JOHANSEN proti Dánsku

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozhodnutí ze dne 1. února 2022 ve věci č. 27801/19 – Johansen proti Dánsku

Senát druhé sekce Soudu jednomyslně dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti stížnosti, podle níž mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na soukromý a rodinný život dle článku 8 Úmluvy z důvodu odnětí státního občanství a následného vyhoštění s trvalým zákazem vstupu na území.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel nabyl dánské státní občanství narozením. Současně nabyl i tuniské státní občanství po otci, který byl tuniským občanem. V roce 2009 uzavřel manželství s dánskou občankou a v roce 2010 se jim narodil syn. Stěžovatel v Dánsku strávil celé své dětství a žije zde taktéž jeho matka a sourozenci. V roce 2016 obdržela dánská bezpečnostní a zpravodajská služba od Interpolu seznam osob rekrutovaných teroristickou organizací Islámský stát do Sýrie. Na tomto seznamu se objevilo i jméno stěžovatele. V důsledku toho byl stěžovatel zatčen a vzat do vazby. V roce 2017 byl následně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce čtyř let za spáchání závažných teroristických trestných činů. Stěžovatel tvrdil, že před trestním stíháním nevěděl o svém tuniském občanství. Podle vnitrostátních orgánů však bylo nesporné, že stěžovatel měl dvojí občanství – dánské i tuniské. Prvoinstanční soud nakonec neshledal důvody pro odebrání dánského státního občanství stěžovateli, a tudíž ani pro jeho vyhoštění. Státní zástupce se proti rozsudku odvolal, vrchní soud však jeho odvolání zamítl. Nejvyšší soud nicméně v roce 2018 rozsudky nižších instancí zrušil, odňal stěžovateli dánské státní občanství a rozhodl o jeho vyhoštění s trvalým zákazem vstupu na území. V roce 2020 byl stěžovatel propuštěn a následně byl podle dánského zákona o cizincích zajištěn, a to po dobu necelých osm měsíců. Poté byl umístěn do cizineckého střediska, jelikož zajištění považoval vnitrostátní soud za nepřiměřeně dlouhé.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že rozsudek, kterým mu nejvyšší soud odňal dánské státní občanství a rozhodl o jeho vyhoštění z Dánska s trvalým zákazem vstupu na území, byl v rozporu s článkem 8 Úmluvy.

a) Odnětí státního občanství

Soud nejprve připomněl, že ačkoliv právo na občanství jako takové Úmluva nezaručuje, nelze vyloučit, že se na svévolné odmítnutí udělit státní občanství může vztahovat článek 8 Úmluvy, a to z důvodu možného dopadu na soukromý život jednotlivce (Ramadan proti Maltě, č. 76136/12, rozsudek ze dne 21. června 2016, § 62; Genovese proti Maltě, č. 53124/09, rozsudek ze dne 11. října 2011, § 30). Stejné principy se musí aplikovat i v případě odnětí občanství. Soud navíc zdůraznil, že národnost je jedním z prvků osobní identity (Usmanov proti Rusku, č. 43936/18, rozsudek ze dne 22. prosince 2020, § 53; Ghoumid a ostatní proti Francii, č. 52273/16, rozsudek ze dne 25. června 2020, § 43–44). Při posuzování, zda je odnětí občanství v rozporu s článkem 8 Úmluvy, Soud hodnotí dvě samostatné otázky, a to zda bylo odnětí občanství svévolné a jaké jsou jeho důsledky pro stěžovatele (Ahmadov proti Ázerbájdžánu, č. 32538/10, rozsudek ze dne 30. ledna 2020, § 43; Alpeyeva a Dzhalagoniya proti Rusku, č. 7549/09 a č. 33330/11, rozsudek ze dne 12. června 2018, § 108; Mansour Said Abdul Salam Mubarak proti Dánsku, č. 74411/16, rozhodnutí ze dne 22. ledna 2019, § 62; K2 proti Spojenému Království, č. 42387/13, rozhodnutí ze dne 7. února 2017, § 49).

1. Svévolnost odnětí státního občanství

Při hodnocení otázky svévolnosti odnětí státního občanství je podle Soudu nutné zkoumat, zda napadené rozhodnutí bylo v souladu se zákonem, zda byly stěžovateli k dispozici nezbytné procesní záruky, včetně toho, zda osoba zbavená občanství měla možnost napadnout rozhodnutí o odnětí občanství před soudy, a zda vnitrostátní orgány jednaly s náležitou péčí a dostatečně rychle (Usmanov proti Rusku, cit. výše, § 54).

Ve vztahu k projednávané věci Soud shledal, že odnětí občanství stěžovateli svévolné nebylo, jelikož bylo nejen v souladu se zákonem (Mansour Said Abdul Salam Mubarak proti Dánsku, cit. výše, § 64), ale stěžovatel měl rovněž k dispozici odpovídající procesní záruky požadované článkem 8 Úmluvy (Usmanov proti Rusku, cit. výše, § 66, a contrario). Vnitrostátní orgány navíc v případě stěžovatele postupovaly s náležitou péčí a dostatečně rychle.

Soud rovněž vyzdvihl skutečnost, že odnětí dánského státního občanství stěžovateli bylo následkem jeho odsouzení za velmi závažný trestný čin související s terorismem, tedy následkem jeho vlastní volby a jednání (Ramadan proti Maltě, cit. výše, § 89). Terorismus představuje pro lidská práva závažnou hrozbu. Proto Soud považuje tvrdý postoj ze strany smluvních států vůči těm, kteří se podílí na terorismu, za legitimní (Ghoumid a ostatní proti Francii, cit. výše, § 50 a odkazy zde uvedené).

2. Důsledky odnětí státní občanství pro stěžovatele

Při posuzování otázky, jaké důsledky bude mít odnětí státního občanství pro dotčeného jednotlivce, Soud dosud nestanovil výčet aspektů, které je třeba zohlednit, ani nepoužil test proporcionality obdobně jako v případech, které se týkají vyhoštění. Místo toho Soud bere v potaz řadu skutečností, jako např. to, zda se stěžovatel v důsledku odnětí státního občanství stal osobou bez státní příslušnosti (Alpeyeva a Dzhalagoniya proti Rusku, cit. výše, § 112; Ghoumid a ostatní proti Francii, cit. výše, § 50; Ramadan proti Maltě, cit. výše, § 92; K2 proti Spojenému Království, cit. výše, § 62; Mansour Said Abdul Salam Mubarak proti Dánsku, cit. výše, § 69), zda odnětí státního občanství mělo za následek vyhoštění či učinilo další pobyt v dané zemi nejistým (Ghoumid a ostatní proti Francii, cit. výše, § 49, a Ramadan proti Maltě, cit. výše, § 90), případně zda mělo závažné důsledky pro stěžovatelův každodenní život (Alpeyeva a Dzhalagoniya proti Rusku, cit. výše, § 115) a pro jeho manželku či děti (Ramadan proti Maltě, cit. výše, § 90, a K2 proti Spojenému království, cit. výše, § 62).

Soud poznamenal, že vnitrostátní orgány v průběhu trestního řízení zjistily, že stěžovatel měl dvojí občanství – dánské a tuniské. Během řízení navíc tuniské orgány informovaly dánské úřady, že „o tuniském občanství stěžovatele nejsou pochybnosti“ a že „existuje nezbytný právní základ pro to, aby tuniská ambasáda vydala stěžovateli cestovní doklady za účelem jeho vyhoštění do Tuniska“. Soud tak uzavřel, že se stěžovatel v důsledku odnětí dánského občanství nestal osobou bez státní příslušnosti.

Ani ve vztahu k posouzení dalších důsledků odnětí dánského občanství stěžovateli Soud žádné pochybení nejvyššího soudu neshledal. Nejvyšší soud vzal v potaz nejenom stěžovatelovy vazby k Dánsku, nýbrž i jeho vazby k Tunisku. Zohlednil i skutečnost, že stěžovatel bude v důsledku odnětí dánského občanství vyhoštěn (výjimkou by byla situace, kdy by vyhoštění bylo v rozporu s mezinárodními závazky Dánska).

V projednávané věci podle názoru Soudu nehrála roli ani skutečnost, že stěžovatel nabyl dánské občanství narozením. Stěžovatel se totiž dopustil závažné teroristické trestné činnosti, která sama o sobě představovala závažnou hrozbu pro lidská práva a která do značné míry zpochybňuje stěžovatelovu orientaci na Dánsko a jeho hodnoty (Ghoumid a ostatní proti Francii, cit. výše, § 50).

Soud uzavřel, že posouzení nejvyššího soudu stran odnětí dánského občanství stěžovateli bylo dostatečné a nevykazovalo žádné známky svévole či opomenutí ve vztahu ke stěžovatelovým námitkám. S ohledem na to Soud stížnost v této části odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

b) Vyhoštění stěžovatele

Soud úvodem poznamenal, že dokud byl stěžovatel dánským občanem, nemohl být z Dánska vyhoštěn (viz čl. 3 odst. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě). Avšak jakmile bylo stěžovateli dánské občanství odňato, dle vnitrostátního práva bylo možné rozhodnout o jeho vyhoštění.

Soud připomněl, že stát je oprávněn kontrolovat vstup cizinců na své území a jejich následný pobyt (Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému Království, č. 9214/80, č. 9473/81 a č. 9474/81, rozsudek ze dne 28. května 1985, § 67). Úmluva cizincům nezaručuje právo vstoupit nebo pobývat na území konkrétního státu. Smluvní státy tak mají právo cizince, který byl odsouzen za trestný čin, vyhostit, a to s ohledem na jejich povinnost udržovat veřejný pořádek. Zásah do osobního a rodinného života je nicméně v rozporu s článkem 8 Úmluvy, není-li ve smyslu druhého odstavce tohoto ustanovení v souladu se zákonem, nesleduje-li alespoň jeden z legitimních cílů zde uvedených a není-li v demokratické společnosti za účelem dosažení tohoto legitimního cíle nezbytný.

Soud neměl v projednávané věci pochybnosti o tom, že zásah do stěžovatelova soukromého a rodinného života byl v souladu se zákonem a že sledoval legitimní cíl v podobě předcházení nepokojům a zločinnosti.

Při posuzování otázky, zda lze vyhoštění považovat za nezbytné v demokratické společnosti, Soud postupoval podle kritérií, která vymezil již dříve ve své judikatuře (Üner proti Nizozemsku, č. 46410/99, rozsudek velkého senátu ze dne 18. října 2006, § 54–55 a 57–58; Maslov proti Rakousku, č. 1638/03, rozsudek velkého senátu ze dne 23. června 2008, § 68–76). Jedná se o následující kritéria: povaha a závažnost trestného činu spáchaného stěžovatelem; délka pobytu stěžovatele v zemi, z níž má být vyhoštěn; doba, která uplynula od spáchání trestného činu, a chování stěžovatele během tohoto období; národnost dotčených osob; stěžovatelovy rodinné poměry jako délka manželství a další skutečnosti svědčící o fungování rodinného života; zda manžel či manželka věděli o spáchání trestného činu v době vzniku rodinného svazku; zda se v manželství narodily děti, a pokud ano, jejich věk; závažnost obtíží, s nimiž se druhý manžel pravděpodobně setká v zemi, do níž má být stěžovatel vyhoštěn; nejlepší zájmy a blaho dětí, zejména závažnost obtíží, se kterými se mohou děti stěžovatele setkat v zemi, do níž má být stěžovatel vyhoštěn; a pevnost sociálních, kulturních a rodinných vazeb se zemí, z níž má být stěžovatel vyhoštěn, a se zemí, do níž má být vyhoštěn.

Soud shledal, že vnitrostátní soudy posoudily všechna uvedená kritéria a byly si plně vědomy toho, že pro vyhoštění stěžovatele musí existovat velmi vážné důvody, a to především s ohledem na skutečnost, že stěžovatel se v Dánsku narodil a strávil zde celé své dětství, a měl tudíž k Dánsku silné vazby. Co se týče skutečnosti, že stěžovatel má v Dánsku manželku a syna, nejvyšší soud poukázal na to, že manželka stěžovatele ve věku 18 let konvertovala k islámu a jejich syn nejprve navštěvoval muslimskou školu a následně byl vzděláván matkou doma; ve světle uvedeného se nejeví, že by manželka a syn byli zcela nepřipraveni doprovázet stěžovatele do Tuniska. I kdyby se tak nerozhodli, dle Nejvyššího soudu ho tam mohli navštěvovat a komunikovat s ním prostřednictvím telefonu a internetu.

Stěžovateli byl mimo příkaz k vyhoštění udělen také trvalý zákaz návratu do země. Délce trvání takového zákazu Soud ve své judikatuře přikládá značný význam. V projednávané věci byl však Soud přesvědčen, že trestný čin stěžovatele vedoucí k vyhoštění byl takové povahy, že představoval vážně ohrožení veřejného pořádku (Mutlag proti Německu, č. 40601/05, rozsudek ze dne 25. března 2010, § 61–62).

Soud uzavřel, že nejvyšší soud řádně posoudil osobní poměry stěžovatele, pečlivě zvážil proti sobě stojící zájmy, zohlednil kritéria vymezená judikaturou Soudu a výslovně se vyjádřil k otázce rozporu vyhoštění s mezinárodními závazky Dánska. Dle Soudu vnitrostátní orgány dostatečně vymezily „velmi vážné důvody“ vedoucí k vyhoštění stěžovatele, které tak nelze považovat za nepřiměřené sledovanému legitimnímu cíli, tj. ochraně veřejnosti před hrozbou terorismu (K2 proti Spojenému Království, cit. výše, § 66; Salem proti Dánsku, č. 77036/11, rozsudek ze dne 1. prosince 2016, § 82; Hamesevic proti Dánsku, č. 25748/15, rozhodnutí ze dne 16. května 2017, § 43; Alam proti Dánsku, č. 33809/15, rozhodnutí ze dne 6. června 2017, § 35; a Ndidi proti Spojenému království, č. 41215/14, rozsudek ze dne 14. září 2017, § 76).

S ohledem na uvedené Soud i tuto část stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněnou.