Sy proti Itálii

 

Typ rozhodnutí: rozsudek senátu (1. sekce)

Číslo stížnosti: 11791/20

Datum: 24. 1. 2022

Složení senátu: M. Bošnjak, předseda senátu (Slovinsko), P. Paczolay (Maďarsko), K. Wojtyczek (Polsko), A. Poláčková (Slovensko), E. Wennerström (Švédsko), R. Sabato (Itálie), L. Schembri (Malta).

[§ 1. – 3. Průběh řízení před Soudem.]

4. Stěžovateli byla diagnostikována porucha osobnosti a bipolární porucha. Jeho duševní stav se zhoršuje také užíváním návykových látek. V době podání stížnosti se nacházel ve věznici Rebibbia Nuovo Complesso („Rebibbia NC“) v Římě.

I. První trestní řízení

5. Stěžovatel byl dne 15. 7. 2017 obviněn z obtěžování své bývalé přítelkyně, z kladení odporu veřejnému činiteli, z napadení a ublížení na zdraví. Soudce pro předběžné vyšetřování římského soudu mu uložil formou předběžného opatření domácí vězení.

[§ 6. – 8. Průběh řízení a psychiatrický posudek stěžovatele.]

9. Dne 6. 10. 2017 nahradil stejný soud předběžnou vazbu v pobytovém zařízení pro výkon ochranných opatření (residenza per l'esecuzione delle misure di sicurezza; „REMS“) na dobu jednoho roku (viz bod 49 níže). Stěžovatel měl být mezitím umístěn do vhodného zařízení.

[§ 10. Průběh řízení.]

11. Dne 22. 11. 2017 byl stěžovatel na základě psychiatrického posudku ze dne 3. 10. stejného roku zproštěn obžaloby, protože z důvodu svého duševního onemocnění nebyl schopen ovládnout své jednání. Soudce pro předběžné vyšetřování zároveň nařídil vykonat ochranné opatření umístěním v REMS na dobu šest měsíců. Konstatoval také, že ochranné opatření uložené stěžovateli dne 6. 10. 2017 nebylo vykonáno z důvodu nedostatku míst v daných zařízeních (viz bod 9 výše).

12. Stěžovatel potvrdil, že dne 23. 12. 2017 byl propuštěn z důvodu nedostatku míst v REMS. Dne 23. 1. 2018 dobrovolně nastoupil do specializovaného komunitního centra pro léčbu duševních onemocnění, kde mu byla poskytnuta terapeutická péče podle jeho potřeb.

[§ 13. – 14. Nahrazení ochranného opatření umístěním v REMS podmíněným dohledem.]

II. Druhé trestní řízení

15. Dne 2. 7. 2018 byl stěžovatel zatčen za krádež s přitěžujícími okolnostmi a kladení odporu veřejnému činiteli. Téhož dne soud v Tivoli nařídil jeho vazbu v NC Rebibbia.

16. Při nástupu do vězení byl stěžovatel vyšetřen psychiatrem, který doporučil, aby byl umístěn na samotku s vysokým dohledem a aby mu byla poskytnuta odpovídající lékařská péče. Z vězeňských lékařských záznamů vyplývá, že (…) jeho duševní stav byl nestabilní, vyznačující se bludy a paranoiou hraničícími s deliriem. (…)

[§ 17. Nařízení psychiatrického posudku.

§ 18. Lékařská zpráva potvrzující diagnózu stěžovatele, konstatující jeho společenskou nebezpečnost a zdůrazňující, že potřeba zajištění lékařské péče má přednost před potřebou jeho omezení na svobodě.]

19. Dne 22. 11. 2018 soud na základě znaleckého posudku konstatoval, že stěžovatel byl v době činu ve stavu částečně vylučujícím jeho trestní odpovědnost, uznal jej vinným trestnými činy, z nichž byl obviněn, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců. (…)

[§ 20. – 21. Stěžovatelovo umístění do NC Rebibbia za účelem výkonu trestu.]

22. Ve dnech 29. a 31. 1. 2019 byl stěžovatel po pokusu o sebevraždu vyšetřen vězeňským psychiatrem, který ve zprávě z 31. 1. 2019 potvrdil, že jeho zdravotní stav není slučitelný s běžnou vazbou a že je nutné jeho přemístění na psychiatrické oddělení věznice nebo do psychiatrického zařízení mimo věznici.

[§ 23. – 24. Neuskutečněné rozhodnutí o přemístění stěžovatele na psychiatrické oddělení NC Rebibbia.]

25. Rozsudkem (...) odvolací soud v Římě (...) snížil stěžovatelův trest na jedenáct měsíců odnětí svobody, zrušil předběžné opatření a nařídil jeho propuštění na svobodu.

26. Stěžovatel nadále zůstal ve výkonu trestu v NC Rebibbia.

III. Řízení o uložení trestu a o předběžném opatření Soudu podle čl. 39 Jednacího řádu

27. Mezitím soud v Římě (...) nahradil ochranné opatření uložené stěžovateli okamžitým umístěním do zařízení REMS na dobu jednoho roku s odůvodněním, že se jedná o jediné vhodné opatření vzhledem k jeho společenské nebezpečnosti.

28. Od 5. 2. 2019 požádalo oddělení vězeňské služby několik zařízení REMS z regionu Lazio o přijetí žadatele. Všechna zařízení jeho přijetí odmítla z důvodu nedostatku místa.

29. Dne 2. 9. 2019 požádal soud v Římě uvedené oddělení vězeňské služby o prověření dostupnosti REMS mimo region a zdůraznil naléhavost zajištění výkonu ochranného opatření a lékařské péče o stěžovatele, který byl stále umístěn ve věznici NC Rebibbia. Žádné z oslovených zařízení REMS nebylo schopno vyhovět z důvodu nedostatku místa jak v regionu Lazio, tak mimo něj.

[§ 30. – 32. Nové posouzení zdravotního stavu stěžovatele zdůrazňující potřebu terapeutické lékařské péče v komunitě]

33. Dne 3. 3. 2020 stěžovatel požádal Soud podle pravidla 39 jednacího řádu, aby vládě uložil ukončit jeho detenci. Vláda dne 26. 3. 2020 Soudu předložila zprávu z psychiatrického oddělení NC Rebibbia, v níž se uvádí, že stěžovatel je pravidelně sledován odborníky a že se jeho duševní stav částečně stabilizoval.

34. Dne 7. 4. 2020 Soud nařídil vládě podle pravidla 39 Jednacího řádu, aby zajistila převoz stěžovatele do REMS nebo jiného zařízení, které je schopno poskytnout odpovídající terapeutickou péči vhodnou pro léčbu jeho duševního onemocnění.

[§ 35. – 37. Zprávy o léčbě poskytované ve věznici NC Rebibbia, informování dozorujícího soudu ze strany vlády o indikovaném předběžném opatření podle pravidla 39 Jednacího řádu.]

38. Dne 30. 4. 2020 stěžovatel v reakci na vyjádření vlády uvedl, že jeho přemístění se mohlo uskutečnit, protože našel vhodnou instituci, která byla připravena jej přijmout. Podle jeho názoru stát nesplnil svůj závazek podle článku 34 Úmluvy, protože opatření provedl se zpožděním.

[§ 39. Další psychiatrické posouzení stěžovatele a doporučení vhodného zařízení.]

40. Dne 8. 5. 2020 vláda informovala Soud, že v terapeutické komunitě Santa Maria del Centro Italiano di Solidarietŕ (CeIS) je volné místo a že byly podniknuty kroky k přemístění stěžovatele. Dne 4. 5. 2020 soud povolil stěžovatele přemístění.

[§ 41. Zrušení ochranného opatření umístěním v REMS a potvrzení umístění v CeIS.

§ 42. – 43. Přemístění, útěk a hledání stěžovatele.

§ 44. – 46. Nové nařízení ochranného opatření umístěním v REMS, zatčení stěžovatele a jeho přemístění do REMS dne 27. 7. 2020.]

Právní rámec a praxe

I. Relevantní vnitrostátní právo a praxe

[§ 47. – 58. Relevantní ustanovení vnitrostátního práva k ochranným opatřením, zprávy o současné situaci v italských věznicích.]

I. K přijatelnost stížnosti

A. K vyčerpání vnitrostátních prostředků nápravy

[§ 59. – 60. 1. Argumenty stran.]

61. Soud již v jiných případech během posuzování různých článků Úmluvy rozhodl, že jakmile stěžovatel získá soudní rozhodnutí proti státu, není jeho povinností následně zahájit řízení o výkonu tohoto rozhodnutí.

[§ 62. – 63. Shrnutí relevantních principů v judikatuře Soudu.]

64. (...) Z uvedeného vyplývá, že v daném případě, vzhledem k existenci dvou soudních rozhodnutí, která nařizují umístění stěžovatele do REMS a ukončení jeho uvěznění v NC Rebibbia, nebyl stěžovatel povinen podat „návrh na výkon rozhodnutí“, aby mohl tvrdit, že jeho další držení ve vězení bylo nezákonné (viz mutatis mutandis Metaxas proti Řecku, § 19).

65. Námitku nevyčerpání vnitrostátních opravných prostředků je proto třeba zamítnout.

B. K dodržení lhůty šesti měsíců k podání stížnosti

[§ 66. – 68. Otázka, zda lze uvěznění stěžovatele považovat za trvající zásah.]

69. (...) Soud konstatuje, že stěžovatel byl do NC Rebibbia umístěn dvakrát, a to od 2. 7. 2018 do 22. 11. 2018 a poté od 2. 12. 2018 do 12. 5. 2020 (viz body 15, 20, 21 a 42 výše). Vzhledem k tomu, že v mezidobí bylo stěžovateli uloženo domácí vězení, nelze jeho detenci považovat za „trvající“ v celém rozsahu (viz Grishin proti Rusku, § 83 a Dvoynykh proti Ukrajině, § 46). (…)

70. Z toho vyplývá, že námitce vlády je třeba vyhovět pouze ve vztahu k prvnímu období věznění stěžovatele.

71. Soud se domnívá, že v rozsahu, v němž se týkají druhého období věznění v NC Rebibbia, nejsou stížnosti opožděné, protože v době podání stížnosti zde byl stěžovatel stále umístěn (Strazimiri proti Albánii, č. 34602/16, § 94, 21. 1. 2020). Omezí proto rozsah svého přezkumu na toto druhé období.

[72. Konstatování přijatelnosti stížnosti.]

II. K meritu věci

A. K tvrzenému porušení čl. 3 Úmluvy

73. Podle stěžovatele jeho umístění v běžné věznici, odporující doporučení ošetřujících psychiatrů, znemožnilo adekvátní léčbu jeho duševního onemocnění, což zhoršilo jeho zdravotní stav a představovalo tak nelidské a ponižující zacházení zakázané článkem 3 Úmluvy (…).

[74. – 75. 1. Argumenty stran.]

 

2. Posouzení Soudem

a) Relevantní principy

[76. – 77. Základní principy a důležitost ochrany práv zaručených v čl. 3 Úmluvy.]

78. Soud již v minulosti opakovaně rozhodl, že věznění nemocné osoby může vyvolat z pohledu článku 3 Úmluvy problém (viz Matencio proti Francii, § 76 a Mouisel proti Francii, § 38) a že věznění v nevhodných materiálních a zdravotních podmínkách může představovat zacházení v rozporu s článkem 3 (Sławomir Musiał proti Polsku, § 87 a Rooman, citováno výše, § 144).

79. Při rozhodování o tom, zda je věznění nemocné osoby v souladu s článkem 3 Úmluvy, bere Soud v úvahu zdravotní stav dotyčné osoby a vliv věznění na jeho vývoj. Podmínky ve vězení nesmí v žádném případě vystavovat osobu zbavenou svobody pocitům strachu, úzkosti a méněcennosti, které by ji mohly ponížit, pokořit a případně zlomit její fyzickou a morální odolnost. V tomto ohledu Soud uznává, že vězni s duševním onemocněním jsou zranitelnější, než ostatní vězni, a že některé podmínky vězeňského života je vystavují většímu riziku ohrožení zdraví, zvyšují riziko jejich pocitu méněcennosti a nutně vyvolávají stres a úzkost. Taková situace vyvolává potřebu zvýšené ostražitosti při kontrole dodržování Úmluvy (viz W.D. proti Belgii, § 114 a 115 a výše citovaný rozsudek Rooman, § 145). Při posuzování situace dotčených osob je třeba zohlednit jejich zranitelnost a v některých případech i jejich neschopnost si stěžovat na zacházení ve věznici a jeho dopady (Murray proti Nizozemsku, § 106, Herczegfalvy proti Rakousku, § 82 a Aerts proti Belgii, § 66).

80. Soud rovněž přihlíží k přiměřenosti lékařské péče poskytované ve vězení. Jedná se o nejkomplikovanější otázku rozhodnutí. Soud připomíná, že samotná skutečnost, že zadržená osoba byla vyšetřena lékařem a byla jí stanovena léčba, nevede automaticky k závěru, že poskytnutá péče byla adekvátní. (...) Odpovědné osoby musí rovněž přijmout komplexní léčebnou strategii zaměřenou na vyléčení nebo předejití zhoršení zdravotních problémů osoby omezené na svobodě, nikoli jen léčbu příznaků. Kromě toho je na orgánech státu, aby zároveň prokázaly, že vytvořily podmínky nezbytné pro účinné dodržování takto předepsané léčby (viz Blokhin proti Rusku, § 137 a Rooman, citovaný výše, § 147). Soud dospěl k závěru, že absence strategie komplexní terapeutické péče o duševně nemocného vězně může znamenat „terapeutické opuštění“ v rozporu s článkem 3 (viz výše citovaný rozsudek Strazimiri, § 108–112).

81. Pokud není v místě omezení svobody léčba možná, musí být vězňovi umožněna hospitalizace nebo převoz do specializovaného zařízení (viz výše citovaný rozsudek Rooman, § 148).

 

b) Aplikace principů na posuzovaný případ

82. Soud konstatuje, že vláda nezpochybnila existenci zdravotních problémů stěžovatele, zejména jeho poruchy osobnosti a bipolární poruchy, jejichž projevy se zhoršují užíváním psychoaktivních látek. Stěžovatel prožil opakované psychotické epizody a v lednu 2019 se ve vazbě pokusil o sebevraždu (viz body 8 a 22 výše).

[83. – 84. Shrnutí skutkového stavu.]

85. Soud proto musí posoudit, zda byl zdravotní stav stěžovatele slučitelný s jeho pobytem v běžných podmínkách vězení a zda mu byla poskytnuta dostatečná a přiměřená lékařská péče.

86. Soud za prvé konstatuje, že již během prvního řízení nahradil soudce pro předběžné vyšetřování vazby stěžovatele předběžným opatřením spočívajícím v umístění do zařízení pro výkon ochranných opatření (REMS) na dobu jednoho roku (viz bod 9 výše).

87. Pokud jde o věznění stěžovatele v NC Rebibbia, Soud konstatuje, že v listopadu 2018 znalec jmenovaný soudem v Tivoli uvedl, že stěžovatel potřebuje komplexní terapeutickou péči a ta by měla mít přednost před potřebou jeho omezení na svobodě (viz výše bod 18). Soud v Římě následně dne 21. 1. 2019 nařídil okamžité přemístění stěžovatele do systému REMS (bod 27 výše). O několik dní později vězeňský psychiatr potvrdil, že stěžovatel není z hlediska svého zdravotního stavu schopen zůstat v běžné věznici (bod 22 výše). Dne 4. 2. 2019 soud v Tivoli nařídil jeho okamžité umístění do vhodného zařízení nebo do vězeňského psychiatrického oddělení (viz bod 23 výše). Soud proto konstatuje, že stěžovatelův zdravotní stav byl neslučitelný s pobytem v běžném vězení, což ostatně nebylo vládou zpochybněno. Navzdory jednoznačným instrukcím lékařů i soudů však zůstal v běžném vězení téměř dva roky. Závěry, k nimž v tomto případě dospěli vnitrostátní odborníci a soudní orgány, nelze zpochybnit. Soud se proto domnívá, že trvající umístění stěžovatele v běžné věznici bylo neslučitelné s článkem 3 Úmluvy [viz mutatis mutandis Contrada proti Itálii (č. 2), § 85].

88. Z dokumentů, které účastníci řízení založili do spisu, navíc vyplývá, že stěžovatel neměl k dispozici žádnou komplexní strategii terapeutické léčby svého duševního onemocnění, která by směřovala k vyléčení jeho zdravotních problémů nebo zabránění jejich zhoršování (viz výše uvedené rozsudky Blokhin, § 137, Rooman, § 147, a Strazimiri, § 108), a to v kontextu celkově špatných podmínek ve vězení (viz výše uvedený rozsudek Sławomir Musiał, § 95).

89. Došlo tedy k porušení článku 3 Úmluvy.

B. K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy

90. Stěžovatel tvrdil, že jeho zbavení svobody bylo nezákonné, a dovolával se článku 5 odst. 1 Úmluvy. (...)

[91. – 92. 1. Argumenty stran.]

 

2. Posouzení soudem

a) Relevantní principy

[93. – 94. Základní principy a důležitost ochrany práv zaručených v čl. 5 Úmluvy.]

95. Článek 5 § 1 písm. a) až f) obsahuje taxativní výčet důvodů, pro které může být osoba zbavena osobní svobody; opatření není řádné, pokud nespadá pod některý z těchto důvodů (viz výše citovaný rozsudek Denis a Irvine, § 124), (...)

[§ 96. – 97. Možnost užití více důvodů zbavení osobní svobody a nezbytnost restriktivního výkladu uvedených důvodů.]

98. Každé zbavení svobody musí nejen spadat pod jednu z výjimek uvedených v čl. 5 odst. 1 písm. a) až f), ale musí být také "řádné". Pokud jde o "řádnost" zbavení osobní svobody, včetně dodržení "zákonných postupů", Úmluva v zásadě odkazuje na vnitrostátní právní předpisy a stanoví povinnost dodržovat jejich hmotněprávní a procesní normy (viz Denis a Irvine, citováno výše, § 125).

99. Tím, že článek 5 § 1 vyžaduje, aby každé zbavení svobody bylo provedeno "zákonnou cestou", vyžaduje v první řadě, aby každé zatčení nebo zadržení mělo právní základ ve vnitrostátním právu. Tato slova se však nevztahují pouze na vnitrostátní právo. Týkají se rovněž kvality práva; vyžadují, aby bylo v souladu s principy právního státu, což je pojem, který je inherentně obsažen ve všech článcích Úmluvy. V tomto posledním bodě Soud zdůrazňuje, že ve věcech zbavení svobody je obzvláště důležité dodržet obecnou zásadu právní jistoty. Proto je nezbytné, aby vnitrostátní právo jasně vymezovalo podmínky, za nichž může být osoba zbavena svobody, a aby samotný zákon byl při své aplikaci předvídatelný. Jen tak může splňovat kritérium „zákonnosti“ stanovené Úmluvou, podle něhož musí být zákon dostatečně přesný, aby umožnil jednotlivci, v případě potřeby za pomoci informovaného právního zástupce, předvídat v míře přiměřené okolnostem případu důsledky, které mohou z určitého jednání vyplynout (viz výše citovaný rozsudek Khlaifia a další, § 91–92, Del Río Prada proti Španělsku, § 125 a Denis a Irvine, citované výše, § 128).

[§ 100. Význam slova „odsouzení“.]

101. Slovo „po“ v písmenu a) neznamená pouhou chronologickou posloupnost mezi „odsouzením“ a „zbavením svobody“. Druhé z nich musí být rovněž důsledkem prvního z nich, musí k němu dojít v důsledku a na základě prvního z nich. Stručně řečeno, musí mezi nimi existovat dostatečná příčinná souvislost. (...)

102. Obviněná osoba se považuje za zbavenou osobní svobody „po odsouzení příslušným soudem“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. a), jakmile byl vynesen odsuzující rozsudek v prvním stupni, i když rozsudek ještě není vykonatelný a je proti němu podáno odvolání. (...)

103. Pokud jde o odůvodnění vazby podle článku 5 § 1 písm. e), Soud připomíná, že pojem „nepříčetný“ je třeba chápat samostatně. Nelze jej definovat přesně, protože jeho význam se neustále vyvíjí v souladu s vývojem na poli psychiatrického bádání (viz Denis a Irvine, cit. výše, § 134).

104. Pokud jde o zbavení svobody osob s duševním onemocněním, osoba může být považována za „nepříčetnou“ a zbavena osobní svobody pouze tehdy, jsou-li splněny alespoň tři následující podmínky: za prvé, nepříčetnost musí být přesvědčivě prokázána; za druhé, onemocnění musí být takové povahy nebo rozsahu, aby legitimně odůvodňovalo omezení svobody; za třetí, omezení svobody je nutné ukončit, pokud onemocnění již netrvá (viz mimo jiné Ilnseher, cit. výše, § 127, Rooman, cit. výše, § 192, a Denis a Irvine, cit. výše, § 135).

[§ 105. Míra posuzovací volnosti při rozhodování.]

106. Pokud jde o první podmínku pro zbavení svobody z důvodu „nepříčetnosti“, totiž že existence skutečného duševního onemocnění musí být příslušnému orgánu prokázána objektivními lékařskými důkazy, Soud připomíná, že ačkoli mají vnitrostátní orgány určitou volnost uvážení, zejména při rozhodování o oprávněnosti klinických diagnóz, důvody pro zbavení svobody uvedené v článku 5 § 1 musí být vykládány restriktivně. Duševní stav musí být určité závažnosti, aby mohl být považován za „skutečné“ duševní onemocnění pro účely článku 5 § 1 písm. e), neboť musí být natolik závažný, aby vyžadoval léčbu odpovídající instituci (viz výše citovaný rozsudek Ilnseher, § 129, a výše citovaný rozsudek Denis a Irvine, § 136).

[§ 107. Nezbytnost vyžádání znaleckého posouzení.]

108. Pokud jde o druhou podmínku pro zbavení svobody z důvodu „nepříčetnosti“, totiž že duševní onemocnění musí být takové povahy nebo rozsahu, aby odůvodňovalo omezení svobody, Soud připomíná, že tuto podmínku lze naplnit prokázáním, že omezení svobody je nezbytné za účelem zajištění terapie, medikace nebo jiné klinické léčby za účelem uzdravení nebo zlepšení zdravotního stavu osoby, ale také tehdy, pokud je nezbytný dohled s cílem zabránit tomu, aby osoba ublížila sobě nebo jiným (tamtéž, § 133, a Stanev, cit. výše, § 146).

[§ 109. Rozhodný moment pro stanovení odůvodněnosti omezení svobody.]

110. Soud připouští, že za určitých okolností může být blaho osoby s duševním onemocněním dalším faktorem, který je třeba vedle zdravotních okolností zohlednit při posuzování potřeby omezit osobu na svobodě. Objektivní potřeba ubytování a sociální pomoci však nemá automaticky vést k uložení opatření odnětí svobody. Podle názoru Soudu musí každé ochranné opatření aplikované vůči osobě schopné vyjádřit svou vůli co nejvíce odrážet přání této osoby. Nevyžádání si stanoviska dotčené osoby může vést k zneužití a bránit zranitelným osobám ve výkonu jejich práv; proto každé opatření přijaté bez předchozí konzultace s dotčenou osobou vyžaduje v zásadě přísný přezkum (viz N. proti Rumunsku, § 146 a Stanev, citováno výše, § 153).

111. Aby bylo omezení svobody „řádné“, musí existovat souvislost mezi oprávněným důvodem omezení svobody a místem a režimem jeho výkonu. V zásadě platí, že omezení osobní svobody osoby z důvodu duševního onemocnění je „řádné“ pro účely odstavce 1 písm. e) pouze tehdy, pokud k němu dojde v nemocnici, na klinice nebo v jiném vhodném zařízení (viz výše citované rozsudky Ilnseher, § 134, Rooman, § 190, a Stanev, § 147). Soud navíc již objasnil, že toto pravidlo platí i v případech, kdy dané duševní onemocnění nelze vyléčit nebo kdy je nepravděpodobné, že by dotyčná osoba na léčbu reagovala (viz výše citovaný rozsudek Rooman, § 190).

112. Zajištění odpovídající léčby souvisí s požadavkem „řádnosti“ zbavení svobody. Jakékoli omezení osobní svobody osob související s jejich duševním onemocněním musí mít terapeutický účel, musí být zaměřeno na vyléčení nebo zlepšení jejich onemocnění, pokud je to možné, včetně případného snížení nebo omezení jejich společenské nebezpečnosti. Soud také zdůrazňuje, že kdekoli jsou tyto osoby omezeny na svobodě, mají právo na lékařskou péči odpovídající jejich zdravotnímu stavu, včetně účinných terapeutických opatření, která mají směřovat k jejich přípravě na případné propuštění (tamtéž, § 208).

113. Při rozhodování, zda je konkrétní zařízení „vhodné“, je proto nutné zkoumat konkrétní podmínky omezení svobody v něm, včetně toho, jak je zde s osobami s duševním onemocněním zacházeno (tamtéž, § 210).

114. Zbavení svobody odůvodnění čl. 5 odst. 1 písm. e) má dvojí funkci: na jedné straně sociální funkci ochrany a na druhé straně terapeutickou funkci spojenou s individuálním zájmem na poskytnutí vhodné terapie. Potřeba zajistit první funkci by neměla a priori ospravedlňovat absenci opatření k dosažení druhé funkce. Z toho vyplývá, že ve světle článku 5 § 1 písm. e) se rozhodnutí o pokračovaném omezení svobody osoby může stát neslučitelným s původním účelem omezení, pokud je dotyčná osoba zbavena svobody z důvodu obav, že znovu spáchá trestný čin, ale zároveň se jí nedostává vhodných opatření, jako jsou terapie, nezbytných k zajištění snížení její společenské nebezpečnosti (ibidem, § 210).

[§ 115. Kvalita vyžadované lékařské péče.]

 

b) Aplikace principů na posuzovaný případ

116. Soud má ve světle výše uvedených zásad posoudit, zda stěžovatelovo zbavení osobní svobody v NC Rebibbia (viz výše odstavec 15 a následující) spadalo pod některý z důvodů uvedených v čl. 5 odst. 1 písm. a) až f) a zda bylo „řádné“ ve smyslu tohoto ustanovení, a tedy v souladu s čl. 5 odst. 1.

117. Soud se proto bude zabývat dobou omezení svobody stěžovatele mezi 2. 12. 2018, kdy byl po porušení podmínek domácího vězení uvězněn v NC Rebibbia, a 20. 5. 2019, kdy byl vydán rozsudek, kterým odvolací soud v Římě nařídil jeho propuštění, a dále pak dobou vazby od 21. 5. 2019 do 12. 5. 2020, kdy byl stěžovatel propuštěn a přemístěn do terapeutického centra.

 

i. Zbavení osobní svobody v období od 2. 12. 2018 do 20. 5. 2019

á) Důvody pro zbavení svobody

118. Soud konstatuje, že důvod zbavení svobody stěžovatele v souvislosti s tímto obdobím není mezi stranami sporný. Soud se za okolností tohoto případu domnívá, že spadá do působnosti článku 5 § 1 písm. a).

ß) Zákonné zbavení osobní svobody

[§ 119. – 120. Omezení osobní svobody bylo zákonné.]

ă) „Řádné“ zbavení osobní svobody

[§ 121. – 122. Řádnost omezení osobní svobody.]

123. V projednávaném případě Soud poznamenává, že stěžovatel namítá pouze nedostatek odpovídající terapeutické péče, aniž by z hlediska článku 5 § 1 písm. a) zpochybňoval neslučitelnost své vazby se svým duševním stavem z důvodu neschopnosti pochopit účel sociální rehabilitace trestu odnětí svobody (viz výše odstavec 91). Dále konstatuje, že ze spisu, zejména z psychiatrické zprávy ze dne 9. 11. 2018, vyplývá, že stěžovatel byl v době soudního řízení schopen se ho vědomě účastnit (viz výše bod 18). Vzhledem k absenci důkazů o opaku dospěl k závěru, že stěžovatel byl v době výkonu trestu schopen chápat účel resocializace a mít z něj prospěch.

124. Soud proto dospěl k závěru, že předmětné zbavení osobní svobody bylo v souladu s požadavky článku 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy. V důsledku toho nedošlo k porušení tohoto ustanovení za dobu zbavení osobní svobody od 2. 12. 2018 do 20. 5. 2019.

 

ii. Zbavení osobní svobody v období od 21. 5. 2019 do 12. 5. 2020

á) Důvody pro zbavení svobody

125. Stěžovatel namítá, že od 20. 5. 2019, kdy odvolací soud v Římě nařídil jeho propuštění, jeho zbavení svobody postrádalo právní základ.

126. Vláda tvrdila, že stěžovatel zůstal ve vězení z důvodu své nebezpečnosti a nedostatku místa ve věznici REMS a že příkaz k jeho umístění do věznice REMS byl v každém případě opatřením odůvodňujícím zbavení osobní svobody.

127. Soud připomíná, že dne 21. 1. 2019 JAP v Římě nařídil okamžité umístění stěžovatele do zařízení REMS na dobu jednoho roku s odůvodněním, že se jedná o jediné opatření, které je adekvátní k řešení jeho společenské nebezpečnosti (viz bod 27 výše). Proto bude zkoumat, zda jeho zbavení osobní svobody mohlo být odůvodněno důvodem obsaženým v článku 5 § 1 písm. e).

ß) Zákonné zbavení osobní svobody

128. Soud konstatuje, že výše uvedený příkaz k umístění stěžovatele do REMS nebyl nikdy vykonán. Pokud jde o tvrzení vlády, že příkaz mohl ospravedlnit pokračující umístění stěžovatele do vězení, neboť stanovil opatření zahrnující zbavení osobní svobody, Soud poznamenává, že zadržení ve vězení a umístění v zařízení REMS jsou rozdílná opatření, pokud jde o podmínky, za nichž jsou uplatňována, způsob jejich provádění a cíl, který sledují. V každém případě se domnívá, že není nutné určit, zda bylo o zadržení stěžovatele v daném období rozhodnuto v souladu se zákonem, neboť z níže uvedených důvodů toto období zadržení nesplňovalo požadavky na řádnost podle čl. 5 odst. 1 písm. e).

ă) „Řádné“ zbavení osobní svobody

129. Soud konstatuje, že v projednávaném případě jsou splněny tři podmínky stanovené v rozsudku Winterwerp (viz bod 104 výše).

[§ 130. – 132. Splnění základních podmínek vymezeních v rozsudku Winterwerp.]

133. Vzhledem k uvedenému se Soud domnívá, že výše uvedené judikaturní zásady (viz bod 111 výše) vyžadují kromě přezkumu zákonnosti také zkoumání, zda souvislost mezi důvodem zbavení svobody a místem a podmínkami jejího výkonu trvala po celou dobu. Připomíná, že zbavení osobní svobody osoby s duševním onemocněním lze v zásadě považovat za „zákonné“ pro účely odst. 1 písm. e) pouze tehdy, pokud k němu dochází v nemocnici, na klinice nebo v jiném vhodném zařízení (viz výše uvedené rozsudky Ilnseher, § 134, Rooman, § 190, a Stanev, § 147).

134. Soud podotýká, že účelem umístění do zařízení REMS neměla být pouze ochrana společnosti, ale také poskytnutí péče nezbytné k tomu, aby se v co největší míře zlepšil zdravotní stav stěžovatele a bylo tak možné jeho společenskou nebezpečnost omezit (viz mutatis mutandis Klinkenbuß proti Německu, č. 53157/11, § 53, 25. února 2016, a výše citovaný rozsudek Rooman, § 208). (...) Ze spisu však vyplývá, že ani po rozsudku odvolacího soudu v Římě, který nařídil jeho propuštění, nebyl stěžovatel přemístěn do zařízení REMS. Místo toho byl nadále držen v běžných věznicích ve špatných podmínkách a nebyla mu poskytována individuální terapeutická péče (viz závěry v článku 3, odstavec 88 výše).

135. Soud opakuje, že stát je povinen, bez ohledu na logistické a finanční problémy, organizovat svůj vězeňský systém tak, aby zajistil, že s vězni bude zacházeno s respektem k jejich lidské důstojnosti (viz Muršić proti Chorvatsku, § 99 a Neškov a další proti Bulharsku, § 229). Ačkoli se může stát, že stát narazí v počátku na nedostatek kapacit k uspokojení potřeb stěžovatele (mutatis mutandis, Morsink proti Nizozemsku, § 67), prodleva s jejich zajištěním nemůže trvat neomezeně a je přípustná pouze tehdy, je-li řádně odůvodněna. Orgány státu musí prokázat, že nezůstaly pasivní, ale že naopak aktivně hledaly řešení a snažily se překonat překážky bránící realizaci opatření. V projednávaném případě ze spisu vyplývá, že od února 2019 zasílalo oddělení vězeňské služby četné žádosti o přijetí do REMS v regionu Lazio a na celém území státu s cílem najít pro stěžovatele místo, avšak bez úspěchu (viz body 28 a násl. výše). Soud shledává, že v reakci na tuto situaci vnitrostátní orgány nezvýšily kapacity REMS ani nenašly jiné vhodné řešení. (...) Soud nemůže považovat nedostatek míst v REMS za dostatečné odůvodnění ponechání stěžovatele ve vězení.

136. V důsledku výše uvedeného nebylo zbavení svobody stěžovatele od 21. 5. 2019 provedeno způsobem, který by splňoval požadavky čl. 5 odst. 1 písm. e) (viz výše citovaný rozsudek Rooman, § 190 a 208 až 210).

137. Došlo tedy k porušení článku 5 odst. 1 Úmluvy.

C. K tvrzenému porušení čl. 5 odst. 5 Úmluvy

138. Podle článku 5 § 5 stěžovatel rovněž namítá, že neměl účinný prostředek nápravy, kterým by získal odškodnění za útrapy související se zbavením osobní svobody v rozporu s článkem 5 § 1. Podle článku 5 § 5 Úmluvy (...).

[§ 139. – 140. Argumenty stran.

§ 141. – 142. Nutnost existence kompenzačního mechanismu v případě nezákonnosti omezení osobní svobody zjištěného vnitrostátními orgány nebo orgány Úmluvy.]

143. S ohledem na uvedené Soud dospěl k závěru, že v případě zjištění porušení článku Úmluvy existuje silná domněnka, že toto porušení způsobilo stěžovateli nemajetkovou újmu. Náprava na vnitrostátní úrovni proto musí tuto domněnku respektovat a nepodmiňovat finanční odškodnění prokázáním zavinění žalovaného orgánu.

[§ 144. Požadavek zajistit přístup k odškodnění nevyžadující na stěžovateli unesení nadměrného důkazního břemene, silná domněnka existence újmy v případě porušení článku 3.]

145. Podobně Soud rozhodl, že přílišný formalismus, pokud jde o prokázání nemajetkové újmy způsobené nezákonným zbavením osobní svobody, může vést ke konstatování neúčinnosti domácího vnitrostátního prostředku nápravy podle článku 5 § 5 (Danev proti Bulharsku, § 34 a mutatis mutandis Iovchev proti Bulharsku, § 146). V této souvislosti Soud ve věcech Picaro proti Itálii a Zeciri proti Itálii shledal, že občanskoprávní žaloba na náhradu škody za zásah do osobní svobody stanovená v italském právním řádu nepředstavuje účinný prostředek nápravy v případech porušení čl. 5 odst. 1 a 4 Úmluvy, neboť vláda nepředložila žádné příklady, které by ukazovaly, že taková žaloba byla za podobných okolností úspěšná (Picaro proti Itálii, § 84 a Zeciri proti Itálii, § 50).

[§ 146. Silná domněnka újmy při prodlení výkonu účinného vnitrostátního rozhodnutí.]

147. Soud v tomto případě poznamenává, že občanskoprávní žaloba o náhradu škody podle článku 2043 občanského zákoníku, kterou vláda považuje za účinný prostředek nápravy, vyžaduje, aby stěžovatel prokázal existenci protiprávního jednání, podvod nebo pochybení správního orgánu a vzniklou škodu. Soud konstatuje, že vláda nepředložila žádný příklad, který by ukazoval, že taková žaloba byla úspěšně podána za okolností podobných těm v tomto případě (viz výše citované rozsudky Picaro, § 84, a Zeciri, § 50).

148. S ohledem na výše uvedené se Soud domnívá, že stěžovatel neměl možnost s dostatečnou mírou právní jistoty dosáhnout nápravy porušení svých práv chráněných článkem 5 odst. 1 Úmluvy.

149. Došlo tedy k porušení článku 5 odst. 5 Úmluvy.

D. K tvrzenému porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy

150. Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces z důvodu nerespektování rozhodnutí odvolacího soudu v Římě ze dne 20. 5. 2019. Odvolává se na článek 6 § 1 Úmluvy, který zní takto: (…)

[§ 151. – 153. Vykonání pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces.]

154. Soud konstatuje, že rozsudek ze dne 20. 5. 2019, kterým odvolací soud v Římě nařídil propuštění stěžovatele, nebyl vykonán (viz bod 25 výše). Zejména po vydání příkazu JAP ze dne 21. 1. 2019 (viz bod 27 výše) měl být stěžovatel umístěn do systému REMS, přesto zůstal ve vězení. Proto dospěl k závěru, že došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy.

E. K tvrzenému porušení čl. 13 ve spojení s čl. 5 odst. 1 Úmluvy

[§ 155. – 157. Tvrzené porušení není nutné posuzovat samostatně.

[§ 158. – 174. K tvrzenému porušení čl. 34 Úmluvy.]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně:

1. prohlásil stížnost za nepřijatelnou v rozsahu, v němž se týká období zbavení osobní svobody od 2. 7. do 22. 11. 2018, a ve zbývající části za přijatelnou;

2. rozhodl, že článek 3 Úmluvy byl porušen;

3. rozhodl, že článek 5 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen, pokud jde o dobu zbavení osobní svobody od 2. 12. 2018 do 20. 5. 2019;

4. rozhodl, že článek 5 odst. 1 Úmluvy byl porušen, pokud jde o dobu zbavení osobní svobody od 21. 5. 2019 do 12. 5. 2020;

5. rozhodl, že článek 5 odst. 5 Úmluvy byl porušen;

6. rozhodl, že článek 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen.

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.