A.P. proti Moldavsku

Senát druhé sekce Soudu shledal jednomyslně, že došlo k porušení článku 3 Úmluvy v jeho procesní složce, když vnitrostátní orgány důkladně nevyšetřily tvrzení stěžovatele, že se stal ve věku pěti let obětí sexuálního zneužití ze strany dvanáctiletého chlapce, a při vyšetřování událostí nezohlednily zvláštní zranitelnost nezletilého stěžovatele, kterému nezajistily odpovídající pomoc při kontaktu s policií.

Přehled

Text rozhodnutí

Datum rozhodnutí

26.10.2021

Rozhodovací formace

senát

Významnost

Číslo stížnosti / sp. zn.

41086/12

Anotace

Rozsudek ze dne 26. října 2021 ve věci č. 41086/12 – A. P. proti Moldavsku

I. Skutkové okolnosti

Stěžovatel, kterému bylo v roce 2006 pět let, měl být v té době znásilněn a zneužit dvanáctiletým chlapcem. S prožitým sexuálním útokem se později svěřil své matce a ta následně v letech 2010 a 2011 podala dvě trestní oznámení. Státní zástupce trestní oznámení odmítl s tím, že neexistovaly žádné důkazy na podporu vznesených obvinění. Stěžovatelova matka se proti rozhodnutí o odložení věci odvolala s poukazem na zprávu psychologa z Národního centra pro prevenci zneužívání dětí ze září 2010, kterou psycholog sepsal pro čtyřech sezeních se stěžovatelem a jež nebyla při odložení věci vzata v potaz. Zpráva konstatovala, že stěžovatel trpí poruchami v emoční a kognitivní sféře i poruchami chování, které byly způsobeny dokonaným sexuálním zneužitím a pokračujícím fyzickým a psychologickým zneužitím. Rozhodnutí nezahájit trestní stíhání bylo potvrzeno nadřízeným státním zástupcem i vyšetřujícím soudcem, kteří zejména poukazovali na to, že matka podala oznámení až s čtyřletým odstupem od události.

II. Odůvodnění rozhodnutí Soudu

K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

Stěžovatel namítal, že došlo k porušení jeho práv chráněných článkem 3 Úmluvy, když vnitrostátní orgány účinně nevyšetřily jeho tvrzení ohledně sexuálního zneužití, jehož se měl stát obětí.

Soud odkázal na relevantní zásady, které formuloval ve věci M. C. proti Bulharsku (č. 39272/98, rozsudek ze dne 4. prosince 2003, § 149–152) a nedávno ve věci X and ostatní proti Bulharsku (č. 22457/16, rozsudek velkého senátu ze dne 2. února 2021, § 176–178, 184–192). Připomněl, že povinnost vést účinné vyšetřování sexuálního zneužití nezletilých je nezbytné vykládat ve smyslu závazků vyplývajících z jiných mezinárodních nástrojů, a to zejména z Úmluvy Rady Evropy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání (dále jen „Lanzarotská úmluva“).

V projednávané věci soud konstatoval, že sexuální zneužití, jehož se měl stěžovatel stát obětí, spadá vzhledem ke své závažnosti do působnosti článku 3 Úmluvy. Shledal, že s ohledem na zprávu psychologa z Národního centra pro prevenci zneužívání dětí, tedy specializované instituce, vznesl stěžovatel hájitelné tvrzení, a bylo tak povinností vnitrostátních orgánů vést dostatečně důkladné vyšetřování k objasnění okolností případu.

Podotkl, že v rozhodné době nedosahoval údajný pachatel dle moldavského práva věku trestní odpovědnosti, a tak nebylo možné zahájit proti němu trestní stíhání. Připomněl však, že i v těchto situacích a zejména za okolností, kdy namítané útoky potenciálně představují jednání zakázané článkem 3 Úmluvy, mají vnitrostátní orgány stále procesní povinnost věc prošetřit (X a ostatní proti Bulharsku, cit. výše, § 220). Soud v této věci také shledal, že vyšetřování, které může vést k přijetí vhodných opatření ve vztahu k dětem, které měly spáchat protiprávní činy, ale které nebyly trestně odpovědné, je v zásadě pro účely článku 3 Úmluvy dostatečné (X a ostatní proti Bulharsku, § 220).

K důkladnosti vyšetřování Soud zdůraznil, že policie, státní zastupitelství ani vyšetřující soudce nijak nezohlednili zprávu psychologa ze září 2010 vypracovanou specializovanou institucí, jejíž závěry, že stěžovatel byl obětí sexuálního zneužití, nebyly rozporovány ani ve vnitrostátním řízení, ani v řízení před Soudem. Podle Soudu, který odkázal na článek 14 Lanzarotské Úmluvy, jež zakotvuje potřebu spolupracovat s organizacemi poskytujícími pomoc obětem, měla být tato zpráva při vyšetřování vzata v úvahu. Příslušné orgány měly dle Soudu možnost vyslechnout příslušného psychologa nebo nařídit další znalecký posudek z oboru psychologie, který by poskytoval odpovědi na otázky, jež nebyly ve zprávě ze září 2010 zodpovězeny. Vnitrostátní orgány však žádné z těchto opatření při vyšetřování nepřijaly.

Soud dal zapravdu vládě, že účinnost vyšetřování byla ovlivněna tím, že matka stěžovatele podala trestní oznámení teprve čtyři roky po události a připustil, že běh času mohl mít negativní dopad na zajištění důkazů. Avšak tato skutečnost nezbavuje vnitrostátní orgány závazku provést v případě hájitelného tvrzení o sexuálním zneužití dítěte dostatečně důkladné vyšetřování.

Soud podotkl, že během přípravného řízení nebyl stěžovatel nikdy doprovázen sociálním pracovníkem, psychologem či jiným expertem. Zopakoval, že takovéto zjištění znamená, že u dětské oběti sexuálního zneužití nebyla v řízení zohledněna její zvláštní zranitelnost (N. C proti Turecku, č. 40591/11, rozsudek ze dne 9. února 2021, § 105). Absence jakékoli pomoci nezletilému stěžovateli je ještě o to více politováníhodná, jelikož se zdá, že policista, který jej vyslýchal, neměl pro tyto účely odpovídající výcvik.

Ve světle uvedeného Soud shledal, že provedené vyšetřování nebylo účinné, jelikož nebylo dostatečně důkladné a jelikož vnitrostátní orgány nevzaly v úvahu zvláštní zranitelnost stěžovatele. Dospěl tak k závěru o porušení článku 3 Úmluvy.

III. Oddělené stanovisko

Souhlasné stanovisko k rozsudku připojila soudkyně Koskelo, k níž se připojil soudce Kūris. Soudci upozornili, že dvě skutečnosti v projednávané věci nelze přičítat státu k tíži. Zaprvé, trestní oznámení týkající se velmi závažných skutků bylo podáno až s několikaletým odstupem od události, což znemožnilo získání lékařských důkazů o sexuálním zneužití. Zadruhé je nutné rozlišovat mezi psychologickými metodami, které mají terapeutický a forenzní charakter a které není možné vzájemně zaměňovat. Povšimli si navíc, že ve zprávě psychologa ze září 2010 bylo uvedeno, že poruchy v emoční a kognitivní sféře i poruchy chování u stěžovatele byly způsobeny jednak dokonaným sexuálním zneužitím a jednak pokračujícím fyzickým a psychologickým zneužitím. Zpráva tak hovořila nejen o sexuálním útoku, který měl stěžovatel utrpět ze strany dvanáctiletého chlapce, ale rovněž o následném zneužití ze strany jiné osoby. Uzavřeli, že o této zprávě psychologa není k dispozici dostatek informací, z nichž by bylo možné usuzovat, zda byly naplněny profesionální nároky na forenzní posudek. Dodali, že pro porušení článku 3 hlasovali s většinou proto, že vnitrostátní orgány selhaly, když si pro objasnění závažných obvinění nevyžádaly zvláštní forenzní psychologický posudek stěžovatele.

Zobrazit celý text

Rozsudek

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

A. P. proti Moldavsku

Věc: A. P. proti Moldavsku

Typ rozhodnutí: rozsudek výboru (2. sekce)

Číslo stížností: 41086/12

Datum: 26. 10. 2021

Složení senátu: J. F. Kjřlbro (Dánsko) (předseda senátu), V. Griţco (Moldavsko), A. Pejchal (Česká republika), E. Kűris (Litva), B. Lubarda (Srbsko), P. Koskelo (Finsko), M. Bođnjak (Slovinsko).

[§ 1. – 3. Průběh řízení před Soudem]

4. V říjnu 2006 byl stěžovatel, tehdy pětiletý, údajně znásilněn a sexuálně zneužit dvanáctiletým chlapcem C. Události se údajně odehrály u stěžovatele doma, který tam byl v té době sám. C. také údajně odvezl litinové předměty, aby je prodal společnosti pro sběr kovů.

5. O něco později stěžovatel údajně řekl své matce o napadení, které utrpěl.

6. Od počátku roku 2010 matka stěžovatele oznamovala údajné napadení různým úřadům.

7. Poté, co se další dítě o skutečnostech dozvědělo, údajně urazilo a udeřilo stěžovatele.

8. Podle psychologického posudku ze dne 28. 9. 2010, vypracovaného sdružením „Národní centrum prevence týrání dětí“, stěžovatel trpěl poruchami v afektivní, kognitivní a behaviorální sféře, způsobenými prožitými událostmi, konkrétně sexuálním zneužíváním v minulosti a probíhajícím fyzickým a psychickým zneužíváním. Tento posudek byl vypracován psychologem po čtyřech psychologických vyšetřeních žadatele.

9. Dne 3. 12. 2010 matka stěžovatele podala trestní oznámení na státní zastupitelství v Orhei, aby oznámila sexuální napadení jejího syna. Přiložila výše zmíněný posudek. Státní zastupitelství pověřilo prošetřením stížnosti policejní stanici v Orhei.

10. Na dotaz policisty v přítomnosti své matky stěžovatel uvedl, že C. vzal litinové předměty, aby je dále prodal. C., který byl rovněž vyslýchán v přítomnosti své matky, popřel, že by stěžovatele sexuálně napadl, přiznal však, že z jeho domova odnesl kovové předměty a poté je prodal společnosti pro sběr kovů.

11. Rozhodnutím ze dne 17. 12. 2010 policista pověřený případem shledal, že tvrzené sexuální napadení se nepotvrdilo, a řízení odročil.

12. Dne 7. 2. 2011 podala matka stěžovatele obdobnou stížnost státnímu zástupci. Stížnost byla opět postoupena k prošetření na policejní stanici v Orhei za dohledu státního zastupitelství.

13. Dne 1. 3. 2011 byl C. za účasti pedagoga vyslechnut policií. Zopakoval svá předchozí prohlášení (viz § 10 výše).

14. Rozhodnutím ze dne 15. 3 2011 státní zástupce v Orhei odmítl zahájit trestní vyšetřování. Odkázal na výpovědi stěžovatele a C. shromážděné policií a měl za to, že důkazy, které by mohly potvrdit údajné sexuální zneužívání, nebyly prokázány.

15. Matka stěžovatele napadla toto rozhodnutí a vyjádřila politování mimo jiné nad tím, že psychologický posudek ze dne 28. 9. 2010 nebyl vzat v úvahu.

16. Dne 30. 1. 2012 nadřízený státní zástupce napadené usnesení potvrdil.

17. Konečným rozhodnutím ze dne 13. 3. 2012 vyšetřující soudce soudu v Orhei na základě odvolání matky stěžovatele potvrdil rozhodnutí státního zástupce. Poznamenal, že při výslechu stěžovatel nic neříkal o údajném sexuálním zneužívání. Zdůraznil také skutečnost, že stěžovatelova matka podala stížnost až v roce 2010.

18. Podle lékařského potvrzení o léčbě, kterou stěžovatel absolvoval od 10. do 18. 7. 2018, trpí mimo jiné emočními poruchami.

[§ 19. – 24. Relevantní právní rámec

§ 19. – 20. Vnitrostátní právo

§ 21. – 24. Mezinárodní právo]

Právní posouzení

I. K tvrzenému porušení článku 3 Úmluvy

25. Stěžovatel s odvoláním na články 3 a 8 Úmluvy namítá neúčinnost vyšetřování obvinění ze sexuálního zneužívání, které údajně utrpěl.

26. Soud opakuje, že je odpovědný za právní kvalifikaci skutkového stavu a že není vázán tou, jakou jim připisují stěžovatelé (viz zejména Radomilja a další proti Chorvatsku, § 126). V projednávané věci považuje za vhodnější zkoumat stížnost předloženou stěžovatelem pouze z pohledu článku 3 Úmluvy (obdobný přístup viz výše citovaný rozsudek X. a další proti Bulharsku, § 149). Toto ustanovení zní následovně:

„Článek 3

Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

A. K přijatelnosti

27. Soud konstatuje, že stížnost není zjevně neopodstatněná ani nepřijatelná z žádného dalšího důvodu dle článku 35 Úmluvy, a prohlašuje ji za přijatelnou.

B. K meritu věci

28. Stěžovatel tvrdí, že v projednávané věci státní orgány nesplnily své procesní povinnosti podle článku 3 Úmluvy a že při svém šetření nevzaly v úvahu ani závažnost tvrzených skutečností, ani jeho zranitelnost způsobenou jeho mladý věkem. Tvrdí, že v tomto typu případů jsou oběti konfrontovány s nedostatkem důkazů a že psychologická a psychiatrická expertíza hraje určující roli. Odsuzuje zejména to, že v projednávané věci úřady nevzaly v úvahu psychologický posudek ze dne 28. 9. 2010 a že ani následně nenařídily forenzní psychologický nebo psychiatrický posudek. Dále tvrdí, že byl policií vyslýchán pouze v přítomnosti matky, a argumentuje, že na místě měli být přítomni psycholog a sociální pracovník. Dále argumentuje tím, že ačkoli údajný pachatel nebyl ve věku, kdy by mohl být za své činy trestně odpovědný, stát měl provést úplné úřední vyšetřování, aby objasnil skutkový stav, což se podle něj v tomto případě nestalo. Konečně stěžovatel tvrdí, že úřady nesplnily své mezinárodní závazky chránit děti před jakýmkoli násilným jednáním.

29. Vláda uvedla, že úřady provedly úplné a objektivní vyšetřování stěžovatelových obvinění ze sexuálního zneužívání. Poukazuje na to, že při výslechu stěžovatel a údajný pachatel poskytli stejnou verzi skutkových událostí, aniž by zmínili jakékoli sexuální zneužívání. Dodává, že i kdyby bylo v projednávané věci zahájeno trestní stíhání, nemohlo být proti údajnému agresorovi učiněno žádné procesní opatření z důvodu, že ještě nedosáhl minimálního věku trestní odpovědnosti. Vláda zároveň upozornila, že odmítnutí zahájit trestní stíhání bylo odůvodněno absencí důkazů. Tvrdí, že hlavní překážkou shromažďování důkazů byla skutečnost, že matka stěžovatele podala trestní oznámení až po čtyřech letech od tvrzených událostí.

30. Soud odkazuje na obecné zásady použitelné v této věci, jak jsou uvedeny ve věci M. C. proti Bulharsku, § 149–52, a nověji ve věci X. a další proti Bulharsku, § 176–78 a § 184–192. Pokud jde přesněji o procesní povinnost provést účinné vyšetřování, připomíná, že pokud osoba prokazatelně tvrdí, že se stala obětí jednání v rozporu s článkem 3 Úmluvy, musí vnitrostátní orgány provést účinné úřední vyšetřování způsobilé zjistit skutkový stav, jakož i identifikovat, a je-li to nutné, potrestat odpovědné osoby (tamtéž, § 184). Soud rovněž znovu opakuje, že procesní povinnost vést účinné vyšetřování vyplývající z článku 3 Úmluvy, týká-li se potenciálně sexuálního zneužívání nezletilých, je třeba vykládat ve světle závazků vyplývajících z jiných platných mezinárodních nástrojů, zejména Lanzarotské úmluvy (tamtéž, § 192).

31. Pokud jde o tento případ, Soud poznamenal, že obvinění ze znásilnění a sexuálního napadení, která stěžovatel údajně utrpěl, byla dostatečně závažná, aby spadala do působnosti článku 3 Úmluvy (srov. s X. a další proti Bulharsku, § 193). S ohledem na psychologický posudek vypracovaný specializovaným sdružením „Národní centrum pro prevenci týrání dětí“ (viz § 8 výše) Soud dále konstatuje, že tato obvinění byla obhajitelná, a proto bylo povinností vnitrostátních orgánů provést dostatečně důkladné prošetření k objasnění všech okolností případu (tamtéž, § 201 a 213).

32. Soud dále konstatuje, že v době skutkových událostí údajný pachatel nedosáhl minimálního věku trestní odpovědnosti stanoveného moldavským právem a že proti němu nebylo možné v případě potřeby zahájit trestní řízení. Připomíná však, že již měl příležitost konstatovat, že v takových situacích, a zejména s ohledem na skutečnost, že oznámená jednání potenciálně představovala zacházení zakázané článkem 3 Úmluvy, byly orgány stále vázány procesní povinností osvětlit tvrzené skutečnosti (X. a další proti Bulharsku, § 220). V uvedené věci dále rozhodl, že vyšetřování, která by mohla vést k přijetí vhodných opatření ve vztahu k dětem, které se údajně dopustily zavrženíhodného jednání, ale nebyly trestně odpovědné, byla pro účely článku 3 Úmluvy v zásadě dostačující (tamtéž, § 202).

33. Pokud jde o důkladnost vyšetřování provedeného v projednávané věci, Soud konstatuje, že ani policie, ani státní zastupitelství, ani vyšetřující soudce nezohlednili psychologický posudek ze dne 28. 9. 2010 vypracovaný specializovaným spolkem (viz § 8 výše), jehož závěry, že stěžovatel byl sexuálně zneužíván, nebyly zpochybněny ani v rámci vnitrostátního řízení, ani před Soudem. Domnívá se, že předmětný posudek byl důkazem, který by měl být zohledněn během vyšetřování prováděného úřady (viz, pokud jde o potřebu spolupracovat se sdruženími zabývajícími se pomocí obětem, článek 14 Lanzarotské úmluvy v § 22 výše). Posledně jmenovaný mohl vyslechnout psychologa, který tento posudek sepsal, nebo nařídit vypracování dalšího psychologického posudku, aby získal odpovědi na případné doplňující otázky, na které posudek z 28. 9. 2010 odpověď nedal (srovnej např. s I. G. proti Moldavsku, § 43 in fine). V projednávané věci Soud poznamenává, že ani jedno z těchto opatření nebylo orgány pověřenými vyšetřováním přijato.

34. Soud neztrácí ze zřetele argument vlády, dle které byla účinnost vyšetřování ovlivněna skutečností, že matka stěžovatele podala stížnost čtyři roky po skutkových událostech. Nepochybně nelze popřít, že zmíněný časový odstup mohl mít negativní dopad na schopnost úřadů shromažďovat důkazy. Soud se však domnívá, že to tyto orgány nezbavilo povinnosti provést dostatečně důkladné vyšetřování, jakmile byly upozorněny na obhajitelná obvinění ze sexuálního zneužívání dětí (viz přezkum relevantních zásad ve věci X. a další proti Bulharsku, § 213).

35. Závěrem Soud poznamenává, že stěžovatel nebyl v žádném okamžiku během předběžného šetření doprovázen sociálním pracovníkem, psychologem nebo jiným odborníkem. Již měl příležitost posoudit, že takové zjištění postačuje k závěru, že o dětskou oběť údajného sexuálního zneužívání nebylo vzhledem k její zvláštní zranitelnosti během vnitrostátního řízení dostatečně postaráno (N. Ç. proti Turecku, § 105). Neposkytnutí jakékoli pomoci stěžovateli, nezletilému, během jeho výslechu úřady je o to více politováníhodné, že se nezdá, že by policista, který ho vyslýchal, absolvoval pro tento účel odpovídající školení.

36. Výše uvedené úvahy jsou dostatečné k tomu, aby umožnily Soudu dospět k závěru, že vyšetřování provedené úřady v tomto případě nebylo účinné, jelikož nebylo důkladné a nezohledňovalo zvláštní zranitelnost stěžovatele.

37. V důsledku toho došlo k porušení článku 3 Úmluvy.

[§ 38. – 45. II. K aplikaci článku 41 Úmluvy.]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud rozhodl jednomyslně, že:

1. stížnost je přijatelná;

2. čl. 3 Úmluvy byl porušen.

Souhlasné stanovisko soudkyně Koskelo, ke kterému se připojuje soudce Kűris

46. Hlasovala jsem pro konstatování porušení článku 3 v tomto případě bez váhání.

47. O důležitosti procesní povinnosti států podle článku 3 vést účinné vyšetřování v případě obvinění ze sexuálního zneužívání dětí není pochyb, nesouhlasu ani pochybností. Naopak, nejen že je tato vyšetřovací povinnost zásadní, kvalita vyšetřování navíc hraje klíčovou roli při odhalování těchto činů a zjišťování, zda k nim došlo, ale také při předcházení takovým činům, kdy by nepravdivá obvinění nebo nepodložená podezření mohla vést k trestnímu obvinění a odsouzení. V dané oblasti může být každé z těchto rizik jak velmi reálné, tak vážné, vzhledem ke zvláštním obtížím spojeným se zjišťováním spolehlivých skutečností. Chyby mohou buď způsobit vážnou újmu oběti, pokud pachatel unikne trestní odpovědnosti, nebo mít zničující dopady na život osoby, která je neprávem podezřelá nebo dokonce odsouzená.

48. Posouzení obvinění z pohlavního zneužívání dětí je velmi obtížný úkol. Je to také oblast, kde v posledních dvou desetiletích došlo ke značnému pokroku. Výzkum, který se nahromadil v psychologii, ukázal velmi jasné známky toho, jak by měly – nebo neměly – být vedeny vyšetřovací pohovory. Tato práce mezinárodního společenství výzkumných pracovníků vedla k vypracování protokolů a doporučení ke snížení rizika získávání „falešně pozitivních“ a „falešně negativních“ výsledků. V mnoha zemích je dodržování těchto norem nyní zavedenou a povinnou praxí, jejímž cílem je předcházet justičním omylům – jejichž existenci potvrzuje několik jurisdikcí.

49. Projednávaný případ nastoluje dva hlavní problémy, z nichž ani jeden není přičitatelný žalovanému státu.

50. Zaprvé, ačkoli byla sporná obvinění mimořádně závažná, protože se týkala znásilnění, vnitrostátní orgány se o nich dozvěděly až dlouho po údajných skutečnostech. Podle matky údajné oběti jí o nich dítě, kterému bylo v době tvrzených skutečností pět let, řeklo až po nějaké době. Zatímco se však obvinění ze strany dítěte týkala činu vážného fyzického násilí, uběhlo několik let, než bylo podáno trestní oznámení a do hry vstoupily vnitrostátní orgány. Tento dlouhý prostoj, který nelze přičítat vyšetřujícím orgánům, nevyhnutelně zmařil možnost získat lékařské důkazy v souvislosti s údajným fyzickým násilím.

51. Zadruhé, před podáním trestního oznámení matka poptala služby psycholožky (viz § 8 rozsudku) a jí sepsaná zpráva byla následně poskytnuta policii jako důkaz. Spis však neposkytuje mnoho informací, které by umožnily posoudit kvalitu a spolehlivost vyvozených závěrů.

52. V této souvislosti je důležité poznamenat, že podle stávajících norem je posouzení tvrzení nebo podezření ze sexuálního zneužívání dětí pro forenzní vyšetřování úkolem, který vyžaduje určité odborné znalosti. Dovednosti v oblasti psychologie jsou nedostatečné; to, co je zapotřebí, jsou specifické dovednosti v tomto odvětví forenzní psychologie. Kromě toho musí být posouzení tvrzení nebo podezření pro forenzní účely odděleno od jakékoli terapeutické péče. Forenzní metody a léčebné metody nejsou vzájemně kompatibilní a neměly by být směšovány. Ve forenzním hodnocení je zásadně důležité vyhnout se předpojatosti. Tento postup by měl být ve skutečnosti založen na formulaci a systematickém přezkumu alternativních hypotéz, a to s ohledem na to, jaká tvrzení budou přezkoumána a ověřena. Zvláštní pozornost by měla být věnována kontextu nebo minulosti, ze kterých dotyčná tvrzení nebo podezření vycházejí. Jedním z faktorů, které je třeba vzít v úvahu, je úloha a chování rodičů v této souvislosti, a zejména riziko, že rodiče nebo jiní členové rodiny dítěte mohou mít na dítě vliv, ať už úmyslně, či nikoli. Forenzní pohovor musí být prováděn neutrálním a strukturovaným způsobem. Sugestivní nebo návodné otázky mohou vést k nenapravitelné změně výsledků. Zejména u malých dětí mohou otázky, které vyžadují odpověď „ano“ nebo „ne“, představovat riziko určité míry sugesce. Stejně tak v souvislosti s dětmi stojí za to zdůraznit a pokusit se vyřešit velká protiřečení ve výpovědích. Přítomnost rodičů při výslechu by měla být vyloučena, pokud mají přímý zájem na dotčeném případu, a je třeba se jí vyhnout i za jiných okolností, neboť může ovlivnit odpovědi dítěte.

53. Za těchto okolností obsah posudku citovaného v rozsudku (§ 8) nutně vyvolává otázky. Následující závěr se zdá být vágní a obecný: „stěžovatel trpěl poruchami v afektivní, kognitivní a behaviorální sféře, způsobenými prožitými událostmi, konkrétně sexuálním zneužíváním v minulosti a probíhajícím fyzickým a psychickým zneužíváním“. Jinými slovy, zpráva uvádí, že žadatel vykazoval emocionální, kognitivní a behaviorální symptomy připisované sexuálnímu zneužívání, ale také následnému fyzickému a psychickému špatnému zacházení. Tento závěr se tedy vztahuje jak k pohlavnímu zneužívání, které dítěti údajně způsobil C., tak k následnému násilí, ke kterému došlo rukou jiné osoby. Navíc je velmi obtížné určit, zda – a na základě jakých konkrétních metod a poznatků – lze zprávu považovat za spolehlivý přínos ke zjištění skutkového stavu, nebo spíše za jednoduchou diagnostiku chlapcových potíží na základě faktů tak, jak byly psycholožce předány zejména matkou.

54. S ohledem na výše uvedené požadavky forenzního posudku nelze na základě skrovných dostupných informací určit, zda psychologický posudek požadovaný matkou stěžovatele byl způsobilý splnit odborná kritéria pro důstojné forenzní posouzení, nebo naopak, zda tento posudek mohl ohrozit jakékoli následné vyšetřování „kontaminací“ jeho začátku. Dlouhá doba mezi tvrzenými skutečnostmi a přípravou zprávy tyto pochybnosti jen posiluje.

55. Z výše uvedených důvodů okolnosti případu, jak byly vnitrostátním orgánům známy, znesnadnily a zkomplikovaly provedení účinného vyšetřování. Jak je uvedeno výše, tyto okolnosti nelze přičíst úřadům. Následné vyšetřování, které bylo založeno na výslechu stěžovatele a údajného pachatele, nevedlo k žádným zjištěním, která by mohla podpořit vznesená tvrzení (§ 10 rozsudku).

56. Za těchto okolností není příliš překvapivé, že bylo rozhodnuto o ukončení vyšetřování. Existuje však selhání, které je třeba přičíst vnitrostátním orgánům, a sice skutečnost, že navzdory závažnosti údajného sexuálního napadení nebylo učiněno nic pro to, aby bylo možné získat speciální forenzní expertizu, která by určila, zda je stále možné – a pokud ano, pak jak – překonat uvedené obtíže při zjišťování skutečností pomocí vhodných odborných metod. Z tohoto důvodu jsem se při hlasování o konstatování porušení článku 3 z jeho procesního hlediska připojila ke svým kolegům.