ADOMAITIS proti Litvě

Anotace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

Rozsudek ze dne 18. dubna 2022 ve věci č. 14833/18 – Adomaitis proti Litvě

Senát druhé sekce Soudu dospěl jednomyslně k závěru, že propuštění stěžovatele jakožto ředitele věznice ze služby v kárném řízení, v němž byly použity informace zajištěné při odposlechu jeho telefonu během později odloženého trestního řízení pro korupční jednání, nepředstavovalo porušení jeho práva na spravedlivé řízení podle článku 6 Úmluvy. Šesti hlasy proti jednomu Soud shledal, že použití takto zajištěných důkazů nepředstavovalo ani porušení práva na respektování soukromého života chráněného článkem 8 Úmluvy.

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel byl ředitelem věznice v Kybartai, proti němuž bylo v roce 2015 z důvodu podezření ze zneužití pravomoci zahájeno trestní řízení s využitím operativně pátracích prostředků. Státní zástupce podal na základě informací od vězeňské služby návrh na sledování stěžovatelovy elektronické komunikace pro podezření z korupčního jednání spočívajícího v tom, že měl za úplatu některým vězňům přilepšovat. Krajský soud v červnu 2015 schválil odposlech jeho telefonu a další komunikace na dobu tří měsíců, když shledal, že předchozí operativně pátrací prostředky nebyly vzhledem ke specifikům stěžovatelovy pozice dostatečné. Opatření bylo následně třikrát na dobu tří měsíců prodlouženo. V červnu 2016 bylo trestní řízení s využitím operativně pátracích prostředků odloženo pro nedostatek usvědčujících důkazů, na jejichž základě by mohlo být vzneseno obvinění.

Informace zajištěné při tajném sledování však státní zástupce povolil využít v kárném řízení, které nakonec vedlo k propuštění stěžovatele ze služby. Stěžovatel následně usiloval o získání informací, které proti němu byly při sledování zajištěny, a rozporoval zákonnost použití uvedených opatření.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

A. K tvrzenému porušení článku 6

Stěžovatel namítal porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy, a to jednak z toho důvodu, že mu nebyly zpřístupněny materiály z jeho tajného sledování, které se staly základem pro jeho propuštění ze služby, jednak pro tvrzený nedostatečný právní rámec upravující postup při používání operativně pátracích prostředků a rozporování zákonnosti jejich použití.

Relevantní obecné zásady Soud shrnul ve věcech Drakšas proti Litvě (č. 36662/04, rozsudek ze dne 31. července 2012, § 67), Pocius proti Litvě (č. 35601/04, rozsudek ze dne 6. července 2010, § 51–52), Prebil proti Slovinsku (č. 29278/16, rozsudek ze dne 19. března 2019, § 42) a López Ribalda a ostatní proti Španělsku (č. 1874/13 a 8567/13, rozsudek velkého senátu ze dne 17. října 2019, § 150–152).

U námitky nemožnosti napadnout zákonnost použitých prostředků Soud nejprve odlišil projednávanou věci od výše citované věci Drakšas proti Litvě, když konstatoval, že stěžovatel měl k dispozici dvouinstanční přezkum rozhodnutí o jejich použití. Napřed se obrátil na státního zástupce, který detailně přezkoumal jeho stížnost, a následně na soud. Ačkoli se státní zástupce v rozhodnutí opíral pouze o dokumenty, které nebyly utajované, podle dostupných informací měl k dispozici vyšetřovací spis. Odvolání stěžovatele bylo přezkoumáno krajským soudem, který pečlivě zdůvodnil, proč bylo použití operativně pátracích prostředků proti stěžovateli zákonné a přiměřené. Krajský soud si vyžádal od vězeňské služby záznamy z operativního pátrání a přezkoumal meritorně námitky stěžovatele. Tuto skutečnost později zdůraznil i správní soud, když shledal, že není důvod označit postup vnitrostátních orgánů za protiprávní. Stěžovatel byl schopen na základě poskytnutých dokumentů formulovat dostatečně své námitky. K tomu Soud dodal, že právo na odhalení relevantních důkazů není absolutní, a ačkoli stěžovatel neměl v řízení před krajským soudem ještě k dispozici všechny materiály, později mu byly zpřístupněny. V každém řízení se mohou střetávat soupeřící zájmy jako národní bezpečnost či zájem na utajení některých policejních metod, které je třeba vyvažovat s právem na obhajobu. To byl přesně případ řízení proti stěžovateli. Soud shledal, že stěžovateli byly poskytnuty informace o schválení sledování a základní informace o rozhodnutí, jímž bylo schváleno, jak judikatura Soudu vyžaduje (Šantare a Labznikovs proti Lotyšsku, č. 28341/95, rozsudek ze dne 31. března 2016, § 55).

Dále Soud podotkl, že skutečnost, že řízení před krajským soudem probíhalo písemně, neznamená, že by přezkoumání námitek stěžovatele bylo toliko formální nebo že by stěžovatel byl ve znevýhodněné pozici. Soud konstatoval, že obě strany měly příležitost soudu předestřít svá stanoviska. Účelem čl. 6 odst. 1 je především zajistit zájmy stran a zájmy řádného výkonu spravedlnosti (Nideröst-Huber proti Švýcarsku, č. 18990/91, rozsudek ze dne 18. února 1997, § 30) a rovněž respektování základních zásad, jako jsou kontradiktornost řízení a rovnost zbraní. Soud také uvedl, že během následného řízení, v němž byla znovu přezkoumávána zákonnost použití operativně pátracího prostředku, stěžovatel souhlasil s nekonáním ústního jednání.

Stěžovatelova další námitka spočívala v tom, že byl propuštěn ze služby na základě materiálů shromážděných při tajném odposlechu jeho telefonu. K tomu Soud podotkl, že již v roce 2016 při projednávání kárného deliktu uložil krajský správní soud příslušným orgánům, aby stěžovateli zpřístupnily v rámci zásady rovnosti zbraní řadu dokumentů, na nichž byl kárný postih založen. Relevantní dokumenty byly stěžovateli dále poskytnuty v letech 2017 a 2020.

Soud shledal, že přiměřenost použití informací v kárném řízení byla pečlivě posouzena krajským správním soudem a nejvyšším správním soudem, které se opíraly o judikaturu soudu ústavního. Jak tyto soudy podotkly, stěžovatel v řízení nenapadl věrohodnost použitých důkazů. Soud poznamenal, že propuštění stěžovatele ze služby bylo založeno nejen na odposleších, ale na celém souboru důkazů, který zahrnoval smlouvy s telefonními operátory a svědecké výpovědi. Stěžovatel tak byl informován o důkazech proti němu a měl možnost na ně reagovat. Rovněž nijak nerozporoval návrh soudu, aby bylo řízení v roce 2020 vedeno z důvodů zdravotní situace v zemi jen písemně.

Soud učinil závěr, že stěžovatel měl účinný přístup k soudu, pokud jde o stížnosti týkající se odposlechu jeho telefonické komunikace a použití takto získaných informací, a že jeho námitky byly řádně přezkoumány vnitrostátními obecnými i správními soudy. Stěžovatel tudíž měl přístup k soudu, řízení plně odpovídalo požadavkům kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní a zahrnovalo přiměřené záruky na ochranu zájmů stěžovatele. K porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedošlo.

B. K tvrzenému porušení článku 8 Úmluvy

Stěžovatel dále namítal, že jeho tajné sledování bylo v rozporu s jeho právem na respektování soukromého života ve smyslu článku 8 Úmluvy.

Soud zdůraznil, že zaznamenávání telefonních hovorů představuje obzvlášť závažný zásah do osobních práv a lze jej povolit jen na základě velmi vážných důvodů založených na rozumném podezření, že osoba je zapojena do závažné trestné činnosti (Iordachi a ostatní proti Moldavsku, č. 25198/02, rozsudek ze dne 10. února 2009, § 51). Zásadní otázkou v této věci bylo, zda byl zásah v souladu s druhým odstavcem článku 8, který stanoví výjimku z práva zaručeného Úmluvou, a je tak třeba jej vykládat úzce. Tajné sledování občanů charakterizuje policejní stát, a je tudíž tolerovatelné pouze v míře nezbytně nutné pro ochranu demokratických institucí (Rotaru proti Rumunsku, č. 28341/95, rozsudek velkého senátu ze dne 4. května 2000, § 47).

Soud konstatoval, že zásah se opíral o zákon o operativním pátrání a odposlouchávání stěžovatele bylo schváleno soudem. Ke stejnému závěru došel Soud ohledně využití získaných materiálů v kárném řízení proti stěžovateli, které bylo schváleno státním zástupcem a mělo oporu v judikatuře ústavního soudu. K požadavku předvídatelnosti Soud poznamenal, že tento aspekt nemůže znamenat, že jednotlivec bude schopen předvídat, že vnitrostátní orgány jej budou odposlouchávat, neboť by tomu mohl přizpůsobit své chování (Drakšas proti Litvě, cit. výše, § 67). Absence předchozího upozornění na odposlechy byla v tomto případě kompenzována přísnými zákonnými podmínkami pro použití sledovacích opatření.

Pokud jde o legitimní cíl, Soud podotkl, že stěžovatel byl podezřelý z korupce s cílem dosáhnout osobního prospěchu. Takové jednání, které mohlo v daném kontextu vést k propuštění vězňů před jejich nápravou, bylo nebezpečné pro společnost. Jednání stěžovatele navíc diskreditovalo systém výkonu trestu a poškozovalo důvěru společnosti ve veřejnou správu. Jak zdůraznily vnitrostátní soudy, použití získaných informací sloužilo k předcházení korupčnímu jednání, zajištění transparentnosti a otevřenosti veřejné správy. Soud tak naznal, že zásah sledoval legitimní cíl ve smyslu čl. 8 odst. 2 Úmluvy, a to ochranu pořádku a předcházení zločinnosti, jakož i ochranu práv a svobod jiných.

K nezbytnosti a přiměřenosti zásahu Soud uvedl, že krajský soud povolil odposlech telefonu stěžovatele na základě žádosti nejvyššího státního zastupitelství obsahující informace, že se stěžovatel podílel na korupčním jednání. V té době již přitom byla použita jiná vyšetřovací opatření, která však k prošetření možné trestné činnosti nepostačovala. K dispozici byly informace o konkrétním vězni, který získal ve vězení výhody. Dle Soudu proto měl krajský soud dostatečné důvody založené na konkrétních informacích k povolení a prodloužení odposlechu telefonních hovorů. Neshledal, že by povolení bylo bezdůvodné ani že by sledování bylo „obecné“ nebo „průzkumné“ (Klass a ostatní proti Německu, č. 5029/71, rozsudek ze dne 6. září 1978, § 51). Dal zapravdu krajskému soudu, že během každého rozhodování o prodloužení opatření se objevily nové okolnosti, které ukazovaly na zapojení stěžovatele do nezákonné činnosti. Celková doba trvání odposlechu nepřekročila maximální dvanáctiměsíční lhůtu stanovenou zákonem. A konečně, odposlech byl přiměřený vzhledem k postavení stěžovatele, který byl ředitelem střeženého vězeňského zařízení, což výrazně omezovalo jiné vyšetřovací prostředky.

Pokud jde o přiměřenost použití těchto informací v kárném řízení, Soud vyzdvihl postavení stěžovatele jakožto ředitele věznice a závažnost vyšetřovaných skutků. Souhlasil s krajským správním soudem, že skutečnost, že vůči stěžovateli nebylo vzneseno obvinění, sama o sobě nezakládá nezákonnost použití informací v kárném řízení. Soud rovněž poznamenal, že použití materiálů získaných během vyšetřování prostřednictvím operativního pátrání nebylo neomezené; naopak, zákon ho omezoval na jednání korupční povahy. Přiměřenost takového použití – za účelem zajištění efektivity orgánů činných v trestním řízení a potřeby vysokého etického standardu u státních úředníků – zdůvodnil nejvyšší správní soud. Ten shledal, že kárné delikty stěžovatele byly zjištěny na základě souhrnu důkazů, přičemž stěžovatel nezpochybnil v průběhu kárného řízení jejich věrohodnost. Stěžovatel rovněž mohl zpochybnit přiměřenost použití těchto informací. Soud konstatoval, že při posuzování nezbytnosti a přiměřenosti použití těchto informací pro vyšetřování kárných deliktů stěžovatele se správní soudy řídily pokyny ústavního soudu a poskytly účinnou ochranu jeho právům. Konečně, stěžovatel měl možnost se účastnit soudního řízení za účelem rozporování zákonnosti a přiměřenosti použití materiálů. Soud tak dospěl k závěru, že zásah do práv stěžovatele na respektování soukromého života byl nezbytný a přiměřený, a nedošlo tudíž k porušení článku 8 Úmluvy.

III. Oddělená stanoviska

Soudkyně Koskelo ve svém částečně nesouhlasném stanovisku kritizovala závěr většiny senátu o neporušení článku 8 Úmluvy. Zdůraznila, že odposlech telefonu představuje extrémně závažný zásah do práv chráněných článkem 8 a že odposlechy byly původně povoleny pro potřeby trestního řízení proti stěžovateli, které bylo pro nedostatek důkazů odloženo. Důkazy zajištěné při odposlouchávání však byly později využity v kárném řízení proti němu. Konstatovala, že využití odposlechů v kontextu trestního vyšetřování může být bezesporu nezbytné, avšak jejich použití mimo trestní řízení vyvolává závažné otázky na poli článku 8 Úmluvy. Zdůraznila, že Soud vyvinul pro posuzování zákonnosti tajného sledování minimální záruky, které mají zabránit tomu, aby nebylo zneužíváno. Vnitrostátní orgány přitom podle ní dostatečné nezdůvodnily nezbytnost a přiměřenost použití odposlouchávaných informací v kárném řízení.