T.C. proti Itálii

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 54032/18

Datum: 26. 7. 2018

Složení senátu: P. Paczolay, předseda senátu (Maďarsko), A. Poláčková (Slovensko), G. Felici (San Marino), E. Wennerström (Švédsko), R. Sabato (Itálie), L. S. Orland (Malta), K. Turković (Chorvatsko).

 

[§ 1. – 4. Průběh řízením před ESLP]

 

I. Okolnosti případu

5. V roce 2004 navázal stěžovatel partnerský vztah s S. G. Dne 15. 9. 2006 se z tohoto vztahu narodilo dítě, E. Stěžovatel a S. G. žili společně mimo manželství.

6. Stěžovatel a S. G. se rozešli v roce 2008.

7. V roce 2009 začal stěžovatel navštěvovat zasedání Svědků Jehovových v sálu Království v F. V červenci 2011 byl pokřtěn a stal se věřícím. V té době brával E. s sebou na bohoslužby, dvakrát nebo třikrát do měsíce.

8. V roce 2012 se stěžovatel oženil s E. B., která rovněž byla svědkyně Jehovova a matka dítěte S. Dítě se narodilo za dobu jejich manželství.

9. V září 2013 S. G. zahájila nesporné řízení (srov. § 20 níže) u Okresního soudu v Livornu v návaznosti na rozpory mezi ní a stěžovatelem ohledně péče a úpravy styku s E. S. G. argumentovala, že stěžovatel bez jejího souhlasu bral E. na bohoslužby Svědků Jehovových, bránil dceři, aby navštěvovala hodiny baletu, a bral ji s sebou, aby rozdávala náboženský časopis na ulici. Stěžovatel zdůraznil, že „E. nevyrůstala v římskokatolickém prostředí, nezískala katolické vzdělání, stejně jako jakýkoli jiný příklad nebo vedení od její matky, která sama rovněž nikdy nebyla praktikující katolička“. S. G. potvrdila, že její přístup se omezil na umožnění dceři navštěvovat římskokatolickou mateřskou školu, navštěvovat narozeninové a karnevalové oslavy jiných dětí a baletní školu, stejně jako hodiny katechismu s vidinou možného prvního svatého přijímání.

10. Dne 3. 2. 2014 okresní soud provedl s E. pohovor. Před soudem vyjádřila diskomfort ohledně toho, že ji otec bere o sobotách do sálu Království, a vyjádřila přání, aby spolu trávili více času hraním. Zároveň potvrdila, že si je perfektně vědoma skutečnosti, že S. G. nesouhlasí s tím, aby ji stěžovatel bral do sálu Království, a cítila se dopáleně a ustaraně kvůli matčiným komentářům ohledně náboženských aktivit stěžovatele. Rovněž sdělila, že byla na mši dvakrát (jednou na Vánoce a jednou kvůli zjištění dat, aby mohla začít s hodinami katechismu).

11. Dne 11. 3. 2014 spojil Okresní soud v Livornu všechna probíhající řízení mezi stěžovatelem a S. G. až na řízení týkající se otázky náboženství. V prvé řadě byla E. svěřena do společné péče stěžovatele a S. G. a dohodli se, že E. bude bydlet u S. G. a stěžovatel stráví s dcerou minimálně 12 dní v měsíci. Soud vyzval sociální službu, aby posoudila, jaký vliv měly náboženské aktivity obou stran na E. z psychologického a vývojového hlediska.

12. Na jednání 27. 5. 2014 konečně stěžovatel souhlasil, že se může dívka zúčastnit 7. 6. 2014 baletního vystoupení.

13. Dne 22. 7. 2014 rovněž stěžovatel souhlasil, že může E. v budoucnu přijmout eucharistii (první svaté přijímání) v římskokatolickém kostele a požádal, aby rovněž navštěvovala sál Království. S. G. požadovala, aby to bylo vyloučeno. S ohledem na apatii sociálních služeb ustanovil Okresní soud v Livornu znalkyni P. C., aby posoudila vliv náboženských aktivit rodičů E. na její chování.

14. P. C. předložila svůj znalecký posudek dne 30. 12. 2014. Dospěla k závěru, že pro E. nebylo škodlivé vědět, že rodiče mají rozdílnou náboženskou víru. P. C. však poukázala na to, že způsoby, jakým stěžovatel využíval její docházku na setkání v sálu Království, jako například tajení této skutečnosti před S. G. a požadavek, aby to E. rovněž tajila, byly škodlivé. P. C. dodala, že nucení, aby se E. aktivně zapojila do specifických náboženských aktivit a změnila své zvyky, aniž by s tím souhlasila S. G., bylo škodlivé.

15. P. C. shledala, že by bylo vhodné, aby se oba rodiče vyvarovali aktivního zapojování E. do náboženských aktivit a aby respektovali volbu E. se aktivně do takových aktivit nezapojovat. Avšak s ohledem na sociální kontext, v němž dítě vyrůstalo (její školní aktivity a účast na narozeninových a karnevalových oslavách), by bylo pro E. poškozující, pokud by se nesměla účastnit katolicky orientovaných aktivit. P. C. odkázala na skutečnosti, že byla E. v římskokatolické církvi pokřtěna a všichni její přátelé patří k tomuto náboženství.

16. Dne 20. 1. 2015 v návaznosti na závěry znaleckého posudku vydal Okresní soud v Livornu rozhodnutí, kterým nařídil stěžovateli, aby se zdržel zapojování své dcery do jeho náboženství („inibisce allo stato al ricorrente il coinvolgimento della figlia nella propria scelta religiosa“). Okresní soud uvedl, že by nebylo v zájmu dítěte být nuceno k jinému vyznání než římskokatolickému (byla zvyklá na katolickou církev z důvodu rodinného a sociálního kontextu, v němž vyrůstala a žila) a že situace E. byla zatěžující kvůli jejím návštěvám sálu Království, jak prokázala její vlastní prohlášení. Okresní soud v odůvodnění uvedl následující:

„znalecký posudek soudem ustanovenou znalkyní a posouzení dítěte vedou soud k úvaze, že zájem dítěte převáží nad praktikováním víry rozdílné od katolictví, v němž ji oba rodiče vychovávali od jejího narození… (stěžovatel začal navštěvovat sál Království po rozchodu);

s ohledem na to, že vskutku její mladý dětský věk (8 let) postrádající vyspělou soudnost jí brání, aby si autonomně vybrala víru, a tudíž že víra, která se liší od té, kterou rodina a společenské prostředí přijalo, a v níž vyrůstala, se jeví jako zatěžující na základě principu kontinuity, kterým se řídí náboženská výchova dítěte a který brání narušení a zmatku v době, kdy hledá a vytváří si její vlastní identitu (viz v té souvislosti rozsudky Nejvyššího kasačního soudu č. 24683/13 a 9546/12);

s přihlédnutím k tomu, že v projednávaném případu nastalou, obavy vyvolávající situaci způsobila víra otce dítěte a jeho návštěvy sálu Království, [a s přihlédnutím k] vyslechnutí dítěte jak soudem, tak dříve uvedenou soudem jmenovanou znalkyní, jejíž posudek zdůraznil, že praktikování dvou různých náboženství může způsobit dítěti zmatek a napětí v rodinném kontextu, v němž žije;

s ohledem na to, že co se týče katolické víry praktikované dítětem, o tom nebylo mezi stranami sporu vzhledem k prohlášením, které pan T. C. učinil na jednání dne 22. 7. 2014.“

17. Dne 17. 7. 2015 podal stěžovatel proti rozsudku odvolání. Dne 23. 2. 2016 Odvolací soud ve Florencii odvolání stěžovatele zamítl. Nicméně vyjasnil výrok prvostupňového rozsudku a vyložil jej ve smyslu, že stěžovatel se musí zdržet aktivního zapojování E. do svých náboženských aktivit, ale nikoli předávání své víry E.

18. Stěžovatel podal opravný prostředek k Nejvyššímu kasačnímu soudu dne 4. 5. 2016. Dne 29. 5. 2017 dále podal žádost, aby jeho opravný prostředek byl vyřízen přednostně s ohledem na neblahý vliv, který měla rozhodnutí nižších soudů na jeho vztah s jeho dcerou.

19. Nejvyšší kasační soud nakonec zamítl návrhy stěžovatele dne 24. 5. 2018.

[§ 20. – 21. II. Relevantní vnitrostátní právo

§ 22. Dokumenty OSN]

 

K tvrzenému porušení článku 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy ve světle článku 9 Úmluvy

[§ 24. Shrnutí podstaty stížnosti a údajně porušených článků Úmluvy a Protokolu]

25. Stěžovatel uvedl, že rozsudky vnitrostátních soudů, které stanovily, že se má zdržet aktivního zapojení své dcery do jeho náboženství neproporcionálně zasáhlo do jeho práva na rodinný život a jeho svobodu vyznání. Dále namítal, že takové jednání bylo založeno na jeho přijetí víry Svědků Jehovových a jako takové dosáhlo rozdílného zacházení ve vztahu k požívání jeho práv přiznaných Úmluvou. V tom ohledu namítal porušení čl. 8 a 9 Úmluvy samostatně a ve spojení s čl. 14. Dále uvedl, že rozsudky vnitrostátních soudů porušily rovnost práv mezi ním a S. G. v jejich vztahu k jejich dítěti, což chrání čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

[§ 26. Citace čl. 8, 9 a 14 Úmluvy a čl. 5 Protokolu č. 7]

30. Soud s přihlédnutím ke zvláštním okolnostem případu a jsa odborníkem v popisu, který poskytuje právo ke skutkovým okolnostem případu (Radomilja a další proti Chorvatsku, § 124), má za to, že stížnost stěžovatele se dá přezkoumat podle čl. 14 ve spojení s čl. 8, který však musí být vykládán a použit ve světle čl. 9 Úmluvy (viz Abdi Ibrahim proti Norsku, § 141–142, a, mutatis mutandis, Vojnity proti Maďarsku). Soud je toho názoru, že pro rodiče může být výchova dítěte v souladu s jeho vlastním náboženským nebo filozofickým přesvědčením považována za způsob, jak „projevovat své náboženství nebo přesvědčení učením, praktikováním a pozorováním“. Je jasné, že když dítě žije se svým rodičem, může rodič vykonávat práva podle čl. 9 v každodenním životě způsobem, jakým vykonává svá práva podle čl. 8 (Abdi Ibrahim proti Norsku, cit. výše, § 140).

[§ 31. K přijatelnost stížnosti]

K meritu věci

1. Podání stran

[§ 32. – 35. Argumentace vlády]

[§ 36. – 39. Argumentace stěžovatele]

2. Posouzení Soudem

40. Soud opakovaně zdůrazňuje, že čl. 14 Úmluvy doplňuje ostatní zásadní ustanovení Úmluvy a Protokolů. Neexistuje nezávisle, jelikož má vliv výhradně ve vztahu k „požívání práv a svobod“ zaručených těmito ustanoveními. Ačkoli použití čl. 14 nepředpokládá porušení těchto ustanovení – a do té míry je autonomní –, nemůže pro jeho použití existovat prostor, pokud sporné skutečnosti nespadají do rámce jednoho nebo více těchto ustanovení.

41. Soud zkraje podotýká, že vzájemné užívání společnosti toho druhého mezi rodičem a dítětem představuje základní prvek „rodinného života“ ve smyslu čl. 8 Úmluvy, i když vtah mezi rodiči se rozpadl (srov. Ilya Lyapin proti Rusku, § 44). V projednávaném případě byl vztah stěžovatele s jeho dcerou rozsudky vnitrostátních soudů omezen. To tudíž představovalo zásah do práva stěžovatele na respektování rodinného života podle čl. 8 Úmluvy.

42. Soud zdůraznil, že praktické uspořádání pro výkon rodičovské odpovědnosti k dětem, jak jej definují vnitrostátní soudy, neporušuje jako takové svobodu stěžovatele projevovat svou víru (Deschomets proti Francii). Dále Soud vyzdvihl přednostní cíl zohledňování nejlepšího zájmu dětí, což zahrnovalo slaďování volby vzdělávání každého z rodičů a snahu nastolit uspokojivou rovnováhu mezi individualizovanými představami rodičů, se zamezením jakýchkoli hodnotových soudů, a v případě potřeby stanovení minimálních pravidel pro osobní praktikování víry (F.L. proti Francii).

43. Pro účely čl. 14 je rozdíl v zacházení diskriminační, pokud „nemá objektivní a rozumné odůvodnění“, tedy nesleduje „legitimní cíl“ nebo chybí „rozumný vztah proporcionality“ mezi zvolenými prostředky a sledovaným cílem, jehož má být dosaženo. Signatářské státy požívají určitou míru posuzovací volnosti při posuzování, zda a do jaké míry rozdíly v jinak podobných situacích odůvodňují rozdílné zacházení. Rozsah této míry se bude lišit podle okolností, předmětu a pozadí (viz mj. Molla Sali proti Řecku, § 135–136, Vojnity proti Maďarsku, cit. výše, a Palau-Martinez proti Francii, § 39).

44. Soud musí tudíž přezkoumat, zda stěžovatel může namítat, že utrpěl rozdílné zacházení. Shledává, že v projednávaném případě vnitrostátní soudy ve svých rozsudcích (…) vzaly především v úvahu zájem dítěte. Zájem dítěte spočívá především v potřebě zachovat a podpořit jeho vývoj v otevřeném a mírumilovném prostředí, slaďující natolik, nakolik to je možné, práva a přesvědčení každého z rodičů.

45. Zároveň Soud poznamenává, že jak posudek P. C., tak rozsudky vnitrostátních soudů odkazovaly na skutečnost, že zapojení E. do náboženských praktik stěžovatele by ji destabilizovalo tak, že by ji přesvědčilo, aby skončila se svými římskokatolickými náboženskými zvyky. Navíc P. C. a vnitrostátní orgány taktéž zmínily chování stěžovatele a způsoby, které používal, aby zapojil E. do svých náboženských praktik, obzvlášť jeho zatajování před S. G., že se E. zapojuje do aktivit Svědků Jehovových (srov. § 14 výše).

46. I za předpokladu, že lze pohlížet na to, že stěžovatel a S. G. jsou ve srovnatelných situacích, Soud podotýká, že napadené opatření mělo malý vliv na náboženské praktiky stěžovatele a bylo v každém případě zaměřeno pouze na vyřešení konfliktu, který vznikl z důvodu rozporu mezi oběma rodičovskými výchovnými pojetími, za účelem ochrany nejlepšího zájmu dítěte.

47. Soud dále poznamenává, že nebylo přijato žádné opatření, které by stěžovateli zamezilo používat výchovné principy, které si ve vztahu k E vybral. Rovněž z rozhodnutí napadených stěžovatelem se nezdá, že by stěžovateli bránila účastnit se aktivit Svědků Jehovových za svou osobu. Podle názoru Soudu spíše vnitrostátní orgány usilovaly o sladění práv každé strany, což se ukázalo oslabující povahou napadeného opatření.

48. Skutečnost, že vnitrostátní soudy nařídily, aby se stěžovatel zdržel aktivního zapojení své dcery do svých náboženských aktivity, vážně neomezilo jeho vztah k ní. Obzvláště netrpěl žádným omezením své péče a práva styku. Důvody, které uvedly vnitrostátní soudy, ukazují, že se zaměřují čistě na zájem dítěte s tím, že se rozhodly chránit ji před významným stresem způsobených intenzivními snahami stěžovatele zapojit ji do svých náboženských aktivit. V tomto kontextu Soud poznamenává, že E. navštěvovala náboženské obřady Svědků Jehovových od 2009 do 2015 (od věku 3 do věku 8 let, když rozsudek Okresního soudu v Livornu nařídil stěžovateli, aby se zdržel jejího aktivního zapojování) a zároveň se účastnila náboženských diskusí a modliteb v domově stěžovatele. Po posudku P. C. vnitrostátní soudy dospěly k závěru, že stěžovatelovy snahy zapojit E. do svých náboženských aktivit intenzivněji by pro ni byly škodlivé.

49. V té souvislosti Soud poznamenává, že projednávaný případ se skutečně liší od Palau-Martinez proti Francii (cit. výše), v němž bylo shledáno porušení čl. 8 ve spojení s čl. 14 z důvodu skutečnosti, že právo na pobyt bylo stanoveno na základě náboženského přesvědčení stěžovatele (srov. rovněž a contrario Cosac proti Rumunsku; Deschomets proti Francii, cit. výše; a F.L. proti Francii, cit. výše) a od Vojnity proti Maďarsku, cit. výše, v němž Soud shledal, že neexistoval žádný rozumný vztah proporcionality mezi absolutním zákazem stěžovatelova práva na styk na základě jeho náboženského přesvědčení a sledovaným cílem, jmenovitě ochranou nejlepšího zájmu dítěte.

50. V projednávaném případě výhradním účelem napadeného opatření bylo zachovat svobodu dítěte ve výběru s přihlédnutím k pohledu otce na vzdělání. Rovněž jelikož se okolnosti mohou v průběhu času měnit a s ohledem na to, že rozhodnutí vnitrostátních soudů nejsou konečná a mohou být kdykoli zrušena, může stěžovatel opětovně podat návrh na přezkum rozsudku z 20. 1. 2015.

51. Vzhledem k výše uvedenému nelze na skutečnost, že vnitrostátní soudy nařídily stěžovateli, aby se zdržel aktivního zapojování dcery do svých náboženských praktik, nahlížet tak, že představuje rozdíl v zacházení mezi ním a matkou dítěte na základě víry.

52. Z výše uvedených důvodů proto nedošlo k porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy.

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

[§ 53. – 56. Námitka stěžovatele k délce řízení, argumentace vlády]

[§ 57. – 58. Citace judikatury k rychlosti, respektování práv a běhu času v rodinněprávních věcech]

[§ 59. – 62. Posouzení časových rozestupů mezi jednotlivými kroky v řízeních. Soud shledal, že s ohledem na citlivost otázek a proaktivní přístup Okresního soudu v Livornu nebyla délka prvoinstančního řízení excesivní. Co se týče dalších řízení, stěžovatel nebyl omezen na svých právech péče a styku a nedoložil, jak by délka řízení u vyšších soudů měla nenapravitelně ovlivnit jeho vztah k dceři. Stížnost v této otázce proto prohlásil za zjevně neopodstatněnou]

 

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost týkající se článku 14 ve spojení s článkem 8 je přijatelná a ve zbytku nepřijatelná.

Dále pěti hlasy ku dvěma rozhodl, že:

2. článek 14 ve spojení s článkem 8 Úmluvy nebyl porušen.

 

[§ 1. – 3. I. K posouzení přijatelnosti stížnosti]

II. Několik poznámek ke skutečnostem a právnímu kontextu případu

[§ 4. Vysvětlení, jak bude stanovisko uspořádané]

5. Z faktického hlediska je třeba poznamenat, že žádný z rodičů malé holčičky E., když se v roce 2008 rozešli, žádné náboženství nepraktikoval. To jasně uznal sám stěžovatel (srov. § 9 rozsudku). Přístup rodičů, v souladu s obyčejem rozšířeným v mnoha sekularizovaných zemích, neměl zapojit do nějaké náboženské aktivity, ale spíš měl vyjádřit souhlas s některým společenským (ne náboženským) chováním přijatým (nebo nepsaným) náboženskou skupinou (v projednávaném případě katolicismus, dále jen „první náboženská skupina“), když bylo toto společenské chování spojeno s náboženskou aktivitou, jako například rituál nebo ceremoniál, tedy aktivitou, která sama o sobě není hodnotou, ale společenskou událostí (viz níže).

6. V souladu se společným rozhodnutím rodičů byla dívka zapsána do soukromé školky, která byla provozována v souladu s hodnotami první náboženské skupiny. Nevyhnutelné důsledky následovaly, konkrétně socializace dítěte mezi kamarády, jejichž rodiče učinili podobnou volbu, která zahrnovala i svobodu v účasti na narozeninových oslavách a v baletní škole, stejně jako příležitostné karnevalové party.

7. Otec poté začal mít intenzivní vztah k Svědkům Jehovovým („druhá náboženská skupina“). (…)

[§ 8. Shrnutí událostí z § 8–12 rozsudku]

[§ 9. – 10. K charakteristice nesporných řízení, kdy role soudce má být role neutrálního prostředníka k vyřešení krize spolupráce mezi rodiči a soudce má navrhnout řešení nejvíce užitečné v zájmu dítěte a jednoty rodiny. Dle názoru soudce se tedy nejednalo o rozhodnutí hodnoceného jako res iudicata jako spíše o názor soudu mající závaznost, pokud rodiče nedosáhnou dohody, přičemž dohoda rodičů převáží nad názorem soudu.]

[§ 11. Shrnutí vývoje souhlasu otce s aktivitami dcery a obsahu rozsudku na zdržení se]

III. Potřeba jasně charakterizovat případ rovněž podle článku 9 Úmluvy

[§ 12. Úvod].

13. Většina (v § 30. Rozsudku) (…) se zásadně opírá o Abdi Ibrahim proti Norsku, § 140–142, zejména §140.

14. Já mám naopak za to, že ačkoli Velký senát v Abdi Ibrahim učinil výše uvedený výrok…, stejný rozsudek „nepovažuje za nezbytný stanovit rozsah čl. 9 a jeho použitelnost na naříkané otázky“ (ibid., § 140), jelikož stížnost stěžovatelky-matky se nevztahovala na situaci, v níž žila a vykonávala právo styku, ale na situaci, kdy dítě bylo svěřeno do pěstounské péče. (…)

15. Za účelem vymezení případu, aby výhradně spadal pod čl. 8, většina (viz § 30 rozsudku) se rovněž opírá o Vojnity proti Maďarsku. Podle mého skromného názoru tento případ rovněž neposkytuje precedens na podporu rozhodnutí snížit roli čl. 9 při přezkumu věci Soudem. Ve Vojnity se stížnost týkala absolutního odnětí práv rodiče stěžovatele z důvodu jeho pokusů přenést své náboženské přesvědčení na své dítě, což Soud považoval za diskriminační ve vztahu k ochraně čl. 8. Převažující role čl. 8 stejně jako v Abdi Ibrahim byla zjevná.

16. V projednávaném případě je však nesporné, že oba rodiče vykonávali bez omezení svá rodičovská práva týkající se styku s děvčátkem a rovněž jej mohli volně učit stran náboženských otázek, což se již dříve rozhodli nečinit; jediné omezení stanovené otci podle rozhodnutí soudu bylo, že nesměl nechat dceru zúčastnit se bohoslužeb druhé náboženské skupiny. Je tedy zcela jasné, že se nejednalo v tomto případě o obecnou situaci zásahu do soukromého života ve srovnání s Abdi Ibrahim a Vojnity, kdy dotčeným rodičům bylo úplně zabráněno, aby měli styk, v obou případech za účelem náboženské výchovy a s přihlédnutím k dalším jiným formám osobního vztahu k dětem. Na rozdíl od těchto precedentů se zásah v projednávaném případě proměnil v nezbytnost, aby si otec zařídil, že bude navštěvovat bohoslužby sám, což v žádném případě nelze považovat za zasahující do práva na soukromý a rodinný život, co se týče jeho vztahu k dceři. (…) Zásah způsobený soudním rozhodnutí ovlivnil (…) hlavně (nebo pouze) způsob, jakým jedinec projevuje své náboženské vyznání nebo přesvědčení. To podle mého názoru podporuje myšlenku, že měla použitelnost čl. 9 převážit (nebo alespoň koexistovat s) nad všemi překrývajícími se pravidly Úmluvy. (…)

[§ 17. Citace judikatury k čl. 9, konkrétně F. L. proti Francii, zejména srovnání s projednávaným případem]

IV. Role dohody rodičů při volbě náboženství týkající se jejich dětí ve světle skutečnosti, že děti mají vlastní „právo na svobodu náboženského vyznání“

18. … skutečnost, že většina nebyla připravena připsat hlavní roli čl. 9 při zvažování otázky náboženské výchovy dětí, znemožnila využít příležitost nabízenou tímto případem rozvinout judikaturu Soudu k roli rodičovské dohody ve volbě náboženství týkající se stejných dětí.

[§ 19. K výkladu této role ve vztahu k dalším instrumentům mezinárodního práva, zejména k čl. 14 Úmluvy o právech dítěte]

20. … jedna větev výzkumu se věnuje otázce (…) vlastního práva dítěte na „svobodu náboženského vyznání“ v mezinárodním právu.

[§ 21. Ke čtyřem vůdčím principům Úmluvy o právech dítěte]

22. Přiznání nezávislého práva nebo svobody dítěti (zejména když se to právo vztahuje ke svobodě myšlení, svědomí a náboženského vyznání) může zahrnovat odejmutí – minimálně částečně a za určitých okolností – stejného práva nebo svobody rodičům, na jejichž výchovnou roli lze stále nahlížet jako na prostředek k výkonu jejich vlastních práv a svobod.

23. … na výkon práv a svobod rodičů, co se týká náboženské výchovy dětí, (…) lze tradičně nahlížet jako na způsob, jakým projevují své náboženské přesvědčení.

[§ 24. – 25. Úvahy nad možností dětí mít vlastní volbu ohledně náboženství i s ohledem na rozvíjející se schopnosti a krátkému časovému období pro společenskou debatu, pokud se jedná o rozpor mezi volbou dítěte a rodiče]

26. … projednávaný případ mohl nabídnout Soudu příležitost, pokud by bývala většina kladla větší důležitost stížnosti podle čl. 9, aby chápal tento článek ve světle čl. 14 Úmluvy o právech dítěte, která zdůrazňuje právo dítěte na svobodu náboženského vyznání a tudíž (…) vyzdvihuje povinnosti rodičů, aby vykonávali své vedení způsobem, který odpovídá rozvíjejícím se schopnostem a dovednosti dítěte samo se rozhodnout.

27. Hypoteticky (…) mohl Soud posuzovat, zda vnitrostátní soudy náležitě zvážily vlastní preference dítěte. (…)

[§ 28. – 30. Diskuse případu, že by dítě nemohlo být v důsledku nízkého věku slyšeno. Odlišný hlas druhého rodiče je možné považovat za prostředníka hlasu dítěte a jako takový je možné jej považovat za kompatibilní s doktrínou rozvíjejících se schopností dítěte. Rovněž odlišná volba druhého rodiče představuje podporu a vedení dítěte.]

31. Ať už je dítě dostatečně malé nebo velké na to, aby vyjádřilo své názory, z výše uvedeného hlediska (…) je vlastní právo nebo svoboda dítěte projevená přímo a/nebo prostřednictvím druhého rodiče jedním z „práv druhých“, která podle článku 9 odst. 2 (ale také podle článku 8 odst. 2) může odůvodnit omezení svobody náboženského vyznání (a respektování soukromého života) jednoho rodiče. Není nutné, aby bylo dítě účastníkem řízení, aby Soud tento přístup uplatnil v budoucnu. (…)

[§ 32. Shrnutí názoru dítěte]

[§ 33. – 40. K principu kontinuity nebo „statu quo“ a promarnění příležitosti test kontinuity vyjasnit. Soudce rovněž zvažuje použití čl. 9 namísto čl. 8 v případě svobody náboženského vyznání a zahrnuje svobodu nevykonávat konkrétní nebo jakoukoli náboženskou aktivitu. Nejedná se tedy o otázku rozhodnutí, jestli bylo jednání otce škodlivé, ale jestli bylo chtěné.]

[§ 41. Shrnutí]

 

[§ 1. – 3. Soudci jsou přesvědčeni, že došlo k porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 kvůli neproporcionalitě přijatého opatření s tím, že náboženské vyznání stěžovatele mělo rozhodující roli na výsledek věci]

[§ 4. Citace rozsudku Okresního soudu v Livornu]

5. … vnitrostátní soudy ignorovaly skutečnost, že E. navštěvovala náboženské události a účastnila se náboženských aktivit se svým otcem od věku tří let. (…) Ve výsledku bylo sociální prostředí E. stejně spojeno se Svědky Jehovovými nezávisle na tom, že její otec je stejně tak „rodina“ jako její matka. (…)

6. V přijetí závěru, že by nebylo v zájmu dítěte zapojovat se do jiného náboženství než římskokatolického (…) zjevně vykazovala vnitrostátní rozhodnutí předsudek vůči náboženskému vyznání stěžovatele, což vyústilo v diskriminační rozdíl v zacházení.

7. … co skutečně dítěti působilo zmatení a pnutí byl konflikt mezi jeho rodiči. (…) Ve znaleckém posudku znalkyně uvedla, že (…) by bylo vhodné, aby se oba rodiče zdrželi zapojování E. do svých náboženských aktivit. (…) Vzhledem k postoji stěžovatele najít kompromis, by zapojení E. do jeho náboženských aktivit nemělo vliv na integraci E. do společnosti, alespoň vnitrostátní soudy neposkytly důkazy, které by pro takový závěr svědčily. Pouze se spolehly na znalecký posudek P. C. a podpořily její závěr, že účast na katolických aktivitách a oslavách by zajistila E. „zdravý společenský vývoj“ tak, aby se „neodlišovala od svých kamarádů“. Znamená to tedy, že praktikování jiného náboženství než katolicismu činí lidi „odlišnými“? A v každém případě, jak je škodlivé „být odlišný“?

[§ 8. Diskuse k sociální kohezi a náboženské diverzitě jako zdroji obohacení]

9. Z výše uvedených důvodů shledáváme, že došlo k rozdílnému zacházení mezi stěžovatelem a S. G. z důvodu jejich náboženství.

[§ 10. Shrnutí principů k odlišnému zacházení, odkaz na § 43 rozsudku]

[§ 11. Konstatování, že práva dítěte mají prvořadý význam]

12. Právo na respektování rodinného života a svobody náboženského vyznání (…) společně s právem na respektování filozofického a náboženského přesvědčení rodičů ve sféře vzdělání, jak stanovuje čl. 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě, propůjčuje rodičům právo komunikovat a prosazovat své náboženské přesvědčení při výchově svých dětí. To by bylo nezpochybnitelným právem v případě dvou sezdaných rodičů, kteří sdílejí stejné náboženské myšlenky nebo světonázor a prosazují je vůči svému dítěti, dokonce neústupným a panovačným způsobem, dokud tento způsob nevystavuje dítě nebezpečným praktikám nebo fyzické nebo psychické újmě (viz Tlapak a další proti Německu, § 79), a Soud neshledal důvod, proč by postavení rodiče žijícího odděleně nebo rozvedeného, který nemá dítě v péči, mělo být rozdílné per se (viz Vojnity proti Maďarsku, § 37).

13. Je důležité, aby názor dítěte byl brán v potaz, avšak tento názor není nutně neměnný a jejich výhrady, jimž je potřeba dát náležitou váhu, nejsou nutně dostatečné pro to, aby převážily nad zájmy rodičů. Právo dítěte vyjádřit svůj názor by nemělo být vykládáno tak, že dá dětem účinně nepodmíněné právo veta, aniž by byly brány v potaz jiné faktory a aniž by bylo provedeno posouzení, které stanoví jejich nejlepší zájem (viz mutatis mutandis, K.B. a další proti Chorvatsku, § 143). Zde se odchylujeme od názoru většiny, že jediným účelem vnitrostátních soudů bylo zachovat svobodu dítěte rozhodnout se samo tím, že vzali v potaz názory jeho otce na vzdělání. (…)

[§ 14. – 15. Shrnutí argumentace ve věci F. L. proti Francii a důvodů nepřijatelnosti a srovnání s projednávaným případem]

16. Jinými slovy, nelze tvrdit, že se v projednávaném případě vnitrostátní soudy snažily udržet a podporovat rozvoj E. v otevřeném a mírumilovném prostředí nebo se snažily sladit práva a přesvědčení rodičů tak, aby nastolily uspokojivou rovnováhu mezi individuálními světonázory bez hodnotových soudů. Nesledovaly tudíž primárně zájem dítěte.

[§ 17. Legitimní cíl musí být proporcionální]

[§ 18. Zopakování argumentu vlády k proporcionalitě]

19. Konkrétně neexistuje důkaz, že by náboženské přesvědčení stěžovatele zahrnovalo nebezpečné praktiky nebo vystavovalo jeho dceru fyzické nebo psychické újmě. Zatímco P. C. měla za to, že zapojení E. do náboženských aktivit stěžovatele by bylo škodlivé, neposkytla žádné přesvědčivé důkazy k doložení rizika skutečné újmy, na rozdíl od pouhého stísněného pocitu, nepohody nebo zahanbení, které dítě mohlo zažívat z důvodu snah svého otce předat mu své náboženské přesvědčení (viz, mutatis mutandis, Vojnity proti Maďarsku, cit. výše, § 38).

20. Pokud v případě neshody rodičů o náboženské výchově mají soudy pravomoc a mají jednat v zájmu ochrany nejlepšího zájmu dítěte (srov. § 34), má stát povinnost neutrality a nestrannosti, která je neslučitelná s jakoukoli rolí na straně státu posuzovat legitimitu náboženského přesvědčení nebo způsobů, jakými je takové přesvědčení projevováno (viz mutatis mutandis, Eweida a další proti Spojenému království, § 81).

[§ 21. – 22. Odkaz na věc Vojnity proti Maďarsku a shrnutí hlavních bodů]

23. Většina rozlišovala projednávaný případ od Vojnity pouze proto, že právo styku stěžovatele v předchozím případu bylo předmětem absolutního zákazu, zatímco práva péče a styku současného stěžovatele nebyla ovlivněna. Avšak projednávaný případ vyžaduje, aby se Soud držel Vojnity z důvodu ratio decidenci nehledě na rozdílné výzvy, jimž stěžovatel čelil.

Co je ve skutečnosti sporné, je to, zda vnitrostátní soudy založily svá rozhodnutí na hodnotovém soudu náboženského přesvědčení stěžovatele. Jinými slovy, nezáleží na tom, zda péče a právo styku byly značně a přímo ovlivněny, rozdíl v zacházení je diskriminační, pokud nesleduje legitimní cíl nebo neexistuje rozumný vztah mezi proporcionalitou mezi přijatými opatřeními a sledovaným cílem.

[§ 24. Poznámka klasifikace přezkumu dle čl. 14 ve spojení s čl. 8, a nikoli opačně dle čl. 8 ve spojení s čl. 14, což by zahrnulo posouzení, zda opatření zasáhlo do jeho práva péče]

25. V každém případě opatření přijaté vnitrostátními soudy nebylo jen radikální, ale rovněž okamžitě účinné (…) a je možné argumentovat, že opatření mělo přímý dopad na obsah a kvalitu práva stěžovatele na styk a narušilo vztahy, které předtím v rámci otcovské rodiny převládaly.

[§ 26. Návrh proporcionálnějšího opatření v podobě monitorovacího období]

[§ 27. Citace rozhodnutí Deschomets proti Francii]

28. Předchozí úvahy jsou dostatečné pro učinění závěru, že neexistoval rozumný vztah proporcionality mezi rozsudky vnitrostátních soudů ihned zakázat stěžovateli aktivně zapojovat svou dceru do jeho náboženství a sledovaným cílem, konkrétně ochranou nejlepšího zájmu dítěte. Při přijetí tohoto opatření vnitrostátní soudy rozhodovaly v podstatě in abstracto, aniž by určily souvislost mezi životními podmínkami dítěte u jeho otce a jeho skutečnými zájmy (viz Palau-Martinez v. France, § 42), stejně jako faktickými důsledky náboženských praktik stěžovatele na E. (viz Deschomets proti Francii, cit. výše). Následkem toho utrpěl stěžovatel diskriminaci založenou na svém náboženském přesvědčení při výkonu svého práva na respektování rodinného života. Jednalo se tak o porušení čl. 14 ve spojení s čl. 8 Úmluvy.

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.