C. proti Rumunsku

 

Typ rozhodnutí: rozsudek soudu (4. sekce)

Číslo stížnosti: 47358/20

Datum: 30. 8. 2022

Složení senátu: G. Kucsko-Stadlmayer (předseda senátu) (Rakousko), T. Eicke (Spojené království), F. Vehabović (Bosna a Hercegovina), I. A. Motoc (Rumunsko), Y. Grozev (Bulharsko). A. Harutyunyan (Arménie), A. M. Guera Martins (Portugalsko).

 

[§ 1.–4. Průběh řízení před Soudem.]

5. Stěžovatelka byla zaměstnankyní společnosti D., která zajišťovala úklidové služby. V roce 2014 byla přidělena na práci na Železniční stanici Temešvár východ, vlastněné státní železniční společností CFR Călători (viz bod 34 níže), kde zůstala až do 25. 10. 2017 (viz bod 8 níže, in fine).

6. Dne 3. 11. 2017 podala stěžovatelka prostřednictvím advokáta na státní zastupitelství při okresním soudu v Temešváru (dále jen „státní zastupitelství“) trestní oznámení na C. P., přednostu železniční stanice, kterého obvinila, že se jí dva roky opakovaně pokoušel vnutit. Odvolávala se na čl. 223 trestního zákoníku (viz bod 29 níže). Navrhla několik svědků a předložila jí pořízené nahrávky hovorů sexuální povahy s C. P. Situace byla v trestním oznámení popsána následovně:

„[Stěžovatelka] vykonávala své povinnosti posledních pět let, ale asi před dvěma lety [C.P.] změnil svůj postoj (který byl přiměřený) a požadoval, aby s ním [stěžovatelka] měla pohlavní styk.

Vzhledem k tomu, že stále odmítala [jeho návrhy], podnikl řadu kroků, které měly oběti způsobit nepohodlí na pracovišti a terorizovat ji.

Opakovaně se pokoušel [stěžovatelku] svléknout, když ji našel samotnou nebo na odlehlých místech; několikrát ji rozepnul bundu a požádal ji, aby zůstala na místě, protože jí udělá něco „krásného“.

Byl velice neodbytný a postupem času stále agresivnější…když [stěžovatelka] odmítla [jeho návrhy] – a ona vždy odmítla.

Aby neohrozila svoji práci, [stěžovatelka] se pachateli vyhýbala, ale ten ji sledoval, když byla sama nebo na místech, kde mohl provádět své škodlivé jednání.

Své chování také změnil, když se setkal s jejím odporem, a to tak, že jí odmítl dát čisticí prostředky, které potřebovala pro svoji práci, a následně ji obvinil, že svoji práci nedělá dobře.

Několikrát také prohlásil, že ji „nakope zadek“, a vždy zdůrazňoval svoji pozici šéfa, na rozdíl od toho, že ona je pouhá uklízečka, a jeho ponižující a urážlivé chování vůči [stěžovatelce] bylo notoricky známé.“

7. Dne 27. 11. 2017 státní zastupitelství zahájilo trestní řízení na základě skutečností tvrzených stěžovatelkou.

8. Dne 5. 12. 2017 vyslechl státní zástupce stěžovatelku. Vysvětlila, že se ji C. P. pokoušel donutit k pohlavnímu styku s ním, ale nikdy v přítomnosti jiných lidí. Po jejím opakovaném odmítnutí, začal být C. P. slovně agresivní, obtěžoval ji a obviňoval ji, že řádně nevykonává svoji práci. V září 2017, poté co jí C. P. odmítl dát čisticí prostředky, které potřebovala k plnění svých úkolů, zavolala R. M., své nadřízené ve společnosti D., a řekla jí o chování C. P. v posledních dvou letech. O pět dní později si U. C. zavolal ji a F. C. do své kanceláře, kde byl přítomen C. P. U. C. konfrontoval C. P, který se podle stěžovatelky ke svému jednání přiznal a omluvil se jí. Po tomto dni již na Železniční stanici Temešvár východ nepracovala. Dne 1. 10. 2017 byla stěžovatelka F. C. donucena vzít si dovolenou za kalendářní rok a po návratu, dne 25. 10. 2017, si musela vybrat, zda bude pracovat za Železniční stanici Temešvár sever nebo podá výpověď. Zvolila si druhou možnost. Dále vysvětlila, že nenahlásila C. P. dříve, protože se ho bála; často jí říkal:

„Kdo by ti věřil? Jsi uklízečka a já jsem šéf a všichni vědí, kdo jsem“.

9. Svědci navržení stěžovatelkou (lidé pracující na různých místech na vlakovém nádraží v době, kdy tam pracovala) řekli vyšetřovatelům, že osobně neviděli C. P. dělat stěžovatelce sexuální návrhy nebo že by se k ní choval urážlivě. Učinili také následující prohlášení.

10. B. M. L. vyšetřovatelům řekla, že stěžovatelku znala od doby, kdy začala pracovat na železniční stanici, a že se za poslední rok a půl změnila a začala být vystresovaná a znepokojená – B. M. L. ji také několikrát našla plakat. Stěžovatelka jí nakonec řekla, že ji C. P. sexuálně obtěžoval.

11. C. O. F. řekl vyšetřovatelům, že stěžovatelka jemu a L. M. řekla o chování C. P. a že jeho návrhy odmítla, ale C. O. F. si tehdy myslel, že si mohla jednání C. P. špatně vyložit a že pouze žertoval.

12. L. M. uvedl, že v posledních dvou letech byla stěžovatelka v práci někdy rozrušená a plakala, jako by prožívala těžké období. Stěžovatelka nejprve odmítala mluvit, ale nakonec se L. M. a kolegům z kanceláře L. M. svěřila, že ji C. P. obtěžoval. V jednu chvíli stěžovatelka přehrála L. M. zvukové nahrávky, který v nich poznal hlasy stěžovatelky a C. P.

13. P. S. V. uvedl, že mu stěžovatelka řekla, jak ji C. P. sexuálně obtěžoval a slovně urážel, říkal jí, že svoji práci nedělá dobře a že je k ničemu. Řekl, že stěžovatelka několikrát přišla do jeho kanceláře s pláčem, třesoucí se a s červeným obličejem a vyprávěla mu o tom, co prožívá ze strany C. P. Svědek doporučil stěžovatelce promluvit si s manželkou C. P. Stěžovatelka se řídila jeho radou a pak mu řekla, že ji manželka C. P. vyhodila a označila ji za nestydatou (nesimţită).

14. D. I. řekl, že na telefonních nahrávkách, které mu byly předloženy, slyšel C. P. říkat stěžovatelce, aby zůstala na místě a její odmítnutí tak učinit. Z těchto nahrávek pochopil, že C. P. dělal stěžovatelce sexuální návrhy a ta se mu bránila. D. I. rovněž uvedl, že několikrát viděl stěžovatelku v práci rozrušenou a plačící a že mu řekla, že C. P. naléhal, aby měli pohlavní styk.

15. U. C. vylíčil schůzku, která se konala v jeho kanceláři mezi stěžovatelkou a C. P. (viz bod 8 výše). Uvedl, že odmítl vyslechnout jakékoli podrobnosti o údajných skutečnostech, protože nespadaly do jeho pracovních povinností, ale že stěžovatelku povzbudil, aby se obrátila na policii, pokud se domnívá, že byl spáchán trestný čin. U. C. vysvětlil, že během schůzky v jeho kanceláři se C. P. obecně omluvil, aniž by přiznal skutečnosti tvrzené stěžovatelkou.

16. Z dokumentů ve spise vyplývá, že v železniční společnosti neproběhlo žádné další šetření týkající se obvinění vznesených stěžovatelkou vůči C. P.

17. Mezi stěžovatelkou a U. C. proběhla konfrontace svědků, přičemž oba setrvali na své verzi, jak k jednání v kanceláři U. C. došlo.

18. Dne 19. 10. 2018 byl jako svědek vyslechnut C. P., který v té době ještě nebyl obviněn statním zastupitelstvím (viz bod 30 níže). Jeho hlavní výpovědi byly uvedeny v rozhodnutí státního zástupce (viz bod 26 níže) takto. Tvrdil, že se stěžovatelkou měl pohlavní styk jednou, v roce 2014, a že se jí poté vyhýbal ze strachu, že se to dozví jeho manželka. Řekl také, že slyšel, že po jejich krátkém vztahu, protože už o stěžovatelku nejevil zájem, měla pohlavní styk s jiným zaměstnancem ze železniční stanice a dostala se s ním a jeho manželkou do sporu, který trval až do roku 2016. Dále vysvětlil, že od roku 2016 mu stěžovatelka začala dělat návrhy a v práci se „sexy“ oblékala, aby ho provokovala; často se ve své kanceláři dotýkal jejích prsou, ale vždy s jejím souhlasem. Jeho prohlášení týkající se jeho interakcí se stěžovatelkou byla zaznamenána takto:

„…někdy, když [stěžovatelka] přišla do mé kanceláře, dotýkal jsem se jí, s jejím souhlasem, na prsou, ale nikdy ne v oblasti genitálií. Pokaždé, když jsem se dotknul jejích prsou souhlasila a nebránila se, smála se, a dokonce přišla do práce v ,sexy‘ oblečení, tedy bez podprsenky a v punčocháčích. V lednu 2017 [stěžovatelka] řekla, že nás nahrála, když jsem si ,hráli‘, tedy když jsem se jí dotýkal. Když jsem to slyšel, myslel jsem si, že je to vtip, nebral jsem ji vážně.“

19. Manželka C. P. rovněž vypovídala. Státnímu zástupci řekla, že v roce 2017 slyšela, že stěžovatelka obvinila jejího manžela z obtěžování. Ptala se svého manželka, zda je to pravda, a pokud ano, jak mohl dělat návrhy „té ženě“, která, jak slyšela, měla pohlavní styk s několika muži pracujícími na nádraží. Její manžel se přiznal, že měl se stěžovatelkou pohlavní styk, ale popřel, že by ji sexuálně obtěžoval. Vysvětlil své ženě, že ho stěžovatelka křivě obvinila, aby ho vydírala. Žena konfrontovala stěžovatelku, která ji poté přehrála zvukové záznamy, ale v dialozích nic sexuálního neslyšela. Státnímu zástupci řekla, že po vyslechnutí nahrávek se stěžovatelky zeptala, proč nadále chodila do kanceláře C. P., když se jím cítila ohrožena a obtěžována, ale neodpověděla jí. Svědkyně ukončila rozhovor tím, že stěžovatelce řekla, že by se měla stydět za to, co udělala. S manželem o situaci několikrát mluvila, ale pokaždé obvinění ze sexuálního obtěžování popřel.

20. R. M. a F. C., které byly rovněž vyslechnuti státním zástupcem, popsaly setkání a konfrontace, které stěžovatelka popsala ve svých výpovědích.

21. F. C. řekla, že při konfrontaci v kanceláři U. C. (viz bod 8 výše), C. P. popřel, že by na zvukových nahrávkách předložených stěžovatelkou byl jeho hlas, a že by ji poslední dva a půl roku sexuálně obtěžoval, a že se jí odmítl omluvit. F. C. dále uvedla, že stěžovatelka se během tohoto setkání necítila rozrušená, ani neplakala a ve skutečnosti působila spíše vesele. Podle jejího názoru byla stěžovatelka naštvaná, protože chtěla přijmout druhé zaměstnání jinde a C. P. ji to odmítl umožnit.

22. R. M. uvedla, že ji stěžovatelka v roce 2017 několikrát (přesná data si nepamatuje) informovala, že ji C. P. sexuálně obtěžuje. Uvedla, že stěžovatelce zpočátku nevěřila, že na zvukových nahrávkách poznala hlasy, a že stěžovatelka i C. P. zřejmě souhlasili se sexuálním akty, které mezi nimi zřejmě probíhaly.

23. Stěžovatelka rovněž požádala, aby státní zástupce vyslechl M. A., která s ní byla v daném období v úzkém kontaktu. M. A. uvedla, že doprovázela stěžovatelku do kanceláře F. C., když F. C. o obtěžování řekla. M. A. vysvětlila, že během této schůzky se stěžovatelka nezdála být příliš rozhodná v popisu situace a že na nahrávkách se zdálo, že s C. P. vedou diskuzi se sexuálním obsahem a že oba souhlasí. M. A. rovněž uvedla, že když konfrontovala C. P., ten jakékoli sexuální obtěžování popřel. Nakonec M. A. popsala, že jednou viděla stěžovatelku odcházet z kanceláře C. P. s rozepnutou košilí.

24. Státní zastupitelství rovněž získalo přepisy soukromých nahrávek pořízených stěžovatelkou, na kterých je zachycena její komunikace s C. P. V prvním rozhovoru, je slyšet jak C. P. naléhá na stěžovatelku, aby se uklidnila, protože jí chce sahat na prsa; odmítla a požádala ho, aby jí dal košťata, která potřebuje k úklidu. Na druhé nahrávce bylo slyšet, jak stěžovatelka žádá C. P., aby jí dal pytle na sběr odpadků, ale on se jí stále ptá, co jí je a proč je nervózní. Slova C. P. nebyla vždy slyšet, stěžovatelka ho požádala, aby je zopakoval: „Co jste chtěl říct? Že když přijde vedro, tak co? Pomstíš se mi?“. Znovu ho požádala o vysvětlení: “Co mi uděláte, až přijde horko?“, na což C. P. odpověděl: „Krásné věci“. Rozhovor pokračoval, stěžovatelka požádala o pytle na odpadky a C. P. pokračoval ve své řeči o „krásných věcech“, které jí udělá, aniž by je jmenoval nebo popsal.

25. Dne 8. 11. 2019 požádala stěžovatelka o konfrontaci s C. P., ale jelikož její žádost byla podána až poté, co státní zástupce rozhodl ve věci (viz bod 26 níže), nebylo k ní přihlédnuto.

26. Státní zastupitelství vydalo své rozhodnutí dne 22. 10. 2019 a oznámilo jej stěžovatelce a jejímu advokátovi dne 15. a 19. 11. 2019. Rozhodlo, že C. P. nebude stíhán a ukončilo vyšetřování s odůvodněním, že spáchané skutky nebyly trestným činem zakázaným zákonem. Rozhodnutí obsahovalo komplexní popis výpovědí stěžovatelky a svědků (viz body 9 a 23 výše), které byly všechny reprodukovány s uvozovkami a doplněny následující právní analýzou (…právní analýza, kdy je skutek trestným činem, jaké jsou znaky trestného činu…)

27. Dne 13. 12. 2019 vrchní státní zástupce téhož státního zastupitelství potvrdil výše uvedené rozhodnutí s odůvodněním, že předmětné skutky nebyly spáchány s takovou mírou trestní odpovědnosti, jakou vyžaduje zákon, čímž odůvodnil použití čl. 16 odst. 1 písm. b) trestního řádu (viz bod 30 níže). Toto rozhodnutí neobsahovalo popis ani nové hodnocení důkazů obsažených ve spise.

28. Stěžovatelka si stěžovala na rozhodnutí státních zástupců u okresního soudu v Temešváru. Ten je konečným rozsudkem ze dne 11. 6. 2020 potvrdil. Shledal za prokázané, že C. P. žádal po stěžovatelce sexuální služby, ale měl za to, že se stěžovatelka necítila ohrožena na své sexuální svobodě ani ponížena, což jsou prvky vyžadované zákonem pro to, aby se jednalo o trestný čin. Svůj závěr založil na následujících argumentech: (i) na nahrávkách se stěžovatelka nezdála být v rozpacích z rozhovorů s údajným agresorem; (ii) ten během vyšetřování prohlásil, že spolu v minulosti již měli pohlavní styk; a (iii) podle svědeckých výpovědí (viz body 9 až 23 výše) stěžovatelka vypadala smutně jen někdy, zatímco jindy působila spíše vesele.

Příslušný právní rámec

[§ 29.–47. Dotčené právní předpisy a judikatura.]

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

48. Stěžovatelka namítá, že způsob, jakým dotčené úřady, zejména státní zastupitelství a soudy, reagovaly a zkoumaly ponižující a nepříjemnou situaci do níž ji C. P. dostal, ji zbavil spravedlivého řešení jejích stížností a měl negativní důsledky pro její soukromý život, vztahy s kolegy z práce a její zdraví obecně. Opírala se o čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

49. Soud, který je pánem v právní charakteristice skutkových okolností případu (viz Radomilja a další proti Chorvatsku, § 114 a 126), posoudí stížnost z hlediska čl. 8 Úmluvy (viz mutatis mutandis, Špadijer proti Černé hoře, § 66 a 68–69), který zní následovně: (…citace čl. 8 Úmluvy).

A. K přijatelnosti

[§ 50.–55. K přijatelnosti stížnosti]

B. K meritu věci

1. Podání stran

(a) Stěžovatelka

56. Ve svých prvních vyjádřeních stěžovatelka popsala ponížení, které cítila z rukou C. P. po dobu, kdy ji obtěžoval na pracovišti, a uvedla, že byla vystavena citovému týrání, které vyvrcholilo jejím propuštěním. Dále tvrdila, že C. P. lhal ve svých prohlášeních o tom, že spolu měli pohlavní styk. Očernil ji také před státním zástupcem, pravděpodobně jako odplatu za její stížnost a aby ospravedlnil své zcela neadekvátní chování v práci.

57. Ve svých dalších vyjádřeních v reakci na vyjádření vlády stěžovatelka poukázala na to, že vnitrostátní soudy nevzaly v úvahu žádné jí předložené důkazy o sexuálním obtěžování, kterému byla vystavena. Zopakovala, že C. P. ji na pracovišti sexuálně obtěžoval a způsobil jí ponížení, strach a nízké sebevědomí.

(b) Vláda

58. Vláda tvrdila, že úřady přijaly dostatečná opatření ke splnění svých pozitivních závazků. Stěžovatelka měla zejména možnost předložit úřadům své stížnosti a měla prospěch ze sporného řízení, protože mohla předložit své argumenty a důkazy a napadnout tvrzení C. P. Zároveň se jí jako údajné oběti sexuálního obtěžování dostalo zvláštní ochrany během vnitrostátního řízení: nezúčastnila se konfrontace s C. P. ani nebyla vyzvána, aby prokázala, že byla jeho rukou ponížena.

59. Vláda argumentovala, že trestní vyšetřování a následné soudní řízení bylo účinné, i když neskončilo tak, jak stěžovatelka očekávala, tedy odsouzením C. P. V tomto bodě zopakovala, že ačkoli výpovědi oběti jsou zásadní v řízení o sexuálním obtěžování, musí být potvrzeny dalšími důkazy. V projednávané věci však důkazy nepotvrdily tvrzení stěžovatelky, že utrpěla psychickou újmu nebo ponížení.

60. Závěrem vláda poznamenala, že vnitrostátní rozhodnutí byla dostatečně a náležitě odůvodněna.

2. Posouzení Soudem

(a) Obecné zásady

61. Příslušné zásady týkající se ochrany práv na respektování soukromého života jsou popsány například ve věci Nicolae Virgiliu Tănase proti Rumunsku (§ 125–128). Zejména, ačkoli základním cílem čl. 8 je ochrana jednotlivce před svévolnými zásahy ze strany orgánů veřejné moci, mohou navíc existovat pozitivní závazky, které jsou vlastní účinnému respektování soukromého života a které mohou zahrnovat přijetí opatření v oblasti vzájemných vztahů jednotlivců (tamtéž, § 125; viz taktéž Söderman proti Švédsku, § 78, a Špadijer proti Černé Hoře, § 87 s dalšími odkazy).

62. Soud již dříve rozhodl, že pojem soukromého života zahrnuje fyzickou a psychickou integritu jednotlivce. Podle čl. 8 mají státy povinnost chránit fyzickou a psychickou integritu jednotlivce před jinými osobami. Za tímto účelem mají udržovat a v praxi uplatňovat přiměřený právní rámec poskytující ochranu před násilnými činy soukromých osob, a to i v souvislosti s obtěžováním na pracovišti (viz Špadijer proti Černé Hoře, cit. výše, § 87 s dalšími odkazy).

63. V souvislosti s útoky na fyzickou integritu člověka by tato ochrana měla být zajištěna účinnými trestněprávními mechanismy [viz Remetin proti Chorvatsku (č. 2), § 70 in fine, a v nich uvedených úřadů]. Pokud útoky na fyzickou integritu pocházejí od soukromé osoby, Úmluva nutně nevyžaduje, aby stát asistoval při stíhání útočníka, za účelem zajištění práv stěžovatele pode Úmluvy (viz Sandra Janković proti Chorvatsku, § 50). V takových případech je podle Úmluvy představitelné, aby vnitrostátní právo poskytlo stěžovateli možnost stíhat útočníka, buď jako soukromý žalobce, nebo jako poškozený v roli subsidiárního žalobce (viz M.S. proti Chorvatsku, § 75). V každém případě však bez ohledu na to, zda trestní stíhání zůstalo v rukou vnitrostátních orgánů, nebo zda stěžovatel využil možnost stíhat svého útočníka, musí Soud přezkoumat příslušné trestněprávní mechanismy a způsob, jakým byly implementovány [viz Remetin proti Chorvatsku (č. 2), § 95–96, s dalšími odkazy].

64. Pokud jde o méně závažné činy mezi jednotlivci, které mohou narušit psychickou integritu, odpovídající právní rámec poskytující ochranu nevyžaduje vždy existenci účinného trestněprávního ustanovení postihující konkrétní čin. Právní rámec mohou tvořit také občanskoprávní prostředky schopné poskytnout dostatečnou ochranu (viz výše cit. Špadijer proti Černé Hoře, § 89 s dalšími odkazy a A, B a C proti Lotyšsku, § 151).

65. Pokud jde navíc o pozitivní závazky podle čl. 8, jedná se o oblast, ve které mají smluvní státy široký prostor pro uvážení při určování kroků, které je třeba přijmout k zajištění souladu s Úmluvou s náležitým ohledem na potřeby a zdroje společnosti i jednotlivců. Úkolem Soudu není nahradit příslušné vnitrostátní úřady při určování metod ochrany jednotlivců před útoky na jejich osobní integritu, ale spíš podle Úmluvy přezkoumávat rozhodnutí, která tyto úřady přijaly pří výkonu své pravomoci (viz R.B. proti Maďarsku, § 81–82).

66. Konečně Soud již několikrát rozhodl, že trestní řízení by mělo být organizováno tak, aby nedošlo k neodůvodněnému ohrožení život, svobody nebo bezpečnosti svědků, a zejména oběti předvolané k podání svědectví, nebo jejich zájmů spadajících obecně do působnosti čl. 8 Úmluvy (další podrobnosti viz v souvislosti s obětí pohlavního zneužívání dětí Y. proti Slovinsku, § 103).

(b) Aplikace těchto zásad na skutkové okolnosti projednávaného případu

67. Na začátek Soud podotýká, že tento případ se týká uplatňování systému zavedeného na ochranu před sexuálním obtěžováním na pracovišti (viz bod 48 výše, a na rozdíl od výše cit. A, B a C proti Lotyšsku, § 153, kde si stěžovatelé stěžovali výhradně na nedostatek trestněprávní reakce na jejich situaci sexuálního obtěžování). Skutkové okolnosti tohoto případu spadají do kategorie činů, u nichž Soud konstatoval, že odpovídající právní rámec poskytující ochranu nevyžaduje vždy existenci účinného trestněprávního ustanovení, které by se vztahovalo na konkrétní čin (viz cit. judikatura v bodu 64 výše).

68. Stěžovatelka nejprve informovala svoji nadřízenou, která na situaci upozornila zaměstnavatele pachatele, železniční společnost (viz bod 8 výše). V tomto ohledu Soud opakuje, že železniční společnost je vlastněna státem, a představuje tak orgán veřejné moci, jehož jednání může zakládat odpovědnost státu dle Úmluvy (viz bod 34 výše a Libert proti Francii, § 38 a 39).

69. Jak již bylo řečeno, zdá se, že železniční společnost v reakci na obvinění ze sexuálního obtěžování jedním z jejich zaměstnanců učinila jen málo. Navzdory existenci interní směrnice zakazující jakékoli chování narušující důstojnost člověka a podporující oznámení takového chování vedení (viz výše uvedený bod 35), se U. C., který byl o situaci informován a vyslechl zúčastněné strany, odmítl případem stěžovatelky zabývat a nařídil jí, aby se obrátila na policii (viz výše uvedené body 8 a 15). Stejně důležité je, že stěžovatelka byla bez jakéhokoli zjevného předchozího varování v kanceláří U. C. konfrontována s C. P. (viz bod 8 výše).

70. Mimo to nic nenasvědčuje tomu, že by ji U. C. odkázal na někoho jiného ve společnosti, kdo by byl schopen se zabývat její stížnosti, nebo že by sám upozornil na tuto záležitost příslušné zaměstnance železniční společnosti. Ve skutečnosti se zdá, že neproběhlo vůbec žádné vnitřní šetření (viz bod 16 výše).

71. V této souvislosti je pro Soud nemožné posoudit, zda byly na úrovni zaměstnavatele zavedeny nějaké mechanismy pro řešení sexuálního obtěžování na pracovišti. To samo o sobě může být v rozporu s požadavky čl. 8 Úmluvy. Soud znovu připomíná, že směrnice 2006/54/EC jednoznačně odsuzuje sexuální obtěžování a naléhavě vyzývá státy, aby proti němu přijaly preventivní opatření (viz bod 45 výše). Soud dále konstatuje, že Evropský parlament ve svém usnesení ze dne 26. 10. 2017 uznává, že obtěžování na pracovišti je otázkou zdraví a bezpečnosti a jako k takovému by k němu mělo být přistupováno a mělo by mu být předcházeno, a vyzývá k přijetí dalších opatření k účinné prevenci a ukončení sexuálního obtěžování na pracovišti i jinde (viz bod 46 výše).

72. Ať tak či onak, Soud konstatuje, že hlavním těžištěm stížnosti stěžovatelky byla nedostatečná reakce státních zástupců a soudů na její stížnosti na sexuální obtěžování na pracovišti (viz bod 48 výše). Soud se proto zaměří na mechanismy, které státní úřady zavedly a které stěžovatelka mohla využít, aby se domohla nápravy svých stížností.

73. V tomto ohledu Soud poznamenává, že vnitrostátní právo žalovaného státu kriminalizuje sexuální obtěžování na pracovišti (viz bod 29 výše). Kromě toho je právo na respektování dobré pověsti a důstojnosti chráněno čl. 72 občanského zákoníku a porušení práv jiné osoby se lze v zásadě dovolávat v občanskoprávní žalobě o náhradu škody podané podle čl. 1349 občanského zákoníku (viz bod 33 výše). Soud již konstatoval, že pokud je trestní vyšetřování řádně vedeno, představuje účinný vnitrostátní prostředek nápravy stížností týkajících se údajného zásahu do soukromého života, který je trestný podle vnitrostátního práva (viz mutatis mutandis, Association ACCEPT a další proti Rumunsku).

74. Policie a státní zástupce se totiž domnívali, že je potřeba zahájit trestní vyšetřování (viz výše cit. A, B a C proti Lotyšsku, § 161 in fine). Stěžovatelka tvrdila, že zažila ponížení, a navíc byla vystavena nežádoucímu fyzickému kontaktu (viz body 6 a 24 výše); ačkoli souhlas byl oběma stranami zpochybněn, ověření tohoto aspektu nemá vliv na závažnost samotného činu, ale bude posouzeno jako aspekt týkající se účinnosti vyšetřování (viz mutatis mutandis M.C. proti Bulharsku, § 179ľ182). Konečně Soud musí poznamenat, že sexuální obtěžování je vnitrostátním právem považováno za nejzávažnější formu obtěžování, za kterou hrozí přísnější trest než za jiné formy obtěžování zakázané trestním zákoníkem (viz bod 29 výše).

75. Stěžovatelka tak neměla důvod pochybovat o tom, že trestní vyšetřování bude účinné a schopné zjednat nápravu (viz mutatis mutandis Association ACCEPT a další proti Rumunsku, § 81). V tomto ohledu Soud opakuje, že pokud by byly trestněprávní prostředky nápravy považovány za účinné, samy o sobě by byly schopny splnit procesní povinnost podle čl. 8 (viz Botoyan proti Arménii, § 109 in fine, s dalšími odkazy). Ve světle výše uvedeného a s přihlédnutím k tomu, že vnitrostátní úřady dospěly k závěru, že ji C. P. neponižoval (viz body 26 a 28 výše), nelze po stěžovatelce požadovat, aby vyzkoušela jiné prostředky nápravy, jako je žaloba u civilních soudů, které rovněž byly k dispozici, ale pravděpodobně neměly větší šanci na úspěch (tamtéž § 116 a 125).

76. Konečně k tomuto bodu Soud nemůže než poznamenat, že vláda netvrdila, že stěžovatelka měla podat samostatnou občanskoprávní žalobu proti C. P., ani neposkytla žádné příklady relevantní vnitrostátní praxe, které by jí umožnily vyvodit příslušné závěry (viz body 37–40 výše).

77. Soud proto přezkoumá, zda stát v trestním řízení týkajícím se obvinění ze sexuálního obtěžování spáchaného na stěžovatelce dostatečně chránil její právo na respektování soukromého života, zejména její osobní integrity. Toto posouzení nezávisí na tom, zda předmětné vyšetřování vedlo k výsledku, který je pro ni příznivý (viz mutatis mutandis výše cit. Špadijer proti Černé Hoře, § 91).

78. V projednávané věci Soud konstatuje, že stěžovatelka podala trestní oznámení na C. P. z důvodu sexuálního obtěžování (viz bod 6 výše). Vyšetřování bylo zahájeno neprodleně (viz bod 7 výše) a úřady, jak státní zastupitelství, tak soud, potvrdily, že C. P. se dopustil jednání uváděného stěžovatelkou (viz body 26–28 výše). Rovněž se domnívaly, že předmětné činy nesplňují požadavky stanovené trestním zákonem pro naplnění skutkové podstaty trestného činu sexuálního obtěžování. Takto přijatá rozhodnutí ve věci konstatovala buď, že pachatel nebyl trestně odpovědný za údajný trestný čin, nebo že se stěžovatelka necítila být těmito činy ponížena, což je prvek vyžadovaný vnitrostátním právem k tomu, aby tyto činy představovaly trestný čin sexuálního obtěžování (viz bod 29 výše).

79. Vnitrostátní rozhodnutí však neumožňují Soudu zjistit, jak úřady dospěly ke svému závěru. Státní zastupitelství neučinilo nic víc, než že podrobně popsalo předložené důkazy a nenabídlo žádné vysvětlení, jak tyto skutečnosti podpořily jeho rozhodnutí ze dne 22. 10. 2019 (viz bod 26 výše). Zdá se, že státní zastupitelství nepovažovalo výpovědi stěžovatelky za relevantní důkazy, protože neprovedlo žádné posouzení jejich provázanosti a věrohodnosti. Navíc se nezdá, že by státní zastupitel výpovědi stěžovatelky uvedl do kontextu. V tomto ohledu musí Soud znovu připomenout, že stejně jako domácí násilí, případy sexuálního obtěžování nevyplouvají vždy na povrch, neboť jsou stále značně podhodnoceny – často se odehrávají v rámci osobních vztahů a za zavřenými dveřmi, což obětem ještě více ztěžuje dokazování (viz výše uvedený bod 9; viz také mutatis mutandis Opuz proti Turecku, § 132, a odůvodnění E usnesení Evropského parlamentu ze dne 26. 10. 2017, citované v bodě 46 výše). Tyto mezery nebyly napraveny ani vrchním státním zástupcem ani okresním soudem v jejich následných rozhodnutích. Stejně tak rozhodnutí státního zastupitelství ze dne 22. 10. 2019, ani rozhodnutí, která je potvrdila, neobsahují důvody, které by byly způsobilé vysvětlit způsob výkladu a aplikace práva na skutkové okolnosti případu (viz body 26–28 výše).

80. Soud podotýká, že hlavním důvodem prolínajícím se jak rozhodnutím státního zastupitelství ze dne 22. 10. 2019, tak rozhodnutím okresního soudu ze dne 11. 6. 2020, je absence ponížení oběti předmětnými činy. Úřady však nijak blíže nevysvětlily své závěry a nepokusily se dát do souvislosti důkazy, z nichž vyplývá, že někdy po setkání s C. P. působila smutně, zatímco jindy spíše vesele (viz bod 28). Například zmínka o těchto tvrzeních v rozhodnutích nebyla doprovázena žádným hodnocením vztahu moci a podřízenosti mezi stěžovatelkou a C. P., ani výhružkami, které údajně vůči ní učinil, ačkoli na tyto prvky byly úřady v průběhu řízení řádně upozorněny (viz bod 8 in fine a mutatis mutandis Bărbulescu proti Rumunsku, § 117).

81. Úřady se nepokusily uvést svá zjištění do souvislosti s vnitrostátním právem, přestože respektování důstojnosti je význačným prvkem právních předpisů žalovaného státu (viz body 31 a 32 výše).

82. Úřady krom toho nepodnikly žádné další kroky ke zjištění důsledků, které mělo jednání C. P. na stěžovatelku. V tomto ohledu, s ohledem na význam, který má prvek zastrašování nebo ponižování oběti pro prokázání existence trestného činu sexuálního obtěžování podle vnitrostátního práva (viz bod 29 výše), mohly úřady nařídit psychologické vyšetření stěžovatelky za účelem získání odborné analýzy jejích reakcí po setkání s C. P. a určit existenci možných psychických následků údajného obtěžování (viz mutatis mutandis M.G.C. proti Rumunsku, § 70). Mohly si také ověřit, zda existovaly důvody, proč stěžovatelka křivě obvinila C. P., jak tomu nasvědčovaly některé svědecké výpovědi. Soud však podotýká, že nic z výše uvedeného nebylo v žádné fázi vyšetřování tohoto případu provedeno (viz mutatis mutandis I.C. proti Rumunsku, § 54).

83. Soud také se znepokojením konstatuje, že rozhodnutí státního zastupitelství ze dne 22. 10. 2019 obsahovalo detailní popis narážek, které C. P. ve svých vyjádřeních učinil ohledně soukromého života stěžovatelky a údajných motivů jejího jednání a obvinění (viz bod 18 výše). Jak tvrdila stěžovatelka, mohly být pouze obrannou strategií C. P. (viz body 18–19 a 56 výše). I když mohlo být nezbytné, aby státní zástupce na některé aspekty těchto výpovědí odkázal, je obtížné zjistit, jakému účelu prověřování trestného činu posloužilo jejich rozsáhlé zopakování v rozhodnutí státního zástupce. Kromě toho, že jejich přítomnost vůči stěžovatelce byla necitlivá a neuctivá, stigmatizovala ji a může být považována za porušení jejích práv zaručených čl. 8 Úmluvy (viz mutatis mutandis J.L. proti Itálii, § 136 a Sanchez Cardenas proti Norsku, § 33–39).

84. Stejně tak je třeba poznamenat, že v průběhu trestního vyšetřování byla stěžovatelka konfrontována s U. C. Státní zástupce nijak nevysvětlil nutnost této konfrontace a její dopad na stěžovatelku. Soud opakuje, že úřady musí pečlivě zvážit nezbytnost konfrontace a že je třeba zohlednit a chránit důstojnost a citlivost oběti (viz mutatis mutandis Y. proti Slovinsku, § 103 cit. výše).

85. V tomto ohledu Soud opakuje, že na mezinárodní scéně je sexuální obtěžování jednoznačně odsuzováno a státy jsou vyzývány, aby pachatele účinně potrestaly a ukončily tak beztrestnost (viz body 44–46 výše). Zároveň mezinárodní nástroje, zejména Evropská sociální charta a Istanbulská úmluva, vyžadují, aby smluvní strany přijaly nezbytná legislativní a jiná opatření na ochranu práv a zájmů obětí (viz body 41–43, resp. 44 výše). Taková opatření zahrnují mimo jiné ochranu před sekundární viktimizací (pro další podrobnosti viz mutatis mutandis výše cit. Y. proti Slovinsku, § 104), což je povinnost, kterou úřady v tomto případě nesplnily.

86. Konečně Soud poznamenává, že i poté, co se železniční společnost dozvěděla o stížnostech na sexuální obtěžování, stěžovatelka nadále trpěla jeho následky, protože byla nakonec nucena opustit své zaměstnání (viz body 5 a 8 in fine výše). Tento prvek, který bezpochyby přispěl k jejímu strádání a pocitu bezmoci, neměl žádný vliv na způsob, jakým úřady posoudily její stížnosti.

87. Z těchto důvodu, aniž by překročil rozsah svého přezkumu a zásadu subsidiarity a aniž by se vyjadřoval k vině C. P., Soud konstatuje, že vyšetřování případu stěžovatelky mělo tak závažné nedostatky, že představuje porušení pozitivních závazků států podle čl. 8 Úmluvy (viz mutatis mutandis výše cit. M.C. proti Bulharsku, § 167 a Söderman proti Švédsku, § 90–91 cit výše).

88. Došlo tedy k porušení tohoto ustanovení.

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost je přijatelná;

2. článek 8 Úmluvy byl porušen.

 

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.