J.I. proti Chorvatsku

 

Věc: J. I. proti Chorvatsku

Typ rozhodnutí: rozsudek soudu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 35898/16

Datum: 8. 9. 2022

Složení senátu: M. Bošnjak (předseda senátu) (Slovinsko), P. Paczolay (Maďarsko), K. Wojtyczek (Polsko), A. Poláčková (Slovensko), E. Wennerström (Švédko), I. Ktistakis (Řecko), D. Derenčinović (Chorvatsko).

 

[§ 1.–4. Průběh řízení před Soudem.]

 

I. Pozadí

5. Dne 8. 12. 2009 byl otec stěžovatelky B. S. odsouzen k osmi letům odnětí svobody na základě obvinění z několikanásobného znásilnění a incestu vůči stěžovatelce. Rovněž byl shledán vinným v řízení o přestupcích za domácí násilí. K výkonu trestu odnětí svobody byl poslán do věznice L.

6. Stěžovatelka podstoupila komplexní psychologickou léčbu související s traumatem z těchto událostí. V roce 2014 změnila své jméno, účes a vzhled.

7. V lednu 2015 bylo B. S. uděleno vězeňské privilegium v podobě výjezdu do blízkého města. Dne 6. 6 2015 mu byla udělena dovolenka do místa obvyklého bydliště.

8. V blíže neurčený den se stěžovatelka od svých příbuzných dozvěděla, že B. S. byla udělena dovolenka, že ji hledá a vyhrožuje jí zabitím, protože podle jeho názoru je zodpovědná za jeho uvěznění. Příbuzní varovali stěžovatelku, aby se držela dál od částí města, kde se B. S. zdržoval během své dovolenky.

II. Kontakty stěžovatelky s policií

9. Dne 11. 8. 2015 ve 21.45 hodin zavolala stěžovatelka na tísňovou linku a uvedla, že se bojí chodit po městě, protože muž, co ji znásilnil – B. S., údajně utekl z vězení a údajně jí vyhrožuje prostřednictvím některých příbuzných.

10. Podle vlády, policie ihned po přijetí stěžovatelčina telefonátu ve 21.51 hodin prověřila u vězeňské správy, zda B.S. neutekl. Ve 21.55 hod. byli informování, že neutekl, ale využil dovolenky a vrátil se do věznice dříve téhož dne v 18.30 hod. Rovněž nebyly hlášeny žádné nesrovnalosti týkající se jeho dovolenky. Stěžovatelka byla informována o zjištěných skutečnostech a bylo jí řečeno, aby se obrátila na nejbližší policejní stanici v případě, že by se ji B. S. pokusil osobně kontaktovat. Podle stěžovatelky se policisty zeptala, zda musí výhrůžky nahlásit na policejní stanici, ale bylo jí řečeno, že "nemá smysl podávat oznámení, protože se ve skutečnosti nic nestalo".

11. Stěžovatelka se následně přestěhovala do jiné části města a přestala docházet na schůzky do centra sociální péče nacházejícího se v oblasti, kde se B. S. zdržoval, když měl ve dovolenku.

12. Dne 3. 9. 2015 viděla stěžovatelka stát B. S. na autobusovém nádraží. Jakmile ho uviděla, vběhla do obchodu, odkud zavolala policii, o 12 minut později dorazili dva policisté mužského pohlaví. Stěžovatelka jim řekla, že venku stojí muž, který ji znásilnil – B. S., že jí prostřednictvím jejich příbuzných vyhrožoval zabitím a že se bojí vyjít z obchodu, ačkoli má lístek na autobus ve 14.00 hodin. Policisté si pak šli promluvit s B. S., který uvedl, že stěžovatelku neviděl, ani jí nevyhrožoval a že si to pravděpodobně vymyslela, aby mu už nebyla umožněna dovolenka. Policisté pak B.S. i stěžovatelku doprovodili k jejich autobusům a zajistili, aby mezi nimi nedošlo ke kontaktu.

13. Podle stěžovatelky byl přístup zasahujících policistů k ní jako k osobě romského původu odmítavý; byli strozí a arogantní a nereagovali na její prosby, aby jí dali sklenici vody. Také uvedli, že v důsledku jejího telefonátu budou mít spoustu papírování, ačkoli to byl konec jejich směny. Na její dotaz, zda bylo nutné oznámit výhrůžky na příslušnou policejní stanici, policisté odpověděli, že nikoli, protože je právě oznámila.

14. Podle vlády policisté shledali stěžovatelku viditelně rozrušenou a plačící. Požádali zaměstnance obchodu o dvě sklenice vody, které stěžovatelka vypila. Výslovně stěžovatelce řekli, aby výhrůžky B. S. oznámila na příslušnou policejní stanici, pokud je bude považovat za vážné.

[§ 15. Úřední záznam ze zásahu policistů, který odpovídá popisu uvedeném v bodu 14.]

III. Stížnost stěžovatelky na práci policie

16. Dne 11. 9. 2015 si stěžovatelka písemně stěžovala na Centrum výkonu trestu V. Okresního soudu a na Vězeňskou správu Ministerstva spravedlnosti na vyhrožování ze strany B. S. a na skutečnost, že mu byla udělena dovolenka do místa bydliště. Požádala, aby mu byla dovolenka přerušena.

17. Soudkyně pro výkon trestu odpověděla, že není kompetentní zkoumat záležitosti týkající se výsad udělených vězňům.

18. Dne 23. 9. 2015 podala stěžovatelka do věznice L. žádost, aby B. S. nebyla udělena dovolenka z vězení. Dne 2. 10 2015 vězeňská správa odpověděla, že podle informací, které má k dispozici, nebyl B. S. v době své dovolenky podezřelý z žádného trestného činu a neexistuje žádná informace o tom, že by na něj stěžovatelka podala trestní oznámení. Současně vězeňská správa pozastavila B. S. dříve udělenou, ale dosud nevyčerpanou dovolenku do místa pobytu.

19. Stěžovatelka si mezitím dne 22. 9. 2015 stěžovala u vnitřního odboru Ministerstva vnitra na postup policistů ve dnech 11. 8. a 3. 9. 2015, přičemž tvrdila, že byl nezákonný, a žádala, aby její stížnost týkající se nebezpečného vyhrožování B. S. byla postoupena příslušnému státnímu zastupitelství k dalšímu opatření.

20. Dne 28. 9. 2015 byla stížnost stěžovatelky postoupena Útvaru pro odhalování protiprávního jednání policejního oddělení Z., který obdržel písemná vyjádření policistů, kteří se na zásazích v předmětných dnech podíleli. Její stížnost týkající se nebezpečného vyhrožování ze strany B. S. nebyla příslušnému státnímu zastupitelství postoupena.

21. Dne 23. 10. 2015 útvar vnitřní kontroly policie stěžovatelce odpověděl, že v postupu policistů nedošlo k žádnému opomenutí ani pochybení.

[§ 22. Citace z úplné zprávy policejního oddělení Z. o postupu police ve vztahu k událostem ve dnech 11. 8. a 3. 9. 2015. ze dne 26. 10. 2015, jedná se o faktický popis situace, jak již bylo uvedeno výše.]

23. Stěžovatelka poté podala Ústavní stížnost k Ústavnímu soudu (Ustavni sud Republike Hrvatske), v níž si stěžovala na selhání vnitrostátních úřadů, které ji neochránily před zastrašováním a opakovanou viktimizací ze strany B. S., a jejich selhání účinně vyšetřit nebezpečné vyhrožování vůči její osobě. Stěžovala si také, že byla jako žena romského původu diskriminována (…následuje citace částí ústavní stížnosti, v níž si stěžuje na necitlivost policistů, a jejich chování je dle ní v rozporu s Protokolem o postupu v případech sexuálního zneužívání a s Protokolem o postupu v případech domácího násilí. Měli se stěžovatelkou jednat se zvýšenou citlivostí, ale jednali naopak ponižujícím způsobem…:

„[policisté] neměli papír ani tužku, aby si zaznamenali výpověď stěžovatelky, jeden z policistů arogantně požádal stěžovatelku, aby použila svůj mobilní telefon k zavolání svému šéfovi, protože on ,neměl na mobilu kredit‘, zcela ignorovali žádost stěžovatelky o sklenici vody, ... ignorovali také její žádost, aby šli vedle ní, když ji doprovázeli k autobusu .... , a místo toho šli policisté před ní, že hrubě a arogantně ... komentovali před stěžovatelkou: ,Teď nás čeká spousta papírování a je konec naší směny.‘ Kromě toho si stěžovatelku po celou dobu povrchně a s despektem prohlíželi, jako by si mysleli, že ... 'Cikánský kšeft'...

…dále popisuje opomenutí ve vztahu ke svým stížnostem, kdy stěžovatelka byla postavena do situace, kdy čekala na fyzický útok svého otce, aby mohla vyhledat ochranu státních úřadů. Dále poukazuje na nevyšetření svých tvrzení – tj. absence účinného vyšetřování na protiprávní jednání policie.

24. Dne 8. 12. 2015 Ústavní soud shledal stížnost stěžovatelky nepřípustnou s odůvodněním, že odpověď útvaru vnitřní kontroly policie není rozhodnutím, které by podléhalo ústavnímu přezkumu dle § 62 zákona o Ústavním soudu. Toto rozhodnutí bylo zástupci stěžovatelky doručeno dne 17. 12. 2015.

IV. Následný vývoj

25. Dne 29. 4. 2016 byl B. S. podmíněně propuštěn z vězení s podmínkou do 5. 3. 2017. Téhož dne proti němu policie vydala příkaz k vyhoštění, neboť byl občanem Bosny a Hercegoviny a neměl v Chorvatsku žádný legalizovaný status. Byl eskortován na hranice, odkud odjel do Bosny a Hercegoviny.

26. Podle vlády byl B. S. v roce 2017 dvakrát odepřen vstup do Chorvatska. Poté v blíže neurčený den zemřel.

27. Podle vlády poté, co obdržela oznámení o této žádosti, založilo v roce 2018 příslušné státní zastupitelství spis za účelem provedení šetření a zjištění, zda stěžovatelka podala na B. S. trestní oznámení, aniž by byly řádně zaevidovány.

28. Dne 10. 9. 2019 obdrželo Městské státní zastupitelství Z. zvláštní zprávu od policejního oddělení Z., o tom, že se stěžovatelkou nemohli provést nařízené podání vysvětlení, protože ji nebylo možné zastihnout na adrese jejího bydliště. Stěžovatelka je téhož dne telefonicky informovala, že je pryč a že se vrátí v polovině října 2019.

29. Městské státní zastupitelství Z. poté stěžovatelce zaslalo další dvě předvolání, která se vrátila nedoručená.

30. Dne 16. 10. 2019 obdržela stěžovatelka výzvu policie a sdělila jí, že si nepřeje vypovídat bez svého advokáta. Advokát stěžovatelky informoval policii, že stěžovatelka je ve velmi těžkém psychickém stavu a že není schopna učinit jakoukoli výpověď k předmětným událostem.

31. Dne 9. 7. 2020 obdrželo Městské státní zastupitelství Z. zvláštní zprávu z policejního oddělení Z., v níž se uvádí, že podání vysvětlení se stěžovatelkou nelze uskutečnit, protože si nepřeje reagovat na jejich výzvy.

Příslušný právní rámec a praxe

[§ 32.–47. Dotčené právní předpisy a judikatura.]

K tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy

[§ 48. Stěžovatelka si stěžovala, že ji vnitrostátní úřady neochránily před zastrašováním a opakovanou viktimizací a že účinně nereagovaly na nebezpečné vyhrožování proti jejímu životu ze strany B. S. Odvolávala se na články 3 a 8 Úmluvy.]

49. Jelikož Soud je pánem v právní charakteristice skutkových okolností případu (viz Radomilja a další proti Chorvatsku, § 114), Soud se domnívá, že stížnosti stěžovatelky by měly být přezkoumány dle čl. 3 Úmluvy (… dále citace čl. 3).

A. K přijatelnosti

[§ 50.–65. K přijatelnosti stížnosti]

B. K meritu věci

1. Podání stran

(a) Stěžovatelka

66. Stěžovatelka tvrdila, že od chvíle, kdy se dozvěděla, že B. S. byla udělena dovolenka, žila ve strachu. Dvakrát požádala policii o ochranu, a bylo jejich povinností ji informovat o jejích právech jako oběti. Pro policii měla být informace, že její otec během svých víkendových výsad stěžovatelku hledal a vyhrožoval jí, že ji zabije, dostatečným důkazem jejího skutečného ohrožení. Místo toho jí policie sdělila, že nemůže nic dělat, jestliže B. S. nepřijde k jejímu prahu. Skutečnost, že se vláda domnívala, že policie dne 11. 8. 2015 učinila vše, co bylo nezbytné k ochraně stěžovatelky tím, že zkontrolovala a zjistila, že se B. S. po uděleném víkendovém volnu vrátil do vězení, aniž by podnikla jakékoli kroky ve vztahu k jejím obviněním o vyhrožování, dokazuje, že policie jednala v rozporu se standardy Úmluvy stanovenými v čl. 3 a čl. 8.

67. Vzhledem k tomu, že trestní zákoník stanoví, že trestný čin vyhrožování osobě blízké měl být stíhán z moci úřední, neměla povinnost podat sama soukromou žalobu. Stěžovatelka neměla žádnou jinou možnost než požádat o odbornou právní pomoc k ochraně svých práv, která policie a státní zastupitelství měly povinnost chránit z moci úřední.

68. Ve vztahu k události ze dne 3. 9. 2015 stěžovatelka poukázala na to, že závěr policistů, že nehrozí bezprostřední nebezpečí, vyplývá pouze z toho, že B. S. výhrůžky popřel. Policie zároveň dostatečně nezohlednila, že stěžovatelka se otce bála, že se během rozhovoru s nimi třásla a plakala a že se oprávněně domnívala, že ji otec sleduje. Jednali také diskriminačně kvůli jejímu romskému původu. Když se stěžovatelka policistů zeptala, zda je nutné, aby výhrůžky nahlásila na policejní stanici, odpověděli jí, že to není nutné, protože je "právě nahlásila".

(b) Vláda

69. Vláda tvrdila, že policie v souvislosti s oběma událostmi, na které si stěžovatelka stěžovala, jednala rychle, profesionálně, odpovědně a v souladu se svými pravomocemi. Pokud jde o událost ze dne 11. 8. 2015, přijala policie opatření ke zjištění okolností případu do 10 minut od telefonátu stěžovatelky a neprodleně ji informovala o výsledku. Rovněž stěžovatelce doporučili, aby znovu zavolala policii, pokud by se ji B. S. pokusil kontaktovat nebo ji znovu vyhrožoval.

70. Stěžovatelka si poté na práci policie nestěžovala, ani nezavolala či neposlala písemnou stížnost do vězeňského systému, aby nahlásila B. S. za to, že jí vyhrožoval. Teprve o měsíc a půl později se obrátila na vězeňský systém se stížností na výsady udělené B. S., které mu byly následně okamžitě odebrány.

71. Vláda dále poukázala na to, že policie je službou, která může zasáhnout v případě skutečného a bezprostředního ohrožení práv člověka. V případě stěžovatelky zjistili, že stěžovatelka je v bezpečí a že B. S. je stále ve vězení v jiném městě. Stěžovatelka se nedomáhala žádného dalšího zásahu nebo zacházení, ani netvrdila, že by byla bezprostředně nebo přímo ohrožena některá její práva. Nebyla žádná obava, že by jí někdo ublížil. Rovněž podle vnitrostátního práva byla stěžovatelka jedinou osobou oprávněnou zahájit trestní řízení pro trestný čin vyhrožování soukromou žalobou u příslušného soudu, což nikdy neučinila.

72. V souvislosti s událostí ze dne 3. 9. 2015 vláda trvala na tom, že policejní hlídka dorazila do 12 minut po stěžovatelčině telefonátu. Vyslechli stěžovatelku a pomohli jí se uklidnit. Našli B. S. a vyzpovídali ho. Poté, co bylo jednoznačně zjištěno, že stěžovatelce nehrozilo žádné bezprostřední nebezpečí, a protože nevyhledala další policejní zásah, byla doprovozena k autobusu. Stěžovatelka si na postup policie v tento den nestěžovala, místo toho podala stížnost o tři týdny později.

73. Na závěr vláda zopakovala, že státní zastupitelství mezitím zahájilo vyšetřování, aby zjistilo, zda v postupu policie během obou akcí, které probíhaly, nedošlo vůči stěžovatelce k opomenutí.

2. Komentáře třetích stran

(a) Evropské centrum pro práva Romů

[§ 74.–79. Evropské centrum pro práva Romů se vyjadřuje k situace romských dívek a žen v Evropě ve vztahu k obchodování s lidmi, domácímu násilí a zneužívání dívek. Státní orgány v případě domácího násilí na romských ženách neposkytují stejnou reakci jako v případě, že by oběť nebyla Romka. Jejich reakce je horší, pomalá a neúčinná na diskriminaci, zastrašování a násilí. Kvůli diskriminaci ze strany policie, pak romské ženy měly tendenci neoznamovat trestné činy proti nim. Evropské centrum pro práva Romů používá v této souvislosti pojem „intersekcionalita“ k popisu konkrétního druhu újmy, k níž v těchto případech došlo, jelikož nezájem policie byl kontaminován ohledy na její romskou etnicitu.]

(b) Reakce vlády na pozorování třetí strany

[§ 80.–82. Vláda s těmito závěry nesouhlasí, uvádí strategie, které byly v rámci Chorvatska na různých úrovních přijaty pro boj s veškerým násilím na osobách romského pohlaví. Vláda má za to, že podání třetí strany jsou velmi obecná, neuvádí žádné statistické či jiné údaje a neodkazují na konkrétní dobu, kdy byly tyto problémy ve vztahu k Chorvatsku zjištěny.]

 

3. Posouzení Soudem

(a) Obecné zásady

83. Soud již dříve rozhodl, že úřady mají pozitivní závazky – v některých případech podle čl. 2 nebo 3. Úmluvy a v jiných případech dle čl. 8 samostatně nebo v kombinaci s čl. 3: (a) vytvořit a v praxi uplatňovat přiměřený právní rámec poskytující ochranu před násilím ze strany soukromých osob; (b) přijmout přiměřená opatření k odvrácení skutečného a bezprostředního rizika opakujícího se násilí, o kterém úřady věděly nebo měly vědět, a (c) vést účinné vyšetřování násilných činů (viz nejnověji X a další proti Bulharsku, § 178; Kurt proti Rakousku, § 164; a také Volodina proti Rusku, § 49, a věci tam citované).

84. Soud opakuje, že povinnost vést účinné vyšetřování všech případů domácího násilí je základním prvkem povinnosti státu podle čl. 3 Úmluvy (viz jako nedávný orgán Tunikova a další proti Rusku, § 114). Aby bylo takové vyšetřování účinné, musí být rychlé a důkladné; tyto požadavky se vztahují na řízení jako celek, včetně fáze soudního řízení (viz M. A. proti Slovinsku, § 48 a Kosteckas proti Litvě, § 41). Úřady musí podniknout veškeré přiměřené kroky k zajištění důkazů o incidentu, včetně forenzních důkazů. Při řešení případů domácího násilí je vyžadována zvláštní pečlivost a v průběhu vnitrostátního řízení je třeba vzít v úvahu specifickou povaha domácího násilí. Vyšetřovací povinnost státu nebude splněna, pokud ochrana poskytovaná vnitrostátním právem existuje pouze teoreticky; především musí účinně fungovat i v praxi, a to vyžaduje rychlé prošetření případu bez zbytečných průtahů (viz výše cit. Opuz proti Turecku, § 145–51 a 168; Talpis proti Itálii, § 106 a 129). Zásada účinnosti znamená, že vnitrostátní soudní orgány nesmí být v žádném případě připraveny nechat způsobené fyzické nebo psychické utrpení bez trestu. Toto je nezbytné pro udržení důvěry veřejnosti v právní stát, a její podpory, a pro zabránění jakéhokoli náznaku tolerance nebo tajné dohody úřadů o násilných činech (viz Okkalý proti Turecku, § 65).

(b) Aplikace obecných zásad na projednávaný případ

i. Zda byla stěžovatelka vystavena zacházení, které je v rozporu s čl. 3

85. Má-li špatné zacházení spadat do působnosti čl. 3, musí dosahovat minimální úrovně závažnosti. Posouzení, zda bylo tohoto minima dosaženo, závisí na mnoha faktorech, včetně povahy a kontextu zacházení, jeho trvání a jeho fyzických a psychických účinků, ale také na pohlaví oběti a vztahu mezi obětí a původcem zacházení. I v případě, že nedojde ke skutečnému ublížení na zdraví nebo k intenzivnímu fyzickému nebo duševnímu utrpení, může být zacházení, které ponižuje nebo pokořuje jednotlivce, projevuje nedostatek úcty nebo snižuje jeho lidskou důstojnost, nebo které vyvolává pocity strachu, úzkosti nebo méněcennosti schopné zlomit morální a fyzickou odolnost jednotlivce, charakterizováno jako ponižující a může také spadat pod zákaz stanovený ve čl. 3. Je třeba zdůraznit, že může postačovat, že oběť je ponížena ve svých vlastních očích, i když ne v očích ostatních (viz Bouyid proti Belgii, § 86, 87).

86. Na začátek Soud poznamenává, že stěžovatelka v projednávaném případě je vysoce traumatizovaná mladá žena romského původu, která se ve velmi raném věku stala obětí otřesného sexuálního zneužívání blízkým rodinným příslušníkem. Po odsouzení B. S. si změnila jméno, účes, bydliště, podstoupila rozsáhlou terapii a začala nový život.

86. Stížnosti stěžovatelky předložené Soudu se týkají údajného selhání úřadů chránit ji před zastrašováním a opakovanou viktimizací ze strany B. S. vzhledem k jeho údajným vážným hrozbám vůči jejímu životu (viz bod 48 výše), a jejich neschopnosti účinně tyto údajné hrozby prošetřit.

88. Soud již uznal, že vyhrožování je formou psychického násilí, a že zranitelná oběť může pociťovat strach bez ohledu na objektivní povahu takového zastrašujícího jednání (viz Volodina proti Rusku, § 98; a výše cit. Tunikova a další proti Rusku, § 119). Výbor OSN pro odstranění diskriminace žen také uvedl, že k tomu, aby bylo násilí na základě pohlaví považováno za takové, nemusí zahrnovat „přímé a bezprostřední ohrožení života nebo zdraví oběti“ (viz výše cit. Volodina proti Rusku, § 56). V projednávaném případě, stěžovatelka tvrdila, že se obávala dalšího zneužívání a pomsty ze strany B. S. vyplývající z nepřímého ohrožení jejího života, kterého se jí dostalo (viz bod 66 výše).

89. Vzhledem k jejímu předchozímu fyzickému utrpení a nadměrnému psychickému traumatu, Soud nepochybuje o tom, že strach stěžovatelky byl skutečný a intenzivní (viz také detailní popis jejího psychického stavu v ústavní stížnosti cit. v bodu 23 výše). Ve spojení s úzkostí a pocitem bezmoci, které stěžovatelka za těchto okolností prožívala, se výše uvedené podle názoru Soudu rovnalo nelidskému zacházení ve smyslu čl. 3 Úmluvy (srov. Mudric proti Moldavsku, § 45; Eremia proti Moldavsku, § 54; a výše cit. Volodina proti Rusku, § 75).

ii. Zda úřady splnily své povinnosti dle čl. 3

90. To, co má Soud v projednávaném případě zkoumat, je přiměřenost fyzické a psychické integrity stěžovatelky po údajném nebezpečném vyhrožování od B. S. během dovolenky.

91. V této souvislosti Soud poznamenává, že stěžovatelka se třikrát obrátila na policii a informovala ji o vážné hrozbě ze strany B. S. Vzhledem k okolnostem tohoto případu a s ohledem na to, že zákaz špatného zacházení podle čl. 3 Úmluvy se vztahuje na všechny formy domácího násilí, včetně vyhrožování smrtí, a že každý takový čin zakládá povinnost vyšetřování, měly úřady povinnost prošetřit obvinění z vážného ohrožení života stěžovatelky (viz Volodina proti Rusku, § 98, a Tunikova a další proti Rusku, § 119, oba výše. cit.). V žádném z těchto případů však policie nezahájila řádné trestní vyšetřování, jak měla dle vnitrostátního práva (viz body 33 a 34 výše).

92. Poprvé dne 11. 8. 2015 zavolala stěžovatelka na tísňovou linku a uvedla, že má strach, protože si myslí, že B. S. utekl z vězení a vyhrožuje jí prostřednictvím některých příbuzných. Byla ujištěna, že B. S. neutekl, a bylo jí řečeno, že pokud nepřijde k jejímu prahu, nelze nic dělat (viz bod 10 výše). Z materiálů ve spise nemůže Soud dospět k závěru, zda během tohoto rozhovoru stěžovatelka jasně uvedla, že B. S. vyslovil nebezpečné výhrůžky proti jejímu životu.

93. Podruhé se policie o situaci dozvěděla dne 3. 9. 2015, kdy zasahovala na autobusovém nádraží po telefonátu stěžovatelky. Když dorazili na místo, dva policisté mužského pohlaví našli stěžovatelku, mladou romskou ženu, velmi rozrušenou, třesoucí se a plačící (viz bod 14 výše). Dozvěděli se také, že se stala obětí otřesných sexuálních trestných činů blízkým rodinným příslušníkem. Při této příležitosti, jak bylo jasně zaznamenáno v policejním protokolu o zákroku sepsaném dne 13. 10. 2015 stěžovatelka policistům sdělila, že ji B. S. prostřednictvím jejích příbuzných vyhrožoval zabitím (viz bod 15 výše).

94. Soud poznamenává, že podle chorvatského práva není pro trestní oznámení vyžadována žádná zvláštní forma; lze jej podat ústně nebo písemně (viz bod 33 výše). Podle příslušných právních předpisů je policie povinna zahájit trestní řízení vždy, když se dozví o podezření ze spáchání trestného činu, pro který se trestní stíhání vede z moci úřední (viz body 33 a 34 výše). Jelikož nebezpečné vyhrožování ze strany rodinného příslušníka je trestným činem, který se stíhá z moci úřední, jak bylo uvedeno výše (viz body 32 a 63 výše), měla policie přinejmenším v tomto okamžiku zahájit trestní vyšetřování týkající se tvrzení stěžovatelky, a to i provedením výslechů příbuzných, které stěžovatelka uvedla.

95. Policie měla dále informovat příslušné státní zastupitelství o výsledcích svého trestního vyšetřování v této věci [viz bod 33 a 34 výše; viz také Remetin proti Chorvatsku (č. 2), § 105 a 115]. I kdyby úřady nakonec dospěly k závěru, že tvrzení stěžovatelky se týkala trestného činu stíhaného soukromoprávní cestou nebo že jednání, na které si stěžovala, nemělo znaky trestného činu, měla ji o tom policie informovat (viz bod 34 výše), ale nikdy tak neučinila.

96. Konečně potřetí kontaktovala stěžovatelka policii prostřednictvím dopisu, který napsal její právní zástupce a v němž si stěžovala na to, že policie nereagovala na její obavy, a žádala ji, aby přijala přiměřená opatření na ochranu její fyzické integrity. Tam opět stěžovatelka výslovně žádala, aby její stížnost na údajné nebezpečné vyhrožování ze strany B. S. byla postoupena příslušnému státnímu zastupitelství (viz odstavec 19 výše). K tomu však nikdy nedošlo a její dopis byl naopak vnímán jako pouhá stížnost na práci policie, která vyústila v interní šetření na Ministerstvu vnitra. Ani to nebylo považováno za dostatečný důvod k tomu, aby policie zahájila trestní vyšetřování s cílem zjistit, zda její tvrzení o vážném ohrožení života byla opodstatněná.

97. Stěžovatelka, podporovaná vedlejším účastníkem řízení, tvrdila, že výše uvedené odmítavé chování policistů bylo důsledkem jejího romského etnického původu. Avšak ani předložené okolnosti, ani žádné relevantní důkazy, jako jsou statistické údaje, tvrzení o diskriminaci z důvodu romského původu stěžovatelky nepotvrzují. Soud nicméně konstatuje, že výše uvedené selhání policie, která nevnímala závažnost tvrzení stěžovatelky, bylo nejen očividným ignorováním vnitrostátního práva (viz bod 93 výše), ale muselo také vystavit stěžovatelku neustálému strachu a způsobit, že po delší dobu žila v nejistotě. V případě, jako je tento, kdy si úřady byly dobře vědomy zvláštní zranitelnosti stěžovatelky kvůli jejímu pohlaví, etnickému původu a traumatům z minulosti, se Soud domnívá, že měly na její trestní oznámení reagovat rychle a účinně, aby ji ochránily před realizací této hrozby, jakož i před zastrašováním, odplatou a opakovanou viktimizací (viz odstavec 45 výše).

98. Stručně řečeno, i když je pravda, že B. S. byl z vězení nakonec propuštěn a že byl okamžitě po propuštění vyhoštěn z Chorvatska, Soud nemůže přehlížet skutečnost, že policie nikdy nezahájila trestní vyšetřování, natož seriózní vyšetřování stěžovatelčiných tvrzení o nebezpečném vyhrožování, což je trestný čin stíhaný z moci úřední podle vnitrostátního práva (viz body 32 a 94 výše), a to před podáním této žádosti žalované vládě.

99. Navíc podle názoru Soudu se úřady nikdy vážně nepokusily o komplexní posouzení případu stěžovatelky jako celku, včetně domácího násilí, kterému byla dříve vystavena, což je v tomto typu případů vyžadováno (srov. Tunikova a další proti Rusku, cit. výše, § 116).

100. Výše uvedené úvahy jsou dostatečné k tomu, aby Soud dospěl k závěru, že chorvatské úřady účinně nevyšetřily tvrzení zvlášť zranitelné oběti znásilnění o vážném ohrožení jejího života, čímž porušily čl. 3 Úmluvy.

101. S ohledem na skutkové okolnosti případu, vyjádření stran a své výše uvedené závěry (viz bod 100) má Soud za to, že posoudil hlavní právní otázku vznesenou v této stížnosti. Domnívá se tedy, že zbývající stížnost stěžovatelky podle čl. 3 týkající se dalšího selhání úřadů při ochraně stěžovatelky před opakovanou viktimizací a zastrašováním je přípustná, ale není třeba o ní samostatně rozhodovat (viz Centre for Legal Resources on behalf of Valentin Câmpeanu proti Rumunsku, § 156).

89. V souladu s tím došlo k porušení čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy.

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl,

1. jednomyslně, že stížnost je přijatelná;

2. rozhodl šesti hlasy proti jednomu, čl. 3 Úmluvy byl porušen, pokud jde o nedostatek účinného vyšetřování

3. rozhodl šesti hlasy proti jednomu, že není třeba zkoumat stížnost podle čl. 3 Úmluvy, pokud jde o další selhání státu při ochraně stěžovatelky před zastrašováním a opakovanou viktimizací

 

 

Má za to, že Soud nemá dostatek důkazů prokazujících, že posouzení vnitrostátních orgánů bylo nesprávné, či že jednaly ve zlé víře. Z důkazů ve spise vyplývá, že úřady měly údajné trestné činy nebezpečného vyhrožování za nepodložené, jelikož stěžovatelka se o nich pouze třikrát zmínila. Pokud měla za to, že policie nepovažuje její tvrzení za dostatečně podložená, mohla podat formální trestní oznámení a doložit svá tvrzení podrobným popisem událostí. Úřady navíc přijaly několik opatření na ochranu stěžovatelky a na zjištění přesných okolností případu. Z těchto důvodů má za to, že nebylo prokázáno, že by chorvatské úřady porušily své povinnosti dle čl. 3 Úmluvy.

 

Souhlasí s tím, že úřady neprovedly účinné vyšetřování tvrzení oběti, čímž porušily čl. 3 Úmluvy, avšak nesouhlasí s rozhodnutím většiny, že není třeba vydávat samostatné rozhodnutí zabývající se stížností stěžovatelky dle čl. 3 ohledně dalšího selhání orgánů při ochraně před opakovanou viktimizací a zastrašováním. Soudce nechápe, proč většina, když se shodla na tom že stížnost, která se týká povinnosti chránit oběť, je přípustná, už odmítla rozhodnout o tom, že úřady neochránily stěžovatelku před opakovanou viktimizací a zastrašováním.

V případě domácího násilí musí být riziko skutečného a bezprostředního ohrožení posuzováno s náležitým přihlédnutím ke konkrétnímu kontextu domácího násilí. V takové situaci se nejedná pouze o povinnost poskytnout obecnou ochranu společnosti, ale především o zohlednění opakování po sobě jdoucích epizod násilí v rodině. Úřady věděly o situaci stěžovatelky a všechna opatření, která přijaly byla reaktivní (ex post facto) a byla provedena v reakci na stížnosti stěžovatelky, profil stěžovatelky i pachatele ignorovaly či neprovedly žádné vyšetřování (např. výslech příbuzných). Policie a další příslušné orgány kromě nevyšetření tvrzení o vážných hrozbách neprovedly žádné, ani velmi elementární, posouzení rizik, aby stěžovatelku ochránily před opakovanou viktimizací, jak vyžaduje judikatura Soudu, čímž nesplnily svoji povinnost chránit oběť před násilím dle čl. 3 Úmluvy.

 

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.