KATSIKEROS proti Řecku

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 21. července 2022 ve věci č. 2303/19 – Katsikeros proti Řecku

Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že zamýšlený vztah stěžovatele s dcerou nespadá pod rodinný život, nýbrž soukromý život ve smyslu článku 8 Úmluvy. Dále rozhodl, že omezení styku stěžovatele s dcerou byla založena na relevantních a dostatečných důvodech a k porušení článku 8 Úmluvy nedošlo. Konečně rozhodl, že nebyl porušen článek 6 Úmluvy z důvodu zamítnutí dodatečných dovolacích důvodů stěžovatele pro opožděné podání. Námitka stěžovatele na nedostatek nestrannosti některých soudců senátu dovolacího soudu byla odmítnuta pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy.

I. Skutkové okolnosti

Z krátkého vztahu stěžovatele a K. P. se v roce 2014 narodila dcera M. Stěžovatel ukončil vztah s K. P. měsíc před svatbou v době, kdy byla těhotná s M. Před narozením dítěte spolu rodiče nekomunikovali. Stěžovatel v roce 2015 prohlásil bez souhlasu K. P. dítě za své. Následně byl předběžným opatřením upraven styk. V rozsudku vydaném v roce 2016 soud shledal, že stěžovatel je otcem M., ale zamítl stěžovatelův návrh na sdílenou rodičovskou odpovědnost, neboť bylo prokázáno, že se stěžovatel ve svém předchozím vztahu choval ke K. P. agresivně. Dále stanovil omezený rozsah styku stěžovatele s M., a to za přítomnosti K. P. a jednoho jejího příbuzného v bydlišti K. P. V následujícím období měl být styk rozšířen co do rozsahu i místa setkání. Odvolací soud ve svém rozsudku z roku 2017 poukázal na nezájem ze strany stěžovatele stýkat se s M. dle rozsudku soudu prvního stupně. S M. se setkal pouze jednou v březnu 2015, kdy jí byly tři měsíce. Nadto neplatil výživné. Nicméně s ohledem na nejlepší zájem dítěte stýkat se se svým otcem byl stanoven pravidelný, avšak omezený styk. Prvních šest měsíců po vynesení rozsudku na tři hodiny každou první a třetí sobotu v měsíci a na pět hodin každou druhou a čtvrtou neděli v měsíci v bydlišti K. P. a za její přítomnosti a přítomnosti jednoho z jejích příbuzných. V následujícím období byl styk rozšířen co do rozsahu i místa setkání. V roce 2018 bylo dovolání stěžovatele zamítnuto. Stejně tak byly zamítnuty rozšířené dovolací důvody pro opožděnost.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že vnitrostátní soudy omezením styku s dcerou porušily jeho právo na respektování rodinného života dle článku 8 Úmluvy.

Soud nejprve poznamenal, že rodinný život ve smyslu článku 8 Úmluvy je nutno vykládat i ve smyslu života mimo manželství (Znamenskaya proti Rusku, č. 77785/01, rozsudek ze dne 2. června 2005, § 26). Avšak samotný biologický příbuzenský vztah rodiče k dítěti bez dalšího nestačí k tomu, aby mu byla poskytnuta ochrana ve smyslu článku 8 Úmluvy (srov. L. proti Nizozemsku, č. 45582/99, rozsudek ze dne 1. června 2004, § 37). Pravidlem je společné soužití, výjimečně může zamýšlený rodinný život spadat pod ochranu článku 8 Úmluvy v případech, kdy nebyl založen z důvodů, které nejsou přičitatelné stěžovateli (srov. Pini a ostatní proti Rumunsku, č. 78028/01 a 78030/01, rozsudek ze dne 22. června 2004, § 143 a 146). Zejména to platí na vztahy mezi dítětem narozeným mimo manželství a biologickým otcem, kteří jsou spjati přirozeným poutem, přičemž jejich skutečný vztah může z praktických a právních důvodů určit matka dítěte, a je-li vdaná, její manžel (Anayo proti Německu, č. 20578/07, rozsudek ze dne 21. prosince 2010, § 60). Mezi relevantní faktory pak patří prokazatelný zájem otce o dítě před a po narození (Hülsmann proti Německu, č. 33375/03, rozhodnutí ze dne 18. března 2008). Dle judikatury Soudu blízké vztahy nespadající pod pojem „rodinný život“ obecně spadají pod ochranu „soukromého života“ (Znamenskaya proti Rusku, cit. výše, § 27 a odkazy tam uvedené). V řízeních o určení otcovství Soud uvedl, že vztah mezi mužem a jeho zákonným nebo domnělým dítětem se může týkat rodinného života, ale tuto otázku lze ponechat otevřenou, jelikož se nepochybně týká soukromého života, který zahrnuje důležité aspekty osobní identity člověka (Yildirim proti Rakousku, č. 34308/96, rozhodnutí ze dne 19. října 1999).

V dané věci Soud uvedl, že navzdory námitkám K. P. bylo posléze postaveno najisto, že stěžovatel je biologickým otcem M. Stěžovatel sice krátce žil ve společné domácnosti s K. P. s úmyslem uzavřít s ní manželství, nicméně nikdy nežil s M. a navzdory přiznanému právu na styk se s ní setkal pouze jednou v březnu 2015, přičemž v době skončení vnitrostátního řízení jí bylo 3,5 roku. Stejně tak neexistovaly žádné známky závazku stěžovatele vůči M. před jejím narozením. Za těchto okolností tak jejich vztah neměl dostatečnou stálost, aby mohl být prohlášen za rodinný život ve smyslu článku 8 Úmluvy. Pokud jde o možnost, že existují okolnosti, které nelze přičítat stěžovateli, Soud podotkl, že ve prospěch stěžovatele působí skutečnost, že se nechal prohlásit otcem dítěte, projevil přání sdílet s K. P. rodičovskou odpovědnost a s dítětem se pravidelně stýkat. Avšak po uznání otcovství a určení styku odmítl za soudem stanovených podmínek styk realizovat, což vedlo k tomu, že M. viděl pouze jednou. Dle Soudu uvedené nepostačovalo k prokázání zájmu stěžovatele o dítě (a contrario Anayo proti Německu, cit. výše, kde se stěžovatel s dítětem nestýkal, jelikož mu matka dítěte a právní otec dítěte styk neumožnili). Proto skutečnost, že rodinný život nebyl zjištěn, lze přičíst stěžovateli.

S ohledem na výše uvedené má Soud za to, že stěžovatelův zamýšlený vztah s jeho biologickým dítětem nepodléhá ochraně rodinného života dle článku 8 Úmluvy, avšak otázka, zda rozsah styku s M. byl nadměrně omezující, se týká jeho soukromého života dle článku 8 Úmluvy.

Soud k tomuto konstatoval, že vnitrostátní soudy určily právo na setkávání stěžovatele s dcerou poměrně restriktivně, a to pokud jde o rozsah, místo styku a rovněž přítomné osoby. Přesto důvody, které je k tomu vedly, lze považovat za objektivní, a Soud tak vnímá, že jednaly v nejlepším zájmu dítěte. Vnitrostátní soudy omezení odůvodnily nízkým věkem dítěte, výlučnou péčí matky a absencí blízkých vazeb mezi stěžovatelem a dítětem, jelikož stěžovatel se z vlastní vůle s dítětem nestýkal v rozsahu stanoveném soudem prvního stupně. Přespání dítěte u otce by bylo možné až v případě, že se sblíží, jinak by mohlo dojít k poškození emočního a duševního vývoje M. Omezení by panovala do té doby, dokud by se více nesblížili a dokud by zájem stěžovatele o vytvoření vztahu k M. nebyl zřejmý (Giorgioni proti Itálii, č. 43299/12, rozsudek ze dne 15. září 2016, § 81; srov. Gobec proti Slovinsku, č. 7233/04, rozsudek ze dne 3. října 2013, § 144).

Dle názoru Soudu nebyla omezení stanovená vnitrostátními soudy natolik extrémní, aby stěžovatel nemohl navázat se svou dcerou pevný vztah. Nadto byla příslušná omezení zmírňována, styk byl postupně rozšiřován a měl se uskutečnit bez matčiny přítomnosti i na jiných místech. Dále, stěžovatel měl možnost podat novou žádost o stanovení styku, což učinil a styk byl omezen v menší míře. Pokud jde o námitku, že dítě nebylo vyslechnuto, dle Soudu to nebylo s ohledem na jeho nízký věk nutné (Sahin proti Německu, č. 30943/96, rozsudek velkého senátu ze dne 8. července 2003, § 73). Soud nepovažuje ani délku řízení, které trvalo 3,5 roku, za nepřiměřenou, po dobu řízení měl stěžovatel navíc možnost dítě vídat. Na základě výše uvedeného měl Soud za to, že důvody uvedené vnitrostátními soudy k odůvodnění zásahu do soukromého života stěžovatele byly relevantní a dostatečné ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy. K porušení článku 8 Úmluvy tedy nedošlo.

K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy

Stěžovatel dále namítal, že dovolací soud zamítnutím jeho dodatečných dovolacích důvodů porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy.

Relevantní zásady práva na přístup k vyšším soudům jsou shrnuty ve věci Zubac proti Chorvatsku (č. 40160/12, rozsudek velkého senátu ze dne 5. dubna 2018, § 76–99). Soud konstatoval, že dle příslušných ustanovení vnitrostátního práva je dovolateli stanovena lhůta k podání dodatečných dovolacích důvodů třicet dnů před termínem jednání. Kasační soud zamítl dodatečné dovolací důvody jako podané opožděně. Třicátým dnem byla neděle a dodatečné dovolací důvody měl stěžovatel oznámit nejpozději v nejbližší předcházející pracovní den, tedy v pátek. Soud má za to, že je v pravomoci státu nastavit si podmínky pro podání dovolání, judikatura dovolacího soudu byla jasná a jeho postup předvídatelný. Naopak stěžovatel neodkázal na žádnou rozporuplnou judikaturu ani na aktuální změny ve výkladu příslušných ustanovení, které by jej mohly vést k domněnce, že jím podané dodatečné dovolací důvody byly předloženy včas. V neprospěch stěžovatelových námitek pak svědčí i skutečnost, že sám je soudcem. Věc stěžovatele byla projednána na dvou stupních soudní soustavy v plné jurisdikci a rozhodnutí dovolacího soudu nenarušilo samotnou podstatu stěžovatelova práva na přístup k soudu. V dané věci tak nedošlo k porušení článku 6 Úmluvy. Závěrem stěžovatel namítal, že 3 z 5 soudců senátu dovolacího soudu nebyli nestranní ve smyslu článku 6 Úmluvy, jelikož se dříve zamítavě postavili k jeho povýšení na pozici soudce odvolacího soudu z důvodu jeho soukromého sporu o styk s dítětem. Soud uvedl, že stěžovatel věděl nebo měl vědět o totožnosti soudců hlasujících proti jeho povýšení před rozhodnutím dovolacího soudu, nadto mu bylo známo složení senátu dovolacího soudu (Croatian Golf Federation proti Chorvatsku, č. 66994/14, rozsudek ze dne 17. prosince 2020, § 112–113). Stěžovatel tak měl požádat o vyloučení příslušných soudců a jeho stížnost je v této části nepřijatelná pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy ve smyslu čl. 35 odst. 4 Úmluvy.