CARTER proti Rusku

Věc: Carter proti Rusku

Typ rozhodnutí: rozsudek výboru (3. sekce)

Číslo stížnosti: 20914/07

Datum: 21. 9. 2021

Složení senátu: P. Lemmens (předseda senátu) (Belgie), G. A. Serghides (Kypr); D. Dedov (Rusko), G. Ravarani (Lucembursko), D. Pavli (Albánie), A. Seibert-Fohr (Německo), P. Roosma (Estonsko).

[§ 1. – 4. Průběh řízení před Soudem.]

Okolnosti projednávané věci

A. Minulost a život A. Litviněnka ve Spojeném království

5. Stěžovatelka je vdovou po Aleksandru Valteroviči Litviněnkovi, ruském a britském státním příslušníkovi, narozeném v roce 1962.

6. A. Litviněnko pracoval od roku 1988 pro Výbor státní bezpečnosti Sovětského svazu (KGB) a jeho nástupnické organizace, včetně ruské Federální služby bezpečnosti (FSB), a to nejprve v útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a později v protiteroristickém útvaru. V roce 1994, při vyšetřování pokusu o vraždu Borise Berezovského, bohatého obchodníka a mediálního magnáta, se s ním důvěrně spřátelil.

7. V roce 1997 byl A. Litviněnko pověřen vedením zvláštních operací, které však považoval za nezákonné, včetně rozkazu prověřit možnost vraždy Berezovského. Litviněnko tyto nezákonné rozkazy nahlásil vojenské prokuratuře a také nově jmenovanému řediteli FSB. V listopadu 1998 zveřejnil svá obvinění proti FSB mezinárodním sdělovacím prostředkům na tiskové konferenci.

8. V prosinci 1998 byl A. Litviněnko propuštěn z FSB. V březnu 1999 byl zatčen a na základě obvinění ze zneužití pravomoci úřední osoby osm měsíců držen ve vazební věznici FSB Lefortovo. V listopadu 1999 byl soudem prvního stupně zproštěn obvinění, ale okamžitě byl znovu zatčen z podobných důvodů. Toto druhé řízení však bylo zastaveno, neboť doložil své alibi. Poté proti němu bylo zahájeno třetí řízení, a to na základě obvinění, že zfalšoval důkazy. Toto trestní řízení v Moskvě stále probíhalo, když A. Litviněnko opustil v září 2000 Rusko. Nakonec byl na základě těchto obvinění v roce 2002 odsouzen in absentia.

9. V roce 2001 byl A. Litviněnkovi a jeho rodině udělen azyl ve Spojeném království. Rodina zároveň využila možnost změnit si jména: stěžovatelka přijala jméno Maria Anna Carter a A. Litviněnko jméno Edwin Redwald Carter. Když se stali způsobilými k nabytí britského občanství, podali v tomto smyslu žádost a dne 13. 10. 2006 jim bylo britské občanství uděleno.

10. Ve Spojeném království se A. Litviněnko zapojil do celé řady činností zaměřených zejména na odhalování korupce v ruských zpravodajských službách a jejich propojení s organizovaným zločinem. Vydal knihy, ve kterých obvinil FSB ze zorganizování bombových útoku na čtyři bytové domy v Moskvě v roce 1999, které měly ospravedlnit rozhodnutí zahájit druhou čečenskou válku. Udržoval přátelství s Borisem Berezovským, který na konci roku 2000 opustil Rusko a odcestoval do Spojeného království, kde mu byl udělen azyl. B. Berezovský, stejně jako A. Litviněnko, využíval svého majetku k podpoře a financování kritiky ruských úřadů.

11. Existují důkazy o tom, že A. Litviněnko pracoval jako poradce britské zpravodajské služby pro odhalování ruského organizovaného zločinu v Evropě a cestoval do jiných evropských zemí, zejména Španělska, aby podporoval orgány činné v trestním řízení; vláda Spojeného království tato obvinění nepotvrdila, ani nepopřela s odkazem na svou dlouhodobou politiku v tomto smyslu. A. Litviněnko spolupracoval také se Scaramellou, konzultantem výboru zřízeného italským parlamentem pro účely vyšetřování činnosti KGB a ruského organizovaného zločinu v Itálii.

12. A. Litviněnko také vykonával soukromou bezpečnostní činnost, která zahrnovala přípravu zpráv o hloubkové prověrce (due diligence) pro společnosti usilující o zjištění informací o ruských obchodních kontaktech. Spolupracoval se třemi londýnskými soukromými bezpečnostními agenturami, RISC Management Limited, Triton International Limited a Erinys UK Limited. Šetření, která se zavázal provést, vyžadovala, aby zajistil spolupráci svých kontaktů v Moskvě. Od roku 2005 do svých aktivit zapojil Andreje Lugovoje, bývalého důstojníka KGB a Federální služby bezpečnosti a ředitele bezpečnosti televizní stanice B. Berezovského a později majitele bezpečnostní agentury v Rusku. Jedna ze zpráv se týkala vysokého ruského úředníka, tehdejšího spolupracovníka ruského prezidenta, který měl úzké vazby na zločineckou organizaci Tambovskaja, majetkovou účast na projektech ruské infrastruktury a napomáhal kolumbijskému drogovému kartelu v praní špinavých peněz. Zpráva – dokončená v září 2006 – údajně vedla ke krachu podnikání dotčeného úředníka, což mu způsobilo značné finanční ztráty.

B. Události předcházející smrti A. Litviněnka

1. Pobyt Lugovoje a Kovtuna v Londýně ve dnech 16.–18. 10. 2006

13. Ráno dne 16. 10. 2006 letěl Lugovoj z Moskvy do Londýna na palubě letu společnosti Transaero. Doprovázel ho jeho dlouholetý známý Dmitrij Kovtun.

14. Registrační číslo letadla na daném letu bylo EI-DDK. Na rozdíl od jiného letadla, kterým během tohoto časového úseku Lugovoj a Kovtun létali, britská policie nemohla na letadle EI-DDK provést zkoušku radioaktivní kontaminace. Dne 1. 12. 2006, když britské velvyslanectví v Moskvě oznámilo ruským úřadům a společnosti Transaero možnou kontaminaci letadla, obdrželo sdělení Hlavního ruského úřadu pro veřejné zdraví, že všechna letadla byla testována a žádná kontaminace nebyla zjištěna. Odlet letadla EI-DDK do Londýna byl naplánován na následující den, let však byl zrušen a letadlo se do Spojeného království nevrátilo.

15. Odpoledne dne 16. 10. 2006 se uskutečnilo setkání mezi Lugovojem, Kovtunem, Litviněnkem a zástupcem společnosti Erinys UK Limited v zasedací místnosti této společnosti. Seděli u stolu pokrytým flaušem. Později byly objeveny důkazy o kontaminaci tkaniny poloniem na místě mezi Lugovojem a Litviněnkem, a na dvou židlích.

16. Po setkání šli tři ruští účastníci společně do restaurace. U jednoho ze stolů byla zjištěna sekundární radioaktivní kontaminace.

17. Po večeři později téhož dne se A. Litviněnkovi najednou začalo dělat špatně a zvracel. Další dva dny se necítil dobře. Lékařskou pomoc nevyhledal, předpokládal, že se jednalo o otravu jídlem.

18. Ve 13:30 dne 17. 10. 2006 se Lugovoj a Kovtun odhlásili z hotelu, a to o den dříve, a aniž by požádali o vrácení peněz. Oba jejich pokoje byly následně testovány a bylo zjištěno, že jsou kontaminovány. Primární kontaminace, tedy kontaminace vyplývající z přímého kontaktu s radioaktivní látkou, byla objevena v ohybu umyvadla v koupelně pokoje, kde byl ubytován Lugovoj. Úroveň kontaminace odpovídala radioaktivní látce vylité do odtoku umyvadla.

19. Lugovoj a Kovtun se přestěhovali do jiného hotelu a v ten samý den měli obchodní jednání. Později byla v hotelových pokojích a kancelářích, které navštívili, stejně jako na CD, které dal Kovtun zástupci společnosti, se kterým jednali, zjištěna sekundární kontaminace.

20. Dne 18. 10. 2006 se Lugovoj a Kovtun vrátili do Moskvy letem společnosti Transaero. Letadlo EI-DNM bylo testováno, přičemž byla zjištěna sekundární kontaminace na sedadlech, kde oba muži seděli. Ve sdělení ze dne 1. 12. 2006 ruské orgány tvrdily, že letadlo nebylo kontaminováno.

2. Pobyt Lugovoje v Londýně ve dnech 25.–28. 10. 2006

21. Ve dnech 25. až 28. 10. 2006 byl Lugovoj zpět v Londýně. Měl několik obchodních jednání, včetně jednoho v kanceláři Berezovského. Zřejmě také alespoň jednou potkal Litviněnka v baru hotelu, kde byl ubytován.

22. Sekundární kontaminace byla následně zjištěna v letadle, kterým letěl, v kancelářích, které navštívil, a v jeho hotelovém pokoji. Nejvyšší hodnoty byly zjištěny u odpadkového koše v koupelně, zejména na dně vnitřní části koše, a na dvou ručnících v hotelové prádelně. Výskyt kontaminace naznačoval, že došlo k náhodnému rozlití, po kterém zřejmě došlo k pokusu o vyčištění nebo zničení látky.

3. Pobyt Lugovoje a Kovtuna v Londýně ve dnech 31. 10.–3. 11. 2006

23. Lugovoj se vrátil do Londýna dne 31. 10. 2006. Doprovázela ho rodina a přátelé za účelem sledováním fotbalového zápasu, což bylo naplánováno nějakou dobu před setkáním Lugovoje s Litviněnkem dne 16. 10.

24. Dne 1. 11. 2006 Kovtun odletěl z Hamburku do Londýna letem, který si rezervoval tři dny předem. Zpáteční letenka z Londýna do Moskvy mu byla zakoupena již dne 27. 10., kdy byl Lugovoj stále v Londýně.

25. Dne 1. 11. 2006 se Litviněnko krátce setkal se Scaramellou (viz § 11 výše) v restauraci v centru Londýna. Scaramellův hotelový pokoj, internetová kavárna, kterou využíval, a stůl v restauraci, kde seděl s Litviněnkem, byly následně testovány, přičemž nebyla zjištěna žádná kontaminace.

26. Z této schůzky šel Litviněnko za Lugovojem a Kovtunem do baru v přízemí hotelu, kde byli ubytováni. Tam vypil zelený čaj z konvice, která byla předem na stole. Jednání trvalo přibližně dvacet minut.

27. Zkoušky na kontaminaci, které byly v hotelu provedeny, odhalily na mnoha místech stopy radiace. Nejvyšší naměřené hodnoty byly nalezeny v koupelně pokoje Kovtuna v lapači nečistot, což odpovídalo domněnce, že radioaktivní látka byla vylita do odtoku. Další oblast primární kontaminace byla zjištěna na jedné z barových čajových konvic, a to zejména na vnitřní straně hrdla, kde se zřejmě radioaktivní látka spojila s usazeninami taninu. Testování také prokázalo vysokou úroveň sekundární kontaminace na dveřích záchodové kabinky, umyvadla a vysoušeče rukou na pánských toaletách, které, jak se ukázalo ze záběrů kamerového systému, používali jak Lugovoj, tak Kovtun, ale nikoli Litviněnko.

28. Litviněnko poté, co opustil hotelový bar, navštívil kancelář Berezovského, která byla poblíž. Známý ho později odvezl domů. Sekundární kontaminace byla zjištěna na sedadle auta a v celém Litviněnkově domě. Primární kontaminace však nikde v domě zjištěna nebyla.

29. Později téhož dne šel Lugovoj se svojí skupinou sledovat zápas na stadion Emirates. Dne 3. 11. 2006 odletěli i s Kovtunem do Moskvy. Na sedadlech, na kterých seděli na stadionu i v letadle, byla zjištěna sekundární kontaminace.

C. Nemoc a smrt A. Litviněnka

30. V brzkých ranních hodinách dne 2. 11. 2006 A. Litviněnko náhle onemocněl. Začal zvracet, měl bolesti břicha a dostal krvavý průjem. Dne 3. 11. byl hospitalizován v nemocnici a zpočátku léčen pro gastroenteritidu.

31. Když lékaři zjistili, že Litviněnkův zhoršující se stav neodpovídá diagnóze gastroenteritidy, začali jej léčit pro podezření na otravu thaliem. Jeho kostní dřeň zdegenerovala natolik, že jedinou možností obnovení její funkce byla transplantace. Dne 17. 11. byl Litviněnko převezen do Fakultní nemocnice (UCH), kde bylo možno zhodnotit transplantaci.

32. Dne 21. 11. 2006 farmaceut UCH a zaměstnanci toxikologického centra nemocnice přišli s domněnkou, že k otravě Litviněnka mohly být použity chemoterapeutické látky nebo radioizotopy. Vzorky jeho krve a moči byly odeslány na rozbor do Úřadu pro jadernou bezpečnost (AWE). Prvotní výsledky, které odhalily přítomnost polonia, byly považovány za neobvyklé a byly proto vyžádány další rozbory.

33. Přibližně mezi 15:00 hod. a 17:00 hod. dne 23. 11. 2006 výsledky potvrdily otravu poloniem. Ve 21:00 hod. Litviněnko utrpěl zástavu srdce a zemřel na celkové selhání orgánů.

34. Pitva provedená dvěma patology společně stanovila jako příčinu smrti akutní radiační syndrom způsobený přítomností nadměrně vysokých hodnot polonia 210 v těle Litviněnka. Vědecké důkazy naznačily, že se polonium 210 dostalo do těla požitím ve formě rozpustné sloučeniny. Příznaky během začátku nemoci A. Litviněnka odpovídaly otravě, ke které došlo dne 1. 11.

D. Počáteční vyšetřování a snaha o extradici

1. Policejní vyšetřování ve Spojeném království

35. Již před smrtí A. Litviněnka zahájila Metropolitní policie (MPS) vyšetřování jeho zjevné otravy. Policie ve spolupráci s Úřadem pro ochranu zdraví prověřila a posoudila více než šedesát míst činu a podala více než čtyřicet žádostí o právní pomoc patnácti státům.

36. Dne 30. 11. 2006 Nejvyšší státní zastupitelství Spojeného království (CPS) požádalo ruské orgány podle Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (1959) o právní pomoc. CPS požádalo o pořízení výpovědí Lugovoje a Kovtuna, některých členů Lugovojovy rodiny, právního zástupce a osobního asistenta Lugovoje a lékařského personálu, který se o Lugovoje a Kovtuna staral. Od 5. do 19. 12. policisté a vyšetřovatelé MPS v Moskvě svědky vyslechli, a to včetně Lugovoje a Kovtuna.

37. Dne 22. 5. 2007 MPS/CPS rozhodly, že existuje dostatek důkazů pro obvinění Lugovoje z Litviněnkovy vraždy otrávením; Magistrátní soud na něj vydal zatýkací rozkaz a (tehdejší) Ministerstvo zahraničních věcí Spojeného království podalo žádost o jeho vydání z Ruska.

38. Dne 5. 7. 2007 Rusko odmítlo vydání Lugovoje z důvodu, že ruská Ústava nepřipouští vydávání ruských státních příslušníků.

39. Po dalším vyšetřování dospěly dne 4. 11. 2011 MPS/CPS k závěru, že existují dostatečné důkazy i pro obvinění Kovtuna z vraždy Litviněnka, a podaly návrh na vydání zatýkacího rozkazu.

40. Lugovoj a Kovtun byli zařazeni na seznam mezinárodně hledaných osob. Oba zůstávají v mezinárodním pátrání pro vraždu A. Litviněnka.

2. Vyšetřování v Ruské federaci

41. Dne 7. 12. 2006 Ruská generální prokuratura zahájila vyšetřování „smrti Litviněnka a pokusu o vraždu Kovtuna“. V dubnu 2007 přicestoval do Londýna zástupce generálního prokurátora a vyšetřovatelé, kteří provedli několik výslechů, včetně výslechu B. Berezovského.

42. Lugovoj uspořádal tiskové konference, na nichž popřel jakoukoli účast na otravě Litviněnka, přičemž vznesl domněnky, že odpovědnost za jeho vraždu nesou britské bezpečnostní služby, členové ruské „mafie“ nebo B. Berezovskij. Rovněž tvrdil, že Litviněnko a Berezovskij byli placeni britskými zpravodajskými službami a že se Litviněnko snažil získat jeho spolupráci při snaze získat materiály kompromitující prezidenta Putina.

43. Dne 15. 9. 2007 Žirinovskij, předseda Liberálně demokratické strany Ruska, oznámil, že Lugovoj – který neměl žádné předchozí politické zkušenosti a nikdy dříve nebyl členem jeho strany – zaujme druhé místo na kandidátní listině strany pro volby do státní Dumy. Po volbách, které se konaly dne 2. 12. 2007 se Lugovoj stal členem parlamentu a získal poslaneckou imunitu. Opětovně byl zvolen v roce 2011 a 2016 na kandidátce stejné strany.

E. Soudní vyšetřování ve Spojeném království

44. Pokud existuje důvodné podezření, že osoba zemřela násilnou nebo nepřirozenou smrtí, musí být ve Spojeném království za účelem zjištění okolností smrti provedeno ohledání mrtvoly a soudní vyšetřování. Koroner má pravomoc prověřovat hlavní příčinu smrti a jakékoli jednání a opomenutí, které k ní přímo vedly.

45. Dne 30. 11. 2006 koroner pro Vnitřní severní Londýn formálně zahájil soudní vyšetřování smrti Litviněnka a vzápětí ho odložil do skončení již probíhajícího policejního vyšetřování. Toto vyšetřování bylo odloženo na téměř pět let, kdy se předpokládalo, že stále může být zahájeno trestní stíhání. Nicméně v roce 2011 koroner dospěl k přesvědčení, že není pravděpodobné, že by se kterákoliv dotčená osoba buď dobrovolně vrátila do Spojeného království, nebo byla vydána. Rozhodl tedy o obnově soudního vyšetřování a sir Robert Owen, který byl od roku 2001 soudcem Vrchního soudu, byl pověřen jeho vedením. Sir Robert Owen označil za „zvláště zúčastněné osoby“ následující jednotlivce: stěžovatelku, děti A. Litviněnka, komisaře Metropolitní policie, Lugovoje, Kovtuna a Berezovského. Vyšetřovací komise Ruské federace (ICRF) následně požádala o postavení zvláště zúčastněné osoby, které jí bylo přiznáno. S přiznáním postavení zvláště zúčastněné osoby účastníky je spojeno právo aktivně se podílet na podávání vysvětlení a výsleších nebo jakémkoli přezkumném jednání před zahájením vyšetřování, včetně výslechu svědků.

46. Během přípravy soudního vyšetřování vláda Spojeného království shromáždila materiály, do nichž umožnila nahlédnout obhájci a státnímu zástupci. Státní zástupce následně vyjádřil názor, že tento materiál prokazoval prima facie vinu ruského státu za smrt Litviněnka. Některé z těchto materiálů však byly citlivé a jelikož zákon neumožňoval během soudního vyšetřování provádět důkazy při „tajných“ nebo „neveřejných“ jednáních, musely být z něho některé z těchto materiálů zahrnující informace o zapojení ruských státních úřadů do smrti Litviněnka vyňaty, a to na základě zásady ochrany veřejného zájmu. Sir Robert Owen proto vyzval vládu Spojeného království, aby zahájila vlastní vyšetřování podle zákona o vyšetřování z roku 2005. Na rozdíl od soudního vyšetřování totiž mohly být v takovém řízení provedeny důkazy, které nebylo možné zveřejnit.

47. Ministr vnitra nejprve rozhodl, že vyšetřování nebude zahájeno. Nicméně po úspěšném návrhu stěžovatelky na soudní přezkum bylo toto rozhodnutí zrušeno a dne 22. 7. 2014 ministr vnitra oznámil rozhodnutí vlády zahájit vyšetřování Litviněnkovy smrti podle zákona o vyšetřování z roku 2005.

F. „Vyšetřování smrti Litviněnka“ ve Spojeném království

1. Vedení vyšetřování

48. Vyšetřování vedl soudce sir Robert Owen, který před tím vedl soudní vyšetřování. Cílem tohoto vyšetřování bylo zjistit okolnosti smrti Alexandra Litviněnka a (i) „stanovit... jak, kdy a kde došlo k úmrtí [zesnulého]“ a (ii) „zjistit... kdo je za jeho smrt zodpovědný“. Otázka, zda orgány Spojeného království mohly nebo měly podniknout kroky, které by zabránily Litviněnkově smrti, nebyla předmětem tohoto vyšetřování, neboť v průběhu příprav na vyšetřování nebyl zveřejněn žádný materiál, který by naznačoval, že Litviněnko byl nebo měl být v rozhodné době považován za osobu skutečně a bezprostředně ohroženou na životě.

49. Veřejná zasedání byla zahájena 27. 1. 2015 a trvala třicet čtyři dnů. Pokud nebyla nařízena „posílená opatření“, byl veřejnosti a tisku povolen na zasedání neomezený přístup a na konci každého dne byl na internetových stránkách o vyšetřování zveřejněn protokol ze zasedání. Svědeckou výpověď podalo celkem šedesát dva svědků a výpovědi dalších dvaceti svědků byly přečteny z protokolu. Mezi svědky patřila Litviněnkova rodina, jeho přátelé a obchodní společníci, lékaři, jaderní vědci, policisté a znalci z oboru ruské historie a výslechu na tzv. detektoru lži.

50. Během několika dní v květnu 2015 předsedající soudce nařídil pro provádění důkazů neveřejná jednání, a to za účelem zhodnocení značného množství neveřejných listinných důkazů, ústních svědectví a neveřejných svědeckých výpovědí. Účast na těchto jednáních byla omezena na předsedajícího soudce, obhájce, státního zástupce a právní tým ministerstva vnitra. Mezi otázky, které byly předmětem těchto jednání, patřilo, zda měl Litviněnko nějaký vztah k britským bezpečnostním a zpravodajským službám a pokud ano, jaká byla povaha a rozsah tohoto vztahu a zda je za jeho smrt odpovědné Rusko. Ministerstvo vnitra dále rozhodlo, že předložené materiály byly natolik citlivé, aby bylo se zatýkacím rozkazem nakládáno jako s utajeným důkazem, přičemž toto rozhodnutí uvedlo v platnost vydáním několika Rozhodnutí o utajení. Rozhodnutí o utajení byla zveřejněna na internetových stránkách a připojena k protokolu.

51. Soudce předsedající vyšetřování Litviněnkovy smrti vyhověl žádostem o postavení hlavního účastníka řízení podaným stěžovatelkou, jejím synem, metropolitní policií, ministrem vnitra a Úřadem pro jadernou bezpečnost. Vyšetřovací komise Ruské federace písemně potvrdila, že o postavení hlavního účastníka řízení nebude žádat.

52. Lugovoj odmítl vypovídat, a to i přestože byl během přípravy soudního vyšetřování právně zastoupen.

53. Dne 13. 3. 2015 Kovtun požádal o přiznání postavení hlavního účastníka řízení a o podání výpovědi prostřednictvím videokonference. Dne 2. 4. 2015 ho předsedající soudce poučil, že přiznání postavení hlavního účastníka bylo podmíněno jeho závazkem mlčenlivosti, poskytnutím podrobné svědecké výpovědi, zveřejněním jakéhokoli materiálu, o kterém tvrdil, že by napomohl k tomu, aby byl Lugovoj zproštěn viny, a potvrzením, že má v úmyslu spolupracovat při vyšetřování. První datum podání jeho svědecké výpovědi bylo stanoveno na pondělí 27. 7. 2015. Ve čtvrtek 23. 7. 2015 však Kovtun odmítl svědčit s odůvodněním, že podle právní rady, která mu byla poskytnuta, musí před podáním svědecké výpovědi získat povolení vyšetřovací komise Ruské federace ke zproštění povinnosti mlčenlivosti, kterou byl vázán v souvislosti s probíhajícím vyšetřováním v Rusku. Dne 27. a 28. 7. 2015 právní zástupce ICRF sdělil, že Kovtun žádnou žádost zproštění mlčenlivosti nepodal. Na jednání dne 28. 7. 2015 bylo přečteno Kovtunovo písemné prohlášení.

54. Ke konci výslechů vyvstal v průběhu vyšetřování problém podle zákona o mezinárodní spolupráci ve věcech trestních z roku 2003. Důkazy získané od ruské strany na základě žádosti o právní pomoc – včetně záznamů hovorů vedených v Rusku mezi Lugovojem a Kovtunem – byly získány výhradně pro účely vyšetřování a trestního řízení. Ruské úřady následně povolily použití těchto důkazů v soudním vyšetřování, ale odmítly povolit použití těchto důkazů při tomto vyšetřování. Předsedající soudce dospěl k závěru, že bez souhlasu ruských úřadů zákon vylučuje použití důkazů k jinému účelu, než jaký je uveden v žádosti, tedy k původnímu soudnímu vyšetřování a následnému stíhání. Z tohoto důvodu nemohly být záznamy rozhovorů použity.

55. Zpráva o vyšetřování vypracovaná předsedajícím soudcem byla doručena ministrovi vnitra v lednu 2016.

56. Podle zprávy nebyly vyvozeny žádné nepříznivé závěry z mlčení kteréhokoliv účastníka událostí, které byly předmětem vyšetřování (včetně Lugovoje, Kovtuna a ruských úřadů), ani z jejich odmítnutí účastnit se vyšetřování. Místo toho předsedající soudce konstatoval, že neúčast nebo neposkytnutí svědectví by stejně vedlo k tomu, že by učinil skutková zjištění i bez přispění těchto účastníků.

57. K důkaznímu standardu předsedající soudce uvedl:

„... [Při zjišťování skutkového stavu jsem k důkaznímu standardu zaujal ,pružný a variabilní’ přístup... [Když] v této zprávě uvádím, že ,si jsem jist’, shledal jsem skutečnost odpovídající trestněprávnímu standardu. Když používám výrazy jako ,shledávám’ nebo ,jsem přesvědčen’, je důkazním standardem běžný důkazní standard občanskoprávní, tedy vyvažování pravděpodobností. Tam, kde je zřejmé, že jsem dospěl k určité skutečnosti, ale nepoužil jsem některý z těchto termínů, jedná se o občanskoprávní standard. Všechny ostatní výrazy, jako je odkaz na to, že stav událostí je ,možný’, nejsou zjištěním skutečnosti, ale naznačují způsob mého uvažování ve vztahu k projednávané věci.“

58. Předsedající soudce se ztotožnil s názorem, že „existovaly důvody přesahující akademickou nebo soudní důslednost, pro které by toto vyšetřování mělo být obezřetné v omezení svých závěrů na skutečnosti, které byly prokazatelné předloženými důkazy“. Citoval komentáře profesora Servicea, odborníka na ruskou historii, odrážející jeho přístup k důkazům:

„Musíme být ale opravdu opatrní – a je tu ještě jedno hledisko, které mně dělá starosti, a to, že Rusové nás chtějí vidět důkladně procházet důkazy ve vědeckém nebo v soudním prostředí nebo při vyšetřování, jako je toto, způsobem, ke kterému, jak tuší, nedochází v jejich vlastní zemi. V žádném případě tedy nesmíme klesnout pod naše obecné normy. Rozhodně nesmíme, protože něco z toho, co se děje během tohoto vyšetřování, se dostane zpět do Moskvy a my jim nesmíme poskytnout příležitost říct, že jsme nerespektovali naše vlastní normy, neboť to jsou normy, které opravdu stojí za to dodržovat."

59. Pokud jde o použití utajených důkazů, předsedající soudce objasnil svůj přístup takto:

„Provedl bych kompletní rozbor důkazů provedených ve veřejném i neveřejném zasedání... [Veškeré zjištěné skutečnosti, které byly zaznamenány ve veřejné části zprávy, vychází z důkazů provedených ve veřejném zasedání a příslušných neveřejných zasedáních... ministrovi vnitra bych poskytl jedinou zprávu, ale v důsledku vydaných rozhodnutí o utajení by některé části nemohly být zveřejněny, znamenalo-li by to ohrožení národní bezpečnosti nebo mezinárodních vztahů."

2. Závěry vyšetřování ohledně odpovědnosti za smrt Litviněnka

60. Předsedající soudce na základě trestněprávního důkazního standardu („mimo rozumnou pochybnost“) shledal, že Litviněnko byl dne 1. 11. 2006 smrtelně otráven poloniem 210. Primární kontaminace v hotelovém baru, kde Litviněnko pil toho dne čaj s Lugovojem a Kovtunem, spolu s nepřítomností primární kontaminace na ostatních místech, která Litviněnko toho dne navštívil, poukazovaly na závěr, že smrtelnou dávku polonia 210 požil vypitím čaje. Byly také nalezeny důkazy, že před smrtelnou dávkou dne 1. 11. 2006 mu byla dána předchozí – menší – dávka polonia 210. Primární kontaminace zjištěná na stole v zasedací místnosti společnosti Erinys, kde se Litviněnko setkal s Lugovojem a Kovtunem, a podobně vysoká úroveň kontaminace v hotelovém pokoji Lugovoje naznačovaly, že dřívější dávka mu byla pravděpodobně podána dne 16. 10. 2006.

61. Předsedající soudce zkoumal názory uvedené Lugovojem na tiskové konferenci a jeho zástupci při vyšetřování, že se Litviněnko otrávil buď nešťastnou náhodou nakládáním s nelegálně získaným poloniem 210, nebo že chtěl spáchat sebevraždu. Tyto názory shledal zcela neopodstatněnými, neboť primární radioaktivní kontaminace nebyla zjištěna v domě Litviněnka ani na jeho oděvu, jak by tomu bylo v případě, kdyby s látkou sám nakládal. Neexistovaly žádné důkazy o tom, že by se kdykoliv podílel na nakládání s radioaktivními látkami nebo že měl sebevražedné myšlenky. Bylo také vysoce nepravděpodobné, že kdyby se náhodně nebo úmyslně otrávil, nezmínil by se před svou smrtí o povaze jedu policii ani zdravotnickému personálu, když byl tři týdny vystaven bolestivým a vysilujícím příznakům otravy.

62. Po vyloučení teorie sebevraždy otravou předsedající soudce shledal na základě trestněprávního důkazního standardu, že dne 1. 11. 2006 byl Litviněnko otráven Lugovojem a Kovtunem, kteří umístili polonium 210 do čajové konvice v hotelovém baru, a že jednali s vědomím, že se jedná o smrtící jed, a že se ho již dříve pokusili otrávit dne 16. 10. 2006. Zjištění spočívala na vědeckých důkazech prokazujících primární kontaminaci v hotelových pokojích, kde byli Lugovoj (dne 16. 10.) s Kovtunem (1. 11.) ubytováni, a v čajové konvici, a sekundární kontaminaci na pánských toaletách, které oba muži navštívili před setkáním s Litviněnkem, a na dalších místech v Londýně, kde pobývali. Přepisy hovorů, které získala německá policie v Hamburku, kde Kovtun pobýval před příjezdem do Londýna, prokázaly, že se snažil zapojit do plánu otrávit Litviněnka svého známého, a že se svěřil rodinnému příslušníkovi s tím, že by je neznámé osoby mohly otrávit „všechny“. Předsedající soudce rovněž zhodnotil a nepřipustil důkazy zjevně rozporuplné se zapojením Lugovoje a Kovtuna. Zjistil zejména, že výslech na tzv. „detektoru lži“, kterému se Lugovoj podrobil v roce 2012 v Moskvě, aby prokázal svou nevinu, vykazoval závažné chyby ve způsobu jeho vedení, a že příslušníci bezpečnostních služeb, mezi které Lugovoj patřil, byli speciálně vycvičeni, aby tzv. „detektor lži“ dokázali oklamat. Pokud jde o to, že Lugovoj v rozhovorech pro tisk opakoval, že se stal obětí léčky vytvořené britskými zpravodajskými službami, operace takového rozsahu by byla složitou, nákladnou a velmi riskantní záležitostí. Neexistoval ani jediný důkaz, který by takové tvrzení doložil.

63. Předsedající soudce zároveň shledal, že všechny důkazy naznačují, že Lugovoj a Kovtun při vraždě Litviněnka jednali ve prospěch jiné osoby:

„Neexistuje žádný důkaz, že by Lugovoj nebo Kovtun měli nějaký osobní důvod zavraždit Litviněnka. Lugovoj mohl po smrti Litviněnka uvést, že ho považoval za zrádce, ale ani na okamžik si nemyslím, že by tento pocit sám o sobě stačil k tomu, aby Lugovoje podnítil k naplánování a vedení zdlouhavé a nákladné operace proti Litviněnkovi... Navíc, kdyby Lugovoj a Kovtun jednali ve svůj prospěch, jeví se jako vysoce nepravděpodobné, že by získali polonium 210, které použili k otravě Litviněnka. Všechny důkazy ukazují jedním směrem, totiž že když zabili Litviněnka, Lugovoj a Kovtun jednali ve prospěch jiné osoby.“

64. Předsedající soudce přezkoumal – a vyloučil – všechny možnosti, které uvedl Lugovoj, a to že vraždu zorganizovalo několik účastníků, včetně B. Berezovského, britské zpravodajské služby, skupin napojených na organizovaný zločin nebo Scaramelly. Pokud jde o teorii, že B. Berezovskij se mohl Litviněnkovi mstít za vydírání, předsedající soudce konstatoval, že neexistují žádné důkazy o tom, že by docházelo k vydírání nebo že Lugovoj jednal jménem Berezovského. Lugovoj ve skutečnosti tvrdil, že podle návodu Berezovského zabil Litviněnka někdo jiný, ale tato hypotéza byla v rozporu se zjištěním, že to byl právě Lugovoj, kdo Litviněnkovi podal smrtící jed. Teorie, že se jednalo o léčku zpravodajských služeb, byla vyřešena již dříve a byla shledána zcela neopodstatněnou. I když nebylo nepravděpodobné, že Lugovoj nebo Kovtun jednali na příkaz ruských zločineckých skupin, jejichž činnost se Litviněnko snažil rozkrýt, neexistovaly žádné důkazy, které by spojovaly některého ze známých zločineckých vůdců s jeho vraždou. Neexistovaly ani důkazy o tom, že by Scaramella měl nějaký motiv zabít Litviněnka, nebo že by se na jeho smrti podílel.

65. Vyšetřovací zpráva se zaměřila na možnost, že se na smrti Litviněnka mohl podílet některý z ruských úřadů. Šest kapitol zprávy se zabývalo důkazy, ze kterých plynulo, že polonium 210 pocházelo z Ruska, motivy, které by odůvodňovaly zájem Ruska na smrti Litviněnka, a rovněž i důkazy o vazbách mezi Lugovojem, Kovtunem a Ruskem.

66. Pokud jde o původ polonia 210, předsedající soudce uznal, že neexistuje žádný spolehlivý základ, z něhož by bylo možné dovodit, že polonium použité k otravě Litviněnka pocházelo z Ruska, ale určitě mohlo pocházet z výrobního zařízení Avangard. Použití polonia 210 však bylo silným ukazatelem, že do celé věci byl zapojen stát. Od běžných pachatelů by se dal očekávat přímočařejší a méně sofistikovaný způsob vraždy, nadto muselo polonium 210 pocházet z reaktoru spadajícího pod státní kontrolu.

67. Předsedající soudce uvedl několik důvodů, proč určité organizace a jednotlivci v Rusku mohli mít zájem zaměřit se na Litviněnka. Za prvé, vzhledem ke zveřejnění informací před opuštěním Ruska byl považován za zrádce FSB, což bylo následně umocněno jeho další činností ve Spojeném království. Za druhé, podle Lugovoje obdržela FSB informace, že Litviněnko pracoval pro britské zpravodajské služby. Za třetí, Litviněnko byl blízkým spolupracovníkem osob, jako byl B. Berezovskij, kteří byli předními kritiky ruských úřadů. Za čtvrté, názory prosazované Litviněnkem – jako je odpovědnost FSB za bombové útoky na bytové domy, válka v Čečensku a tajná dohoda mezi ruskými úřady a organizovaným zločinem – byly pro ruské úřady obzvláště citlivé. Nepochybně hrálo roli i nepřátelství mezi Litviněnkem a ruským prezidentem. Zpráva navíc uvádí, že v letech předcházejících smrti Litviněnka byly ruské úřady zapojeny do vražd řady svých odpůrců.

68. Zpráva se dále zabývala vazbami mezi Lugovojem, Kovtunem a Ruskem. Jak Lugovoj, tak Kovtun byli ruští státní příslušníci s trvalým pobytem v Rusku a oba sloužili v ruské armádě, přičemž Lugovoj byl bývalým členem KGB a Federální služby bezpečnosti. Existovaly také důkazy týkající se možného vztahu mezi Lugovojem a FSB v letech do roku 2006 včetně. Po návratu do Ruska byl Lugovoj podporován a chráněn ruskými úřady, kterými mu bylo dokonce uděleno vyznamenání za služby pro vlast. Přestože tyto skutečnosti nenaznačovaly, že Lugovoj musel při vraždě Litviněnka jednat ve prospěch Ruska, tento postoj vůči Lugovojovi ukazoval jistou míru souhlasu ruských orgánů s vraždou Litviněnka. Přestože proti Kovtunovi existovalo méně důkazů, zdálo se, že obvinění vznesená proti němu v souvislosti se smrtí Litviněnka nezanechaly žádné nepříznivé důsledky. Předsedající soudce dospěl k závěru, že když Lugovoj otrávil Litviněnka, bylo „pravděpodobné“, že tak učinil podle pokynů FSB. Předsedající soudce dodal, že to považuje dokonce za „vysoce pravděpodobné“. Konstatoval také, že Kovtun jednal podle pokynů FSB, možná nepřímo prostřednictvím Lugovoje, ale pravděpodobně vědomě.

69. Předsedající soudce shrnul své závěry následovně:

„10.7 Existuje mnoho důkazů, že se Litviněnko setkal s Andrejem Lugovojem a jeho společníkem Dmitrijem Kovtunem na čaj v... baru hotelu... během odpoledne 1. 11. 2006 ...

10.8 Jsem si jist, že Litviněnko požil smrtelnou dávku polonia 210 při pití čaje v... baru hotelu... během odpoledne 1. 11. 2006.

10.9 Pečlivě jsem zvážil možnost, že Litviněnko požil smrtelnou dávku polonia 210 náhodně. Zvažoval jsem také, zda Litviněnko nepožil jed úmyslně, aby spáchal sebevraždu.

10.10 Jsem si jist, že Litviněnko nepožil polonium 210 náhodně ani v úmyslu spáchat sebevraždu. Spíše jsem přesvědčen o tom, že byl úmyslně otráven.

10.11 Jsem si jist, že dne 1. 11. 2006 Lugovoj a Kovtun umístili polonium 210 do čajové konvice v baru... Jsem také přesvědčen, že takto jednali v úmyslu otrávit Litviněnka.

10.12 Jsem si jist, že tito dva muži se již dříve pokusili Litviněnka otrávit, rovněž pomocí polonia 210, a to na schůzce ve společnosti Erinys dne 16. 10. 2006.

10.13 Jsem si jist, že Lugovoj a Kovtun věděli, že nakládají s jedem se smrtelnými účinky (na rozdíl například od „séra pravdy“ nebo léku na spaní), a že jednali v úmyslu zavraždit Litviněnka. Nejsem však přesvědčen o tom, že si byli jasně vědomi toho, s jakou látkou přesně nakládají.

10.14 Jsem si jist, že Lugovoj a Kovtun jednali při vraždě Litviněnka ve prospěch jiných osob.

10.15 Je pravděpodobné, že Lugovoj otrávil Litviněnka podle pokynů FSB. Dodal bych, že to považuji za vysoce pravděpodobné. Zjistil jsem, že se na otravě podílel i Kovtun. Dospěl jsem proto k závěru, že rovněž jednal podle pokynů FSB, možná nepřímo prostřednictvím Lugovoje, ale pravděpodobně vědomě.

10.16 Operaci FSB s cílem zavraždit A. Litviněnka pravděpodobně schválil [šéf FSB] a také [ruský prezident].“

70. Dne 21. 1. 2016 předložil soudce předsedající vyšetřování zprávu Parlamentu. Ve stejný den byla zpřístupněna veřejnosti, a to jak v papírové kopii, tak online. Později téhož dne ruský velvyslanec ve Spojeném království zprávu odsoudil jako „nehoráznou provokaci britských úřadů“ a „kamufláž institucionální neschopnosti britských speciálních služeb“.

Právní rámec

[§ 71. – 73. I. Mezinárodní právo a praxe.

§ 74. – 78. II. Rusko

§ 79. – 88. III. Spojené království.]

I. Ke splnění podmínek článku 38 Úmluvy vládou

89. Než Soud přistoupí ke zkoumání přípustnosti a meritu stížnosti, musí se zabývat otázkou, zda vláda splnila svou procesní povinnost poskytnout na žádost Soudu všechny důkazy podle čl. 38 Úmluvy. Čl. 38 stanovuje:

„Soud případ projedná kontradiktorním způsobem se zástupci stran, a je-li to třeba, přistoupí k šetření, pro jehož účinné provedení poskytnou dotčené Vysoké smluvní strany všechny nezbytné prostředky.“

90. Při komunikaci stížnosti Soud požádal vládu, aby předložila kopii materiálů týkajících se vnitrostátního vyšetřování smrti A. Litviněnka. Vláda žádost odmítla s odůvodněním, že vyšetřování v té době stále probíhalo. Odkázala na § 161 trestního řádu, který podle jejího tvrzení zakazoval zpřístupnit spisový materiál v zájmu vyšetřování (viz § 76 výše).

91. Soud následně svoji žádost zopakoval a urgoval vládu, aby předložila zejména dokumenty obsažené ve vyšetřovacím spise, o které se opírala ve svém stanovisku, včetně forenzní studie vzorků polonia 210, prohlášení Lugovoje a kopií žádostí o právní pomoc, které byly adresovány orgánům Spojeného království. S odkazem na výše citované ustanovení vláda odmítla jakoukoli dokumentaci předložit.

92. Soud zopakoval, že povinnost poskytnout prostředky požadované Soudem je pro žalovanou vládu závazná od okamžiku, kdy byla taková žádost podána, ať již při první komunikaci stížnosti vládě nebo v pozdější fázi řízení. Neposkytnutí prostředků, kterými vláda disponuje, bez uspokojivého vysvětlení, může vést nejen k vyvozování závěru o opodstatněnosti stěžovatelových tvrzení, ale může také odhalit nesplnění závazku žalovaného státu podle čl. 38 Úmluvy (viz Janowiec a další proti Rusku, cit. výše, § 202–06).

93. V projednávané věci vláda nepředložila materiál vyžádaný Soudem, a kromě uvedeného odkazu na příslušné ustanovení trestního řádu, které dle jejího tvrzení zakazovalo zpřístupnit spisový materiál v zájmu vyšetřování, toto své jednání nijak nevysvětlila. Soud odkaz ruské vlády na toto ustanovení odmítl již v mnoha případech týkajících se zmizení v Čečenské republice, když shledal, že ustanovení neobsahuje absolutní zákaz, ale spíše stanovuje postup pro omezení zpřístupnění materiálu (viz Musikhanova a další proti Rusku, cit. výše, § 107; a Sasita Israilova a další proti Rusku, cit. výše, § 145). Je rovněž podstatné, že v době, kdy Soud podal opětovnou žádost (viz §91 výše), přibližně patnáct let po předmětných událostech, vláda netvrdila, že vyšetřování stále probíhalo. Kromě toho bylo mnoho požadovaných dokumentů již dříve zveřejněno v rámci vyšetřování ve Spojeném království nebo formálně poskytnuto britským úřadům, a proto již nemohly být považovány za utajené.

94. Soud má proto za to, že žalovaný stát nesplnil své povinnosti podle čl. 38 Úmluvy, neboť neodůvodnil, proč odmítl předložit požadovaný materiál. Pokud se vláda dovolávala dokumentů, které odmítla poskytnout, Soud je připraven vyvodit z toho patřičné důsledky.

II. Předběžná otázka: přípustnost zprávy o vyšetřování Litviněnkovy smrti

[§ 95. – 96. A. Vyjádření stran]

B. Posouzení Soudem

1. Zásady přípustnosti důkazů

97. Soud, rozhodujíc zcela nezávisle o svém postupu má při hodnocení předložených důkazů naprostou volnost při posuzování jejich přípustnosti a důležitosti, ale také průkazní hodnoty. Soud není podle Úmluvy ani podle obecných zásad platných pro mezinárodní tribunály vázán přísnými pravidly dokazování a v řízení před ním ani neexistují žádné procesní překážky přípustnosti důkazů (viz Irsko proti Spojenému království, cit. výše, § 210 in fine, a Merabishvili proti Gruzii, § 315).

98. Spoléhání Soudu na důkazy získané v průběhu vnitrostátního vyšetřování a na skutečnosti v rámci něho zjištěné závisí na důkladnosti a důslednosti takového vyšetřování (viz Finogenov a další proti Rusku, cit. výše, § 238, a Tagayeva a další proti Rusku, cit. výše, § 586).

2. Použití zásad

99. V daném případě jsou za sporné důkazy považovány závěry vyšetřování smrti A. Litviněnka, které probíhalo ve Spojeném království.

a) Průběh vyšetřování

100. Vyšetřování probíhalo na základě zákona o vyšetřování z roku 2005, který obsahoval podrobná ustanovení k zajištění nezávislosti a nestrannosti předsedy a všech členů (viz § 79–85 výše). Předsedou byl jmenován soudce vrchního soudu s dlouholetou praxí. Nápomocen mu byl tým právníků, včetně státního zástupce, jehož jedinou funkcí bylo zjistit skutečnosti „beze strachu nebo napomáhání jakémukoliv účastníku nebo směru vyšetřování“ a objektivně a nezávisle hodnotit veškeré důkazy.

101. Kromě nezávislosti muselo vyšetření naplnit i požadavky transparentnosti a odpovědnosti. Na veřejných zasedáních byly provedeny veřejné důkazy a vyslechnuti svědci. Veřejnosti a tisku byl na zasedání povolen neomezený přístup a na konci každého dne byl na internetových stránkách zveřejněn protokol ze zasedání (viz § 49 výše). Listinné důkazy byly po celou dobu řízení přístupné na internetové stránce o vyšetřování. Vyšetřovací zpráva byla předložena Parlamentu a zveřejněna (viz § 70 výše).

102. Rozhodnutí přijatá předsedajícím soudcem podléhala soudnímu přezkumu (viz § 85 výše) s tím, že každá osoba dotčená rozhodnutím nebo nálezem mohla podat návrh na soudní přezkum k tříčlennému senátu Nejvyššího soudu.

103. Všechny zúčastněné strany byly oprávněny požádat o přidělení postavení hlavního účastníka řízení, mnohé tak učinily, přičemž jejich žádostem bylo předsedajícím soudcem vyhověno (viz § 51 výše). Ruské úřady se rozhodly takovou žádost nepodat, ať už prostřednictvím ICRF nebo jiného státního úřadu. Stejně tak Lugovoj a Kovtun odmítli stát se hlavními účastníky nebo podat svědectví, přestože Lugovoj byl účastníkem soudního vyšetřování a Kovtun v pozdější fázi vyšetřování přislíbil, že bude vypovídat prostřednictvím videokonference, svůj slib ale porušil (viz § 52–53 výše). Pokud by některá z těchto stran byla hlavním účastníkem, byla by oprávněna přednést, a to buď osobně nebo prostřednictvím svých právních zástupců, úvodní a závěrečnou řeč a případně požádat o povolení vyslýchat svědky ve veřejném zasedání (viz § 49, 86 a 87 výše). Nicméně i v jejich nepřítomnosti byly provedeny úkony k zajištění spravedlivého řízení. Je velmi důležité, že se předsedající soudce zabýval důsledky, které s sebou neslo jejich rozhodnutí neúčastnit se vyšetřování, a že rozhodl, že z jejich nepřítomnosti nebudou vyvozovány žádné závěry (viz § 56 výše).

104. Soud nemůže posoudit opodstatněnost tvrzení vlády, že podle názoru ICRF bylo vedení vyšetřování v rozporu s britským právem, neboť vláda nepředložila kopii zprávy ICRF obsahující tato zjištění a ani nevysvětlila, jaká tato zjištění byla, resp. v čem byl namítaný nesoulad spatřován.

b) Okolnosti vyšetřování a použití důkazů

105. Soud je přesvědčen, že hodnocení důkazů bylo při vyšetřování důkladné a pečlivé. Předsedající soudce výslovně uznal, že okolnosti vyšetřování vyžadovaly mimořádně důsledný a příkladný přístup (viz § 58 výše). Svědeckou výpověď podalo celkem šedesát dva svědků a výpovědi dalších dvaceti svědků byly přečteny z protokolu (viz § 49 výše). Předsedající soudce provedl množství důkazů získaných z různých zdrojů, ale vzhledem k tomu, že ruské úřady odmítly provedení důkazů získaných cestou právní pomoci, nemohl tyto důkazy nijak hodnotit (viz § 54 výše).

106. Při vyšetřování nelze uznat osobu vinnou z trestného činu nebo rozhodnout otázku občanskoprávní odpovědnosti, neboť to není účelem tohoto řízení. Jednací řád však umožňoval předsedajícímu soudci činit skutková zjištění, z nichž bylo možné, pokud to důkazy umožňovaly, dovodit pravděpodobnou odpovědnost, vyhledávat a zaznamenávat všechny skutkové okolnosti vyžadované veřejným zájmem, i když takový postup zahrnoval vyvození závěrů o totožnosti osoby nebo osob odpovědných za smrt a jejich motivy (viz § 83 výše). Předsedající soudce byl oprávněn uvést, která z jeho skutkových zjištění byla učiněna podle trestněprávního standardu dokazování, tedy „mimo rozumnou pochybnost“ a která byla učiněna podle běžného občanskoprávního důkazního standardu, tedy podle „vyvažování pravděpodobností“ (viz § 57 výše).

107. Pokud vláda tvrdila, že vyšetřování bylo „jednostranné“, protože nebyl nikdo, kdo by vypověděl „druhou stranu událostí“, Soud poznamenává, že vláda neuvedla žádné podrobnosti o tom, co přesně za „druhou stranu událostí“ považuje. Je zjevné, že při vyšetřování byla posouzena a nakonec zamítnuta jako důkazy nepodložená jiná vysvětlení smrti A. Litviněnka, včetně těch, která Lugovoj předestřel na svých tiskových vystoupeních. Předsedající soudce zejména zvážil, zda se Litviněnko nemohl otrávit náhodně nebo úmyslně (viz § 60 výše). Zvažoval také, zda jeho vraždu nemohly nařídit zpravodajské služby Spojeného království, skupiny napojené na organizovaný zločin nebo jeho obchodní společníci či známí. Žádná z těchto teorií však nebyla doložena důkazy (viz § 64 výše).

108. Je pravdou, že účastníci ani Soud neměly přístup k utajeným důkazům, které byly ve výlučném držení vlády Spojeného království. Nicméně v případech, kdy Soud nebyl seznámen s dokumenty týkajícími se národní bezpečnosti, na kterých byla založena rozhodnutí omezující lidská práva, zkoumal na místo nich vnitrostátní rozhodovací postup tak, aby zjistil, zda obsahoval dostatečné záruky na ochranu zájmů dotčené osoby (viz mutatis mutandis, Yam proti Spojenému království, cit. výše, § 56). Soud proto bere na vědomí skutečnost, že postup při neveřejném dokazování byl podrobně popsán ve vyšetřovací zprávě a povaha utajeného materiálu v ní byla, i když všeobecně, uvedena. Neveřejného zasedání se účastnili předsedající soudce, obhájce, státní zástupce a právní tým ministerstva vnitra. Státní zástupce mohl předkládat návrhy listinných důkazů a svědci mohli být vyslýcháni jím a předsedajícím soudcem (viz § 87 výše). Přestože dokumenty podléhající Rozhodnutí o utajení nebylo možné provádět ve veřejném zasedání a musely být ze zprávy před jejím zveřejněním vyňaty, byla Rozhodnutí o utajení sama o sobě veřejnými dokumenty, které byly zveřejněny jak na internetových stránkách o vyšetřování, tak i jako přílohy vyšetřovací zprávy (viz § 81 výše). Soud je proto přesvědčen, že v rozsahu, který dané okolnosti umožňovaly, bylo zajišťování a provádění utajených důkazů doprovázeno dostatečnými zárukami.

109. Nakonec Soud poznamenává, že závěry vyšetřování jsou v souladu s výsledkem trestního vyšetřování vedeného MPS. Po zhodnocení důkazů získaných MPS totiž CPS rozhodlo, že existuje dostatek důkazů proti Lugovojovi i Kovtunovi, aby je bylo možné obvinit z vraždy Litviněnka otravou (viz § 37 a 39 výše). Skutečnost, že nakonec nestanuli před soudem za trestné činy, ze kterých byli obviněni, nebyla způsobena nedostatkem důkazů, ale tím, že je Ruská federace pro účely trestního stíhání odmítla vydat.

c) Shrnutí

110. Jelikož není důvod pochybovat o kvalitě vnitrostátního vyšetřování nebo jeho nezávislosti, spravedlnosti a transparentnosti, Soud se domnívá, že nemůže přehlížet jeho závěry o smrti A. Litviněnka pouze proto, že orgány žalovaného státu se zdržely svého práva účastnit se tohoto řízení. V souladu s tím Soud konstatuje, že vyšetřovací zpráva by měla být připuštěna jako důkaz.

III. K tvrzenému porušení článku 2 Úmluvy

111. Stěžovatelka se dovolávala čl. 2 a 3 Úmluvy, když tvrdila, že její manžel, A. Litviněnko, byl zavražděn zvlášť trýznivým způsobem Lugovojem (spolu s dalšími osobami), který jednal jako zmocněnec ruských úřadů, nebo s jejich vědomím a podporou, nebo za jejich spolupráce, a že ruské úřady neprovedly účinné vyšetřování jeho vraždy. Soud tuto stížnost přezkoumá z hlediska práva na život zaručeného čl. 2 Úmluvy, který stanovuje, že:

„1. Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu následujícího po uznání viny za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest…“

[§ 112. – 122. A. Vyjádření stran]

B. Posouzení soudem

1. Obecné zásady týkající se jurisdikce

a) Výkon extrateritoriální jurisdikce ‒ obecné úvahy

123. Čl. 1 Úmluvy stanovuje:

„Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy.“

124. Soud opakuje, že výkon jurisdikce státu je podmínkou, aby tento stát mohl být činěn odpovědným za jednání nebo opomenutí, která mu jsou přičitatelná, a která vedou k tvrzení o porušení práv a svobod zaručených Úmluvou. Zatímco jurisdikce státu je podle čl. 1 primárně územní, Soud ve své judikatuře uznal řadu výjimečných okolností, které mohou vést k výkonu jurisdikce smluvním státem mimo jeho vlastní územní hranice. V každém případě musí být otázka, zda existují výjimečné okolnosti vyžadující a odůvodňující závěr Soudu, že stát vykonával jurisdikci extrateritoriálně, posouzena s ohledem na konkrétní okolnosti (viz Al-Skeini a další, cit. výše, § 132; Hirsi Jamaa a další proti Itálii, cit. výše, § 130–32; a M. N. a další proti Belgii, cit. výše, § 97–98 a § 101–102).

b) Hmotněprávní odpovědnost podle článku 2 Úmluvy

125. Výkon extrateritoriální jurisdikce se řídí dvěma hlavními kritérii, kterými jsou „účinná kontrola“ státem nad oblastí mimo jeho území (územní pojetí jurisdikce) a „pravomoc a kontrola zástupce státu“ nad jednotlivci (osobní pojetí jurisdikce) (viz Al-Skeini a další, cit. výše, § 133–40, a Gruzie proti Rusku (II), cit. výše, § 115). V projednávaném případě je relevantní druhé z těchto kritérií.

126. Podle osobního pojetí jurisdikce „může použití síly zástupcem státu působícím mimo jeho území dostat jednotlivce pod kontrolu státních orgánů, a tudíž do jurisdikce státu podle čl. 1“ (viz Al-Skeini a další, cit. výše, § 136). Jurisdikce v takových případech nevyplývá pouze z kontroly vykonávané smluvním státem nad fyzickými prostory, v nichž se jednotlivci nachází, ale spíše z „výkonu fyzické moci a kontroly nad dotyčnou osobou“ (tamtéž, § 136). Kdykoli stát prostřednictvím svých zástupců vykonává kontrolu a pravomoc nad jednotlivcem, a tudíž jurisdikci, má podle čl. 1 povinnost zaručit tomuto jednotlivci práva a svobody podle hlavy I Úmluvy, která se na jeho situaci vztahují. V tomto smyslu mohou být práva podle Úmluvy „rozdělena a přizpůsobena“ (tamtéž, § 137; viz také Jaloud, § 154).

127. Soud opakuje, že „stát může být odpovědný za porušení práv a svobod podle Úmluvy náležejících osobám, které se nacházejí na území jiného státu, ale podléhají pravomoci a kontrole prvně zmíněného státu prostřednictvím jeho zástupců působících – ať už oprávněně nebo neoprávněně – v tomto druhém státě“ (viz Öcalan proti Turecku, cit. výše, § 91, a Issa a další proti Turecku, cit. výše, § 71). Tento přístup byl uplatněn v řadě případů, včetně Isaak proti Turecku, cit. výše, Pad a další proti Turecku, cit. výše, Andreou proti Turecku, cit. výše, a Solomou a další proti Turecku, cit. výše, § 48–51. V těchto případech byla kontrola nad jednotlivci získaná invazí a cíleným pronásledováním osob ozbrojenými silami nebo policií žalovaného státu dostatečná k tomu, aby se dotčené osoby dostaly „pod pravomoc anebo účinnou kontrolu žalovaného státu prostřednictvím jeho zástupců“.

128. Soud rozhodl, že „odpovědnost v takových situacích vyplývá ze skutečnosti, že čl. 1 Úmluvy nelze vykládat tak, aby bylo smluvnímu státu umožněno dopustit se porušení Úmluvy, ke kterému by nemohlo dojít na jeho vlastním území, na území státu jiného“ (viz Issa a další, cit. výše, § 71, a Solomou a další, cit. výše, § 45). Cílené porušování lidských práv jedním smluvním státem na území druhého smluvního státu podlamuje účinnost Úmluvy jako ochránce lidských práv, míru, stability a právního státu v Evropě.

129. Ve svém nedávném rozsudku ve věci Gruzie proti Rusku (II) Soud odkázal zejména na případy, kdy zástupci státu extrateritoriálně mířili na život jednotlivce bez toho, aby formálně uplatňovali pravomoc zatknout nebo zadržet danou osobu (viz Gruzie proti Rusku (II), cit. výše, § 130-31). Domníval se, že případy týkající se „ojedinělých a konkrétních jednání zahrnujících prvek blízkosti“ je třeba odlišit od situací „ozbrojeného konfliktu a boje mezi nepřátelskými vojenskými silami usilujícími získat ve vzniklém zmatku kontrolu nad oblastí“, které vylučují jakoukoli formu „účinné kontroly“ nad oblastí nebo „pravomoci a kontroly zástupce státu“ nad jednotlivci (tamtéž, § 132–33 a § 137–38).

130. Řada případů, na které poukázal velký senát – Issa a další, Isaak, Pad a další, Andreou a Solomou a další, cit. výše – se týkaly operací ozbrojených sil žalovaných států na jejich hranicích nebo v jejich blízkosti. Podle názoru Soudu by však zásada, že stát vykonává extrateritoriální jurisdikci v případech týkajících se konkrétních jednání zahrnujících prvek blízkosti, měla platit stejnou měrou v případech mimosoudního cíleného zabíjení zástupci jednoho státu působícími mimo jeho území na území jiného smluvního státu, aniž by se jednalo o vojenskou operaci. Tento přístup je v souladu se zněním čl. 15 odst. 2 Úmluvy, který nepřipouští žádné odchylky od čl. 2, s výjimkou zbavení života v důsledku zákonně uskutečněných válečných činů.

c) Procesní povinnost provést vyšetřování

131. Pokud jde o procesní část čl. 2 v případech, kdy došlo k usmrcení v jiné jurisdikci, než je jurisdikce státu, kde procesní povinnost vznikla, Soud rozhodl, že zahájení trestního vyšetřování tohoto usmrcení vyšetřovacími nebo soudními orgány žalovaného státu v zásadě postačuje pro účely čl. 1 k vytvoření jurisdikční souvislosti mezi tímto státem a příbuznými oběti, kteří podali stížnost k Soudu. Soud zdůraznil, že tento přístup je v souladu s povahou procesní povinnosti provést účinné vyšetřování podle čl. 2, která se vyvinula do samostatné a autonomní povinnosti způsobilé zavazovat stát, i když k úmrtí došlo mimo jeho jurisdikci (viz Güzelyurtlu a další proti Kypru a Turecku, cit. výše, § 188–89; viz také Romeo Castańo proti Belgii, cit. výše, § 37).

132. V případě, že ve smluvním státě nebylo v souladu s vnitrostátním právem zahájeno vyšetřování usmrcení, ke kterému došlo mimo jeho jurisdikci, musí Soud určit, zda je dána jurisdikční souvislost zakládající vznik procesní povinnosti daného státu podle čl. 2. I když se bude procesní povinnost podle čl. 2 v zásadě vztahovat pouze na smluvní stát, v jehož jurisdikci se měl zesnulý v době smrti nacházet, může být toto pravidlo vyloučeno existencí „zvláštních znaků“ daného případu (viz Güzelyurtlu a další, cit. výše, § 190). Soud však „zvláštní znaky“ zakládající jurisdikční spojitost ve vztahu k procesní povinnosti provést účinné vyšetřování podle čl. 2 in abstracto nedefinoval, neboť tyto „zvláštní znaky“ nezbytně závisí na konkrétních okolnostech každého případu a mohou se proto značně lišit (viz Güzelyurtlu a další, cit. výše § 190).

2. K přijatelnosti

[§ 133. – 135. a) Procesní část článku 2

§ 136. b) Hmotněprávní část článku 2]

137. Soud se domnívá, že stížnost vyvolává závažné skutkové a právní otázky, které jsou natolik složité, že by jejich rozhodnutí mělo podléhat přezkumu merita věci. Není tedy zjevně neopodstatněná ani nepřijatelná z žádného jiného důvodu, než které jsou uvedeny v čl. 35 Úmluvy. Musí tedy být prohlášena za přijatelnou.

3. K meritu věci

a) Procesní povinnost podle článku 2

138. Základním účelem vyšetřování je „zajistit účinné provádění vnitrostátních zákonů na ochranu života“ a zaručit odpovědnost daných osob. Aby bylo vyšetřování účinné, musí být schopné vést ke zjištění skutečností a případně identifikaci a potrestání odpovědných osob. Povinnost provést účinné vyšetřování není povinnost ve výsledku, ale v prostředcích: úřady musí přijmout vhodná opatření k zajištění důkazů týkající se dotčeného případu (viz Mustafa Tunç a Fecire Tunç proti Turecku, cit. výše, § 172–73). Závěry vyšetřování musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností. Jakékoli nedostatky ve vyšetřování podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu nebo identitu odpovědných osob. Povaha a míra požadované účinnosti vyšetřování závisí na okolnostech konkrétního případu a musí být posouzeny na základě všech relevantních skutečností daného případu a s ohledem na praktické problémy vyšetřování (tamtéž, § 174–75).

139. V projednávaném případě ruské vyšetřovací orgány zahájily vyšetřování smrti A. Litviněnka dva týdny po jeho smrti v prosinci 2006 (viz § 41 výše). Otázkou však není ani tak to, zda vyšetřování bylo zahájeno, neboť lze soudit, že ano, ale spíše to, zda bylo „účinné“ a zda byly orgány rozhodnuty identifikovat a stíhat osoby odpovědné za Litviněnkovu smrt.

140. Vláda Soudu poskytla přehled provedených vyšetřovacích úkonů. Zdá se, že v dubnu 2007 náměstek generálního prokurátora a spolupracující vyšetřovatelé odcestovali do Londýna, kde provedli několik výslechů (viz § 41 výše). Vláda dále ve svém stanovisku odkázala na řadu skutečností. Zejména tvrdila, že v letadlech používaných Lugovojem a Kovtunem při cestách mezi Londýnem a Moskvou byly provedeny zkoušky na výskyt polonia 210, stejně tak byly zkoušky provedeny na osobních věcech Lugovoje i Kovtuna i na nich samých. Vláda dále tvrdila, že byly provedeny výslechy některých rodinných příslušníků a spolupracovníků Litviněnka. Ačkoliv byly písemné důkazy o některých z těchto zkoušek nebo výslechů předloženy při vyšetřování, žádný z nich nebyl předložen Soudu.

141. Při komunikaci stížnosti Soud vládě položil řadu otázek ohledně vedení vyšetřování. Zejména žádal o sdělení, zda byl vyslechnut Lugovoj; zda byla stopa polonia 210 zjišťována a nalezena v Rusku; zda byly v domě, autě a kanceláři Lugovoje provedeny zkoušky na přítomnost polonia 210; zda ve výrobnách a skladech laboratoře, kde bylo polonium 210 vyráběno, chyběly dávky této látky; a zda byli vyslechnuti úředníci odpovědní za výrobu, skladování a distribuci polonia 210. Soud rovněž požádal vládu o předložení kopie vyšetřovacího spisu, což však odmítla učinit (viz § 90 výše).

142. Vláda ve stanovisku tvrdila, že Lugovoj byl vyslechnut ruskými vyšetřovateli a jeho auto a dům byly ohledány, nicméně nebyly nalezeny žádné důkazy k ustavení jeho trestní odpovědnosti. Dále tvrdila, že vyšetřovací orgány nezjistily žádné zmizení polonia 210 z výrobních nebo skladovacích prostor zařízení, kde bylo vyrobeno, a že ani nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že došlo k jeho krádeži. Soud požádal vládu o předložení kopie dokumentů, na které odkazovala ve svém stanovisku a o které opírala svá tvrzení. Žádosti Soudu však opětovně nebylo bez odůvodnění vyhověno (viz § 91 výše).

143. Jak Soud uvedl v § 94 výše, neposkytnutí prostředků, kterými vláda disponuje, bez uspokojivého vysvětlení, může vést nejen k vyvozování závěru o opodstatněnosti stěžovatelových tvrzení. V projednávané věci Soud z důvodu neopodstatněného odmítnutí vlády předložit vyžádané dokumenty rozhodl, že vláda neunesla důkazní břemeno prokázat, že vedla účinné vyšetřování, které by vedlo ke zjištění skutkového stavu a trestnímu stíhání osob odpovědných za smrt A. Litviněnka.

144. Také se zdá, že ruské úřady se pokusily zmařit úsilí britských vyšetřovatelů o zjištění skutkového stavu. Odmítly jim poskytnout letadlo, kterým Lugovoj a Kovtun cestovali z Moskvy do Londýna, aby mohlo být podrobeno zkoušce na přítomnost radioaktivní kontaminace (viz § 14 výše). Navíc nepodloženě tvrdily, že letadlo, kterým oba muži odletěli zpět do Moskvy, nebylo kontaminováno (viz § 20 výše).

145. Krátce poté, co byl soudem na Lugovoje vydán zatýkací rozkaz, byla oznámena jeho kandidatura za Liberálně-demokratickou stranu ve volbách do státní Dumy. Po svém zvolení o dva měsíce později získal poslaneckou imunitu (viz § 43 výše). Následně byl znovu zvolen na kandidátce stejné strany. To však nepředstavovalo absolutní překážku jeho vyšetřování nebo dokonce stíhání; příslušná zákonná ustanovení a praxe jejich uplatňování totiž naznačovaly, že mohl být zbaven imunity se souhlasem dolní komory Parlamentu, jejímž byl členem (viz § 77 a 78 výše). Nic však nenasvědčuje tomu, že by se ruské úřady snažily tuto možnost uplatnit.

146. Zbývá námitka vlády, že vyšetřování mělo v tomto případě nadnárodní rozměr a že jakákoli pochybení ze strany ruských orgánů byla způsobena tím, že orgány Spojeného království nevyhověly jejich žádostem o právní pomoc. Vzhledem k tomu, že proti Spojenému království nebyla podána žádná stížnost, Soudu nepřísluší posuzovat, zda orgány Spojeného království dodržely svou povinnost spolupracovat se svými ruskými protějšky (viz naopak Güzelyurtlu, cit. výše, § 241 a násl.). Nicméně z důvodů uvedených níže Soud nepřipouští, že úkony orgánů Spojeného království nahrazují závěr, že jejich ruské protějšky neprovedly účinné vyšetřování Litviněnkovy smrti.

147. Jelikož vláda Spojenému království neposkytla vyšetřovací spis ani nevyhověla žádostem o právní pomoc, neprokázala, že dokumenty požadované od Spojeného království byly ve skutečnosti nezbytné pro pokračování ruského vyšetřování. Toto opomenutí je zvláště důležité vzhledem k tomu, že v době, kdy byly žádosti podány, bylo již ruským vyšetřováním zjištěno, že nedošlo ke zmizení nebo krádeži polonia 210 z ruské výrobny, Lugovoj i Kovtun byli „zproštěni“ z podílu na vraždě a žádní další podezřelí nebyli vyšetřováni.

148. S ohledem na výše uvedené má Soud za to, že došlo k porušení procesní části čl. 2 Úmluvy, neboť ruské orgány neprovedly účinné vyšetřování Litviněnkovy smrti.

b) Hmotněprávní povinnost podle článku 2

149. V době otravy byl A. Litviněnko ve Spojeném království, nenacházel se tedy v oblasti spadající pod „účinnou kontrolu“ Ruské federace. Zbývá tedy zjistit, zda je Ruská federace odpovědná za tvrzené porušení jeho práva na život podle osobního pojetí jurisdikce.

150. Na základě judikatury Soudu uvedené výše v § 126–130 závisí stížnost podaná stěžovatelkou z důvodu vraždy jejího manžela na zodpovězení dvou následujících vzájemně souvisejících otázek: (i) zda vražda Litviněnka představovala výkon fyzické moci a kontroly nad jeho životem v situaci bezprostředního útoku a (ii) zda byla vražda spáchána osobami jednajícími jako zástupci státu. Soud bude rozhodné skutečnosti zjišťovat z důkazů založených ve spisu.

i. Hodnocení důkazů Soudem

151. Při posuzování důkazů v případech týkajících se tvrzeného porušení práva na život Soud přijal důkazní standard „mimo rozumnou pochybnost“. Nevypůjčil si však přístup vnitrostátních právních systémů, které používají tento standard, neboť jeho úlohou není rozhodovat o trestní odpovědnosti nebo občanskoprávní odpovědnosti, ale o odpovědnosti smluvních států podle Úmluvy. Specifičnost jeho úkolů podle čl. 19 Úmluvy – zajistit plnění závazků přijatých Vysokými smluvními stranami v této Úmluvě – podmiňuje jeho přístup k otázkám důkazních prostředků a důkazů. V řízení před Soudem nejsou žádné procedurální překážky přípustnosti důkazů nebo předem stanovené vzorce pro jejich hodnocení. Přijímá závěry, které jsou podle jeho názoru doloženy volným hodnocením všech důkazů, včetně vyvozování závěrů z faktů a vyjádření účastníků řízení. (viz Nachova a další proti Bulharsku, cit. výše, § 147).

152. Jednání účastníků ve vztahu ke snaze Soudu získat důkazy může představovat skutečnost, kterou je třeba vzít v úvahu (viz Ilaşcu a další proti Moldavsku a Rusku, cit. výše, § 26). V této souvislosti Soud konstatoval, že pokud nemůže zjistit přesné okolnosti případu z důvodů objektivně přičitatelných státním orgánům, je na žalované vládě, aby dostatečně a přesvědčivě vysvětlila, jak se předmětné události odehrály a předložila přesvědčivé důkazy schopné vyvrátit stěžovatelova tvrzení (viz Mansurođlu proti Turecku, cit. výše, § 80; a Tagayeva a další, cit. výše, § 586).

153. Soud shledal porušení čl. 2, když bylo prima facie prokázáno, že oběť byla zabita zástupci státu a vláda dostatečné a přesvědčivě nevysvětlila, jak se předmětné události odehrály. Rovněž shledal, že lze vyvodit závěry z jednání vlády ohledně vyšetřovacích dokumentů (viz např. Khashiyev a Akayeva proti Rusku, cit. výše, § 139). Neshledal však porušení v případech, kdy jsou stěžovatelova tvrzení obhájitelná, ale okolnosti smrti přesto zůstávají předmětem spekulací a domněnek (viz např. Buldan proti Turecku, č. 28298/95, § 81).

ii. Zjištění skutkového stavu

154. V projednávané věci již okolnosti smrti A. Litviněnka nejsou „předmětem spekulací a domněnek“. Bylo mimo rozumnou pochybnost zjištěno, že byl otráven poloniem 210, vzácným radioaktivním izotopem. Dále bylo rovněž mimo rozumnou pochybnost zjištěno, že jed mu byl podán Lugovojem a Kovtunem.

155. Primární kontaminace – tedy důkaz přímého kontaktu mezi radioaktivní látkou a povrchem, na který byla nanesena – byla zjištěna v hotelových pokojích, kde byli Lugovoj a Kovtun třikrát ubytováni, ale také v zasedací místnosti, kde se poprvé setkali s Litviněnkem a v čajové konvici, z níž mu byl nalit čaj. Sekundární kontaminace – vyplývající z přenosu primární kontaminace něčí rukou nebo nohou – byla zjištěna na většině míst, kde se Lugovoj a Kovtun nacházeli během pobytu v Londýně (v případě Kovtuna také v Hamburku) a v letadle, kterým letěli. Naopak na ostatních místech, kde byly zkoušky na kontaminaci rovněž provedeny, včetně domu Litviněnka, kanceláře Berezovského a pokoje Scaramelly, nebyly stopy přímého kontaktu s radioaktivní látkou zjištěny (viz § 18, 22, 25 a 27 výše).

156. Vzorec kontaminace v hotelových pokojích Lugovoje a Kovtuna, kde byly nejvyšší hodnoty naměřeny v odpadkovém koši a v umyvadle v koupelně, naznačovaly pokus zlikvidovat jed vyhozením do koše nebo vylitím do umyvadla. Významné je to, že Lugovoj a Kovtun neprovedli jeden, ale tři samostatné pokusy otrávit Litviněnka. Pokaždé do Londýna přiletěli z Moskvy buď přímo, anebo v případě Kovtuna přes Hamburk (viz § 13, 21 a 23–24 výše).

157. Za těchto okolností Soud odmítá tvrzení vlády, že pachatel nebo pachatelé vraždy nebyli identifikováni. Vzhledem k listinným a dalším důkazům, které mu účastníci předložily, Soud podle důkazního standardu, který používá při zjišťování, zda existuje faktický základ pro tvrzení o nezákonném zabití, tedy standardu „mimo rozumnou pochybnost“, považuje za prokázané, že vraždu spáchali Lugovoj a Kovtun.

1) Zda Lugovoj a Kovtun vykonávali fyzickou moc a kontrolu nad životem A. Litviněnka v situaci bezprostředního útoku

158. Jak je uvedeno v § 150 výše, Soud se ve svém přezkumu nejprve zaměří na otázku, zda vražda Litviněnka představovala výkon fyzické moci a kontroly nad jeho životem v situaci bezprostředního útoku.

159. Důkazy o předchozím uvážení naznačují, že smrt Litviněnka byla výsledkem plánované a složité operace, během které byl získán vzácný smrtící jed, byly zařízeny cesty Lugovoje a Kovtuna a učiněno několik pokusů o podání jedu. Litviněnko nebyl náhodnou obětí této operace; možnost, že polonium 210 mohl náhodně požít, není podložena důkazy (viz § 61 výše). Naopak, opakované a trvalé pokusy dát mu jed do nápoje ukazují, že cílem plánované vraždy byl právě Litviněnko.

160. Soud dále poznamenává, že důkazy mimo rozumnou pochybnost prokázaly, že Lugovoj a Kovtun věděli, že nakládají se smrtícím jedem, a ne se sérem pravdy nebo práškem na spaní (viz § 69 výše). Když umisťovali jed do čajové konvice, ze které si Litviněnko nalil nápoj, byli si vědomi toho, že po požití jed Litviněnka zabije. Litviněnko přitom nemohl udělat nic, aby tomu zabránil. V tomto smyslu byl pod fyzickou kontrolou Lugovoje a Kovtuna, kteří měli moc nad jeho životem.

161. Soud je toho názoru, že podání jedu Litviněnkovi Lugovojem a Kovtunem představovalo výkon fyzické moci a kontroly nad jeho životem v situaci bezprostředního útoku. V případě přičitatelnosti jednání žalovanému státu má Soud za to, že spadalo do jurisdikce tohoto státu v souladu s judikaturou uvedenou výše.

2) Zda Lugovoj a Kovtun jednali jako zástupci státu

162. Soud dále přezkoumá, zda Lugovoj a Kovtun jednali jako zástupci žalovaného státu.

163. Bylo zjištěno, že při vraždě Litviněnka Lugovoj a Kovtun nejednali z vlastní iniciativy, ale na rozkaz jiného subjektu (viz § 63 a 69 výše). Neexistovaly důkazy, že by některý z nich měl osobní důvod zabít Litviněnka, a navíc nebylo pravděpodobné, že kdyby jednali sami, měli by přístup k vzácnému radioaktivnímu izotopu, který byl použit k otravě. Použití polonia 210 silně naznačuje, že Lugovoj a Kovtun jednali s pomocí státu, který jim umožnil získat jed. Radioaktivní izotop by byl pro běžné pachatele nepravděpodobnou vražednou zbraní a musel pocházet z reaktoru pod státní kontrolou (viz § 64–66 výše).

164. Na zapojení státu do vraždy Litviněnka ukazovaly nejen prostředky, které byly k jejímu spáchání použity, ale také motivy. Veřejný průzkum zkoumal a zavrhl několik teorií o subjektech, které mohly mít na smrti Litviněnka zájem, přičemž teorie o zapojení státu byla jediná obhajitelná. Vyšetřovací zpráva dále uvedla několik důvodů, proč by některé úřady a jednotlivci v Rusku mohli mít zájem na smrti Litviněnka. Předsedající soudce po zhodnocení všech důkazů, usoudil, že je dána vysoká pravděpodobnost, že při otravě Litviněnka jednali Lugovoj s Kovtunem na rozkaz ruské bezpečnostní služby (viz 68 výše).

165. V případě extrateritoriálního nezákonného cíleného zabití mají orgány státu, na jehož území k takovému zabití došlo, omezené možnosti. Mohou a měly by, pokud to okolnosti dovolují, identifikovat pachatele a skutečnosti spojující je se státem odpovědným za takové zabití. To přesně v daném případě provedly orgány Spojeného království. Soud má za to, že identifikace pachatelů vraždy a zjištění jejich napojení na orgány žalovaného státu prokázaly prima facie, že při vraždě Litviněnka jednali Lugovoj s Kovtunem podle pokynů a pod kontrolou ruských úřadů.

166. I když existovala teoretická možnost, že vražda Litviněnka mohla být „darebáckou operací“, za kterou nebyl odpovědný stát, informace potřebné k potvrzení této teorie byly zcela nebo z velké části ve výlučné dispozici ruských úřadů, které navíc vykonávaly výlučnou jurisdikci nad Lugovojem a Kovtunem uplatněním ústavní ochrany před jejich vydáním. Za těchto okolností leželo důkazní břemeno na orgánech žalovaného státu, od kterých se očekávalo, že tuto možnost pečlivě prošetří, identifikují osoby zapojené do operace a určí, zda jednání Lugovoje a Kovtuna bylo či nebylo řízeno nebo kontrolováno některým státním subjektem nebo úředníkem, což by svědčilo o odpovědnosti státu (viz čl. 8 Návrhu článků v § 72 výše).

167. Vláda se však nijak nepokusila objasnit skutečnosti ani vyvrátit zjištění, k nimž dospěly orgány Spojeného království. Nepřispěla k vyšetřování ve Spojeném království, ani objasňování tvrzených skutečností Soudem. Odmítla se také účastnit veřejného vyšetřování Litviněnkovy smrti. Nesplnila své závazky podle čl. 38 Úmluvy, neboť neodůvodněně odmítla předložit kopii materiálů o vyšetřování v Ruské federaci (viz § 94 výše), o kterých tvrdila, že z nich neplyne zapojení státu do Litviněnkovy smrti.

168. Jak Soud uvedl výše, ruské orgány především samy neprovedly účinné vyšetřování (viz § 148 výše). Neexistuje žádný důkaz o tom, že ruské orgány ověřily skutečnosti zjištěné při vyšetřování ve Spojeném království, byť pro ně byli Lugovoj i Kovtun po návratu do Ruska dosažitelní; tedy skutečnosti, které, jak Soud konstatoval výše, prokázaly odpovědnost Lugovoje a Kovtuna na vraždě Litviněnka. Soud opakuje, že Lugovojova poslanecká imunita nebyla absolutní překážkou pro to, aby byl vyšetřován nebo stíhán (viz § 145 výše).

169. Z odmítnutí žalovaného státu předložit dokumenty o vnitrostátním vyšetřování proto Soud vyvozuje nepříznivé závěry. Vzhledem k tomu, že vláda nevyvrátila prima facie důkazy prokazující zapojení státu, Soud musí jedině dospět k závěru, že A. Litviněnko byl otráven Lugovojem a Kovtunem, kteří jednali jako zástupci žalovaného státu. Tvrzené jednání je přičitatelné tomuto státu.

iii. Závěr k hmotněprávní části stížnosti

170. Po zvážení obou otázek stanovených v § 150 Soud shledal, že Lugovoj a Kovtun jednali při otravě Litviněnka jako zástupci žalovaného státu a že vykonávali fyzickou moc a kontrolu nad jeho životem způsobem dostatečným k vytvoření jurisdikční souvislosti s žalovaným státem ve smyslu čl. 1 Úmluvy. Z toho důvodu je třeba zamítnout námitku nepřípustnosti ratione loci.

171. Soud opakuje, že čl. 2, který zaručuje právo na život a stanovuje okolnosti, za kterých může být zbavení života oprávněné, patří k nejzákladnějším ustanovením Úmluvy, od nichž není povoleno se odchýlit (viz Velikova proti Bulharsku, § 68).

172. Jelikož vláda nenamítala, že by zabití Litviněnka mohlo být ospravedlněno některou z výjimek stanovených ve druhém odstavci čl. 2, Soud shledal, že došlo k porušení hmotněprávní části tohoto ustanovení.

[§ 173. – 174. IV. K dalším tvrzeným porušením Úmluvy

§ 175. – 184. V. K aplikaci článku 41 Úmluvy]

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud:

1. jednomyslně rozhodl, že žalovaná vláda porušila svoji povinnost podle článku 38 Úmluvy;

2. většinou se připojil k námitce vlády o nepřípustnosti ratione loci v meritu hmotněprávní části článku 2 a zamítl ji co do procesní části;

3. většinou prohlásil námitky ohledně smrti A. Litviněnka za přijatelné a zbytek stížnosti za nepřijatelnou;

3. šesti hlasy proti jednomu rozhodl, že procesní a hmotněprávní část článku 2 Úmluvy byly porušeny a odmítl námitku vlády o nepřípustnosti ratione loci.

Lituji, že se nemohu připojit k závěrům většiny, že došlo k porušení jak procesní, tak hmotněprávní části čl. 2 Úmluvy. Pochybuji o tom, že tato zjištění byla učiněna mimo rozumnou pochybnost. Shledávám mnoho nedostatků ve vyšetřování provedeným britskými orgány a Soudem, které vyvolávají důvodné pochybnosti o účasti podezřelých osob zapojených do otrávení a o tom, zda jednali jako zástupci státu.

A. Procesní povinnost a jurisdikční souvislost

1. V prvé řadě vycházím z obecného základu pro stanovení procesní povinnosti a jurisdikční souvislosti. (…) Podle mého názoru neexistovala žádná jurisdikční souvislost vyplývající buď ze zahájení vyšetřování ruskými orgány, nebo z jakýchkoliv „zvláštních znaků“. (…) Ústavní ochrana před vydáním nemůže sloužit jako „zvláštní znak“, neboť tento typ imunity se podle ruské ústavy vztahuje na všechny ruské občany a je v souladu s mezinárodními standardy. Žalovanému státu bylo navíc znemožněno splnit svou povinnost provést účinné vyšetřování, protože orgány Spojeného království odmítly spolupracovat a poskytnout mu přístup k vyšetřovacím spisům (…).

2. Ruské úřady zahájily vyšetřování „smrti Litviněnka a pokusu o vraždu Kovtuna“. Jeho hlavním účelem ale bylo identifikovat pachatele, kteří se pokusili zavraždit Kovtuna za okolností spojených se smrtí Litviněnka, jelikož u obou „podezřelých“ byla po návratu do Ruska zjištěna kontaminace. To mě přivádí k závěru, že projednávaná věc se liší od okolností vyšetřování ve věci Güzelyurtlu a další proti Kypru a Turecku. Pokud jde o samotného Litviněnka, ruské úřady neměly pravomoc vyšetřovat události týkající se přímo jeho osoby, protože v rozhodné době změnil své občanství a stal občanem Spojeného království, (…), čímž k Rusku ukončil jakýkoli občanskoprávní vztah.

3. Když bylo zjištěno, že Kovtun a Lugovoj – kteří oba měli v ruském vyšetřování postavení oběti – byli orgány Spojeného království považováni za podezřelé, ruští vyšetřovatelé požádali o dokumenty z britského trestního spisu (a to zejména z důvodu, že ruští vyšetřovatelé nenašly žádné důkazy svědčící o účasti těchto osob na vraždě), jejich žádost však byla zamítnuta. (…) Takové jednání vzbuzuje od samého počátku pochybnosti o nestrannosti britského vyšetřování. (…)

B. Jurisdikce podle hmotněprávní části článku 2

Původ polonia 210

4. (…) Britští znalci neprokázali, že polonium zajištěné ve Spojeném království bylo totožné s poloniem vyráběným v Rusku. Je zřejmé, že znalci měli možnost získat vzorky od odběratelů ruského polonia ve Spojených státech, ale nemohli prokázat, že polonium, které bylo použito k otravě, bylo vyrobeno v Rusku. Šetření navíc prokázalo, že v Evropě, včetně území Spojeného království, je mnoho reaktorů a laboratoří, kde lze polonium vyrábět. K závěru se dospělo pouze proto, že v Rusku se polonium „vyrábí“. Soud se na takto obecnou a neurčitou úvahu neměl spolehnout.

Kontrola podezřelých nad obětí

5. První pochybnost se týká kontaminace dopravních prostředků. V letištním autobuse, kterým se podezřelí dopravovali poté, co přicestovali do Londýna, nebyla zjištěna žádná kontaminace. Soudce vedoucí britské vyšetřování však této skutečnosti nevěnoval žádnou pozornost. Naopak, když ruští vyšetřovatelé nezjistili kontaminaci v ruském letadle, kterým podezřelí přiletěli do Londýna, pojal předsedající soudce pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti ruského vyšetřování. Takový dvojí standard je však stěží přijatelný. Na letištích v Moskvě ani v Londýně také výskyt polonia nebyl zjištěn. Všechny tyto skutečnosti mohou vést k odůvodněné teorii, že podezřelí s sebou žádný jed nevezli a že se stali na britském území terčem útoku třetích stran.

6. Druhá pochybnost se týká použití polonia podezřelými. Kontaminace byla zjištěna v pokojích v různých hotelech. Soud této skutečnosti věnoval zvláštní pozornost a dospěl k závěru, že podezřelí se několikrát pokusili oběť otrávit (viz § 159 rozsudku). (…) Soud uvedl (či dokonce dospěl k závěru), že „důkazy mimo rozumnou pochybností prokázaly, že podezřelí věděli, že na nakládají se smrtícím jedem“ (viz § 160 rozsudku). Nejsem si však jist, zda mezinárodní soud, který nevykonával kontrolu nad vyšetřováním, může dospět k takovým závěrům v situaci, kdy chyběly přímé důkazy o úmyslu dotčených osob, a tedy ke stanovení subjektivní stránky trestného činu.

7. (…) Zjištění, že [se podezřelí pokusili zbavit polonia vylitím do umyvadla a vyhozením do odpadkového koše] mohou spíše vést k domněnce, že se tohoto jednání dopustila třetí strana, která sledovala pohyb „podezřelých“ a zanechala kontaminaci v každém hotelovém pokoji, kde byli ubytováni, jako důkaz proti „podezřelým“.

8. Třetí pochybnost (vycházející z předchozího odstavce) se vztahuje k možnosti, že skutečným pachatelem je třetí strana. (…) Britští vyšetřovatelé nevěnovali pozornost jiným možnostem, než že je do vraždy zapojeno Rusko. Nicméně teorie o zapojení britské zpravodajské služby se zdá, vzhledem k okolnostem, za kterých byly zajištěny důkazy v hotelech, přesvědčivější. (…) Nepřekvapuje mě, že britský soudce shledal, že odpovědnost za otravu nese ruská, nikoli britská zpravodajskou službu. To ale opět vyvolává otázky dvojího metru, nezávislosti a nestrannosti vyšetřování.

Zda byli podezřelí zástupci státu

9. (…) Zdá se, že na hmotných důkazech byly založeny pouze okolnosti otravy. Zapojení státu do vraždy však byla tvrzeno se stejným přesvědčením, ale bez jakýchkoli důkazů. Vyšetřování se tak změnilo z kvazi-trestního vyšetřování na pouhé konspirační teorie. Soud své posouzení založil na jednání úřadů, které neprovedly účinné vyšetřování, poté odmítly podezřelé vydat a nevyvinuly žádné úsilí, aby jednoho z nich zbavily poslanecké imunity. (…) Jak jsem uvedl výše, klíčové kroky vyšetřování byly mimo vliv ruských orgánů.

10. Vyšetřování ani Soud nezjistily žádné důkazy o tom, že podezřelí jednali jako zástupci státu. Soud místo toho přenesl důkazní břemeno na ruskou vládu (…). Soud plně vycházel ze závěrů vyšetřování a nevěnoval dostatečnou pozornost skutečnosti, že Lugovoj ukončil své působení ve státní službě v roce 1995 a Kovtun v roce 1992, tedy jedenáct a čtrnáct let před otravou. Od té doby působili v soukromém ekonomickém sektoru. Jejich motivaci vraždit nelze ospravedlnit žádným z důvodů uvedeným ve vyšetřovací zprávě, včetně pomsty. Naopak poskytovali bezpečnostní služby B. Berezovskému, spolupracovníkovi a dokonce „příteli“ oběti, takže mu mnohokrát prokázali své přátelství, loajalitu i důvěru. (…)

11. Nebylo nijak vzato v potaz, že podezřelí ukončili své vztahy se státními orgány. (…)

C. Motiv

12. Vyšetřovací zpráva a Soud v tomto rozsudku raději nerozvíjely další teorie, včetně možnosti zapojení britských zpravodajských služeb do smrti oběti. Jak B. Berezovskij tak A. Litviněnko opustili Rusko společně ve stejnou dobu. Je zřejmé, že Berezovskij mohl být pro ruské úřady považován za mnohem nebezpečnějšího, protože měl v úmyslu hrát klíčovou roli v ruské politice (…). Nicméně nikdy nebyl cílem žádného útoku, přestože mělo dojít k pokusu (podle tvrzení A. Litviněnka) o jeho vraždu před tím, než odcestoval do Spojeného království. (…) A. Litviněnko začal nový život a živil se tím, že prodával kompromitující informace o ruském zpravodajství a vysoce postavených úřednících. (…)

13. Zdá se, že zpravodajské služby Spojeného království měly o tyto informace zájem, a to i když se přímo netýkaly národní bezpečnosti. (…) Předpokládám, že pro zpravodajské služby studená válka nikdy neskončila. (…) Nepřekvapuje mě tedy, že britský soudce shledal Rusko odpovědným a potvrdil tak verzi událostí předestřenou obětí před svojí smrtí a uvedenou ve stížnosti podanou několik let před tím, než byla vydána vyšetřovací zpráva.

14. (…) … další osoby, které se staly cílem Litviněnkových útoků získat negativní informace, stejně jako britská zpravodajská služba, mohly mít zájem na jeho odstranění, všechny takovéto domněnky tudíž měly mít při vyšetřování přednost. Nic takového však nebylo učiněno (…).

D. Přístup Soudu k hodnocení důkazů

15. V takto sporném případě, který vyvolává pochybnosti o nestrannosti a nezávislosti britského vyšetřování, se měl Soud vyvarovat přímého a bezpodmínečného schválení závěrů vyšetřovací zprávy. Zatímco Soud může při zjišťování rozhodných skutečností vyvozovat závěry z materiálů, které má k dispozici, jakož i z jednání úřadů, je v konečném důsledku na něm samotném, aby učinil vlastní zjištění a dospěl k vlastním závěrům o stěžovatelových tvrzeních (viz El-Masri proti Bývalé jugoslávské republice Makedonie, cit. výše, § 16).

16. Za hlavní problém v projednávané věci považuji to, jak Soud hodnotil důkazy, které mu byly předloženy. Zcela se opíral o závěry vyšetřovací zprávy, aniž by zohlednil míru pravděpodobnosti odpovědnosti státu. (…)

17. Vyšetřovací řízení z mnoha důvodů postrádalo záruky spravedlivého řízení. Vzhledem k tomu, že obžalovaní (jednotlivci a úředníci žalovaného státu) nebyli řízení přítomni, měla být věnována větší pozornost zajištění účinnosti obhajoby. (…) Hodnocení důkazů soudcem vedoucím vyšetřování bylo jednostranné a nedostatečně zajišťovalo spravedlivou rovnováhu a rovnost zbraní. Je zřejmé, že zásady spravedlivého procesu nebyly v rámci vyšetřování zaručeny, Soud to ale při posuzování důkazů v projednávané věci nijak nezohlednil.

18. Na rozdíl od základních zásad spravedlivého řízení (viz Čepek proti České republice, rozsudek ze dne 5. 9. 2013, stížnost č. 9815/10, § 48; a Alexe proti Rumunsku, rozsudek ze dne 3. 5. 2016, stížnost č. 66522/09, § 37) Soud považoval většinu tvrzení a pravděpodobností za prokázaná fakta. Vyšetřování začalo vznesením obvinění proti dotčeným osobám, ale skončilo odpovědností ruských orgánů, což žalovaný stát nemohl předvídat. (…) Ačkoliv systém právních domněnek vyvinutý v judikatuře Soudu naznačuje, že se Soud opírá pouze o formální pravdu a jednání účastníků, neměly by tyto skutečnosti umožnit Soudu přímo a bez výhrad uznat za prokázaná obvinění, která byla uvedena ve vyšetřovací zprávě a nebyla ruskou vládou vyvrácena.

© Wolters Kluwer ČR, a. s.