VLAHOV proti Chorvatsku

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 5. května 2022 ve věci č. 31163/13 – Vlahov proti Chorvatsku

Senát první sekce Soudu jednomyslně rozhodl o porušení článku 11 Úmluvy v důsledku toho, že stěžovatel jakožto zástupce odborové organizace byl v trestním řízení odsouzen za odmítnutí přijmout nové členy do této organizace, aniž by byla rozhodnutí vnitrostátních soudů dostatečně odůvodněna a aniž by byl prokázán vznik újmy u daných osob či diskriminačního záměru na straně stěžovatele.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel vystupoval v pozici zástupce místní pobočky chorvatské odborové organizace celníků ve městě Šibenik. Tato organizace byla nezávislá na státu, členství v ní bylo dobrovolné a vedle ní působila ve stejném městě i další odborová organizace celníků. V období od ledna do února 2007 stěžovatel zamítl žádost o členství celkem patnácti zaměstnanců celního úřadu v Šibeniku. Odůvodnil to tím, že se s dalšími členy organizace domluvili, že prozatím nebudou rozšiřovat její členskou základnu. Rovněž uvedl, že chtěl zabránit tomu, aby si jejich zaměstnavatel dosadil do odborů „své lidi“, a tím v nich změnil mocenské poměry; v rozhodné době měla pobočka v Šibeniku zhruba 30 členů. Ředitel odborové organizace nicméně rozhodl o přijetí všech patnácti zaměstnanců do dané pobočky. Následně bylo svoláno mimořádné shromáždění této pobočky, na kterém byl stěžovatel odvolán z funkce. Poté proti němu pobočka podala trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu bránění občanům ve vstupu do odborových organizací. V navazujícím soudním řízení byl stěžovatel shledán vinným tímto trestným činem a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody na čtyři měsíce. V řízení před soudem prvního stupně stěžovatel požádal o výslech tří jím navržených svědků, kteří dle něj mohli osvětlit, proč zmíněných patnáct osob žádalo o členství v organizaci. Soud prvního stupně ovšem této žádosti nevyhověl a odvolací soud označil jeho postup za oprávněný.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 11 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že jeho trestní odsouzení za nevyhovění žádosti přijmout nové členy do odborové organizace vedlo k porušení jeho sdružovací svobody dle článku 11 Úmluvy.

Soud na úvod připomněl, že stěžovatel byl v rozhodné době řádně ustanoveným zástupcem odborové organizace a vzhledem k tomu, že článek 11 chrání právo těchto organizací rozhodovat o svém členství (Associated Society of Locomotive Engineers and Firemen (ASLEF) proti Spojenému království, č. 11002/05, rozsudek ze dne 27. února 2007, § 39), stěžovatelovo trestní odsouzení lze považovat za zásah do práva chráněného tímto ustanovením Úmluvy. Soud dále uvedl, že zásah měl základ v trestním zákoníku a došlo k němu za účelem ochrany práv a svobod druhých, konkrétně sdružovací svobody oněch patnácti uchazečů o členství. Následně se Soud zabýval posouzením nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti.

Soud připomněl, že článek 11 Úmluvy nelze vykládat v tom smyslu, že zakotvuje obecné právo vstoupit do jakékoliv odborové organizace dle vlastní volby bez ohledu na právo dané organizace rozhodnout o členství v ní dle svých pravidel (tamtéž). To by totiž v konečném důsledku mohlo vést k narušení samotné podstaty sdružovací svobody (Young, James a Webster proti Spojenému království, č. 7601/76 a 7806/77, rozsudek ze dne 13. srpna 1981, § 52). Stát nicméně musí chránit jednotlivce před zneužitím dominantní pozice ze strany odborové organizace, k němuž může dojít např. tehdy, když tato organizace postupuje v rozporu se svými interními pravidly, svévolně či diskriminačně nebo pokud má její jednání na danou osobu zvláště tíživý dopad (srov. Danilenkov a ostatní proti Rusku, č. 67336/01, rozsudek ze dne 30. července 2009, § 124).

V projednávané věci Soud přihlédl ke skutečnosti, že příslušná odborová organizace funguje jako nezávislý a autonomní útvar, který nemá žádné veřejné pravomoci, není financován z veřejných zdrojů a členství v něm je zcela dobrovolné. Navíc se nejedná o jedinou odborovou organizaci zastupující celníky v daném městě. Dle Soudu se tudíž nezdá, že by oněch patnáct uchazečů utrpělo či mohlo utrpět v důsledku nepřijetí do této organizace jakoukoliv konkrétní újmu co do jejich živobytí či pracovních podmínek. Vzhledem k tomu, že mohli vstoupit do jiné odborové organizace nebo si založit vlastní, případně prosazovat svá zaměstnanecká práva soudním řízením, nelze tvrdit, že byli ohroženi či nechráněni před případným škodlivým jednáním ze strany zaměstnavatele (srov. Associated Society of Locomotive Engineers and Firemen (ASLEF) proti Spojenému království, cit. výše, § 50). Nic také nenasvědčovalo tomu, že by se jejich nepřijetím stěžovatel dopustil diskriminačního zacházení.

Zbývalo tedy zodpovědět otázku, zda stěžovatel nepostupoval zneužívajícím a svévolným způsobem v rozporu s pravidly odborové organizace. Soud uvedl, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel nejednal v zájmu odborové organizace nebo jejích členů, kteří ostatně ani nevyužili svého práva podat na stěžovatele žalobu poté, co je informoval o tom, že odmítl přijmout nové členy. Mimo to existovaly další možnosti, jak se uchazeči přeci jen do odborové organizace mohli dostat. Dle stěžovatele jeho cílem nebylo jejich vstup vyloučit, ale pouze oddálit rozhodnutí o jejich přijetí do konání řádného výročního shromáždění organizace. Nebyl vznesen argument, že by stěžovatel měl pravomoc rozhodovat o přijetí nových členů jménem řádného shromáždění. Soud upozornil, že vnitrostátní soudy se k těmto úvahám nijak nevyjádřily a nezabývaly se ani analýzou vnitřních předpisů odborové organizace. Kromě toho Soud rovněž přihlédl k faktu, že soudy zamítly stěžovatelovu žádost o doplnění dokazování, které však podle všeho mohlo osvětlit okolnosti případu. Soudy přitom pouze konstatovaly, že tato žádost je irelevantní, což za dané situace nelze považovat za řádně odůvodněné rozhodnutí (Kuveydar proti Turecku, č. 12047/05, rozsudek ze dne 19. prosince 2017, § 44).

Závěrem Soud shrnul, že vzhledem k nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí vnitrostátních soudů, absenci konkrétní újmy uchazečů a neexistenci diskriminačního motivu na straně stěžovatele není možné namítaný zásah považovat za nezbytný v demokratické společnosti. K porušení článku 11 Úmluvy tudíž došlo.