LANZERATH proti Německu

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí ze dne 5. července 2022 ve věci č. 1854/22 – Lanzerath proti Německu

Výbor třetí sekce Soudu jednomyslně rozhodl o zjevné neopodstatněnosti stížnosti, v níž stěžovatel namítal porušení svobody projevu podle článku 10 Úmluvy z důvodu uložení trestní sankce za srovnávání holokaustu a údajné stigmatizace členů jedné z politických stran v současném Německu.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel je členem německé pravicové politické strany Alternative für Deutschland („AfD“), založené v roce 2013. V červnu 2018 se zúčastnil demonstrace v Augsburgu v průběhu konání stranické konference AfD, kde držel podomácku vyrobený transparent s názvem „Nenávistné kampaně v Německu“. Na levé straně transparentu byla vyobrazena Judenstern (žlutá Davidova hvězda
používaná v nacistickém Německu k identifikaci Židů) s nápisem „1933 až 1945“. Na pravé straně transparentu bylo vyobrazeno logo strany AfD s nápisem „2013 až ?“. Již o rok dříve zveřejnil stěžovatel obdobný text na svém twitterovém účtu.

V srpnu 2019 byl stěžovatel odsouzen okresním soudem k pokutě 4 500 eur za trestný čin podněcování k nenávisti, kterého se dle příslušného ustanovení německého trestního zákoníku dopustí každý, kdo veřejně schvaluje, popírá nebo zlehčuje nacistickou genocidu. Stěžovatel se proti rozsudku neúspěšně odvolal. S úspěchem se neshledalo ani jeho dovolání a následná ústavní stížnost.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 10 Úmluvy

Stěžovatel na poli článku 10 Úmluvy namítal, že jeho transparent neměl za cíl zlehčovat či schvalovat zločiny spáchané na Židech v období nacismu, ale pouze poukázat na politickou a společenskou marginalizaci AfD a jejích členů, přičemž Judenstern použil jako symbol ochoty společnosti porušovat lidskou důstojnost a základní práva.

Soud uznal, že odsouzení stěžovatele představuje zásah do jeho svobody projevu zaručené článkem 10 Úmluvy a že k tomuto zásahu došlo na základě zákona. Odsouzení dále sledovalo legitimní cíle stanovené v čl. 10 odst. 2 Úmluvy, spočívající v předcházení zločinnosti a ochraně pověsti nebo práv jiných, a to konkrétně obětí a přeživších holocaustu, jejich rodin a Židů dnes žijících v Německu.

K posouzení přiměřenosti odsouzení Soud připomněl, že dopad vyslovení názoru nelze oddělit od příslušného historického a společenského kontextu, přičemž odkaz na holokaust je potřeba posuzovat ve specifickém kontextu německé minulosti (Perinçek proti Švýcarsku, č. 27510/08, rozsudek velkého senátu ze dne 15. října 2015, § 242–243). Jedním z faktorů pro posouzení nezbytnosti zásahu do svobody projevu je, zda lze dané výroky – vzhledem k jejich bezprostřednímu i širšímu kontextu – vykládat jako ospravedlnění netolerance (tamtéž, § 206).

Ve světle uvedeného Soud shledal, že vnitrostátní soudy uvedly relevantní a dostatečné důvody pro stěžovatelovo odsouzení. Dospěly totiž k závěru, že tím, že stěžovatel přirovnal systematické pronásledování a vyvražďování Židů v nacistickém Německu k údajné stigmatizaci členů politické strany v současném Německu založeném na právním státu, dopustil se bezostyšné bagatelizace holokaustu. Vnitrostátní soudy zdůraznily, že úmyslem zákonodárce bylo sankcionovat přesně tento typ relativizace holokaustu. Poukázaly i na to, že jednání stěžovatele mohlo narušit veřejný pořádek. V této souvislosti upozornily, že stěžovatel usiloval o široký dopad svého prohlášení: transparent držel v průběhu stranické konference AfD, která přitáhla značnou mediální pozornost, a jeho post na Twitteru byl veřejně dostupný. Tím dle vnitrostátních soudů stěžovatel zasáhl do důstojnosti a reputace obětí a přeživších holocaustu i jejich rodin způsobem, který je společensky netolerovatelný, jelikož je způsobilý otrávit politické klima v zemi.

Co se týče trestní sankce uložené stěžovateli, Soud uznal, že vzhledem k prostoru pro uvážení náležejícímu státu v této oblasti a vzhledem k pečlivému přezkoumání případu vnitrostátními soudy lze danou sankci považovat za přiměřený prostředek k ochraně pověsti obětí a přeživších holocaustu, jejich rodin a Židů dnes žijících v Německu.

Na základě výše uvedeného Soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatele jsou zjevně neopodstatněné, a jeho stížnost tak odmítl jako nepřijatelnou.