MASLÁK proti České republice

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí ze dne 5. dubna 2022 ve věci č. 58169/13 – Maslák proti České republice

Senát páté sekce Soudu jednomyslně odmítl stížnost, v níž stěžovatel brojil proti nedobrovolnému odběru biologického materiálu za použití síly ze strany policie pro účely trestního řízení, a to zčásti pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel byl v roce 2012 zadržen policií v rámci vyšetřování závažné trestné činnosti násilné povahy. Policie jej požádala, aby pro účely trestního řízení dobrovolně umožnil provedení bukálních stěrů, sejmutí pachového vzorku a otisků prstů. Jelikož stěžovatel odmítl, policie si vyžádala souhlas státního zástupce k použití síly pro potřeby překonání odporu. Vzhledem k tělesné konstituci stěžovatele a jeho násilné kriminální minulosti mafiánského typu provedlo zákrok šest policistů v kuklách. O průběhu vyšetřovacího úkonu byl pořízen záznam na kameru, aby nemohl stěžovatel následně tvrdit, že byl vystaven špatnému zacházení. Stěžovatel kladl během odběrů pasivní odpor. Bezprostředně poté nebyla na stěžovateli patrná žádná zranění. Posléze si stěžoval na bolesti v oblasti krku, kolene, kotníku a zápěstí. Dle lékařské zprávy, sepsané přivolaným lékařem a podepsané stěžovatelem, měl na těle pár modřin, které byly nafoceny. Jeho hospitalizace nutná nebyla. Stěžovatel následně podal proti souhlasu státního zástupce, zacházení ze strany policie a provedení odběrů nelékařským personálem ústavní stížnost. Ústavní soud ji však odmítl mimo jiné z důvodu, že stěžovatel dříve nevyužil jiné prostředky nápravy, které mu právní řád nabízel.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článků 3, 8 a 13 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že ze strany policie došlo k nepřiměřenému použití síly k překonání odporu, že odběry biologického materiálu nebyly nezbytné, resp. měly být provedeny lékařem, nikoliv policejním vyšetřovatelem, a že neměl k dispozici účinný vnitrostátní prostředek nápravy.

Soud shledal, že v dané věci vnitrostátní orgány postupovaly v souladu s § 114 trestního řádu. Jelikož očekávaly odpor ze strany stěžovatele, aby předešly podezření ze svévolného či nezákonného použití síly, byl u odběrů po celou dobu přítomen státní zástupce a pořízen videozáznam. Dále Soud uvedl, že odmítnutím ústavní stížnosti a odkázáním stěžovatele na podání trestního oznámení Ústavní soud nevytvořil překážku bránící vyšetřování údajného špatného zacházení, ani nejednal způsobem neslučitelným s povinností státu prošetřit stížnost na špatné zacházení. Soud se proto zaměřil na posouzení, zda vnitrostátní prostředky nápravy, na něž poukázal Ústavní soud, bylo možné považovat za účinné ve smyslu čl. 35 odst. 1 Úmluvy.

Předně Soud připomněl možnost podání trestního oznámení proti policistům, což je prostředek, který již v minulosti uznal za odpovídající v případech špatného zacházení (viz Bureš proti České republice, č. 37679/08, rozsudek ze dne 18. října 2012, § 82). Takovým oznámením by se zabývala Generální inspekce bezpečnostních sborů, která má povinnost prověřovat, zda došlo ke spáchání trestného činu ze strany policejních příslušníků. Dále stěžovatel mohl podat žádost dle § 157a trestního řádu, podle něhož osoba, proti které se vede trestní řízení, má právo kdykoli v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce, aby byly odstraněny závady v postupu policejního orgánu. Je-li žádost podána, státní zástupce je v souladu s judikaturou Ústavního soudu povinen prověřit postup policie. Za tímto účelem je mimo jiné oprávněn provádět prověrky u policejního orgánu či nahlížet do úředních záznamů o procesních úkonech. Osoba, která žádost podala, musí být následně vyrozuměna o výsledku prověřování včetně uložených opatření k nápravě, prohlášení úkonu za nezákonný či odmítnutí provedených důkazů. Pokud by se způsobem vyřízení žádosti nebyla osoba spokojena, může se obrátit na nadřízené státní zastupitelství, které může udělit pokyny, jež jsou pro nižší státní zastupitelství závazné. Konečně měl Soud za to, že stěžovatel mohl ve vztahu k postupu policie uplatnit u Ministerstva vnitra i nárok na náhradu utrpěné újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

Stěžovatel neprokázal, že by dané prostředky nemohly vést k řádnému přezkoumání postupu policie a ke zjednání nápravy. Zároveň Soud neshledal žádné mimořádné okolnosti, které by stěžovatele zbavily povinnosti tyto vnitrostátní prostředky nápravy vyčerpat. Ústavní soud ostatně stěžovatele výslovně odkázal na svou dřívější judikaturu, dle které mají osoby v obdobném postavení před podáním ústavní stížnosti vyčerpat alespoň žádost dle § 157a trestního řádu (srov. Maslák a Michálková proti České republice, č. 52028/13, rozsudek ze dne 14. ledna 2016, § 96). Konečně Soud připomněl, že existence pouhých pochybností stran vyhlídek na úspěch konkrétního prostředku nápravy, nepředstavuje pádný důvod zprošťující stěžovatele povinnosti takový prostředek nápravy náležitě vyčerpat [viz např. Selahattin Demirtaş proti Turecku (č. 2), č. 14305/17, rozsudek velkého senátu ze dne 22. prosince 2000, § 206]. Současně účinnost prostředku nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy není odvislá od jistoty příznivého výsledku řízení (viz např. Mugemangango proti Belgii, č. 310/15, rozsudek velkého senátu ze dne 10. července 2020, § 131).

Soud tak ve vztahu k článkům 3 a 8 Úmluvy stížnost odmítl pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy ve smyslu čl. 35 odst. 1 Úmluvy a ve vztahu k namítané absenci účinných opravných prostředků na vnitrostátní úrovni dle článku 13 Úmluvy ji odmítl pro zjevnou neopodstatněnost na základě čl. 35 odst. 3 písm. a) Úmluvy.