FUKSOVÁ A PUJMANOVÁ proti České republice

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí ze dne 2. června 2022 ve věci č. 48351/21 – Fuksová a Pujmanová proti České republice

Výbor páté sekce Soudu jednomyslně odmítl stížnost, v níž stěžovatelky namítaly porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť daný článek nebyl vzhledem k okolnostem případu použitelný na vkladové řízení, ve kterém již nebylo v sázce vlastnické právo stěžovatelek.

I. Skutkové okolnosti

V letech 1992 až 2005 probíhalo před vnitrostátními soudy restituční řízení o žalobě na uzavření dohody o vydání nemovitostí, které dříve odkoupila od státu rodina stěžovatelek. Vnitrostátní soudy v něm rozhodly ve prospěch potomků původních vlastníků. Ti se posléze prostřednictvím žaloby o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí úspěšně domohli i formální změny vlastnického práva. Posledně uvedené řízení trvalo na vnitrostátní úrovni více než osm let a stěžovatelky v něm vystupovaly v postavení žalovaných. Stěžovatelky následně kvůli délce řízení požadovaly poskytnutí zadostiučinění. Vnitrostátní orgány uznaly, že došlo k porušení práva stěžovatelek na projednání věci v přiměřené lhůtě, a přiznaly jim zadostiučinění za nemajetkovou újmu.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy

Stěžovatelky namítaly nepřiměřenou délku řízení na vnitrostátní úrovni a poskytnuté zadostiučinění považovaly za nedostatečné.

Soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu vydaný v rámci vkladového řízení, dle kterého vlastnické právo restituentů bylo nastoleno již na základě rozhodnutí vydaného v restitučním řízení. Jelikož se jednalo o věc pravomocně rozhodnutou, úkolem katastrálního úřadu tak bylo jen provést změnu vlastnického práva. Stěžovatelky vystupovaly ve vkladovém řízení toliko z titulu bývalých vlastníků, jejichž vlastnické právo bylo stále oficiálně uvedeno v katastru nemovitostí. Rozhodnutí vnitrostátních orgánů zde však již nemohla nic změnit na tom, že vlastnické právo pozbyly, a neměla přímé a významné dopady na právo majetkové či nemajetkové povahy, které by svědčilo stěžovatelkám (viz Denisov proti Ukrajině, č. 76639/11, rozsudek velkého senátu ze dne 25. září 2018, § 51).

Jelikož v projednávané věci nebyl řešen spor o občanská práva či závazky, v němž by byly dotčeny protichůdné zájmy, Soud dospěl k závěru, že článek 6 Úmluvy není použitelný na vkladové řízení, jehož délku považovaly stěžovatelky za nepřiměřenou.

Soud proto stížnost odmítl jako neslučitelnou s Úmluvou ratione materiae.