domnívá, a to bylo mezi stranami společné, že odsouzení za trestný čin, který vedl k tomuto případu, představoval zásah do stěžovatelčina práva na svobodu projevu. Takový zásah představuje porušení čl. 10, pokud není „stanoven zákonem“, sleduje jeden nebo více legitimních cílů uvedených v odst. 2 a je „nezbytný v demokratické společnosti“ k dosažení daného cíle nebo cílů.

55. Soud poznamenává, že bylo nesporné, že zásah byl „stanoven zákonem“, přičemž odsouzení stěžovatelky bylo založeno na čl. 196 trestního zákoníku. Soud akceptuje tvrzení vlády, že zpochybněný zásah sledoval cíl ochrany náboženského cítění, který odpovídá ochraně práv jiných ve smyslu čl. 10 odst. 2 Úmluvy (viz výše cit. E.S. proti Rakousku, § 41).

56. Soud se domnívá, že projednávaná otázka zahrnuje zvážení protichůdných zájmů. Přitom je třeba vzít v úvahu míru posuzovací volnosti, která je ponechána vnitrostátním orgánům, jejichž povinností v demokratické společnosti je v rámci své pravomoci posuzovat zájmy společnosti jako celku. V souladu s tím Soud připouští, že vnitrostátní soudy měly v tomto případě širokou míru posuzovací volnosti.

57. Soud v této souvislosti opakuje, že zatímco rozhovor se stěžovatelkou obsahoval výroky, které mohly některé lidi šokovat nebo znepokojit, Soud již několikrát rozhodl, že takové názory samy o sobě nevylučují požívání svobody projevu (viz zejména De Haes a Gijsels proti Belgii, § 46). Soud připomíná, že náboženské skupiny musí respektovat popírání své náboženské víry ostatními, a dokonce šíření doktrín nepřátelských jejich víře druhými osobami, pokud dotyčné výroky nepodněcují k nenávisti nebo náboženské nesnášenlivosti (viz bod 51 výše).

58. Vnitrostátní soudy se domnívaly, že výroky stěžovatelky nebyly součástí debaty o otázce veřejného zájmu, a stěžovatelka ani před vnitrostátními soudy, ani před Soudem netvrdila opak. Stěžovatelka před vnitrostátními orgány skutečně tvrdila, že své výroky směřovala k mladému publiku svých hudebních fanoušků a byly „upřímné, subjektivní a lehkovážné“. Nic nenasvědčuje tomu, že by se chtěla zúčastnit nějaké vážné debaty o náboženských záležitostech; spíše chtěla podpořit zájem svého publika. Otázky položené novinářkou, která dělala rozhovor, byly dány otevřeně protináboženským postojem jejího tehdejšího přítele. Sama stěžovatelka se před tímto rozhovorem ani poté nezapojila do žádné veřejné diskuze o náboženství.

59. Při celkovém pohledu na její výroky Soud konstatuje, že stěžovatelka své argumenty nerozvinula a nezaložila je na žádných seriózních zdrojích nebo konkrétní doktríně. Řekla, že své názory založila na „vědeckých objevech“, které však zřejmě pocházejí z populárních televizních programů. Stěžovatelka netvrdila, že je odbornicí na danou problematiku, novinářkou nebo historičkou. Odpovídala na otázku novinářky o svém soukromém životě, oslovovala své publikum jazykem odpovídajícím jejímu stylu komunikace, záměrně lehkovážně a barvitě, s úmyslem vzbudit zájem.

60. Soud poznamenává, že vnitrostátní soudy řádně neposoudily – na základě podrobné analýzy formulace pronesených výroků – zda napadené výroky stěžovatelky představovaly faktické prohlášení nebo hodnotové soudy. Soud dále konstatuje, že vnitrostátní soudy neidentifikovaly a pečlivě nezvážily konkurenční zájmy. Nezabývaly se ani přípustnou hranicí kritiky náboženských doktrín podle Úmluvy oproti jejich znevažování. Vnitrostátní soudy zejména neposoudily, zda výroky stěžovatelky mohly vyvolat oprávněné rozhořčení nebo zda měly povahu podněcovat k nenávisti či jinak narušovat náboženský mír a toleranci v Polsku (viz bod 49 výše).

61. Soud poznamenává, že před vnitrostátními soudy ani před Soudem nebylo namítáno, že by výroky stěžovatelky představovaly nenávistné projevy. V případě stěžovatelky nebyl navíc uplatněn čl. 256 trestního zákoníku, který výslovně zakazuje nenávistné projevy. Soud shledal, že vnitrostátní soudy neprokázaly, že by jednání stěžovatelky obsahovalo prvky násilí nebo prvky, které by mohly podněcovat nebo ospravedlňovat násilí, nenávist nebo nesnášenlivost vůči věřícím (viz Mariya Alekhina a další proti Rusku, § 227).

62. Vnitrostátní soudy v projednávaném případě nezkoumaly, zda předmětné jednání mohlo vést ke škodlivým následkům (tamtéž, § 226). Jak uvedla stěžovatelka v ústavní stížnosti, čl. 196 trestního zákoníku neobsahuje dostatečné kritérium, podle kterého by urážka měla ohrožovat veřejný pořádek. Soud již dříve posuzoval situaci, kdy vnitrostátní právo, kromě urážky předmětu náboženského uctívání, vyžadovalo, aby okolnosti takového chování mohly vyvolat oprávněné pohoršení a směřovaly tak k ochraně náboženského míru a tolerance (srovnej a na rozdíl od E. S. proti Rakousku, § 52). V projednávané věci Ústavní soud dne 6. 10. 2015 upřesnil, že čl. 196 trestního zákoníku nechrání předmět náboženského uctívání jako takový, ale náboženské cítění osob, které byly poškozeny urážlivým chováním pachatele. Podmínkou trestného činu dle čl. 196 trestního zákoníku je, aby se dotčené osoby cítily jednáním pachatele pohoršeny. Postihuje „projev pohrdání jinou osobou s úmyslem ponížit nebo zesměšnit“ (viz bod 19 výše). Nic tedy nenasvědčuje tomu, že čl. 196 trestního zákoníku obsahuje obdobné kritérium, že by urážka měla ohrožovat veřejný pořádek jako ve věci E. S. proti Rakousku (cit. výše); spíše se zdá, že usvědčuje veškeré chování, které může zranit náboženské cítění.

63. Nakonec Soud poznamenává, že povaha a tvrdost uloženého trestu jsou rovněž faktory, které je třeba zohlednit při posuzování přiměřenosti zásahu do svobody projevu zaručené čl. 10 (viz Skałka proti Polsku, § 41–42; a Kwiecień proti Polsku, § 56). V této souvislosti Soud konstatuje, že stěžovatelka byla odsouzena v trestním řízení na základě obžaloby podané státním zástupcem na základě stížnosti dvou osob. Trestní řízení pokračovalo i poté, co se stěžovatelka s jedním ze stěžovatelů dohodla. Stěžovatelka byla odsouzena k pokutě ve výši 1 160 EUR, padesátinásobku minima. Soud proto nemůže dojít k závěru, že trestní sankce uložená stěžovatelce byla zanedbatelná.

64. Závěrem Soud konstatuje, že v projednávané věci vnitrostátní soudy komplexně neposoudily širší kontext stěžovatelčiných výroků a pečlivě nevyvážily její právo na svobodu projevu s právy ostatních na ochranu jejich náboženského cítění a zachování náboženského míru ve společnosti (srov. a naopak E. S. proti Rakousku, § 57). Nebylo prokázáno, že zásah v projednávané věci byl v souladu s pozitivními závazky státu dle čl. 9 Úmluvy nezbytný k zajištění mírového soužití náboženských a nenáboženských skupin a jednotlivců pod jeho jurisdikcí zajištěním atmosféry vzájemné tolerance. Soud se navíc domnívá, že posuzované výroky nepředstavovaly nevhodný nebo hrubý útok na předmět náboženského uctívání, který by mohl podněcovat náboženskou nesnášenlivost nebo porušovat ducha tolerance, který je jedním ze základů demokratické společnosti (srov. a naopak E. S., citovaný výše, § 53).

Soud se tak domnívá, že – navzdory široké míře posuzovací volnosti– vnitrostátní orgány nepředložily dostatečné důvody, které by mohly ospravedlnit zásah do svobody projevu stěžovatelky.

65. V souladu s tím došlo k porušení článku 10 Úmluvy.

 

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl,

1. jednomyslně, že stížnost je přijatelná;

2. rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že čl. 10 Úmluvy byl porušen.

 

 

Soudci hlasovali pro porušení čl. 10, nicméně na základě jiného odůvodnění. Mají za to, že judikatura, ze které Soud vycházel je překonaná a je třeba najít nový přístup, dále zmiňují, z čeho by dle nich mohl nový přístup vycházet [Doporučení PACE 1805 (2007)]. Mají za to, že zásah nebyl nutný, protože nenarušil veřejný pořádek, ani nepředstavoval výzvu k veřejnému násilí.

 

Nesouhlasí s tím, že došlo k porušení čl. 10 Úmluvy. Má za to, že případ je třeba posoudit v kontextu narůstajících xenofobních útoků proti křesťanům, v Polsku obzvlášť. Religiofóbní projev může v tomto kontextu představovat nepřímé podněcování k závažnějším trestným činům proti náboženským skupinám nebo jejich členům, a nedostatek adekvátní reakce ze strany úřadů na činy motivované nenávistí nebo předsudky proti těmto skupinám může vytvořit atmosféru úředního souhlasu a rozvíjet obecný pocit beztrestnosti. Bible je dle něj nejen pro křesťany ústředním předmětem, který hraje zásadní roli v identitě různých křesťanských skupin a výroky stěžovatelky se tak přímo dotýkaly náboženského přesvědčení a posvátných symbolů. Výroky stěžovatelky považuje za urážlivé a představují dle něj bezdůvodné útoky na předmět uctívání mnoha náboženských denominací, jejich cílem bylo zesměšnit a byly motivovány předsudky a zprostředkovaly negativně stereotypní obraz.

Vnitrostátní soudy dle něj dostatečně posoudily meze přípustné kritiky náboženství. Názor většiny dle něj nezohledňuje specifičnost náboženství jako sociálního fenoménu a neposkytuje dostatečnou ochranu náboženským skupinám. Agrese namíření proti stěžejním kamenům náboženství působí jak na skupiny, tak i jednotlivce, a tyto urážky jsou mnohem urážlivější a bolestnější než urážky zaměřené přímo na členy náboženské skupiny, rozvíjejí společenské předsudky a ovlivňují důstojnost, identitu a sebevědomí těchto členů. V důsledku toho může být narušen společenský mír a koexistence různých přesvědčení. Soudce rovněž upozorňuje na zmiňovanou podobnost s případem E. S. proti Rakousku a Ý.A. proti Turecku, kde Soud neshledal porušení čl. 10 a dle něj tak může vzniknou dojem, že v případech týkajících se islámu se Soud řídí svojí judikaturou, zatímco v případech jiných náboženství se tento přístup vyvinul a ochrana poskytovaná věřícím proti urážlivým protináboženským projevům oslabila.

 

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.