JURIŠIĆ (č. 2) proti Chorvatsku

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 7. července 2022 ve věci č. 8000/21 – Jurišić proti Chorvatsku (č. 2)

Senát první sekce Soudu rozhodl čtyřmi hlasy proti třem, že námitka další absence pravidelného styku stěžovatele se synem představuje novou stížnost, kterou má Soud pravomoc rozhodnout, a nikoli pokračující porušení Úmluvy ve věci Jurišić proti Chorvatsku pod dohledem Výboru ministrů Rady Evropy. Současně jednomyslně rozhodl, že nevykonáváním styku nedošlo k porušení práva stěžovatele na rodinný život ve smyslu článku 8 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Ve věci Jurišić proti Chorvatsku (č. 29419/17, rozsudek ze dne 16. ledna 2020) Soud shledal, že stěžovatel neměl z důvodu absence výkonu rozsudku z května 2010 smysluplný kontakt se synem prakticky od jeho narození v roce 2006. Výkon uvedeného rozsudku byl pod dohledem Výboru ministrů Rady Evropy. Vnitrostátní soud v lednu 2020 zrušil původní rozsudek o širokém styku z důvodu jeho nevykonatelnosti a v listopadu 2020 vydal na základě znaleckého posudku nový rozsudek o postupném obnovení styku. Navzdory přijetí řady opatření, včetně opakovaného odsouzení matky pro maření styku, se styk neuskutečnil. Rodiče nespolupracovali, stěžovatel nedbal přání dítěte a dítě styk odmítalo. Například při setkání v červnu 2021 se rodiče začali dohadovat a jejich syn odešel s tím, že je mu 14 let a že má právo, aby jeho názor byl vzat v potaz. Syn odešel i ze setkání v červenci 2021, na kterém se rodiče vzájemně obviňovali z jeho zneužití a stěžovatel synu oznámil, že jeho matka „skončí ve vězení“. V roce 2021 stěžovatel podal novou stížnost k Soudu.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že navzdory novým rozhodnutím o styku stále nemá možnost syna pravidelně vídat, čímž došlo k porušení článku 8 Úmluvy.

a) K přijatelnosti

Soud se nejdříve zabýval otázkou, zda článek 46 Úmluvy brání přezkumu stížnosti.

Vláda namítala, že po vydání rozsudku Soudu dne 16. ledna 2020 nebylo zahájeno žádné nové řízení. Rozhodnutí o ukončení výkonu styku a nový rozsudek o styku tvořily součást opatření přijatých vnitrostátními orgány za účelem výkonu rozsudku Soudu. Tato opatření byla pod dohledem Výboru ministrů Rady Evropy a stížnost je tak neslučitelná s Úmluvou ratione materiae.

Soud úvodem konstatoval, že z jeho judikatury [Verein gegen Tierfabriken (VgT) proti Švýcarsku (č. 2), č. 32772/02, rozsudek velkého senátu ze dne 30. června 2009, § 61–63], vyplývá, že pravomoci Výboru ministrů Rady Evropy při dohledu nad výkonem rozsudků nevylučují, aby se Soud zabýval přezkumem nových otázek vyplývajících z opatření přijatých vnitrostátními orgány ve snaze napravit porušení konstatované Soudem. Relevantní zásady jsou shrnuté ve věci Moreira Ferreira proti Portugalsku (č. 2) (č. 19867/12, rozsudek velkého senátu ze dne 11. července 2017, § 47–48).

V rozsudku ze dne 16. ledna 2020 Soud shledal porušení práv stěžovatele zaručených článkem 8 Úmluvy z důvodu absence výkonu rozsudku o styku se synem. S ohledem na pokračující porušování práv stěžovatele není pro Soud neobvyklé přezkoumat druhou stížnost na porušení Úmluvy v následujícím období (Egmez proti Kypru, č. 12214/07, rozhodnutí ze dne 18. září 2012, § 53). Nadto po vynesení rozsudku Soudu byla vydána nová vnitrostátní rozhodnutí, zejména rozhodnutí z ledna 2020 o ukončení výkonu původního rozsudku o styku, jakož i nový rozsudek o styku z listopadu 2020. Stěžovatel ve stížnosti výslovně poukázal na tato nová rozhodnutí, která přezkoumala další vývoj situace, nové znalecké posudky a zohlednila věk dítěte a jeho přání. Tato rozhodnutí tak představují nové skutečnosti, které má Soud pravomoc přezkoumat [srov. Moreira Ferreira proti Portugalsku (č. 2), cit. výše, § 47]. Soud přezkoumá pouze část pokrývající období po 16. lednu 2020 (Ivanţoc a ostatní proti Moldavsku a Rusku, č. 23687/05, rozsudek ze dne 15. listopadu 2021). Stížnostní námitka vlády tak musí být odmítnuta.

b) K odůvodněnosti

Úkolem Soudu bylo posoudit, zda v období od ledna 2020 vnitrostátní orgány učinily všechny nezbytné kroky, které od nich bylo možné rozumně vyžadovat, za účelem usnadnění kontaktu stěžovatele se synem. Relevantní zásady jsou shrnuty ve věci Ribić proti Chorvatsku (č. 27148/12, rozsudek ze dne 2. dubna 2015, § 88–89 a 92–95) a K. B. a ostatní proti Chorvatsku (č. 36216/13, rozsudek ze dne 14. března 2017, § 143–144). Právo dítěte vyjádřit svůj vlastní názor nesmí být vykládáno jako bezpodmínečné veto dítěte, aniž by byly zváženy další faktory k určení nejlepšího zájmu dítěte (K. B. a ostatní proti Chorvatsku, cit. výše, § 143).

Bezprostředně po rozsudku Soudu ze dne 16. ledna 2020 vnitrostátní soudy ukončily výkon rozsudku o širokém styku stěžovatele se synem z května 2010 z důvodu jeho nevykonatelnosti. Znalci dospěli k závěru, že vynucování širokého styku s dítětem, které se stěžovateli odcizilo, není v jeho nejlepším zájmu, a soudy tak stanovily a důkladně odůvodnily potřebu postupného obnovení kontaktu. V listopadu 2020 byl vydán nový rozsudek o styku, který vzal v potaz špatný vztah rodičů a jejich nespolupráci, jakož i postoj stěžovatele, který trval na svých požadavcích, místo aby dbal přání dítěte.

Pro Soud bylo nepochopitelné, že navzdory výslovnému přání dítěte setkat se v ordinaci psychiatra, který ho léčil řadu let, stěžovatel setkání odmítl. Nadto stěžovatel nespolupracoval během několika pokusů uskutečnit kontakt. Při jedné schůzce řekl dítěti, že jeho matka půjde do vězení, načež dítě další kontakt s ním odmítlo. Na další schůzce se stěžovatel pohádal s matkou, což rovněž vedlo k odmítnutí kontaktu dítětem. Soud si je vědom, že spory o styk jsou mimořádné citlivé a zajištění styku je nesnadné, zejména pokud jeden nebo oba rodiče nejsou konstruktivní (Krasicki proti Polsku, č. 17254/11, rozsudek ze dne 15. dubna 2014, § 90).

V projednávané věci měly vnitrostátní orgány nesnadný úkol zajistit styk při negativním postoji matky a odmítání styku synem, nicméně podnikly řadu kroku pro umožnění styku. Styk byl nově upraven v souladu s nejlepším zájmem dítěte a pokusy o styk selhaly zejména kvůli chování obou rodičů. Nadto byla matka dítěte uznána vinou z maření výkonu úředního rozhodnutí ve dvou trestních řízeních a byla na ni podána další tři trestní oznámení. S ohledem na skutečnost, že pozitivní závazky státu jsou povinnostmi prostředků, a nikoli výsledku, a ve světle postoje stěžovatele, se Soud domnívá, že absenci styku nelze přičíst na vrub příslušným orgánům (srov. Gobec proti Slovinsku, č 7233/04, rozsudek ze dne 3. října 2013, § 152).

K porušení článku 8 Úmluvy tak nedošlo.

III. Oddělená stanoviska

K rozhodnutí připojila souhlasné stanovisko soudkyně Schembri Orland, která uvedla, že z důvodu plynutí času nelze výkon rozsudku o styku nařídit bez dalšího posouzení nejlepšího zájmu dítěte. Současně zdůraznila význam participace dítěte na řízení, které se ho dotýká.

Soudkyně Poláčková a soudci Wennerström a Sabato si ve svém společném nesouhlasném stanovisku pokládají otázku, zda může Soud vyslovit neporušení Úmluvy přijetím následné stížnosti údajně založené na novém posouzení případu, který podle stěžovatele představovalo nové porušení. Soudci konstatovali, že pokud jsou stížnosti podané jako návazné věci na předchozí rozsudky, a nejsou-li splněna kritéria přijatelnosti, Soudu nic nebrání předat spis Výboru ministrů podle článku 9 jednacího řádu Výboru ministrů.