RADA EVROPY

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

PÁTÁ SEKCE

Věc PÁLKA a ostatní proti České republice

(stížnost č. 30262/13)

ROZSUDEK

Článek 1 Protokolu č. 1 • Zbavení majetku • Nedosažení spravedlivé rovnováhy v soudním řízení o vyvlastnění majetku a náhradě za něj • Neposouzení důsledků vyvlastnění a nedodržení procesních požadavků vyplývajících z judikatury Soudu vnitrostátními soudy

ŠTRASBURK

24. března 2022

Tento rozsudek nabude právní moci za podmínek stanovených v čl. 44 odst. 2 Úmluvy. Může být předmětem formálních úprav.

Rozsudek je v autentickém anglickém znění publikován na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva v databázi HUDOC (www.echr.coe.int). Pořízený úřední překlad do českého jazyka není
autentickým zněním rozsudku.

Ve věci Pálka a ostatní proti České republice,

Evropský soud pro lidská práva (pátá sekce), zasedající v senátu ve složení:

Síofra O’Leary, předsedkyně,
Mārtiņš Mits,
Stéphanie Mourou-Vikström,
Lətif Hüseynov,
Ivana Jelić,
Arnfinn Bårdsen,
Kateřina Šimáčková, soudci,

a Victor Soloveytchik, tajemník sekce,

s přihlédnutím:

ke stížnosti (č. 30262/13) směřující proti České republice, kterou dne 2. května 2013 podali k Soudu občané České republiky Václav Pálka, Marie Hochmanová, Bohuslav Kučera a jeho syn (stejného jména) a Josef Pálka („stěžovatelé“) podle článku 34 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod („Úmluva“),

k rozhodnutí oznámit stížnostní námitku na poli článku 1 Protokolu č. 1 vládě České republiky („vláda“) a prohlásit zbývající část stížnosti za nepřijatelnou,

ke stanoviskům účastníků řízení,

po poradě konané dne 1. března 2022,

vynesl tento rozsudek, který byl přijat uvedeného dne:

Úvod

1. Projednávaná věc se týká přístupu uplatněného českými orgány při vyčíslení náhrady vyplácené stěžovatelům za vyvlastnění jejich majetku a přiměřenosti této částky. Případ nastoluje otázky na poli článku 1 Protokolu č. 1.

Skutkový stav

1. Okolnosti případu

1. Stěžovatelé (v uvedeném pořadí) se narodili v letech 1947 a 1969, 1941, 1972 a 1943 a žijí v Hradci Králové, Jinačovicích a Brně. Stěžovatele zastupuje L. Prudil, advokát působící v Brně.

2. Vládu zastupuje její zmocněnec V. A. Schorm z Ministerstva spravedlnosti.

3. Skutkový stav věci lze shrnout následovně.

1. Řízení o vyvlastnění

4. V roce 2000 zahájilo Ředitelství silnic a dálnic ČR („ŘSD“), příspěvková organizace Ministerstva dopravy, se stěžovateli a právními předchůdci některých stěžovatelů jednání o budoucím použití části jejich majetku, konkrétně pozemků v katastrálním území Tlumačov na Moravě, zapsaných jako orná půda a chráněných jako zemědělský půdní fond, pro účely stavby rychlostní komunikace R55.

5. V roce 2003 byli stěžovatelé vyzváni k podpisu kupní smlouvy na pozemky parc. č. 1233/6 o výměře 15 499 m2 a parc. č. 1233/13 o výměře 64 m2. Kupní smlouva, aniž by podrobně odkazovala na konkrétní zákonné ustanovení, uváděla jako kupní cenu částku 778 149,80 korun českých (Kč) (v dané době odpovídající částce 24 607 €). Smlouva dále stanovila:

„Účastníci berou na vědomí, že se jedná o úřední cenu určenou v souladu s příslušným cenovým předpisem.“

Nabídnutá kupní cena tak byla stanovena ve výši 50 Kč (1,58 €)/m2.

6. Dne 21. dubna 2004 stěžovatelé informovali ŘSD, že s nabízenou kupní cenou nesouhlasí. Kromě jiného uvedli toto:

„Jak je zmíněno... v návrhu kupní smlouvy, kupní cena... je úřední cenou vypočtenou podle příslušného cenového předpisu. Tímto předpisem [je] vyhláška č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů. Nicméně z návrhu kupní smlouvy nevyplývá, která konkrétní ustanovení... byla použita pro výpočet nabízené kupní ceny...“

Stěžovatelé dále uvedli, že cena srovnatelných pozemků v daném místě a čase se pohybuje okolo částky 100 Kč/m2, což považovali za adekvátní náhradu za své pozemky.[1]

7. ŘSD dne 11. října 2004 podalo k Městskému úřadu v Otrokovicích jakožto stavebnímu úřadu („stavební úřad“) návrh na vyvlastnění pozemků, a to za náhradu totožnou s nabízenou kupní cenou v celkové výši 778 150 Kč (v dané době odpovídající částce 25 647 €).

8. Dne 13. ledna 2005 Ministerstvo financí na základě žádosti ŘSD o udělení výjimky za účelem sjednání vyšší než zjištěné ceny vydalo rozhodnutí, jímž tomuto návrhu nevyhovělo. V odůvodnění rozhodnutí mj. poukázalo na skutečnost, že ŘSD nepředložilo konkrétní návrh na (i) sjednání vyšší kupní ceny ani (ii) zdůvodnění výše sjednané ceny. ŘSD přitom ve své žádosti vyšlo z podkladů dodaných stěžovateli, kteří požadovanou náhradu ve výši 1 556 300 Kč (v dané době odpovídající částce 51 229 €) nikterak neodůvodnili ani nedoložili (nad rámec pouhého tvrzení, že 100 Kč/m2 je cena, kterou považují za cenu srovnatelných pozemků v daném místě a čase vzhledem k průzkumu provedenému u realitních kanceláří v dané lokalitě).

9. Stavební úřad proto vydal dne 3. května 2005 rozhodnutí o vyvlastnění předmětných pozemků za cenu 778 149,80 Kč (v dané době odpovídající částce 25 647 €), určenou znaleckým posudkem na základě platných právních předpisů, tj. na základě zákona č. 151/1997 Sb., vyhlášky č. 540/2002 Sb. a vyhlášky č. 122/1984 Sb., vydané tehdejším federálním ministerstvem financí, o náhradách při vyvlastnění staveb, pozemků, porostů a práv k nim.

10. K odvolání stěžovatelů dne 20. září 2005 Krajský úřad Zlínského kraje rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Uvedl přitom, že výstavba rychlostní komunikace je ve veřejném zájmu a podmínky vyvlastnění byly splněny. Dále dospěl k závěru, že stavební úřad postupoval v souladu se zákonem, a neshledal ani žádné jiné procesní vady. Dne 26. září 2005 nabylo rozhodnutí o vyvlastnění právní moci. Stěžovatelům byla proto v šedesátidenní lhůtě vyplacena náhrada za vyvlastněný majetek.

2. Soudní řízení

11. Stěžovatelé podali u Krajského soudu v Brně správní žalobu, v níž namítali, že nebyly splněny zákonné podmínky pro vyvlastnění, neboť rychlostní komunikace místního významu neměla být považována za „veřejně prospěšnou stavbu“ a mohla být realizována i bez zásahu do jejich majetkových práv. Dále tvrdili, že jednání o převodu vlastnického práva neproběhla v souladu se zákonem a vyjednávací cena coby náhrada za vyvlastněný pozemek byla určena nesprávně a vzhledem k poloze vyvlastňovaného pozemku pro ně byla nepřijatelná.

12. Krajský soud rozsudkem ze dne 27. září 2006 rozhodnutí krajského úřadu zrušil s odůvodněním, že se žalovaný krajský úřad dostatečně nevypořádal s námitkou stěžovatelů týkající se výše náhrady za vyvlastněný pozemek. Při určení výše náhrady krajský úřad toliko odkázal na znalecký posudek, jímž byla náhrada určena dle obecně závazného právního předpisu, aniž by se zabýval námitkou stěžovatelů, že cena určená znaleckým posudkem byla výrazně nižší než cena tržní. Krajský soud kromě jiného uvedl:

„Není možné, aby správní orgán na svoji povinnost [vypořádat se s odvolací námitkou týkající se výše náhrady za vyvlastňovaný pozemek] rezignoval s argumentací, že [ve svém rozhodnutí] pouze vycházel ze znaleckého posudku, přestože jeho závěry byly v průběhu celého řízení před správním orgánem [stěžovateli] zpochybňovány... [Z]da-li rozhodnuti správního orgánu o výši náhrady vychází pouze z ceny stanovené dle oceňovacího předpisu, aniž by ve výši v něm vypočtené náhrady byla promítnuta cena odpovídající poptávce a nabídce v daném místě a čase, neboli cena, za kterou by bylo možno věc prodat, není z odůvodnění [správního rozhodnutí] zřejmá, a zakládá k námitce uvedené v odvoláni žalobců dostatečný důvod, kterým je... správní orgán ... povinen se v dalším řízení zabývat. V... odůvodnění [správního rozhodnutí] pak musí být přesvědčivě zdůvodněno, zda-li při stanoveni výše náhrady vycházel správní orgán z ceny tržní, neboli z ceny, za kterou bylo možno v době zahájení vyvlastňovacího řízení pozemek prodat.

Vyvlastnění je natolik závažným zásahem do ústavně chráněného vlastnického práva, že není přípustný jakýkoli restriktivní výklad zákonem stanovených podmínek pro vyvlastnění, a to platí rovněž i pro stanovení výše náhrady.

(...)

K tomu [soud odkázal na] rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 102/94 [uvádějící, že]: ‚nucené odejmutí vlastnického práva... musí splňovat ústavní podmínky stanovené článkem 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Mezi tyto podmínky patří i povinnost poskytnuti náhrady. Přiměřenou náhradu nutno chápat jako hodnotový ekvivalent vyjádřený v penězích, ekvivalent umožňující podle místních podmínek obstarání obdobné věci, jaká byla představována podílem spoluvlastníka, jenž byl přisouzen ostatním spoluvlastníkům.’

(...)

K argumentaci [správního orgánu], že znalecký posudek při stanoveni výše náhrady vycházel z vyhlášky č. 122/1984 Sb. a zákona c. 151/1997 Sb., a proto [správní orgán] nemá důvod jeho závěry zpochybňovat, [soud uvádí], že z výše uvedeného vyplývá, že ceny pozemků by měly vycházet z ceny tržní a s námitkou [stěžovatele], jenž v průběhu celého řízeni poukazoval na značnou disproporci mezi cenou stanovenou znaleckým posudkem a cenou tržní, byl povinen se vypořádat.“

13. Nejvyšší správní soud dne 26. června 2007 na základě kasační stížnosti krajského úřadu vrátil věc krajskému soudu s tím, že k rozhodnutí o kasační stížnosti není věcně příslušný, neboť poskytování náhrad za vyvlastnění je soukromoprávní otázka, která podléhá přezkumu podle části páté občanského soudního řádu („o. s. ř.“), a nikoli přezkumu ve správním soudnictví. Soud v rozsudku upozornil, že výroky rozhodnutí o vyvlastnění a výroky o stanovení náhrad za vyvlastňované nemovitosti jsou typově rozdílnými výroky a existuje rozdíl v jejich soudním přezkumu. Zatímco výrok rozhodnutí o vyvlastnění je nutné napadnout ve správním soudnictví, výrok o stanovení náhrady za vyvlastňované nemovitosti podléhá přezkumu dle části páté o. s. ř.

14. Krajský soud žalobu stěžovatelů dne 15. listopadu 2007 odmítl a stěžovatele upozornil, že hodlají-li napadnout rozhodnutí správních orgánů o náhradě za vyvlastnění, mají možnost do jednoho měsíce zahájit občanskoprávní soudní řízení dle části páté o. s. ř.

15. Stěžovatelé následně dne 16. ledna 2008 podali žalobu dle části páté o. s. ř., jíž se domáhali určení, že náhrada za vyvlastněné pozemky měla být stanovena jako cena tržní, a požadovali zaplacení rozdílu mezi obdrženou náhradou a odhadovanou tržní cenou, která dle jejich znaleckého posudku činila 385 Kč/m2, celkem 5 991 760 Kč (240 385 €). Stěžovatelé se tak domáhali celkem částky 5 213 610 Kč (odpovídající v rozhodné době částce 209 166 €).

16. Rozsudkem ze dne 3. listopadu 2008 Městský soud v Praze žalobu zamítl. Uvedl, že rozhodnutí o vyvlastnění nabylo právní moci dne 26. září 2005, tedy ještě v době účinnosti zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), ve znění účinném do 30. června 2006. Podle tohoto zákona se výše náhrady za vyvlastnění stanovila dle obecně závazného předpisu bez možnosti správního uvážení ze strany stavebního úřadu. Teprve od 1. července 2006 bylo novelou stavebního zákona správním orgánům uloženo vycházet při určení výše náhrady za vyvlastnění z ceny obvyklé. Správní orgány rozhodující o vyvlastnění tak postupovaly v souladu se zákonem. Městský soud výslovně uvedl:

„Dne 26. září 2005 nabylo rozhodnutí o vyvlastnění právní moci. Z toho vyplývá, že náhrada za vyvlastnění byla určena dle § 111 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění do 30. 6. 2006, tedy před novelou provedenou zákonem c. 186/2006, účinnou až 1. 7. 2006.

Podle § 111 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění k 30. 6. 2006, náhradu za vyvlastnění, způsob náhrady, kdo a komu náhradu poskytuje, popř. maximální výši náhrady stanoví obecně závazný právní předpis, [kterým] je vyhl. č. 122/1984 Sb. (zrušena až 1. 1. 2007 zákonem č. 184/2006 Sb.), která prostřednictvím [svého] ust. § 2 odst. 1 [stanoví, že] způsob určení výše ceny [upravují] platné cenové předpisy, tedy zákon č. 151/1977 Sb. a... [jeho prováděcí vyhláška č.] 540/2002 Sb.

Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud znaleckým posudkem v této věci bylo [skutečně] provedeno ocenění [pozemku] podle vyhlášky č. 540/2002 Sb., stalo se tak v souladu s ust. § 111 odst. 2 [stavebního zákona], ve znění k 30. 6. 2006, neboť náhrada byla určena dle obecně závazného právního předpisu.

V této souvislosti je nutno upozornit, že [stěžovatelé] žalobou nenamítají nesprávnost znaleckého posudku, nýbrž nesprávnost mechanismu určení výše náhrady, [který způsobil]... rozpor mezi cenou určenou obecně závazným právním předpisem v závislosti na počtu obyvatel obce [na straně jedné] a cenou obvyklou (tržní) [na straně druhé].

(...)

[Stavební zákon] byl zrušen dnem 1. 1. 2007 zákonem č. 183/2006 Sb.

V období od 1. 7. 2006 do 1. 1. 2007 byla oblast vyvlastnění v zákoně č. 50/1976 Sb., novelizována zákonem č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění.

Dle ust. § 111 odst. 1 písm. a) zákona 50/1976 Sb. ve znění zákona č. 186/2006 Sb., za vyvlastnění náleží [osobě, jíž bylo odňato vlastnické právo k majetku,] náhrada ve výši obvyklé ceny pozemků nebo stavby včetně všech jejich součástí a příslušenství...

Jak je zřejmé z porovnání ust. § 111 odst. 2 původního stavebního zákona a § 111 odst. 1 písm. a) stavebního zákona ve znění zákona č. 186/2006 Sb., došlo k výrazné změně u určení výše náhrad [vyplácených] za vyvlastnění pozemků. Počínaje účinností novely zákona č. 186/2006 Sb. již nebyla výše náhrad určována podle obecně závazných právních předpisů, ale jako cena obvyklá [takového pozemku].

(...)

Tedy určení výše náhrady podle právních předpisů účinných od 1. 7. 2006 (zákon č. 186/2006 Sb.) obvyklou cenou se zřetelně vymezuje kontrastem s předchozí právní úpravou, kdy byla cena zjišťována dle náhradové vyhlášky a [příslušného] cenového předpisu a nikoliv jako cena obvyklá.

Z výše uvedeného je zřejmé, že pokud vyvlastňovací orgány postupovaly podle § 111 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb. ve znění do 30. června. 2006 a určily náhradu za vyvlastněný pozemek jako náhradu stanovenou podle obecně závazného právního předpisu, postupovaly správně.“

17. Vrchní soud v Praze dne 3. září 2009 výše uvedený rozsudek potvrdil s tím, že správní orgány správně vycházely z právní úpravy platné v rozhodné době a není možné dovozovat retroaktivní účinnost právní úpravy platné od 1. července 2006. Mimo jiné uvedl:

„Podle čl. 11 odst. 4 [české] Listiny základních práv a svobod... je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Toto ustanoveni, které je výjimkou ze zásady nedotknutelnosti vlastnického práva vyplývající z čl. 11 odst. 1 Listiny, žádná bližší kritéria pro stanovení náhrady za vyvlastnění neurčuje. Podle Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv ... nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva (čl. 1, věta druhá). Ani tato norma se [však] otázkou výše náhrady za vyvlastnění [majetku] blíže nezabývá[.] [N]aopak odkazuje na zákonnou (tj. vnitrostátní) úpravu a obecné zásady mezinárodního práva. Podle § 128 odst. 2 obč. zák. lze věc ve veřejném zájmu vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu. Z uvedeného ustanovení sice neplyne, že náhrada za vyvlastnění má být stanovena zákonem, ale je třeba vycházet z ustanovení § 111... [stavebního zákona], ve znění účinném do 30. 6. 2006..., neboť rozhodnutí o vyvlastnění nabylo právní moci dne 26. 9. 2005. ... Lze proto učinit závěr, že v dané věci byla cena za vyvlastňované pozemky stanovena zákonem předpokládaným způsobem a vzhledem k výše uvedenému tento postup je plně konformní z hlediska ústavnosti i požadavku [vyplývajícího] z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění dodatkových protokolů k ní.“

18. Nejvyšší soud dne 9. listopadu 2011 zamítl dovolání stěžovatelů a potvrdil, že správní orgány postupovaly v souladu s platnou právní úpravou.

19. Ústavní soud dne 1. listopadu 2012 odmítl ústavní stížnost stěžovatelů, když dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu s právní úpravou platnou v rozhodné době. Shledal mimo jiné, že:

„[R]ozsudek Nejvyššího soudu je ve shodě i s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010 sp. zn. 30 Cdo 730/2008..., jehož právní závěry stran dané právní problematiky v plném rozsahu sdílí i Ústavní soud. [V] něm k obdobně nastolené výkladové otázce Nejvyšší soud uvedl, že: ‚[P]ro stanovení výše náhrady za vyvlastnění byla totiž rozhodující právní úprava platná v době, kdy bylo správními orgány rozhodnuto o vyvlastnění... Protože již k tomuto okamžiku vzniklo žalobkyni právo na náhradu za vyvlastnění, nemůže se – pokud jde o výši náhrady – prosadit zásada, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Aplikace § 31 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, na posuzovaný případ nepřichází v úvahu, neboť [tento zákon] nabyl účinnosti 1. 1. 2007, tj. až poté, co řízení o vyvlastnění bylo pravomocně skončeno.’“

2. Příslušný právní rámec a praxe
   1. Právní úprava platná v rozhodné době

1. Listina základních práv a svobod

20. Článek 11 odst. 1 zaručuje každému právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Podle odstavce 4 je vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

2. Občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Sb.) (ve znění účinném do 31. prosince 2013)

21. Ve veřejném zájmu lze věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak, jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu.

3. Občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.)

22. Podle § 154 odst. 1 je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

Část pátá upravuje příslušnost soudů ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto správním orgánem. Podle § 244 občanskoprávní soudy v rámci své příslušnosti v oblasti správního práva přezkoumávají na základě žaloby či odvolání zákonnost rozhodnutí správních orgánů.

4. Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)
   (ve znění účinném do 30. června 2006)

23. Podle § 111 odst. 2 náhradu za vyvlastnění, způsob náhrady, kdo a komu náhradu poskytuje, popřípadě maximální výši náhrady, stanovil obecně závazný právní předpis.

5. Vyhláška č. 122/1984 Sb. o náhradách při vyvlastnění staveb, pozemků, porostů a práv k nim (ve znění účinném do 31. prosince 2006)

24. Podle § 2 se náhrada za stavby, pozemky a porosty občanům a jiným organizacím než socialistickým stanovila ve výši ceny zjištěné podle platných cenových předpisů. Platným cenovým předpisem byl ke dni rozhodnutí o vyvlastnění zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku.

6. Zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku

25. Podle § 2 odst. 1 pokud tento zákon nestanovil jiný způsob oceňování, oceňoval se majetek a služba obvyklou cenou. „Obvyklou cenou“ se pro účely tohoto zákona rozuměla cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v České republice ke dni ocenění. Přitom se zvažovaly všechny okolnosti, které měly na obvyklou cenu vliv. Do její výše se však nepromítaly vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. „Mimořádnými okolnostmi trhu“ se rozuměly například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. „Osobními poměry“ se rozuměly zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. „Zvláštní oblibou“ se rozuměla zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim.

26. Podle § 10 odst. 1 se stavební pozemek oceňoval násobkem výměry pozemku a ceny za m2 uvedené v cenové mapě, kterou vydala obec. Nebyl-li stavební pozemek oceněn v cenové mapě, ocenil se násobkem výměry pozemku a základní ceny za m2 upravené o vliv polohy a další vlivy působící zejména na využitelnost pozemků pro stavbu, popřípadě ceny zjištěné jiným způsobem oceňování podle § 2, které stanoví vyhláška.

27. Konkrétní výpočet výše náhrady byl pak upraven vyhláškou č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku.

2. Právní úprava platná po 1. červenci 2006

Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)
(ve znění zákona č. 186/2006 Sb. účinném od 1. července 2006)

28. Dle § 111 odst. 1 písm. a) náležela za vyvlastnění náhrada ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby, včetně všech jejich součástí a příslušenství, došlo-li k odnětí vlastnického práva k nim.

29. Náhrady se dle § 111 odst. 3 stanovily takovým způsobem a v takové výši, aby odpovídaly majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění. V případě, že by obvyklá cena podle odstavce 1 písm. a) byla nižší než cena zjištěná podle cenového předpisu, náležela vyvlastňovanému náhrada ve výši ceny zjištěné.

3. Aktuálně platná právní úprava

Zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku
nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění) (účinný od 1. ledna 2007)

30. Dle § 10 odst. 1 písm. a) náleží vyvlastňovanému náhrada za vyvlastnění ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby včetně jejich příslušenství, došlo-li také k odnětí vlastnického práva k nim.

31. Dle § 10 odst. 3 se náhrady podle odstavců 1 a 2 stanoví takovým způsobem a v takové výši, aby odpovídaly majetkové újmě, která se u vyvlastňovaného projeví v důsledku vyvlastnění.

32. Dle § 10 odst. 5 se cena pozemku nebo stavby pro účely stanovení náhrady určí vždy podle jejich skutečného stavu a podle účelu užití ke dni podání žádosti o vyvlastnění. Přitom se nepřihlédne k jejich zhodnocení nebo znehodnocení v souvislosti s navrženým účelem vyvlastnění.

4. Relevantní nálezy Ústavního soudu

1. Nález sp. zn. II. ÚS 1135/14 ze dne 30. června 2015

33. V tomto nálezu Ústavní soud posuzoval otázku porušení práva na ochranu vlastnictví ve vztahu k výši náhrady za vyvlastnění jiných pozemků než pozemků vyvlastněných stěžovatelům a konstatoval:

„10. Ústavní soud předesílá, že v dané věci se jedná o aplikaci § 111 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2006, který stanovil, že náhradu za vyvlastnění, způsob náhrady, kdo a komu náhradu poskytuje, popřípadě maximální výši náhrady stanoví obecně závazný právní předpis. Tímto předpisem byla vyhláška č. 122/1984 Sb., o náhradách při vyvlastnění staveb, pozemků, porostů a práv k nim[.] [Dle jejího] § 2 odst. 1 se náhrada za stavby, pozemky a porosty občanům a jiným organizacím než socialistickým stanoví ve výši ceny zjištěné podle platných cenových předpisů. Platnými cenovými předpisy byly zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 540/2002 Sb., kterou se [společně] provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb.... ve znění vyhlášky č. 452/2003 Sb. Citovaná právní úprava účinná do dne 30. 6. 2006 byla postavena na tom, že se při stanovení náhrady vychází z ceny ‚úřední’[.] [T]eprve na základě zákona č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění, bylo s účinností od 1. 7. 2006 možno přiznat za vyvlastněnou nemovitost cenu obvyklou (tržní).

(...)

12. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že v rozhodné době (do 30. 6. 2006) účinný stavební zákon a na něj navazující cenové předpisy stanovily jako náhradu za vyvlastněný majetek cenu úřední, nikoli cenu obvyklou (tržní). Ústavní soud však ve své konstantní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti.

(...)

16. Druhý senát Ústavního soudu v nyní projednávané věci dospěl k závěrům odlišným od závěrů vyslovených ve výše citovaném usnesení. Takový postup není v rozporu s článkem 89 odst. 2 Ústavy, který stanoví závaznost vykonatelných nálezů pro všechny orgány i osoby a dopadá i do rozhodovacích poměrů Ústavního soudu samého, netýká se však usnesení, která tuto všeobecnou závaznost nemají. Ústavní soud podotýká, že ve shora citovaném usnesení se otázkou kolize práva stěžovatelů na spravedlivou náhradu za vyvlastněný majetek s právy zaručenými Listinou, Ústavou, Úmluvou, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Všeobecnou deklarací lidských práv a Listinou základních práv Evropské unie nijak nezabýval. V posuzované věci je naopak stěžovateli namítané porušení jejich práv zakotvených v uvedených pramenech práva pro Ústavní soud stěžejním důvodem, pro který shledal důvodnost ústavní stížnosti. K tomu přistupují i odlišné skutkové okolnosti spočívající v délce řízení, kdy na rozdíl od věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 1163/12 rozhodl Krajský soud v Brně o výši náhrady za vyvlastnění téměř deset let poté, co byla náhrada za vyvlastnění původně stanovena Městským úřadem Otrokovice. Časový aspekt přitom v otázce přiznání náhrady za vyvlastněný majetek hraje zásadní roli, neboť s plynutím času dochází k prohlubování disproporce mezi cenou stanovenou vyhláškou č. 122/1984 Sb. a spravedlivou náhradou představovanou cenou tržní.

(...)

24. Soud prvního stupně v posuzované věci naznačeným způsobem postupoval, když z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že zaplacením úředně stanovené ceny pozemku nebyla splněna ústavní a zákonná podmínka poskytnutí náhrady za vyvlastnění, která k uskutečnění svého smyslu a účelu musí být přiměřená a spravedlivá. Soud prvního stupně dovodil, že těmto požadavkům odpovídá jedině cena obvyklá (tržní), což je cena, za níž lze vyvlastněnou věc v daném čase a místě prodat, která vychází z reálné hodnoty vyvlastňované věci a představuje adekvátní náhradu majetkové újmy způsobené ztrátou vlastnictví. Podle soudu prvního stupně proto správní orgán při určení náhrady za vyvlastnění předmětných pozemků podle administrativní ceny ve výši 1 482 000 Kč rozhodl nesprávně, neboť měl finanční náhradu stanovit podle ceny obvyklé ve výši 11 139 700 Kč.

...

27. Krajský soud proto postupoval správně, pokud při novém projednání věci, tedy při opětovném rozhodování o výši náhrady za vyvlastnění, postupoval podle právní úpravy účinné v době vyhlášení svého rozsudku. Pátá část občanského soudního řádu neobsahuje komplexní právní úpravu řízení o znovuprojednání soukromoprávního sporu či jiné právní věci, o nichž bylo rozhodnuto správním orgánem. Pro případy, kdy část pátá neobsahuje právní úpravu určitého procesního postupu či institutu, stanoví ustanovení § 245 o. s. ř., že se užijí přiměřeně ustanovení části první až čtvrté tohoto zákona, tedy i § 153 a 154 o. s. ř., podle kterých postupoval v posuzované věci soud prvního stupně.

28. Lze tedy shrnout, že pokud Vrchní soud v Olomouci a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích vycházely z toho, že bylo nutno určit výši náhrady za vyvlastnění podle právních předpisů účinných v době vyvlastnění, tedy přiznat stěžovatelům cenu ‚úřední’, takový jejich závěr nejenže není v souladu s ustanovením § 154 odst. 1 o. s. ř., ale není ani v souladu s mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 1 Ústavy)[.]“

2. Nález sp. zn. I. ÚS 1904/14 ze dne 11. srpna 2015

34. Ústavní soud zopakoval své závěry i v dalším nálezu k otázce spravedlivé náhrady za vyvlastněný majetek sp. zn. I. ÚS 1135/14 ze dne 30. června 2015.

Právní posouzení

1. K tvrzenému porušení článku 1 Protokolu č. 1

35. Stěžovatelé namítají, že došlo k porušení jejich práva na pokojné užívání majetku, neboť vyplacená náhrada za vyvlastněné pozemky byla stanovena rigidním postupem, odpovídala pouze 13 % tržní ceny vyvlastněných nemovitostí, a nelze ji tak považovat za přiměřenou jejich tržní hodnotě. Dovolávají se článku 1 Protokolu č. 1, který zní:

„Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.“

1. K přijatelnosti

36. Vláda tvrdí, že stížnost je nepřijatelná pro nevyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy, neboť stěžovatelé podali pouze žalobu v občanskoprávním soudním řízení podle části páté o. s. ř., jíž napadli výrok o náhradě za vyvlastnění. Nepokračovali však v řízení před správními soudy, ve kterém mohli napadnout výrok o vyvlastnění pozemku a namítat, že k němu nedošlo ve veřejném zájmu ani v souladu se zákonnými podmínkami.

37. Stěžovatelé uvádějí, že nenamítají porušení svého práva pokojně užívat majetek proto, že byli svého majetku zbaveni. Jejich stížnost směřuje výhradně proti skutečnosti, že jim byla vyplacena náhrada neodpovídající tržní ceně vyvlastněného majetku.

38. Těžištěm námitky stěžovatelů v projednávané věci je skutečnost, že správní orgány jim přiznaly náhradu, která podle jejich tvrzení není ani zdaleka přiměřená tržní hodnotě vyvlastňovaného majetku. Právě za tímto účelem zahájili stěžovatelé občanskoprávní soudní řízení podle části páté o. s. ř. (viz § 16–20 výše). Ve svých podáních k vnitrostátním soudům projevili zásadní nesouhlas s vyplacenou náhradou, čímž zjevně napadli předmětný návrh finanční kompenzace, a dovolávali se při tom ústavní ochrany práva na pokojné užívání svého majetku.

39. Soud má za to, že uplatněním těchto argumentů před vnitrostátními soudy stěžovatelé standardním způsobem využili prostředky nápravy, které jim byly dostupné a týkaly se ve své podstatě skutečností namítaných i na evropské úrovni (viz obdobně Zarb Adami proti Maltě, č. 17209/02, rozhodnutí ze dne 24. května 2005; Sammut a Visa Investments Ltd proti Maltě, č. 27023/03, rozhodnutí ze dne 28. června 2005). Vládou zmiňovaný prostředek nápravy spočívající v možnosti napadnout rozhodnutí o vyvlastnění jako takové tedy není pro projednávanou věc relevantní.

40. Ve světle výše uvedeného Soud shledává, že předběžnou námitku vlády je třeba zamítnout. Konstatuje, že projednávaná stížnostní námitka není zjevně neopodstatněná ve smyslu čl. 35 odst. 3 Úmluvy. Dále konstatuje, že není nepřijatelná ani z jiného důvodu. Musí proto být prohlášena za přijatelnou.

2. K odůvodněnosti

1. Stanoviska účastníků řízení

41. Stěžovatelé tvrdí, že náhrada za vyvlastnění jejich majetku neodpovídala jeho tržní hodnotě, přičemž soudy se tímto argumentem nezabývaly a nevypořádaly se ani s rozporem mezi dřívější právní úpravou vyvlastnění a judikaturou Soudu.

42. Dále tvrdí, že nespravedlivost právní úpravy platné v době vyvlastnění jejich pozemku dokládá i skutečnost, že pouhý rok po vyvlastnění byla přijata právní úprava nová, podle níž měla být za vyvlastněné pozemky nadále vyplácena náhrada ve výši tržní ceny, nikoli ceny úřední. Navíc dva roky po ukončení stěžovateli zahájeného soudního řízení došlo k zásadní změně rozhodovací praxe Ústavního soudu, v jejímž důsledku začalo být vyplácení úřední ceny za pozemky vyvlastněné ve stejném časovém období jako v případě stěžovatelů považováno za porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

43. Vláda namítá, že náhrada vyplacená stěžovatelům za vyvlastněný pozemek byla zcela přiměřená jeho tržní hodnotě. Stěžovateli předložený znalecký posudek opominul skutečnost, že pozemky byly před vydáním územního rozhodnutí o umístění rychlostní komunikace R55 ornou půdou. Povaha pozemků by proto nikdy neumožnila výstavbu rodinných domů. Z toho důvodu by podle názoru vlády bylo chybné a účelové stanovit údajnou obvyklou cenu pozemků na základě prodejních cen pozemků pro stavbu rodinných domů.

44. Vláda dále uvádí, že ze Situační a výhledové zprávy Půda 2006 publikované Ministerstvem zemědělství vyplývá, že průměrná tržní cena zemědělských pozemků nad 5 ha, u kterých je předpoklad zemědělského využití, dosahovala v České republice v roce 2005 hodnoty 3,58 Kč/m2. Průměrná tržní cena veškeré zemědělské půdy za sledované roky 1993–2005 dosahovala částky 18,43 Kč/m2. Jak vyplývá ze Zprávy o trhu s půdou společnosti Farmy.cz, v roce 2016 se pohybovala cena zemědělské půdy okolo částky 20,41 Kč/m2 a cena orné půdy dosahovala průměrně částky 21,7 Kč/m2. Pokud byla tedy stěžovatelům vyplacena náhrada ve výši 50 Kč/m2, obdrželi podstatně více, než kolik činila průměrná cena zemědělské půdy v České republice v roce 2005.

45. Pokud jde o nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1135/14 a I. ÚS 1904/14, vláda uznává, že vnitrostátní soudy stanovily tržní cenu dotčených pozemků odlišně a nevycházely z úřední ceny, jako tomu bylo u napadaného vyvlastňovacího řízení. Vláda však nesouhlasí s tvrzením stěžovatelů, že tyto dva případy byly s projednávanou věcí totožné. Vláda nadto není přesvědčena, že konečná částka náhrady za pozemky vyplacená v těchto případech se rovnala tržní ceně v rozhodné době.

2. Hodnocení Soudu

a) Obecné zásady

46. Podle judikatury Soudu musí jakékoli zbavení majetku pro účely věty druhé článku 1 Protokolu č. 1 respektovat zásadu zákonnosti, být ve veřejném zájmu a sledovat legitimní cíl pomocí prostředků, jež jsou tomuto cíli přiměřené (viz např. Jahn a ostatní proti Německu, č. 46720/99, 72203/01 a 72552/01, rozsudek velkého senátu ze dne 30. června 2005, § 81–94).

47. Zejména k požadavku přiměřenosti Soud opakovaně uvedl, že musí být zachovávána „spravedlivá rovnováha“ mezi požadavky veřejnosti nebo obecným zájmem společenství a požadavky ochrany základních práv jednotlivce. Pro posouzení, zda napadené opatření zachovává požadovanou spravedlivou rovnováhu, a zejména zda neklade na stěžovatele nepřiměřené břemeno, jsou rozhodující podmínky poskytování náhrad podle příslušné právní úpravy (viz Vistiņš a Perepjolkins proti Lotyšsku, č. 71243/01, rozsudek velkého senátu ze dne 25. října 2012, § 110 s dalšími odkazy; Urbárska obec Trenčianske Biskupice proti Slovensku, č. 74258/01, rozsudek ze dne 27. listopadu 2007, § 114).

48. Je sice pravda, že v mnoha případech zákonného vyvlastnění lze považovat za „přiměřeně odpovídající“ hodnotě majetku pouze náhradu v plné výši, avšak článek 1 Protokolu č. 1 nezaručuje právo na plnou náhradu za všech okolností. Legitimní cíle ve „veřejném zájmu“, sledované např. ekonomickými reformami nebo opatřeními k dosažení větší sociální spravedlnosti, mohou vyžadovat náhradu nižší, než kolik činí plná tržní hodnota (viz vyčerpávající shrnutí judikatury Soudu na toto téma ve věci Scordino proti Itálii (č. 1), č. 36813/97, rozsudek velkého senátu ze dne 29. března 2006, § 95–98 s dalšími odkazy).

49. Soud dále připomíná, že došlo-li k vyvlastnění majetku fyzické osoby, měl by existovat postup zajišťující celkové posouzení jeho důsledků, včetně přiznání takové výše náhrady, která bude zachovávat přiměřený poměr mezi náhradou a hodnotou vyvlastněného majetku. Součástí tohoto postupu by mělo být rovněž určení osob oprávněných k vyplacení náhrady a rozhodnutí o veškerých dalších otázkách s vyvlastněním souvisejících, včetně náhrady nákladů řízení (viz Alfa Glass Anonymi Emboriki Etairia Yalopinakon proti Řecku, č. 74515/13, rozsudek ze dne 28. ledna 2021, § 36).

50. Při posuzování, zda jsou tyto požadavky naplněny, Soud přiznává státu široký prostor pro uvážení jak v otázce volby prostředků k výkonu určitého opatření, tak při hodnocení, zda jsou důsledky výkonu tohoto opatření odůvodněné v obecném zájmu pro účely dosažení cíle příslušného zákona (viz Chassagnou a ostatní proti Francii, č. 25088/94, 28331/95 a 28443/95, rozsudek velkého senátu ze dne 29. dubna 1999, § 75). Soud však nemůže zcela rezignovat na svou přezkumnou pravomoc a musí rozhodnout, zda bylo dosaženo požadované rovnováhy v souladu s právem stěžovatelů na pokojné užívání majetku ve smyslu věty první článku 1 Protokolu č. 1 (viz Jahn, cit. výše, § 93).

b) Použití uvedených zásad na projednávanou věc

(i) Existence zásahu

51. Soud vzal za prokázané, že dotčený majetek patřil před rozhodnutím o vyvlastnění stěžovatelům, a je toho názoru, že došlo k zásahu do práva stěžovatelů na pokojné užívání majetku rovnajícímu se „zbavení“ majetku ve smyslu věty druhé odstavce prvního článku 1 Protokolu č. 1. Soud proto musí zhodnotit, zda může být namítaný zásah podle tohoto ustanovení považován za odůvodněný.

(ii) Dodržení zásady zákonnosti

52. Soud připomíná, že hlavním a nejdůležitějším požadavkem článku 1 Protokolu č. 1 je, aby zásah orgánu veřejné moci do pokojného užívání majetku byl zákonný: věta druhá prvního odstavce umožňuje zbavení majetku pouze „za podmínek, které stanoví zákon“, a druhý odstavec uznává právo smluvních států upravit užívání majetku za účelem vymáhání „práva“. Zákon, o nějž se zásah opírá, musí být navíc v souladu s vnitrostátním právem smluvního státu, včetně relevantních ustanovení Ústavy (viz Bývalý řecký král a ostatní proti Řecku, č. 25701/94, rozsudek velkého senátu ze dne 23. listopadu 2000, § 79 a 82).

53. Zásada zákonnosti také předpokládá, že platná ustanovení vnitrostátního práva jsou dostatečně dostupná, přesná a předvídatelná (viz Hentrich proti Francii, č. 13616/88, rozsudek ze dne 22. září 1994, § 42; Lithgow a ostatní proti Spojenému království, č. 9006/80, 9262/81, 9263/81 a čtyři další, rozsudek pléna ze dne 8. července 1986, § 110).

54. V projednávané věci Soud poznamenává, že vnitrostátní právní úprava je v určitých ohledech nejasná, pokud jde o otázku, zda měl rozsudek Městského soudu v Praze o výši náhrady vycházet z právní úpravy platné v době jeho vyhlášení nebo v době rozhodování správního orgánu o vyvlastnění majetku stěžovatelů. Jelikož však byla rozhodnutí vnitrostátních soudů o právních předpisech použitelných na věc stěžovatelů řádně odůvodněna a zdají se být podložena v té době uplatňovanou rozhodovací praxí, nelze dospět k závěru, že by namítaný zásah byl nepředvídatelný či svévolný, a tedy v rozporu se zásadou zákonnosti.

55. Soud v této souvislosti připomíná, že k výkladu a použití vnitrostátního práva jsou povolány především vnitrostátní orgány, zejména soudy (viz např. Wittek proti Německu, č. 37290/97, rozsudek ze dne 12. prosince 2002, § 49; Forrer-Niedenthal proti Německu, č. 47316/99, rozsudek ze dne 20. února 2003, § 39; Bývalý řecký král a ostatní, cit. výše, § 82). Soud tedy shledává, že zbavení majetku proběhlo za podmínek, které stanoví zákon, jak vyžaduje článek 1 Protokolu č. 1.

56. Soud je však povinen ověřit, zda způsob výkladu a použití vnitrostátního práva nevedl k důsledkům, které jsou v rozporu se standardy Úmluvy, přestože její požadavky byly jinak naplněny. Z tohoto hlediska je při zjišťování, zda konkrétní opatření zachovalo spravedlivou rovnováhu, nezbytné zabývat se zejména prvkem nejistoty obsaženým v zákoně a značnou volností, kterou zákon správním orgánům a soudům poskytuje.

(iii) Cíl zásahu

57. Stěžovatelé nerozporují, že zásah byl ve veřejném zájmu, a Soud nemá žádný důvod dospět k jinému závěru.

(iv) Zachování spravedlivé rovnováhy

58. V projednávané věci Soud konstatuje, že rozhodnutí o vyvlastnění nabylo právní moci dne 26. září 2005, kdy stavební zákon ve znění účinném do 30. června 2006 stanovil, že částka náhrady za vyvlastnění se vypočte v souladu s obecně závazným právním předpisem (viz § 17 a 24 výše). Soud dále konstatuje, že náhrada vyplacená stěžovatelům byla vypočtena na základě kritérií stanovených v zákoně o oceňování majetku a ve vyhláškách č. 122/1984 Sb. a 540/2002 Sb. (viz § 10, 17, 28 a 33 výše). Soud v tomto ohledu podotýká, že podle platné právní úpravy (zejm. zákona o oceňování majetku) měla být jako náhrada za vyvlastněný majetek hrazena „cena obvyklá“ (viz § 26 výše). Soud dále konstatuje, že shodná formulace byla užita jak v právní úpravě účinné od 1. července 2006, tak v úpravě aktuálně platné (viz § 29–30 a 31–33 výše). Ačkoli tedy byla formulace zákona před 30. červnem 2006 i po tomto datu stejná, právní úprava účinná do 30. června 2006 striktně vázala výpočet „obvyklé ceny“ na cenové předpisy, čímž neponechávala správním orgánům žádný či jen malý prostor pro uvážení (viz podrobná analýza obsažená v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2008 ve věci stěžovatelů popsané v § 17 výše), zatímco právní úprava účinná po 30. červnu 2006 již majetkovou újmu způsobenou v důsledku vyvlastnění zohledňovala (viz § 30 a 32 výše a nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2015 citovaný v § 34 výše).

59. Ve světle judikatury Soudu na poli článku 1 Protokolu č. 1 Úmluvy (viz mutatis mutandis Papachelas proti Řecku, č. 31423/96, rozsudek velkého senátu ze dne 25. března 1999, § 48–49 a 53–55; Platakou proti Řecku, č. 38460/97, rozsudek ze dne 11. ledna 2001, § 54) je zjevné, že pokud je vnitrostátní právní rámec založen na rigidním systému stanovení náhrad, který nezohledňuje jiné faktory než úředně stanovené ceny, hrozí narušení spravedlivé rovnováhy tímto ustanovením vyžadované. Soud konstatuje, že český Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 30. června a 11. srpna 2015 argumentoval obdobným způsobem (za použití vnitrostátního práva, Úmluvy a dalších mezinárodněprávních instrumentů) a došel k závěru, že použití příslušných právních předpisů (ve znění účinném do 30. června 2006) při stanovení výše náhrady vyplácené za vyvlastnění mohla vést k výsledku, který je mj. v rozporu s mezinárodními závazky České republiky (viz § 34 a 35 výše).

60. Zdá se, že výše popsaný vývoj znamenal změnu rozhodovací praxe Ústavního soudu v dané oblasti; tato změna však přišla pro stěžovatele příliš pozdě, neboť jejich věc byla projednávána a rozhodnuta dříve. Je zřejmé, že vnitrostátní soudy v řízení ve věci stěžovatelů, skončeném v roce 2012, nevycházely z relevantní judikatury Soudu, odmítly posoudit otázku přiměřenosti a spravedlivosti náhrady poskytnuté stěžovatelům a striktně trvaly na tom, že pro výpočet náhrady vyplácené za vyvlastnění jejich majetku jsou rozhodující pouze ceny stanovené cenovým předpisem (viz § 16–20 výše).

61. Cenové předpisy platné v rozhodné době stanovily konkrétní závazné částky vyplácené jako náhrada za vyvlastnění a neumožňovaly vnitrostátním orgánům provést vlastní posouzení, které by zohledňovalo konkrétní okolnosti případu. I když nelze říci, že by systém náhrad využívající tabulky a sazby vydané správními orgány byl ve světle článku 1 Protokolu č. 1 sám o sobě problematický, právní úprava účinná v rozhodné době neumožňovala uplatnit v dané věci „postup zajišťující celkové posouzení důsledků vyvlastnění“ (viz Efstathiou a Michailidis & Co. Motel Amerika proti Řecku, č. 55794/00, rozsudek ze dne 10. července 2003, § 29). Vnitrostátní soudy zejména rozhodly, že v dané věci lze použít výhradně ceny dle cenových předpisů, a odmítly se proto zabývat jinými důkazy týkajícími se vyvlastněného majetku.

62. Přímým důsledkem výše uvedeného je spor mezi účastníky řízení před Soudem o vztah mezi vyplacenou náhradou a hodnotou vyvlastněného majetku. Zatímco stěžovatelé tvrdí, že obdrželi náhradu odpovídající 13 % tržní ceny vyvlastněných pozemků (viz § 36 výše), vláda uvádí, že náhrada byla zcela přiměřená tržní hodnotě daných pozemků (viz § 44 výše). Vnitrostátní soudy se touto otázkou patřičně nezabývaly, a Soud tak nemůže spekulovat o tom, jaká náhrada mohla či měla být stěžovatelům poskytnuta; může pouze zhodnotit, zda vnitrostátní právo v rozhodné době upravovalo vhodné soudní či správní řízení pro řešení případů vyvlastnění, jakým byla i věc stěžovatelů. Z uvedeného plyne, že základní problém v projednávané věci nespočívá v částce stanovené jako náhrada za vyvlastnění, nýbrž v použitelné právní úpravě a jejím výkladu ze strany vnitrostátních soudů před změnou rozhodovací praxe Ústavního soudu.

63. V tomto ohledu bylo vnitrostátní řízení ve věci stěžovatelů vedeno na základě vadného přístupu, který nezaručoval komplexní posouzení důsledků vyvlastnění. Ústavní soud později uznal, že tento přístup odporuje článku 1 Protokolu č. 1, což je závěr, s kterým se Soud ztotožňuje.

64. Na základě výše uvedeného Soud dochází k závěru, že spravedlivá rovnováha podle článku 1 Protokolu č. 1 byla narušena, neboť rigidní přístup uplatněný vnitrostátními soudy nebyl v souladu s procesními požadavky vyplývajícími z ustálené judikatury Soudu vztahující se k tomuto ustanovení (viz § 50–51 výše).

65. Ve světle výše uvedených skutečností Soud shledává, že došlo k porušení práva stěžovatelů na pokojné užívání jejich majetku zaručeného článkem 1 Protokolu č. 1.

2. K použití článku 41 Úmluvy

66. Článek 41 Úmluvy zní:

„Jestliže Soud zjistí, že došlo k porušení Úmluvy nebo Protokolů k ní, a jestliže vnitrostátní právo dotčené Vysoké smluvní strany umožňuje pouze částečnou nápravu, přizná Soud v případě potřeby poškozené straně spravedlivé zadostiučinění.“

67. Stěžovatelé požadují spravedlivé zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč pro každého stěžovatele, celkem 5 000 000 korun českých (164 586 €). Pokud jde o náklady soudního řízení, stěžovatelé požadují náhradu nákladů řízení před Soudem ve výši 24 006 Kč za překlady svých písemných podání do angličtiny.

68. Vláda považuje částku nemajetkové újmy za přemrštěnou.

S ohledem na povahu stížnostní námitky stěžovatelů, důvody, pro něž bylo konstatováno porušení článku 1 Protokolu č. 1, a skutečnost, že stěžovatelé mohou podat návrh na povolení obnovy řízení před Ústavním soudem (§ 119–119b) podle zákona o Ústavním soudu (zákon č. 182/1993 Sb.), je Soud toho názoru, že konstatování porušení představuje dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která stěžovatelům vznikla.

69. Pokud jde o náklady řízení, Soud připomíná, že stěžovatel má právo na náhradu nákladů řízení jen tehdy, je-li prokázáno, že tyto náklady byly skutečně a nutně vynaloženy a že jsou co do výše přiměřené. Soud v této věci s přihlédnutím k dokumentům, které má k dispozici, a výše uvedeným kritériím považuje za přiměřené přiznat částku 790 eur pokrývající veškeré uplatňované náklady.

Z těchto důvodů Soud jednomyslně

1. prohlašuje námitku na poli článku 1 Protokolu č. 1 za přijatelnou;
2. rozhoduje, že došlo k porušení článku 1 Protokolu č. 1;
3. rozhoduje,

a) že konstatování porušení je samo o sobě dostatečným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu, která stěžovatelům vznikla;

b) že žalovaný stát je povinen zaplatit všem stěžovatelům společně do tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabude právní moci podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy, na nákladech řízení částku 790 € (sedm set devadesát eur) a případnou částku daně, které se převedou na české koruny podle kursu platného ke dni zaplacení;

c) že od uplynutí výše uvedené lhůty až do zaplacení budou stanovené částky navyšovány o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční sazby Evropské centrální banky platné v období prodlení, zvýšené o tři procentní body.

Vyhotoveno v anglickém jazyce a sděleno písemně dne 24. března 2022 v souladu s čl. 77 odst. 2 a 3 jednacího řádu Soudu.

[1] V českém právu se za obvyklou či tržní cenu považuje cena, za niž lze prodat či koupit stejný nebo obdobný předmět na volném trhu v daném místě a čase za obvyklých podmínek. Je to cena, která se použije při vypořádání nemovité věci mezi podílovými spoluvlastníky podle soukromého práva. Úřední cenou je naopak cena určená podle cenového předpisu bez přihlédnutí k ceně, které lze dosáhnout na volném trhu.