THÖRN proti Švédsku

 

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 24547/18

Datum: 1. 9. 2022

Složení senátu: M. Bošnjak (předseda senátu) (Slovinsko), P. Paczolay (Maďarsko), A. Poláčková (Slovensko), E. Wennerström (Švédsko), R. Sabato (Itálie), L. Schembri Orland (Malta), I. Ktistakis (Řecko).

 

Úvod

1. Ve stížnosti je namítáno porušení článku 8 Úmluvy v řízení, v němž vnitrostátní soudy uložily stěžovateli pokutu ve výši přibližně 520 EUR za pěstování a užívání konopí bez lékařského předpisu za účelem úlevy od chronických bolestí, protože vnitrostátní právní předpisy řadí konopí mezi zakázané omamné látky.

[§ 2.–3. Průběh řízení před Soudem.]

4. Skutkové okolnosti případu lze shrnout následovně.

5. V roce 1994 si stěžovatel zlomil krční páteř při dopravní nehodě a od té doby je upoután na invalidní vozík. Dlouhodobě trpí křečemi a silnými bolestmi. Navštívil řadu lékařů a vyzkoušel různé způsoby léčby a tlumení bolesti, leč marně. V roce 2010 se jeho zdravotní stav prudce zhoršil, načež propadl úzkostem a hlubokým depresím. V roce 2012 byl kvůli vysilujícím bolestem několikrát hospitalizován. Bylo mu předepsáno několik typů léků mírnících bolest, ale všechny měly jen omezené účinky. Nakonec mu lékaři doporučili metadon. Stěžovatel jej ale odmítl užívat kvůli vedlejším účinkům, které se u něho v minulosti projevili po užívání jiných léčiv na bázi opiátů.

6. Stěžovatel si na internetu přečetl, že konopí dokáže významně ulevit od bolesti a že na rozdíl od jiných látek má jen mírné a nepříliš časté vedlejší účinky. Lékařské konopí (prodávané pod názvem Sativex) bylo ve Švédsku obecně dostupné, ale pouze pro osoby trpící roztroušenou sklerózou. Po vyzkoušení Sativexu stěžovatel vypozoroval, že mu od bolesti ulevuje méně než jiné formy konopí. Sativex navíc nebyl hrazen ze systému „pojištění na ochranu před vysokými náklady léčiv“. Cílem této sociální politiky bylo, aby jednotlivci nemuseli platit za medikamenty, které nutně potřebují, více než určitou hraniční částku. Sativex byl tudíž z pohledu stěžovatele nákladný.

7. Stěžovatel tak začal konopí pěstovat pro vlastní potřebu. Pravidelné užívání konopí výrazně zlepšilo kvalitu jeho života. Začal pracovat na plný úvazek, dokázal se najednou starat o rodinu a vést relativně normální život. Stačilo, že si ráno a večer dopřál ke kávě přibližně 0,2 gramu konopí.

8. Dne 22. 4. 2015 byl stěžovatel obviněn ze dvou trestných činů: zločinu výroby a držení omamných látek a přečinu užívání omamných látek. Přiznal, že pěstoval a konzumoval konopí téměř dva roky, na svou obhajobu nicméně uvedl, že ho potřebuje ze zdravotních důvodů.

9. Dne 27. 8. 2015 Okresní soud ve Västmanlandu zprostil stěžovatele obžaloby. Soud zohlednil, že aby stěžovatel dosáhl úlevy od bolesti, vyzkoušel s výjimkou Sativexu vše, co mu švédský systém veřejného zdravotnictví nabízel. Měsíční náklady na obstarávání Sativexu byly mimořádně vysoké, a tak bylo nerozumné očekávat, že si stěžovatel vzhledem k jeho osobní a finanční situaci bude moci tento přípravek trvale dovolit. Pěstování konopí tedy bylo z jeho pohledu jedinou možností, jak vést relativně normální život. Podle soudu se stěžovatel ocitl v situaci, kterou lze považovat za krajní nouzi, v níž lze popsané jednání považovat za omluvitelné. Nepředstavovalo tedy trestný čin, a proto bylo namístě zprostit stěžovatele obžaloby. K tomuto verdiktu soudní senát dospěl hlasováním. Soudce z povolání hlasoval proti zprošťujícímu výroku a k rozsudku připojil nesouhlasné stanovisko. V něm konstatoval, že stěžovatel se ve stavu krajní nouze rozhodně nenacházel.

10. Dne 31. 3. 2016 Odvolací soud ve Svealandu na základě odvolání státního zástupce zrušil rozsudek okresního soudu, uznal stěžovatele vinným a uložil mu podmíněný trest odnětí svobody a peněžitý trest o výměře 90 denních sazeb částky 130 švédských korun (přibližně 13 EUR). Podle odvolacího soudu se stěžovatel nenacházel ve stavu krajní nouze, protože mu zdravotnický systém nabízel alternativní způsoby léčby, třebaže léky, které mu mohly v jeho situaci pomoci, byly drahé nebo měly nežádoucí vedlejší účinky. Jeden ze soudců hlasoval proti výroku o vině a k rozsudku připojil své nesouhlasné stanovisko.

11. Po odsouzení za trestný čin se stěžovatelova kvalita života podstatně zhoršila. Přibližně 75 % času trávil na nemocenské.

12. Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu. Dne 20. 11. 2017 Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že uznal stěžovatele vinným pouze pro zločin výroby omamných látek, zatímco naznal, že trestné činy držení a užívání omamných látek jsou tímto zločinem fakticky zkonzumovány. Nejvyšší soud navíc dospěl na základě skutkových okolností případu k závěru, že trestný čin výroby omamných látek lze kvalifikovat jen jako méně závažný přečin. Nejvyšší soud také zrušil podmíněný trest a snížil počet uložených denních sazeb peněžitého trestu z 90 na 40.

13. K otázce nezbytnosti Nejvyšší soud poznamenal, že čin spáchaný ve stavu krajní nouze je podle trestního zákoníku trestný pouze tehdy, pokud nebyl s ohledem na povahu a nebezpečnost činu, výši způsobené škody nebo jiné okolnosti omluvitelný (viz § 34 níže). O krajní nouzi lze hovořit v případě ohrožení života, zdraví, majetku nebo jiného důležitého zájmu chráněného právním řádem. Nejvyšší soud dále dodal, že krajní nouze není podmíněna tím, že útok na právem chráněný zájem již započal nebo probíhá. Stav krajní nouze může vyvstav i v dřívější fázi, kdy nebezpečí teprve bezprostředně hrozí. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu, ve kterém bylo konstatováno, že ustanovení o krajní nouzi se nevztahuje na neurčité nebezpečí budoucí. Nejvyšší soud dále uvedl, že i když institut krajní nouze cílí primárně na náhle vzniklé nouzové stavy, není vyloučeno, aby byl použit i v jiných případech, např. tam, kde existuje trvalejší stav ohrožení.

14. Pokud jde o skutkové okolnosti projednávané věci, Nejvyšší soud měl za prokázané, že stěžovatel měl v důsledku poranění páteře silné bolesti chronické povahy. Zájem zbavit se bolesti je podle něho zájmem, který může činit institut krajní nouze použitelným. Silnou bolest je totiž třeba vnímat jako zásah do zdraví stěžovatele.

15. Skutečnost, že stěžovatelův stav byl chronický a že předmětný čin, pěstování konopí, mohl pouze v dlouhodobém horizontu přispět ke zmírnění bolesti, nevylučovala, že čin mohl být spáchán v krajní nouzi. Jinou věcí bylo, zda povaha krajní nouze – s ohledem na to, že trestný čin může být jen zřídkakdy přijatelným způsobem řešení dlouhodobého problému – mohla mít vliv na hodnocení činu jako legálního.

16. Nejvyšší soud dále upozornil, že krajní nouze jakožto okolnost vylučující trestní odpovědnost obecně vyžaduje, aby měl čin za cíl ochranu zájmu podstatně důležitějšího, než je zájem, který je v důsledku takového činu obětován. Dalším požadavkem je obvykle neexistence jakéhokoli jiného způsobu ochrany daného zájmu. Platí to, i když by nebezpečí mohlo být odvráceno, aniž by bylo nutné se uchýlit ke spáchání činu v krajní nouzi; čin však může být stále omluvitelný, pokud by odvrácení hrozby jiným způsobem vyžadovalo nepřiměřené úsilí nebo oběti.

17. Podle Nejvyššího soudu vyplývá z účelu ustanovení o krajní nouzi, že vyloučení trestní odpovědnosti vyžaduje, aby byla situace do té míry nepředvídatelná, že ji zákonodárce nemohl vzít v potaz při nastavení právního rámce. Nejvyšší soud to chápal tak, že pro posouzení věci má zásadní význam právní kontext, ve kterém se čin odehrál, a že v zásadě není omluvitelné spoléhat se na krajní nouzi tam, kde zákonodárce sám nalezl spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy a promítl ji do právní úpravy.

18. Zákonodárce prostřednictvím zákonů o kontrole omamných látek a zavedením systému schvalování a povolování léčiv provedl vyvažující cvičení mezi zájmem na přístup k účinné úlevě od bolesti a zájmem na kontrole omamných látek. Tím, že zavedl systém řízené distribuce omamných látek pro léčebné využití, dal rovněž najevo, jakým způsobem má být zacházeno s individuálním zájmem na přístup k bolest tišící léčbě. Skutek, který by jinak naplňoval znaky drogového trestného činu, může být považován za omluvitelný jen výjimečně, např. v krajní nouzi, kdy dotyčný neměl okamžitý přístup k běžné zdravotní péči.

19. Ve výše uvedeném kontextu nelze projednávaný skutek posuzovaný Nejvyšším soudem podřadit pod případ krajní nouze. To však nemění nic na tom, že z pohledu stěžovatele bylo pochopitelné, že upřednostnil svůj oprávněný zájem na osvobození od bolesti před zájmem společnosti na kontrole narkotik.

20. Nejvyšší soud upozornil, že ve vnitrostátním právu existují určité možnosti nad rámec těch, které vyplývají přímo z trestního zákoníku, jak lze dospět k závěru, že čin jinak trestný byl dovoleným jednáním. Případ, který mu byl předložen, však představoval typickou kolizi zájmů, která bývá zkoumána prizmatem krajní nouze. Z těchto důvodů nepřicházelo v úvahu zkoumat, zda byla vyloučena protiprávnost stěžovatelova činu na základě jiného – v trestním zákoníku neuvedeného – pravidla, které by vylučovalo jeho trestní odpovědnost.

21. Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatel si byl dobře vědom toho, že pěstuje konopí s úmyslem užít ho pro vlastní potřebu, třebaže mu ho lékař nikdy nepředepsal. Aby bylo možné hovořit o úmyslu, nebylo nutné, aby sám stěžovatel zamýšlel drogu užít, postačovalo, že byla určena ke konzumaci. Nebylo pochyb, že stěžovatel vyráběl drogy úmyslně za účelem jejich požívání.

22. Stěžovatel připustil, že si byl vědom toho, že skutek, jehož se dopustil, byl trestným činem podle trestního zákoníku. Ustanovení tohoto zákoníku o významu neznalosti zákona se proto nepoužije. Ani ustanovení upravující situace, kdy osoba jednala v přesvědčení o krajní nouzi, ale udělala více, než situace vyžadovala, by Nejvyššímu soudu neumožnilo zohlednit skutečnost, že stěžovatelův čin se při komplexním nazírání může jevit jako omluvitelný.

23. V souladu s výše uvedeným Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelovo jednání spočívající ve výrobě omamných látek bylo tudíž trestným činem. Pokud jde o jejich držení a užívání, měl by být odsouzen pouze v rozsahu, v jakém takto nakládal s omamnými látkami, které sám nevyrobil (viz § 12 výše).

24. Nejvyšší soud dále konstatoval, že skutek, jehož se stěžovatel dopustil, tj. výroba omamných látek za účelem jejich požití, byl značně atypický. Nešlo o výrobu narkotik určených k intoxikaci; skutečně vyrobené narkotikum mělo naopak jen velmi omezenou schopnost přivodit svému uživateli otravu.

25. Pohnutkou bylo spíše dosáhnout úlevy od bolesti v situaci, kdy stěžovatel v důsledku těžkého úrazu trpěl velmi silnými bolestmi a kdy mu dostupné zdravotní služby ani přes opakované pokusy nebyly s to pomoci. Vyrobená narkotika měla nízkou hladinu THC, takže nebyla dostatečně atraktivní ani pro jiné osoby dychtivé po konopí a jeho účincích. Riziko, že se droga dostane do rukou třetích osob tak bylo prakticky nulové.

26. Nejvyšší soud konstatoval, že u méně závažných drogových deliktů není zpravidla důvodu činit zásadnější rozdíly mezi skutky, které se týkají přibližně téhož množství stejné omamné látky. Z hlediska klasifikace trestného činu a určení druhu a výměry trestu jsou v těchto případech nejlepším východiskem existující tabulky o množství a typech omamných látek; jinak je tomu u deliktů zahrnujících značné množství omamných látek.

27. S ohledem na okolnosti popsané v předchozím odstavci, nahlížené ve spojení se skutečností, že stěžovatel pěstoval relativně malé ​​množství konopí a výlučně pro samoléčbu, nemohlo mít přesné určení, jaké množství drogy stěžovatel vyprodukoval, významnější dopad na to, co by mohlo být považováno za spravedlivý trest. Tabulkám uvedeným v předchozím odstavci tedy v projednávané věci nešlo přikládat velký význam.

28. Na základě celkového posouzení a s přihlédnutím k tomu, že trest odnětí svobody není za daných okolností spravedlivý, Nejvyšší soud shledal, že skutek je třeba klasifikovat jako přečin.

29. V souladu s výše uvedenými úvahami se mu jevilo spravedlivé uložení peněžitého trestu. S ohledem na atypickou povahu činu, který mohl být spáchán v přesvědčení, že jde o krajní nouzi, bylo však namístě, aby byl stěžovateli uložen trest výrazně pod hranicí stanovené trestní sazby.

30. Nejvyšší soud dále uvedl, že během jara 2017 byl stěžovateli vystaven předpis na lék s názvem Bediol, který je založen na konopné bázi. Tato okolnost nebyla důsledkem nově přijaté právní regulace ani neznamená, že bylo přijato obecné rozhodnutí, která by mělo vliv na posouzení trestnosti činu, z něhož byl stěžovatel obviněn. Otázka, co by představovalo spravedlivý trest, nemohla být ovlivněna předepsáním léku, který mohl stěžovatel užívat až v období po spáchaném činu. Skutečnost, že tento lékařský předpis obdržel, nicméně znamenala svého druhu uznání kolize zájmů, ve které se ocitl. Vydání předpisu bylo založeno na posouzení protichůdných zájmů způsobem, který zčásti korespondoval s tím, jak situaci vnímal stěžovatel. I této skutečnosti měl být při konečném rozhodování o trestu přisuzován určitý význam.

31. I když závažnost činu vzhledem k okolnostem odůvodňovala uložení peněžitého trestu, nelze v projednávané věci považovat za zjevně nepřiměřené, že trestní sankce jako taková byla nakonec uložena. Měla by být nicméně snížena výše denních sazeb peněžitého trestu.

32. Na základě celkového posouzení a s přihlédnutím k tomu, jaký by byl spravedlivý trest, jakož i k polehčujícím okolnostem, Nejvyšší soud odsoudil stěžovatele k peněžitému trestu o 40 denních sazbách.

Relevantní vnitrostátní právo a praxe

[§ 33. Relevantní ustanovení zákona o návykových látkách

§ 34. Relevantní ustanovení trestního zákoníku

§ 35. Relevantní ustanovení zákona o léčivech]

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

36. Stěžovatel namítal, že jeho odsouzením došlo k porušení jeho práva na respektování soukromého života zaručeného v článku 8 Úmluvy, který zní následovně:

Článek 8

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého nebo rodinného života, obydlí a korespondence.

2. “Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

A. K přijatelnosti

37. Soud poznamenává, že stížnost není zjevně neopodstatněná nebo nepřijatelná z jakéhokoliv jiného důvodu vypočteného v článku 35 Úmluvy. Musí být proto prohlášena za přijatelnou.

B. K meritu věci

1. Podání stran

38. Stěžovatel nezpochybňoval legitimní zájem vlády na kontrole užívání drog. Uvedl, že souhlasí s vládou, že jeho odsouzení mělo za následek zásah do jeho práva na respektování soukromého života podle článku 8 Úmluvy.

39. Podle stěžovatele bylo klíčovou otázkou, zda byla v souladu s uvedeným ustanovením nalezena spravedlivá rovnováha mezi jeho individuálním zájmem vést bezbolestný život na jedné straně a naléhavou společenskou potřebou na kontrole drog na straně druhé. Rovněž zpochybnil, že zásah, k němuž došlo jeho odsouzením, sledoval legitimní cíl. Aby prokázal, že konzumace konopí neohrožovala jeho zdraví, poukazoval zejména na vyjádření znalců, z nichž podle něho vyplývalo, že škodlivé účinky související s užíváním konopí, na které poukazovala vláda, byly očividně přehnané, a navíc nikoliv podložené fakty. Konečně také tvrdil, že zásah s cílem předejít škodlivým následkům užívání konopí, které jsou podle něho pouze teoretické, nebyl v demokratické společnosti nezbytný pro ochranu jeho zdraví, ale nesledoval ani legitimní cíl v podobě ochrany veřejného zdraví.

40. Stěžovatel rovněž tvrdil, že míra posuzovací volnosti, která má být ponechána vládě, by měla být spíše úzká, protože předmětná záležitost se týká pouze jeho individuálního trestu, nikoli širší otázky kontroly užívání drog. Z pohledu stěžovatele šlo přitom o otázku existenciálního významu.

41. Vláda uvedla, že nezpochybňuje, že odsouzení stěžovatele mohlo představovat zásah do jeho práva na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy. Zásah byl však odůvodněný podle čl. 8 odst. 2. Nebylo sporu o tom, že zásah byl v souladu se zákonem. Podle názoru vlády sledoval hned několik legitimních cílů vyjmenovaných v tomto ustanovení. K dosažení těchto cílů byl také v demokratické společnosti nezbytný.

42. Podle vlády bylo ústřední otázkou případu, zda byla nalezena spravedlivá rovnováha mezi individuálním zájmem stěžovatele pěstovat konopí pro osobní potřebu za účelem zmírnění jeho silných bolestí na straně jedné a na straně druhé veřejným zájmem na kontrole užívání drog. Problém podle ní není v tom, zda jiné řešení mohlo vést ke spravedlivější rovnováze, ale zda ve snaze o nalezení této rovnováhy vnitrostátní orgány vybočily z přiznané míry posuzovací volnosti.

43. Vláda považovala za příhodné zdůraznit, že výzkumy dokládají bohatý seznam negativních následků a poškození zdraví v důsledku užívání konopí; uvedla několik takových příkladů. Vnitrostátní úřady přijaly řadu opatření, aby zamezily užívání konopí a jiných narkotik a poskytly péči těm, kteří ji potřebují. Zároveň probíhal intenzivní výzkum možných léčivých účinků kanabinoidů a dalších derivátů konopí, což byl podle vlády jeden z důvodů, proč společnost v posledních letech získala větší znalosti o škodlivých účincích konopí. K tomu lze dodat, že obchodování s konopím bylo ve Švédsku nezákonnou činností často spojenou s organizovaným zločinem.

44. Stát měl tedy imanentní zájem na kontrole konopí a jiných drog. Švédské právní předpisy o kontrole narkotik, včetně zákona o drogových trestných činech a zákona o léčivech, měly za cíl veřejný zájem na předcházení nepokojů a zločinnosti, ochraně životů a zdraví, a tím i práv a svobod druhých. Vláda rovněž poukazovala na to, že Švédsko ratifikovalo Jednotnou úmluvu Organizace spojených národů o omamných látkách z roku 1961 a je tak vázáno závazky vyplývající z této úmluvy. Vláda v neposlední řadě zdůraznila, že projednávaná věc se netýkala „léčebného konopí“, ale nelicencovaného pěstování konopí určeného k samoléčbě bez jakékoli kontroly ze strany úřadů.

45. Pokud jde o otázku proporcionality, v tomto případě by měla být státu poskytnuta široká míra posuzovací volnosti. Kontrola narkotik byla pro Švédsko zásadním zájmem, úřady musely najít rovnováhu mezi konkurenčními zájmy a napříč členskými státy Rady Evropy nepanovala shoda v tom, jak by měla být spotřeba konopí regulována. V obecné rovině se vláda domnívala, že ustanovení zákona o drogových deliktech dostatečně vyvažovala zájem společnosti na kontrole omamných látek s cílem chránit mimo jiné životy a zdraví s právy jednotlivců na fyzickou integritu a osobní autonomii. Za tímto účelem systém schvalování a povolování léčiv vytvořil mechanismus pro řízenou distribuci narkotik pro léčebné účely, včetně úlevy od bolesti. Platné předpisy se zaměřovaly na dosažení rovnováhy mezi protichůdnými veřejnými a soukromými zájmy, byly přiměřené a nešly dále, než co bylo nezbytné pro účely kontroly užívání drog ve společnosti a ochrany lidských životů a zdraví. Také na individuální úrovni byla opatření přijatá v tomto konkrétním případě přiměřená. Stěžovatel byl za méně závažný drogový delikt a vzhledem ke specifickým okolnostem svého případu odsouzen pouze k bagatelní peněžité pokutě. Z rozsudku Nejvyššího soudu jednoznačně vyplývalo, že důkladně zkoumal a vážil všechny protichůdné zájmy. Provedl tedy hodnocení proporcionality, jak vyžaduje Úmluva, přičemž vzal v úvahu osobní poměry stěžovatele i polehčující okolnosti případu. Právě ve světle těchto okolností potom kvalifikoval trestný čin jako méně závažný přečin a uložil stěžovateli spíše mírný trest.

2. Posouzení Soudem

a) Obecné zásady

46. Soud opakuje, že v záležitostech, které se týkají zdravotnické politiky, požívají vnitrostátní orgány širokou míru posuzovací volnosti; jsou totiž obecně v lepším postavení než mezinárodní soud, aby rozhodovaly o prioritách, využití zdrojů a společenských potřebách (viz mimo jiné Vavřička a další proti České republice, cit. výše, § 274 a Hristozov a další proti Bulharsku, cit. výše, § 119). Kromě toho Soud rozhodl, že jelikož vnitrostátní orgány mají v zásadě lepší postavení než mezinárodní soudce k tomu, aby zhodnotily, co je ze sociálních nebo ekonomických důvodů ve veřejném zájmu, je namístě, aby respektoval politickou volbu zákonodárce, ledaže zjevně postrádá rozumný základ. Soud rovněž uvedl, že neexistuje-li mezi členskými státy Rady Evropy konsensus, ať co do relativní důležitosti dotčeného zájmu, nebo ohledně nejlepšího způsobu jeho ochrany, natož tam, kde případ vyvolává citlivé morální nebo etické otázky, bude míra posuzovací volnosti obecně široká (viz například Abdyusheva a další proti Rusku, cit. výše, § 111–112 a odkazy tam uvedené).

47. Soud rovněž opakuje, že právo na zdraví jako takové, ale ani nárok na zvláštní léčbu, o kterou stěžovatel usiloval, nejsou právy, jež by byla chráněna Úmluvou nebo jejími protokoly. Námitky týkající se odmítnutí přístupu ke konkrétní léčbě nebo lékům Soud v minulosti posuzoval z pohledu „soukromého života“ podle článku 8 Úmluvy, jehož výklad zahrnuje pojmy osobní autonomie a kvality života (viz mimo jiné Abdyusheva a další proti Rusku, cit. výše, § 111; Hristozov a další proti Bulharsku, cit. výše a Durisotto proti Itálii, cit. výše). Soud ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že fyzická integrita člověka se týká nejintimnějších aspektů jeho soukromého života a že povinný lékařský zákrok je zásahem do tohoto práva (viz např. Vavřička a další proti České republice, cit. výše, § 276).

48. Konečně Soud připomíná, že jeho v zásadě subsidiární úloha v systému Úmluvy má dopad na rozsah míry posuzovací volnosti. Smluvní strany mají v souladu se zásadou subsidiarity primární odpovědnost za zajišťování práv a svobod zaručených Úmluvou a jejími protokoly; požívají v tomto ohledu určité míry posuzovací volnosti, která však podléhá dohledu ze strany Soudu. Jak Soud konstatoval při mnohých příležitostech, skrze svou demokratickou legitimitu mají vnitrostátní orgány v zásadě lepší postavení než mezinárodní soud, aby hodnotily, jaké jsou místní potřeby a podmínky (viz mimo jiné M.A. proti Dánsku, cit. výše, § 147; viz též Protokol č. 15, který nabyl účinnosti k 1. srpnu 2021).

b) Použití těchto zásad na projednávanou věc

i) K existenci zásahu a legitimnímu cíli

49. Soud shledává, že strany souhlasí s tím, že odsouzení stěžovatele za výrobu narkotik a trest, který mu byl uložen, tj. pokuta ve výši přibližně 520 EUR, představovaly zásah do jeho práva na respektování soukromého života. Vzhledem k tomu, že činy, za které byl odsouzen, mu měly napomoci k lepšímu fungování v jeho každodenním životě, považuje Soud za zvláštních okolností projednávané věci za dostatečně prokázané, že došlo k zásahu do práva stěžovatele na respektování jeho soukromého života. Ačkoli se projednávaná věc týká uložení pokuty (viz např. mutatis mutandis Gillberg proti Švédsku, cit. výše, § 64–74), Soud bere v této souvislosti v potaz svou judikaturu týkající se odmítnutí přístupu pacientů ke konkrétní lékařské péči, problematiku, kterou tradičně zkoumá optikou článku 8 Úmluvy (viz např. Durisotto proti Itálii, cit. výše a Hristozov a další proti Bulharsku, cit. výše). Soud mimoto konstatuje, že je nepochybné, že zásah byl v souladu se zákonem, konkrétně zákonem o drogových deliktech a trestním zákoníkem (viz § 33–34 výše), a že sledoval legitimní cíle v podobě „předcházení nepokojům a zločinnosti“ a „ochrany zdraví nebo morálky“, jak jsou uvedeny v čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

ii) Nezbytnost předmětného zásahu

50. Zbývá otázka, zda byl zásah „nezbytný v demokratické společnosti“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy.

51. Při zkoumání této otázky Soud na úvod poznamenává, že v materiálech, které mu byly předloženy, není nic, co by naznačovalo, že stěžovatel v průběhu vnitrostátního řízení uplatnil nějaké argumenty na základě článku 8 Úmluvy nebo že by se některé z vnitrostátních orgánů zabývaly požadavky tohoto ustanovení z vlastní iniciativy. Zaprvé, neexistují žádné informace, které by dokládaly, že vnitrostátní soudy byly vyzvány, aby posoudily, zda zákaz držení nebo pěstování konopí – včetně zákazu držení nebo pěstování konopí pro osoby, které o sobě tvrdí, že ho potřebují z léčebných důvodů – může být sám o sobě v rozporu s článkem 8 nebo jakýmkoli jiným ustanovení vnitrostátního nebo mezinárodního práva se srovnatelným obsahem.

Zadruhé, zatímco vnitrostátní soudy se zabývaly obhajobou stěžovatele, že jednal v krajní nouzi a že jeho činy nebyly neomluvitelné ve smyslu kritérií stanovených v trestním zákoníku (viz § 34 výše), nic nenasvědčuje tomu, že by tyto orgány byly požádány, aby vyložily nebo aplikovaly tato kritéria ve světle článku 8 nebo jakýmkoli jiným způsobem, aby extenzivně vyložily institut krajní nouze podle švédského práva tak, aby nemohl vést k výsledku neslučitelnému s Úmluvou.

52. Vzhledem k charakteristikám vnitrostátního řízení, jak byly popsány v předchozím odstavci, Soud poznamenává, že projednávaný případ se netýká otázky, zda zákaz výroby nebo spotřeby konopí, ať už pro jedince, kteří ho potřebují pro léčebné účely, nebo pro ostatní uživatele, může jako takový zasahovat do práva na respektování soukromého života. Otázkou je, zda vnitrostátní orgány porušily stěžovatelovo právo na respektování soukromého života, když jej na základě důvodů, na které poukazoval, nezprostily trestní odpovědnosti, jež je běžně spojena s předmětnými činy týkajícími se výroby a spotřeby toho, co vnitrostátní právo klasifikuje jako narkotika.

53. V tomto konkrétním případě Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i kdyby stěžovatel jednal v krajní nouzi, jeho čin by byl stále neomluvitelný ve smyslu trestního zákoníku, a to zejména proto, že jeho chování bylo upraveno právními předpisy o kontrole omamných látek a o schvalování a povolování léčiv, takže bylo v rozporu s vyvažováním zájmů, které již provedl zákonodárce. Na takové situace se nemohla podle švédského práva vztahovat krajní nouze (viz § 17–19 výše).

54. Z výše uvedeného vyplývá, že lze-li vůbec říci, že vnitrostátní soudy provedly vyvažování v kolizi stojících zájmů, ve skutečnosti se omezily na poukaz, že věc byla vyřešena zákonodárcem, a proto již švédské právo neumožňovalo, aby se stěžovatel dovolával v tomto kontextu krajní nouze (viz § 17–19 výše). Namísto toho byly individuální okolnosti stěžovatelova případu zohledněny při rozhodování o trestu, kdy Nejvyšší soud provedl celkové posouzení okolností případu (viz § 24–32 výše).

55. Otázkou, kterou musí Soud posoudit, je na rozdíl od výše uvedeného, zda se, při pohledu na vnitrostátní řízení jako celek, podařilo vnitrostátním orgánům nalézt spravedlivou rovnováhu mezi protichůdnými zájmy. Co se týče tohoto vyvažujícího cvičení, Soud má za to, že zájem úřadů v tomto konkrétním případě spočíval především v zajištění dodržování a vymáhání vnitrostátních právních předpisů týkajících se regulace narkotik a léčiv, zatímco zájem stěžovatele spočíval v nalezení způsobu, jak zmírnit sužující bolesti. Případ se naopak netýkal svobody přijmout nebo odmítnout konkrétní lékařskou péči nebo zvolit si alternativní formu léčby, které jsou životně důležité pro zásadu sebeurčení a osobní autonomii (viz Moskevští svědkové Jehovovi a další proti Rusku, cit. výše, § 139). Jeho podstatou je nepovolená výroba a užívání omamných látek. Jak je uvedeno výše (viz § 46 a 48), vnitrostátní orgány měly za daných okolností širokou míru posuzovací volnosti.

56. Soud v tomto ohledu poznamenává, že ani Nejvyšší soud nezpochybnil tvrzení stěžovatele o jeho bolestech ani, že konopí, které si vypěstoval, mu od ní napomáhalo (viz např. § 19, 25, 27 a 29 výše). Nezdá se ani, že by bylo rozporováno, že léky, ke kterým měl stěžovatel jinak přístup, byly buď méně účinné stran tišení bolesti, měly vedlejší účinky, kterým se chtěl stěžovatel z pochopitelných důvodů vyhnout, nebo byly značně nákladné (viz § 6 výše).

57. Soud zároveň podotýká, že Nejvyšší soud z důvodů uvedených v předchozím odstavci považoval za pochopitelné, že se stěžovatel uchýlil k pěstování a užívání konopí, a konstatoval, že trestný čin byl svým způsobem omluvitelný (viz např. § 19 a 23 výše). Nejvyšší soud vzal rovněž v úvahu, že nešlo o situaci, kdy by existovalo zvláštní riziko šíření omamných látek, a že předmětný druh konopí neobsahoval vysokou úroveň THC (viz § 25 výše). Nejvyšší soud proto stěžovatelův čin kvalifikoval pouze jako méně závažný přečin, a proto mu uložil peněžitý trest ve výši asi 520 EUR, tedy méně, než co by bylo jinak považováno za spravedlivý trest u takového množství konopí, o které šlo ve věci stěžovatele (viz § 26–28 výše).

58. Jak vyplývá z výše uvedeného, ​​Nejvyšší soud zohlednil zájem stěžovatele na nalezení účinné úlevy od bolesti a zohlednil jej především při výměře peněžitého trestu. Soudu nebyly poskytnuty žádné informace, které by naznačovaly, že stěžovatel nedisponoval prostředky na zaplacení uloženého peněžitého trestu, nebo že by jeho zaplacení bylo pro stěžovatele z jiných důvodů zvlášť tíživé (viz a contrario Lacatus proti Švýcarsku, cit. výše, § 107–110). Soudu nebyly předloženy ani žádné informace nasvědčující tomu, že by měl uložený trest jiné nepříznivé důsledky, např. s ohledem na záznam v rejstříku trestů. V této souvislosti je pro celkovém hodnocení Soudu relevantní, že i když orgány žalovaného státu stěžovatele potrestaly za protiprávní pěstování konopí, vystavily mu na jaře 2017 lékařský předpis na legální léčivo, které bylo zjevně účinné pro zmírnění jeho bolestí, zatímco řízení o možném trestném činu pokračovalo (viz § 30 výše).

59. Soud zdůrazňuje, že otázkou, kterou je třeba rozhodnout, není, jestli mohla být přijata jiná, méně rigidní politika (viz mutatis mutandis Vavřička a další proti České republice, cit. výše, § 310). Jde spíše o to, zda švédské orgány při hledání spravedlivé rovnováhy mezi zájmem stěžovatele na přístup k léčbě tišící bolest a obecným zájmem na prosazení systému kontroly narkotik a léčiv nevybočily z míry posuzovací volnosti, která jim byla v této oblasti přiznána. Na základě výše uvedeného Soud neshledal, že by příslušné orgány tento prostor překročily, z čehož vyplývá, že nedošlo k porušení článku 8 Úmluvy.

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně:

1. prohlásil stížnost za přijatelnou;

2. rozhodl, že článek 8 Úmluvy nebyl porušen.

 

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.