VOLODINA (č. 2) proti Rusku

 

Věc: Volodina proti Rusku (č. 2)

Typ rozhodnutí: rozsudek soudu (3. sekce)

Číslo stížnosti: 40419/19

Datum: 14. 9. 2021

Složení senátu: P. Lemmens (předseda senátu) (Lucembursko), D. Dedov (Rusko), G. Ravarani (Lucembursko), M. Elósegui (Španělsko), D. Pavli (Albánie), A. Seibert-Fohr (Německo), A. Zünd (Švýcarsko).

 

[§ 1. – 4. Průběh řízení před Soudem]

5. V listopadu 2014 začala stěžovatelka vztah s panem S., ázerbájdžánským státním příslušníkem. Po jejich rozchodu v roce 2015 jí S. vyhrožoval smrtí nebo ublížením na zdraví, několikrát ji unesl a napadl. Podrobnosti viz výše cit. rozhodnutí Volodina proti Rusku, § 10–36.

6. V červnu 2016 jí její bratr řekl, že její účet na ruské platformě sociální sítě VKontakte byl hacknutý. Její vymyšlené jméno bylo nahrazeno skutečným jménem, na její účet byly nahrány její osobní údaje, fotografie jejího pasu a její intimní fotografie. Mezi její přátele byly přidaní spolužáci jejího dvanáctiletého syna a jeho třídní učitel (…).

7. Dne 22. 6. 2016 podala stěžovatelka na policii v Uljanovsku stížnost na porušení jejího práva na soukromí. Policie získala výpověď stěžovatelčina bratra. Řekl, že s S. mluvil po telefonu a že S. přiznal, že se naboural do e-mailového účtu stěžovatelky a posílal nemravné zprávy jejím kontaktům (…). Uljanovská policie předala dne 21. 7. 2016 záležitost policii v Krasnodarském kraji, kde byl S. přihlášen k pobytu, s prohlášením, že nemohla S. ve své jurisdikci najít. Dne 29. 8. 2016 odeslala krasnodarská policie spis do regionu Samara, kam se S. přestěhoval. Dne 30. 9. 2018 samarská policie vrátila spis svým kolegům v Uljanovsku.

[§ 8. Přístup uljanovské policie k zahájení trestního řízení, které nejprve odmítla zahájit]

9. Dne 6. 3. 2018 uljanovská policie zahájila trestní řízení podle čl. 137 trestního zákoníku. V průběhu následujících měsíců policejní vyšetřovatelé vyslechli stěžovatelku a S., nejprve odděleně a později tváří v tvář, převzali výpovědi od rodinných příslušníků stěžovatelky, zabavili a prozkoumali jejich mobilní telefony, získali záznamy o telefonické komunikaci od mobilních operátorů a informace od společnosti provozující stránku VKontakte, a jednali s odborníkem na sociální média.

10. V únoru, březnu a září 2018 se na VKontakte a na Instagramu objevily nové falešné profily na jméno stěžovatelky. V profilech byly použity její intimní fotografie a osobní údaje. Dne 13. 8. a 19. 9. 2018 si stěžovatelka stěžovala na policii v Uljanovsku, že jí S. vyhrožoval smrtí prostřednictvím sociálních medií a internetových zpráv. Přiložila výtisky zpráv a požádala policii, aby zahájila trestní řízení podle čl. 119 trestního zákoníku (vyhrožování smrtí nebo ublížením na zdraví) a poskytla jí ochranu. Dne 3. 1. 2019 policie odmítla zahájit trestní řízení s odůvodněním, že výhrůžky nejsou „skutečné“.

12. Po uzákonění soudních příkazů zakazujících určité formy jednání (viz bod 32 níže), požádala stěžovatelka dne 28. 9. 2018 vyšetřovatele o vydání tohoto příkazu, kterým by zabránil S. používat internet, kontaktovat ji jakýmikoliv prostředky, včetně sociálních médií, e-mailů nebo internetových zpráv, nebo se přiblížit k ní či členům její rodiny. Dne 18. 10. 2018 jí vyšetřovatel odpověděl, že z důvodu jeho nezávislého postavení v řízení, mu strany nemohou diktovat, jaké kroky je třeba podniknout. Odmítl její žádost s odůvodněním, že „omezující opatření mohou být uplatněna vůči podezřelému jen za výjimečných okolností“. Rozsudkem ze dne 27. 11. 2018, kterým bylo rozhodnuto o odvolání ze dne 21. 1. 2019, zamítly uljanovské soudy stížnost stěžovatelky na rozhodnutí vyšetřovatele s odůvodněním, že bylo vydáno příslušným orgánem v rámci jeho správního uvážení.

13. Dne 12. 12. 2018 podala stěžovatelka stížnost na okresní soud Kuncevský v Moskvě, že kuncevská okresní policie žádným způsobem nereagovala na její zprávu o sledovacím zařízení, které před dvěma lety našla v tašce (viz Volodina proti Rusku, cit. výše, § 28-29). Dne 26. 12. 2018 okresní soud neshledal v postupu okresní policie žádné pochybení, protože zástupce náčelníka předal zprávu stěžovatelky krátce po jejím obdržení Úřadu zvláštních technických opatření. Dne 28. 2. 2019 moskevský městský soud stručně zamítl její odvolání proti rozhodnutí okresního soudu.

14. Dne 19. 1. 2019 uljanovská policie pozastavila vyšetřování falešných profilů na sociálních sítích. Zjistila, že dva falešné profily byly v únoru a březnu 2018 vytvořeny pomocí IP adres a telefonních čísel registrovaných v Ázerbájdžánu. Dle vyúčtování jeho telefonů a policejní databáze byl S. v rozhodných dnech v Tambovské oblasti v Rusku. Vyšetřovatelé se rozhodli požádat své ázerbájdžánské protějšky o získání záznamů telefonické komunikace z ázerbájdžánského čísla.

15. Právní zástupce stěžovatelky požádal o soudní přezkum rozhodnutí vyšetřovatelů. Stěžovatelka uvedla, že trestní řízení bylo zahájeno po dvouleté nečinnosti od prvního oznámení, že falešné profily vytvořené v roce 2016 nebyly prošetřeny, že přátelé a kontakty S. nebyli identifikováni či vyslechnuti, že komunikace mezi S. a telefonním číslem z Ázerbájdžánu nebyla vyhodnocena a že shromážděné důkazy nebyly stěžovatelce zpřístupněny.

16. Dne 25. 6. 2019 zavolžský okresní soud v Uljanovsku zrušil rozhodnutí o pozastavení vyšetřování ze dne 19. 1. 2019 jako nezákonné a předčasné, protože nebyla stanovena lhůta pro obdržení odpovědi z Ázerbájdžánu, a protože bránilo stěžovatelce požádat vyšetřovatele, aby sledoval vodítka, o kterých se domnívala, že je třeba je prozkoumat. Dne 19. 8. 2019 krajský soud v Uljanovsku zrušil rozhodnutí okresního soudu ve věci stížnosti stěžovatelky, kterým jí bylo vyhověno. Konstatoval, že zákon nevyžaduje, aby vyšetřovatel zpřístupnil stěžovatelce spis, dokud nebude vyšetřování dokončeno, a že rozhodnutí o pozastavení vyšetřování bylo zákonné protože „vyšetřovatel…náležitě zvážil všechny okolnosti“, které byly podkladem pro toto rozhodnutí.

17. Dne 14. 8. 2017 kuncevská okresní policie v Moskvě odmítla zahájit trestní řízení týkající se sledovacího zařízení. V rozhodnutí jsou uvedeny skutkové podstaty trestného činu dle čl. 137 trestního zákoníku, že zařízení bylo identifikováno jako ruské GPS zařízení, které lze legálně koupit. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka zahodila zařízení i jeho SIM kartu, nebylo možné určit vlastníka. Její tvrzení, že: „nikdo než [S.], nemohl umístit zařízení“, byla spekulace, která nemohla být přijata jako důkaz. Jelikož neexistovaly žádné „objektivní usvědčující důkazy [S.]“, trestní řízení proti němu nemohlo pokračovat.

18. Dne 20. 10. 2019 byl zjištěn a vyslechnut vlastník telefonního čísla registrovaného v Ázerbájdžánu, které bylo použito pro falešné účty na sociálních médiích. Stěžovatelka nebyla o tomto vývoji informována. Tato skutečnost nebyla zmíněna ani v následném rozhodnutí vyšetřovatele zde dne 25. 12. 2019 o odložení trestního stíhání z důvodu nezjištění pachatele.

[§ 19. Výslech stěžovatelky k falešným profilům]

20. Dne 14. 10. 2020 uljanovská policie ukončila trestní řízení dle čl. 137 trestního zákoníku. Podle rozhodnutí bylo zjištěno, že v únoru a březnu 2019 vytvořil S. falešné profily na VKontakte jménem stěžovatelky a zveřejnil bez jejího souhlasu její nahé fotografie. Zveřejněné fotografie byly nalezeny v jeho telefonu během prohlídky. Dne 13. 10. 2020 podal S. návrh na zastavení řízení z důvodu uplynutí promlčecí doby. Návrhu bylo vyhověno: protože trestný čin dle čl. 137 byl méně závažný, dvouletá promlčecí lhůta uplynula v březnu 2020.

21. Rozhodnutí nebylo sděleno stěžovatelce ani jejímu právnímu zástupci. Dne 14. 4. 2021 se o jeho existenci dozvěděla z Akčního plánu vlády předloženého Výboru ministrů v rámci plnění případů skupiny Volodina.

Příslušný právní rámec a praxe

[§ 22. – 23. OSN

§ 24. Rada Evropy

§ 24.– 32. Rusko]

K tvrzenému porušení čl. 8 Úmluvy

[33. Stížnost stěžovatelky dle čl. 8, citace čl. 8]

A. K přijatelnosti

[§ 34. – 41. K přijatelnosti stížnosti]

B. K meritu věci

1. Podání stran

a) Stěžovatelka

42. Stěžovatelka uvedla, že byla obětí opakovaných činů online násilí, včetně pornografie z pomsty, kybernetického obtěžování a kybernetického pronásledování. Ruské úřady nedostály své povinnosti podle čl. 8 Úmluvy zajistit respektování stěžovatelčina soukromého života poskytováním účinné ochrany proti online násilí, předcházením dalšímu online násilí a provedením účinného vyšetřování. Podle jejího názoru by adekvátní právní rámec na ochranu před online násilím měl zahrnovat: (1) kriminalizaci online násilí a uznání, že online násilí je formou násilí na ženách, (2) možnost oběti požádat o ochranný příkaz, (3) služby na ochranu obětí (např. linky důvěry), (4) specializovaná školení a protokoly pro úředníky donucovacích orgánů. Zatímco mnoho států aktualizovalo své stávající právní rámce nebo přijalo konkrétní zákony k řešení online pronásledování, online obtěžování a nesouhlasného sdílení intimních snímků, Rusko nezavedlo holistický právní rámec trestající všechny formy domácího násilí, včetně toho spáchaného v kyberprostoru.

[§ 43. Stěžovatelka namítá nedostatečnost ruské legislativy a hodnotí přístup policie]

44. Vyšetřování šíření intimních fotografií stěžovatelky bylo záměrně odloženo; trestní řízení bylo zahájeno až v březnu 2018, tedy dva roky po první stížnosti na pornografii z pomsty v roce 2016. Pokud by úřady nevěděly, kde se S. nachází, mohly po něm zahájit pátrání, ale neučinily tak. Byl vyslýchaný policií v srpnu 2016 v souvislosti s pokusem o vraždu stěžovatelky (odkázala na výše uvedený případ Volodina proti Rusku, § 23). To, že úřady se ho nevyptávaly na falešné účty naznačovalo, že tyto činy nepovažovaly za součást domácího násilí, odmítaly spojitost mezi nimi a neuznávaly různé formy, které domácí násilí může mít. Teprve v roce 2018 úřady poprvé vyslechly S. a požádaly VKontakte, aby zjistily internetové adresy, ze kterých byly vytvořeny falešné profily. Žádost o poskytnutí informací o vlastníkovi stránky nebyla zaslána na Instagram. Stěžovatelka byla poprvé požádána, aby poskytla svědectví o falešných instagramových účtech v květnu 2018, více než dva roky po podání stížnosti. Poté, co úřady zjistily, že telefonní číslo z Ázerbájdžánu, které bylo v roce 2018 použito k vytvoření dvou falešných profilů patřilo G., neprohlásily jej za podezřelého, nezjistily jeho spojení s S. nebo neprošetřily, jak získal fotografie či osobní údaje stěžovatelky a jaký byl jeho motiv k vytvoření falešných profilů. Úřady stěžovatelku neinformovaly o postupu vyšetřování ani jí neumožnily nahlédnout do spisu. Stejně tak vyšetřování sledovacího zařízení bylo uzavřeno tři roky po podání stížnosti. Tyto prvky naznačovaly, že úřady v zásadě nebyly připraveny nikoho stíhat za kybernetické násilí, jehož se stala obětí.

b) Vláda

45. Vláda uvedla, že ruské právo nabízí dostatečnou ochranu proti zásahu do soukromého života osoby, včetně nesouhlasného zveřejnění její podoby. Vedle trestněprávní ochrany rozšířené o § 137 trestního zákoníku, existují občanskoprávní mechanismy, které nabízejí náhradu za porušení, ke kterým již došlo, zabránění opakování zneužívajícího chování a následující odpovědnost odpovědných osob. Dotčená osoba může požádat soud, aby uznal zásah do jejích práv, požadovat odstranění veškerého nezákonně získaného obsahu a zákaz jeho použití, požadovat náhradu nemajetkové újmy (čl. 150, 150 odst. 1 a 150 odst. 2 občanského zákoníku) a také využívat opravné prostředky dostupné v právních předpisech o ochraně osobních údajů. Ruské právní předpisy v rozsahu relevantním pro okolnosti stížnosti stěžovatelky byly tedy dostatečné, aby splnily pozitivní povinnost státu dle čl. 8, poskytnout stěžovatelce ochranu před online obtěžováním.

[§ 46. Vláda se vyjadřuje k efektivitě vyšetřování a uvádí, proč nemohlo být použito restriktivnější opatření, jako je zákaz určitého jednání. Rovněž má za to, že stěžovatelka byla informována o průběhu vyšetřování.]

2. Posouzení Soudem

a) Obecné zásady

47. Soud opakuje, že pojem soukromého života zahrnuje fyzickou a psychickou integritu, kterou jsou státy povinny chránit, i když nebezpečí pochází od soukromých osob (viz Söderman proti Švédsku, § 78–80 a také X a Y proti Nizozemsku, § 23; M.C. proti Bulharsku; A. proti Chorvatsku; a Eremia proti Moldavsku, § 72–73). Zejména děti a další zranitelné osoby mají nárok na účinnou ochranu. Zvláštní zranitelnost obětí domácího násilí a potřeba aktivního zapojení státu do jejich ochrany byla zdůrazněna jak v mezinárodních nástrojích, tak v ustálené judikatuře Soudu (viz Bevacqua a S. proti Bulharsku, § 65; Hajduová proti Slovensku, § 41; a Volodina proti Rusku, cit. výše, § 72).

48. Akty kybernetického násilí, kybernetického obtěžování a zlomyslného předstírání identity byly zařazeny jako formy násilí na ženách a dětech, které mohou narušit jejich fyzickou a psychickou integritu s ohledem na jejich zranitelnost (viz bod 20, 23 a 24 výše; a K.U. proti Finsku, § 41). Soud nedávno poznamenal že „kybernetické obtěžování je v současnosti uznáváno jako aspekt násilí páchaného na ženách a dívkách a může mít různé formy, jako je kybernetické narušování soukromého života…a přijímání, sdílení a nakládání s informacemi a obrázky, včetně intimních“ (viz Buturugă proti Rumunsku, cit. výše, § 74). V kontextu domácího násilí jsou sexuální partneři často pravděpodobnými pachateli činů kybernetického pronásledování nebo sledování (tamtéž, viz také bod 20 výše).

49. Online násilí, nebo kybernásilí, je úzce spojeno s offline násilím, nebo „skutečným“ násilím a je třeba ho považovat za další aspekt komplexního fenoménu domácího násilí (viz Buturugă proti Rumunsku, cit. výše, § 74 a 78; a bod 20 výše). Státy mají pozitivní povinnost zavést a účinně aplikovat systém trestající všechny formy domácího násilí a poskytnout obětem dostatečné záruky (viz Opuz proti Turecku, § 145; a Bălşan proti Rumunsku, § 57). Pozitivní povinnost se vztahuje na všechny formy domácího násilí, ať už k němu dochází offline nebo online. Soud zjistil, že tento pozitivní závazek – v některých případech podle čl. 2 nebo 3 a v jiných případech podle čl. 8, brán samostatně nebo v kombinaci s čl. 3 Úmluvy – zahrnuje zejména: (a) povinnost stanovit a v praxi uplatňovat odpovídající právní rámec poskytující ochranu před násilím ze strany soukromých osob; (b) povinnost přijmout přiměřená opatření k odvrácení skutečného a bezprostředního rizika opakujícího se násilí, o kterém úřady věděly nebo vědět měly; (c) povinnost provést účinné vyšetřování násilných činů (viz naposledy, Kurt proti Rakousku, § 164; a také Bevacqua a S. proti Bulharsku, § 65; Eremia proti Moldavsku, § 75; Volodina proti Rusku, § 76-77 a 86; a Buturugă proti Rumunsku, § 60-62, vše cit. výše). Soud opakuje, že pozitivní povinnosti států podle čl. 8 chránit fyzickou nebo psychickou integritu se mohou rozšířit na otázky týkající se účinnosti trestního vyšetřování, i když trestní odpovědnost činitelů státu není předmětem sporu (viz K.U. proti Finsku, § 46; a Söderman proti Švédsku, § 84, oba cit. výše).

b) Aplikace zásad

50. O použitelnosti čl. 8 v projednávané věci není sporu: Soud v prvním rozsudku konstatoval, že zveřejnění intimních fotografií stěžovatelky „podkopalo její důstojnost, předávajíc zprávu o ponížení a neúctě“ (viz Volodina proti Rusku, cit. výše, § 75). Nesouhlasné zveřejnění jejích intimních fotografií, vytváření falešných profilů na sociálních sítí, které se za ni vydávaly a její sledování pomocí GPS zařízení, rušilo stěžovatelku, aby si užívala soukromého života a způsobilo v ní pocit úzkosti, tísně a nejistoty. Proto je třeba určit, zda úřady, poté co se dozvěděly o zásahu do práv stěžovatelky dle čl. 8 Úmluvy, splnily své povinnosti dle tohoto ustanovení přijmout dostatečná opatření k ukončení tohoto zásahu a zabránit jeho opakování (viz Eremia proti Moldavsku, cit. výše, § 75).

51. Soud nejprve posoudí, zda žalovaný stát zavedl odpovídající právní rámec poskytující stěžovatelce ochranu proti aktům kybernetického násilí (viz Söderman proti Švédsku, cit. výše, § 89-91). Opakuje, že pokud jde o činy zasahující do psychické integrity jedince, povinnost odpovídajícího právního rámce vždy nevyžaduje zavedení trestněprávního ustanovení upravujícího konkrétní čin. Právní rámec by také mohl tvořit občanskoprávní opravné prostředky schopné poskytnout dostatečnou ochranu, případně kombinované s procesními prostředky, jako je vydání soudního příkazu (tamtéž § 85 and 108, s dalšími odkazy).

52. Ruské právo obsahuje jak občanskoprávní mechanismy, tak trestněprávní ustanovení k ochraně soukromého života jednotlivce. Definice „soukromého života“ zakotvená v ustálené judikatuře Ústavního soudu (vid bod 25 výše) je dostatečně široká k pokrytí více aspektů fyzické a sociální identity jednotlivce a jejích různých částí, jako je např. jméno, podoba a osobní údaje (srov. S. a Marper proti Spojenému království, § 66).

53. Občanský zákoník obecně zakazuje shromažďovat, uchovávat, používat nebo sdílet jakékoliv informace týkající se osobního života jednotlivce bez jeho souhlasu. Rovněž konkrétně stanoví ochranu před neoprávněným použitím nebo zveřejněním podoby člověka (viz bod 28 a 29 výše). Porušení může vést k soudnímu zákazu a deliktní odpovědnosti (viz bod 26 a 27 výše).

54. Závažnější případy zasahování do soukromého života jednotlivce mohou vést k trestní odpovědnosti. Čl. 137 trestního zákoníku považuje shromažďování nebo šíření informací týkajících se soukromého života jednotlivce bez jeho souhlasu za trestný čin (viz bod 30 výše). Závazný výklad Nejvyššího soudu potvrdil aplikaci tohoto ustanovení na všechny prostředky, jimiž dochází k získávání informací, včetně různých forem sledování s použitím i bez použití technického zařízení (viz bod 31 výše).

55. Stěžovatelka shledává pochybení s výše uvedenými ustanoveními v tom, že netvoří součást holistického rámce trestajícího všechny formy domácího násilí a výslovně se nezaměřují na jeho projevy v kyberprostoru, jako je online sledování nebo předstírání identity. Pro Soud je její kritika součástí širší otázky, zda Rusko schválilo legislativu kriminalizující činy domácího násilí, ať už k nim dochází offline nebo online. Soud tuto otázku podrobně zkoumal v prvním případu Volodina a dospěl k závěru, že stávající ruský právní rámec byl v několika důležitých ohledech nedostatečný a nesplňoval požadavky vyplývající z pozitivních povinností státu zavést a účinně aplikovat systém trestající všechny formy domácího násilí (viz Volodina proti Rusku, cit. výše, § 80–85). V projednávané věci, ve které je rozsah šetření Soudu omezenější, není nutné toto obecné zjištění znovu opakovat. Není třeba přezkoumávat jakékoliv údajné nedostatky právní úpravy soukromého života in abstracto, ale spíše určit, zda způsob, jakým byla tato aplikována na okolnosti případu stěžovatelky, vedl k porušení Úmluvy (viz Roman Zakharov proti Rusku, § 164).

56. Stěžovatelka si stěžovala, že její jméno, osobní údaje a fotografie byly použity k vytváření falešných profilů na sociálních síti a že na ni bylo umístěno GPS zařízení, které sledovalo její pohyb a že se stala terčem výhružek smrti zasílaných prostřednictvím sociálních médií (viz bod 6, 10, 11 a 13 výše). Vnitrostátní orgány uznaly, že tyto činy představují požadované prvky stíhatelných trestných činů dle ruského práva. Shromažďování informací o místě pobytu stěžovatelky, šíření jejích snímků a osobních údajů v sítích informačních a komunikačních technologií (ICT) odhalilo vážný zásah do jejího soukromí trestný dle čl. 137 trestního zákoníku, zatímco vyhrožování smrtí bylo stíhatelné dle čl. 118 trestního zákoníku, bez ohledu na způsob jejich komunikace – offline nebo online. S ohledem na prostor státu pro posouzení volby právních prostředků k zajištění souladu s Úmluvou, se Soud domnívá, že stávající právní rámec vybavil ruské úřady právními nástroji pro vyšetřování činů kybernetického násilí, jichž byla stěžovatelka obětí.

57. Soud má za to, že činy kybernetického násilí v projednávané věci byly dostatečně závažné, aby vyžadovaly trestněprávní reakci ze strany vnitrostátních orgánů. Zveřejnění intimních fotografií stěžovatelky, jejichž účelem bylo upoutat pozornost jejího syna, jeho spolužáků a jejich učitele (viz bod 6 výše), ji mělo ponížit a pokořit. Jak je uvedeno výše, sledování jejího pohybu pomocí GPS zařízení a zasílání výhružek smrti na sociálních sítích v ní vyvolalo pocit úzkosti, tísně a nejistoty. Soud rovněž opakuje, že jak veřejný zájem, tak zájmy ochrany zranitelných obětí před trestnými činy narušujícími jejich fyzickou nebo psychickou integritu, vyžadují dostupnost prostředku umožňujícího identifikovat pachatele a postavit jej před soud (viz K.U. proti Finsku, cit. výše, § 47; a Volodina proti Rusku, cit. výše, § 100). Občanskoprávní řízení, které by mohlo být vhodným prostředkem v situacích menší závažnosti, by v projednávané věci nemohlo těchto cílů dosáhnout. Soud dále připomíná, že státní orgány mají povinnost poskytnout obětem domácího násilí přiměřená ochranná opatření ve formě účinného odstrašení před závažným porušením jejich fyzické a psychické integrity (viz Opuz proti Turecku, cit. výše, § 176; a Volodina proti Rusku, cit. výše, § 86). Zatímco ve většině členských států Rady Evropy mohou oběti domácího násilí žádat o bezodkladné „omezující“ nebo „ochranné“ příkazy schopné zabránit opakování domácího násilí, Rusko zůstalo pouze mezi několika členskými státy, jejichž vnitrostátní předpisy neposkytují obětem domácího násilí žádná srovnatelná ochranná opatření (viz Volodina proti Rusku, cit. výše, § 88–89). Žalovaná vláda neidentifikovala žádné účinné prostředky nápravy, které by úřady mohly použít k zajištění ochrany stěžovatelky před opakovanými činy kybernetického násilí. Mechanismus občanského práva nezahrnuje důkladnou kontrolu toho, zda pachatel dodržuje podmínky soudního opatření schopného zajistit bezpečnost oběti před rizikem opakovaného zneužívání (tamtéž, § 89).

59. Pokud jde o příkazy zakazující určité jednání (viz bod 32 výše), Soud není schopen zjistit, zda poskytují dostatečnou ochranu obětem domácího násilí v situaci stěžovatelky. Příkaz je omezujícím opatřením limitovaným na oblast trestního práva, jehož dostupnost závisí na existenci trestní věci. Nicméně, jak je uvedeno výše, vnitrostátní orgány mohou odložit nebo odmítnou zahájení trestního řízení, a to i ve vztahu k vážným incidentům, jako je vyhrožování smrtí, zlomyslné předstírání identity nebo pronásledování s použitím sledovacího zařízení. Navíc je také obtížné očekávat, že takové příkazy lze v praxi poskytnout s naléhavostí, jaká je v situacích domácího násilí často nezbytná. Žádost o vydání příkazu je rovněž podmíněna procesním postavením pachatele: dokud vyšetřování neshromáždí důkazy k obvinění pachatele, lze podezřelému uložit omezující opatření pouze za „výjimečných okolností“ (viz Birulev a Shishkin proti Rusku, § 33). Vzhledem k tomu, že případ proti S. nepřekročil stádium podezření, nedostatky předešlého vyšetřování nepříznivě ovlivnily šance stěžovatelky na uplatnění tohoto omezujícího opatření proti němu.

60. Ještě významnější je, že příkaz zakazující určité jednání není přímo přístupný oběti, která musí oficiálně požádat vyšetřovatele, aby v tomto smyslu podal žádost na soud. Je plně na uvážení vyšetřovatele, zda žádosti vyhoví nebo ji zamítne. Zamítnutí vyšetřovatele podléhá soudnímu přezkumu, o který stěžovatelka neúspěšně žádala (viz bod 12 výše). Uljanovské soudy však neprovedly nezávislou kontrolu věcných důvodu pro zamítnutí, omezily se na zjištění, že vyšetřovatel nepřekročil meze svých pravomocí (srovnej Lyapin proti Rusku, § 138).

61. V prvním případu Volodina Soud shledal, že reakce ruských úřadů na známé riziko opakovaného násilí ze strany bývalého partnera stěžovatelky byla zjevně nedostatečná. Svojí nečinností a nepřijetím odrazujících opatření umožnily S. beztrestně a bez překážek pokračovat ve vyhrožování, obtěžování a napadání stěžovatelky (viz Volodina proti Rusku, cit. výše, § 91). Toto zjištění je použitelné na okolnosti tohoto případu, ve kterém úřady v žádném okamžiku neuvažovaly, co by se mohlo a mělo udělat pro ochranu stěžovatelky před opakujícím se online násilím.

62. Ke způsob, jakým ruské úřady vedly vyšetřování stěžovatelčiných oznámení, Soud opakuje, že aby bylo vyšetřování účinné musí být rychlé a důkladné. Úřady musí učinit všechny přiměřené kroky k zajištění důkazů o případu, včetně forenzních důkazů. Při řešení případů domácího násilí je vyžadována zvláštní pečlivost, a při vedení vnitrostátního řízení je třeba zohlednit specifickou povahu domácího násilí (viz Volodina proti Rusku, cit. výše, § 92).

63. Pokud jde o vyšetřování falešných profilů na sociálních sítích a šíření intimních fotografií stěžovatelky, bylo trestní řízení zahájeno až dne 6. 3. 2018, tedy téměř dva roky poté, co stěžovatelka na policii dne 22. 6. 2016 oznámila falešné profily (viz bod 7 a 9 výše). Předtím to vypadalo, že se policie snažila věc chvatně vyřídit z formálních důvodů, s odkazem na nedostatek místní příslušnosti nebo neexistenci trestného činu (viz bod 7 a 8 výše), místo toho, aby se seriózně a skutečně pokusila zjistit okolnosti zlomyslného předstírání identity stěžovatelky na sociálních sítích. Vzhledem k tomu, že jsou státy odpovědné za průtahy, ať už je lze přičíst jednání jejich soudních či jiných orgánů, nebo strukturálním nedostatkům v jejich soudním systému, které průtahy způsobují (viz Rutkowski a další proti Polsku, § 128), není podstatné, zda počáteční dvouleté zpoždění bylo způsobeno nedostatkem jasných pravidel o jurisdikci pro vyšetřování online trestných činů nebo neochotou jednotlivých policistů se případu ujmout.

64. Vláda se snažila průtahy v řízení vysvětlit tím, že S. nebyl k dispozici k výslechu. Toto vysvětlení Soud nepřesvědčilo. Z okolností prvního případu Volodina je zřejmé, že již v srpnu 2016 policie v Samaře mohla u S. zajistit důkazy, v souvislosti s jiným trestným činem spáchaným proti stěžovatelce (viz Volodina proti Rusku, cit. výše, § 23). Jestliže by S. skutečně zmizel, mohla by policie využít značné pravomoci, které má k dispozici podle zákona o policii a zákona o operativní pátrací činnosti, k vyhledávání a zadržování osob podezřelých z trestných činů (viz Shimovolos proti Rusku, § 33–38). V každém případě, ať už byl či nebyl S. k dispozici k výslechu, měla policie jednat rychle a v dobré víře, aby zajistila forenzní důkazy o údajných trestných činech, včetně identifikace telefonních čísel, které byly použity k vytvoření falešných profilů a nahrání stěžovatelčiných fotografií. Nicméně, toto nebylo učiněno až do zahájení trestního řízení v roce 2018, což vedlo ke ztrátě času a zmaření schopnosti úřadů zajistit důkazy týkající se kybernetického násilí.

65. O vyšetřování, které probíhalo od roku 2018, nelze říct, že by bylo rychlé nebo dostatečně důkladné. Úřadům trvalo téměř rok získat informace o internetových adresách falešných účtů od ruské společnosti provozující platformu sociálních médií VKontakte; úřady neposlaly Instagramu žádné žádosti o identifikaci vlastníka falešných účtů. Výslech stěžovatelky a kontrola falešných stránek na Instagramu proběhla v květnu 2020, což je dva roky od stížnosti stěžovatelky v roce 2018. Zdá se, že úřady zjistily jak osobu, jejíž telefonní číslo a internetová adresa byly použity k vytvoření falešných účtů v roce 2016, tak vlastníka telefonního čísla v Ázerbájdžánu, které bylo použito k vytvoření falešných účtů v roce 2018. Avšak jejich komunikace a možné vazby s S. nebyly prošetřeny; nebylo zjištěno jak se osoba v Ázerbájdžánu mohla dostat k intimním fotkám a osobním údajům stěžovatelky.

66. „Předvyšetřovací šetření“ dalších trestných činů, které stěžovatelka oznámila policii nevedlo k zahájení žádného trestního řízení. Ve věci sledovacího zařízení nalezeného v tašce stěžovatelky, bylo procesní rozhodnutí o její stížnosti vydáno téměř tři roky po jejím oznámením na policii (viz bod 13 a 17 výše). Vyšetřovací orgány ji ohledně stížnosti nekontaktovaly, nepoložily S. žádné otázky k zařízení a nenasadily technické prostředky ke zjištění čísla SIM karty instalované v tomto zařízení pomocí síťové infrastruktury poskytovatele služeb. Úřady rovněž nevyšetřily výhružky smrti, které stěžovatelce přišly online, a které nahlásila na policii v srpnu a září 2019 (viz bod 11 výše). Aniž by policie podnikla jakékoliv vyšetřovací úkony, dospěla k závěru, že k žádnému trestnému činu nedošlo. Jak Soud zjistil v prvním případu Volodina, policie by svévolně zvýšila laťku důkazů potřebných k zahájení trestního řízení, prohlašujíc, že vyhrožování smrtí musí být „skutečné a konkrétní“, aby bylo stíhatelné (viz Volodina proti Rusku, cit. výše, § 98). Co je však nejdůležitější, úřady nedokázaly zaujmout celkový pohled na situaci tím, že by zvážily, zda by se o těchto případech dalo říct, že jsou svým typem a kontextem spojené s fyzickými útoky, které stěžovatelka nahlásila (viz Volodina proti Rusku, cit. výše, § 31-36), aby odůvodnily závěr, že se jednalo o jediný způsob jednání (viz Buturugă proti Rumunsku, cit. výše, § 78).

67. V důsledku pomalého vyšetřování falešných profilů na sociálních sítí bylo stíhání nakonec promlčeno. Trestní stíhání proti S. bylo zastaveno, jelikož uplatnil námitku promlčení, i když se zdá, že jeho účast na vytváření falešných profilů byla prokázána (viz bod 20 výše). Soud shledal porušení povinnosti vést účinné vyšetřování v případech, kde procesní řízení nepřiměřeně pokračovalo nebo bylo ukončeno promlčením umožňujícím pachatelům uniknout odpovědnosti (viz Opuz proti Turecku, cit. výše, § 151; P.M. proti Bulharsku, § 64–66; a fakticky podobná situace, Barsova proti Rusku, § 35–40). Zásada efektivity znamená, že vnitrostátní orgány nesmí v žádném případě nechat způsobené fyzické či psychické utrpení nepotrestané. Toto je nezbytné pro udržení důvěry veřejnosti, a její podpory, v právní stát, a pro zamezení jakéhokoliv náznaku tolerance či koluze úřadů o násilných činech (see Okkalý proti Turecku, § 65). Tím, že nevedly řízení s potřebnou péčí, nesou ruské úřady odpovědnost za to, že nezajistily, aby byl pachatel kybernetického násilí postaven před soud. Beztrestnost, která následovala, stačila k tomu, aby zpochybnila schopnost státního aparátu vytvořit dostatečně odrazující účinek k ochraně žen před kybernásilím.

68. Stručně řečeno, Soud shledal, že i když stávající právní rámec vybavil úřady právními nástroji ke stíhání činů kybernetického násilí, jehož byla stěžovatelka obětí, způsob, jakým ve skutečnosti věc řešily – především neochota zahájit trestní řízení a pomalé tempo vyšetřování vedoucí k beztrestnosti pachatele – odhalilo neplnění pozitivních povinností dle čl. 8 Úmluvy. Došlo tedy k porušení tohoto ustanovení.

 

Výrok rozsudku

Z těchto důvodů Soud jednomyslně rozhodl, že:

1. stížnost je přijatelná;

2. článek 8 Úmluvy byl porušen.

 

© Wolters Kluwer ČR, a. s.