MAKARASHVILI A OSTATNÍ proti Gruzii

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 1. října 2022 ve věcech č. 23158/20, 31365/20, 32525/20 – Makarashvili a ostatní proti Gruzii

Senát páté sekce Soudu jednomyslně dospěl k závěru, že v souvislosti se sankcionováním stěžovatelů za blokování vstupu do parlamentní budovy během politické demonstrace došlo u druhého z nich k porušení jak čl. 6 odst. 1 Úmluvy (jelikož se u něj odsouzení za správní delikt zakládalo pouze na výpovědi policistů), tak i článku 11 (neboť u něj nebylo prokázáno, že by osobně a úmyslně blokoval vstup do parlamentu).

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatelé jsou občanští aktivisté. V listopadu 2019 se účastnili demonstrace iniciované kvůli neschválení legislativních změn, které měly urychlit zavedení volebního systému poměrného zastoupení namísto dosavadního většinového volebního systému. Zhruba 5 500 účastníků požadovalo demisi vlády a konání předčasných voleb. Večer účastníci demonstrace zabarikádovali pytli s pískem a stany přístup do budovy parlamentu. Na druhý den se členové parlamentu nedostali do budovy. Odpoledne vydalo ministerstvo vnitra prohlášení, v němž demonstranty upozornilo na nezákonnost blokování vstupů do parlamentu a vyzvalo je, aby od tohoto jednání upustili, jinak zasáhne policie. Po neúspěšném vyjednávání s demonstranty a několika varováních policie přistoupila k vyklizení vchodů včetně užití vodních děl. Zadržela desítky protestujících, včetně stěžovatelů, kteří byli umístěni do vazebního zařízení.

Soud prvního stupně uznal všechny tři stěžovatele vinnými ze spáchání správního deliktu neuposlechnutí zákonného příkazu policie a uložil jim trest odnětí svobody v rozsahu 12 dní prvnímu, 4 dny druhému a 7 dní třetímu stěžovateli. Stěžovatelé podali proti rozhodnutí odvolání, které bylo zamítnuto.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatelé namítali, že řízení proti nim nebylo spravedlivé, jelikož vnitrostátní soudy upřednostnily výpovědi policistů, čímž přenesly důkazní břemeno na stěžovatele; navíc nepřítomnost státního zástupce v řízení přenesla na soudce funkci orgánu činného v trestním řízení.

Dle Soudu nepřítomnost státního zástupce v řízení o správním deliktu stěžovatelů nenarušila požadavek objektivní nestrannosti podle článku 6 Úmluvy. V souladu s vnitrostátním právem je vyhotovitel protokolu o správním deliktu účastníkem řízení a je oprávněn podat opravný prostředek (srov. Karelin proti Rusku, č. 926/08, rozsudek ze dne 20. září 2016, § 79; Hasanov a Majidli proti Ázerbájdžánu, č. 9626/14 a 9717/14, rozsudek ze dne 7. října 2021, § 39).

Soud však spatřoval úzkou souvislost mezi stížnostmi stěžovatelů, ve kterých namítali nepřítomnost státního zástupce v řízení o správním deliktu, a na druhé straně postoji vnitrostátních soudů k důkaznímu břemeni, včetně přijetí určitých domněnek ohledně důkazů poskytnutých policisty při výkonu jejich funkce jako orgánu činného v trestním řízení.

Soud prvního stupně uvedl, že výpovědi policistů mají vyšší stupeň věrohodnosti, přestože někteří z nich byli současně v roli vyšetřujícího orgánu. Toto posouzení prvoinstanční soud odůvodnil „předpokladem řádné správy věcí veřejných“ na straně policistů a jejich profesionální znalostí situací, kterých se jejich výpovědi týkaly. Dle Soudu byl takový přístup k důkazům poskytnutým policií zcela oprávněně kritizován gruzínským Nejvyšším soudem. Pojem „svědek“ je v systému Úmluvy autonomním pojmem bez ohledu na klasifikaci ve vnitrostátním právním systému (Ürek a Ürek proti Turecku, č. 74845/12, rozsudek ze dne 30. července 2019, § 50). Soud proto posuzoval skutečný dopad přístupu vnitrostátních soudů k výpovědím policistů ve vztahu ke stěžovatelům.

Odsouzení prvního a třetího stěžovatele za zablokování silnice vedoucí k budově parlamentu se skutečně z velké části zakládalo na výpovědi policistů. Zároveň však bylo podpořeno i dalšími důkazy, například videozáznamem z demonstrace. Soud proto ve vztahu k prvnímu a třetímu stěžovateli konstatoval, že nedošlo k porušení článku 6 Úmluvy.

Naproti tomu je dle Soudu nesporné, že odsouzení druhého stěžovatele vnitrostátní orgány nepodložily jinými důkazy než výpověďmi policistů. Za těchto okolností byl druhý stěžovatel skutečně postaven do situace, kdy musel i přes neexistenci jiných důkazů prokázat svou nevinu. Soud proto rozhodl, že přístup soudu prvního stupně k výpovědím policistů narušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

K tvrzenému porušení článku 11 Úmluvy

Stěžovatelé dále namítali, že jejich zatčení a následné odsouzení za správní delikt neuposlechnutí příkazů policie narušilo jejich právo na pokojné shromažďování.

a) Použitelnost článku 11 a existence zásahu

Soud předně poznamenal, že účastníci demonstrace zablokovali přístup do budovy, aby narušili chod parlamentu. Připomněl, že demonstrace vznikla v reakci na neschválení dříve plánované volební reformy, jejímž cílem bylo zlepšit demokratický proces v zemi. Vláda však tvrdila, že cíl demonstrace – zablokování přístupu k hlavnímu zákonodárnému orgánu země a ochromení jeho fungování – byl sám o sobě v rozporu s demokratickými základy společnosti a představovalo zavrženíhodný čin, který stěžovatele zbavuje záruk poskytovaných článkem 11 Úmluvy.

Soud poukázal na to, že nebylo prokázáno, že by úmysly organizátorů předmětné demonstrace byly násilné, ani že během demonstrace k násilí došlo. Zajištění účinného fungování parlamentu je nepochybně hodnotou, která má pro demokratickou společnost klíčový význam [Selahattin Demirtaş proti Turecku (č. 2), č. 14305/17, rozsudek velkého senátu ze dne 22. prosince 2020, § 383]. Soud nicméně konstatoval, že ačkoliv shromáždění blokovalo budovu parlamentu s cílem bránit legislativnímu procesu, jeho smyslem bylo vyjádřit politické myšlenky, konkrétně vznést námitku, že vedoucí strana nesplnila svůj závazek urychlit reformu volebního systému.

Soud uznal, že shromáždění politiků, občanských aktivistů a ostatních, kteří zpochybňují progres legislativních reforem zaměřených na posílení demokratických procesů v zemi, by nemělo být nutně považováno za popření základů demokratické společnosti, přestože má formu obstrukčního protestu. Proto dospěl k závěru, že stěžovatelé se mohou dovolávat záruk obsažených v článku 11 Úmluvy a jejich zatčení a odsouzení představovalo zásah do jejich práva na svobodu pokojného shromažďování. Tento zásah byl přitom založen na zákoně a sledoval cíl ochrany pořádku a veřejné bezpečnosti. Zbývá tedy posoudit, zda byl na dosažení těchto cílů nezbytný v demokratické společnosti.

b) Podmínka nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti

Soud konstatoval, že daná demonstrace byla záměrně uspořádána tak, aby způsobila narušení běžného života společnosti tím, že blokovala činnost demokraticky zvoleného zákonodárného sboru do doby, než budou splněny jisté politické požadavky, a to ve výslovném rozporu s vnitrostátními předpisy. Taková blokáda musela způsobit narušení přesahující úroveň drobných výtržností (Kudrevičius a ostatní proti Litvě, č. 37553/05, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015, § 155–156).

Ačkoliv první a třetí stěžovatel neprováděli násilné činy ani k nim nepodněcovali jiné osoby, úplné zablokování vchodu do budovy parlamentu a zjevné nerespektování vnitrostátních právních předpisů, opakovaných varování policií a práv demokraticky zvolených členů parlamentu vykonávat své funkce lze označit za „zavrženíhodné“ jednání (Kudrevičius a ostatní proti Litvě, cit. výše, § 174). Soud zopakoval, že smluvní státy mají široký prostor pro uvážení při posuzování nezbytnosti přijetí opatření k omezení takového jednání, včetně uložení sankcí, a to i trestní povahy (srov. tamtéž, § 156 a 171–173).

Stát se proto mohl oprávněně domnívat, že zájem ochrany veřejného pořádku převažuje nad zájmy stěžovatelů. Soud zdůraznil, že organizátoři a účastníci demonstrací by jako aktéři demokratického procesu měli respektovat pravidla, jimiž se tento proces řídí, a tudíž dodržovat platné právní předpisy (Balçık a další proti Turecku, č. 25/02, rozsudek ze dne 29. listopadu 2007, § 49). Proto neposoudil rozhodnutí vnitrostátních orgánů ohledně nutnosti znovuotevření přístupu do parlamentu a zatčení prvního a třetího stěžovatele jako zjevně svévolné a nepřiměřené.

Policie v průběhu protestu jednala s účastníky a upozorňovala je na porušování příslušných předpisů, a to s cílem nikoliv rozehnat demonstraci jako takovou, ale spíš umožnit přístup do budovy parlamentu. Nebylo prokázáno, že by policejní příkazy byly nejasné či nesrozumitelné (Chernega a další proti Ukrajině, č. 74768/10, rozsudek ze dne 18. června 2019, § 250). Pravidla zakazující blokaci silnic a správních budov byla formulována s dostatečnou přesností a jejich užití bylo předvídatelné (Knežević proti Černé hoře, č. 54228/18, rozhodnutí ze dne 2. února 2021, § 88). První a třetí stěžovatel nebyli odsouzeni za účast na demonstraci (Barraco proti Francii, č. 31684/05, rozsudek ze dne 5. března 2009, § 46), ale za odmítnutí uvolnit cestu ke vchodům parlamentu.

Při posouzení míry přiměřenosti zatčení prvního a třetího stěžovatele a uložených sankcí Soud zohlednil, že stěžovatelé mohli vyjadřovat svůj nesouhlas s tím, že parlament nepřijal příslušné legislativní změny, a také formulovat své obavy, aniž by museli demonstraci předem ohlásit, a aniž by byli omezováni nebo postihováni, a to po dobu nejméně jednoho a půl dne. Blokáda nadto nebyla časově omezena a zřejmě byla zamýšlena jako kontinuální protestní taktika. Proto se Soud nedomníval, že by státní orgány neprojevily vůči shromáždění určitou míru tolerance (Éva Molnár proti Maďarsku, č. 10346/05, rozsudek ze dne 7. října 2008, § 42–43). Navíc, pokud by první a třetí stěžovatel uposlechli příkaz vyklidit cestu vedoucí k parlamentu, nic by jim nebránilo v pokračování protestu (Chernega a další proti Ukrajině, cit. výše, § 265).

Soud dospěl k závěru, že sankce trestu odnětí svobody nebyla uložena za to, že první a třetí stěžovatel organizovali protesty, případně se jich účastnili, ale za to, že zablokovali přístup k budově parlamentu. Zohlednil i relativně krátkou dobu trvání sankce. Proto u nich neshledal porušení článku 11 Úmluvy.

U druhého stěžovatele důkazní prostředky neprokázaly, že by patřil mezi organizátory demonstrace, nebo že by osobně blokoval některý z vchodů do budovy parlamentu. Ve skutečnosti byl zatčen až zhruba dvě hodiny poté, co policie přistoupila k vyklizení vchodů, přičemž není jasné, zda a do jaké míry byla v té době policie ve svém úsilí úspěšná. Tato okolnost by pak měla vliv na posouzení nezbytnosti a přiměřenosti zatčení druhého stěžovatele a jeho následného odsouzení.

Soud dále uvedl, že i pokud by druhý stěžovatel patřil mezi ty, kteří se z pěší zóny přesunuli na silnici před budovou parlamentu, vnitrostátní soudy neposuzovaly, zda zablokování silnice bylo úmyslné, nebo bylo důsledkem okolností na místě, jako počet demonstrantů a související otázka „zákonnosti“ požadavků policie (Annenkov a ostatní proti Rusku, č. 31475/10, rozsudek ze dne 25. července 2017, § 138).

Soud proto dospěl k závěru, že státní orgány neprokázaly existenci relevantních a dostatečných důvodů, které by v kontextu práv druhého stěžovatele ospravedlnily nezbytnost a přiměřenost jeho odsouzení a uložení trestu odnětí svobody na 4 dny. U druhého stěžovatele tedy došlo k porušení článku 11 Úmluvy.