MUCHA proti Slovensku

Typ rozhodnutí: rozsudek výboru (1. sekce)

Číslo stížnosti: 63703/19

Datum: 25. 11. 2021

Složení senátu: K. Turković (předsedkyně senátu) (Chorvatsko), P. Paczolay (Maďarsko), K. Wojtyczek (Polsko), A. Poláčková (Slovensko), G. Felici (San Marino), E. Wennerström (Švédsko), R. Sabato (Itálie).

[§ 1. Průběh řízení před Soudem.]

2. Stěžovatel se narodil v roce 1979 a vykonává trest odnětí svobody ve věznici Leopoldov (…)

[3. – 4. Faktické údaje.]

I. Okolnosti případu

5. Vnitrostátní soudy shledaly, že stěžovatel byl členem organizované zločinecké skupiny, která více než deset let působila v Bratislavě a na dalších místech Slovenska.

6. Ve dnech 1. 2. a 23. 5. 2012 byli stěžovatel a dalších devět členů skupiny obviněni ze založení a podpory zločinecké skupiny a dalších násilných trestných činů.

7. Původně bylo rozhodnuto, že vůči všem obviněným bude vedeno společné řízení, avšak toto rozhodnutí bylo následně zčásti nahrazeno rozhodnutími o vyloučení osmi obviněných k samostatnému stíhání, neboť všichni byli připraveni uzavřít dohodu o vině a trestu. Taková dohoda může být uzavřena mezi státním zástupcem a obviněným [§ 232 odst. 9 trestního řádu (zákon č. 301/2005 Z. z., ve znění pozdějších předpisů) – dále jen „TŘ“]. Předpokladem takové dohody je přiznání obviněného, přičemž obsah spisu musí podporovat pravdivost takového prohlášení (§ 232 odst. 1). Dohoda musí mimo jiné obsahovat popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, právní kvalifikaci, druh a výměru trestu (§ 232 odst. 8). Sjednaná dohoda musí být schválena soudem.

II. Samostatné odsouzení spolupachatelů

8. V osmi samostatně vedených řízeních proti spolupachatelům stěžovatele byly uzavřeny dohody o vině a trestu, které byly předloženy ke schválení Specializovanému trestnímu soudu. Podléhaly předběžnému přezkumu předsedy příslušného senátu, kdy měl předseda povinnost přihlédnout k obsahu spisu (§ 331 odst. 1 TŘ). Jelikož nebylo zjištěno porušení procesních předpisů nebo zjevná nepřiměřenost dohod, bylo přistoupeno k projednání dohod senátem na veřejném zasedání (§ 332 odst. 1 a § 333 odst. 1 TŘ). Senát byl povinen například zkoumat, zda se stal skutek, pro který je obžalovaný stíhán, zda tento skutek naplňuje znaky trestného činu a pokud ano, zda tento skutek spáchal obžalovaný, zda má být obžalovanému uložen trest a jaký (§ 169 odst. 1 TŘ). Kromě toho měl senát posuzovat i odpovědi obžalovaného na otázky, které mu měly být podle zákona položeny z důvodu ochrany jeho práv (§ 169 odst. 2 TŘ).

9. Řízení proti osmi spolupachatelům stěžovatele bylo skončeno rozsudkem Specializovaného trestního soudu z 19. 12. 2012 a dvěma samostatnými rozsudky ze 7. 3. 2013.

10. Všechna tato řízení byla vedena před jedním tříčlenným senátem Specializovaného trestního soudu, jehož členové byli soudci z povolání. Stejný senát vynesl i výše uvedené rozsudky.

11. Z rozsudků vyplývalo, že po schválení dohod o vině a trestu, které byly uzavřeny mezi výše uvedenými spolupachateli a státním zástupcem, Specializovaný trestní soud shledal tyto osoby vinnými podle obžaloby a odsoudil je k trestům odnětí svobody. Výroky těchto rozsudků byly formulovány stejně jako v případě odsuzujícího rozsudku, kdy soud shledá obžalovaného vinným z trestného činu spáchaného přesně skutkově vymezeným jednáním a uloží mu trest. Přesné skutkové vymezení trestného činu (skutková veta) je obsaženo ve výroku rozsudku.

12. V projednávaném případě odkazovalo přesné skutkové vymezení některých trestných činů připisovaných spolupachatelům na stěžovatele, který byl uváděn pouze pod svými iniciálami a v některých případech i pod přezdívkou. Pokud jde o jeden z rozsudků ze dne 7. 3. 2013, vláda předložila znění dohody o vině a trestu, která je podkladem tohoto rozsudku, v němž je stěžovatel uváděn celým jménem. Kromě toho, jak je stěžovatel v dohodách uváděn, jsou odkazy na něj obsažené v těchto dohodách totožné s odkazy obsaženými v rozsudku o jejich schválení.

13. Odkazy na stěžovatele v dohodách a ve třech rozsudcích lze shrnout takto:

- stěžovatel patřil podle vnitřní organizační struktury zločinecké skupiny ke středně postaveným členům a jako takový dával pokyny k páchání trestných činů – včetně těch, z nichž byli obžalovaní uznáni vinnými;

- jeden z obžalovaných, který byl uznán vinným, se podílel na vydírání; procento z částky, která měla být násilím získána, měla být podle pravidel skupiny předána stěžovateli (jakožto hierarchicky nadřízenému obžalovaného);

- stěžovatel ze svého postavení ve vnitřní organizační struktuře skupiny uložil jednomu členu skupiny finanční sankci za porušení pravidel, kterými se skupina řídila, a nařídil ostatním – včetně jednoho z obžalovaných (který byl uznán vinným) – aby tento trest vymohli a zajistili, aby určité procento z této sankce bylo vyplaceno stěžovateli;

- stěžovatel ze svého postavení ve vnitřní organizační struktuře skupiny (i) nařídil členům skupiny – včetně jednoho z obžalovaných (který byl uznán vinným) – násilím získat od jiného člena skupiny peněžní částku na splacení dluhu a sankci za porušení pravidel skupiny, (ii) naplánoval provedení této operace, a (iii) přijal a rozdělil její výnos mezi účastníky.

14. Rozsudky neobsahovaly jiné odůvodnění než (i) shrnutí procesní historie případu, (ii) odkaz na platná ustanovení o sjednávání dohody o vině a trestu (včetně pravidla, že právo obviněného na obhajobu musí být zaručeno a že pro účely sjednání dohody se obviněný musí ke spáchání trestného činu přiznat a souhlasit s trestem navrženým státním zástupcem, a (iii) zjištění příslušného soudu, že tato pravidla byla dodržena, že dohody o vině a trestu nebyly nespravedlivé, že navržené tresty byly přiměřené a že ze všech těchto důvodů byly dohody o vině a trestu schváleny.

15. Ze zákona se tři uvedené rozsudky staly pravomocnými a vykonatelnými doručením.

III. Odsouzení stěžovatele

16. Specializovaný trestní soud projednal případ stěžovatele v samostatném řízení ve stejném složení senátu, v jakém byly projednány případy ostatních spolupachatelů. Rozsudkem ze dne 7. 8. 2013 uznal stěžovatele vinným podle obžaloby a odsoudil ho k trestu odnětí svobody na dvacet tři let.

Trestné činy, z jejichž spáchání byl stěžovatel uznán vinným, spáchal čtyřmi skutky totožnými s těmi, které jsou shrnuty v § 13 výše, nehledě na nezbytné redakční úpravy.

17. Rozsudek byl založen na souhrnu listinných, znaleckých a jiných důkazů, včetně výpovědí výše uvedených spolupachatelů. Dva z nich odmítli vypovídat, namísto toho byla čtena výpověď jednoho z nich z přípravného řízení. Zbývajících šest svědčilo ohledně jednoho nebo více skutků v neprospěch stěžovatele.

18. Soud v odůvodnění konkrétně uvedl, že odsouzení spolupachatelů je „věcnou a homogenní součástí projednávané věci“ a že „tato rozhodnutí [byla] vzata na vědomí a [byla] součástí spisového materiálu“. Ohledně trestného činu založení a podpory organizované zločinecké skupiny soud dále poznamenal, že svědeckými důkazy usvědčujícími stěžovatele jsou převážně výpovědi spolupachatelů, kteří se rozhodli spolupracovat s policií a jsou jinak také označování jako „kajícníci“. O uvedených důkazech však v zásadě nelze pochybovat pouze na základě této skutečnosti. V daném případě byly tyto usvědčující důkazy podpořeny jinými (byť nepřímými) důkazy a převažovaly nad svědeckými důkazy ve prospěch stěžovatele.

IV. Odvolání a další opravné prostředky

19. Stěžovatel podal proti odsuzujícímu rozsudku odvolání, dovolání, a nakonec i ústavní stížnost. Kromě toho, že zpochybnil hodnocení důkazů prvoinstančním soudem, namítal zejména před dovolacím soudem a Ústavním soudem, že mu bylo upřeno právo na (i) projednání věci nestranným soudem a (ii) být považován za nevinného, neboť rozsudky, jimiž byli odsouzeni jeho údajní spolupachatelé, předjímaly posouzení jeho vlastního případu a byly vyneseny stejným senátem, který projednával jeho věc.

20. Jeho opravné prostředky včetně ústavní stížnosti byly zamítnuty, přičemž konečné rozhodnutí (to znamená, že další opravný prostředek již nebyl přípustný) vynesl Ústavní soud dne 25. 6. 2019. V rozsahu relevantním v projednávané věci byly důvody zamítnutí následující.

21. V hodnocení důkazů a uplatnění právních předpisů prvoinstančním soudem nebylo zjištěno žádné pochybení. Odsouzení pro trestný čin loupeže a vydírání bylo založeno především na výpovědích spolupachatelů, kteří spolupracovali s policií.

22. Stěžovatelovy námitky ohledně porušení zásady nestrannosti a presumpce neviny byly zamítnuty s odkazem na níže uvedené sjednocující stanovisko trestněprávního kolegia Nejvyššího soudu (viz § 28 a násl. níže). Mimo jiné bylo konstatováno, že soud, který schválil dohodu o vině a trestu, neprovedl a nepřezkoumal žádné důkazy a rozhodl pouze o žalovaném skutku, žalobě, jeho právní kvalifikaci a přiměřenosti uloženého trestu. Rozsudek byl závazný pouze pro odsouzeného (nikoliv pro jinou osobu) a tento soud neměl prostor pro to, aby si utvořil názor na jakoukoliv jinou osobu, aniž by provedl příslušné důkazy.

23. Podle zásady subsidiarity neměl Ústavní soud pravomoc projednávat stížnosti týkající se rozhodování soudu prvního stupně a soudu odvolacího. V rozhodování dovolacího soudu nezjistil žádnou ústavně relevantní nezákonnost, svévoli či nesprávnost. Kromě již zmíněných důvodů bylo poznamenáno, že na rozdíl od případů, jako Ferrantelli a Santangelo proti Itálii, v daném případě stěžovatel ani netvrdil, že soud prvního stupně „citoval četné výňatky ... z [jeho dřívějších] rozsudků [odsuzujících jeho spolupachatele]“.

Právní rámec a praxe

[§ 24. – 27. I. Trestní řád.

§ 28. – 29. II. Sjednocující stanovisko trestněprávního kolegia Nejvyššího soudu.

§ 30. – 36. III. Právo Evropské unie.]

I. K tvrzenému porušení článku 6 Úmluvy

37. Stěžovatel namítal, že mu bylo odepřeno právo na (i) projednání věci nestranným soudem a (ii) být považován za nevinného. Dovolával se článku 6 odst. 1 a odst. 2 Úmluvy, který v relevantních částech stanovuje, že:

„1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla … v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem …

2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.“

A. K přijatelnosti

38. Soud poznamenává, že stížnost není zjevně neopodstatněná ani nepřijatelná z žádného jiného důvodu, než které jsou uvedeny v čl. 35 Úmluvy. Musí tedy být prohlášena za přijatelnou.

B. K meritu věci

[§ 39. – 47. 1. Vyjádření stran.]

2. Posouzení Soudem

a) Rámec projednávané věci

48. Soud poznamenává, že ze stížnosti vyplývají dvě vzájemně propojené námitky – trestní řízení nebylo vedeno před nestranným soudem a nebylo zaručeno právo na presumpci neviny. Přestože je stěžovatel právně zastoupen, nenamítal porušení práva na spravedlivý proces jako takového (srov. Adamčo proti Slovensku, cit. výše, § 12; a Navalnyy a Ofitserov proti Rusku, cit. výše, § 102). Jeho konkrétní námitky jsou založeny na skutečnosti, že byl souzen a odsouzen stejným soudem, který předtím odsoudil jeho spolupachatele za trestné činy spáchané ve spolupachatelství se stěžovatelem, a že tyto činy vymezil tak, aby bylo zřejmé, že je stěžovatel také spáchal. Proto pokud se stěžovatel dovolává čl. 6 odst. 2 Úmluvy, když namítá, že rozsudky, kterými byli odsouzeni jeho spolupachatelé, měly nepříznivý dopad na trestní řízení proti němu, jedná se v podstatě o stejnou základní otázku. Vzhledem ke konkrétním skutečnostem projednávané věci bude tato otázka přezkoumána jako záležitost týkající se nestrannosti soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Při tomto zkoumání bude případně zohledněno i právo stěžovatele na presumpci neviny.

b) Použitelné zásady

49. Obecné zásady nestrannosti, včetně zásad nestrannosti týkajících se účasti soudce na předchozím rozhodování ve stejné věci, byly nedávno shrnuty v rozsudku Soudu ve věci Meng (cit. výše, § 42–52). Z těchto zásad nestrannosti v rámci objektivního testu považuje Soud v projednávané věci za zvláště důležité následující (tamtéž, § 46–48):

- Při použití na orgán zasedající jako senát objektivní test pátrá, zda kromě osobního chování některého z členů tohoto senátu existují ověřitelné skutečnosti, které mohou vyvolat pochybnosti o jeho nestrannosti. V tomto ohledu může mít určitý význam i jeho vystupování. Při rozhodování o tom, zda je v daném případě dán oprávněný důvod obávat se, že určitý orgán není nestranný, hraje sice názor dotčeného určitou roli, avšak sám o sobě není rozhodující. Rozhodující je, zda lze takovou obavu považovat za objektivně odůvodněnou.

- Pouhá skutečnost, že soudce již dříve rozhodoval o stejném trestném činu, nemůže být považována za důvod obav o jeho nestrannosti. Stejně tak pouhá skutečnost, že soudce již rozhodoval o obdobných, avšak nesouvisejících trestních věcech nebo že spoluobžalovaného odsoudil v samostatném řízení, sama o sobě nepostačuje ke zpochybnění nestrannosti tohoto soudce v jiné věci.

- Otázka nestrannosti soudce však vyvstává tam, kde již dřívější rozsudek obsahuje podrobné posouzení úlohy osoby následně souzené pro trestný čin spáchaný více osobami, a zejména pokud dřívější rozsudek obsahuje konkrétní posouzení typu účasti stěžovatele na trestném činu nebo se má za to, že souzená osoba naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. S ohledem na okolnosti konkrétního případu lze takové skutečnosti považovat za předjímání otázky viny osoby souzené v pozdějším řízení, a mohou tak vést k objektivně odůvodněným pochybnostem, že vnitrostátní soud má od samého počátku zaujatý názor na meritum věci.

c) Použití výše uvedených zásad na projednávanou věc

50. Nebylo rozporováno, že stěžovatel byl souzen a odsouzen soudem, který již dříve odsoudil jeho spolupachatele za trestné činy spáchané ve spolupachatelství se stěžovatelem, a že při kvalifikaci skutku soud posuzoval také účastenství stěžovatele.

51. V tomto ohledu Soud nejprve poznamenává, že senát prvoinstančního soudu se skládal výlučně ze soudců z povolání, u nichž je třeba předpokládat, že mají lepší odbornou přípravu, zkušenosti a průpravu, než je tomu u soudců z lidu, a mohou se tak oprostit od zkušeností a závěrů z předchozího řízení proti stěžovatelovým spolupachatelům (viz Meng, cit. výše, § 51 a § 55). Dále Soud konstatuje, že v řízení proti stěžovateli prvoinstanční soud provedl svědecké, znalecké a další důkazy, a že ve svém odsuzujícím rozsudku dospěl k vlastním skutkovým a právním zjištěním (tamtéž, § 50 a § 56), aniž by byl právně vázán rozsudky vynesenými proti stěžovatelovým spolupachatelům (viz sjednocující stanovisko ze dne 5. 4. 2017, cit. v § 28 výše; a např. Miminoshvili proti Rusku, cit. výše, § 117).

52. Ačkoliv se jedná o skutečnosti důležité pro zjištění, zda soud prvního stupně splnil ve stěžovatelově případě požadavek nestrannosti podle čl. 6 odst. 1, nezbavují Soud povinnosti přezkoumat, zda rozsudky vynesené proti stěžovatelovým spolupachatelům obsahovaly závěry, které ve skutečnosti předjímaly otázku jeho viny (viz Meng, cit. výše, § 57).

53. Na tomto místě Soud poznamenává, že na rozdíl od případů jako Meng, nebyly rozsudky vynesené proti stěžovatelovým spolupachatelům založeny na posouzení důkazů. Ve skutečnosti byly založeny na dohodách o vině a trestu, v nichž spolupachatelé uznali svou vinu za trestné činy v nich přesně uvedené. S ohledem na konkrétní skutečnosti projednávané věci však Soud nepovažuje toto rozlišení za rozhodující, a to z následujících dvou důvodů.

54. Za prvé, zatímco v rámci Úmluvy existují různé způsoby postupů a opatření pro jednání o dohodě o vině a trestu, na Slovensku je zaveden postup jednání o dohodě o vině a trestu, který vede k odsouzení (viz Natsvlishvili a Togonidze proti Gruzii, cit. výše, § 62–75). Jak je patrné ze skutkového stavu i z platných právních předpisů, dohodu o vině a trestu schvaluje soud formou veřejně vyhlášeného rozsudku (viz § 27 výše), jehož výrok je formulován stejně jako v obvyklých odsuzujících rozsudcích – zejména pokud jde o zjištění, že spácháním skutku obžalovaný naplnil skutkovou podstatu trestného činu. Pokud jde o skutečný rozsah soudního přezkumu dohody o vině a trestu, Soud shledává určitý nesoulad mezi přístupem soudů ve věci stěžovatele a vlády na straně jedné a platnými právními předpisy na straně druhé. Soudy a vláda zejména uvedly, že při schvalování dohod o vině a trestu spolupachatelů stěžovatele nebylo hodnoceno nic jiného než zákonnost a spravedlnost těchto dohod (viz § 22 a 44 výše). Lze však soudit, že podle pravidel přezkumu takových dohod je soud povinen dohody přezkoumat v širších skutkových a procesních souvislostech (viz § 8 výše).

55. Za druhé Soud konstatuje, že rozsudky, kterými byly schváleny dohody o vině a trestu stěžovatelových spolupachatelů, obsahovaly podrobný popis skutků, kterými měli trestné činy spáchat, včetně role, kterou v nich hrál stěžovatel jako spolupachatel, a dále že přesný skutkový popis některých jimi spáchaných trestných činů byl shodný s přesným skutkovým popisem trestných činů připisovaných stěžovateli. Ačkoli tyto rozsudky neobsahují samostatný závěr o vině stěžovatele (viz rovněž § 27 a 28 výše), je třeba na ně nahlížet ve světle znaků skutkových podstat daných trestných činů – zejména založení a podporování organizované zločinecké skupiny, které předpokládá koordinované jednání ze strany spolupachatelů. Odsouzení stěžovatelových spolupachatelů za tyto trestné činy na základě uvedeného popisu jejich skutků, který obsahoval i přesné skutkové vymezení konkrétní role stěžovatele, tak v zásadě mohlo vyvolat pochybnosti, zda soud nepředjímal otázku o tom, zda stěžovatel naplnil všechny podmínky nezbytné k tomu, aby mohlo být usuzováno, že předmětné trestné činy spáchal (viz Meng, cit. výše, § 48).

56. Tento způsob, jakým bylo odkazováno na stěžovatele a jeho jednání, může v zásadě napadat ochranu jeho práva na presumpci neviny. Soud si je vědom toho, že k případnému zásahu do tohoto práva by došlo především v řízení proti spolupachatelům stěžovatele, a nic nenasvědčuje tomu, že by se stěžovatel proti tomu přímo ohradil. Nicméně možný zásah do jeho práva vyvstává v řízení proti němu, které bylo vedeno soudem ve stejném složení senátu, který rozhodoval v řízení proti jeho spolupachatelům, a ze skutečnosti, kterou uznal samotný soud, že odsouzení jeho spolupachatelů se stala součástí řízení proti stěžovateli (viz § 18 výše).

57. Soud opakuje, že zásada presumpce neviny je porušena, jestliže rozhodnutí soudu nebo vyjádření úřední osoby ohledně osoby obviněné z trestného činu odráží názor, že tato osoba je vinna, ještě předtím, než byla její vina prokázána zákonným způsobem. Zásadní rozdíl je třeba činit mezi tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání daného trestného činu, a jasným prohlášením, že se dotyčná osoba dopustila daného činu, aniž by byla pravomocně odsouzena. Soud důsledně zdůrazňuje, jak je důležité, jaká slova úřední osoby zvolí pro svá vyjádření předtím, než je dotčená osoba odsouzena a shledána vinnou z určitého trestného činu. Zatímco volba výrazů má v tomto ohledu zásadní význam, Soud dále upozornil, že to, zda prohlášení úřední osoby porušuje zásadu presumpce neviny, musí být posouzeno v kontextu okolností, za nichž bylo zpochybňované prohlášení učiněno. Dokonce ani použití politováníhodného výrazu nemusí být rozhodující s ohledem na povahu a souvislosti konkrétního řízení (viz Karaman proti Německu, cit. výše, § 63).

58. Soud připustil – a v širším měřítku tak bylo učiněno na evropské úrovni – že ve složitých trestních řízeních zahrnujících několik osob, které nemohou být souzeny společně, může být vyjádření soudu prvního stupně o účasti třetích osob, které mohou být později souzeny samostatně, nezbytné pro posouzení viny souzených osob. Trestní soudy jsou povinny prokázat skutečnosti relevantní pro posouzení právní odpovědnosti obviněného tak důkladně a přesně, jak je to možné, a nesmí prezentovat rozhodující skutečnosti jako pouhá obvinění nebo podezření. To platí i ve vztahu ke skutečnostem týkajícím se účasti třetích osob. Nicméně pokud mají být takové skutečnosti uvedeny, soud by neměl poskytnout víc informací, než je nutné pro posouzení právní odpovědnosti obviněných [viz Karaman, cit. výše, § 64, viz též rozsudek SDEU ve věci AH a další (Presumpce neviny), § 44, cit. výše, § 34]. Kromě toho Soud rovněž konstatoval, že i když je zákon jasný v tom, že nepovoluje vyvozování jakýchkoliv závěrů o vině osoby z trestního řízení, jehož se neúčastní, odůvodnění trestního soudu v konkrétním případě musí být formulováno tak, aby nevznášelo pochybnosti o možném předčasném rozhodnutí o vině stěžovatele, a tudíž neohrozilo spravedlivé posouzení obvinění vznesených vůči němu v samostatném řízení (viz Karaman § 65; a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 3. 2021 ve věci Pometon proti Komisi, C-440/19, EU:C:2021:214, § 63).

59. Vrátíme-li se znovu ke skutkovým okolnostem projednávané věci, jeví se s ohledem na organizovanou povahu trestných činů, z nichž byli spolupachatelé stěžovatele obžalováni, a vzhledem k tomu, že trestný čin založení a podpory organizované zločinecké skupiny může být z povahy věci spáchán pouze ve spolupachatelství, nade vši pochybnost, že pro posouzení jejich případů bylo nezbytné ve skutkovém vymezení jejich jednání odkázat na třetí osoby.

60. Pokud jde o míru podrobnosti odkazů obsažených v rozsudcích vynesených proti spolupachatelům stěžovatele na jiného spolupachatele se zvláštním postavením v organizované skupině a jeho rolí v konkrétních žalovaných skutcích, Soud zpochybňuje, že bylo nutné stěžovatele individuálně označit. Může se totiž zdát, že zásadním bodem v právní klasifikaci žalovaných skutků byla účast spolupachatele se specifickým postavením nebo úlohou, spíše než přítomnost konkrétní osoby (viz mutatis mutandis, Karaman, cit. výše, § 64). Soud se však domnívá, že není povolán na tuto otázku přesvědčivě odpovědět, neboť i za předpokladu, že by to bylo skutečně nutné, nelze z důvodů vysvětlených níže odkazy na stěžovatele a jeho jednání v rozsudcích ohledně jeho spolupachatelů přijmout, neboť jsou formulovány tak, že vznáší (byť implicitně) pochybnosti o možném předčasném rozhodnutí o vině stěžovatele (tamtéž, § 67).

61. Tyto odkazy nebyly v žádném případě formulovány tak, aby naznačovaly, že stěžovatel byl v rozhodné době pouze obviněný a že byl stíhán v samostatném trestním řízení. V odůvodnění rozsudků odsuzujících jeho spolupachatele ani nikde jinde se přitom neobjevuje žádná formulace ani jiné vysvětlení v tom smyslu, že jeho vina nebyla pravomocně prokázána [viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci AH a další (Presumpce neviny), cit. výše, § 34].

62. Je pravda, že rozsudky odsuzující spolupachatele stěžovatele odkazovaly na stěžovatele pouze jeho iniciálami a přezdívkou. Jak je však rovněž uvedeno ve sjednocujícím stanovisku (viz § 29 výše), je zřejmé, že soud prvního stupně si byl zcela vědom jeho totožnosti. Navíc, a co je důležitější (jelikož přesné skutkové vymezení trestných činů stěžovatele je totožné se skutkovým vymezením trestných činů jeho spolupachatelů), nelze pochybovat o tom, že jeho účast na jejich trestním jednání byla přesně a určitě vymezena v rozsudcích o vině spolupachatelů.

63. Vnitrostátní soudy i vláda při konfrontaci se stížností stěžovatele citovaly sjednocující stanovisko ze dne 5. 4. 2017. Jak je patrné z jeho obsahu, stanovisko sjednocuje rozdílný výklad a použití některých ustanovení trestního řádu týkajících se presumpce neviny a nestrannosti soudu v kontextu sjednávání dohody o vině a trestu. Jinými slovy, poskytuje výkladové vodítko ve vztahu k platným právním ustanovením. Zabývá se tedy pouze otázkami zákonnosti. Podle sjednocujícího stanoviska by nestrannost soudu, který postupně odsoudil jednotlivé spolupachatele, měla být posuzována z pohledu nezúčastněného pozorovatele, který je však alespoň srozuměn se základními zárukami použitelnými v řízení. Ohledně vedení řízení taková otázka nevyvstala. Pomineme-li možnost, že by nezúčastněný pozorovatel daným postupům náležitě rozuměl (vzhledem k tomu, že soudní výklad použitelných pravidel se lišil tak, že si vyžádal sjednocení vydáním výše uvedeného stanoviska), Soud poznamenává, že toto stanovisko se nijak nezabývalo jazykovým ani jiným hlediskem napadených rozsudků.

64. Vzhledem k tomu, že soud považoval odsouzení stěžovatelových spolupachatelů za součást řízení vedeného proti němu, měl přinejmenším na první pohled podnět k tomu, aby rozhodoval v souladu se svými dřívějšími rozsudky, neboť jakákoli protichůdná zjištění z předchozího řízení by mohla narušit důvěryhodnost řízení následujícího (viz Navalnyy a Ofitserov, cit. výše, § 108). Podobně – jelikož stěžovatelovo odsouzení bylo do značné míry založeno na důkazech získaných od jeho spolupachatelů, kteří vypovídali v jeho neprospěch již v řízení o sjednání dohod o vině a trestu – měli tito spolupachatelé také zjevnou motivaci nerozporovat své dřívější výpovědi (tamtéž, § 109).

65. Soud považuje za zarážející tvrzení vlády, že stěžovatelovy námitky byly vyjádřeny pouze abstraktně, které je v souladu s konstatováním Ústavního soudu, že stěžovatel nepředložil žádné tvrzení, kterým by rozporoval, že soud prvního stupně citoval četné výňatky z rozsudků, kterými byly odsouzeni jeho spolupachatelé (viz § 23 výše), neboť tento závěr Ústavního soudu zjevně ignoruje skutečnost, že skutková vymezení trestných činů připisovaných stěžovateli byla zcela totožná se skutkovým vymezením trestných činů jeho spolupachatelů. Soud navíc bere na vědomí stěžovatelovo vyjádření ke stanovisku vlády – konkrétně, že vnitrostátní systém nestanovoval postup, kterým by bylo možné rozporovat skutečnosti daného případu. Vláda na tuto námitku nereagovala a zaměřila se především na obecné rysy fungování řízení o sjednávání dohody o vině a trestu ve světle sjednocujícího stanoviska a výše uvedené novely trestního řádu, která nabyla účinnosti v roce 2019.

66. Soud proto konstatuje, že ačkoli obecné procesní záruky uvedené ve sjednocujícím stanovisku ze dne 5. 4. 2017 byly nepochybně významné, nebyly s ohledem na konkrétní skutečnosti projednávané věci dostatečné. Znění rozsudků vynesených proti stěžovatelovým spolupachatelům bylo na újmu stěžovatelovu právu být považován za nevinného, dokud nebude prokázána jeho vina. Vzhledem k významu, který tyto rozsudky měly v řízení, které bylo proti stěžovateli vedeno stejným soudem, byly jeho pochybnosti o nestrannosti tohoto soudu objektivně odůvodněné.

67. Nakonec Soud připomíná, že soudy vyššího stupně či nejvyšší soudy mohou za určitých okolností napravit vady, které vznikly v řízení v prvním stupni. Ačkoli měly vyšší soudy ve věci stěžovatele pravomoc zrušit rozsudek soudu prvního stupně z důvodu porušení zásady nestrannosti a jiných zásadních procesních vad, neučinily tak, a tudíž nezjednaly nápravu vytýkaných pochybení (viz Meng, cit. výše, § 64).

68. Došlo tedy k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy.

[§ 69. – 76. II. K aplikaci článku 41 Úmluvy.]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. stížnost je přijatelná;

2. článek 6 odst. 1 Úmluvy byl porušen.

© Wolters Kluwer ČR, a. s.