A. L. proti Francii

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 7. dubna 2022 ve věci č. 13344/20 - A. L. proti Francii

Senát páté sekce Soudu jednomyslně rozhodl, že důvody stanovené vnitrostátními soudy k ospravedlnění zásahu do práv stěžovatele v řízení o určení otcovství stěžovatele k dítěti narozenému prostřednictvím surogátního mateřství založené na nejlepším zájmu dítěte byly relevantní a dostatečné pro účely článku 8 Úmluvy. Naopak, ve vztahu ke kvalitě vnitrostátního řízení dospěl Soud k závěru, že jeho délka nebyla v souladu s povinností zvláštní péče, a proto k porušení článku 8 Úmluvy došlo.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel spolu se svým partnerem vyhledali prostřednictvím inzerátu ženu, která s nimi za úplatu uzavřela smlouvu o náhradním mateřství navzdory neplatnosti takové smlouvy dle francouzské právní úpravy. Paní B. byla oplodněna gametami stěžovatele a v březnu 2013 porodila dítě, které však za úplatu svěřila manželům R. a stěžovateli sdělila, že dítě zemřelo. Dle rodného listu pan R. uznal otcovství k dítěti. V březnu 2013 bylo zahájeno vyšetřování a v roce 2016 byla paní B. odsouzena za podvod, stěžovatel, jeho partner a manželé R. za podněcování k opuštění dítěte. Dle znaleckého posudku pořízeného v trestním řízení byl stěžovatel biologickým otcem dítěte. V řízení o určení otcovství zahájeném v červenci 2013 soud v březnu 2017 rozhodl o otcovství stěžovatele, určil, že má výlučnou rodičovskou odpovědnost a že od prosince 2017 bude bydliště dítěte u stěžovatele. Současně určil postupný styk stěžovatele s dítětem. Nařízený předběžný výkon rozhodnutí byl odvolacím soudem odložen na základě zprávy dětského psychiatra, že by přestěhování dítěti způsobilo psychické potíže. Opatrovník dítěte navrhoval, aby dítě zůstalo žít u manželů R., kteří ho vychovávali od narození. Odvolací soud v květnu 2018 zrušil rozsudek z března 2017 a zamítl žádost stěžovatele o určení otcovství s tím, že svěření dítěte do péče stěžovatele není v jeho nejlepším zájmu a že by mu způsobilo smutek a stres. Dovolací soud v září 2019 rozsudek odvolacího soudu potvrdil.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatel namítal porušení článku 8 Úmluvy s tím, že zamítnutí jeho žádosti o určení otcovství k biologickému synovi, který se narodil ve Francii prostřednictvím náhradního mateřství, bylo nepřiměřeným zásahem do jeho práva na respektování soukromého života, který nemá žádný právní základ. Soud předně připomněl zejména věc Ahrens proti Německu (č. 45071/09, rozsudek ze dne 22. března 2012), dle které představovalo zamítnutí stěžovatelovy žádosti o určení otcovství k dítěti, jehož byl biologickým otcem, zásah do jeho práva na respektování soukromého života. Soud v projednávané věci musel zejména určit, zda byl zásah nezbytný v demokratické společnosti. V tomto ohledu se ve smyslu předchozí judikatury rozsah prostoru pro uvážení, který mají smluvní státy k dispozici, liší podle okolností, oblastí a kontextu. V kontextu konfliktu mezi třemi stranami, tj. sociálním a právním otcem, biologickým otcem a matkou dítěte, je třeba při posuzování nároků biologického otce na právo na informace, styk s dítětem nebo na plné právní postavení otce zohlednit nejlepší zájem dítěte. Soud zároveň musí přezkoumat, zda rozhodovací proces jako celek poskytl stěžovateli požadovanou ochranu jeho zájmů, což zahrnuje i posouzení délky řízení. Povinnost zvláštní péče vzniká v případě, že je ohrožen vztah osoby s jejím dítětem, neboť plynutím času může dojít k de facto rozhodnutí věci.

V projednávané věci měl stát široký prostor pro uvážení zejména proto, že musel vyvažovat práva chráněná Úmluvou: na jedné straně právo stěžovatele na respektování jeho soukromého života a na druhé straně právo na respektování soukromého a rodinného života dítěte, což současně zahrnuje i respektování zásady přednosti zájmů dítěte.

Pokud jde o odůvodnění vnitrostátních soudů, Soud konstatoval, že odvolací soud sice prohlásil žádosti stěžovatele za nepřijatelné z důvodu, že se týkaly situace vyplývající ze smlouvy o náhradním mateřství, která byla stižena neplatností pro rozpor s veřejným pořádkem, zároveň se však snažil vyvážit dotčené zájmy. Dospěl přitom k závěru, že s ohledem na historii dítěte. není nutně v jeho nejlepším zájmu, aby bylo svěřeno do péče biologického otce, ale spíše aby i nadále žilo s manžely R, což bylo v souladu i s návrhem opatrovníka dítěte. Za těchto okolností Soud dospěl k závěru, že pro odvolací soud byl nejlepší zájem dítěte v centru jeho úvah, přičemž zohlednil biologickou realitu, na kterou se stěžovatel odvolával. V tomto posledním bodě je z věci Ahrens zřejmé, že ačkoli biologická realita má v případech, jako je tento, nesporně svou váhu, je v případě, že se neshodují, upřednostněn nejlepší zájem dítěte.

Soud dále uvedl, že uspokojení nároků stěžovatele by vedlo nejen k určení jeho otcovství k dítěti, ale také k výkonu jeho rodičovských práv. Pokud jde o situaci dítěte, znamenalo by to ukončení jeho právního vztahu s panem R., který uznal otcovství, a rodinné struktury, v níž žilo stabilně od svého narození. Soud dále poukázal na odůvodnění odvolacího soudu, podle kterého by mohlo být v zájmu dítěte, aby se dozvědělo pravdu o svém původu „až přijde čas“, a aby zvážilo případné kontakty se stěžovatelem. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti se Soud domníval, že důvody, které vnitrostátní soud uvedl k odůvodnění předmětného zásahu, byly relevantní a dostatečné pro účely čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Navíc rozhodnutí odvolacího soudu dát na první místo nejlepší zájem dítěte bylo nejen v souladu s požadavky jeho vlastní judikatury, ale bylo také jediným způsobem, jak vyřešit zmatečnou a choulostivou situaci, v níž se dítě nacházelo a za kterou nesla určitou odpovědnost každá z dotčených dospělých osob: biologická matka dítěte, stěžovatel a jeho partner, a manželé R.

Pokud jde o kvalitu rozhodovacího procesu v projednávané věci, Soud konstatoval, že stěžovatel měl k dispozici kontradiktorní řízení, v němž mohl reagovat na argumenty všech zúčastněných stran, a předložit své vlastní argumenty k posouzení vnitrostátním soudům, jejichž nezávislost a nestrannost nebyla zpochybněna. Řízení však trvalo celkem šest let a přibližně jeden měsíc, což podle Soudu nebylo slučitelné s povinností zvláštní péče. Na konci řízení bylo dítěti 6,5 roku. Soud v tomto ohledu opětovně připomněl, že v případě, že je v sázce vztah osoby s jejím dítětem, je pravděpodobné, že uplynutím času dojde k de facto rozhodnutí věci. Soud navíc poukázal na rozsudek z května 2018, ve kterém odvolací soud uvedl, že dítě žije s manželi R. od svého narození, což svědčí o tom, že vzal v úvahu stav způsobený plynutím času. Podle názoru Soudu tak nelze zpochybnit, že plynutí času mělo vliv na konkrétní posouzení skutkových okolností případu. Došlo tedy k porušení článku 8 Úmluvy z důvodu, že státní orgány nesplnily svou povinnost postupovat se zvláštní péčí.

Soud konečně zdůraznil, že závěr o porušení Úmluvy nemůže být vykládán tak, že zpochybňuje posouzení nejlepšího zájmu dítěte odvolacím soudem a jeho rozhodnutí o zamítnutí žádostí stěžovatele.